11 C 64/2023 - 151

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Martínkovou ve věci žalobkyně: [jméno FO], narozená [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. Monikou Preslovou sídlem Malická 11, 301 00 Plzeň proti žalovaným: 1. [jméno FO], narozená [datum] bytem [adresa] 2. [jméno FO], narozený [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou sídlem náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, 286 01 Čáslav - Staré Město o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli takto:

Výrok

I. Určuje se, že [žalobkyně], narozená [datum], je dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], narozenému [datum], vdovci, posledně bydlištěm [adresa], zemřelém dne [datum], a to jako dědička ze zákona s právem na 1/3 pozůstalosti.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši, 52 169,94 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Moniky Preslové.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29. 3. 2023 domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém dne [datum], posledně bytem [adresa] (dále jen jako „zůstavitel“), a to jako dědička ze zákona s právem na 1/3 pozůstalosti. Žalobkyně uvedla, že u zdejšího soudu je pod sp. zn. [sp. zn.] vedeno dědické řízení po zůstaviteli, v němž vyšlo najevo, že zůstavitel žalobkyni (svou prvorozenou dceru z prvního manželství) listinou o vydědění ze dne 11. 5. 1993, sp. zn. N 73/93, NZ 66/93, sepsanou formou notářského zápisu JUDr. Jaroslavem Hájkem, notářem, vydědil, a to z důvodu, že žalobkyně o zůstavitele trvale neprojevovala zájem, který by jako potomek měla projevovat. Žalobkyně s vyděděním v řízení o dědictví nesouhlasila, byla jí proto usnesením ze dne 17. 3. 2023, č. j. [č. j.], soudní komisařky JUDr. Renaty Tremlové, notářky v Kutné Hoře, sídlem nám. Národního odboje 59/7, 284 01 Kutná Hora, uložena povinnost podat ve lhůtě tuto žalobu. Dle žalobkyně nemohlo dojít k vydědění její osoby, neboť pro to nebyly splněny zákonné důvody, když vztah zůstavitele a žalobkyně nebyl prohlubován v důsledku chování zůstavitele, který po rozvodu rodičů řádně neplnil svou vyživovací povinnost k tehdy nezletilé žalobkyni a nikterak se o ní, ani styk s ní, nezajímal, žalobkyni nikdy nepopřál k svátku, narozeninám, či Vánocům. S ohledem na věk tehdy nezletilé žalobkyně nebylo v její moci vazbu se zůstavitelem jakkoliv ovlivnit, a proto lze nevytvoření citového pouta mezi žalobkyní a zůstavitelem zcela zjevně přičítat k tíži zůstavitele. Žalobkyně naopak v pozdějším věku udržovala korespondenční kontakt se svou prababičkou (babičkou zůstavitele) a strýcem. Negativní vztah zůstavitele k žalobkyni dokladuje i skutečnost, že v okamžiku nabytí zletilosti žalobkyně požádal zůstavitel o zrušení vyživovací povinnosti k její osobě, přičemž k jednání ve věci se osobně nedostavil, a v samotném návrhu na zrušení vyživovací povinnosti uvedl, že s poměry žalobkyně není nikterak seznámen. Žalobkyně se rozhodla zůstavitele v roce 2010 vyhledat, zanechala mu na sebe kontakt a informovala ho o svých poměrech, zůstavitel však žalobkyni zpět nikdy nekontaktoval. Ostatně o úmrtí zůstavitele se žalobkyně nedozvěděla od žalovaných, ale prostřednictvím notářky. S ohledem na výše uvedené se žalobkyně domnívala, že vzniklý stav zapříčinil svým chováním sám zůstavitel, není tedy možné přičítat ho k tíži žalobkyně, které by měla svědčit práva zákonného dědice po zůstaviteli.

2. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a navrhovali její zamítnutí s tím, že není pravdou, že zůstavitel nevyvíjel snahu a nesnažil se o kontakt se žalobkyní. Ba naopak, matka žalobkyně zůstaviteli, který se o kontakt se žalobkyní pokoušel, toto znemožnila, tudíž zůstavitelem uvedený důvod vydědění je zcela legitimní a po právu. Nadto od věku 15 let kontakt se zůstavitelem odmítala sama žalobkyně.

3. Soud vzal v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za svá nesporná tvrzení účastníků, která učinili při soudním jednání dne 1. 8. 2023, konkrétně, že pod sp. zn. [sp. zn.] je vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře dědické řízení po zesnulém [jméno FO], nar. [datum], r. č. [číslo], vdovec, posledně bydlištěm [adresa], zemřelém dne [datum]. K provedení úkonů v řízení o dědictví byla soudem pověřena soudní komisařka JUDr. Renata Tremlová, notářka v Kutné Hoře, se sídlem Kutná Hora, nám. Národního odboje 59/7, PSČ 284 01. Ze strany soudní komisařky bylo žalobkyni pod č. j. [č. j.] ze dne 6. 10. 2022 zasláno vyrozumění o dědickém právu, když rovněž byla seznámen se skutečností, že zůstavitel ji listinou o vydědění sepsanou notářem JUDr. Jaroslavem Hájkem dne 11. 5. 1993 ve formě notářského zápisu sp. zn. N 73/93, NZ 66/93 vydědil z důvodu, že žalobkyně o zůstavitele svého otce trvale neprojevovala zájem, který by jako potomek měla projevovat. Žalobkyně následně zaslala ve věci dne 19. 10. 2022 své vyjádření – námitky proti listině o vydědění, ve kterých uvedla zásadní okolnosti, pro které nemůže s vyděděním ze strany zůstavitele – svého biologického otce souhlasit. Ze strany pozůstalé dcery (v tomto řízení v postavení žalované 1) [jméno FO] a ze strany pozůstalého syna [jméno FO] (v tomto řízení v postavení žalovaného 2) bylo na toto podání následně reagováno vyjádřením ze dne 24. 11. 2022, zpracovaným jejich právním zástupcem Mgr. Ing. Pavlem Bezouškovou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám.

2. Následně byly ve věci poskytnuta soudní komisařkou lhůty pro možné vyřešení věci dohodou dědiců. Stanovisko žalované 1 a žalovaného 2 zůstalo až do současné doby neměnné, když tito s námitkami vznesenými proti vydědění nesouhlasí a neuznávají práva pozůstalé dcery [jméno FO], žalobkyně, coby zákonné dědičky po zůstaviteli. Právní zástupkyni žalobkyně bylo dne 20. 3. 2023 doručeno do datové schránky usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 3. 2023, č. j. [č. j.]), kterým ustanovená notářka coby soudní komisařka uložila pozůstalé dceři [jméno FO] povinnost podat u Okresního soudu v Kutné Hoře proti žalované 1 a žalovanému 2 žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], nar. [datum], vdovci, posledně bydlištěm [adresa], zemřelém dne [datum], a to jako dědička ze zákona. Mezi účastníky rovněž nebylo sporu, že žalobkyně se narodila dne [datum] z manželství [jméno FO], nar. [datum] a [jméno FO] (roz. [příjmení]), nar. [datum]. Byla jediným potomkem narozeným z tohoto manželského svazku. Mezi rodiči žalobkyně došlo k rozvodu. Předmětné řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. [spisová značka] a skončilo dne 26. 9. 1967 vydáním rozhodnutí. Tímto rozhodnutím bylo manželství rozvedeno, rovněž tehdy nezletilá dcera [jméno FO] byla svěřena do výlučné péče matky, neboť matka nezletilé prohlásila, že chce o dítě nadále řádně pečovat a dítě je fakticky v její péči v Plzni. S tímto návrhem vyslovil zůstavitel, coby otec dítěte, souhlas. Dále bylo rozhodováno o vyživovací povinnosti zůstavitele vůči dceři [jméno FO], a to v částce 300 Kč měsíčně. Výživné na žalobkyni nebylo po celou dobu měněno a vyživovací povinnost byla zrušena smírem schváleným Okresním soudem Plzeň-město dne 25. 8. 1983, [č. j.]. oproti tomu žalovaná 1. a žalovaný 2. jsou dětmi zůstavitele z jeho druhého manželství.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti:

5. Z rodného listu žalobkyně bylo zjištěno, že se narodila dne [datum] [jméno FO], nar. [datum] a [jméno FO] (roz. [příjmení]), nar. [datum].

6. Z hlášení o narození dítěte ze dne [datum], číslo porodní knihy [číslo], a z výpisů z matriční knihy narození Plzeň, sv [číslo], roč. [číslo], str. [číslo], poř. č. [číslo], bylo zjištěno, že dne [datum] se [jméno FO], nar. [datum] a [jméno FO] (roz. [příjmení]), nar. [datum], narodila dcera [jméno FO], jejíž jméno bylo později změněno na [jméno FO]. Veškeré listiny byly podepsány oběma rodiči a hlášení o narození dítěte, se zaznamenanou změnou jména žalobkyně, bylo dne 23. 3. 1965 převzato zůstavitelem, což stvrdil svým podpisem.

7. Z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 1. 1967, v právní moci dne 1. 3. 1967, sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že manželství rodičů žalobkyně bylo k výše uvedenému dni rozvedeno, tehdy nezletilá žalobkyně byla svěřena do péče matce a otci (zůstaviteli) bylo vyměřeno výživné v částce 300 Kčs.

8. Z usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 11. 1972, č. j. [č. j.], bylo zjištěno, že pro běžné i dlužné výživné [Anonymizováno] byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy zůstavitele, a to na základě usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 6. 1967, č. j. [č. j.], v právní moci 8. 8. 1967.

9. Z fotokopie návrhu zůstavitele o zrušení vyživovací povinnosti ze dne 5. 8. 1983, protokolu o jednání před Okresním soudem Plzeň-město ze dne 25. 8. 1983 sp. zn. [spisová značka] a z usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 8. 1983, č. j. [č. j.], bylo zjištěno, že se zůstavitel domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalobkyni, neboť ta byla již vyučena a v době řízení pobírala mateřské dávky. Z návrhu se také podává, že výživné bylo zůstaviteli sráženo exekučně na základě usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. [č. j.]. Žalobkyně s návrhem zůstavitele souhlasila, měla již vlastní rodinu, žila s druhem a nezletilým dítětem ve společné domácnosti. Dále bylo zjištěno, že jednání ve věci se konalo bez přítomnosti zůstavitele, který byl právně zastoupen.

10. Ze smutečního oznámení babičky žalobkyně ze strany matky bylo zjištěno, že babička [Anonymizováno] [Anonymizováno] v roce 1983 na adrese [adresa].

11. Z fotokopie dopisu předloženého žalobkyní bylo zjištěno, že žalobkyně v letech 1984 a 1985 udržovala korespondenční kontakt s [jméno FO], bytem [adresa].

12. Ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. [sp. zn.], zejména z usnesení ze dne 17. 3. 2023, č. j. [č. j.], v právní moci dne 5. 4. 2023, bylo zjištěno, že je vedeno dědické řízení po zesnulém [jméno FO], nar. [datum], zemřelém dne [datum], posledně bytem [adresa], přičemž soudní komisařka JUDr. Renata Tremlová, notářka v Kutné Hoře, sídlem nám. Národního odboje 59/7, Kutná Hora, uložila žalobkyni, aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli, a to jako dědička ze zákona. Ze spisu se dále podává, že v řízení vyšlo najevo, že zůstavitel pro případ své smrti sepsal dne 11. 5. 1993, ve formě notářského zápisu, sepsaného notářem JUDr. Jaroslavem Hájkem sp. zn. N 73/93, NZ 66/93, listinu o vydědění, v níž vydědil žalobkyni z důvodu, že žalobkyně o zůstavitele, svého otce, trvale neprojevovala zájem, který by jako potomek měla projevovat. Zůstavitel v době sepisu listiny neznal poměry ani bydliště žalobkyně, a uváděl, že vždy řádně plnil vyživovací povinnost k žalobkyni, a že se skrze matku žalobkyně snažil žalobkyni kontaktovat, což mu však nebylo umožněno. Nadto mu žalobkyně o sobě nikdy neposkytla žádnou zprávu, ani ho nikdy nenavštívila.

13. Z protokolu o dožádaném výslechu [jméno FO], roz. [příjmení], matky žalobkyně, sepsaného u Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 16. 5. 2023, bylo zjištěno, že manželství matky žalobkyně a zůstavitele bylo problematické, zůstavitel po rozvodu manželství nejevil o žalobkyni zájem, žalobkyni ničeho nekupoval, výživné mu po rozvodu manželství bylo exekučně sráženo. Matka žalobkyně uvedla, že po rozvodu manželství neměla na styku a kontaktu se zůstavitelem zájem, a to i když se za ní v roce 1968 stavoval v práci – restauraci [adresa], kde se domáhal kontaktu s ní, nikoliv však se žalobkyní. Z protokolu o výslechu bylo též zjištěno, že svědkyně často mluvila nesouvisle, útržkovitě hovořila o vzpomínkách na minulost, avšak konzistentně uváděla, že důvodem rozpadu manželství se zůstavitelem byli jeho rodiče, naprostá absence soukromí v jejich společném životě a zůstavitelův kladný vztah k jiným ženám. Dále bylo zjištěno, že zůstavitel nikdy neprojevil zájem zvýšit stanovené výživné na žalobkyni, naopak ho nehradil řádně, a po navršení plnoletosti žalobkyně požádal o jeho zrušení. Zůstavitel také žalobkyni nikdy nezaslal dárky ani pohledy a navštívil jí pouze jednou, zhruba ve věku 6 let, poté již zájem nejevil; zájem o žalobkyni jevila pouze babička a strýc zůstavitele. Žalobkyně sama zůstavitele cca před 17 lety vyhledala, a to cestou na dovolenou se svým manželem a synem, neboť se od něj chtěla dozvědět zdravotní anamnézu. Dle svědkyně byla žalobkyně ze setkání zklamaná, zůstavitel se nešel podívat na svého vnuka, ani jí po tomto setkání nekontaktoval zpět. Ohledně jména žalobkyně bylo zjištěno, že toto jí nechal změnit sám zůstavitel, když její původní jméno bylo [jméno FO].

14. Z čestných prohlášení [jméno FO] nar. [datum], [jméno FO] nar. [datum], [jméno FO] nar. [datum], a [jméno FO] nar. [datum], bylo zjištěno, že zůstavitel často hovořil o své dceři z prvního manželství, mrzelo ho, že mu nebylo umožněno se s ní stýkat, přičemž zůstavitel za ní pravidelně dojížděl s hračkami a snažil se o kontakt s ní. Zůstaviteli bylo bráněno ve styku se žalobkyní a později ani ona sama o styk neprojevovala zájem.

15. Z výslechu svědkyně [jméno FO], družky zůstavitele, soud zjistil, že zhruba od roku 2009 byla družkou zůstavitele, znali se však cca od roku 1995-1996, a to i s dětmi zůstavitele, žalovanými, má s nimi ostatně dobré vztahy. Dobré vztahy s žalovanými měl i zůstavitel, pravidelně se stýkali, pořádala se rodinná setkání, a zůstavitel žalovaným i vnoučatům kupoval dary k různým příležitostem. V roce 2009, když byla svědkyně doma s vnukem zůstavitele, přijela žalobkyně, která se sháněla po zůstaviteli. Žalobkyně svědkyni sdělila, že je dcerou zůstavitele, svědkyně jí pozvala dál a společně vyčkali zůstavitele; svědkyně věděla, že zůstavitel má další dceru v Plzni, hovořil o ní, svědkyni sdělil, že její matka dostala odstupné, on na žalobkyni řádně hradil výživné, jezdil za ní do Plzně, kupoval jí dárky, ale matka a babička žalobkyně mu bránily se s žalobkyní stýkat, a v dospělosti sama žalobkyně neměla o styk se zůstavitelem zájem. Dle povědomí svědkyně měla žalobkyně nevlastního otce, kterého považovala za otce, a zůstavitele se rozhodla kontaktovat, až když její nevlastní otec zemřel. Po příchodu zůstavitele od veterináře mu svědkyně sdělila, že na něj čeká dcera, zůstavitel s ní hovořil, byl ze setkání překvapený, žalobkyně mu sdělila své jméno, to však zapomněl; kontakt na sebe žalobkyně nezanechala. Ze setkání byl zůstavitel špatný, rozrušený, chtěl žalobkyni později kontaktovat zpět, bohužel si nepamatoval její příjmení, ani aktuální adresu. Svědkyně uvedla, že si se zůstavitelem plánovali výlet do místa původního bydliště žalobkyně, ale z důvodu nemoci zůstavitele k tomu nedošlo. Svědkyně dále uvedla, že jim žalobkyně sdělila, že jede s rodinou na hory a mají cestu okolo, proto se stavila a manžel s dětmi na ní čekali v autě. Setkání se zůstavitelem trvalo cca 20 minut, na počátku shledání si podali ruce a povídali si, zůstavitel se žalobkyně ptal na její rodinu, matku, práci a nevlastního otce, hovořili o jejím jménu, zůstavitel se ptal, jak se jmenuje, neboť jí měl zafixovanou jako [jméno FO]. Na konci setkání bylo naznačeno, že by se mohli zůstavitel se žalobkyní v budoucnu setkat; od tohoto setkání zůstaviteli nepřišla žádná zpráva od žalobkyně. Svědkyně si je vědoma existence listiny o vydědění, zůstavitel jí o tom informoval, obsah však neznala. Ohledně fotografií žalobkyně svědkyně uvedla, že neví, zda zůstavitel nějaké měl, doma žádné neviděla, zůstavitel neměl fotografie rád.

16. Z výslechu svědka [jméno FO], manžela žalobkyně, soud zjistil, že se žalobkyní tvoří pár od roku 1984, v roce 1986 měli svatbu. K oltáři jí vedl nevlastní otec, o kterém hovořila jako o „otčímovi“, a který zemřel někdy před rokem 2009. Když se svědek se žalobkyní seznámil, žila u nevlastního otce, o svém biologickém otci (zůstaviteli) toho moc nevěděla, mrzelo jí to, často o tom mluvila a řešila, zda ho má vyhledat a navštívit, neznala však jeho přesnou adresu. Svědek se se zůstavitelem osobně nikdy nesetkal, někdy v roce 2009-2010, když přes přátele svědka zjistili adresu zůstavitele, se žalobkyně rozhodla cestou na hory svého otce navštívit, svědek čekal v autě s nejmladším synem; žalobkyně mu poté sdělila, že jí otevřela cizí žena, zůstavitel byl v té době u veterináře, a když přišel, žalobkyně mu na sebe předala kontakt a ukázala fotografie dětí. Žalobkyně byla po setkání rozpačitá, ale doufala, že se jí zůstavitel ozve. Svědkovi přišlo zvláštní, že se s ním zůstavitel nešel seznámit, ani se podívat na vnuka; zůstavitel se žalobkyni po tomto setkání nikdy neozval. Svědek uvedl, že když žalobkyni poznal, tak ta bydlela na adrese [adresa] v rodinném domě, který zdědila její matka a teta, matka žalobkyně dodnes žije na téže adrese. Svědek se žalobkyní bydleli v letech 1986 -1988 v podnájmu v Brně, později na rodinném statku v [adresa]. Žalobkyně, dle svědka, viděla zůstavitele naposledy zhruba v pěti letech; ona, ani její matka se nezmiňovaly, že by je zůstavitel jezdil navštěvovat, či že by to matka žalobkyně zakazovala.

17. Z výslechu svědka [jméno FO], manžela žalované, soud zjistil, že on sám i jeho rodina měli se zůstavitelem vždy výborné vztahy, pořádala se různá rodinná setkání a zůstavitel vnoučatům kupoval k příležitostně dary, taktéž finančně a materiálně se rodiny podporovaly. Na přelomu let 1992 a 1993 sdílel svědek se žalovanou a zůstavitelem dokonce jednu domácnost. Svědek uvedl, že v roce 1993 zůstavitel odjel do Plzně a vyhledal žalobkyni, adresu na ní měl, dříve se s ní pokoušel setkat, ale bylo mu v tom bráněno. Z návštěvy zůstavitel přijel zklamaný. V roce 1993 zůstavitel jezdil kamionem mezinárodní přepravu. Rok návštěvy si svědek pamatuje, neboť v tomto roce se narodil jeho syn, zůstavitel tuto událost vnímal jako zásadní a byla jeho motivací k návštěvě žalobkyně. Sama žalobkyně zůstavitele vyhledala pouze jednou, přijela ho navštívit a informovat se o dědičných nemocech v rodině; svědek, před ani po návštěvě žalobkyně, neviděl žádné její fotografie v domácnosti zůstavitele. Po této návštěvě zůstavitel žalobkyni, dle svědka, již nevyhledal. Svědek dále uvedl, že zůstavitel byl nemocen, měl rakovinu, po celou dobu své nemoci bydlel ve svém bytě s přítelkyní, která se o něj starala. V případě potřeby se o zůstavitele starali i žalovaný a žalovaná. Ohledně svého čestného prohlášení uvedl, že ho o jeho sepis požádala manželka s tím, nechť se vyjádří k jejich rodinným vztahům, samotný obsah však nebyl nikým nikterak ovlivněn.

18. Z výslechu svědka [jméno FO], přítele žalovaného č. 2) a zůstavitele, soud zjistil, že zůstavitele znal cca 27-28 let, neboť v roce 1994-1995 koupil domek vedle, vzájemně si pomáhali a vyprávěli si jako dobří přátelé. Svědek zná dobře i žalovaného a žalovanou, děti zůstavitele. Zůstavitel se svědkovi svěřil, že má další dceru (žalobkyni), která žije v Plzni, a která se s ním nechce stýkat, neboť má svého vlastního otce. Dle svědka chtěl zůstavitel žalobkyni pomoci při studiu, ale ona o to neměla zájem, co studovala, svědek neví. Před rokem 2020 zůstavitel mluvil o tom, že žalobkyni dvakrát či třikrát navštívil, a ještě cca 2 – 3 roky zpět se jí opět pokusil navštívit, ale ona zájem neměla, zůstavitel z toho byl smutný. Zůstavitel nehovořil o tom, že by ho někdy žalobkyně sama navštívila. Svědek uvedl, že mu zůstavitel svěřil, že žalobkyně je starší než jeho další dvě děti (žalovaní), nikdy mu však neukázal její fotografii. Svědek dále uvedl, že vztahy v rodině zůstavitele byly jinak velmi dobré, zůstavitel trávil čas se svými vnoučaty, konala se různá rodinná setkání a zůstavitel jim příležitostně kupoval dárky; svědek se domnívá, že zůstavitel posílal dárek i žalobkyni. Svědek konstatoval, že o svědeckou výpověď ho požádal žalovaný 2), který se ho zeptal, zda by byl schopen říci něco o vztahu zůstavitele a jeho prvorozené dcery; obsah výpovědi s ním nikdo nekonzultoval. Se žalovanou 1) se viděl naposledy někdy před půl rokem, možná před čtyřmi měsíci, se žalovaným 2) před třemi týdny, ale to pouze na pozemku.

19. Z výslechu svědkyně [jméno FO], soud zjistil, že byla přítelkyní zůstavitele a jeho manželky, znala je od roku 1998, kdy koupili chatu na Perštejnci, pravidelně se setkávali a jezdili spolu i na dovolenou. Svědkyně uvedla, že o existenci žalobkyně, zůstavitelovi dcery z prvního manželství, ví, zůstavitel jí svěřil, že za dcerou [jméno FO] (žalobkyní) jezdil na návštěvy, ale nebylo mu umožněno se s ní stýkat, měl pro ní i dárky, které ale přivezl zpět, dal je tedy potom svým dětem. Následkem toho, že se s ním žalobkyně nechtěla stýkat, nechtěla o něm vědět ani slyšet, neměla k němu žádný citový vztah, jí vydědil. Svědkyně uvedla, že ví, že se zůstavitel chtěl se žalobkyní stýkat, ale styk mu nebyl umožněn ze strany matky žalobkyně a babičky žalobkyně. O vydědění jí zůstavitel informoval po smrti své druhé manželky, velmi ho trápilo, že se s dcerou nemohl stýkat. Svědkyně sama byla účastna toho, když zůstavitel řekl své manželce, že jede za žalobkyní do Plzně. Jeho návratu přítomna nebyla, vracíval se až večer, ale svědkyně vždy volala jeho manželce, aby se zeptala, zda se vrátil, ta jí poté sdělila, že ano ale s nepořízenou. Dle svědkyně zůstavitel jezdil za malou dcerou, v roce 1998 jí byly dva roky, fotografii dcery jí zůstavitel nikdy neukazoval, svědkyně žalobkyni nikdy neviděla. V roce 1998 dělal zůstavitel taxikáře a měl na starosti dispečink, za žalobkyní však stále jezdil, kdy za ní byl naposledy svědkyně, neví. Další rodinné vztahy v rodině zůstavitele byly velmi dobré, členové rodiny se o sebe vzájemně starali, vč. pomoci zůstaviteli v době jeho nemoci. Svědkyně dále uvedla, že o setkání zůstavitele se žalobkyní nic neví, ví pouze, že od ní měl zůstavitel dva vnuky.

20. Z výslechu svědka [jméno FO], soud zjistil, že se jedná o známého zůstavitele, znali se cca od roku 1972, chodili spolu na ryby a jezdili na chatu. O sepis čestného prohlášení ho požádala žalovaná s tím, že probíhá dědické řízení, a zda by mohl něco sepsat. Prohlášení sepsal doma před více jak 3 měsíci, ověřil si podpis a prohlášení dal svědek žalované; žalovaná mu nediktovala obsah, pouze ho informovala o náležitostech prohlášení. Svědek uvedl, že zůstavitel o vztahu k žalobkyni moc nemluvil, říkal, že žalobkyni již léta neviděl, že když byla malá, jezdil za ní s hračkami, ale vozil si je zpět. Podrobně se svědek se zůstavitelem o situaci v rodině zůstavitele bavil až v 90. letech, neboť zůstavitel získal v restituci nějaký majetek, svědek se tedy zajímal, jak má zůstavitel věci ošetřené. Zůstavitel tehdy svědkovi sdělil, že má vše vyřešeno přes notáře; zůstavitel nechtěl, aby žalobkyně dostala něčeho z dědictví, neboť o něj neprojevovala zájem, i když on sám se snažil, jezdil za ní, a chtěl se s ní setkat. Svědek dále uvedl, že vztahy v rodině zůstavitele byly dobré, zůstavitel často mluvil o vnoučatech, pouze však od žalovaných; fotografii žalobkyně svědek u zůstavitele nikdy neviděl.

21. Z výslechu svědka [jméno FO], přítele zůstavitele, soud zjistil, že když měl zůstavitel slabší chvilku, tak mu sdělil, že má dceru z prvního manželství, s níž mu nebylo umožněno se stýkat, a to i když se jí snažil navštěvovat. Žalobkyni svědek nikdy neviděl, ani mu neukazoval žádné její fotografie. Svědek dále uvedl, že v dospělosti žalobkyně zůstavitele navštívila. Jinak rodinné vztahy v rodině zůstavitele byly výborné, děti za ním jezdily na návštěvy. Svědek zná i děti zůstavitele. Ohledně sepisu čestného prohlášení ho oslovila žalovaná, která ho požádala, zda by mohl sdělit, o čem se s ním bavil zůstavitel stran vztahu se žalobkyní. Žalovaná mu nesdělila, jak má prohlášení vypadat, prohlášení sepsal v Praze, ověřil podpis a předal žalované.

22. Z výslechu žalobkyně, soud zjistil, že jako malé dítě pokládala za otce svého otčíma, později, když se naučila číst a psát, zjistila, že má jiného biologického otce, kterého do té doby nikdy neviděla. Vztah žalobkyně s jejím nevlastním otcem nebyl dobrý, nevlastní otec ji opakovaně znásilnil, což klade za vinu zůstaviteli, neboť kdyby ten se o ní zajímal, tak je přesvědčená, že by se to nikdy nestalo. Žalobkyně zůstaviteli psala každé Vánoce přání na adresu uvedenou v rodném listě (Tyršova ulice), nikdy jí však neodpověděl. Žalobkyně uvedla, že není pravdou, že by za ní zůstavitel dojížděl a vozil jí dary, žádnou návštěvu otce z dětství si nepamatuje, ani o ní neslyšela. Žalobkyně do dvaceti let věku žila u své matky, poté se s manželem přestěhovali do Brna, kde žili do roku 1988, a následně se odstěhovali na statek do [adresa]; babička žalobkyně žila celé dětství žalobkyně na jiné adrese, nemohla tak kontaktu se žalobkyní bránit. Nadto, když jí bylo osmnáct let, tak zůstavitel zažaloval zrušení vyživovací povinnosti, a k jednání se nedostavil. Žalobkyně udržovala kontakt s babičkou zůstavitele paní [jméno FO] a bratrem babičky [jméno FO]. Žalobkyně zůstavitele v roce 2009 vyhledala, neboť si přála ho alespoň jednou v životě vidět, není pravdou, že by důvodem byly rodinné dědičné choroby. Žalobkyni tehdy otevřela přítelkyně otce, která zjevně nevěděla, kdo žalobkyně je. Zůstavitel nebyl v ten moment doma, žalobkyně s jeho partnerkou na něj společně počkaly. Návštěva probíhala v přátelském duchu, žalobkyně se zůstaviteli představila, dala mu svou vizitku a sdělila mu, že má tři děti, aby se na ně přijel podívat. Zůstavitel však žalobkyni po této návštěvě nijak nekontaktoval, žalobkyně pochopila, že nemá zájem, tak ho také již nekontaktovala. Žalobkyně nevěděla o smrti ani nemoci otce, nikdo jí nedal vědět. Žalobkyně dále uvedla, že otce vyhledala až v roce 2009, neboť se jí přes přátele jejího manžela podařilo zjistit jeho adresu; prababičky se na adresu otce neptala, protože ta s ním neměla přátelské vztahy. Žalobkyni již přímo po návštěvě zůstavitele mrzelo, že jí nešel doprovodit k autu, aby se podíval na jejího syna a manžela, které ona, z obavy z jeho reakce nebrala nahoru do bytu.

23. Z výslechu žalované 1) soud zjistil, že měli s otcem dobré vztahy, často se vídali a navzájem si vypomáhali. Vazby v jejich rodině byly silné, pořádala se různá setkání, zůstavitel kupoval dary všem, i dceři z prvního manželství. Žalovaná se o existenci nevlastní sestry (žalobkyně) dozvěděla někdy v 11-12 letech, když šla do skříně a zjistila, že je tam pytel s hračkami, žalovaná se ptala matky, jestli si tyto hračky může vzít, ale bylo jí řečeno, že ne, že ty jsou pro někoho jiného. Poté se dozvěděla, že otec měl ještě starší dceru a tyto hračky byly určené pro ní, a že za ní jezdil na návštěvy do Plzně, kde mu však nebylo umožněno se s ní setkat, neboť mu v tom bylo bráněnou matkou a babičkou žalobkyně; fotografie žalobkyně doma zůstavitel neměl, neměl je kde vzít. Žalovaná uvedla, že konkrétně si vybavuje, že v roce 1993 jel zůstavitel žalobkyni navštívit, že jí sdělil, že to jede naposledy zkusit. Následně již snahu žalobkyni navštívit neměl, od něj i od matky, žalovaná ví, že udělal maximum. O vydědění žalobkyně se žalovaná dozvěděla až později. Dárek z Plzně jim nikdy nepřivezl, na dárkách nelpěli. Dle svědkyně matka neověřovala, zda skutečně otec jel do Plzně, otec nelhal. V roce 1993 jezdil zůstavitel kamionem, je možné, že by jezdil i přes Plzeň, jezdil po celé ČR. Zůstavitel bydlel cca od roku 1970 na stejné adrese. Ohledně návštěvy žalobkyně v roce 2009 žalovaná uvedla, že byla se zůstavitel u veterináře, odvezla ho domů, a o obsahu setkání se dozvěděla až později od paní [jméno FO]. Žalobkyně měla jet s manželem a synem na hory, tak se po cestě zastavila u zůstavitele, ale neukázala mu ani manžela a syna. Žalobkyně prý sdělila, že jí zemřel nevlastní otec, chce se podívat na svého biologického otce, ale nic po něm nechce. Zůstavitele to mrzelo, žalobkyně byla na návštěvě maximálně půl hodiny, žádnou vizitku mu nedávala, chtěla pouze informace o zdravotním stavu a rodinných nemocech; žalovaná o ukazovaných rodinných fotografiích nic neví. Žalovaná dále uvedla, že vyslýchané svědky kontaktovala ona a požádala je, zda by moli potvrdit, co ví od zůstavitele o dceři z prvního manželství a o dědictví, co jim o tom zůstavitel říkal. Svědkové věděli o tom, že probíhá dědické řízení, ale konkrétní informace jim žalovaná nesdělila.

24. Z výslechu žalovaného 2) soud zjistil, že se ztotožňuje s výpovědí žalované 1), o existenci žalobkyně se dozvěděl asi ve věku 12-13 let od babičky z Čáslavi, kdy mu bylo řečeno, že tu asi nikdy neuvidí, když jí nevidí ani otec, že k ní nemá přístup. Žalovaný uvedl, že mu otec vyprávěl, že se pokoušel žalobkyni navštěvovat, ale bylo mu v tom bráněno, to bylo žalovanému asi 20 let. Žalovaný si z dětství osobně nepamatuje, že by otec jel na návštěvu za nevlastní sestrou. Pokud jde o návštěvy v dospělosti žalobkyně, tak mu otec řekl, že na žalobkyni nemá kontakt, neví, kde jí má navštívit, neví, kde je, věděl jen, kde je matka žalobkyně, že je u Plzně, ale kde je žalobkyně, nevěděl. Svědek dále uvedl, že o návštěvě otce v roce 1993 nic neví, o návštěvě žalobkyně v roce 2009 ví, říkala mu o tom jako první paní [jméno FO], nevlastní sestra tam byla snad 15-20 minut a zajímala se o rodinné choroby. Poté mu o tom říkal i otec, který byl velice rozčarovaný. Údajně měla žalobkyně jet někam na hory a jela okolo, tak se zastavila.

25. Soud neprovedl důkazy notářským zápisem ze dne 20. 9. 1993 [sp. zn.], výpisem z katastru nemovitostí pro LV č. [číslo] v k. ú. [adresa], notářským zápisem ze dne 2. 12. 2019 [sp. zn.], usnesením Okresního soudu Kutná Hora ze dne 18. 7. 2007 č. j. [č. j.], když tyto listiny byly žalobkyní předloženy po koncentraci řízení a soudu se jevily jako nadbytečné.

26. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud ke zjištění následujícího skutkového stavu:

27. U Okresního soudu v Kutné Hoře je pod sp. zn. [sp. zn.] vedeno dědické řízení po zesnulém [jméno FO], nar. [datum], r. č. [číslo], vdovec, posledně bydlištěm [adresa], zemřelém dne [datum], který byl otcem žalobkyně a žalovaných, kdy usnesením nadepsaného ze dne 17. 3. 2023, č. j. [č. j.], byla žalobkyni uložena povinnost ve lhůtě 2 měsíců podat u zdejšího soudu žalobu na určení, že je dědičkou po výše uvedeném zůstaviteli, a to jako dědička ze zákona.

28. Žalobkyně je prvorozeným potomkem zůstavitele, narodila se dne [datum] z manželství zůstavitele a [jméno FO] (roz. [příjmení]), nar. [datum]. Po narození byla žalobkyně pojmenována jako [jméno FO], posléze jí bylo rodiči jméno změněno na [jméno FO]. Žalovaná 1. a žalovaný 2. jsou potomky zůstavitele z jeho druhého manželství.

29. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 1. 1967, sp. zn. [spisová značka], v právní moci dne 1. 3. 1967, došlo mezi rodiči žalobkyně k rozvodu, přičemž tehdy nezletilá žalobkyně byla svěřena do výlučné péče matky a otci (zůstaviteli) bylo vyměřeno výživné v částce 300 Kč. Soud tehdy vycházel ze skutečnosti, že o žalobkyni fakticky pečovala její matka v Plzni a zůstavitel s tímto souhlasil. Výživné na žalobkyni nebylo po celou dobu měněno a vyživovací povinnost byla zrušena smírem schváleným Okresním soudem Plzeň-město dne 25. 8. 1983, č. j. [č. j.], a to na základě návrhu zůstavitele, který se domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalobkyni, když ta již byla zletilá a měla potomka.

30. Výživné na žalobkyni nebylo ze strany zůstavitele řádně hrazeno, rozhodnutím zdejšího soudu byl proto ke dni 8. 8. 1967 nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy zůstavitele.

31. Do roku 1986 žila žalobkyně na adrese [adresa] se svou matkou a nevlastním otcem. V letech 1986 – 1988 žila žalobkyně v Brně se svým manželem, poté žila žalobkyně na rodinném statku v [adresa].

32. Listinou o vydědění sepsanou notářem JUDr. Jaroslavem Hájkem dne 11. 5. 1993 ve formě notářského zápisu sp. zn. N 73/93, NZ 66/93 vydědil z důvodu, že žalobkyně o zůstavitele svého otce trvale neprojevovala zájem, který by jako potomek měla projevovat. Zůstavitel v době sepisu listiny neznal poměry ani bydliště žalobkyně. Zůstavitel uvedl, že od rozvodu svého prvního manželství výše uvedenou dceru, přes veškerou snahu, neviděl, dcera se mu sama nikdy neozvala, nikdy ho ani nenavštívila, naopak se mu vždy vyhýbala.

33. Zůstavitel a žalovaní, vč. jejich rodin, měli úzké rodinné vazby, často se stýkali a materiálně si vypomáhali. Oproti tomu zůstavitel neměl se žalobkyní žádné citové pouto, o žalobkyni ani její rodinu se nezajímal, nestýkali se, ani spolu nebyli v kontaktu.

34. V roce 2009 navštívila žalobkyně zůstavitele v místě jeho bydliště, aby ho informovala o svých osobních a rodinných poměrech, tato návštěva zůstala ze strany zůstavitele bez odezvy.

35. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

36. Podle § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s.) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

37. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

38. Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

39. Podle § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

40. Podle § 469a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.

41. Podle § 469a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2.

42. Podle § 469a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.

43. Podle § 1537 o. z. zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině.

44. Podle § 1646 odst. 1 o. z. ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký projevovat měl.

45. Podle č. l. 11 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

46. Soud v prvé řadě uvádí, že žaloba podaná ve smyslu § 170 odst. 1 z. ř. s. není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž jde o žalobu o určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Soud proto nezkoumal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

47. Současně soud konstatuje, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu ve lhůtě k tomu určené. Usnesení zdejšího soudu dne 17. 3. 2023, č. j. [č. j.], jímž byla žalobkyně odkázána k podání této žaloby ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci, nabylo právní moci dne 5. 4. 2023. Žalobkyně podala k věcně a místně příslušnému soudu žalobu dne 29. 3. 2023.

48. V projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění ve formě notářského zápisu podle ustanovení § 469a zákona č. 40/1964 Sbírky, občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. S ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., je třeba platnost prohlášení v listině o vydědění ze dne 11. 5. 1993 ve smyslu ustanovení § 3072 o. z. posuzovat podle právní úpravy platné a účinné ke dni jejího pořízení, tj. ke podle zákona č. 40/1964 Sbírky, občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Pokud by však prohlášení o vydědění odporovalo tehdy platným předpisů, lze je považovat za platné, vyhovuje-li nyní platnému občanskému zákoníku. Dle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, k platnému vydědění je tak nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Nadto i když zůstavitel vyslovil jen některý z důvodů vydědění, lze ve sporném řízení vyvolaném postupem podle § 170 z. ř. s. prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019).

49. V dané věci nebyla zpochybňována platnost listiny o vydědění učiněné notářským zápisem a to formou listiny veřejné. Na veřejnou listinu je třeba pohlížet především jako na platné právní jednání, pokud není prokázán opak. Platnost předmětné listiny nebyla zpochybňována, jakož nebylo zpochybňováno ani to, že by některý z účastníků řízení byl dědicky nezpůsobilý ve smyslu ustanovení § 1481 až 1483 zákona č. 89/2012 Sbírky.

50. Soud proto prováděl dokazování ve vztahu k důvodům vydědění, nikoliv vzhledem k listině samé.

51. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. může zůstavitel platně vydědit svého potomka jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem 1. 1. 1992. Důvod k tomuto vydědění přitom může spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němuž došlo v době před 1. 1. 1992, trvalo-li i po tomto datu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000). Současně dle § 469a odst. 3 obč. zák. musí být v listině o vydědění uvedený důvod vydědění.

52. Z obsahu listiny o vydědění ze dne 11. 5. 1993 bylo zjištěno, že zůstavitel vydědil svou dceru [jméno FO], nar. [datum] (nyní [jméno FO]) podle § 469a odstavec 1 písmeno b) obč. zák., neboť o zůstavitele trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Zůstavitel uvedl, že od rozvodu svého prvního manželství výše uvedenou dceru, přes veškerou snahu, neviděl, dcera se mu sama nikdy neozvala, nikdy ho ani nenavštívila, naopak se mu vždy vyhýbala. Zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu (srov. judikatura Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2214/2002 ze dne 20. ledna 2004, 21 Cdo 3213/2012 ze dne 28. listopadu 2013, případně 21 Cdo 2088/2013 ze dne 8. října 2014). Otázku, zda potomek zůstavitele trvale projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a respektování dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně a citově dotýká, kde mu tento stav vadí; nikoli pokud je mu tento stav lhostejný, případně, kdy k němu sám i podstatně přispěl. Tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou poté spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006).

53. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně je prvorozenou dcerou zůstavitele, se kterou se zůstavitel nestýkal. Zůstavitel proto žalobkyni vydědil listinou o vydědění z důvodu, že o něj neprojevovala trvalý zájem tak, jak by potomek projevovat měl. V řízení však bylo prokázáno, že zůstavitel sám o žalobkyni zájem nikdy neprojevoval, o žalobkyni se nezajímal tak, jak by rodič měl, se žalobkyní se pravidelně nestýkal, ani řádně neplnil svou vyživovací povinnost, když výživné na žalobkyni mu bylo strháváno exekučně. Vyživovací povinnost k žalobkyni také nebyla nikdy zvyšována a zůstaviteli v rozsudku o úpravě poměrů tehdy nezletilé žalobkyně nebyl stanoven styk.

54. Soud neuvěřil tvrzení svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a svědkyně [jméno FO], kteří všichni ve shodě tvrdili, že se zůstavitel o žalobkyni zajímal a snažil se jí navštěvovat. Svědek [jméno FO] uvedl, že zůstavitel žalobkyni naposledy navštívil v roce 1993 v Plzni a z návštěvy přijel zklamaný. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně v roce 1993 v Plzni nebydlela, jak vyplynulo ze shodných tvrzení žalobkyně i jejího manžela, nemohl se s ní tak zůstavitel vůbec setkat. Svědek [jméno FO] hovořil o tom, že se se zůstavitelem znal cca od roku 1994-1995, a že se mu zůstavitel svěřil, že chtěl žalobkyni finančně vypomoci při studiu, což ona nechtěla. Předně soud konstatuje, že žalobkyně v devadesátých letech již zjevně nestudovala, a pokud zůstavitel chtěl žalobkyni finančně vypomoci, takto je v přímém rozporu s předloženými listinami, z nichž má soud postaveno najisto, že zůstavitel od rozvodu s její matkou nehradil na žalobkyni řádně výživné, neznal její majetkové, ani studijní poměry, a ani se nepokoušel podat návrh na zvýšení vyživovací povinnosti např. za účelem podpory žalobkyně v jejím studiu. Naopak, při podání návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, k tehdy již zletilé žalobkyni, zůstavitel ani nevěděl, zda žalobkyně stále studuje, či je již zapojena v pracovním procesu. Což dokládá absenci jakéhokoliv vzájemného kontaktu, či povědomí zůstavitele o osobních poměrech žalobkyně. Dále pokud svědek [jméno FO] uváděl, že zůstavitel mu před rokem 2020 sdělil, že se znovu žalobkyni pokusil navštívit cca 2 -3 roky zpět, tak toto zcela zjevně nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem, když v řízení bylo prokázáno, a nebyl ani nikterak tvrzen opak, že po návštěvě žalobkyně v roce 2009 se jí zůstavitel již nepokusil navštívit (prokázáno výpovědí svědkyně [jméno FO], svědka [jméno FO], svědka [jméno FO] a žalobkyně). Výpověď svědkyně [jméno FO] soud shledal jako velmi nevěrohodnou, když ta uvedla, že zůstavitel v devadesátých letech jezdil za malou dcerou a vozil jí hračky, přičemž žalobkyni v té době již bylo okolo třiceti let. Soud naopak považoval za věrohodné tvrzení svědka [jméno FO], který uvedl, že zůstavitel začal své majetkové záležitosti řešit v devadesátých letech minulého století poté, co „získal v restituci nějaký majetek“, a nechal si dle svědka věci, s ohledem na dceru z prvního manželství, „ošetřit u notáře“ a to tak, aby žalobkyně nedostala ničeho, neboť o něj neprojevovala zájem, i když on sám se snažil. Vzhledem k datu sepsání listiny o vydědění (květen 1993), dle soudu toto koresponduje s proběhnuvšími událostmi.

55. Všichni svědci poté ve shodě uváděli, že zůstavitel neměl doma žádnou fotografii žalobkyně, žádný z vyslechnutých svědků, vyjma partnerky zůstavitele [jméno FO], žalobkyni nikdy neviděl. Ze svědeckých i účastnických výpovědí dále vyplynulo, že vztahy v rodině zůstavitele, tj. vztahy žalovaných a zůstavitele, byly výborné, rodiny se často navštěvovali a vzájemně si vypomáhali, tudíž zcela zjevně absence styku a kontaktu nebyla rodinným standardem zůstavitele.

56. Svědecké i účastnické výpovědi také postavili najisto, že od sepisu listiny o vydědění v roce 1993 se zůstavitel o žádný kontakt se žalobkyní nepokoušel, neměl o tento zájem. Naopak v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně o kontakt se zůstavitelem v dospělosti měla, že ho v roce 2009 vyhledala, přičemž tato návštěva zůstala ze strany zůstavitele bez jakékoliv odezvy.

57. Soud proto uzavřel, že pokud žalovaní namítali, že zůstavitel o žalobkyni zájem trvale projevoval, tak toto nebylo v řízení prokázáno, když zejména v době nezletilosti žalobkyně bylo na zůstaviteli, aby žalobkyni kontaktoval a pokoušel se s ní setkat. Námitky stran bránění styku se žalobkyní, její matkou a babičkou, soud shledal za neopodstatněné, neboť se domnívá, že zůstavitel měl široké možnosti a velký časový prostor k realizaci pokusů o kontakt se žalobkyní. Pokud by soud tedy připustil, že při návštěvě matky žalobkyně se ta nechala zapírat a odmítla se zůstavitelem komunikovat, zůstavitel vždy mohl žalobkyni navštívit v jejím bydlišti, které bylo až do její zletilosti na totožné adrese, anebo podat návrh na úpravu poměrů k nezletilé s tím, aby mu byl se žalobkyní soudně stanoven styk.

58. Soud tak shledal, že namítaný důvod vydědění – nedostatek projevovaného zájmu o zůstavitele, uvedený v listině o vydědění, a jako jediný tvrzený žalovanými, byl důsledkem chování zůstavitele a nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu žalobkyní mohlo být důvodem k jejímu vydědění. Žalobkyně dle soudu neměla reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, protože zůstavitel o toto nestál, což bylo provedeným dokazováním postaveno najisto.

59. Vzhledem k tomu, že zásadně platí, že důvod vydědění nemusí být zůstavitelem určen a i při výslovném určení důvodu vydědění je třeba zkoumat, zda nenastal kterýkoliv z důvodů vydědění uvedených v § 469a o. z., soud zkoumal, zda nenastaly i další zákonné důvody vydědění žalobkyně.

60. Prvním takovým důvodem je skutečnost, že potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Pro platnost vydědění z uvedeného důvodu je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku potřebuje pomoc a není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby. Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak; kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010). Za dobré mravy je poté třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. FIALA, Roman, MIKEŠ, Jiří. § 469a [Důvody vydědění]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1415, marg. č. 3.). Soud konstatuje, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně o zůstavitelově nemoci, ani potřebě pomoci, ničeho nevěděla, když ten jí nikdy s žádostí o pomoc neoslovil. Žalobkyni tak nemůže být přičítáno k tíži, že zůstaviteli v inkriminované době jeho nemoci neposkytovala pomoc, když o této potřebě vůbec nevěděla. Nadto z výpovědí účastníků i svědků bylo zjištěno, že zůstavitel měl tuto pomoc zajištěnou od žalovaných, jejich rodin, a své přítelkyně, a neocitl se tak nikdy v nedostatku pomoci a péče.

61. Dalšími zákonnými důvody vydědění jsou odsouzení pro trestný čin, které v tomto řízení nebylo nikterak prokázáno, a trvalé vedení nezřízeného života, k jehož prokázání také nedošlo. Pro úplnost soud uvádí, že pojmem nezřízený život je myšleno chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy a vykazuje známky kontinuity, např. závislost na alkoholu, hazardních hrách, zanedbávání povinné výživy, zadlužování se bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nezákonným způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku (srov. KITTEL, David. § 1646 [Vydědění a jeho důvody]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 11–14.).

62. S ohledem na skutečnost, že v řízení nevyšlo najevo, že by byl dán jakýkoliv důvod pro vydědění žalobkyně jako nepominutelného dědice zůstavitele, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v plném rozsahu vyhověl.

63. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 52 169,94 Kč. Náhradu nákladů řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta stanovená podle ust. § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif”), z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, sestávající z částky 2 500 Kč za každý z deseti úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d) g) advokátní tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, vyjádření ze dne 30. 8. 2023, účast na dožádaném výslechu dne 16. 5. 2023, účast na jednání soudu dne 1. 8. 2023, 19. 10. 2023, 12. 12. 2023 (jednání v délce přesahující dvě hodiny) a 25. 1. 2024 (jednání v délce přesahující dvě hodiny) včetně deseti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátní tarifu, náhrada za promeškaný čas ve výši 4 000 Kč za 40 započatých půlhodin po 100 Kč (cesta Plzeň – Kutná Hora a zpět) dle § 14 odst. 1 a 3 advokátní tarifu, náhrada cestovného ve výši 6 945,03 Kč (3 x 1423,5 Kč) za použití osobního automobilu BW7381 tov. zn. VOLVO dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění vyhlášky č. 191/2023 Sb., za cestu na jednání soudu dne 1. 8. 2023, 19. 10. 2023 a dne 12. 12. 2023 na trase [adresa] a zpět (2 x 93,4 km) při průměrné spotřebě 4,3 l/100 km, ceně nafty 34,40 Kč/l a základní sazbě náhrady 5,20 Kč za 1 km jízdy, náhrada cestovného ve výši 2 517,73 Kč za použití osobního automobilu tov. zn. BMW X 5 dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., za cestu na jednání soudu dne 25. 1. 2024 na trase Plzeň – Kutná Hora a zpět (2 x 173,3 km) při průměrné spotřebě 4,3 l/100 km, ceně nafty 38,70 Kč/l a základní sazbě náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 41 462,76 Kč ve výši 8 707,18 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH.

64. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za jeden úkon – sepis závěrečného návrhu, když závěrečný návrh je úkon, který má směřovat přímo vůči soudu při jednání, není tedy úkonem uvedeným v § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Nadto, právní zástupkyně žalobkyně při jednání dne 24. 1. 2024 trvala na doslovném přednesení tohoto návrhu, což se, s ohledem na délku a podrobnost závěrečného návrhu, odrazilo v délce trvání samotného jednání, soud proto nespatřuje důvod pro přiznání náhrady za tento úkon, když písemná příprava návrhu byla dobrovolnou volbou právní zástupkyně žalobkyně a úkon byl proveden řádně při ústním jednání vůči soudu tak, jak zákon předpokládá.

65. Dále pokud žalobkyně navrhovala výpočet nákladů řízení z předpokládané hodnoty pozůstalosti ve výši 11 188 588 Kč, potažmo podílu žalobkyně ve výši 3 729 529,33 Kč, a odkazovala na recentní nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I ÚS 3281/22, tak soud konstatuje, že si je vědom dlouhodobě diskutované problematiky stran ust. § 9 advokátního tarifu, avšak v žalobkyní odkazovaném případě, se jedná zejména o problematiku předmětu určovacích žalob, jejichž předmětem je určení neplatnosti smlouvy, či určení vlastnictví k věci movité a nemovité. Odkaz žalobkyně na výše uvedené považuje soud za nepřiléhavý, neboť celková hodnota dědictví není do pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti postavena najisto, stejně tak ohledně podílu žalobkyně a poměru aktiv a pasiv pozůstalosti.

66. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř..

Poučení