11 C 71/2023-47

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 14 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 600 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 1 600 Kč ve výši 15 % od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 8 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 852,17 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 556,34 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 7 466,76 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, úrokem ve výši 24,6 % ročně z částky 7 466,76 Kč od [datum] do zaplacení a dále částky 4 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 944,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 435,15 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 3 422,37 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 % a úrokem ve výši 25,77 % ročně z částky 3 422,37 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení částky 14 000 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které jí poskytla částku 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy a převzetí potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli částku úvěru spolu s částkou 8 000 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 000 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a jednak poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to formou 60. týdenních splátek po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne [datum]. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 8 400 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 7 466,76 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 133,24 Kč. Tuto částku dlužila žalovaná ke dni postoupení pohledávky z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Dále právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které, jí poskytla částku 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy a převzetí potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli částku úvěru spolu s částkou 8 000 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 000 Kč, jednak odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a jednak poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to formou 60. týdenních splátek po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne [datum]. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 13 600 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 3 422,37 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 977,63 Kč. Tuto částku dlužila žalovaná ke dni postoupení pohledávky z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Současně žalobkyně uvedla, že původní věřitel zkoumal řádně úvěruschopnost žalované před poskytnutím spotřebitelských úvěrů tak, že na základě žádosti původního věřitele sdělila žalovaná informace o svých rodinných majetkových, pracovních či jiných poměrech v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] a [datum]. Původní věřitel požadoval také informace o měsíčních příjmech a výdajích. Příjem žalované v [anonymizováno] [rok] byl ze starobního a invalidního důchodu ve výši 10 270 Kč, příjem z brigádní činnosti činil 6 200 Kč, což bylo ověřeno sdělením žalované. Výdaje na bydlení činily 3 100 Kč, částka na osobní výdaje činila 5 000 Kč a splátky závazků činily celkem 1 300 Kč. Celkové běžné měsíční výdaje tak činily 9 400 Kč. Použitelný příjem žalované byl ve výši 7 070 Kč. Příjem žalované ze stejných zdrojů v [anonymizováno] [rok] byl ve výši 20 442 Kč, kdy z důchodů byl ve výši 9 442 Kč a z brigád ve výši 11 000 Kč. Výdaje na bydlení činily 3 100 Kč, osobní výdaje byly ve výši 4 000 Kč, tedy celkové měsíční výdaje v tomto období činily 7 100 Kč. Použitelný příjem žalované činil 13 342 Kč. Majetkovou situaci ověřil původní věřitel z nájemní smlouvy, faktur a ze složenek, případně sdělení žalované. Ta současně uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá úvěr z kreditní karty, půjčku ani zápůjčku u jiné společnosti a žije v nájemním bytě. Původní věřitel ověřil absenci insolvenčního řízení. Ze všech těchto skutečností posoudil a dovodil schopnost žalované splácet spotřebitelské úvěry.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaná se k jednání nedostavila a ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Z listiny označené jako označené jako [anonymizována dvě slova] Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti datované dnem [datum] ([číslo]) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ Smlouva“) a žalovaná zde byla identifikována svým rodným číslem. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 000 Kč zaplatit v pravidelných 60. týdenních splátkách po 300 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzala celou částku půjčky v hotovosti.

5. Z listiny označené jako Karta zákazníka Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] je patrno, že žalovaná požadovala částku 10 000 Kč s dobou splatnosti 60 týdnů, předložila občanský průkaz a uvedla rodné číslo. Dále vyplnila nájemní bydlení na základě nájemní smlouvy, příjem ze starobního a invalidního důchodu III. stupně celkem ve výši 10 270 Kč a příjem z brigádní činnosti 6 200 Kč, tedy celkový příjem 16 470 Kč. Dále vyplnila výdaje na bydlení částkou 3 100 Kč, osobní výdaje částkou 5 000 Kč a splátky úvěrů či zápůjček částkou 1 300 Kč, tedy výdaje celkem ve výši 9 400 Kč měsíčně. Konečně uvedla, že je na ní vedena jedna exekuce, kdy splátky jsou jí strhávány z důchodu. Tuto listinu opatřila svým podpisem.

6. Z listiny označené jako označené jako [anonymizována dvě slova] Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti datované dnem [datum] ([číslo]) soud zjistil, že byla podepsána žalovanou a zástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ Smlouva“) a žalovaná zde byla identifikována svým rodným číslem. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalované tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 000 Kč zaplatit v pravidelných 60. týdenních splátkách po 300 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzala celou částku půjčky v hotovosti.

7. Z listiny označené jako Karta zákazníka Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] je patrno, že žalovaná požadovala částku 10 000 Kč s dobou splatnosti 60 týdnů, předložila občanský průkaz a uvedla rodné číslo. Dále vyplnila nájemní bydlení na základě nájemní smlouvy, příjem ze státní podpory nekonkretizovala, jen uvedla jeho výši 9 442 Kč a příjem z brigádní činnosti 11 000 Kč (na podkladě pracovní smlouvy/ DPČ/DPP), tedy celkový příjem 20 442 Kč. Dále vyplnila výdaje na bydlení částkou 3 100 Kč, osobní výdaje částkou 4 000 Kč, tedy výdaje celkem ve výši 7 100 Kč měsíčně. Konečně uvedla, že je či jsou na ní vedena/y exekuce, kdy splátky jsou jí strhávány z důchodu. Počet exekucí nezaškrtla. Tuto listinu opatřila svým podpisem.

8. Z Oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalované oznámil, že postoupil pohledávky za ní ze Smlouvy na žalobkyni (ztotožněno dle variabilních symbolů Smlouvy) a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení přípisu. Dopis byl odeslán dne [datum].

9. Z Výzvy k plnění – předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do [datum].

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a předloženého seznamu pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku ze Smlouvy, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

11. Jiné důkazy – listiny nebyly žalobkyní předloženy.

12. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel a žalovaná podepsali dvě smlouvy o úvěru, na jejichž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalované částku dvakrát částku 10 000 Kč (v [anonymizováno] [rok] a v [anonymizováno] [rok]) a žalovaná se zavázala tyto částky spolu se souhrnnými poplatky vždy ve výši 8 000 Kč vrátit v pravidelných 60. týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná vždy převzala celou částku půjčky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaná zaplatila původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 8 400 Kč a 13 600 Kč (tvrzení žalobkyně). Původní věřitel oznámil žalované, že pohledávky za ní postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení pohledávky do [datum].

13. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tímto účelem soud poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 19). Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením obou předmětných smluv. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a některé z těchto informací byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované, některé pak byly ověřeny jen tvrzením žalované. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedl v Zákaznické kartě, když obě listiny tohoto názvu opatřila svým podpisem.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

25. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

26. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

27. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

28. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

29. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostala do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

30. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalované, když tvrzení nabídnutá žalovanou nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Pochybnost musela v původním věřiteli vzbudit skutečnost, že žalovaná přesto, že vyplnila listiny označené jako Karta zákazníka, nepodložila je žádnou listinou prokazující správnost jí uváděných údajů, jako je např. rozhodnutí o přiznání starobní či invalidního důchodu v konkrétní výši, nájemní smlouva, smlouva pracovní či dohoda o provedení práce či pracovní činnosti, pracovala-li brigádně, listiny týkající se probíhající exekuce, výstupy po lustrech v příslušných rejstřících apod. Soud nemá za prokázané tvrzené žalobkyně o tom, že původní věřitel vycházel při ověření údajů uváděných žalovanou z předložených listin, neboť nepochybně by došlo k jejich předání postupníkovi po či při postoupení pohledávek. Krom toho i ze samotných údajů uvedených žalovanou v Kartě zákazníka ze dne [datum] nelze vycházet pro jejich rozpornost, což svědčí o nemožnosti presumovat jejich správnost. Pokud žalovaná neuvádí v této listině žádné své závazky a současně konstatuje existenci exekuce nebo exekucí týkající se její osoby, jejichž počet neuvádí, kdy splátky jsou jí odečítány z důchodu, nelze považovat údaje uvedené žalovanou za věrohodné a pravdivé. Lze dovodit záměr zkreslit pro posouzení podmínek pro poskytnutí úvěru požadované informace. Kontext situace, kdy žalovaná ve snaze získat úvěry u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopna dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro ni znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovanou uváděných údajů. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

31. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí. Soud podotýká, že prostou lustrací žalované by zjistil, že je již v době uzavření obou smluv bylo s žalovanou jakožto povinnou vedeno minimálně jedno exekuční řízení, ne-li více. Pro nastolení pochybnosti je totiž zcela dostačující okolnost, že dlužník má vícero exekucí. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, již jen samotný fakt, že žalovaná je zatížena exekucemi, jej musel vést k náležité obezřetnosti ohledně správnosti a úplnosti uváděných údajů.

32. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhla uzavření smluv.

33. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu v daném případě téměř dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

34. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

35. Soud proto posoudil obě smlouvy jako absolutně neplatné, proto jest právní vztahy mezi původním věřitelem a žalovanou třeba posoudit jako vztahy bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacené (žalované) bez právního důvodu částku 2x 10 000 Kč, žalovaná přitom původnímu věřiteli vrátil částku 8 400 Kč a 13 600 Kč. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že prvá žalovanou převzatá částka 10 000 Kč byla uhrazena (zaplatila částku 13 600 Kč) a druhá žalovanou převzatá částka 10 000 Kč nebyla uhrazena zcela, chybí uhradit toliko 1 600 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 1 600 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

36. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do deseti dnů ode dne doručení zásilky (podána k poštovní přepravě dne [datum], doručená třetím dnem, tj. [datum] - soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalované). Dnem následujícím po uplynutí desetidenní lhůty, tj. dnem [datum] se žalovaná ocitla v prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

37. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu jí však žádné náklady nevznikly.

39. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.