11 C 491/2019 - 247

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČ [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka]., IČ [Anonymizováno] sídlem [Adresa účastníka] o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ve vztahu k částce 287 836 Kč rozsudkem pro uznání takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 287 836 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se zastavuje ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni za dobu od 1. 8. 2017 do 19. 3. 2019 částku 375 423 Kč, za dobu od 20. 3. 2019 do 31. 8. 2024 částku 1 596 792 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 17 046,32 Kč od 13. 8. 2017 do 19. 3. 2019, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 147 840 Kč od 20. 3. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 195,53 Kč od 13. 1. 2018 do 19. 3. 2019, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 94 718 Kč od 20. 3. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 17 904 Kč od 13. 4. 2018 do 19. 3. 2019, a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 772 716 Kč od 20. 3. 2019 do zaplacení.

III. Řízení se zastavuje ohledně povinnosti žalované platit žalobkyni rentu od 1. 9. 2024 ve výši 16 520,29 Kč měsíčně.

IV. Žaloba se zamítá ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni za dobu od 20. 3. 2019 do 24. 7. 2024 částku 788 052,72 Kč a dále jí platit rentu ve výši 20 275,71 Kč měsíčně.

V. Žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

VI. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 14 392 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 12. 11. 2019, ve znění její změny, připuštěné usnesením soudu č. j. 11 C 491/2019-52 ze dne 11. 5. 2020, domáhala s odkazem na ust. § 271b odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), po žalované zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (renty) v částkách 29 568 Kč měsíčně za dobu od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2017 v kapitalizované výši 147 840 Kč, 29 254 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 6. 4. 2018 v kapitalizované výši 94 718 Kč a 36 796 Kč měsíčně za dobu od 6. 4. 2018 nadále, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku. V žalobě tvrdila, že pracovala u žalované od 1. 10. 1986 do 28. 8. 2017 na pozici [Anonymizováno]. V rámci plnění pracovních povinností utrpěla dne 28. 10. 2014 pracovní úraz (konkrétně pohmoždění až distorsi levého kolenního kloubu - dále také jen „pracovní úraz“), který si vyžádal dlouhodobé léčení spojené s dlouhodobou pracovní neschopností (do 28. 2. 2017) a přiznáním invalidního důchodu I. stupně. Dne 17. 2. 2017 rozhodl [Anonymizováno] (dále jen „ÚLZ“) o nezpůsobilosti žalobkyně vykonávat profesi [Anonymizováno], v důsledku čehož se žalobkyně následkem pracovního úrazu nemohla na tuto původní pracovní pozici vrátit. Dne 20. 7. 2017 žalovaná nařídila žalobkyni jinou práci, a to na pozici referenta služeb se stanovenou základní měsíční mzdou 17 000 Kč a 15 % variabilní složkou ze základní mzdy za měsíc. Tuto pozici žalobkyně nemohla přijmout z důvodu následku pracovního úrazu v kombinaci s dojížděním do zaměstnání a proto dne 29. 8. 2017 dohodou rozvázala se žalovanou pracovní poměr. Původně se žalovaná rozhodla kompenzovat žalobkyni rozdíl mezi nynější a dříve dosahovanou mzdou a příjmem žalobkyně na nové pracovní pozici, později žalovaná uvedla, že šlo pouze o písařskou chybu. Před ukončením pracovního poměru dosahovala žalobkyně i s náhradou ztráty na výdělku průměrného hrubého měsíčního příjmu 53 796 Kč. Pokud by žalobkyně přijala nabízenou náhradní pozici, činil by její průměrný měsíční příjem 17 000 Kč. S připočtením pobíraného invalidního důchodu za období 11/2016 až 12/2017 ve výši 7 228 Kč měsíčně a za období 1/2018 až 3/2018 ve výši 7 524 Kč (ke dni 6. 4. 2018 jí byl invalidní důchod odejmut) činil rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobkyně před ukončením pracovního poměru a průměrným výdělkem u nabízené pozice spolu s invalidním důchodem částku 29 568 Kč měsíčně hrubého za období 11/2016 až 12/2017 a ve výši 29 254 Kč měsíčně hrubého za období 1/2018 až 3/2018. Od zániku invalidního důchodu činil tento rozdíl 36 796 Kč měsíčně hrubého Kompenzaci ztráty na výdělku žalobkyně uplatnila u žalované písemnou předžalobní výzvou k plnění, žalovaná však nereagovala. Po částečném zpětvzetí žaloby, učiněném obsahově v písemných podáních ze dne 14. 9. 2023 a ze dne 25. 6. 2024, a upřesněném při jednání soudu dne 2. 9. 2024, se žalobkyně z téhož titulu domáhala po žalované zaplacení kapitalizované částky ve výši 287 836 Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 2017 do 19. 3. 2019, jež odpovídá výši náhrady 10 497 Kč za období od 4. 9. do 30. 9. 2017, 10 637 Kč měsíčně za období říjen až prosinec 2017, 10 941 Kč měsíčně za období leden až březen 2018, 2 259 Kč za období od 1. 4. do 5. 4. 2018, 14 784 Kč za období od 6. 4. do 30. 4. 2018, 18 263 Kč měsíčně za období květen až prosinec 2018, 18 884 Kč měsíčně za období leden a únor 2019 a 11 690 Kč za období od 1. 3. do 19. 3. 2019 (za toto období a v tomto rozsahu žalovaná žalobou uplatněný nárok výslovně uznala), dále kapitalizované částky 788 052,72 Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 20. 3. 2019 do 24. 7. 2024, která odpovídá výši měsíční náhrad (odpovídající za toto období měsíční výši ztráty v rozpětí od 2 128,39 Kč do 20 275,71 Kč), a nadále částky 20 275,71 Kč měsíčně vždy s příslušnou valorizací, to vše již bez zákonného úroku z prodlení. K tomuto výpočtu žalobkyně doložila tabulku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zohledňující valorizaci, kdy propočetla nárok za období od 20. 3. 2019 do dne 24. 7. 2024, přičemž v tabulce je uveden průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody, pravděpodobný výdělek ostatních zaměstnanců žalované na pozici [Anonymizováno] za 2. čtvrtletí roku 2017 s valorizací, a rozdíl představuje ztrátu na výdělku, kterou žalobkyně požaduje.

2. Žalovaná zčásti uznala žalobou uplatněný nárok, a to do výše 287 836 Kč, což stvrdila vlastnoručním podpisem při jednání soudu dne 5. 8. 2024. Částka 287 836 Kč představuje náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 8. 2017 do 29. 8. 2017 (do skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované) a za období od 4. 9. 2017 do 19. 3. 2019 (doba evidence žalobkyně v seznamu uchazečů o zaměstnání u úřadu práce), a odpovídá výši náhrady 10 497 Kč za období od 4. 9. do 30. 9. 2017, 10 637 Kč měsíčně za období říjen až prosinec 2017, 10 941 Kč měsíčně za období leden až březen 2018, 2 259 Kč za období od 1. 4. do 5. 4. 2018, 14 784 Kč za období od 6. 4. do 30. 4. 2018, 18 263 Kč měsíčně za období květen až prosinec 2018, 18 884 Kč měsíčně za období leden a únor 2019 a 11 690 Kč za období od 1. 3. do 19. 3. 2019. Žalovaná potvrdila, že žalobkyně utrpěla dne 28. 10. 2014 v průběhu svého pracovního poměru u žalované pracovní úraz, pro který se do 28. 2. 2017 nacházela v dlouhodobé pracovní neschopnosti, do 6. 4. 2018 pobírala invalidní důchod pro invaliditu I. stupně, a od 4. 9. 2017 do 19. 3. 2019 byla vedena v seznamu uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce ČR - Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, kontaktní pracoviště [adresa], (dále také jen „úřad práce“). Poukázala na to, že oznámením ze dne 25. 7. 2017, s účinností ode dne jeho doručení žalobkyni, převedla žalobkyni na pracovní pozici referent služeb jako vhodný druh práce dle lékařského posudku ze dne 19. 5. 2017 potvrzeného rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 21. 7. 2017. Žalobkyně však tuto pracovní pozici odpovídající jejímu zdravotnímu stavu bez důležitého důvodu odmítla, žádnou práci u žalované až do ukončení pracovního poměru nevykonávala, a ke dni 29. 8. 2017 došlo dohodou k rozvázání pracovního poměru. Žalovaná zdůraznila, že pracovní poměr ukončila žalobkyně u žalované dohodou bez udání důvodu, přičemž v ní výslovně potvrdila, že důvodem ukončení pracovního poměru není žádný z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d) ZP. Za účelové a nepravdivé označila žalovaná tvrzení žalobkyně o tom, že z důvodů žalobkyní popsaných tato nebyla schopna přijmout práci referenta služeb. Dle žalované důvodem odmítnutí vykonávání jiné práce nebyly důvody zdravotní, ani dojíždění, ale pouze výše mzdy za tuto jinou práci. Zdůraznila, že odmítnutím ze strany žalobkyně vykonávat práci žalobkyně naplnila i podmínky pro okamžité ukončení pracovního poměru, neboť se po celou dobu od převedení na jinou práci až do ukončení jejího pracovního poměru dohodou ani jednou nedostavila k výkonu práce a svou absenci v práci nijak neomluvila. Žalobkyně si tedy opomenula vydělat mzdu ve výši 19 550 Kč, která by jí jinak za vykonávanou práci u žalované náležela (17 000 Kč základní mzda referenta služeb + 15 % měsíční odměna). Výši uznané náhrady, uplatněné za období od 1. 8. 2017, žalovaná stanovila z průměrného (pravděpodobného) měsíčního výdělku za 2. čtvrtletí roku 2017. Jelikož v tomto období žalobkyně neodpracovala ani jeden den, použila žalovaná pravděpodobný výdělek (určený z výdělků zaměstnanců zařazených na stejné pracovní pozici - žalobkyně v rozhodném období neodpracovala ani jeden den), a pravděpodobný výdělek žalobkyně zjistila v souladu s § 355 odst. 2 ZP s přihlédnutím k obvyklé výši mzdy ostatních zaměstnanců vykonávajících práci [Anonymizováno], kdy přitom vycházela z příjmu těchto zaměstnanců ve 2. čtvrtletí 2017, z nichž vyplývá jejich průměrný hodinový výdělek pro účely náhrady mzdy. Z těchto průměrných hodinových výdělků všech zaměstnanců na pozici [Anonymizováno] stanovila průměrný hodinový výdělek na jednoho zaměstnance na pozici [Anonymizováno], který ve 2. čtvrtletí 2017 činil 228,29 Kč, po jehož vynásobení průměrným měsíčním fondem pracovních hodin (ve 2. čtvrtletí 2017 činil 162,5 hodiny), činila výše průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobkyně za rozhodné období 2. čtvrtletí 2017 částku 37 097 Kč měsíčně. Jelikož však za předchozí kalendářní rok 2016 (v němž žalobkyně opět neodpracovala ani jeden den) činila výše jejího pravděpodobného výdělku částku vyšší, a to v měsíční výši 37 195 Kč (průměrný hodinový výdělek zaměstnanců na pozici [Anonymizováno] 228,01 Kč a průměrný měsíční fond pracovní doby 163,13 hodin), tj. výdělek pro žalobkyni výhodnější, žalovaná v souladu s ust. § 271m odst. 1 a § 355 ZP vycházela při výpočtu náhrady (za dobu do 20. 3. 2019) z této výhodnější výše pravděpodobného výdělku 37 195 Kč a po zohlednění valorizace tak činí výše průměrného výdělku žalobkyně 38 497 Kč od 1. 1. 2018 a 39 806 Kč od 1. 1. 2019; výše valorizovaného opominutého výdělku činí 20 234 Kč od 1. 1. 2018 a 20 922 Kč od 1. 1. 2019. Z těchto pravděpodobných výdělků žalovaná, po odečtu opominutého výdělku a invalidního důchodu vypláceného do 6. 4. 2018, stanovila uznanou náhradu 287 836 Kč. Zůstatek žalobního nároku, tj. nadále požadovanou náhradu za období od 20. 3. 2019, žalovaná neuznala a spolu s vedlejším účastníkem na její straně (dále také jen „vedlejší účastník“) jej označila za nedůvodný, neboť od 20. 3. 2019 nadále nebyla žalobkyně evidována jako uchazečka o zaměstnání u úřadu práce, když ke dni 19. 3. 2019 došlo k jejímu sankčnímu vyřazení z této evidence. Dle žalované je evidence v seznamu uchazečů o zaměstnání základní podmínkou nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Pokud není poškozený zaměstnanec zaměstnán v pracovním poměru či na základě dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce, popř. pokud neprovozuje samostatně výdělečnou činnost, tak musí být evidován u úřadu práce. Evidence v seznamu uchazečů o zaměstnání jako projev alespoň minimální aktivní snahy o nalezení zaměstnání je předpokladem pro to, aby nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vůbec mohl vzniknout. Po dobu, kdy žalobkyně nebyla evidována jako uchazeč o zaměstnání, jí tedy, dle žalované, žádný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nevznikl. Žalovaná dále předložila soudu způsob výpočtu průměrného/pravděpodobného výdělku u žalované pro účely poskytování náhrady mzdy jejím zaměstnancům i za jednotlivá čtvrtletí roku 2018 až 2023 včetně tabulek s výpočty těchto průměrných výdělků. Závěrem žalovaná akcentovala, že žalobkyně dlouhodobě o práci nejeví zájem, po rozvázání pracovního poměru u žalované ani po odebrání invalidního důchodu žalobkyně nikde nepracovala, o žádnou práci ani neusilovala a byla dokonce sankčně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Ač je zdravotně způsobilá a dostatečně kvalifikovaná vykonávat práci administrativního charakteru, přesto od 20. 3. 2019 žádnou práci nevykonávala. Vzhledem ke své kvalifikaci, kterou musela splňovat na pracovní pozici [Anonymizováno] (aktivní i pasivní znalost anglického jazyka, velmi dobré komunikační schopnosti, proklientský přístup , týmová spolupráce, atd.) s přihlédnutím k její schopnosti práce na počítači se všemi souvisejícími technologiemi a veškerým běžně uživatelským software, dané z posléze žalobkyní ohlášené živnosti, by přitom jistě byla schopna, pokud by chtěla pracovat, vykonávat minimálně například práci pracovníka v zákaznických kontaktních centrech, nebo práci pracovníka v informačních kancelářích, kdy dle veřejně dostupných údajů z Informačního systému o průměrném výdělku činila na území hl. m. Prahy průměrná hrubá měsíční mzda na těchto pozicích v roce 2017 částku 33 671 Kč, v roce 2018 částku 33 083 Kč, v roce 2019 částku 36 163 Kč, v roce 2020 částku 36 960 Kč, v roce 2021 částku 37 154 Kč, v roce 2022 částku 40 801Kč. Dle žalované tedy minimálně tyto částky je nutné zohlednit jako částky, které si žalobkyně opomenula vydělat po skončení svého pracovního poměru u žalované. Znovu přitom zopakovala, že z ustálené bohaté rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že evidence v seznamu uchazečů o zaměstnání jako projev alespoň minimální aktivity snahy o nalezení zaměstnání je základní podmínkou pro to, aby nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vůbec mohl vzniknout. Současně nesouhlasila s návrhem žalobkyně na moderaci náhrady nákladů tohoto řízení.

3. Vedlejší účastník s odkazem na konkretizovanou soudní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdo 27/97, 21 Cdo 2805/99, 21 Cdo 252/2003, 21 Cdo 732/2003, 21 Cdo 347/2002, 21 Cdo 1250/2003, 21 Cdo 1029/2004, 21 Cdo 2168/2004, 21 Cdo 2311/2004, 21 Cdo 3003/2005, 21 Cdo 2822/2007, 21 Cdo 5141 a 21 Cdo 564/2008 apod.), zabývající se problematikou náhrady za ztrátu na výdělku, argumentoval shodně jako žalovaná, tedy že podmínkou trvání nároku na uvedenou náhradu je, aby se zaměstnanec aktivně zajímal o zaměstnání, tedy existence vůle být zaměstnán (či podnikat), přičemž tento projev vůle zaměstnance spočívá alespoň ve zmíněné evidenci uchazečů o zaměstnání. Chybí-li na straně zaměstnance postiženého pracovním úrazem vůle být zaměstnán nebo podnikat, nejsou splněny podmínky pro poskytování jakékoliv náhrady, protože nedosahování výdělku nebo jiných příjmů z podnikání prvotně vyplývá ze svobodného rozhodnutí zaměstnance, nikoliv z poškození zdraví pracovním úrazem. Mezi ztrátou na výdělku a pracovním úrazem chybí v případech tohoto druhu příčinná souvislost. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že s ohledem na kvalifikační požadavky na létající personál má žalobkyně zejména v oblasti jazykové vysokou kvalifikaci pro uplatnění na trhu práce, kdy právě jednou z velice žádaných dovedností je znalost světových jazyků. Dle vedlejšího účastníka žalobkyni nic nebránilo ucházet se o jiné vhodné pracovní místo; změnu pracovního zařazení na místo referenta služeb žalobkyně odmítla ze subjektivních důvodů, nikoliv pro následky pracovního úrazu; byla sankčně vyřazena a v následujícím období opětovně nežádala o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání; ač má zachovanou pracovní schopnost k výkonu práce, zůstala pasivní; úmyslem zákonodárce nebylo, aby náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl zakonzervován status quo až do zákonného limitu uvedeného v § 271b odst. 6 ZP, tj. nejdéle do dosažení věku 65 let. Vedlejší účastník rovněž sumarizoval, že mimo nákladů spojených s léčením bylo žalobkyni vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období listopad 2015 až říjen 2016 (vyplaceno dne 14. 8. 2017) částka 513 730 Kč hrubého (čistého 408 603 Kč) a za období od listopadu 2016 do února 2017 (vyplaceno dne 7. 11. 2017) ve výši 256 485 Kč hrubého (212 584 Kč čistého). Závěrem pak vedlejší účastník znovu zopakoval, že v období od 19. 3. 2019 do 8. 10. 2023 (ohlášení živnosti), kdy žalobkyně nebyla ani zaměstnána ani nebyla osobou samostatně výdělečně činnou, jí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevznikl, neboť její rozhodnutí, že nevyužije zprostředkovatelskou roli systému úřadů práce, ani nebude osobou samostatně výdělečně činnou, popř. nenastoupí do pracovního či obdobného poměru, nemůže jít k tíži odpovědného subjektu (žalované coby zaměstnavatele). V období samostatné výdělečné činnosti žalobkyně pak vyslovil názor, že srovnatelným výdělkem s přihlédnutím k dlouholeté kvalifikací dosažené žalobkyní u žalované jsou výdělky v oboru pracovníků v klientských zákaznických centrech nebo v informačních kancelářích spojených s komunikačními a jazykovými dovednostmi a zkušenostmi, které zcela prokazatelně žalobkyně má, přičemž uzavřel, že by žalobkyně byla schopna dosahovat i vyššího výdělku, než tomu bylo v pracovním poměru u žalované.

4. Žalobkyně ohledně žalovanou uznaného nároku ve výši 287 836 Kč navrhla vydání částečného rozsudku pro uznání. S takto stanovenou výší náhrady za ztrátu na výdělku po skončení její pracovní neschopnosti za období od 30. 8. 2017 do 19. 3. 2019 žalobkyně souhlasila (za období od 1. 8. do 29. 8. 2017 již náhradu ani nepožadovala). V replice pak odmítla procesní obranu žalované strany týkající se nároku na náhradu za období od 20. 3. 2019 do budoucna. Zopakovala, že jinou práci, kterou jí žalovaná nařídila s účinností od 1. 8. 2017, nebyla schopna přijmout. K ukončení pracovního poměru u žalované bez udání důvodu dohodou doplnila, že k tomu došlo po dlouhé době a po vzájemných jednáních, a především poté, kdy žalovaná žalobkyni jinou práci nařídila za odlišných platových podmínek, nikoli za odpovídající mzdu, to vše pod pohrůžkou, že pokud žalobkyně tuto práci nepřijme, vzniknou podmínky pro okamžité rozvázání pracovního poměru. Dále žalobkyně tvrdila, že nařízenou práci referentky nepřijala nikoliv výlučně z finančních důvodů, ale i pro své nepříznivé zdravotní důvody, neboť od 13. 3. 2017 do 2. 7. 2017 se s kolenem léčila a docházela na rehabilitace. Tedy důvody rozvázání pracovního poměru u žalované dohodou k datu 29. 8. 2017 byly kombinované, a to finanční a zdravotní. Od 1. 8. 2017 až do 10. 8. 2017 žalobkyně nepracovala pro překážku na její straně coby zaměstnance, od 11. 8. 2017 do 27. 8. 2017 čerpala neplacené volno, a od 28. 8. 2017 do 29. 8. 2017 (kdy došlo k ukončení pracovního poměru) byla opět překážka na její straně coby zaměstnance s náhradou mzdy. Předtím (po skončení pracovní neschopnosti v období od 1. 3. 2017 do 31. 7. 2017) nepracovala pro překážku na straně zaměstnavatele. Potvrdila, že dne 19. 2. 2018 došlo k posouzení jejího zdravotního stavu a že od 20. 2 2018 poklesla míra její zdravotní schopnosti pouze o 15 %. Jelikož však ÚLZ dne 16. 2. 2017 rozhodl, že ji nelze trvale přiznat zdravotní způsobilost [Anonymizováno], vyslovila žalobkyně přesvědčení, že tato licence ji byla odebrána trvale, a tedy trvale ztratila způsobilost vykonávat práci [Anonymizováno] ([Anonymizováno]). Za odebrání licence, ostatně, inkasovala od vedlejšího účastníka částku 500 000 Kč. Z uvedeného důvodu proto tuto práci, představující do té doby její jediné pracovní zkušenosti a dovednosti, nemohla vykonávat ani po odejmutí invalidního důchodu, pročež byla v období od 4. 9. 2017 do 19. 3. 2019 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, podporu v nezaměstnanosti pobírala od 4. 9. 2017 do 3. 5. 2018, podpora při rekvalifikaci ji poskytnuta nebyla. Při registraci se s úřadem práce dohodla, že vzhledem ke svému středoškolskému vzdělání (úplné SEŠ s maturitou) pro ni bude vhodná práce v administrativě a byla zapojena do individuálního akčního plánu ke zvýšení možnosti jejího uplatnění na trhu práce. Přesto nebyla schopna práci najít z důvodu nedostatečné kvalifikace, neměla žádnou praxi v administrativě, neznala práci na PC ani počítačové programy, a důležitým faktorem byl i její věk (51 let). I po zvýšení vzdělání v rámci rekvalifikace, kdy absolvovala rekvalifikační kurz asistentka-sekretářka, nebyla úspěšná v získání práce. Akcentovala, že nikde není stanoveno, že základní podmínkou pro poskytnutí náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je vedení, pracovním úrazem poškozeného zaměstnance, v evidenci uchazečů o zaměstnání. Následně doplnila, že hovorově ovládá jazyk ruský a jazyk anglický (angličtinou hovoří plynně), má základní znalost s prací na počítači. Absolvovaný rekvalifikační kurz byl zaměřen na znalost PC programů. Od ukončení pracovního poměru u žalované již žádnou práci nevykonávala. V listopadu 2023 si vyřídila živnostenské oprávnění na administrativní práci, ovšem samostatnou výdělečnou činnost od té doby vykonává jen příležitostně a platí paušální daň. Připustila, že by mohla vykonávat práci administrativního charakteru, a to konkrétně v oboru administrativní a podpůrné činnosti, ovšem žádnou takovou či obdobnou práci nesehnala. Ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky navrhla aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

5. Soud se při jednání dne 12. 10. 2022 snažil o docílení smírného řešení věci mezi účastníky, avšak bezvýsledně, a to z důvodu na straně žalované, která uzavření smíru na jí uznanou částku (s čímž žalobkyně vyslovila souhlas) podmínila požadavkem na úhradu nákladů, pročež ke smíru nedošlo. Při následujícím jednání dne 24. 5. 2023 pak již žalobkyně, mimo uznané částky, požadovala v rámci jí modifikovaného návrhu smíru placení měsíční renty s účinností od 20. 3. 2019 nadále, s čímž žalovaná nesouhlasila, pročež rovněž mezi účastníky ke smíru nedošlo.

6. Podle ust. § 153a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

7. Jelikož žalovaná uznala v průběhu soudního řízení (při jednáních soudu dne 12. 10. 2022 a 5. 8. 2024) žalobou uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 8. 2017 do 19. 3. 2019 v částce 287 836 Kč, přičemž žalobkyně s touto výší náhrady za celé uvedené období souhlasila a při jednání dne 11. 3. 2024 navrhla vydání částečného rozsudku pro uznání, soud dle shora cit. ust. § 153a odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o této části žalobního nároku rozsudkem pro uznání, neboť povaha této právní věci připouští, aby účastníci skončili řízení soudním smírem dle ust. § 99 o. s. ř. (výrok I. rozsudku). V souladu se soudní judikaturou soud tuto část skutkově vymezeného žalobního nároku právně nekvalifikoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012), a nadále se zabýval výlučně uplatněným nárokem žalobkyně za dobu od 20. 3. 2019.

8. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, s nímž žalovaná a vedlejší účastník vyslovili souhlas při jednání dne 5. 8. 2024, soud rozhodl o částečném zastavení řízení (výroky II. a III. rozsudku) dle ust. § 96 odst. 1 až 4 o. s. ř., a to porovnáním původně žalovaných částek (po připuštěné změně žaloby) a následně v písemném závěrečném návrhu žalobkyně požadovaných částek, přičemž současně přihlédl i k tomu, že žalobkyně se nadále již nedomáhala přiznání žádného úroku z prodlení.

9. Vzhledem k výše uvedenému tak předmětem dále uvedených skutkových zjištění a právního posouzení věci zůstal nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti výlučně za dobu od 20. 3. 2019 do 24. 7. 2024 v kapitalizované výši 788 052,72 Kč a dále její požadavek na měsíční vyplácení této náhrady (renty) ve výši 20 275,71 Kč za následující období do budoucna.

10. Po skutkové stránce účastníci učinili při jednání soudu dne 12. 10. 2022 nespornými následující skutečnosti: - žalobkyně pracovala u žalované na pozici [Anonymizováno] v době od 1. 10. 1986 do 28. 8. 2017, dne 28. 10. 2014 utrpěla pracovní úraz; - v důsledku pracovního úrazu se žalobkyně nacházela v dlouhodobé pracovní neschopnosti, která skončila dne 28. 2. 2017, a byl jí přiznán invalidní důchod v době od listopadu 2016 do prosince 2017 ve výši 7 228 Kč měsíčně, v době od ledna 2018 do března 2018 ve výši 7 542 Kč, a od 6. 4. 2018 jí byl invalidní důchod odejmut; - žalovaná kompenzovala žalobkyni bolestné a ztíženého společenského uplatnění dle doloženého znaleckého posudku (viz rovněž znalecký posudek č. 25/2017 ze dne 13. 8. 2017); - ode dne odejmutí invalidního důchodu až dosud žalobkyně není invalidní důchodkyní (nesporováno žalovanou stranou v jejích písemných podání, resp. toto explicitně žalovanou stranou rovněž tvrzeno); - následkem pracovního úrazu se žalobkyně nemohla vrátit na svou původní pracovní pozici [Anonymizováno], když 17. 2. 2017 (pozn. soudu: správné datum je 16. 2. 2017) rozhodl ÚLZ o nezpůsobilosti žalobkyně vykonávat tuto profesi; - dne 20. 7. 2017 žalovaná nařídila žalobkyni jinou práci a písemným podáním ze dne 25. 7. 2017 žalobkyni oznámila, na jakou konkrétní práci ji převádí (na pozici referenta služeb); - v písemném oznámení ze dne 25. 7. 2017 žalobkyně současně sdělila žalované, že ji bude kompenzovat rozdíl mezi nynější a dříve dosahovanou mzdou a příjmem žalobkyně na nové pracovní pozici; následujícím písemným podáním ze dne 27. 7. 207 uvedené označila za písařskou chybu; - žalovaná nařízené převedení práce, tedy jinou práci na pozici referenta služeb, nepřijala a tuto práci u žalované nezačala vykonávat; - dne 29. 8. 2017 došlo k ukončení pracovního poměru mezi účastníky, a to formou dohody; - od 20. 3. 2019 byla žalobkyně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání u úřadu práce; - od ukončení pracovního poměru u žalované nevykonávala žalobkyně žádnou výdělečnou činnost (nesporováno žalovanou stranou v jejích písemných podání); - dne 23. 9. 2019 byla žalobkyni doručena písemná předžalobní výzva žalobkyně z téhož dne (viz rovněž písemná výzva ze dne 23. 9. 2019 ve spojení s datovou doručenkou z téhož data); - na uplatněný žalobní nárok žalovaná dosud ničeho neplnila, tedy ani zčásti uznanou částku 287 836 Kč.

11. Při jednání soudu dne 11. 3. 2024 účastníci učinili nesporným, že až do ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované formou dohody dne 29. 8. 2017 žalovaná kompenzovala žalobkyni ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tedy do uvedeného data 29. 8. 2017). Při témže jednání žalobkyně potvrdila, že hovorově ovládá ruský a anglický jazyk, anglicky hovoří plynně, a má základní znalost s prací na počítači.

12. Ze shodných tvrzení účastníků, obsažených v jejich písemných podáních v této věci, lze mít rovněž za nesporné, že žalobkyně po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti (tj. od 1. 3. 2017) až do rozvázání pracovního poměru (do 29. 8. 2017) práci u žalované nevykonávala, a že převedení žalobkyně na jinou vhodnou práci (referenta služeb) žalovaná oznámila žalobkyni s účinností od 1. 8. 2017.

13. Spornou mezi účastníky zůstala existence nároku žalobkyně (měsíční renty) na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 20. 3. 2019 nadále, a jeho případná výše.

14. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, a to Rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti B [Anonymizováno], vyhotoveným praktickým lékařem [tituly před jménem] [jméno FO], že žalobkyně byla uznána práce neschopnou od 19. 10. 2014 do 28. 2. 2017 se zpětným nástupem do práce dne 1. 3. 2017.

15. Posudkem Pražské správy sociálního zabezpečení o invaliditě, čj.: [Anonymizováno], bylo prokázáno, že žalobkyni byla od 28. 10. 2016 přiznána z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu invalidita I. stupně, kdy poklesla její pracovní schopnost o 40 %, a nadále je žalobkyně schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti.

16. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 14. 3. 2017 bylo prokázáno, že žalobkyni byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvého stupně od 28. 10. 2016 ve výši 7 017 Kč a od ledna 2017 ve výši 7 228 Kč měsíčně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že dle posudku PSSZ ze dne 29. 12. 2016 byla žalobkyně od uvedeného data 28. 10. 2016 uznána invalidní pro invaliditu I. stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její pracovní schopnost poklesla o 40 %. Rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu bylo poranění levého kolene, k čemuž došlo dne 28. 10. 2014 v letadle při nekontrolovaném pádu, přičemž zvolená hodnota 40 % míry poklesu pracovní neschopnosti odpovídá klinickému nálezu. Datum vzniku invalidity prvního stupně bylo stanoveno dnem následujícím po dni ukončení podpůrčí doby DPN, v němž se žalobkyně nacházela od roku 2014. Oznámením ČSSZ ze dne 13. 12. 2017 pak bylo prokázáno, že od ledna 2018 byl žalobkyni zvýšen invalidní důchod prvého stupně na částku 7 542 Kč měsíčně.

17. Rozhodnutím lékařské komise [Anonymizováno] ([Anonymizováno]) ÚLZ ze dne 16. 2. 2017 bylo prokázáno, že lékařská komise dne 16. 2. 2017 posoudila současný zdravotní stav a dostupné výsledky vyšetření žalobkyně a na základě toho rozhodla, že žalobkyni nelze trvale přiznat zdravotní způsobilost [Anonymizováno] [Anonymizováno]. V souvislosti se ztrátou licence [Anonymizováno] personálu (trvalá ztráta způsobilosti [Anonymizováno]) poukázal vedlejší účastník dne 21. 6. 2017 žalobkyni na bankovní účet pojistné plnění ve výši 500 000 Kč (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období od 1. 6. 2017 do 30. 6. 2017 a Informace o výplatě pojistného plnění ze dne 19. 6. 2017).

18. Lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti k práci, vystaveným dne 19. 5. 2017 všeobecným praktickým lékařem, [tituly před jménem] [jméno FO], bylo prokázáno, že na základě mimořádně pracovnělékařské prohlídky byla žalobkyně uznána zdravotně způsobilou k výkonu práce u žalované na pracovní pozici referent služeb. Tento posudek dne 19. 5. 2017 převzala jak žalobkyně, tak žalovaná, přičemž žalovaná s jeho závěrem vyslovila nesouhlas a podala vůči němu návrh na přezkoumání. O tomto návrhu žalobkyně rozhodoval Magistrát hl. m. Prahy, který vydal dne 21. 7. 2017 rozhodnutí pod č. j. MHMP1087162/2017, který napadený lékařský posudek potvrdil a návrh žalobkyně na jeho přezkoumání zamítl s tím, že posouzení zdravotní způsobilosti k práci bylo provedeno k pracovnímu zařazení referent služeb, což je práce zařazena do kategorie první s režimem práce jednosměrným a nerovnoměrným, zdravotní stav žalobkyně pro účely zdravotního posouzení byl zjištěn úplně, výsledek posouzení zdravotního stavu odpovídá aktuálně zjištěnému zdravotnímu stavu posuzované k době vydání lékařského posudku a byl proveden v souladu s citovanými právními předpisy. K námitkám žalobkyně uvedl MHMP, že práce referenta služeb je dle popisu pracovní náplně prací, která klade jen mírné požadavky na zdravotní stav, umožňuje pracovat většinu pracovní doby v sedě, s lehkým přecházením po kanceláři a dalších vnitřních prostorách v objektu zaměstnavatele.

19. Dopisem žalované ze dne 20. 7. 2017 pod označením „Nařízení práce zaměstnavatelem“ bylo prokázáno, že žalovaná nařídila žalobkyni, aby se neprodleně po převzetí tohoto dopisu dostavila v pracovní den do kanceláře žalované. Současně byla tímto dopisem žalobkyně informována, že pominuly okolnosti, které zakládaly překážku v práci žalobkyně na straně žalované coby zaměstnavatele.

20. Následujícím písemným oznámením o převedení na jinou práci ze dne 25. 7. 2017 bylo prokázáno, že žalovaná s účinností od doručení tohoto dopisu (od 1. 8. 2017 - viz shora) převedla žalobkyni na jiný druh práce, a to referent služeb, kdy důvodem tohoto převedení je skutečnost, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu na základě posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb dne 16. 2. 2017 žalovaná dlouhodobě pozbyla způsobilost konat svou dosavadní práci [Anonymizováno] pro pracovní úraz. V oznámení žalovaná dále uvedla, že pro práci referent služeb je žalobkyně zdravotně způsobilá na základě konkretizovaného lékařského posudku, a že s ohledem na zdravotní stav žalobkyně, její schopnosti a kvalifikaci pro ni nemá žalovaná v tuto chvíli žádnou jinou vhodnou práci. Žalobkyni vyzvala, aby se po doručení tohoto dopisu neprodleně dostavila do sídla žalované k přidělení a kontrole práce po dobu trvání dočasného převedení. Dále jí sdělila, že po dobu tohoto dočasného převedení bude pracovat v pravidelném pracovním režimu s rovnoměrným rozvržením stanovené týdenní pracovní doby o délce 37,5 hodin týdně, a že dle § 41 odst. 1 písm. b) ZP jí náleží po dobu dočasného převedení na jinou práci doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, kterého dosahovala před převedením. V oznámení byla uvedena výše základní mzdy žalované 17 000 Kč a 15 % variabilní složka ze základní mzdy za měsíc. Žalobkyně byla současně vyzvána, aby bezodkladně sdělila, zda s převedením na práci referent služeb souhlasí. Mzdovým výměrem z téhož dne (25. 7. 2017) bylo prokázáno, že žalovaná určila žalobkyni ode dne účinnosti převedení na práci referent služeb pro druh práce: referent služeb základní mzdu ve výši 17 000 Kč a variabilní složku ve výši 15 % ze základní mzdy.

21. Následným písemným podáním ze dne 27. 7. 2017 žalovaná upozornila žalobkyni na písařskou chybu (zjevnou nesprávnost) v předchozím dopise Oznámení o převedení na jinou práci ze dne 25. 7. 2017. Výslovně konstatovala, že označený dopis nesprávně uvádí, že žalobkyni po dobu dočasného převedení na práci referent služeb náleží doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, jehož dosahovala před převedením. S ohledem na § 139 ZP však žalobkyni doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, jehož dosahovala před převedením po dobu převedení na práci referent služeb, nenáleží. Předmětné písemné podání obsahovalo opakovanou výzvu žalované, aby se žalobkyně dostavila do sídla žalované za účelem výkonu práce referent služeb.

22. Písemnou dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 29. 8. 2017, že žalobkyně a žalovaná se v souladu s ust. § 49 ZP dohodli na ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, založeného pracovní smlouvou z 1. 10. 1986, ke dni 29. 8. 2017 (čl. 1 dohody). Součástí této dohody bylo prohlášení obou stran, že k rozvázání pracovního poměru nedochází z důvodů uvedených v ust. § 52 písm. a) až d) ZP (čl. 2 dohody). V článku 8. dohody žalobkyně prohlásila a podpisem potvrdila, že tuto dohodu uzavírá svobodně a vážně, a nikoliv v tísni. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno, že k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované ke dni 29. 8. 2017 formou písemné dohody došlo bez uvedení důvodu.

23. Dopisem žalobkyně ze dne 14. 7. 2017 bylo prokázáno, že žalobkyně žádala žalovanou o úhradu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Skutečnost, že tuto ztrátu za dobu od skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované (od 30. 8. 2017) žalovaná nekompenzovala prokazuje dopis vedlejšího účastníka (coby pojišťovny žalované) ze dne 6. 9. 2017, kterým vedlejší účastník oznámil žalobkyni, že její žádosti nevyhovuje, a to s ohledem na ukončení jejího pracovního poměru u žalované dohodou bez uvedení důvodu, tedy nikoliv z důvodů organizačních či z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti k výkonu práce pro následky pracovního úrazu, a kdy důvodem rozvázání pracovního poměru ke dni 29. 8. 2017 tedy nebyl pracovní úraz žalobkyně ze dne 28. 10. 2014, pročež není splněna jedna ze základních podmínek vzniku samotné náhradové povinnosti odpovědného subjektu ve vztahu k náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 271b ZP, a to příčinná souvislost mezi újmou na zdraví a vznikem škody, neboť to není pracovní úraz, který byl důvodem rozvázání pracovního poměru žalobkyně. Dle přesvědčení vedlejšího účastníka tak nejde o situaci, kdy došlo k poklesu či ztrátě výdělku následkem pracovního úrazu, ale v důsledku rozvázání pracovního poměru dohodou.

24. Posudkem Pražské správy sociálního zabezpečení o invaliditě, čj.: LPS/2017/1511-JZM, bylo prokázáno, že žalobkyni byla odňata invalidita I. stupně ke dni 19. 2. 2018, neboť došlo k poklesu její pracovní schopnosti pouze o 15 %, a to z důvodu hodnocení funkčního postižení hybnosti v kolenním kloubu již pouze jako lehkého postižení, stabilizovaného, které významným způsobem funkci končetiny neovlivňuje. Datum od uznání invalidity I. stupně je dnem posouzení zdravotního stavu.

25. Rozhodnutím ČSSZ ze dne bylo prokázáno, že s účinností od 6. 4. 2018 byl žalobkyni odňat invalidní důchod, a to na základě shora uvedeného posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2018, podle kterého již žalobkyně není invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její pracovní schopnost poklesla pouze o 15 %.

26. Potvrzením Úřadu práce České republiky - Krajská pobočka pro hl. m. Prahu ze dne 12. 4. 2019 bylo prokázáno, že žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 4. 9. 2017 do 19. 3. 2019, přičemž podpora v nezaměstnanosti jí byla poskytována v době od 4. 9. 2017 do 3. 5. 2018, podpora při rekvalifikaci ji poskytována nebyla. Individuálním akčním plánem ÚP ČR - krajská pobočka pro hl. m. Prahu, č. e.: [Anonymizováno] bylo prokázáno, že tento plán byl vypracován dne 14. 3. 2018 a zahrnoval jednotlivá opatření ke zvýšení možnosti uplatnění na trhu práce - postup a časový harmonogram jejich plnění.

27. Potvrzením o účasti v akreditovaném vzdělávacím programu ze dne 15. 4. 2019 bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba], potvrdila po ukončení vzdělávacího programu [právnická osoba], že žalobkyně absolvovala vzdělávací program Asistentka, sekretářka, pro pracovní činnost Asistentka, sekretářka, kdy kurz proběhl v období od 1. 4. 2019 do 15. 4. 2019, a obsahoval tyto předměty – poučení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, vedení administrativy, uplatňování firemních procesů, komunikační dovednosti, zásady společenského chování a vystupování a orientace v legislativních pravidlech pro zacházení s osobními a důvěrnými údaji. Součástí tohoto potvrzení bylo i prohlášení, že toto potvrzení nenahrazuje doklad o úspěšném absolvování odborné zkoušky.

28. Sdělením Úřadu práce ČR, Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, ze dne 18. 7. 2022 ve spojení s rozhodnutím Úřadu práce ČR - Generální ředitelství ze dne 12. 4. 2019, bylo prokázáno, že poslední evidence žalobkyně v registru uchazečů o zaměstnání byla ukončena 19. 3. 2019 sankčním vyřazením od 20. 3. 2019, a to z důvodu maření součinnosti žalobkyně s úřadem práce. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že žalobkyně se měla dne 20. 3. 2019 dostavit na úřad práce, tuto povinnost však nesplnila, pro svou neúčast neuvedla ani nedoložila vážný důvod, v důsledku čehož došlo k jejímu vyřazení.

29. Mzdovým výměrem ze dne 26. 3. 2014 bylo prokázáno, že žalobkyně měla na pozici [Anonymizováno] stanovenou u žalované základní mzdu ve výši 22 000 Kč měsíčně, k níž přináležely případné odměny nebo další mzdové náležitosti.

30. Výplatními lístky žalobkyně za období od 3/17 do 7/2017 bylo prokázáno, že po celé toto období žalobkyně nepracovala z důvodu překážky na straně žalované coby zaměstnavatele a byla jí pravidelně vyplácena náhrada mzdy. Za 2. čtvrtletí roku 2017, tj. za období 3/207 až 5/2017, činil počet pracovních hodin celkem 496,80 hodin a výše průměrné hrubé měsíční mzdy 39 001 Kč. Z výplatního lístku žalobkyně za měsíc srpen 2017 bylo prokázáno, že v období od 1. do 29. 8. 2017 (kdy došlo k ukončení pracovního poměru) žalobkyně nepracovala pro překážky na její straně a čerpání neplaceného volna, přičemž jí byla vyplacena náhrada mzdy, dovolené a mimořádná odměna. Z výplatnic žalobkyně za rok 2016 pak bylo prokázáno, že žalobkyně pro nemoc v tomto roce neodpracovala ani jeden den.

31. Z žalovanou doložené tabulky, vycházející z příjmů všech zaměstnanců žalované vykonávajících práci [Anonymizováno] (výpočet výše nekrácené náhrady na č. l. 56 p. v. a násl. spisu), z níž vycházela i žalobkyně ve svém závěrečném písemném návrhu (při částečném zpětvzetí žaloby), soud zjistil, že průměrný měsíční fond jednoho zaměstnance na pozici [Anonymizováno] ve 2. čtvrtletí roku činil 162,5 hodin a průměrný hodinový výdělek jednoho takového zaměstnance 228,29 Kč, tedy výše průměrného výdělku za 2. čtvrtletí roku 2017 na pozici [Anonymizováno] činila 37 097 Kč měsíčně. V předchozím kalendářním roce 2016 činil průměrný měsíční fond jednoho zaměstnance na pozici [Anonymizováno] 163,13 hodin a průměrný hodinový výdělek jednoho takového zaměstnance 228,01 Kč, tedy výše průměrného výdělku za rok 2016 na pozici [Anonymizováno] činila 37 195 Kč měsíčně, tj. výdělek vyšší než za 2. čtvrtletí roku 2017, přičemž jej žalovaná dále valorizovala.

32. Z žalobkyní doložených údajů [právnická osoba] činila průměrná hrubá měsíční mzda v odvětví administrativní a podpůrčí činnosti v roce 2019 částku 21 314 Kč, v roce 2020 částku 24 160 Kč, v roce 2021 částku 26 209 Kč, v roce 2022 částku 28 980 Kč a v roce 2023 částku 30 321 Kč (viz č. l. 199 a násl. spisu).

33. Z údajů Informačního systému o průměrném výdělku (veřejně dostupné na https://www.ispv.cz/cz/Výsledky-setrení/archiv.aspx) z výsledku šetření - regionálních statistik cen práce pro hl. m. Prahu bylo prokázáno, že průměrná hrubá měsíční mzda na pro žalobkyni odpovídajících pozicích pracovníka v zákaznických kontaktních centrech a pracovníka v informačních kanceláří v hlavním městě Praze činila v roce 2019 částku 36 163 Kč, v roce 2020 v částku 36 960 Kč, v roce 2021 v částku 37 154 Kč, v roce 2022 částku 40 801 Kč a v roce 2023 částku 44 326 Kč (viz č. l. 240 a násl. spisu).

34. Z osobního dotazníku žalobkyně ze dne 1. 10. 1986 bylo prokázáno, že žalobkyně dosáhla úplného středoškolského vzdělání s maturitou v oboru ekonomie (SEŠ), absolvovala tříletou jazykovou školu, uvedla pokročilou znalost anglického a ruského jazyka, a začátečnickou znalost německého jazyka.

35. Výpisem z živnostenského rejstříku žalobkyně ze dne 9. 10. 2023 bylo prokázáno, že žalobkyně dne 9. 10. 2023 ohlásila volnou živnost Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a to v oborech činnosti: výroba, rozmnožování, distribuce, prodej, pronájem zvukových a zvukově obrazových záznamů a výroba nenahraných nosičů, údajů a záznamů; zprostředkování obchodu a služeb; velkoobchod a maloobchod; reklamní činnost, marketing, mediální zastoupení; služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy. Dle vlastního vyjádření a doložených faktur č. 01 23, 02 23, 01 24, 02 24, 03 24 a 04 24, pak žalobkyně z této podnikatelské činnosti za období listopad 2023 až duben 2024 dosáhla příležitostných příjmů, kdy za provedené administrativní práce vyúčtovala třetí osobě částku 21 350 Kč/listopad 2023, částku 21 350 Kč/prosinec 2023, částku 20 400 Kč/leden 2024, částku 22 800 Kč/únor 2024, částku 21 900 Kč/březen 2024 a částku 24 400 Kč/duben 2024.

36. Z ostatních provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci, a proto je dále nehodnotil. Z důvodu nadbytečnosti, event. nerozhodnosti, pak soud při jednání dne 2. 9. 2024 zamítl případné zbylé důkazní návrhy účastníků.

37. Žalobkyně, ač poučena podle ust. § 118a o. s. ř. o nutnosti označit důkazy prokazující její sporná tvrzení o tom, že v době převedení na pracovní pozici referentky služeb nebyla způsobilá výkonu této práce, a že i po odnětí invalidity jí bránily zdravotní důvody ve výkonu její původní pracovní pozice u žalované, resp. výkonu jakékoli práce odpovídající její dosavadní kvalifikaci, zkušenostem a schopnostem, žádné důkazy neoznačila, a v řízení tak ohledně těchto svých sporných tvrzení neunesla důkazní břemeno.

38. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého byla žalobkyně od 1. 10. 1986 zaměstnankyní žalované na pozici [Anonymizováno], dne 28. 10. 2014 utrpěla pracovní úraz, pro který se v období od 19. 10. 2014 do 28. 2. 2017 nacházela v pracovní neschopnosti a od 28. 10. 2016 jí byla přiznána invalidita I. stupně, která jí byla odňata ke dni 19. 2. 2018. Od této doby nadále již žalobkyně není invalidní, neboť dle posudku PSSZ poklesla její pracovní schopnost v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pouze o 15 %. S účinností od 6. 4. 2018 jí byl rovněž odňat invalidní důchod. Dne 16. 2. 2017 bylo rozhodnuto o její trvalé zdravotní nezpůsobilosti [Anonymizováno], v souvislosti se ztrátou licence [Anonymizováno] inkasovala pojistné plnění ve výši 500 000 Kč. Rovněž jí bylo kompenzováno bolestné, ztráta za ztížení společenského uplatnění, ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu trvání pracovního poměru u žalované, tj. do 29. 8. 2017. Ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru jí žalovaná nekompenzovala (a to ani v uznané výši), byť byla k její úhradě žalobkyní vyzvána. Po ukončení pracovní neschopnosti až do 30. 7. 2017 žalobkyně nepracovala z důvodu překážek na straně žalované. S účinností od 1. 8. 2017 byla žalovanou převedena na práci referenta služeb, která odpovídala jejímu zdravotnímu stavu, tuto práci však žalobkyně bez relevantního (vážného) důvodu nepřijala a dne 29. 8. 2017 ukončila pracovní poměr u žalované dohodou bez uvedení důvodu. Dne 4. 9. 2017 se zaevidovala na úřadu práce a v seznamu uchazečů o zaměstnání byla registrována do dne 19. 3. 2019. Z důvodu maření součinnosti s úřadem práce byla z této evidence ke dni 20. 3. 2019 sankčně vyřazena. Poté ukončila rekvalifikační kurs, který si (dle vlastního prohlášení) sama zaplatila. Od doby vyřazení ze seznamu uchazečů o zaměstnání až dosud nedosahovala žádných pravidelných příjmů, pouze v souvislosti s vyřízením svého živnostenského oprávnění v měsíci říjnu 2023 dosahovala v průběhu tohoto řízení, konkrétně v období od listopadu 2023 do dubna 2024, nepravidelného příjmu z podnikatelské činnosti ve výši cca 20 tis. až 24 tis. měsíčně. Průměrný hrubý měsíční výdělek ostatních zaměstnanců žalované na pozici [Anonymizováno] za 2. čtvrtletí roku 2017 činil částku 37 097 Kč a za celý přechozí kalendářní rok 2016 vyšší částku 37 195 Kč, valorizovanou v následujících letech dle bodu 31. rozsudku. Žalobkyně dosáhla úplného středoškolského vzdělání s maturitou v oboru ekonomie, plynně ovládá anglický jazyk a hovorově ruský jazyk, má znalost práce s PC, a i ze zdravotního hlediska je schopna výkonu minimálně administrativní práce. Na takové pozici (pracovníka v zákaznických kontaktních centrech či informačních kanceláří na území hl. m. Prahy) by dosáhla na území hl. m. Prahy minimální průměrné hrubé měsíční mzdy v roce 2019 ve výši 36 163 Kč, v roce 2020 ve výši 36 960 Kč, v roce 2021 ve výši 37 154 Kč, v roce 2022 ve výši 40 801 Kč a v roce 2023 ve výši 44 326 Kč.

39. Vzhledem k tomu, že žalobou byl původně požadován nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který vznikl ještě za trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované, soud při posuzování této věci přihlížel k právní úpravě ZP účinného do 30. 9. 2018 ve spojení s čl. II zákona č. 181/2018 Sb. ZP (přechodné ustanovení k ZP), podle kterého náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na niž vzniklo právo podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo podle § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., přísluší ve výši podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

40. Podle ust. § 269 odst. 1 ZP zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

41. Podle ust. § 271b odst. 1 věta první ZP náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

42. Podle ust. § 271b odst. 3 ZP, ve znění účinném do 30. 9. 2018, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši platné minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

43. Podle ust. § 271b odst. 3 ZP, v platném znění (od 1. 10. 2018), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši platné minimální mzdy. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1. Podle tohoto zákonného ustanovení ve spojení s výše uvedeným přechodným ustanovením (čl. II zákona č. 181/2018 Sb.), tak za dobu od 1. 10. 2018 nadále náleží náhrada ve formě tzv. stop výdělku.

44. Podle ust. § 271b odst. 4 ZP, dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

45. Podle ust. § 271b odst. 5 ZP zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odst. 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

46. Podle ust. § 354 odst. 1 ZP, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle odstavce 2 se průměrný výdělek zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

47. Podle ust. § 355 odst. 1 ZP, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odstavce 2 pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

48. Podle ust. § 356 odst. 1 ZP průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle odst. 2, má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na jeden měsíc v průměrném roce.

49. Podle ust. § 271m odst. 1 ZP při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější.

50. Podle ust. § 271u odst. 1 ZP, změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností. Podle odst. 2 vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upraví nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

51. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že zůstatek nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 20. 3. 2019 (dále také jen „Náhrada“) není důvodný. Mezi účastníky vznikl dne 1. 10. 1986 pracovní poměr ve smyslu ust. § 36 ZP, na jehož základě žalobkyně vykonávala u žalované práci [Anonymizováno] až do dne 28. 10. 2014, kdy utrpěla pracovní úraz, za který žalovaná odpovídá podle ust. § 265 odst. 1 ve spojení s § 269 odst. 1 ZP. Po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti trvající od 19. 10. 2014 do 28. 2. 2017, v době přiznané invalidity I. stupně (od 28. 10. 2016) a v důsledku nemožnosti trvale přiznat žalobkyni zdravotní způsobilost [Anonymizováno] dle rozhodnutí ÚLZ ze dne 16. 2. 2017 pozbyla žalobkyně možnost vykonávat uvedenou pracovní pozici, pročež jí bylo s účinností ke dni 1. 8. 2017 ze strany žalované coby zaměstnavatele oznámeno v souladu s ust. § 41 odst. 1 písm. b) převedení na jinou práci referenta služeb, k jejímuž výkonu byla žalobkyně zdravotně způsobilá. Tuto jinou práci žalobkyně bez relevantního důvodu odmítla vykonávat, a písemnou dohodou ze dne 29. 8. 2017 došlo mezi účastníky, resp. žalobkyní a žalovanou, k ukončení pracovního poměru podle ust. 49 ZP k témuž dni. Jelikož dle nesporného prohlášení účastníků kompenzovala žalovaná strana mimo jiného žalobkyni ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která ji vznikla ještě za trvání pracovního poměru u žalované (za dobu od 1. 8. do 29. 8. 2017), přičemž v následném období od 4. 9. 2017 do 19. 3. 2019 byla žalobkyně vedena v seznamu uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, pak dle ust. § 271b odst. 3 věta druhá ZP, ve znění účinném do 30. 9. 2018, příslušela poškozenému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Žalobkyně nárok na Náhradu požadovala od měsíce srpna 2017, rozhodným obdobím pro výpočet náhrady je tedy dle ust. § 354 odst. 1 a 2 ZP 2. čtvrtletí roku, popř. dle ust. § 271 odst. 1 písm. m) ZP předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. Jelikož v uvedených obdobích žalobkyně neodpracovala ani jeden den (nepracovala po období od 19. 4. 2014 až do ukončení pracovního poměru dne 29. 8. 2017), zjistila žalovaná coby zaměstnavatel v souladu s ust. § 355 ZP průměrný/pravděpodobný výdělek žalobkyně za uvedená rozhodná období z obvyklé mzdy ostatních zaměstnanců vykonávajících u ní stejnou práci [Anonymizováno] v rozhodných obdobích, a to způsobem popsaným pod bodem 2. a 31. rozsudku, kdy zjištěný průměrný hodinový výdělek jednoho zaměstnance (za 2. čtvrtletí ve výši 228, 29 Kč, za rok 2016 ve výši 228, 01 Kč) vynásobila průměrným měsíčním fondem pracovních hodin (ve 2. čtvrtletí 2017 - 162,5 hodiny, v roce 2016 - 163,13 hodin) ), a tedy výše průměrného /pravděpodobného výdělku žalobkyně za období 2. čtvrtletí 2017 činila částku 37 097 Kč měsíčně a za rok 2016 částku 37 195 Kč. Pro žalobkyni je tak výhodnější pravděpodobnější výdělek zjištěný za rozhodné období předchozího kalendářního roku 2016 ve výši 37 195 Kč měsíčně. Valorizace takto zjištěného výdělku, který žalobkyně akceptovala, je upravena v následujících nařízení vlády: - č. 406/2017 Sb., účinného od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, a činí 3,5 %; - č. 321/2018 Sb., účinného od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, a činí 3,4 %; - č. 321/2019 Sb., účinného od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, a činí 5,2 % a 151 Kč; - č. 517/2020 Sb., účinného od 1. 1. 2021 do 31. 12. 20221, a činí 7,1 %; - č. 508/2021 Sb., účinného od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022, a činí 1,5 % a 300 Kč; - č. 138/2022 Sb., účinného od 1. 6. 2022 do 1. 9. 2022, a činí 8,2 %; - č. 256/2022 Sb., účinného od 1. 9. 2022 do 31. 12. 2022, a činí 5,2 %; - č. 413/2022 Sb., účinného od 1. 1. 2023 do 1. 6. 2023, a činí 5,1 %; - č. 131/2023 Sb., účinného od 1. 6. 2023 do 31. 12. 2023, a činí 2,3 % a 400 Kč - č. 338/2023 Sb., účinného od 1. 1. 2024, kdy valorizace činí 360 Kč. Se zohledněním valorizace dle výše citovaných předpisů (viz § 271u odst. 2 ZP) tak činil pravděpodobný výdělek žalobkyně u žalované za posuzovaná období od 1. 1. 2019 částku 39 806 Kč měsíčně, od. 1. 1. 2020 částku 41 876 Kč měsíčně, od 1. 1. 2021 částku 44 849 Kč měsíčně, od. 1. 1. 2020 částku 41 876 Kč měsíčně, od 1. 1. 2021 částku 44 849 Kč měsíčně, za dobu od 1. 1. do 31. 5. 2022 částku 45 432 Kč měsíčně, za dobu od 1. 6. do 31. 8. 2022 částku 49 157 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. do 31. 12. 2022 částku 51 713 Kč měsíčně, za dobu od 1. 1. do 31. 5. 2023 částku 54 350 Kč měsíčně, za dobu od 1. 6. do 31. 12. 2022 částku 55 600 Kč měsíčně od 1. 1. 2024 částku 55 960 Kč měsíčně.

52. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyni byla pro následky pracovního úrazu přiznána od 28. 10. 2016 invalidita I stupně, když její pracovní schopnost poklesla o 40 %. Po přezkoumání zdravotního stavu žalobkyně však na její straně došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ust. § 271u odst. 1 ZP, neboť ke dni 19. 2. 2018 jí byla tato invalidita odňata. Zánik invalidity žalobkyně je dán stabilizací jejího zdravotního stavu ve srovnání s předchozím obdobím do 19. 2. 2018. V soudem posuzovaném období od 20. 3. 2019 již tedy žalobkyně nebyla a není invalidní osobou, a její zdravotní omezení lehkého stupně (procentní míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně je na dolní hranici 15 %) předpokládalo plné pracovní zapojení odpovídající její kvalifikaci, zkušenostem a dovednostem. Žalobkyně se však od uvedeného data, kdy byla sankčně vyřazena ze seznamu uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce, aktivně do žádné pravidelné výdělečné činnosti nezapojila, ač jí v tom její zdravotní stav nebránil, přičemž pouze za období od listopadu 2023 do dubna 2024 (po ohlášení své živnosti v říjnu 2023) vykazovala nepravidelné příjmy z podnikatelské činnosti, které však nic relevantního nevypovídají o jejich schopnostech a možnostech dosahovat výdělku odpovídajícího její kvalifikaci, zkušenostem a schopnostem. Takového odpovídajícího výdělku mohla žalobkyně minimálně dosahovat výkonem práce na území hl. m. Prahy na administrativních či obdobných pozicích (např. na pozici pracovníka v zákaznických kontaktních centrech či informačních kanceláří na území hl. m. Prahy), kdy by minimálně dosáhla průměrné hrubé měsíční mzdy za rok 2019 ve výši 36 163 Kč, za rok 2020 ve výši 36 960 Kč, za rok 2021 ve výši 37 154 Kč, za rok 2022 ve výši 40 801 Kč, za rok 2023 ve výši 44 326 Kč. Dle soudu však s přihlédnutím k jejím jazykovým znalostem, schopnosti práce na počítači a dlouholetým pracovním zkušenostem získaným výkonem práce u žalované, mohla žalobkyně za posuzované období od 20. 3. 2019 i do budoucna dosahovat ve smyslu ust. § 271b odst. 5 ZP výdělků odpovídajících svou výši zjištěnému pravděpodobnému výdělku. Jestliže si tedy žalobkyně po vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání opomněla takové částky vydělat ze závislé či podnikatelské činnosti, nemohla jí ani vzniknout ztráta na výdělku ve smyslu ust. § 271 ZP. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku a zůstatek žalobního nároku zamítl.

53. Závěrem soud poznamenává, že se v obecné rovině neztotožňuje s názorem žalované a vedlejšího účastníka, že evidence v seznamu uchazečů o zaměstnání u úřadu práce je základní podmínkou či nezbytným předpokladem pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Uvedené nevyplývá jak z dikce ust. § 271 odst. 3 ZP, tak ani z jimi označených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ukončení vedení žalobkyně v této evidenci, byť formou sankčního vyřazení, samo sobě totiž nemůže způsobit zánik nárok na Náhradu. Má pouze následek, že Náhrada se nebude počítat z minimální mzdy ve smyslu ust. § 271b odst. 3 ZP, ale např. z opominutého výdělku dle § 271b odst. 5 ZP. Tento závěr jednoznačně vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne30. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 445/2022, podle kterého „ Vedení poškozeného zaměstnance, který nepracuje, v evidenci uchazečů o zaměstnání tak sice není předpokladem (podmínkou) vzniku práva tohoto zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (takový předpoklad vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity ze zákona nevyplývá), …“. Výše uvedené však nemá vliv na rozhodnutí v této věci, neboť důvodem zamítnutí žalobního nároku na Náhradu za dobu následující od 20. 3. 2019 nebylo vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání, ale opominutý výdělek, jehož žalobkyně mohla za posuzované období dosahovat ve výši zjištěného pravděpodobného výdělku.

54. Akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 (ve vztahu k výrokům I. a IV. rozsudku), na jehož základě soud v případě částečného úspěchu ve věci náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (ve vztahu k výrokům II. a III. rozsudku), na jehož základě je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a to za použití ust. § 150 o. s. ř, podle kterého soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné. V daném případě byla žalobkyně úspěšnou do přiznané částky 287 836 Kč (výrok I. rozsudku), což byl současně neúspěch žalované ve věci, a neúspěšnou byla žalobkyně do zamítnuté částky 788 052,72 Kč (výrok IV. rozsudku), což byl současně úspěch žalované ve věci. Obsahovým zpětvzetím žaloby do částky 375 423 Kč a dále do měsíční renty ve výši 16 520,29 Kč, aniž by ze strany žalované došlo k plnění, pak žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení v uvedeném rozsahu. Ve věci tak byla převážně úspěšnou žalovaná, v důsledku čehož by bylo povinností žalobkyně zaplatit žalované a vedlejšímu účastníkovi poměrnou část nákladů řízení, na jejichž náhradu jim vzniklo právo podle shora cit. ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. S ohledem na charakter tohoto sporu (žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku) a jeho okolnosti má však soud za to, že v daném případě je na místě moderovat povinnost žalobkyně k náhradě nákladů řízení podle ust. § 150 o. s. ř. Soud plně reflektuje závěry judikatury vrcholných soudů, které pokládají aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. za restriktivní, a nikoliv představující prostor pro libovůli soudu v rámci rozhodování o nákladech řízení ve sporném řízení. Soud však v této konkrétní věci přihlédl k tomu, že obecně byl základ nároku ve věci dán. Žalobkyně přistoupila k podání žaloby až za situace, kdy žalovaná zcela rezignovala na svou povinnost k náhradě za ztrátu na výdělku žalobkyně vzniklé po rozvázání pracovního poměru, a i přes výzvu žalobkyně jí na tuto ztrátu ničeho dobrovolně neuhradila, tj. ani důvodný nárok ve výši uznané částky, kterou ostatně žalovaná nezaplatila ani v průběhu celého soudního řízení až dosud. Nadto byla žalobkyně ochotna již při prvním realizovaném jednání soudu, konaném dne 12. 10. 2022, uzavřít se žalovanou na smír na uznanou částku, což však žalovaná nestandardně podmínila přiznáním náhrady nákladů řízení a výlučně v důsledku její neochoty jednat o smíru bez přísudku nedošlo mezi účastníky ke smíru. Rovněž nelze pominout, že žalovaná a vedlejší účastník jsou, na rozdíl od žalobkyně, obchodními korporacemi, a nepřiznání náhrady nákladů řízení nemůže zásadním způsobem ovlivnit jejich majetkové poměry. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem věci má soud za to, že na straně žalobkyně jsou naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení nepřiměřenou tvrdostí, a aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a žalované straně výjimečně nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok V. rozsudku).

55. Jelikož je žalobkyně dle ust. § 11 odst. 2 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), v řízení osvobozena od soudních poplatků, soud dle ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích provedl ve výroku VI. rozsudku přenos poplatkové povinnosti na žalovanou a vedlejšího účastníka, kteří nejsou od poplatku osvobozeni, a uložil jim solidární povinnost zaplatit státu na účet zdejšího soudu soudní poplatek ve výši 14 392 Kč, a to dle položky 1 písm. b) Sazebníku zákona o soudních poplatcích (soudní poplatek vypočten z tarifní hodnoty přiznané částky 287 836 Kč).

Poučení