11 C 39/2025 - 20

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 11 584 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 390 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 390 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení a částku ve výši 4 194 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 194 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 638,12 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 929,67 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 7 390 Kč od 30. 1. 2024 do 4. 3. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 4 194 Kč od 30. 1. 2024 do 4. 3. 2024, úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 7 390 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 4 194 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 434,97 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 7 390 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2022, na základě které právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě 78 týdenních splátek po 370 Kč (poslední splátka byla stanovena na 14. 11. 2023) spolu s poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 314 Kč. Žalovaný uhradil na tento úvěr částku 4 610 Kč. Dále se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 4 194 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 1. 2022, na základě které právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě 65 týdenních splátek po 381 Kč (poslední splátka byla stanovena na 23. 4. 2023) spolu s poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 730 Kč. Žalovaný uhradil na tento úvěr částku 10 806 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 22. 5. 2024 žalovaný nereagoval. [právnická osoba] výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním doručeným soudu dne 11. 3. 2025, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdce splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovaných před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku. Žalovaný byl povinen uvést zde pravdivé, úplné a správné údaje. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl a které si původní věřitel ověřil, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná.

3. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

4. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:

6. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2022 a tabulkou umoření a má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému dne 17. 5. 2022 úvěr ve výši 12 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě 78 týdenních splátek po 370 Kč spolu s úrokem ve výši 9 671 Kč a poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 314 Kč RPSN činila 168,19 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

7. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 23. 1. 2022 a tabulkou umoření a má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému dne 23. 1. 2022 úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě 65 týdenních splátek po 381 Kč spolu s úrokem ve výši 4 550 Kč a poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 730 Kč RPSN činila 76,3 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

8. Z žádosti o úvěr ze dne 23. 1. 2022 se podává, že právní předchůdce žalobkyně (její zástupce) v den podpisu smlouvy vyplnil s žalovaným (jako žadatelem) žádost o úvěr tak, že odškrtal políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalovaného; mimo jiné zakřížkoval, že žadatel doložil pracovní smlouvu, výpis z bankovního účtu za měsíc prosinec 2021, výplatní pásku za říjen 2021, že měsíční příjem ze zaměstnání činí 25 142 Kč, další čisté příjmy domácnosti 13 500 Kč a odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 9 500 Kč. Z žádostí o úvěr ze dne 17. 5. 2022 se podává, že právní předchůdce žalobkyně (její zástupce) v den podpisu smlouvy vyplnil s žalovaným (jako žadatelem) žádost o úvěr tak, že odškrtal políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalovaného; mimo jiné zakřížkoval, že žadatel doložil výplatní pásky za únor, březen 2022 s tím, že měsíční příjem ze zaměstnání činí 20 601 Kč, další čisté příjmy domácnosti 18 500 Kč a odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 7 500 Kč.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 1. 2024 včetně dokladu o odeslání ze dne 20. 2. 2024 je zřejmé, že původní věřitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky z úvěrových smluv a vyzval ho k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od data doručení.

11. Předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2024 včetně dokladu o odeslání z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě do 6. 6. 2024.

12. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil na úvěr ze smlouvy [číslo] částku 4 610 Kč a na úvěr ze smlouvy [číslo] částku 10 806 Kč (vyplývá i z tabulek umoření).

13. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.

15. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

16. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

18. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejichž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a 12 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dluhy splácet splátkami stanovenými ve smlouvách, a to včetně smluvených poplatků. Žalovaný své povinnosti řádně neplnil a uhradil na úvěr ze smlouvy [číslo] pouze částku 4 610 Kč a na úvěr ze smlouvy [číslo] pak částku 10 806 Kč. Pohledávky, jež byly předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak v dané věci dána.

23. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvy o úvěru a jejich jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici. Nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

24. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen„ směrnice“). Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Nicméně smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

25. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ např. v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

26. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (č. l. 11 a č. l. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“ V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

27. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy o úvěru jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, když ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že při úvěru 12 000 Kč byly sjednány úroky a poplatky v celkové výši 14 485 Kč (120,7 % jistiny), RPSN činila více jak 168 % (tedy mnohonásobně převyšovala obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů) a ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že při úvěru 15 000 Kč byly sjednány úroky a poplatky v celkové výši 7 780 Kč (51,8 % jistiny), RPSN činila více jak 76 % (tedy převyšovala obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), přičemž v obou případech byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dluhu za každý den prodlení. Jednotlivá ujednání posuzovaných smluv přitom nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

28. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, Ústavní soud uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t.j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

29. V daném případě žalobkyně tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně provedl s odbornou péčí posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z žádostí o úvěr soud zjistil, že je zde uvedeno (zakřížkováno), že žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný, že žadatel doložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu s tím, že čistý měsíční příjem žadatele činí 25 142 Kč (žádost z 23. 1. 2022), resp. 20 601 Kč (žádost ze 17. 5. 2022) a odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 9 500 Kč (žádost z 23. 1. 2022), resp. 7 500 Kč (žádost ze 17. 5. 2022).

30. Podle § 75 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZOSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

31. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

32. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

33. V daném případě soud ve smyslu výše citované judikatury uzavřel, že samotné prohlášení žalovaného o majetkových poměrech zahrnuté do žádosti o úvěr, které není nijak objektivně doloženo, není pro řádné zkoumání úvěruschopnosti dostatečné. V předmětných žádostech o úvěr pouze žalovaný deklaruje své majetkové a osobní poměry (kdy se navíc tvrzený čistý měsíční příjem žadatele i odhadované měsíční výdaje v každé z žádostí liší), jakékoliv další podklady, z nichž by soud mohl posoudit náležité zkoumání úvěruschopnosti, chybí. Závěr žalobkyně o tom, že je žalovaný schopen dostát svým povinnostem ze smluv, tak v řízení nebyl nijak objektivizován a prokázán. Tvrzení, že si od žalovaného před uzavřením smluv (při sepisování žádosti o úvěr) nechal původní věřitel předložit doklady, nijak žalobkyně nedoložila. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný. Co se týče výdajové stránky, tak pak údaje tvrzené žalovaným si právní předchůdce žalobkyně neověřil doklady třetích subjektů vůbec, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce). Nadto soud podotýká, že z obsahu spisu nevyplývá, že (zda) si původní věřitel obstaral výpisy z veřejně přístupných registrů, případně z jakých registrů si tyto výpisy učinil a k jakým závěrům dospěl. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listiny soudu nepředložila ani přes výzvu soudu.

34. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

35. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil z titulu neplatné smlouvy [číslo] částku v celkové výši 4 610 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 10 000 Kč a z titulu neplatné smlouvy [číslo] částku v celkové výši 10 806 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatných smluv. Protože výše právním předchůdcem žalobkyně poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným, soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění, tj. ve výši 7 390 Kč a 4 194 Kč, vyhověl. Soud přiznal žalobkyni i úrok z prodlení z přiznaných částek podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu § 1958 občanského zákoníku. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouvy o úvěru jsou neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o jejich splatnosti. V případech bezdůvodného obohacení je tedy pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu poprvé prokazatelně žalovanému odeslal právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím pošty dne 20. 2. 2024. Žalobkyně tak má právo na úrok z prodlení v zákonné sazbě od data 5. 3. 2024, tj. po uplynutí lhůty splatnosti stanovené v dopise ze dne 29. 1. 2024 (výzva k úhradě byla při obvyklém chodu věcí a při zohlednění § 573 občanského zákoníku žalovanému doručena dne 23. 2. 2024, desetidenní lhůta tak uplynula dne 4. 3. 2024). Ve zbývající části požadovaného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

36. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám věřitel a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) věřitelem navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 434,97 Kč, přičemž tato částka představuje 63,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,86 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,14 %; soud vzal v úvahu i žalované příslušenství). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 11 584 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Poučení