11 C 74/2024 - 61

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 53 282,29 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 647,29 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 45 635 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 139,4 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 20 139,4 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 757,16 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným 25. 10. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 53 282,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 139,4 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 20 139,4 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 757,16 Kč. Návrh odůvodnila tak, že mezi společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen také „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou byla dne 23. 1. 2019 uzavřena smlouva č. [hodnota], na základě které byla žalované poskytnuta zápůjčka 35 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 24 měsíčních splátkách po 2 399 Kč spolu s poplatkem ve výši 22 554 Kč, který je tvořen úrokem ve výši 14 % ročně v celkové výši 5 331 Kč; částkou za zpracovaní, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 12 099 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu ve výši 5 124 Kč, což ale neučinila. Žalovaná uhradila pouze částku ve výši 27 352,71 Kč, která byla započtena na jistinu ve výši 14 860,60 Kč a na poplatky ve výši 12 028,40 Kč. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení zbývající jistiny ve výši 20 139,4 Kč; zbývajících poplatků ve výši 10 525,60 Kč; smluvní pokuty ve výši 17 500 Kč (0,1 % denně z dlužné částky kapitalizována k 17. 3. 2022 omezená dle zákona o spotřebitelském úvěru); kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 757,16 Kč k 1. 2. 2022; sankčních poplatků ve výši 5 117,29 Kč (žalované byl naúčtován poplatek ve výši 300 Kč za odeslání 15 upomínek a poplatek 1 000 Kč za zahájení vymáhání dluhu, kdy na poplatky byla započtena částka 382,71 Kč). Žalobkyně nakonec požadovala smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení. Předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost prověřením žalované jak v databázích a registrech, které nepřinesly negativní poznatky, tak ověřila příjem žalované, který činil 10 643 Kč a předchůdkyně žalobkyně posoudila i výdaje žalované. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy ze dne 28. 1. 2022 s účinností ke dni 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno a žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky zástupcem žalobkyně.

2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] datované 23. 1. 2019 soud zjistil, že smlouva je podepsána žalovanou a [jméno FO], jako obchodním zástupcem/zaměstnancem za [právnická osoba] Předmětem smlouvy je poskytnutí částky ve výši 35 000 Kč jako zápůjčky žalované, která měla být vyplacena na účet žalované uvedený ve smlouvě č. [č. účtu]. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu ve výši 35 000 Kč spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 22 554 Kč, který je tvořen úrokem ve výši 14 % ročně v celkové výši 5 331 Kč; částkou za zpracovaní, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 12 099 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu ve výši 5 124 Kč. To vše se žalovaná zavázala splácet v 24měsíčních splátkách po 2 399 Kč. RPSN činilo 68,29 %, úroková sazba činila 14 % ročně.

4. Z výpisu z účtu č.l. 64 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované na účet uvedený ve smlouvě částku 35 000 Kč pod variabilním symbolem čísla smlouvy.

5. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná předchůdkyni žalobkyně sdělila, že bydlí jako nájemník. Je vdaná, nemá vyživované osoby a pracuje na plný pracovní úvazek jako kadeřnice. Její příjem činil 10 643 Kč a další příjem domácnosti činil 40 000 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny externí splátky ve výši 4 600 Kč, a odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 6 000 Kč. Ve formuláři je zaškrtnuto, že příjem byl ověřen za pomoci pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisů z účtu.

6. Ze seznamu exekucí soud zjistil, že na rodné číslo žalované byla vedena exekuce s datem zápisu 6. 10. 2022. Výpis je datovaný dnem 8. 3. 2023.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně podepsaly smlouvu, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala postoupit na žalobkyni pohledávky specifikované v seznamu postoupených pohledávek, za což se žalobkyně zavázala zaplatit úplatu do 2. 2. 2022. Pohledávka ze smlouvy č. [hodnota] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalované postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] na žalobkyni. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k uhrazení všech dlužných částek ze smlouvy č. [hodnota]. Z podacího archu ze dne 11. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalované byla zaslána písemnost.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 4. 2023 a podacího archu soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzývala žalovanou k uhrazení dlužné částky 59 623,17 Kč ze smlouvy č. [hodnota] před podáním žaloby.

10. Z výpisu ČNB soud zjistil, že [jméno FO] narozená [datum] byla evidována jako vázaný zástupce dle zákona o spotřebitelském úvěru s datem zániku oprávnění ke dni 19. 8. 2019. Jako adresa bydliště byla evidována [adresa].

11. Z protokolu o jednání ze dne 3. 12. 2024 ve věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že u jednání byla vyslechnuta zprostředkovatelka pracující pro předchůdkyni žalobkyně [jméno FO], dříve [jméno FO]. V dané věci žalovaný požádal o poskytnutí úvěru u společnosti [právnická osoba] Svědkyně jako zprostředkovatelka navštívila žalovaného v jeho bydlišti. Svědkyně od žalovaného obdržela dvě výplatní pásky, které zadala do systému Providentu, jenž následně rozhodl o poskytnutí úvěru včetně jeho výše. Informace z výplatních pásek pouze ověřila, někdy je fotila do systému, ale později se od klientů vyžadovala i pracovní smlouva. Zpočátku se ověřování úvěruschopnosti klientů řešilo méně, později již více, žalovaný byl jeden z prvních klientů svědkyně. Proces schvalování úvěrů byl veden společností Provident, přičemž zprostředkovatelé jednali dle jejích pokynů. Úvěr byl poskytnut v hotovosti. Výdaje klientů neměla svědkyně možnost ověřit, žalovaný jí nic neukázal, lidé často lhali o dalších závazcích. Svědkyně se ptala na měsíční výdaje klientů, ale předchůdkyně žalobkyně chtěla, tak aby mohla být zápůjčka poskytnuta, aby zprostředkovatelé zadávali paušální výdaje například ve výši 4 000 Kč, nebo i méně, aby zápůjčka prošla. Z pohledu svědkyně byl systém byl nastaven tak, aby byl poskytnut co největší objem poskytnutých půjček. Sama svědkyně některým klientům nedoporučovala, aby si půjčku brali a byla za to kárána ze strany manažerů společnosti [právnická osoba] Svědkyně měla pocit, že se společnost snaží lidi zadlužovat, což ona nechtěla, většinu klientů tvořili lidé sociálně slabší, důchodci. V konkrétním případě si svědkyně pamatovala, že se žalovaný s přítelkyní dohadovali, že je v nájmu s přítelkyní a ta jej platí, proto dala do zákaznické karty pouze půlku nájmu, kdy přesnou částku si nepamatovala, mohlo jít o 14 000 Kč celkem. Svědkyně obdržela provizi pouze za sjednané smlouvy, žádné jiné platby nedostávala, pokud klient neplatil, tak provizi nevracela, dostávala ale procenta za vybrané peníze.

12. Z dalších provedených důkazů – výpočet zákonného úroku z prodlení, výpočet smluvní pokuty, časová řada ARAD, výzvy č.l 20-36 soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní závěry soudu nebyl jejich obsah podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkové stavu:

13. Předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaná podepsaly dne 23. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [hodnota]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky ve výši 35 000 K, která byla vyplacena na účet žalované uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu ve výši 35 000 Kč spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 22 554 Kč, který je tvořen úrokem ve výši 14 % ročně v celkové výši 5 331 Kč; částkou za zpracovaní, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 12 099 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu ve výši 5 124 Kč. To vše se žalovaná zavázala splácet v 24měsíčních splátkách po 2 399 Kč. RPSN činilo 68,29 %, úroková sazba činila 14 % ročně. Smlouva byla za předchůdkyni žalobkyně podepsána zprostředkovatelem [jméno FO]. V rámci prověření úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací, že žalovaná Je vdaná, nemá vyživované osoby a pracuje na plný pracovní úvazek jako kadeřnice. Její příjem činil 10 643 Kč a další příjem domácnosti činil 40 000 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny externí splátky ve výši 4 600 Kč, a odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 6 000 Kč. Ve formuláři je zaškrtnuto, že příjem byl ověřen za pomoci pracovní smlouvy, výplatních pásek a výpisů z účtu. Žalovaná v době poskytnutí zápůjčky neměla exekuce.

14. Předchůdkyně žalobkyně nastavila systém poskytování zápůjček tak, aby bylo poskytnuto co největší množství zápůjček co nejvíce lidem. Proto byly jako výdaje klientů zadávaný paušálně nízké částky, aby mohla být zápůjčka poskytnuta. Zprostředkovatelé pak měli problémy z toho, pokud přes doporučení předchůdkyně žalobkyně zápůjčku neposkytli, když na místě viděli, že poskytnutí zápůjčky není pro klienty vhodné.

15. Předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně podepsaly dne 28. 1. 2022 smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala postoupit na žalobkyni pohledávky specifikované v seznamu postoupených pohledávek, za což se žalobkyně zavázala zaplatit úplatu do 2. 2. 2022. Pohledávka za žalovanou se nacházela v seznamu postoupených pohledávek. O postoupení byla žalovaná vyrozumívána a byla před podáním žaloby vyzvána žalobkyní k úhradě žalované částky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 2 ZoSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:

21. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení nebylo ale prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost dostatečně.

22. Předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 10 643 Kč, který měl být ověřen z výplatních pásek, výpisů z účtu a pracovní smlouvy, tyto dokumenty ale soudu předloženy nebyly. Pokud skutečně obsahovaly informace o příjmech žalované, pak si předchůdkyně žalobkyně ověřením příjmu žalované splnila nezbytné minimum v rámci procesu ověření úvěruschopnosti a pracovala s ověřeným příjmem žalované. Dále předchůdkyně žalobkyně vycházela z dalších příjmu domácnosti žalovaného ve výši 40 000 Kč, přestože smlouvu další osoba nepodepsala. Předchůdkyně žalobkyně neřešila navíc výdaje žalované, když se pouze spokojila se zjištěním, že žalovaná měl celkové splátky ve výši 4 600 Kč a další výdaje ve výši pouze 6 000 Kč. A to zvláště za situace, kdy žalovaná uvedla, že žije v nájemním bydlení, a to v Praze. Již na první pohled se zdají být takto stanovené výdaje velmi nízké a neodpovídající běžnému životu. Již tato skutečnost postačovala soudu, aby dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně řádně úvěruschopnost žalované neprověřila.

23. Soud jako podpůrný důkaz četl protokol o jednání ze dne 3. 12. 2024 ve věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. [spisová značka]. Tento důkaz soud provedl nad rámec navrhovaných důkazů, ze své vlastní iniciativy, neboť mu byl znám z úřední činnosti, když v dané věci rovněž vystupovala žalobkyně jako účastník řízení a jednalo se o spotřebitelský úvěr poskytnutý předchůdkyní žalobkyně, kdy tento důkaz dokresluje přístup předchůdkyně žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti a soud nevyslechl tohoto svědka v daném řízení, když se jedná o podpůrný důkaz a jednání, kde byl svědek vyslechnut, se rovněž žalobkyně účastnila. Z čteného protokolu o výslechu svědkyně [jméno FO], která spotřebitelský úvěr v dané věci zprostředkovala, pak bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně nevěnovala ověření výdajové stránky poměrů svých klientů dostatečnou pozornost, naopak byly zprostředkovatelé vedeni k tomu, aby do výdajové části zákaznické karty zadávali paušální a nízké částky, tak aby mohl být úvěr poskytnut. Pokud navíc zprostředkovatel viděl, že by si klient úvěr brát neměl a toto klientovi doporučil, přestože předchůdkyně žalobkyně úvěr schválila, dostávali se do problémů s předchůdkyní žalobkyně. Sama svědkyně pouze uvedla, že v rámci rozhovoru se žalovaným v dané věci řešila pouze otázku nájmu, který hradil spolu s jeho přítelkyní, další výdaje zprostředkovatelka neřešila, sama uvedla, že neměla, jak ověřit výdaje žalovaného. Z výpovědi svědkyně pak bylo rovněž zjištěno, že většinu klientů tvořili sociálně slabší klienti nebo důchodci a systém předchůdkyně žalobkyně byl nastaven tak, aby bylo poskytnuto co největší množství úvěrů.

24. Výše uvedené hovoří o opaku, než se žalobkyně snažila tvrdit ve své rozsáhlé argumentaci k ověřování úvěruschopnosti. K této argumentaci postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Soud apriori ani nevylučuje použití statistických modelů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, vždy je ale nutné, aby bylo zřejmé, jaké údaje byly do tohoto modelu vloženy, zda byly tyto údaje dostatečné a ověřené, jakým způsobem byly tyto údaje vyhodnoceny a vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného. V daném případě měla žalobkyně (původní věřitel) poměry žalované zkoumat podrobněji, na tom nic nemění ani žalobkyní předložená a odkazovaná rozhodnutí jiných soudů a evropská úprava. Předchůdkyně žalobkyně měla podrobněji zkoumat a ověřit poměry žalované, především ohledně jejích výdajů. Není pravdou, že není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje klientů ověřeny (jak uváděla žalobkyně ve své argumentaci), naopak poskytovatelé úvěru jsou povinni ověřovat jak příjmovou, tak výdajovou stránku poměrů svých klientů a tuto řádně vyhodnotit. Jak již soud uvedl, nelze požadovat zkoumaní nejmenších detailů, ale v daném případě předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdajovou stránku žalované prakticky vůbec, když se pouze spokojila s výdaji ve výši 6 000 Kč, které naprosto zřejmě nemohly odpovídat situaci žalované, která žila v nájmu v Praze, kdy takto nízká částka nemohla odpovídat ani vlastním výdajům žalované, natož tak její domácnosti. Předchůdkyně žalobkyně pak pracovala i s dalším příjmem domácnosti, ačkoliv není specifikováno jakým, ve výši 40 000 Kč, který ale nebyl jakkoliv ověřen, navíc za situace, kdy ze smlouvy žádná další osoba nebyla zavázána. Žalobkyně pak soudu neposkytla výpis předchozích závazků žalované, jak tomu učinila například ve věci sp. zn. [spisová značka], tedy buď tuto skutečnost neprověřovala, nebo obsah nebyl pro ni příznivý.

25. Není ani pravdou, že by poskytnutí úvěru s nižší částkou bylo spojeno pouze s povinností ověřit příjem spotřebitele, jak uváděla žalobkyně ve své argumentaci. Vždy je nutné vyhodnotit celkové poměry spotřebitele vůči výši měsíční splátky a typu poskytnutého úvěru. V dané věci byla sice poskytnuta jistina ve výši 35 000 Kč, ale celková splatná částka činila 57 554 Kč, což už je částka podstatně vyšší a splátka činila 2 399 Kč, což rovněž není nízká částka s ohledem na příjmy žalované, kdy tato splátka samotná činí přes 22 % příjmu žalované. S ostatními závazky žalované dle zákaznické karty pak splátky úvěrů činily již skoro 66 % jejího měsíčního příjmu, tedy dvě třetiny příjmu žalované za měsíc měly odcházet na splátky poskytnutých úvěrů. Za této situace měla předchůdkyně žalobkyně, jak je již výše i uvedeno, poměry žalované zkoumat pečlivěji a nespokojit se pouze s ověřováním příjmu. Je navíc zřejmé, že poskytovatelé úvěrů jsou schopni ověřit i výdaje spotřebitelů (jak se i často děje, jak je soudu známo z úřední činnosti), a to například nájemní smlouvu, výpisy z účtu, čestnými prohlášeními spolužijících osob, případně mohou vycházet i ze statistik ohledně výdajů obyvatelstva, zda nejsou výdaje tvrzené spotřebiteli příliš nízké. Jak již soud uváděl, vždy je nutné vycházet z okolností konkrétního případu, je pouze na poskytovatelích, jakou strategii ověřování úvěruschopnosti svých klientů zvolí, neboť nelze dát paušální návod, jak postupovat, vždy ale musí postupovat s dostatečnou obezřetností a péčí, aby se nevystavili riziku, že jejich postup bude shledán nedostatečným, přičemž v daném případě měla předchůdkyně žalobkyně zkoumat poměry žalované více. Na uvedeném závěru soudu nemění nic skutečnost, že žalovaná po určitou dobu úvěr splácela.

26. S ohledem na výše uvedené měl soud za to, že žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost dostatečně prověřila, a proto žalobkyni poučil dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), u jednání dne 3. 12. 2024 o povinnosti prokázat svá tvrzení o tom, že byla úvěruschopnost žalované řádně prověřena. Žalobkyně sdělila, že vše, co měla k dispozici, již soudu předložila a žádné další důkazy nenavrhla. Žalobkyně pak původně navrhovala výslech zprostředkovatelky [jméno FO], kterou soud předvolával k jednání na adresu označenou žalobkyní (která byla i trvalým bydlištěm svědkyně), této se ale nepodařilo doručit předvolánku. Žalobkyně k dotazu soudu, zda je jí známa adresa bydliště svědkyně soudu sdělila, že na výslechu svědkyně netrvá, soud tak tento výslech svědkyně neprovedl, neboť se svědkyni nepodařilo předvolat, nebyla známa žádná další její adresa a žalobkyně sama na výslechu netrvala.

27. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila žalované částku 35 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaná uhradila částku 27 352,71 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni (na kterou byla pohledávka ze smlouvy postoupena), tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 7 647,29 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalované částku uhradit.

28. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení požadovaného dalších požadovaných částek vzniklých ze smlouvy a ani právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě jejím jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

29. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

30. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaná byla povinna tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

31. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

32. Výzvy, uvedené v bodě 30. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť v jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

33. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

34. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

35. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

36. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na požadované plnění je žalobkyně v řízení převážně neúspěšná, měla by tak hradit náklady řízení žalované, té ale žádné náklady nevznikly.

38. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaná netvrdila, jaké jsou jeho možnosti danou částku splácet.

Poučení