11 C 39/2022-29

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Procházkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 21 622,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 622,52 Kč s úrokem z prodlení z částky 21 622,52 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši 7 % ročně navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, maximálně však ve výši 7,5 % ročně.

II. Žaloba se zamítá co do kapitalizovaného úroku za dobu od 14. 11. 2005 do 20. 9. 2021 ve výši 57 857,98 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 14. 11. 2005 do 20. 9. 2021 ve výši 26 370,55 Kč, úroku ve výši 17 % ročně z částky 21 622,52 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 21 622,52 Kč od 21. 9. 2021 do 30. 9. 2021 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a úroku z prodlení z částky 21 622,52 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši přesahující výši přiznaného úroku z prodlení ve výroku

I.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení: 1) dlužné jistiny úvěru poskytnuté žalovanému společností [právnická osoba] (dále„ právní předchůdkyně“) dle smlouvy o revolvingovém úvěru ke služební kreditní kartě ze dne [datum] ve výši 21 622,52 Kč, 2) kapitalizovaného úroku ve výši 57 857,98 Kč (jako úroku ve výši 17 % ročně z částky 21 622,52 Kč za období od 15. 6. 2017 do 20. 9. 2021), 3) úroku ve výši 17 % ročně z částky 21 622,52 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, 4) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 26 370,55 Kč (tj. úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí) a 5) úroku z prodlení z částky 21 622,52 Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a za období od 21. 9. 2021 do zaplacení. Pohledávky ze smlouvy o úvěru na ni postoupila právní předchůdkyně.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Žalobkyně souhlasila s projednání věci v její nepřítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako„ o. s. ř.“)).

3. Z listiny nazvané„ Smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě, [číslo]“ soud zjistil, že je v ní žalovaný identifikován mj. svým jménem, příjmením, rodným číslem, adresou trvalého pobytu, identifikačním číslem a místem podnikání a že ji právní předchůdkyně a žalovaný opatřili podpisy dne [datum]. V dané listině se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše 20 000 Kč, který mu měla umožnit čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal splácet poskytnuté prostředky měsíční splátkou ve výši 1/10 vyplacené jistiny úvěru. Dále je v listině uvedeno, že úroková sazba je vyhlašovaná právní předchůdkyní zveřejněním v „ [právnická osoba]“.

4. Z listiny„ Podmínky pro vydání a používání služebních kreditních karet [právnická osoba]“ soud zjistil, že se v čl. 16 odst. 3 uvádí, že právní předchůdkyně je oprávněna odstoupit od smlouvy o úvěru, pokud žalovaný hrubě poruší smlouvu a to zejména v důsledku porušení povinností dle čl. 7 odst. 2 písm. a), tj. nesplnění některé z povinností dle smlouvy, zejména neprovedení úhrady jedné nebo více splátek jistiny nebo úroků nebo nesplacení částky, o kterou byl překročen limit. Listina obsahuje též ustanovení, dle nějž budou majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy, rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedeného [právnická osoba], [IČO] a způsobem podle jejího jednacího řádu. Listina není opatřena žádným podpisem.

5. Z listiny označené jako„ Odstoupení od smlouvy o služební kreditní kartě reg. [číslo]“ soud zjistil, že obsahuje oznámení právní předchůdkyně žalovanému, že pro neplnění podmínek úvěru odstupuje od smlouvy.

6. Z listiny„ Historický výpis“ soud zjistil, že ke dni 9. 1. 2007 činil zůstatek úvěru 21 622,55 Kč a že žalovaný po dobu trvání úvěru uhradil pět splátek – jistinu a úroky splácel do 31. 3. 2006.

7. Rozhodčím nálezem [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. [číslo] [číslo], bylo žalovanému uloženo zaplatit právní předchůdkyni z titulu smlouvy o úvěru ke služební kreditní kartě částku 28 103,03 Kč s úroky a úroky z prodlení, jakož i nahradit náklady rozhodčího řízení.

8. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávek právní předchůdkyně přiznaných jí rozhodčím nálezem [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. [číslo] [číslo]. Provedením exekuce byl pověřen [titul] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad] [anonymizována dvě slova].

9. Z listiny označené„ Souhlas se zastavením exekuce“ soud zjistil, že v této listině datované dne [datum] a adresované [exekutorský úřad] [anonymizována dvě slova] žalobkyně vyjádřila souhlas se zastavením exekuce vedené pro vymožení pohledávky za žalovaným.

10. Z listiny označené„ Smlouva o postoupení pohledávek – [anonymizováno] [rok]“ soud zjistil, že ji právní předchůdkyně jako postupitelka a žalobkyně jako postupnice podepsaly dne [datum] a že se jí právní předchůdkyně zavázala postoupit na žalobkyni pohledávky ze smluv uvedených v příloze 1, za což se žalobkyně zavázala zaplatit dohodnutou odměnu.

11. Z listiny nazvané„ Dodatek č. 1 ke Smlouvě o postoupení pohledávek – [anonymizováno] [rok]“ soud zjistil, že danou listinou podepsala právní předchůdkyní dne [datum] a žalobkyně dne [datum] a že obsahuje ujednání, že předmětem postoupení budou pouze pohledávky uvedené v příloze 1 dodatku. V listině je uvedeno, že účinnost smlouvy o postoupení pohledávek nastala ke dni [datum].

12. Z přílohy č. 1 k dodatku č. 1 ke Smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že jsou v ní uvedeny pohledávky právní předchůdkyně za žalovaným ze smlouvy [číslo].

13. Z listiny„ oznámení o postoupení pohledávek“ soud zjistil, že jí právní předchůdkyně oznámila žalovanému, že svou pohledávku za ním postoupila žalobkyni, která se ke dni [datum] stala věřitelkou postoupených pohledávek.

14. Z předžalobní upomínky ze dne 20. 9. 2021 soud zjistil, že jí žalobkyně prostřednictvím svého zástupce [titul] [anonymizováno]. [příjmení] vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných částek ze smlouvy o úvěru č. v celkové výši 105 851,05 Kč (z toho jistina ve výši 21 622,52 Kč, úroky řádné ve výši 57 857,98 Kč a úroky z prodlení ve výši 26 370,55 Kč), a to nejpozději do 30. 9. 2021.

15. Z podacího lístku České pošty s. p. soud zjistil, že předžalobní upomínka ze dne 20. 9. 2021 byla žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty s. p. 20. 9. 2021.

16. Pravost ani správnosti provedených listin nebyla zpochybněna. Soud neshledal důvod o listinách pochybovat, a proto z nich při zjišťování skutkového stavu vycházel. Přestože soud provedl všechny navržené důkazy, nezabýval se těmi, které nebyly pro posouzení věci významné – z těchto neučinil žádné skutkové zjištění.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci: Dne [datum] podepsali právní předchůdkyně a žalovaný listinu nazvanou„ Smlouva o úvěru ke služební kreditní kartě, [číslo]“, v níž je žalovaný identifikován mj. svým jménem, příjmením, rodným číslem, adresou trvalého pobytu, identifikačním číslem a místem podnikání a kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet poskytnuté prostředky i s úrokem dle úrokové sazby vyhlášené právní předchůdkyní. Svému závazku však žalovaný nedostál, jelikož uhradil pouze pět splátek (jistinu a úroky splácel do 31. 3. 2006), pročež právní předchůdkyně žalovanému oznámila, že pro porušení podmínek úvěru odstupuje od smlouvy. Následně se právní předchůdkyně obrátila s návrhem na vydání rozhodčího nálezu na [právnická osoba], a to dle ustanovení v nepodepsaných obchodních podmínkách, dle kterého měla daná společnost určit konkrétního rozhodce. Rozhodčím nálezem [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. [číslo] [číslo], bylo žalovanému uloženo zaplatit právní předchůdkyni z titulu smlouvy o úvěru částku 28 103,03 Kč s úroky a úroky z prodlení, jakož i nahradit náklady rozhodčího řízení. Pohledávky právní předchůdkyně za žalovaným byly dle seznamu postoupených pohledávek předmětem smlouvy o postoupení pohledávek, kterou opatřily svými podpisy právní předchůdkyně a žalobkyně. Přiznané pohledávky byly vymáhány exekučně, avšak podáním ze dne [datum] žalobkyně souhlasila se zastavením exekuce. Poté vyzvala žalobkyně žalovaného předžalobní upomínkou odeslanou mu 20. 9. 2021 prostřednictvím České pošty s. p, aby zaplatil dlužné částky ze smlouvy o úvěru v celkové výši 105 851,05 Kč (z toho jistina ve výši 21 622,52 Kč, úroky řádné ve výši 57 857,98 Kč a úroky z prodlení ve výši 26 370,55 Kč), a to nejpozději do 30. 9. 2021.

18. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle § 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“), tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství1. Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad na kterých spočívá tento zákon. Podle § 2 odst. 2 obch. zák. podnikatelem podle tohoto zákona je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Dle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716). Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Dle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“), pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen„ obč. zák.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 52 obč. zák. ve znění účinném do 7. 3. 2006 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Dle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

19. Nejprve se soud musel zabývat tím, zda rozhodčí nález [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. [číslo] [číslo], nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), pročež by bylo nutno řízení o této žalobě zastavit (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Vydaný rozhodčí nález je však třeba dle ustálené rozhodovací praxe pokládat za nicotný pro (absolutní) neplatnost rozhodčí doložky, a to 1) z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce, kterého měla určit [právnická osoba], tedy soukromoprávní osoba, nikoli stálý rozhodčí soud zřízený zákonem (ze stejného důvodu shledal absolutně neplatnou rozhodčí doložku, a tak nicotný rozhodčí nález vydaný na jejím základě, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 121/2011), jakož i 2) z důvodu včlenění rozhodčí doložky do nepodepsaných obchodních podmínek s tím, že nebylo prokázáno, že by s nimi právní předchůdkyně seznámila žalovaného (ze stejného důvodu shledal neplatnou rozhodčí doložku Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Jestliže se k vydanému rozhodčímu nálezu pro (absolutní) neplatnost rozhodčí doložky nepřihlíží (jelikož je rozhodčí nález nicotný, a tak nevyvol žádné právní účinky), nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 77/2016; usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13).

20. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru dle § 479 a násl. obch. zák. ve spojení s § 2 písm. a) z. s. ú. a § 52 a násl. obč. zák ve znění účinném do 7. 3. 2006. Ten den totiž právní předchůdkyně a žalovaný opatřili svými podpisy listinu, kterou se právní předchůdkyně zavázala na požádání žalovaného poskytnout peněžní prostředky (revolvingový úvěr) do limitu 20 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve výši vyhlášené právní předchůdkyní. Je zjevné, že právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák. a dodavatelka ve smyslu § 52 odst. 2 obč. zák., neboť byla bankou, musela být jako akciová společnost zapsána v obchodním rejstříku (§ 34 odst. 1 písm. a) obch. zák.) a úvěr poskytovala v rámci své podnikatelské (bankovní) činnosti. Pokud jde o postavení žalovaného, nelze jen z toho, že je ve smlouvě o úvěru označen vedle svého rodného čísla a adresy trvalého pobytu též identifikačním číslem a místem podnikání dovodit, že při uzavírání smlouvy o úvěru vystupoval jako podnikatel. Ve smlouvě není uvedeno, k jakému účelu mají být případně poskytnuté peněžní prostředky (úvěr) poskytnuty, zda mají být užity (pouze) za podnikatelským účelem, není v ní vymezena ani podnikatelská činnost žalovaného, ale ani v ní není uvedeno, že se jedná o„ podnikatelský úvěr“. Je obecně známou skutečností, že právní předchůdkyně poskytovala a poskytuje též spotřebitelské úvěry, nejen úvěry podnikatelské. Konečně nelze ani pominout, že sama žalobkyně uvádí, že souhlasila se zastavením exekuce s ohledem na rozhodovací praxi ohledně rozhodčích doložek. Smyslem rozhodnutí tuto praxi tvořící je ochrana spotřebitele, mj. před včleňováním rozhodčích doložek do obchodních podmínek, s nimiž nebyl spotřebitel seznámen, a před netransparentním určením rozhodce (vizte předcházející bod odůvodnění a rozhodnutí v něm uvedená). K uvedenému je třeba doplnit, že žalobkyně nemohla být při jednání řádně poučena a upozorněna na to, že soud bude uzavřenou smlouvu posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru a na další s tím související právní otázky (neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr poskytnutý podnikatelem), a tedy nemohla být ani vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k nim, jelikož se jednání neúčastnila, čímž se vzdala práva na poučení dle § 118a o. s. ř. Z písemné výzvy soudu ze dne 21. 4. 2022 k doplnění tvrzení o řádném přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného a k označení důkazů k těmto tvrzení (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) však musela žalobkyně, nadto zastoupená advokátem, seznat, že soud hodlá uzavřenou smlouvu posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. K výzvě se přesto vyjádřila pouze tak, že v době uzavření smlouvy nebyla právními předpisy stanovena povinnost přezkoumávat schopnost spotřebitele splácet úvěr (č. l. 16). Na základě uvedeného lze uzavřít, že si je žalobkyně vědoma toho, že právní předchůdkyně uzavřela smlouvu o úvěru se žalovaným v postavení spotřebitele ve smyslu § 52 odst. 3 obč. zák.

21. S ohledem na spotřebitelskou povahu poskytnutého úvěru, musel soud při posouzení věci přihlédnout k zásadě ochrany spotřebitele (slabší smluvní strany) jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, popř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09; srov. též § 262 odst. 4 obch. zák.). Význam ochrany spotřebitele ostatně akcentuje také Krajský soud v Ostravě, který například ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2022, č. j. 75 Co 199/2022-87, uvedl, že právní úprava spotřebitelského práva je založena na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany a tato zásada je vyjádřením pohledu spravedlnosti na uspořádání těchto typů vztahů. S nezbytností zohlednění ochrany spotřebitele souvisí i nutná aplikace ustanovení občanského zákoníku z roku 1964 na základě § 262 odst. 4 obch. zák.

22. Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru, nota bene banky, tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání banky, profesionála na trhu typicky bankovních produktů (jako je spotřebitelský úvěr), která zcela rezignovala na jakékoli zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Soud je toho názoru, že na banky jako profesionály na trhu bankovních produktů a instituce finančního trhu těšící se velké důvěře je třeba klást zvýšené požadavky (nároky) než na nebankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů, mj. je po nich možno spravedlivě požadovat, aby nesly následky nesplnění povinnosti přezkoumat úvěruschopnost, byť taková povinnost nebyla stanovena zákonem. V této věci nadto právní předchůdkyně zneužila své postavení (i) tím, že žalovanému vnutila a posléze využila absolutně neplatnou rozhodčí doložku a dosáhla vydání nicotného rozhodčího nálezu a zahájení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění. Taktéž žalobkyně této doložky využila, jelikož dále vedla exekuci k vymožení pohledávek přiznaných nicotným rozhodčím nálezem, přestože nejpozději ke dni uveřejnění usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 k němuž došlo 20. 10. 2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod číslem 121/2011), bylo zjevné, že rozhodčí nález je nicotný, a proto na jeho základě nelze vést exekuci (pro absenci exekučního titulu). Se zastavením exekuce souhlasila až podáním ze dne [datum], tedy po více než šesti letech ode dne, kdy se stala věřitelkou vymáhaných pohledávek.

23. Žalobkyně vůbec neuvedla, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaný schopen úvěr splácet. Jak již soud uvedl, k písemné výzvě ze dne 21. 4. 2022 se vyjádřila pouze tak, že smlouva o úvěru byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., který zakotvil povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitelů, a proto právní předchůdkyně touto zákonnou povinností stižena nebyla. Z předložených důkazů soud nezjistil, že by se právní předchůdkyně zabývala poměry žalovaného, zejm. majetkovými (příjmy, výdaje), mající vliv na jeho (budoucí) schopnost úvěr splatit. Nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně zcela rezignovala na svou obecnou povinnost přezkoumat tzv. úvěruschopnost vyplývající ji z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku, konkrétně ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, která má ústavněprávní dimenzi s ohledem na zásadu rovnosti (např. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Za takové situace proto soud posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako (absolutně) neplatnou dle § 39 obč. zák. Žalobkyně tak nemá právo na zaplacení úroků z úvěru, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení (ve výši nezaplacené jistiny) a zaplacení úroků z prodlení z bezdůvodného obohacení žalovaného.

24. V řízení bylo prokázáno, že zůstatek revolvingového úvěru poskytnutého žalovanému činí 21 622,52 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (§ 524 obč. zák., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012; přestože k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek došlo až po 1. 1. 2014, je třeba na věc aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť šlo o postoupení pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014 – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2018). Ve smyslu § 451 obč. zák. se žalovaný v rozsahu částky 21 622,52 Kč bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, potažmo právní předchůdkyně, která tuto svou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru) postoupila na žalobkyni. Právě tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení (§ 457 obč. zák.).

25. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do nároku na zaplacení žádané dlužné jistiny, tj. částky 21 622,52 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a co do úroku z prodlení z částky 21 622,52 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení ve výši 7 % ročně navýšené o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, maximálně však ve výši 7,5 % ročně. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl (výrok I.), ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

26. Pokud jde o úroky z prodlení, je třeba vyjít z toho, že obohacený (zde žalovaný) je bezdůvodné obohacení povinen vrátit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem (zde právní předchůdkyní nebo žalobkyní) požádán, neboť doba splnění nebyla dohodnuta, není stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§ 563 obč. zák.). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru předžalobní upomínkou zaslanou mu prostřednictvím České pošty s. p. dne 20. 9. 2021. Jiné výzvy soudu předloženy nebyly, potažmo k nim nebyl připojen doklad o doručení, natož odeslání. Žalobkyně se svou nepřítomností u jednání připravila o poučení dle § 118a odst. 1, 3, o. s. ř. k doplnění tvrzení, kdy a jak byl žalovaný vyzván k zaplacení žalovaných částek, a k označení důkazů k těmto tvrzení. Soud tak pokládá za výzvu dle § 563 obč. zák. až předžalobní upomínku, jejíž odeslání žalobkyně prokázala a v níž stanovila žalovanému lhůtu k zaplacení do 30. 9. 2021. Proto jí přiznal právo na zaplacení úroků z prodlení od 1. 10. 2021 (§ 563 obč. zák.). S ohledem na žalobní žádání, které soud nemohl překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), přiznal soud úroky z prodlení ve výši 7 % ročně navýšené o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, maximálně však ve výši 7,5 % ročně. Maximální výše je dána výší úroků z prodlení pro první den kalendářního pololetí, v němž nastalo prodlení žalovaného, tedy k 1. 7. 2021, kdy výše repo sazba činila 0,5 %.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl zjevně úspěšnější více než z 50 %, jelikož žalobě bylo vyhověno jen v rozsahu nároku na dlužnou jistinu představující bezdůvodné obohacení žalovaného (21 622,52 Kč) s úrokem z prodlení z částky 21 622,52 Kč od 1. 10. 2021, kdežto žaloba byla zamítnuta co do kapitalizovaného úroku a kapitalizovaného úroku z prodlení (celkem 84 228,53 Kč) a úroku z prodlení z částky 21 622,52 Kč od 21. 9. 2021 do 30. 9. 2021. Z větší části úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

28. Lhůta k plnění činí podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. tři dny od právní moci rozsudku, byť lhůta k plnění není ve výroku I. obsažena (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3571/2007). Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku do tří od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení