11 C 427/2020-27

Rubrum

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 52 427,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 603,40 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 33 200 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 16 824,49 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 11 868 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 112 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit včetně úroku ve výši 33 879 Kč a administrativního poplatku ve výši 14 400 Kč v 36ti měsíčních splátkách ve výši 2 175 Kč, počínaje dnem 10. 12. 2019. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na své závazky neuhradil ničeho, proto žalobkyně zápůjčku dne 21. 6. 2020 zesplatnila. Žalobkyně se tak v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 30 000 Kč, dále nesplaceného úroku ve výši 11 118 Kč (z 1. až 8. splátky v pořadí), nesplaceného administrativního poplatku ve výši 3 200 Kč (z 1. až 8. splátky v pořadí), dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 130,13 Kč (kapitalizováno za dobu do zesplatnění z jednotlivých dlužných splátek ve výši 373,85 Kč a dále za dobu od zesplatnění do 31. 8. 2020 ve výši 756,28 Kč), smluvní pokuty ve výši 6 229,76 Kč (sestávající ze smluvní pokuty z dlužných splátek v době do zesplatnění ve výši 3 075 Kč a dále smluvní pokuty za dobu od zesplatnění do 31. 8. 2020 ve výši 3 154,76 Kč), náhrady nákladů účelně vynaložených na upomínání žalovaného za poslední upomínku zaslanou před zesplatněním ve výši 750 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny, úroku, administrativního poplatku a nákladů na upomínání.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.

3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako zapůjčitelkou a žalovaným jako vydlužitelem byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se ji zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 58 % v 36ti měsíčních splátkách ve výši 2 175 Kč (poslední pak ve výši 2 154 Kč), splatných ke každému 10. dni v měsíci počínaje prosincem 2019, jak plyne ze smlouvy o zápůjčce a z výpisu z účtu. Ve smlouvě o zápůjčce se žalovaný dále zavázal k úhradě administrativního poplatku ve výši 400 Kč měsíčně a dále byl upozorněn na povinnost hradit smluvní pokutu ve výši stanovené Sazebníkem za porušení povinnosti k úhradě splátek a zesplatněné jistiny a dále na povinnost uhradit náklady upomínání stanovené Sazebníkem za každou písemnou upomínku, kterou jej žalobkyně upozorní na prodlení. V čl. 11 pak strany sjednaly oprávnění žalobkyně přistoupit k zesplatnění zápůjčky v případě porušení povinnosti k úhradě splátky, pokud dlužník nesplní ani v dodatečné lhůtě stanovené upomínkou. Z doloženého výpisu splátkového kalendáře pak plyne, že žalovaný neuhradil ničeho. Dle předloženého Sazebníku poplatků účtovala žalobkyně náklady na komunikaci s klientem v prodlení k možnostem umoření sankcí ve výši 750 Kč měsíčně, úrok ve výši 58 % p.a., smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně za prodlení s úhradou splátek s horním limitem výše pokuty, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z aktuálně dlužné částky po zesplatnění. Zesplatnění pak žalobkyně prokázala oznámením o zesplatnění ze dne 21. 6. 2020.

4. Jakkoliv lze mít za prokázané skutečnosti žalobkyní uvedené, po provedení jejich právní kvalifikace soud nemá podanou žalobu zčásti za důvodnou, a to z důvodů dále vyložených. Předloženou smlouvu soud hodnotil jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce ve shodě s ustanovením § 2390 občanského zákoníku, když žalobkyně jako zapůjčitelka se touto smlouvou platně zavázala poskytnout žalovanému jako vydlužiteli zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách spolu se sjednaným obchodním úrokem. Především je třeba v obecné rovině předeslat, že v rámci uplatněných nároků ze smlouvy o zápůjčce náleží žalobkyni nesplacená jistina a dále též nesplacený administrativní poplatek, který byl srozumitelně a jasně sjednán přímo v textu smlouvy o zápůjčce, a je tak v zásadě vyjmut z dopadů regulativní úpravy spotřebitelských smluv (srov. § 1813 věta druhá občanského zákoníku). Lze jen připomenout, že požadavek na zaplacení administrativního poplatku byl uplatněn toliko z 1. až 8. splátky (podobně jako úrok).

5. Za zásadně nepřijatelné ovšem nalézací soud považuje ujednání o úroku ve výši 58 % ročně. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí extrémním způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují zápůjčky či úvěry banky. Občas se objevuje tendence diferencovat mezi bankami a jinými finančními institucemi, nicméně privilegované právní postavení jiných finančních institucí z platné právní úpravy žádným způsobem dovodit nelze, přičemž pravidelný bezmyšlenkovitý odkaz na vyšší rizikovost některých transakcí je prostě jen ničím nepodloženou apriorní spekulací – ostatně i kdyby byla prokázána, sotva by šlo o argument svědčící zájmům těchto jiných poskytovatelů finančních prostředků, protože to samo o sobě nutně implikuje úvahu, že taková instituce vědomě poskytla úvěr rizikovému klientovi se všemi důsledky s tím spojenými. Rizikovému klientovi nesmí poskytovat úvěr (zápůjčku) žádný poskytovatel spotřebitelského úvěru podléhající úpravě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pokud tak přesto učiní, nemůže se z tohoto důvodu dovolávat výhodnějšího postavení. Scestný je rovněž argument rychlosti poskytování úvěru, neboť veškeré bankovní domy své úvěry (ať již krátkodobé či střednědobé, ani toto nehraje žádnou roli) poskytují ihned, lze je sjednat on-line přes internetové bankovnictví, čerpat prostřednictvím bankomatu apod., přičemž prostředky jsou vyplaceny okamžitě. Tedy ani tento zdánlivý argument nemá v praxi žádný reálný odraz. Dále je vhodné připomenout, že zásada smluvní autonomie v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Dovolávat se pouhé zásady autonomie vůle u nároků ze spotřebitelského úvěru naopak zpravidla svědčí o flagrantní neznalosti platné právní úpravy, neboť právě tato oblast je naopak nejtypičtějším reprezentantem zákonných limitů uvedené zásady. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u střednědobých úvěrů v r. 2019 se u všech seriózních poskytovatelů pohybovala do 10 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad [příjmení] vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých neúčelových spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v říjnu 2019 činila 8,41 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 8 % o polovinu, tj. na 12 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, která peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila (tedy už pouhý podstatný přesah, tedy př. úrokovou sazbu ve výši 12 % ročně, by žalobkyně musela již v samotné žaloba důsledně vyargumentovat a též prokázat okolnosti ji odůvodňující, kdy pozdější tvrzení nových skutečností je limitováno procesní koncentrací). Pokud jde o rizikovost transakce s ohledem na osobu žalobkyně, pak zde není tvrzeno vůbec nic (ostatně z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému své volné peněžní prostředky, své letité úspory, u kterého je navýšení úrokové sazby samozřejmě akceptovatelné a odůvodněné). Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 17 % p. a.), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Taková extrémní nepřiměřenost je pak dána v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba téměř sedminásobkem (tj. 700 % navýšení) oproti obvyklé úrokové sazbě, tedy takové ujednání je dle názoru nalézacího soudu rozporné s dobrými mravy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Kritické ujednání o výši úrokové sazby přitom nelze posuzovat prizmatem zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména ustanovení § 1813 občanského zákoníku, neboť v případě úroku jde o ujednání o ceně hlavního předmětu plnění, které nadto bylo v tomto případě poskytnuto jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k pasivitě žalovaného nelze uvažovat ani o aplikaci jiných korekčních ustanovení závazkového práva (zejména institut neúměrného zkrácení, popř. lichvy). Nadepsaný soud tak vyhodnotil s ohledem na výše uvedené ustanovení o výši úroku s úrokovou sazbou 58 % ročně jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku, přičemž tato skutečnost ale nemůže být důvodem neplatnosti celé smlouvy právě s ohledem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, neboť důvod neplatnosti tu spočívá toliko v nezákonném (vč. nemravného) určení množstevního rozsahu, tudíž je povinností soudu v souladu se zásadou zachování platnosti smluv (§ 574 občanského zákoníku) rozhodnout o změně rozsahu tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, tedy zásadně tak, aby se žalobkyni dostalo za poskytnutou zápůjčku obvyklého úroku (srov. ustanovení § 1802 občanského zákoníku) a platnost smlouvy zůstala zachována (srov. též Melzer F., Tégl P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, Praha: Leges, s. 709-710).

6. Jak tedy bylo naznačeno výše, žalobkyni tedy na základě platně uzavřené smlouvy o zápůjčce náleží nesplacená jistina zápůjčky, nesplacený administrativní poplatek do požadované 8. splátky a nesplacený úrok v obvyklé výši 8,41 % ročně do požadované 8. splátky s tím, že pokud je zachováno ujednání o možnosti splácet čerpanou zápůjčku ve 36ti měsíčních splátkách, znamená to, že souhrnná výše úroku do osmé splátky činí celkem 1 535 Kč, které soud žalobkyni rovněž přiznal. Úroky za další období žádány nebyly, soud je žalobou vázán. Pokud jde o úrok z prodlení, pak tento náleží v zákonné výši toliko z dlužné jistiny (čl. 14 smlouvy o zápůjčce), tedy za dobu do zesplatnění mohl být počítán pouze z dlužné jistinné části splátek (částka úmoru) a dále po zesplatnění pouze z částky jistiny úvěru a administrativního poplatku, což při kapitalizaci ke dni 31. 8. 2020 představuje úrok z prodlení ve výši 868,40 Kč a pak dále do zaplacení. K tomu je třeba vzít zřetel na skutečnost, že nelze žádat úroky z prodlení z úroků, tedy příslušenství z příslušenství pohledávky (anatocismus), ledaže by bylo výslovně ujednáno, že příslušenství pohledávky se stává součástí její jistiny. Takové ujednání ve spotřebitelské smlouvě by však muselo být s ohledem na požadavek transparence zcela nepochybné a současně by muselo být vyhodnoceno jako ujednání přiměřené ve smyslu ustanovení § 1813 občanského zákoníku, neboť takové ujednání se odchyluje od pravidelné (dispozitivní) zákonné úpravy, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, neboť pravidelně vyvolává extrémní akceleraci růstu dluhu v situaci, kdy spotřebitel zpravidla není schopen plnit ani řádné závazky ze smlouvy. Anatocismus obecně nemá ve spotřebitelských smlouvách místo, neboť pro osoby v nepříznivé majetkové situace, ve které se pravidelně nachází prodlévající spotřebitel, je ve svých důsledcích likvidační. Jakkoliv by se zodpovědný spotřebitel mohl pokusit překlenout nedostatek peněžních prostředků k úhradě sjednaných pravidelných splátek, uplatnění anatocismu ve spojení s automatickým nástupcem dalších peněžitých sankcí jakoukoliv snahu takového druhu hned v počátku celkem spolehlivě torpéduje. Anantocismus tak paradoxně ve svých důsledcích k neplnění peněžitých závazků ze smluv přispívá. Soud tedy žalobě vyhověl ve výši uplatněné jistiny, administrativního poplatku, úroku z dlužných splátek do zesplatnění ve výši 1 535 Kč a v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku též úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 31. 8. 2020 ve výši 868,40 Kč a dále do zaplacení ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

7. Soud dále neshledal důvodným žalobní požadavek na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 6 229,76 Kč (jak za prodlení s úhradou jednotlivých splátek, tak za prodlení s úhradou zesplatněné zápůjčky), neboť dle ustálené judikatury vrcholných soudů nemůže být zásadně ujednání o smluvní pokutě součástí obchodních podmínek (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Pokud takový závěr byl učiněn ve vztahu k obchodním podmínkám, pak platí tím spíše pro sazebník poplatků, ať již je nazván jakkoliv či snad pro forma i podepsán, neboť takový sazebník je zásadně už ze své podstaty pouhým ceníkem zpoplatněných úkonů, tedy jedná se pravidelně o přehled úkonů, které nejsou automatickou součástí obsahu závazku a jejichž využití závisí na vůli žadatele, který v konkrétní situaci uváží, zda o provedení takového úkonu požádá, a to i vzhledem k ceně takového úkonu (služby). Samotný text smlouvy sice obsahuje ustanovení upozorňující žalovaného na povinnost platit smluvní pokutu, nicméně pro spotřebitele nejzásadnější pasáž ujednání o sankci v podobě smluvní pokuty, totiž stanovení její výše, je obsažena až v sazebníku, do kterého ovšem ujednání o výši smluvní pokuty vůbec nepatří. Takový sazebník bude bez dalšího podléhat pravidelným změnám, ve kterých se často promítají změny ve vstupních nákladech na jednotlivé služby, ale př. i ryze praktické úvahy obchodní politiky daného poskytovatele služeb. Sazebník poplatných úkonů není z povahy věci přímým smluvním ujednáním a je bez významu, pokud je formálně opatřen podpisem klienta v rámci automatického připojování podpisu na svazek listin, které nyní smluvní jednání obligatorně provází. Spotřebitel vstupující do závazku ze smlouvy o zápůjčce, pokud není veden nějakým specifickým zájmem (tzn. pravidelné využívání jednotlivých zpoplatněných služeb, které jej vede k nutnosti zvažovat ekonomickou výhodnost produktu i z tohoto pohledu), nemá obvykle žádný zvláštní důvod se vůbec o obsah sazebníku nějak podrobněji zajímat, byť na něj formálně (neboť se tak stalo v rámci formuláře vyhotoveného žalobkyní) odkázal v rámci smluvních ujednání. Nelze totiž považovat za přípustné, aby dokument označený jako„ sazebník“ ve skutečnosti obsahoval v rozporu se svým názvem přímá smluvní ujednání. A co více, smluvní ujednání sankčního charakteru a z hlediska svého rozsahu zcela zásadní ve vztahu ke smlouvou převzatým závazkům. Takový postup je v rozporu se zásadou poctivosti a zásadou transparentnosti a jako takový je plně podřaditelný pod zakázaná ujednání ve spotřebitelské smlouvě (§ 1813 občanského zákoniku). Zatímco přímá smluvní ujednání zmiňují administrativní poplatek ve výši 400 Kč, nadbytečně připomínají notoriety týkající se zákonného úroku z prodlení, text nadbytečně zahlcují banalitami o tom, že se smlouva končí dohodou a taky splněním,„ ujednání“ o tom, že nevznikají náklady na služby notáře či„ ujednání“ o orgánu dohledu, že není požadováno zajištění apod., pak tato naopak zamlčují a podloudně vtělují do vedlejší (průvodní a podružné) dokumentace zcela zásadní ustanovení o výši a podmínkách uplatnění smluvních sankcí, které nutno z hlediska jejich výše považovat za extrémní. Sankce za prodlení s úhradou splátky činí dle sazebníku 0,5 % denně za situace, kdy sazebník upravuje úrok ve výši 58 % ročně, další druhy smluvních pokut a ještě dosti citelné„ náhrady nákladů vynaložených v případě prodlení“, tedy vedle zákonného úroku z prodlení ještě další a další sankce za stále shodné prodlení, které jinak ze zákonné úpravy pro žalovaného nevyplývají. Dlužníci zpravidla nesplácejí své dlužné závazky z toho prostého důvodu, že jim to jejich finanční situace neumožňuje, tedy pokud si žalovaný nemohl dovolit ani uhradit splátku ve výši cca 2 175 Kč, znamenalo to automatické navýšení závazků žalovaného o dalších 500 Kč za měsíc, o zákonný úrok z prodlení a ještě o další náklady vymáhání, to vše na základě ustanovení důmyslně skrytých v průvodních (vedlejších a podružných) dokumentech hlavní smlouvy. Lze jen těžko uvažovat o tom, že uplatněním uvedených sankcí se platební morálka nesolventního dlužníka zlepší, naopak úplné zastavení plateb dlužníka může být důsledkem situace, k jejímuž vytvoření podstatnou měrou přispěla sama žalobkyně. Nepřípustnost některých ujednání ve smluvních podmínkách (popř. v ještě podružnější dokumentaci) je racionální daní pro věřitele za pohodlí a významně snížené časové i materiální náklady spojené s užíváním formulářů a podmínek oproti reálně probíhajícímu kontraktačnímu procesu v celé jeho šíři a složitosti. Již samotný kontrast, že přímo v textu smlouvy o zápůjčce jsou obsažena zcela zbytečná, bezobsažná a samozřejmá ustanovení (řešící př. situace, které v daném závazku nemají vůbec nastat), zatímco pouze do sazebníku jeho tvůrce inkorporuje ustanovení, na jehož základě může spotřebiteli, který čerpal zápůjčku ve výši 30 000 Kč, vzniknout povinnost řádově srovnatelné výše, je natolik očividný, že sotva bude dokladem jiného než nepoctivého záměru žalobkyně, která jedno z nejpodstatnějších smluvních ujednání záměrně vloží v rámci obchodních listin do míst, kde nejsnáze může uniknout pozornosti laického spotřebitele. Ustanovení o tom, že v případě porušení smluvních povinností zaplatí spotřebitel mnohatisícové sankce, soud považuje za ujednání shodné závažnosti jako ujednání o tom, že se přenechává k užívání částka 30 000 Kč, tedy přímo ve smlouvě se jim musí dostat stejné pozornosti a důrazu (zde tedy na titulní straně). Pokud totiž žalobkyně považuje porušení povinnosti vrátit řádně a včas poskytnutou částku 30 000 Kč za natolik zásadní, že její porušení sankcionuje souhrnem nejrůznějších pokut ve srovnatelné výši, pak jistě není neadekvátním požadavek, aby žalobkyně tento svůj zcela zásadní zájem (odchylný od pravidelného režimu zákonného) promítla do textu samotné smlouvy. Současně je z obsahu smlouvy zřejmé, že žalobkyně naopak pro případ porušení svých smluvních povinností žádnými podobnými sankcemi ohrožena nebyla. Ustanovení sazebníku poplatků o smluvní pokutě tak soud hodnotil jako ujednání ve spotřebitelské smlouvě dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku za zakázané, k němuž se nepřihlíží (§ 1815 občanského zákoníku). Ostatně bylo by možné je jinak posoudit i jako zneužití institutu smluvní pokuty (§ 8 občanského zákoníku), jestliže je smluvní pokuta sjednána ve výši, ve které zjevně nemůže směřovat k naplnění účelů její úpravy, nýbrž naopak je jejím prostřednictvím usilováno o naplnění účelů jiných, právem neaprobovaných. Ostatně ujednání o smluvní pokutě je možno považovat za nepřiměřené již tím, že se vůbec odchyluje od dispozitivní zákonné úpravy, pokud není kompenzována obdobnou sankcí pro žalobkyni (srov. klasické stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013). Závěry žalobkyní uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5688/2015 na danou věc vztáhnout dle názoru soudu nelze, neboť se zabývá sjednáním rozhodčí doložky, nicméně ta sama o sobě na rozdíl od smluvní pokuty postihující výlučně spotřebitele není k újmě některé ze stran daného vztahu (jde pouze o přenesení pravomoci k rozhodnutí na jiný subjekt, čímž však není nijak narušeno rovnovážné postavení stran). Projednání věci před rozhodcem není (resp. nebylo) sankcí pro spotřebitele, a to na rozdíl od smluvní pokuty.

8. To co bylo uvedeno ve vztahu ke smluvní pokutě, platí současně i o náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky (tj. nákladech upomínání), neboť přímo z konstrukce čl. II.2. sazebníku je zjevné, že tato„ náhrada“ má povahu nikoliv kompenzační, ale sankční, jestliže by náklady na zaslání upomínky měly činit 750 Kč. Nicméně o žádné upomínce se v sazebníku ani nehovoří, podle něj je možno účtovat na danou částku za proběhlou komunikaci s klientem k možnostem umoření sankcí vzniklých v důsledku prodlení klienta. Žalobkyně ovšem v řízení nikdy netvrdila, že by nějaká taková komunikace proběhla a pouhé zaslání upomínky lze sotva za takové probrání možností umoření sankcí považovat. Kromě toho lze mít za to, že žalovaný by měl za takovou službu platit jen tehdy, pokud o její poskytnutí sám požádal. V opačném případě nejde totiž o nic jiného, než skrytou formu sankce, ve spotřebitelských smlouvách zásadně nepřípustnou. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která jsou svou konstrukcí netransparentní a v tomto smyslu tedy nepoctivá, nutno považovat za ujednání ve smyslu ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku za zakázaná. Netransparentní ujednání platí v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie za jednání nepřípustná a jako taková nemohou být ve vztahu ke spotřebiteli prosazena, tedy v tomto ohledu má právní úprava sankční povahu, jinak v oblasti soukromého práva výjimečnou (srov. př. rozsudek SDEU ze dne 30. 5. 2013, publikovaný pod č. C -488/11, nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl ÚS 1/10, nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Soud tedy žalobu v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty, náhradu nákladu na upomínku, ve výši rozdílu nedůvodně žádaného úroku z prodlení a protiprávně účtovaného úroku zamítl. (výrok II. rozsudku).

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalobkyni náleží vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla v řízení vzhledem k předmětu řízení úspěšnou v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku, tzn. z 68 %, tudíž má právo na náhradu 36 % nákladů řízení. Náklady řízení na straně žalobkyně přitom při tarifní hodnotě 40 179,76 Kč sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 009 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání) ve výši 8 220 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odměny zástupkyně žalobkyně za jeden poloviční úkon právní služby (jednoduchá předžalobní výzva k plnění) ve výši 1 370 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů za čtyři úkony ve výši 1 200 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, poloviční náhrady cestovného (vzhledem k účasti na jiném jednání u nadepsaného soudu v tentýž den) k jednání soudu na trase [obec] - [obec] a zpět autem celkem ve výši 1 082 Kč (při počtu 358 ujetých km, průměrné spotřebě vozidla 5,8 l nafty [číslo] km, ceně paliva 31,80 Kč, amortizaci dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., kdy spotřeba se určuje dle údaje o kombinované spotřebě dle příslušné metodiky), poloviční náhrady za promeškaný čas na cestě v rozsahu 10 půlhodin ve výši 500 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady DPH ve výši 2 598 Kč Celkem tak náklady na straně žalobkyně činí 16 979 Kč, přičemž při podílu 36 % náleží na náhradě těchto náklady žalobkyni částka 6 112 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně.

Poučení