11 C 418/2021 - 98

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení výlučného vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí - pozemků parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], s příslušností s těmito nemovitými věcmi státu hospodařit pro [anonymizováno 8 slov], [IČO], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 28 798 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 1. 12. 2021 ve znění opravy žalobního petitu, učiněné podáním ze dne 8. 7. 2022, domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že Česká republika je výlučnou vlastnicí nemovitostí - pozemků, specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku (dále také jen„ předmětné pozemky“), s příslušností s těmito pozemky státu hospodařit pro [anonymizováno 5 slov] (dále také jen„ [anonymizována dvě slova]“). Dle žalobních tvrzení jsou v katastru nemovitostí (dále také jen„ KN“) jako vlastníci předmětných pozemků duplicitně zapsáni oba účastníci, v důsledku čehož je dán naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení. Právní předchůdce žalobkyně, Československý stát (dále také jen„ Čsl. stát“ nebo také jen„ právní předchůdce žalobkyně“), nabyl předmětné pozemky, tehdy jako díly pozemkových parcel č. kat. [číslo] role - díl o výměře 8 024 m a č. kat. [číslo] - díl o výměře 146 m v bývalém PK katastru zapsané v knihovní vložce [číslo] pro k. ú. [část obce], od původních vlastníků [jméno] a [jméno] [příjmení], na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1959 (dále také jen„ Kupní smlouva“). Předmětné pozemky sloužily pro účel deklarovaný v Kupní smlouvě - přeložku státní silnice [anonymizována dvě slova] [část obce]. V důsledku zrušení konstitutivnosti zápisu do pozemkových knih s účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále také jen„ SOZ“), došlo ke změně vlastnických práv k předmětným pozemkům účinností Kupní smlouvy. Opětovnou povinnou intabulací spojenou s účinností převodu vlastnických práv zavedl až zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen„ zákon č. 265/1992 Sb.“). Jelikož tedy vlastnické právo ve prospěch Čsl. státu nebylo na základě Kupní smlouvy zapsáno do evidenčních záznamů o vlastnictví, když k převodu postačovala kupní smlouva, mohlo dojít k tomu, že na základě zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. bylo zapsáno vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch žalovaného, a to na základě dědického řízení vedeného u Státního notářství pro [místo] č. j. D 1421/1989 a č. j. D 1970/1991-29. Po účinnosti zákona č. 265/1992 Sb. pak došlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně katastrálním úřadem do katastru nemovitostí, a to na základě žádosti Odboru evidence, správy a využití majetku ze dne 27. 6. 2011 a opisu Kupní smlouvy (opis z 16. 12. 1959), kdy dle názoru žalobkyně je tento opis veřejnou listinou (resp. na něm uvedená ověřovací doložka o souhlasu s originálem), osvědčenou orgánem k tomu tehdy příslušným - odborem místního hospodářství a dopravy rady Krajského národního výboru v [obec] (dále také jen„ KNV v [obec]“), a osvědčuje skutečnosti v ní uvedené, tedy její obsah a existenci podpisu smluvních stran. V replice k procesní obraně žalovaného uvedla, že disponuje pouze opisem Kupní smlouvy, který založila do spisu, a na jejímž základě zapsal příslušný katastrální úřad její vlastnické právo k předmětným pozemkům s následkem duplicitního zápisu. S odkazem na § 2 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, v tehdy platném znění (dále jen„ zákon č. 65/1951 Sb.“), argumentovala, že přivolení ONV nebylo nutné, jestliže šlo o převod do státního socialistického vlastnictví. Zopakovala, že naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení vyplývá již ze samotné duplicity zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům. K historickému výpisu z pozemkové knihy po roce 1950 konstatovala, že tento již neodráží skutečné vlastnické vztahy, a to v důsledku zrušení povinné intabulace. Dále namítla, že pokud by Kupní smlouva nebyla platná, vydržela by dle SOZ vlastnické právo k předmětným pozemkům, které by se tak nenacházely v socialistickém vlastnictví (v důsledku neplatnosti Kupní smlouvy by vlastnictví nepřešlo z manželů [příjmení] na Čsl. stát), neboť tyto pozemky Čsl. stát držel v dobré víře několik desítek let, když na nich v rozsahu minimálně 50 % jejich plochy postavil v 60. letech minulého století silniční komunikaci s mimoúrovňovou křižovatkou (dále také jen„ silniční komunikace“ nebo„ stavba mimoúrovňové křižovatky“), která je zde dodnes. V tomto směru žalobkyně doložila letecký snímek z 4. 6. 1963 s tím, že v okamžiku jeho pořízení byla silniční komunikace buď těsně před dostavěním nebo již hotová, a tudíž délka držby je naplněna. K oprávněnosti držby vyslovila přesvědčení, že její právní předchůdce coby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží. Vady Kupní smlouvy přítomné na opise (absence vlastnoručních podpisů) nebyly přítomny na originále Kupní smlouvy, a její právní předchůdce by nezačal stavbu na pozemcích, které by nevlastnil, nebo pokud by nebyl přesvědčen o tom, že je vlastnil. Z uvedeného dovodila, že její právní předchůdce vydržel předmětné pozemky nejpozději roku 1973. Dále doplnila, že všechny předmětné pozemky se nacházejí buď pod stavbou silniční komunikací nebo v její těsné blízkosti, tj. v ochranném pásmu silnice 1. třídy ve smyslu § 30 a násl. zákona o pozemních komunikacích, a že se jí nepodařilo získat další důkazy ohledně skutečného data výstavby pozemní komunikace na předmětných pozemcích, tj. stavební povolení a kolaudační rozhodnutí vztahující se k předmětným pozemkům, resp. k mimoúrovňové křižovatce, která na pozemcích leží.

2. Žalovaný neuznal žalobou uplatněný nárok a žalobu navrhl zamítnout. Namítal, že své vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl na základě rozhodnutí Státního notářství pro [místo] orgánu veřejné moci (dále také jen„ SN pro [anonymizována dvě slova]“) ze dne 14. 8. 1989, č. j. 6D 1421/89-13, a ze dne 14. 11. 1991, č. j. 6D 1970/91-29 (6D 1421/89-29), tj. zcela legitimně a oprávněně (dále také jen„ Dědická rozhodnutí“). Odmítl, že by na základě žalobkyní předloženého nabývacího titulu, opisu Kupní smlouvy, mohlo dojít k nabytí jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům. Dle jeho názoru nelze Kupní smlouvu považovat za platně uzavřenou, neboť nesplňuje všechny podmínky stanovené tehdejší právní úpravou, když v ní především absentují vlastnoruční podpisy kupujícího a prodávajících, a přivolení ONV nutné k převodu vlastnického práva k nemovitosti. Dle žalovaného nemohl takový právní úkon, postrádající vlastnoruční podpisy, vůči stranám právně působit a na jeho základě nelze (nadto po více jak 60 letech) uplatňovat vlastnické právo žalobkyně na úkor žalovaného. Bylo by zcela v rozporu s principem právní jistoty, aby na základě takového neúplného podkladu a po tak dlouhé době byl žalované de facto zbaven svého vlastnického práva nabytého zcela legitimně v rámci proběhlého dědického řízení a v dobré víře. Podle žalovaného není naplněna ani podmínka naléhavosti právního zájmu na žalobou požadovaném určení, když žalobkyně započala své tvrzené vlastnické právo uplatňovat až po více jak padesáti letech, když teprve k 27. 6. 2011 podala na katastrální úřad žádost za účelem zápisu duplicitního vlastnictví, tedy po více jak padesáti letech začala uplatňovat svůj naléhavý právní zájem na změnu vlastnictví. Dále žalovaný poukázal na to, že z historického výpisu příslušné pozemkové knihy, pořízeného dne 14. 3. 1979, rovněž plyne, že k tomuto datu byly nadále vlastníky sporných pozemků evidováni [jméno] [jméno] [příjmení] (dále také jen„ právní předchůdci žalovaného“), a nikoliv právní předchůdce žalobkyně. Dle žalovaného i tato skutečnost podporuje podpůrně tvrzení, že Kupní smlouva z roku 1959 nikdy reálně uzavřena nebyla, popř. byla uzavřena neplatně. Nad rámec uvedeného, pokud by soud neshledal vlastnictví žalovaného na základě Dědických rozhodnutí, vyslovil žalovaný přesvědčení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům eventuálně nabyl na základě institutu vydržení, neboť vlastnické právo k předmětným pozemkům drží na základě řádného právního titulu (Dědických rozhodnutí z roku 1989 a 1991) a poctivě v dobré víře, že mu toto právo náleží, a to minimálně po dobu 20 let, po kterou se o pozemky náležitě stará a pečuje o ně, tedy nad nimi vykonává vlastnickou vůli, kdy některé z těchto pozemků i v minulosti pronajímal. O oprávněnosti držení vlastnického práva k předmětným pozemkům byl žalovaný po celou tuto dobu zcela důvodně přesvědčen, a to i s ohledem na to, že až do roku 2011 nebylo nikdy jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům nikterak zpochybňováno, a to dokonce ani v rámci soudních řízení před zdejším soudem pod sp. zn. 9 C 165/1995, resp. Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Co 139/2002, proběhlých v letech 1995 až 2002. Předmětem těchto řízení byl nárok žalovaného na úhradu nájemného za užívání předmětných pozemků ze [anonymizována tři slova] [obec] a České republiky z důvodu umístěné stavby mimoúrovňové křižovatky. V rámci těchto řízení pak i samotné soudy označily za zcela nespornou skutečnost, že žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků, přičemž po celou dobu uvedeného řízení toto nebylo dále ze strany všech jeho účastníků ani dodatečně zpochybňováno. Žalovaný tak v žádném případě nemohl mít sebemenší pochybnost, že mu vlastnické právo k předmětným pozemkům případně nenáleží a že je tedy nepoctivým držitelem. Ke zpochybnění jeho vlastnického práva reálně došlo až po 20 letech, k 27. 6. 2011, kdy byla Kupní smlouva vložena žalobkyní na katastrální úřad, který jí zaevidoval a zapsal duplicitní vlastnictví, tj. až po uplynutí vydržecí doby. Žalovaný rovněž vyslovil nesouhlas s argumentací žalobkyně, že její právní předchůdce vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům nejpozději v roce 1973, popř. kdykoliv později. V době údajného uzavření Kupní smlouvy se sice k převedení vlastnického práva k nemovitosti nepožadoval zápis do registru ani jiného veřejného seznamu, když k převodu vlastnictví docházelo pouhým uzavřením smlouvy, přesto je však dle žalovaného zarážející, že se domnělý vlastník pozemků nepokusil ani jednou od doby údajného uzavření smlouvy až do okamžiku vkladu této smlouvy na katastrální úřad odstranit nesoulad, resp. sjednotit stav faktický a právní, když již v 70. letech docházelo k upravování evidence vlastníků nemovitostí a snaze postupně zkvalitňovat evidenci vlastnických práv k nemovitostem, a kdy ustanovení článku VIII. Kupní smlouvy presumovalo vklad do pozemkových knih. K tomuto zápisu nikdy nedošlo a ve veřejném seznamu (pozemkových knihách) byly po celou dobu jako vlastníci evidováni prarodiče žalovaného. Dle žalovaného pak tato evidence současně znamená, že byla dána důvodná pochybnost o tom, že předmětné pozemky patří právnímu předchůdci žalobkyně, přičemž tento stejně jako žalobkyně měl jakožto stát možnost kdykoliv do pozemkových knih nahlédnout a zjistit případný rozpor v evidenci, resp. se ujistit, zda vlastnické právo nesvědčí jiné osobě. To stát neučinil, a tudíž nemohl být jako držitel v dobré víře, že mu předmětné pozemky náleží, když ještě dle shora cit. výpisu z pozemkové knihy z 14. 3. 1979 bylo vlastnictví předmětných pozemků nadále evidováno na právní předchůdce žalovaného. Žalobkyně ani minimálně ještě v době probíhajícího soudního sporu o nájemné (tj. v letech 1995 až 2002) vůbec netušila o existenci opisu Kupní smlouvy, nevěděla, že má předmětné pozemky vlastnit, naopak ve sporu uznala, že dané pozemky vlastní žalovaný. Pak tedy ani nemohla předmětné pozemky vydržet, neboť u vydržení je vyžadována nejen faktická držba, ale také vůle stát se vlastníkem, která žalobkyni zjevně chyběla, protože o svém tvrzeném vlastnictví nevěděla. Dle žalovaného se tak z její strany jednalo o prostou detenci předmětných pozemků, která k vydržení nevede. Ke stavbě silniční komunikace žalovaný uvedl, že v kontextu fungování minulého režimu a provádění stavby pozemních komunikací je obecně známo, že podobné stavby probíhaly mnohdy bez platného právního titulu či bez zaplacení kupní ceny právoplatným vlastníkům pozemků, tedy bez toho, aniž by bylo vlastnické právo nesporné. K tomu doložil kupní smlouvu, kterou uzavřel s žalobkyní dne 25. 1. 2021 na pozemky v k. ú. [část obce], sousedící s předmětnými pozemky, jež mají stejný charakter, a na nichž se také nachází dopravní komunikace ve vlastnictví žalobkyně. Tím poukázal na rozpor v jednání žalobkyně, když právně jedná odlišně v téměř totožných záležitostech, tedy na jednu stranu tvrdí, že pokud by nebyla přesvědčena, že jí pozemky nenáleží, nezačala by na nich stavět. Na druhou stranu však v obdobném případě začala stavět i na pozemcích, které nevlastnila a musela je následně odkoupit či jinak řešit otázku vlastnického práva. Dle žalovaného, jediný argument žalobkyně k její tvrzené dobré víře (že by nezačala stavět na pozemcích, u kterých by nebyla přesvědčena, že jí vlastnicky náleží) je tedy nedůvodný, neboť stát čile prováděl stavbu pozemních komunikací na pozemcích, nad nimiž neměl vlastnické právo. Žalovaný se dále podrobně vyjádřil k právní úpravě vydržení a historicky měnící se podobě zákonné úpravy institutu vydržení se závěrem, že žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům v roce 1973. Hypoteticky a za řádného splnění zákonných náležitostí a podmínek jej mohla vydržet nejdříve ke dni účinnosti novely obč. zák. č. 509/1991 Sb., nicméně v té době již žalovaný nabyl předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví, resp. již před tímto okamžikem disponoval platnými právními tituly (Dědickými rozhodnutími), přičemž jeho vlastnictví nebylo žalobkyní rozporováno minimálně po dobu 20 let.

3. Při jednání soudu konaném dne 11. 7. 2022 účastníci učinili nesporným, že vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům bylo do KN zapsáno na základě dvou dědických titulů z r. 1989 a 1991, a že ve stejných letech došlo i k zápisu uvedeného vlastnického práva žalovaného. Vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům bylo zapsáno do KN v roce 2011. Rovněž bylo nesporným, že předmětné pozemky jsou totožné s původními pozemky [číslo] dle PK, tedy účastníci učinili nesporným ztotožnění předmětných pozemků. Dále bylo nesporným, že účastníkům byla doručena vzájemná korespondence, založená ve spise. Při jednáních dne 30. 11. 2022 l a 22. 3. 2023 žalovaný učinil nesporným, že letecké snímky, doložené do spisu žalobkyní, zachycují předmětné pozemky, jakož i to, že letecký snímek na č. l. 63 spisu byl pořízený dne 4. 6. 1963.

4. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že [anonymizována dvě slova] je státní příspěvkovou organizací, které přísluší hospodaření s předmětnými pozemky ve vlastnictví České republiky (viz úplné znění zřizovací listiny [anonymizována dvě slova] ze dne 11. 3. 2016).

5. Porovnáním stavu parcel na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] a zprávou [právnická osoba] z 11/ 2020 (pod označením“ vývoj části vykoupených dílů původních parcel PK [číslo] a [číslo] a jejich identifikace do současného stavu KN“), bylo prokázáno, že původní pozemky parc. č. dle PK [číslo] a [číslo] o výměře 8 024 m a 146 m v k. ú. [část obce] (resp. díly těchto parcel) jsou totožné s předmětnými pozemky, což ostatně i samotní účastníci učinili explicitně nesporným.

6. Výpisem z pozemkové knihy, číslo knihovní vložky [anonymizováno] a [anonymizováno], pro k. ú. [část obce], s razítkem Státního notářství pro [místo] dne 14. 3. 1979, bylo prokázáno, že ve 20. letech minulého století bylo, mimo jiné, k pozemkům dle PK parc. [číslo] role a [číslo] - pastvina, tj. k předmětným pozemkům, vloženo vlastnické právo na polovici pro každého z právních předchůdců žalovaného, [jméno] a [jméno] [příjmení], přičemž tito byli posledními knihovními spoluvlastníky, což se podává ze shora uvedeného razítka SN pro [místo] dne 14. 3. 1979.

7. Rozhodnutími SN pro [místo] dne 14. 8. 1989, č. j. 6D 1421/89-13, které nabylo právní moci dne 14. 8. 1989, a SN pro [místo] dne 14. 11. 1991, č. j. 6D 1970/91-29 (6D 1421/89-29), které nabylo právní moci dne 14. 11. 1991, bylo prokázáno, že žalovanému coby poz. vnukovi bylo na základě pravomocně schválené dědické dohody a po ověření nabývacích titulů potvrzeno nabytí majetku náležejícího do pozůstalosti po původní vlastnici [jméno] [příjmení], zemřelé dne 15. 12. 1983, tj. mimo jiné i nabytí předmětných pozemků. Na základě těchto nabývacích titulů bylo zapsáno vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům do KN na [list vlastnictví] pod Z- [bankovní účet] a Z- [bankovní účet] (viz výpis z KN- [list vlastnictví]).

8. Smlouvou o nájmu ze dne 13. 4. 1994 bylo prokázáno, že žalovaný počínaje dnem 1. 1. 1994 pronajal na dobu neurčitou část předmětných pozemků třetí osobě ([jméno] [anonymizováno]) za dohodnuté nájemné, tj. nakládal s nimi jako s vlastními.

9. Z mezitímního rozsudku zdejšího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 9 C 165/95 (posléze zrušeného), ve spojení s kasačním usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. 58 Co 139/02-127, soud zjistil, že žalovaný podal dne 11. 5. 1995 v postavení žalobce u zdejšího soudu žalobu, kterou se domáhal i po [anonymizována dvě slova] [obec] coby 1. žalované a České republice coby 2. žalované zaplacení konkretizované částky představující náhradu za užívání předmětných pozemků, na nichž se nachází stavba-křižovatka dálnice. Tyto dvě žalované v uvedeném řízení namítaly, mimo dalšího, nedostatek své pasivní věcné legitimace s ohledem na sporované vlastnictví stavby mimoúrovňové křižovatky postavené na pozemcích žalovaného. Soud I. stupně dospěl po jím provedeném dokazování v mezitímním rozsudku k závěru, že žalovaný v procesním postavení žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, na kterých se nachází stavba komunikace s mimoúrovňovou křižovatkou ve vlastnictví státu (nikoli ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] [obec]). K odvolání účastníků zrušil Městský soud v Praze mezitímní rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž z obsahu jeho kasačního rozhodnutí je zřejmé (stejně jako ze zrušeného rozsudku soudu I. stupně) že mezi účastníky nebylo v době řízení sporu o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný. Tedy i stát považoval minimálně po dobu uvedeného řízení za vlastníka předmětných pozemků výlučně žalovaného. Z obsahu odvolacího rozhodnutí bylo dále zjištěno, že předmětem řízení byl nárok na náhradu za nájemné za využití pozemků po dobu od 9. 5. 1995 do konce roku 1999, a že stavba mimoúrovňové křižovatky na předmětných pozemcích měla být postavena někdy v 60. letech 20. století s tím, že pro vypořádání účastníků je z hlediska dalšího použití právní úpravy nutno zjistit, zda byla tato stavba dokončena před datem 1. 4. 1964 či až po tomto datu. Dále odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že v řízení žalovaný jako vlastník předmětných pozemků uplatňoval nárok občanskoprávního charakteru na uspořádání poměrů mezi ním a vlastníkem stavby, aniž by však žalovaný navrhl konkrétní způsob uspořádání poměrů mezi ním a vlastníkem stavby, a aniž by soud I. stupně postupoval podle § 43 o. s. ř. (výzva k doplnění žaloby). Usnesením zdejšího soudu ze dne 1. 11. 2002, č. j. 9 C 165/95-133, soud pravomocně dne 22. 11. 2022 odmítl žalobní podání pro nedostatky žaloby, a tím bylo řízení pod sp. zn. 9 C 165/95 pravomocně skončeno, aniž by bylo meritorně rozhodnuto. Výše uvedeným bylo tedy prokázáno, že v řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 165/1995 nebylo po celou dobu jeho vedení od 11. 5. 1995 do 22. 11. 2002 ze strany žádného ze žalovaných, tj. ani ze strany České republiky či [anonymizováno] [obec], žádným způsobem zpochybňováno výlučné vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům, když naopak tato skutečnost byla mezi účastníky daného řízení po celou dobu jeho vedení nespornou. Česká republika o posléze v tomto sporu (11 C 418/2021) tvrzené existenci svého vlastnického práva k předmětným pozemkům v průběhu celého řízení 9C 165/1995 nevyjevila žádnou vědomost, netvrdila v něm vydržení svého vlastnického práva k těmto pozemkům ani žádný nabývací titul (včetně domnělého titulu).

10. Písemným upozorněním o duplicitním zápisu vlastnictví k téže nemovitosti s výzvou na určení vlastnického vztahu, vyhotoveným dne 1. 7. 2011 Katastrálním úřadem [anonymizována dvě slova] [místo], bylo prokázáno, že katastrální úřad obdržel návrh [anonymizováno] [obec] ze dne 18. 3. 2011 na opravu chyby v údajích katastru, doplněného dne 7. 3. 2011, k němuž byla přiložena prostá kopie listiny prokazující výkup předmětných pozemků, a po následném předložení ověřené kopie této listiny dne 27. 6. 2011 zapsal katastrální úřad Kupní smlouvu ze dne 11. 12. 1959 do KN pod sp. zn. Z [číslo] 2011 a k předmětným pozemkům vyznačil do KN duplicitní zápis vlastnictví na nově založeném listu vlastnictví [číslo] resp. dílu pozemkové parcely č. kat. [číslo] - role ve výměře 8 024 m a dílu pozemkové parcely č. kat. [číslo] - pastvina o výměře 146 m, zapsaných ve vl. [číslo] tehdy kat. území [část obce], které se nyní nachází v k. ú. [část obce] (viz rovněž výpis z KN - [list vlastnictví] ze dne 29. 5. 2020 na č. l. 33 spisu prokazující duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch obou účastníků spolu s právem hospodaření s majetkem státu pro [anonymizována dvě slova]).

11. Vyjádřením [anonymizováno] [obec], [anonymizováno], odboru evidence majetku, oddělení geodetických činností, ze dne 23. 3. 2021, adresovaným žalobkyni (č. l. 32 spisu) bylo prokázáno, že originál Kupní smlouvy nebo její čitelnější kopie (opis) se v žádných archivech nenachází.

12. Opisem Kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1959, opatřeným vidimační doložkou odboru místního hospodářství a dopravy rady KNV v [obec] ze dne 16. 12. 1959 ve znění:„ Opis tento doslovně souhlasí s originálem“, bylo prokázáno, že jmenovaný odbor rady KNV v [obec] vyhotovil dne 16. 12. 1959 opis (kopii) doslovně souhlasující s originálem Kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1959. Podle jeho obsahu měli Čsl. stát - KNV v [obec] jako kupující a [jméno] [jméno] [příjmení] jako prodávající uzavřít Kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej předmětných pozemků pro přeložku státní silnice [anonymizována dvě slova] - [část obce] s tím, že prodávající touto smlouvou již prodali a kupující již koupil předmětné pozemky za stanovenou kupní cenu, přičemž kupující stát tyto pozemky převzal do svého držení a užívání dnem 1. 1. 1952; poslední článek této smlouvy (VIII.) pak obsahuje ujednání podle něhož si smluvní strany dávají své svolení, aby na základě této kupní smlouvy a podle geometrického plánu byly provedeny v pozemkové knize pro k. ú. [část obce] zápisy ve smyslu této kupní smlouvy pro vklad z vlastnického práva na Čsl. stát - KNV v [obec]. Na opisu Kupní smlouvy absentují vlastnoruční podpisy prodávajících a kupujícího, tj. osob, které měly tuto smlouvu uzavřít; v podpisové části je u jejich strojopisem vyznačených jmen připojena poznámka„ v.r.“. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno, že opis Kupní smlouvy byl pořízen z prvopisu (originálu) Kupní smlouvy a že ověřuje jeho doslovnou shodu s originálem Kupní smlouvy, nikoliv však správnost či pravdivost údajů v ní obsažených, jakož ani pravost podpisů smluvních stran.

13. Ověřenou kopií shora cit. opisu Kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1959, která byla podkladem pro zápis vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům do KN a která obsahuje ověřovací doložku pro vidimaci provedenou [anonymizováno] dne 24. 6. 2011 dle ověřovací knihy [anonymizováno], poř. číslo vidimace [číslo] SVM/2011, bylo prokázáno, že tato úplná kopie souhlasí doslovně s předloženou listinou, z níž byla pořízena, tj. s opisem Kupní smlouvy vytvořeným dne 16. 12. 1959. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno pouze to, že ověřuje jeho doslovnou shodu s opisem Kupní smlouvy, nikoli však správnost či pravdivost údajů v ní obsažených, jakož ani pravost podpisů smluvních stran.

14. Za situace, kdy samotný opis Kupní smlouvy nemá charakter veřejné listiny, přičemž nebyl opatřen legalizační doložkou ověřující pravost podpisů smluvních stran, soud při jednání dne 11. 7. 2022 procesně poučil žalobkyni ve smyslu ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), o nutnosti označit důkazy prokazující, že Kupní smlouva z roku 1959 byla skutečně vlastnoručně podepsána osobami, označenými v této kupní smlouvě jako prodávajícími s tím, že neučiní-li tak, neunese ohledně tohoto sporného tvrzení důkazní břemeno. Žalobkyně na toto procesní poučení reagovala při pokračujícím jednání soudu dne 30. 11. 2022 tak, že žádné důkazní návrhy neoznačila, a namísto toho začala tvrdit vydržení svého vlastnického práva předmětných pozemků. V řízení tak ohledně prvně uvedeného sporného tvrzení neunesla důkazní břemeno.

15. K tvrzenému vydržení vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně k předmětným pozemkům v důsledku stavby mimoúrovňové křižovatky, bylo leteckým snímkem ze dne 4. 6. 1963 prokázáno pouze to, že ke dni jeho pořízení byla silniční komunikace na některých z předmětných pozemků, popř. na částech některých z předmětných pozemků, buď před dostavěním nebo již hotová. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně nejpozději v roce 1963 prováděl na předmětných pozemcích stavbu mimoúrovňové křižovatky (silniční komunikace), nikoliv však, že tak činil v dobré víře, že stavbu realizuje na svých pozemcích. Tento listinný důkaz rovněž ani neprokazuje, že by k dokončení stavby mimoúrovňové křižovatky došlo před datem 1. 4. 1964. Dalším leteckým snímkem, zachycujícím černobílý historický letecký snímek z roku 1975, ve spojení s barevným ortofotem z roku 2021 pak bylo prokázáno pouze to, že již postavená stavba mimoúrovňové křižovatky se na některých z předmětných pozemků, popř. na částech některých z předmětných pozemků, nachází nadále, a že ve zbývajícím rozsahu, v němž nejsou předmětné pozemky či jejich části přímo zastavěny uvedenou stavbou, se tyto nacházejí v ochranném pásmu silnice 1. třídy, neboť jsou ve vzdálenosti do 30 metrů od osy přilehlého jízdního pásu (při měření s použitím map [právnická osoba]).

16. Žalobkyně, ač při jednání soudu dne 22. 3. 2023 procesně poučena ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. o tom, aby dotvrdila a prokázala, kdy byla povolena stavba silniční komunikace na předmětných pozemcích a tato zkolaudována (z hlediska jí tvrzeného vydržení vlastnického práva předmětných pozemků), tato chybějící skutková žalobní tvrzení řádně nedoplnila, v důsledku čehož ani neprokázala, k jakému konkrétnímu okamžiku mohla být v dobré víře ohledně tvrzeného vydržení vlastnického práva.

17. Kupní smlouvu ze dne 25. 1. 2021 bylo prokázáno, že žalovaný coby prodávající a žalobkyně coby kupující (resp. [anonymizována dvě slova]) uzavřeli kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaný prodal žalobkyni jiné pozemky v k. ú. [část obce], sousedící s předmětnými pozemky, a to z důvodu zajištění veřejně prospěšné stavby„ [anonymizována dvě slova] [ulice] [část obce]“. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno tvrzení žalovaného o tom, že Čsl. stát za minulého režimu budoval stavby i na cizích pozemcích. Současně tím byla vyvráceno tvrzení žalobkyně, podle kterého by její právní předchůdce nezačal stavbu na pozemcích, které by nevlastnil, nebo pokud by nebyl přesvědčen o tom, že je vlastnil.

18. Korespondencí účastníků ze dne 28. 5. 2020, 2, 9. 2020 a 30. 9. 2020, včetně dodejky ze dne 10. 6. 2020, bylo prokázáno, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o uznání výlučného vlastnického práva k předmětným pozemkům..

19. Z ostatních provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci.

20. Soud dalšími navrženými důkazy řízení nedoplňoval, již provedené považoval za dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro řádné rozhodnutí věci. Z tohoto důvodu soud při jednání dne 28. 6. 2023 zamítl zbylé důkazní návrhy účastníků pro nadbytečnost, resp. nerozhodnost (zejm. návrh žalovaného na provedení důkazu novinovým článkem a jeho účastnickým výslechem), když další dokazování by nesměřovalo k objasnění skutečností významných z hlediska právního posouzení věci, resp. by nemohlo vést k objasnění právně významných skutečností jiným způsobem, než jak již byly v řízení zjištěny.

21. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit následující závěr. Historickým vlastníky předmětných pozemků byli právní předchůdci žalovaného, jeho prarodiče [jméno] [jméno] [příjmení], kteří byli posledními knihovními vlastníky těchto pozemků evidovanými v příslušných katastrálních operátech. Doložený opis Kupní smlouvy, jakož ani jeho ověřená kopie, opatřené vidimačními doložkami, nikoli však legalizační doložkou, neprokazují správnost a pravdivost údajů uvedených v Kupní smlouvě, jakož ani to, že smluvní strany tuto Kupní smlouvu skutečně podepsaly, v důsledku čehož touto smlouvou nemohlo dojít k převodu vlastnického práva z právních předchůdců žalovaného na právní předchůdkyni žalobkyně, která v 60. letech 20. století postavila na části předmětných pozemků stavbu mimoúrovňové křižovatky (stavba byla prováděna nejpozději v roce 1963, konkrétní doba jejího dokončení ani její kolaudace prokázány nebyly). Po úmrtí právních předchůdců žalovaného, resp. po úmrtí naposledy zemřelé [jméno] [příjmení], a po proběhlém dědickém řízení, v němž byly ověřeny nabývací tituly, potvrdilo Státní notářství pro [místo] nabytí předmětných pozemků, a na základě pravomocných Dědických rozhodnutí z roku 1989 a 1991 bylo v roce 1990 a 1992 zapsáno výlučné vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům do KN. Žalovaný v roce 1994 pronajal část předmětných pozemků na dobu neurčitou třetí osobě, v období od 11. 5. 1995 do 22. 11. 2002 vedl u zdejšího soudu spor o nájemném pod sp. zn. 9 C 165/1995, v němž se Česká republika (ani [anonymizována dvě slova] [obec]) nepovažovala za vlastníka předmětných pozemků, netvrdila v něm vydržení svého vlastnického práva k nim ani žádný nabývací titul (včetně domnělého titulu). V uvedeném řízení nikterak nezpochybnila výlučné vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům, naopak tato skutečnost byla mezi účastníky po celou dobu jeho vedení nespornou. Dne 27. 6. 2011 obdržel příslušný katastrální úřad od [anonymizováno] [obec] ověřený opis Kupní smlouvy, opatřený vidimační doložkou ze dne 24. 6. 2011, který jako nabývací titul pro žalobkyni zapsal téhož dne 27. 6. 2011 do KN a současně k předmětným pozemkům vyznačil duplicitní zápis vlastnického práva svědčícího České republice s právem hospodaření s majetkem státu pro [anonymizována dvě slova] na základě Kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1959. Mezi účastníky nedošlo k mimosoudní dohodě o uznání výlučného vlastnického práva k předmětným nemovitostem. V roce 2021 žalobkyně zakoupila od žalovaného jiné jeho pozemky, sousedící s předmětnými pozemky, na nichž její právní předchůdce v minulosti postavil jinou silniční komunikaci, ač v řízení současně tvrdila, že by její právní předchůdce nestavěl na cizích pozemcích.

22. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V prvé řadě soud zhodnotil, že na žalobou požadovaném určení výlučného vlastnického práva k předmětným pozemkům je dán naléhavý právní zájem dle ust. § 80 o. s. ř., neboť v případě, že by žalobkyně byla s podanou žalobou úspěšná, došlo by určovacím výrokem soudu k odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva v KN a bylo by tak dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v KN ve smyslu ust. § 985 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“).

23. Žalobkyně založila svůj nárok na určení jejího výlučného vlastnického práva k předmětným pozemkům na tvrzení, že tyto pozemky nabyla do svého vlastnictví na základě Kupní smlouvy, kterou její právní předchůdce uzavřel s právními předchůdci žalovaného dne 11. 12. 1959, event. že vydržela vlastnické právo k těmto pozemkům nejpozději v roce 1973. K tvrzenému nabytí svého vlastnického práva dle nabývacího titulu doložila opis Kupní smlouvy, vyhotovený dne 16. 12. 1959 odborem místního hospodářství a dopravy rady KNV v [obec], který za kupujícího (Čsl. stát - KNV v [obec]) tuto smlouvu uzavíral, a opatřený jeho vidimační doložkou ověřující doslovnou shodu tohoto opisu s originálem Kupní smlouvy, z něhož byl opis pořízen. Vlastnoruční podpisy smluvních stran na této listině absentují, jsou nahrazeny přídavkem„ v.r.“ (tj.„ vlastní rukou“). Následně žalobkyně soudu doložila ověřenou kopii výše uvedeného opisu Kupní smlouvy, opatřenou ověřovací doložkou [anonymizováno] ze dne 24. 11. 2011 o vidimaci, na jejímž základě vyznačil příslušný katastrální úřad duplicitní zápis vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům s označeným nabývacím titulem: Kupní smlouva ze dne 11. 12. 1959. Dle ust. § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), se vidimací ověřuje, že opis nebo kopie (dále jen "vidimovaná listina") se doslova shoduje s předloženou listinou. Vidimací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených na vidimované listině ani jejich soulad s právními předpisy. Krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, obecní úřad, újezdní úřad, držitel poštovní licence ani Hospodářská komora České republiky (dále jen "úřad") za obsah vidimované listiny neodpovídá. Z výše uvedené citace zákonného ustanovení jednoznačně vyplývá, že vidimací se ověřuje pouze doslovná shoda vidimované listiny (opisu nebo kopie Kupní smlouvy) s předloženou listinou (originálem Kupní smlouvy z 11. 12. 1959 či jejím vidimovaným opisem z 16. 12. 1959), nepotvrzuje se jí však správnost ani pravdivost údajů na ní uvedených. Vidimace samotná (v podobě ověřovací doložky) je veřejnou listinou, nejedná se však o vidimaci listiny o právních úkonech či právních jednáních, ale pouze o osvědčení skutečnosti, že se doslova shoduje s předloženou listinou, jak již bylo konstatováno shora. Okolnost, že je ověřovací doložka vyznačena na písemnosti, která obsahuje právní úkon, resp. právní jednání, nečiní z této písemnosti veřejnou listinu (srovnej analogicky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, týkající se tzv. legalizační doložky). Samozřejmě vidimací se ani neověřuje pravost podpisů, k tomu slouží institut tzv. legalizace ve smyslu ust. § 10 zákona o ověřování, podle kterého se legalizací ověřuje, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní. Jelikož žalobkyní předložený opis Kupní smlouvy ani její ověřená kopie neobsahují legalizační doložku, samotná vidimační doložka neprokazuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v originálu Kupní smlouvy či jejím opisu, přičemž pouze u veřejné listiny, kterou Kupní smlouva není, se ve smyslu ust. § 134 o. s. ř. se presumuje její pravdivost, tížilo žalobkyni důkazní břemeno minimálně ohledně sporného tvrzení, zda předmětná Kupní smlouva byla skutečně podepsána osobami, označenými v této kupní smlouvě jako prodávajícími (tj. právními předchůdci žalovaného). Toto důkazní břemeno, i přes procesní poučení dle § 118a o. s. ř., žalobkyně neunesla a v řízení tak neprokázala nabytí svého vlastnického práva na základě platné Kupní smlouvy. Nad to, podle ust. 112 SOZ, ve znění účinném do 31. 3. 1964, bylo nutné převod vlastnictví k věcem nemovitým, zapsaným v knize pozemkové (což byly i předmětné pozemky), zapsat do této knihy, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. Soudu je však současně známo, že od roku 1951 se vlastnické právo již nezakládalo dříve povinným, konstitutivním, zápisem do pozemkové knihy, a že historické zápisy právních předchůdců žalovaného (coby vlastníků předmětných pozemků) v pozemkové knize z roku 1923 a 1925 nemohou prokazovat, zda po roce 1951 nedošlo ke změnám vlastnického práva. Uvedené je však v daném případě bez významu pro rozhodnutí ve věci, stejně jako to, že obecně k platnosti kupní smlouvy o převodu předmětných pozemků coby v té době zemědělských pozemků do socialistického vlastnictví nevyžadovala právní úprava, platná v roce 1959, přivolení ONV (viz § 2 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb.).

24. K žalobkyní tvrzenému vydržení vlastnického práva předmětných pozemků jejím právním předchůdcem v roce 1973 bylo sice prokázáno, že v 60. letech 20. století postavil stát na některých předmětných pozemcích stavbu mimoúrovňové křižovatky, nebylo však prokázáno, že by tak vzhledem ke všem okolnostem učinil v dobré víře, že mu tyto pozemky vlastnicky náleží, když naopak bylo zjištěno, že se Česká republika prokazatelně až do června 2011 nepovažovala za vlastníka předmětných pozemků, netvrdila žádný nabývací titul (včetně domnělého titulu), ani netvrdila vydržení svého vlastnického práva k nim. Minimálně až do roku 2002 pak v soudním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 165/1995 žádným způsobem nezpochybňovala výlučné vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům, naopak tato skutečnost byla mezi účastníky do uvedené doby nespornou.

25. Vydržení jako originární způsob nabytí vlastnického práva nezávislého na vlastnickém právu dřívějšího vlastníka bylo dle ust. §§ 115, 116, 145 a 146 SOZ, účinného do 31. 3. 1964, přípustné k nemovité věci v socialistickém vlastnictví, nešlo-li o nezcizitelnou věc, a trvala-li oprávněná držba nepřetržitě 10 let (vydržecí doba). Půda mezi věci, které nebylo možno vydržet, nepatřila (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99). Držitel musel s věcí nakládat jako se svou anebo vykonávat právo pro sebe, přičemž aby mohl být považován za oprávněného držitele, musel být současně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. SOZ rozlišoval detentora a držitele, kdy detentorem byl ten, kdo měl věc u sebe, ale nenakládal s ní jako s vlastní. Vydržet vlastnické právo nemohl stát vůči jinému socialistickému vlastníkovi, věc patřící do soukromého vlastnictví (tedy i předmětné pozemky) hypoteticky vydržet mohl. Pokud by se stal oprávněným držitelem stát, přešla by věc do socialistického vlastnického. V daném případě měl právní předchůdce žalobkyně držet předmětné pozemky od roku 1963 a pro případ prokázané oprávněné držby by tak 10-letá vydržecí doba měla skončit v roce 1973 SOZ platil od 1. 1. 1951 do 31. 12.1991, kdy byl zrušen obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., shora citovaná ustanovení o vydržení a držbě však byla zrušena již od 1. 4. 1964 zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), a do 31. 3. 1983 nebylo možné nabýt vlastnictví vydržením. Znovu byl institut vydržení zaveden až jeho novelou č. 131/1982 Sb., od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 (§ 135a obč. zák.), ovšem výlučně pro občana, nikoli pro stát. Stát mohl vydržením nabýt vlastnické právo k nemovitosti nejdříve k datu 1. 1. 1992. Jak již soud konstatoval, v dané věci žalobkyně označila za právní titul nabytí předmětných pozemků Kupní smlouvu z roku 1959, o jejíž existenci však stát až do roku 2011 nevěděl, když teprve v tomto roce byl seznámen s její existencí. Lze mít tedy zásadní pochybnosti o oprávněné držbě žalobkyně. Soudní judikatura současně dovodila, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod. I ten však musí oprávněný držitel prokázat, což se však v daném případě nestalo. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 - s přihlédnutím k vývoji institutu vydržení vlastnického práva a splnění jeho zákonných znaků v aplikaci na daný případ lze mít tedy za to, že žalobkyně ([anonymizováno]) nemohla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet, a to ani za situace, že by byla jejich oprávněným držitelem již od roku 1963 na základě zahájené výstavby silniční komunikace na předmětných pozemcích, neboť obč. zák. až do 31. 3. 1983 institut vydržení a držby neznal, ani běh a počítání vydržecích lhůt, teprve poté tento institut znovu zavedl, ovšem až do 31. 12. 1991 omezeně, jen pro fyzické osoby, a pro všechny až od 1. 1. 1992. V té době však již byl do KN zapsaným vlastníkem předmětných pozemků žalovaný na základě pravomocných Dědických rozhodnutí.

26. Současně lze doplnit, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, formuloval závěr, že titul (byť i putativní), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. I pokud by právní předchůdci žalovaného tedy podepsali předmětnou kupní smlouvu z roku 1959, na jejímž základě nabyl Čsl. stát tyto pozemky do socialistického vlastnictví, měl to být právě stát jako vrcholná organizační struktura spravující svůj majetek, která bude dbát na uvedení stavu právního a evidenčního se stavem skutečným v minimální rovině evidence svého vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí. K tomu však v dané věci. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že nabývací tituly žalovaného (Dědická rozhodnutí) se datují až 30 let po předmětné události (uzavření Kupní smlouvy z roku 1959). I zde lze v rámci obvyklého nazírání na běh věcí směřující k realizaci vlastnického práva k nemovitým věcem očekávat, že po řádově takto dlouhém období budou vztahy právní, evidenční a skutečné k majetku právě státu v souladu, a to tím spíše, že po roce 1989 došlo k obecně známému opětovnému zdůraznění významu a ochrany vlastnického práva mimo jiné v souvislosti s nápravou majetkových křivd v rámci postupu podle tzv. restitučního zákonodárství. Jestliže to byl právě stát, který zákony vedoucí k nápravě majetkových křivd přijal, a zahájil na počátku 90. let 20. století zcela výjimečný majetkoprávní proces, bylo možno očekávat, že tak učiní za situace, kdy evidenční vztahy k majetku, jenž by mohl být dotčen požadavky vznesenými v rámci tohoto postupu, budou v souladu se stavem skutečným. Žalovaný přitom neměl důvod přistoupit k uplatnění svých nároků v rámci nápravy majetkových křivd, neboť na základě dědických rozhodnutí byl od roku 1989, resp. 1991, až do roku 2011 evidován v katastru nemovitostí jako výlučný vlastních předmětných pozemků, a to na základě dědických rozhodnutí, ve kterých bylo přihlédnuto k tomu, že v katastrálním operátu byly vedeni stále jako vlastníci předmětných pozemků jeho právní předchůdci. Jestliže tedy právě státní orgány (státní notářství a soud rozhodující v řízení o dědictví) ve dvou v samostatných dědických řízeních výslovně potvrdili nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům, lze uzavřít, že dobrá víra žalovaných nebyla vyloučena jen na základě stavby silniční komunikace na předmětných pozemcích k blíže nespecifikovanému datu 60. léta 20. století. Tedy, jestliže státní orgány opakovaně potvrdily nabytí vlastnického práva k nemovitostem jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva žalovanému, jeví se přiměřená úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto stát učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činností jeho orgánů.

27. Ohledně zpracování věci pak lze uvést, že pokud by stavba mimoúrovňové křižovatky byla dokončena před 1. 1. 1964, tj. za účinnosti SOZ, pak by se dle § 125 a 126 odst. 1 SOZ řešila otázka, zda se stát coby stavebník stal vlastníkem zastavěných pozemků ze zákona (k tomu však žalobkyně nic nedotvrdila a zejména nedoložila, a to i přes procesní poučení dle § 118a o. s. ř.). Pokud by stavba byla dokončena po 1. 1. 1964, tj. za účinnosti a platnosti obč. zák., nemohl být stát neoprávněným stavebníkem (to mohl být jen občan ve smyslu § 221), ze zákona se vlastníkem stavby křižovatky stal stát (což je však pro tuto věc nepodstatné). Až do 31. 3. 1983, resp. do 31. 12. 1991, se zpracovatel věci nemohl stát vlastníkem (tato možnost byla zavedena až novelou zákona č. 509/1991 Sb. a § 135b, vloženým do obč. zák. k 1. 1. 1992). Muselo by ale jít o zpracování dle hodnotového přínosu. Nicméně k dokončení stavby mimoúrovňové křižovatky došlo v dané věci na konci 60. let 20. století (dle výše cit. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. 58 Co 139/02-127), a v této době právní úprava neumožňovala zákonné nabytí vlastnického práva zpracováním věci. Tedy ani z tohoto titulu nemohl stát nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům.

28. Na základě všech výše uvedených skutečností proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalobu zamítl, aniž by se zabýval dalšími námitkami žalovaného.

29. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný měl ve věci plný úspěch. Jeho náklady řízení tvoří odměna za zastupování advokátem, a to za 7 úkonů právní služby á 3 100 Kč dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (převzetí a příprava zastoupení, 2x písemné vyjádření ve věci samé ze dne 3. 2. 2022 a 16. 3. 2023, 4x účast u jednání soudu dne 11. 7. 2022, 30. 11. 2022 22. 3. 2023 a 28. 6. 2023), 7x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a DPH 21 % ve výši 4 998 Kč, tj. celkem náklady řízení ve výši 28 798 Kč. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal tuto náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného.

Poučení