11 C 71/2025 - 24

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 26 976 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 976 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 449,96 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 976 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 426 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem]

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným 15. 11. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 26 976 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 449,96 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 976 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen také „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným došlo dne 23. 12. 2022 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy a žalovaný se zavázal tyto prostředky spolu se souhrnným poplatkem ve výši 22 408 Kč vrátit v 52týdenních splátkách po 1 008 Kč. Žalovaný na svůj dluh celkem uhradil částku 3 024 Kč. Žalobkyně po žalovaném požaduje pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně se tedy domáhá po žalovaném dlužné jistiny ve výši 26 976 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 30 000 Kč a částkou zaplacenou žalovaným ve výši 3 024 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 449,96 Kč (tj. ve výši 15 % ročně z částky 26 976 Kč od 23. 12. 2023, tedy od data prodlení žalovaného, když měl celkovou dlužnou částku uhradit do 22. 12. 2023 do data postoupení pohledávky), a úrok z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 26 976 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Pohledávka ze smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s nimi spojenými, byly ze strany společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 na žalobkyni jako nového věřitele. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne 23. 12. 2022 žalovaný a společnost [právnická osoba], IČO [IČO], podepsali smlouvu, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v částce 22 408 Kč, zaplatit v hotovosti v 52týdenních splátkách po 1 008 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou poskytnutou částku.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024, potvrzení o uhrazení úplaty a seznamu postoupených pohledávek k této smlouvě, soud zjistil, že žalobkyně jako postupník a společnost [právnická osoba], IČO [IČO], jako postupitel podepsaly dne 29. 4. 2024 písemnou smlouvu o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o zápůjčce specifikované v příloze č. 1 smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024 a podacího lístku, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalovanému, ve kterém sdělovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] a vyzvala žalovaného k uhrazení dlužných částek do 10 dnů od obdržení dopisu. Oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne 30. 5. 2024 6. Z předžalobní upomínky ze dne 29. 7. 2024 a podacího lístku, bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyhotovil výzvu adresovanou žalovanému, ve které ho vyzval k zaplacení dlužných částek ze smlouvy č. [hodnota]. Předžalobní upomínka byla předána k poštovní přepravě dne 29. 7. 2024.

7. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný a bydlí u rodičů, má základní vzdělání, jeho čistý příjem činí 17 785 Kč, a výdaje jsou 3 000 Kč. Ve formuláři je zaznamenáno, že předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky.

8. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil částku 3 024 Kč a jak tato částka byla původně započítána na dluh žalovaného. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

9. Předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], IČO [IČO], a žalovaný dne 23. 12. 2022 podepsali smlouvu, na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v částce 22 408 Kč, zaplatit v hotovosti v 52týdenních splátkách po 1 008 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou poskytnutou částku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek podepsané dne 29. 4. 2024. Předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila postoupení pohledávek dopisem ze dne 29. 4. 2024. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu výzvou právního zástupce žalobkyně. Žalovaný předchůdkyni žalobkyně při podpisu smlouvy sdělil, že je že je svobodný a bydlí u rodičů, má základní vzdělání, jeho čistý příjem činí 17 785 Kč, a výdaje jsou 3 000 Kč. Ve formuláři je podepsal, že předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 2 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

15. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Žalobkyně v žalobním návrhu uváděla, že žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení, což není skutkové tvrzení, ale jedná se o právní hodnocení. Celý obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně věnovala skutkovým tvrzením ohledně uzavřené smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, jednotlivým nárokům ze smlouvy, splatnosti pohledávek a dalším tvrzením, ohledně uskutečněného právního jednání mezi stranami, aniž by žalobkyně uvedla skutková tvrzení, z kterých dovozuje její nárok na vydání bezdůvodné obohacení. S ohledem na skutečnost, že z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že mezi původními stranami byla uzavřena smlouva v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, soud vyzval žalobkyni, aby tvrdila veškeré rozhodné skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti, kterou je soud povinen zkoumat.

16. Žalobkyně ve svém vyjádření doplnila, že úvěruschopnost byla řádně prověřena na základě informací od žalovaného, které byly ověřeny. K požadavku na bezdůvodné obohacení žalobkyně pouze uvedla, že je jejím právem požadovat méně, než by žalovat mohla.

17. S ohledem na nedostatečná skutková tvrzení (žalobkyně se k jednání nedostavila a nemohla tak soudem být vyzvána k jejich doplnění), nemohl soud věc podřadit pod jednotlivá ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Soud je pak toho názoru, že pokud je možné právní jednání mezi stranami podřadit pod ustanovení občanského zákoníků upravující smluvní jednání mezi stranami, nemůže bez dalšího na řešenou věc aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to jen na základě skutečnosti, že žalobkyně uvedla do návrhu, že požadované částky představují bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované. Soud se proto zabýval tvrzenými skutečnostmi ohledně smluv uzavřených mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným a dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce v režimu zákona o spotřebitelském úvěru.

18. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl proto soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Z dostupných důkazů a tvrzení žalobkyně soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně s náležitou péči nepostupovala. Žalobkyně nepředložila samotné dokumenty, ze kterých měly být ověřeny příjmy žalovaného. Ohledně výdajové stránky poměrů žalovaného pak nebylo tvrzeno ničeho a nebyly doloženy žádné důkazy, tyto nejsou zaznamenány ani v zákaznické kartě.

19. K argumentaci žalobkyně uvedené ve vyjádření postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. V daném případě měla žalobkyně (původní věřitel) poměry žalovaného zkoumat podrobněji, na tom nic nemění ani žalobkyní předložená a odkazovaná rozhodnutí jiných soudů. Předchůdkyně žalobkyně měla podrobněji zkoumat a ověřit poměry žalovaného, především ohledně jeho výdajů.

20. Jak již soud uvedl, nelze požadovat po poskytovatelích spotřebitelských úvěrů zkoumaní nejmenších detailů poměrů klientů, ale v daném případě předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdajovou stránku žalovaného prakticky vůbec, když se pouze spokojila s blíže neurčenými výdaji ve výši 3 000 Kč. Je otázkou, zda výdaje v této výši mohou vůbec odpovídat reálnému životu žalovaného.

21. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti ohledně ověření úvěruschopnosti (prokazovat jaké byly příjmy žalovaného, jaké byly jeho výdaje, když předložena byla pouze zákaznická karta). Žalobkyně se sice omluvila z nařízeného jednání s požadavkem na jeho odročení pro případ, že soud neshledá dostatečně skutečnosti pro vyhovění žalobnímu návrhu, ale jednání bylo řádně nařízeno, žalobkyně byla řádně předvolána a byla to pouze její volba se jednání nezúčastnit. Soud není povinen jednání odročovat za účelem učinění výzvy na nepřítomnou žalobkyni, přestože se předem omluvila, zvláště za situace, kdy žalobkyně již jednu výzvu od soudu obdržela.

22. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila v hotovosti částku 30 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaný uhradil částku 3 024 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 26 976 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

23. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

24. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

25. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

26. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

27. Výzvy, uvedené v bodě 25. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

28. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

29. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

30. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

31. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 426 Kč, přičemž tato částka představuje 56,32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,16 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,84 %, kdy soud zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni svého rozhodnutí pro potřeby určení úspěchu ve věci). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 080 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 26 976 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Podmínky ust. § 14b a. t. byly splněny, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč (jak bylo samotné žalobkyni známo, když v rámci návrhu požadovala odměnu advokáta dle § 14b advokátního tarifu).

33. Lhůtu k plnění soud určil výroku I. tohoto rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti splácet. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení