11 C 73/2023-95

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 178 718 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 29 716 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 29 716 Kč od [datum] do zaplacení, částky 49 002 Kč, úroku ve výši 102,64 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do [datum], zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 178 718 Kč zahrnující jistinu s obchodním úrokem a se zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokuty, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] podepsané žalovaným dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu se smluvním úrokem 167,74 % p.a. v 18 měsíčních splátkách ve výši 12 192 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2019. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V důsledku prodlení žalovaného o délce 65 dnů s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] došlo k datu [datum] v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 124 991,83 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně se též domáhala zaplacení smluvních pokut za prodlení žalovaného se splácením splátek před zesplatněním celého úvěru, částky 400 Kč na nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění za každý den prodlení až do zaplacení, přičemž žalobkyně tuto smluvní pokutu požadovala ve výši k datu vyhotovení žaloby, tj. 49 002 Kč a úroku za poskytnutý úvěr ve výši 102,64 % ročně z částky odpovídající zbývají dlužné původní jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 239 392 Kč. Dále se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dlužného pojistného za pojištění schopnosti splácet dluh ve výši 3 327 Kč (3 x 1 109 Kč za splátky [číslo] až 3). Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému ústnímu jednání dne [datum] se bez omluvy nedostavil, proto soud jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

3. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru soud zjistil, že žalobkyně má povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení s datem oprávnění k činnosti od [datum].

4. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] podepsané žalovaným dne [datum], z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] a ze splátkového kalendáře soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 167,74 % ročně splácet ve 18 měsíčních splátkách ve výši 12 192 Kč (v těchto splátkách byla zahrnuta i úhrada za pojištění) splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2019 (měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen) s tím, že podle bodu 2.2 návrhu shora citovaného byla výše úroku limitována na 120 % částky, kterou měl žalovaný zaplatit, tedy na částku 239 392,80 Kč; RPSN úvěru činila 178,77 %, celkem měl na poskytnutý úvěr žalovaný žalobkyni vrátit částku 199 494 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení ve výši 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky a že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. V bodě 6.5. smluvních ujednání smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou až do jejího úplného zaplacení.

5. Z listiny nazvané Přihláška do skupinového pojištění ze dne [datum] a Přílohy [číslo] k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru – Pojištění schopnosti splácet úvěr podepsané žalovaným dne [datum] bylo zjištěno, že byla sjednána měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 1 109 Kč.

6. Z hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že u žalovaného byl uveden příjem ze zaměstnání ve výši 26 000 Kč, výdaje byly uvedeny částkou 4 410 Kč (z toho životní minimum ve výši 3 410 Kč a výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč).

7. Z překladu pracovní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi Actief Personalmanagement GmbH, Bahnhofsplatz 10, [PSČ] Marktredwitz – zastoupení firmy Marktredwitz, a žalovaným jako zaměstnancem soud zjistil, že byla uzavřena s nástupem s počátkem pracovního poměru dne [datum], pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou se zkušební dobou 6 měsíců.

8. Z výplatních pásek žalovaného za měsíc červen a červenec 2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila za měsíc červen 2019 částku 1 047,74 EUR a za měsíc červenec částku 1 117,12 EUR.

9. Z výpisu z účtu žalovaného ze dne [datum] se podává, že na konci měsíců červenec a srpen roku 2019 byl konečný stav účtu kladný v řádu jednotek EUR, resp. záporný, ke dni [datum] (den před poskytnutím úvěru) byl stav účtu + 5,74 EUR.

10. Z ověření v registru [příjmení] ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl bez negativního příznaku.

11. Z ověření v registru NRKI ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný nevykazoval žádné skóre z důvodu, že je v registru příliš nový.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovanému byla dne [datum] převedena částka 100 000 Kč na účet 0 [bankovní účet] uvedený ve smlouvě jako účet žalovaného.

13. Z listiny nazvané Karta klienta se podává, že žalovaný do data zesplatnění celého úvěru neuhradil žádnou splátku úvěru.

14. Z výzvy o zaplacení ze dne [datum], resp. ze dne [datum], soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě splátky [číslo] resp. splátky [číslo] až 3, přičemž zároveň byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru.

15. Z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl informován o okamžitém zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splátkami úvěru a byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky v celkové výši 129 716 Kč, přičemž tato částka se skládala z dlužné jistiny ve výši 100 000 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 24 991,83 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 3 327 Kč.

16. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby žalobkyní vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 15 dnů od data odeslání výzvy.

17. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

18. Soud neprovedl důkaz předsmluvním formulářem, informačním dokumentem o pojistném produktu, rámcovou smlouvou o poskytování bankovních služeb, společným prohlášením o poskytnutí osobního účtu, prohlášením klientů, vyjádřením znalce k problematice úročení pohledávek, neboť těchto důkazů nebylo ke skutkovému závěru třeba.

19. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

20. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

22. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

23. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

24. Dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

25. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednán, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

27. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

28. Dle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

30. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

31. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

32. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1, § 588, § 2 odst. 3 občanského zákoníku). Obchodní úrok dle posuzované smlouvy činí 167,74 %, RPSN činí 178,77 % (tedy RPSN i úroky převyšující obvyklé úroky a RPSN ze spotřebitelských úvěrů), byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každé prodlení se splátkou dluhu o délce více jak 30 dnů, po zesplatnění pak smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení až do zaplacení. K tomu soud uvádí, že jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

33. Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 25 Co 408/2019-93, kde mimo jiné uvedl: „ Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v projednávané věci mohlo jít o úvěrovou smlouvu platnou, s tím že neplatná jsou„ ostatní ujednání“. Přijetí tohoto závěru by také muselo vést k závěru o nároku na úroky dle ust. § 1802 OZ Odvolací soud však hodnotí účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání ve svém souhrnu představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, což nutně vede k závěru o neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah účastníků nutno hodnotit jako vztah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký – v této věci ve výši 97,71 %. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.“.„ K aplikaci ust. § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“.„ Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti, dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. [příjmení] tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.“.„ K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady [příjmení] pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti.“.„ Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.“ 34. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokuty nemohla požívat právní ochrany.

35. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Žalobkyně prověřila žalovaného v registru [příjmení] a v registru NRKI, kde byl bez negativních příznaků, a to, že mu po dobu dvou měsíců před poskytnutím úvěru byla vyplácena mzda cca 1 100 EUR měsíčně. Dále měla žalobkyně k dispozici výpis z účtu žalovaného za období tří měsíců (červenec až září 2019). Žalobkyně si však jiným způsobem finanční situaci žalovaného neprověřovala, nezjišťovala reálné výdaje žalovaného. Informace, z nichž žalobkyně vycházela, neměly dle názoru soudu takovou vypovídací hodnotu, ze které by bylo možné usoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. To by bylo patrné např. z bankovního výpisu žalovaného za období minimálně 1 roku, kde by žalobkyně ověřila, zda by měl žalovaný každý měsíc dostatek volných peněz na splátky úvěru. To však žalobkyně nevyžádala. Navíc z výpisu z účtu za období tří měsíců (červenec až září 2019) vyplývá, že na konci měsíce měl žalovaný záporný zůstatek, případně kladný ve výši pouhých necelých 10 EUR. Výdaje žalovaného nebyly ověřovány vůbec, z předložených listin vyplývá, že žalobkyně se omezila pouze na údaje zjištěné od žalovaného. Nepožadovala po žalovaném doložení nákladů na bydlení, ale ani dalších nákladů (jako třeba vyúčtování za telefonní služby, za internet, na dopravu apod.). Žalobkyně akceptovala informaci žalovaného o výši jeho nákladů na bydlení (nájemné, inkaso, apod.) v částce 1 000 Kč měsíčně. Tyto náklady považuje soud za zjevně podhodnocené. Žalobkyně sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prováděla, ale za situace, kdy informace poskytnuté žalovaným o jeho výdajové stránce řádně neověřovala, postrádá takový postup na významu. I z tohoto důvodu tak považuje soud smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

36. Vzhledem k uvedenému soud tedy posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Žalovanému se však dostalo plnění ve výši 100 000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně co do částky 100 000 Kč bezdůvodně obohatil a je tak povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítnul s výjimkou úroku z prodlení z přiznané částky ve výši odpovídající ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu § 1958 občanského zákoníku. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé prokazatelně žalovanému odeslala dne [datum]. Žalobkyně tak má právo na úrok z prodlení v zákonné sazbě od data [datum], tj. po uplynutí 15 dnů od odeslání předžalobní výzvy.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V souladu s citovaným ustanovením by právo na náhradu nákladů řízení měl procesně úspěšnější (soud vzal v úvahu i žalované příslušenství) žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení