11 C 58/2025 - 38

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Martínkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 145 432,30 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 28 100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 11. 1. 2025 do zaplacení, b) částku 11 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 1. 2025 do zaplacení, c) částku 16 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení a) částky 33 958,8 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení, b) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 963,90 Kč, c) kapitalizovaného úroku ve výši 3 810,75 Kč, d) úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 405,16 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, d) zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 100 Kč od 22. 10. 2024 do 10. 1. 2025, e) částky 25 677,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení, f) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 400,49 Kč, g) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 126,41 Kč, h) úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 789,10 Kč od 22.10.2024 do zaplacení, i) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 300 Kč od 22. 10. 2024 do 10. 1. 2025, j) částky 30 195,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení, k) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 828,83 Kč, l) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 676,20 Kč, m) úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 338,32 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, n) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 200 Kč od 22. 10. 2024 do 10. 1. 2025.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 145 432,30 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 15. 3. 2022 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s žalovanou smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku 29 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 35 497 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 27 959 Kč, úrokovou sazbu ve výši 11,75 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za komfortní a flexibilní splacení ve výši 6 038 Kč. Ke dni 17. 12. 2022 činila dlužná jistina 28 405,16 Kč a dlužný celkový poplatek 33 653,64 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně dne 14. 12. 2021 uzavřela s žalovanou smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku 20 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 27 655 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 19 282 Kč, úrokovou sazbu ve výši 15 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za komfortní a flexibilní splacení ve výši 4 164 Kč. Ke dni 17. 12. 2022 činila dlužná jistina 16 789,10 Kč a dlužný celkový poplatek 20 188,72 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně dne 29. 11. 2021 uzavřela s žalovanou smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku 30 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 31 967 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 22 358 Kč, úrokovou sazbu ve výši 15 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za komfortní a flexibilní splacení ve výši 5 400 Kč. Ke dni 17. 12. 2022 činila dlužná jistina 24 338,32 Kč a dlužný celkový poplatek 22 057,36 Kč. Dne 21. 10. 2024 byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni. Žalovaná dlužné částky neuhradila ani po tom, co byla žalobkyní vyzvána k plnění.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z výpisu obchodního rejstříku na žalobkyni soud zjistil, že žalobkyně je zapsaná pod spisovou značkou [hodnota] vedenou u Městského soudu v Praze, přičemž jejím předmětem podnikání je Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

4. Z dokumentu s názvem Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 3. 2022 – č. smlouvy [hodnota] a smluvních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla se žalovanou uzavřít smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku 29 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 35 497 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 27 959 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a platby za komfortní a flexibilní splacení ve výši 6 038 Kč. To vše měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 21 měsíčních splátkách po 3 072 Kč, s tím že poslední splátka bude ve výši 3 057 Kč.

5. Ze zákaznické karty z 15. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené s čistým měsíčním příjmem 10 000 Kč, ostatní měsíční příjmy uvedla 630 Kč. Dále v zákaznické kartě žalovaná uvedla další čistý příjem domácnosti 42 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč. V zákaznické kartě je zaškrtnuto, že údaje byly ověřeny z výpisu z bankovního účtu a ze SIPO. Žalovaná uvedla, že nemá závazky ve formě zápůjčky u jiné společnosti, interní splátky má ve výši 5 221 Kč, žije s partnerem u rodičů.

6. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná ke dni 25. 10. 2024 zaplatila předchůdci žalobkyně celkem částku 900 Kč.

7. Z dokumentu s názvem Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 12. 2021 – č. smlouvy [hodnota] a smluvních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla se žalovanou uzavřít smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku 20 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 24 946 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 19 282 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a platby za komfortní a flexibilní splacení ve výši 4 164 Kč. To vše měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč, kdy poslední splátka byla ve výši 2 255 Kč.

8. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 14. 12. 2021 – částka 30 000 Kč, soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má čistý příjem 10 000 Kč. Další čistý příjem domácnosti uvedla 40 000 Kč. Příjem měl být ověřen z výpisu z účtu a přehledu o vyplacených dávkách. Žalovaná uvedla, že nemá závazky ve formě zápůjčky u jiné společnosti, interní splátky má ve výši 2 951 Kč, odhadované měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč.

9. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná ke dni 25. 10. 2024 zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 8 700 Kč.

10. Z provedeného důkazu [název] – zařazení zákazníka do pojistného programu soud zjistil, že žalovaná dne 14. 12. 2021 podepsala k úvěrové smlouvě č. [hodnota] – formulářovou smlouvu, kterou přistoupila k skupinové pojistné smlouvě č. [hodnota] ze dne 8. 2. 2019 sjednanou mezi právním předchůdcem žalobkyně a společností [právnická osoba]

11. Z dokumentu s názvem Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 11. 2021 – č. smlouvy [hodnota] a smluvních podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla se žalovanou uzavřít smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované částku 30 000 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s částkou 29 258 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 22 358 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a platby za komfortní a flexibilní splacení ve výši 5 400 Kč. To vše měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 21 měsíčních splátkách po 2 951 Kč, kdy poslední splátka byla ve výši 2 947 Kč.

12. Ze zákaznické karty z 29. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené s čistým měsíčním příjmem 10 630 Kč. V zákaznické kartě je zaškrtnuto, že příjem byl ověřen z výměry podpory a výpisu z bankovního účtu. V zákaznické kartě žalovaná uvedla další čistý příjem domácnosti 17 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč. Uvedla, že nemá závazky ve formě zápůjčky u jiné společnosti, žije s partnerem u rodičů.

13. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná ke dni 25. 10. 2024 zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 13 800 Kč.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 a přílohy č.[hodnota] Smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni k tomuto dni své pohledávky, specifikované v příloze č. [hodnota], mezi nimiž byly i pohledávky za žalovanou.

15. Ze seznamů postupovaných pohledávek soud zjistil, že pohledávky za žalovanou číslo smlouvy [hodnota], [hodnota] a [hodnota] byly na seznamu pohledávek postoupených na žalobkyni.

16. Z potvrzení o uhrazení úplaty za postoupení pohledávky ze dne 22. 10. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně potvrdila přijetí úplaty od žalobkyně za jí postoupené pohledávky.

17. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 a informace o zpracování osobních údajů a podacího lístku ze dne 11. 11. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 21. 10. 2024 informovala žalovanou o postoupení pohledávek ze smluv č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota]. Celková výše pohledávek byla právní předchůdkyní žalobkyně vyčíslena na 208 061,27 Kč.

18. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě a podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně dne 31. 12. 2024 vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 181 988,76 Kč a to do 15. 1. 2025.

19. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

27. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

28. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009–56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

29. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

30. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

31. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

32. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

33. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry v celkové výši 79 000 Kč splácet 3 072 Kč, 2 270 Kč a 2 951 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalované, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výměry sociální dávky, respektive výpisů z účtu žalované. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil kolem 10 000 Kč. Soud musí zdůraznit, že ani tyto listiny žalobkyně soudu nedoložila. Žalovaná sice uvedla další příjem domácnosti ve výši 17 000 Kč, respektive 42 000 Kč, respektive 40 000 Kč, nicméně kromě toho, že má partnera a bydlí u rodičů nespecifikovala nic bližšího. Navíc ji zavazuje, jak sama uvedla, vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Co se týče výdajů žalované ve výši 4 000 Kč, respektive dokonce 2 000 Kč měsíčně, nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému ověření těchto jejích tvrzení, kdy uvedená částka je vzhledem k okolnostem podezřele nízká. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalované plynoucí výhradně z mateřské dovolené a nízké uvedené náklady na bydlení a další životní potřeby. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

34. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalované tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jejích schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, zejména jejích výdajů. Zástupkyně žalobkyně se sice dostavila dne 10. 6. 2025 na jednání, kde se jí dostalo výzvy soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby bez zbytečného odkladu označila důkazy ke svým tvrzením, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, tvrdila však, že své povinnosti dostála a tvrdí, že dle současné legislativy již neprokázání zkoumání úvěruschopnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dodala také, že další tvrzení ani důkazy nemá.

35. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované postupně částky 29 000 Kč, 20 000 Kč a 30 000 Kč, přičemž postupně na tyto tři závazky žalovaná splatila částky 900 Kč, respektive 8 700 Kč, respektive 13 800 Kč a nevrácená část finančního plnění činila tudíž ke dni rozhodnutí 28 100 Kč ze smlouvy prvé, 11 300 Kč ze smlouvy druhé a 16 200 kč ze smlouvy třetí. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částek 28 100 Kč, 11 300 Kč a 16 200 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 11,75 % z částky 28 100 Kč od 11. 1. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem ve výši 15 % ročně z částky 11 300 Kč od 11. 1. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem ve výši 15 % ročně z částky 16 200 Kč od 11. 1. 2025 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

36. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě výzvou ze dne 31.12.2024. Soud vzal v potaz tři dny na doručování zásilky a sedm dnů na dobrovolné plnění žalované. Žalovaná je tedy v prodlení od 11.1. 2025 a od té doby byly žalobkyni přiznány i úroky z prodlení z dlužných částek.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, jež byla v řízení úspěšnější, žádné náklady nevznikly (výrok III).

Poučení