11 C 62/2023-67

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 95 782 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 66 780 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 780 Kč ve výši 8,05 % ročně od 3. 5. 2017 do zaplacení, částky ve výši 29 002 Kč a úroku ve výši 86,81 % ročně z částky 54 440,23 Kč od 3. 5. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 131 025 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 95 782 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 5. 10. 2016. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu se smluvním úrokem 131,21 % p.a. v 18 měsíčních splátkách ve výši 6 066 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopad 2016. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 5. 10. 2016. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze tři splátky ve výši 6 066 Kč, a to dne 25. 11. 2016, dne 23. 12. 2016 a dne 25. 1. 2017. V důsledku prodlení žalovaného o délce 60 dnů s úhradou splátky [číslo] splatné dne 25. 2. 2017 došlo k datu 1. 5. 2017 v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 65 782 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den následujícím po dni zesplatnění úvěru. Žalobkyně se též domáhala dle bodu [číslo] smluvních ujednání smlouvy zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč (smluvní pokuta ve výši 2 x 499 Kč za splátky [číslo] u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů). Tato smluvní pokuta byla dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Žalobkyně dále požadovala v souladu s bodem [číslo] smluvních ujednání smlouvy smluvní pokutu v sazbě ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, když žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatil novou jistinu úvěru v den následující po dni zesplatnění úvěru. Žalobkyně přitom požadovala tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení předmětné žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 29 002 Kč. Konečně se žalobkyně domáhala zaplacení úroku za poskytnutý úvěr ve výši 86,81 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 54 440,23 Kč ode dne 3. 5. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky do částky 131 025 Kč. Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala. K výzvě soudu k doplnění tvrzení a důkazů ohledně posouzení úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) žalobkyně podrobněji rozvedla pouze to, co již bylo uvedeno v samotné žalobě, tedy, že úvěruschopnost řádně zjišťovala, schopnost žadatele hradit úvěr byla z její strany prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a [příjmení], hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, přičemž na základě získaných informací byl proveden scoring klienta (což je interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), který byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, zda žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, zda jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zda zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku.

2. Žalovaný se k žalobě písemně vyjádřil, se žalobou nesouhlasil a navrhnul její zamítnutí v plném rozsahu. Předně vznesl námitku promlčení žalované pohledávky. Dále tvrdil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro nespravedlivé smluvní ujednání, když vyčíslená výše RPSN je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Rovněž pak namítal nedostatečný způsob prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně.

3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] podepsané žalovaným dne 29. 9. 2016, ze smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru (které jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy), z oznámení o schválení úvěru ze dne 6. 10. 2016 a ze splátkového kalendáře soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 131,21 % ročně splácet v 18 měsíčních splátkách ve výši 6 066 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopad 2016 (měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen); RPSN úvěru činilo 116,47 %, celkem měl žalovaný na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 109 188 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení ve výši 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky a že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den následujícím po dni zesplatnění úvěru. V bodě [číslo] smluvních ujednání smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den následující po dni zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou až do jejího úplného zaplacení.

4. Z předsmluvního formuláře podepsaného žalovaným dne 29. 9. 2016 a z Prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího z téhož dne se podává, že dne 29. 9. 2016 (tedy dne, kdy žalovaný podepsal i samotnou smlouvu o spotřebitelském úvěru) byl žalovaný seznámen s podmínkami revolvingového úvěru.

5. Z hodnocení klienta ze dne 5. 10. 2016 soud zjistil, že u žalovaného byl uveden příjem ze zaměstnání ve výši 27 000 Kč, výdaje byly uvedeny částkou 14 429 Kč (z toho výdaje na bydlení, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč, splátka [právnická osoba], a.s., ve výši 6 629 Kč a dále výdaje ve výši 3 800 Kč), volné zdroje 12 571 Kč. [příjmení] bydlení byla uvedena vlastní.

6. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2015 uzavřené mezi zaměstnavatelem [příjmení] [jméno], [jméno] [příjmení], [IČO], a žalovaným jako zaměstnancem soud zjistil, že byla uzavřena s nástupem do práce dne 1. 12. 2015, pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, měsíční mzda byla dohodnuta ve výši 27 000 Kč.

7. Z výplatních pásek žalovaného za měsíc srpen 2016 a září 2016 a z potvrzení o výši příjmu ze dne 3. 10. 2016 se podává, že čistá mzda žalovaného činila za měsíc srpen 2016 částku 28 703 Kč a za měsíc září 2016 částku 27 599 Kč.

8. Z výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne 4. 10. 2016 soud zjistil, že žalovaný byl bez negativního záznamu. Z ověření v registru NRKI ze dne 29. 9. 2016, že žalovaný nevykazoval žádné skóre, kód příznaku 16 – klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak).

9. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovanému byla dne 5. 10. 2016 převedena z účtu žalobkyně částka ve výši 60 000 Kč, a to na účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě jako účet žalovaného.

10. Z listiny nazvané Karta klienta se podává, že žalovaný do data zesplatnění celého úvěru uhradil splátky úvěru ve výši 3 x 6 066 Kč za měsíc prosinec 2016 až leden 2017.

11. Z výzvy o zaplacení ze dne 28. 3. 2017, resp. ze dne 25. 4. 2017 soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě splátky [číslo] resp. [číslo] zároveň byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru.

12. Z oznámení ze dne 1. 5. 2017 soud zjistil, že žalovaný byl informován o okamžitém zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splátkami úvěru a byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky v celkové výši 66 780 Kč, přičemž tato částka se skládala z dlužné jistiny ve výši 54 440,23 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 11 341,77 Kč a neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč.

13. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 2. 2023 včetně poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby žalobkyní vyzýván k úhradě dluhu ve lhůtě do 15 dnů od data odeslání výzvy.

14. Zbylé listiny založené žalobkyní do spisu soud jako důkaz neprovedl, protože by jejich provedení bylo pro rozhodnutí ve věci nadbytečné.

15. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

18. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

19. Dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

20. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednán, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

23. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Dle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 619 občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

26. Podle § 621 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

27. Podle § 638 odst. 1 občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

28. K námitce žalovaného ohledně nepřiměřených podmínek smlouvy o úvěru soud konstatuje, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Žalobkyně je podnikatelem, profesionálem v poskytování spotřebitelských úvěrů, žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

29. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že účastníci sjednali obchodní úrok ve výši 131,21 % ročně, RPSN činila 116,47 % (což je výše úroku i RPSN zjevně nepřiměřená, odporující dobrým mravům; v říjnu roku 2016 průměrná výše úrokových sazeb korunových kontokorentních a revolvingových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice činila 13,42 % ročně a výše RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice činila 10,89 % - viz [webová adresa], databáze [příjmení]), byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každé prodlení se splátkou dluhu o délce více jak 30 dnů, po zesplatnění pak smluvní pokuta ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení až do zaplacení, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele označit jako zjevně nespravedlivou, a proto ji nelze považovat jako celek za souladnou s dobrými mravy. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran. Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy také hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tedy především zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování (§ 588 občanského zákoníku).

30. K námitce porušení zákonné povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) ze strany žalobkyně uvádí soud následující.

31. Soud poukazuje na aktuální judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezem ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž mimo jiné Ústavní soud uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Žalobkyně prověřila žalovaného v registru [příjmení] a v registru NRKI, přičemž v registru NRKI byl navíc žalovanému přiřazen negativní příznak (s čímž se nikterak nevypořádala), dále to, že má uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou a že mu byla po dobu dvou měsíců před poskytnutím úvěru vyplácena mzda ve výši cca 28 000 Kč měsíčně. Ze skutkových tvrzení žalobkyně a jí předložených listin vyplynulo, že žalobkyně podrobně ověřoval příjmy žalovaného (doložené výplatní pásky, potvrzení o výši příjmu, pracovní smlouva). V tomto směru nelze žalobkyni nic vytknout. Avšak jiným způsobem finanční situaci žalovaného neprověřovala, nezjišťovala stav jeho prostředků na účtu, reálné výdaje žalovaného, a to i přesto, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru přímo od poskytovatelky úvěru již dřívější nesplacený úvěr (na který splácel/měl splácet 6 629 Kč měsíčně). Žalobkyně rovněž nezjišťovala, zda v době poskytnutí úvěru byla proti žalovanému vedena nějaká exekuce. Žalobkyně si dále neověřila formu bydlení – vlastní, jak bylo žalovaným uvedeno ve formuláři„ hodnocení klienta“, když nedoložila např. výpis z katastru nemovitostí platný ke dni poskytnutí úvěru. Informace, z nichž žalobkyně vycházela, neměly dle názoru soudu takovou vypovídací hodnotu, ze které by bylo možné usoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. To by bylo patrné např. z bankovního výpisu žalovaného za období minimálně 6 měsíců. To však žalobkyně nevyžádala. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohla posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Výdaje žalovaného nebyly ověřovány vůbec, z předložených listin vyplývá, že žalobkyně se omezila pouze na údaje uváděné žalovaným. Nepožadovala po žalovaném doložení nákladů na bydlení, ale ani dalších nákladů (jako třeba vyúčtování za telefonní služby, za internet, na dopravu apod.). Žalobkyně bez dalšího akceptovala informaci žalovaného o výši jeho nákladů na nájemné, inkaso, dopravu apod. v částce 4 000 Kč měsíčně. Výdaje žalované stanovené jako životní minimum byly, i dle tvrzení žalobkyně, stanoveny na základě právního předpisu a nikoliv na prověření skutečných výdajů žalovaného. Náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Žalobkyně přitom měla povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prováděla (zejména ve vztahu k příjmové stránce), ale za situace, kdy informace o výdajích poskytnuté žalovaným řádně neověřovala, postrádá takový postup na významu. Žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tudíž i z tohoto důvodu tak považuje soud smlouvu o úvěru za neplatnou pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy.

32. Vzhledem ke shora uvedenému soud tak posoudil předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, tudíž žalobkyně by tak měla vůči žalovanému právo na zaplacení dosud neuhrazené poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně v této souvislosti prokázala, že poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč, z nichž žalovaný zaplatil částku 18 198 Kč. Tuto úhradu žalovaného by soud s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru započetl na dlužnou jistinu, a tudíž žalovaný by měl vrátit částku 41 802 Kč.

33. Žalovaný však vznesl námitku promlčení dluhu a soud jeho námitce přisvědčil. Zákon v případě bezdůvodného obohacení stanoví dvojí promlčecí lhůtu, subjektivní (§ 621 občanského zákoníku) a objektivní (§ 638 občanského zákoníku). Jejich počátek je upraven odlišně a tyto promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jakmile uplyne jedna z nich, nelze požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět, uplatní-li žalovaný během soudního řízení námitku promlčení. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání konkrétního bezdůvodného obohacení a kdo je získal (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4812/2010). Současně je však třeba uplatnit i pravidlo zakotvené v § 619 občanského zákoníku, tedy že promlčecí doba běží i od doby, kdy se oprávněný měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty, a současně v § 4 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého se má za to (vyvratitelná právní domněnka), že osoba o určité právně významné skutečnosti ví, jestliže na to lze usuzovat při zvážení všech okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. V poměrech posuzované věci má soud za to, že žalobkyně jakožto profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů mohla a měla již dne 5. 10. 2016, kdy žalovanému poskytla finanční prostředky na jeho účet na základě návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru/smlouvy o revolvingovém úvěru, vědět, že úvěrová smlouva je neplatná (a to jak z důvodu zjevné nespravedlnosti sjednaných podmínek v neprospěch spotřebitele, tak pro zásadní porušení zákonné povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka) a že žalovaný se převzetím finančních prostředků na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatí. Lze tak uzavřít, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro vydání nesplacené jistiny úvěru začala plynout dne 6. 10. 2016 (následující den po poskytnutí finančních prostředků) a skončila dne 6. 10. 2019, a protože žalobkyně podala žalobu na soud až dne 7. 3. 2023, je námitka promlčení uplatněného nároku žalobkyně důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaný námitku promlčení vznesl, soud byl povinen k této námitce přihlédnout a v důsledku promlčení předmětného nároku žalobu zamítl v celém jejím rozsahu tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

34. Ve vztahu k námitce žalobkyně, že námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy, odkazuje soud na závěry rozhodovací praxe, dle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, který nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.