11 C 78/2024 - 46

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 63 214,96 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 800 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 44 414,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 481,1 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok 11,75 % ročně z částky 24 481,1 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 529,44 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným 21. 11. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 63 214,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 481,1 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrokem 11,75 % ročně z částky 24 481,1 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonným úrok z prodlení ve výši 1 529,44 Kč. Návrh odůvodnila tak, že mezi společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen také „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne 23. 5. 2019 uzavřena smlouva č. [Anonymizováno], na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka 29 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 18 měsíčních splátkách po 3 173 Kč spolu s poplatkem ve výši 28 110 Kč, který je tvořen úrokem ve výši 29 % ročně v celkové výši 7 107 Kč; částkou za zpracovaní, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 028 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu ve výši 7 975 Kč, což ale neučinil. Žalovaný uhradil pouze částku ve výši 10 200 Kč, která byla započtena na jistinu ve výši 4 518,90 Kč a na poplatky ve výši 5 681,10 Kč. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení zbývající jistiny ve výši 24 481,10 Kč; zbývajících poplatků ve výši 20 833,86 Kč; smluvní pokuty ve výši 14 500 Kč (0,1 % denně z dlužné částky kapitalizována k 1. 2. 2022 omezená dle zákona o spotřebitelském úvěru); kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 529,44 Kč k 1. 2. 2022; sankčních poplatků ve výši 3 400 Kč (žalovanému byl naúčtován poplatek ve výši 300 Kč za odeslání 8 upomínek a poplatek 1 000 Kč za zahájení vymáhání dluhu). Žalobkyně nakonec požadovala smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení. Předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost prověřením žalovaného jak v databázích a registrech, které nepřinesly negativní poznatky, tak ověřila příjem žalovaného, který činil 29 725 Kč a předchůdkyně žalobkyně posoudila i výdaje žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy ze dne 28. 1. 2022 s účinností ke dni 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky zástupcem žalobkyně.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy o zápůjčce č. [Anonymizováno] datované 23. 2. 2019 soud zjistil, že smlouva je podepsána žalovaným a [jméno FO], jako obchodním zástupcem/zaměstnancem za [právnická osoba] Předmětem smlouvy je poskytnutí částky ve výši 24 000 Kč jako zápůjčky žalovanému, kdy část ve výši 14 117 Kč byla použita na refinancování dříve uzavřené smlouvy a část ve výši 14 883 Kč byla vyplacena v hotovosti žalovanému, což stvrdil žalovaný podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu ve výši 29 000 Kč spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 28 110 Kč sestávající z úroku ve výši 7 107 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 028 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 975 Kč. To vše se žalovaný zavázal splácet v 18měsíčních splátkách po 3 173 Kč. RPSN činilo 162,19 %, úroková sazba činila 29 % ročně.

4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí jako nájemník. Je svobodný, má dvě vyživované osoby a pracuje na plný pracovní úvazek jako dělník ve výrobě. Jeho příjem činil 22 725 Kč a další příjem domácnosti činili 7 000 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny externí splátky ve výši 1 000 Kč, interní splátky ve výši 2 700 Kč a měsíční výdaje žadatele ve výši 4 000 Kč. Ve formuláři je zaškrtnuto, že příjem byl ověřen za pomoci výplatních pásek.

5. Z výpisu č. l. 32 soud zjistil, že se jedná o výpis závazků žalovaného. Žalovaný měl v minulosti vícero závazků a dostával se i do prodlení se splácením.

6. Ze seznamu exekucí soud zjistil, že na rodné číslo žalovaného nebyla vedena žádná exekuce. Výpis je datovaný dnem 27. 7. 2023.

7. Z výpisu ze živnostenského rejstříku soud zjistil, že [jméno FO] disponuje živnostenským oprávněním v oboru „Zprostředkování obchodu a služeb“ od 2. 7. 2001 s přerušením od 1. 12. 2021.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně podepsaly smlouvu, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala postoupit na žalobkyni pohledávky specifikované v seznamu postoupených pohledávek, za což se žalobkyně zavázala zaplatit úplatu do 2. 2. 2022. Pohledávka ze smlouvy č. [Anonymizováno] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy č. [Anonymizováno] na žalobkyni. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení všech dlužných částek ze smlouvy č. [Anonymizováno]. Z podacího archu ze dne 11. 2. 2023 bylo zjištěno, že žalovanému byla zaslána písemnost.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 8. 2023 a podacího archu soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzývala žalovaného k uhrazení dlužné částky 78 656,21 Kč ze smlouvy č. [Anonymizováno] před podáním žaloby.

11. Z výslechu svědkyně [jméno FO], dříve [jméno FO] soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru u společnosti [právnická osoba] Svědkyně jako zprostředkovatelka navštívila žalovaného v jeho bydlišti. Svědkyně od žalovaného obdržela dvě výplatní pásky, které zadala do systému [Anonymizováno], jenž následně rozhodl o poskytnutí úvěru včetně jeho výše. Informace z výplatních pásek pouze ověřila, někdy je fotila do systému, ale později se od klientů vyžadovala i pracovní smlouva. Zpočátku se ověřování úvěruschopnosti klientů řešilo méně, později již více, žalovaný byl jeden z prvních klientů svědkyně. Proces schvalování úvěrů byl veden společností [Anonymizováno], přičemž zprostředkovatelé jednali dle jejích pokynů. Úvěr byl poskytnut v hotovosti. Výdaje klientů neměla svědkyně možnost ověřit, žalovaný jí nic neukázal, lidé často lhali o dalších závazcích. Svědkyně se ptala na měsíční výdaje klientů, ale předchůdkyně žalobkyně chtěla, tak aby mohla být zápůjčka poskytnuta, aby zprostředkovatelé zadávali paušální výdaje například ve výši 4 000 Kč, nebo i méně, aby zápůjčka prošla. Z pohledu svědkyně byl systém byl nastaven tak, aby byl poskytnut co největší objem poskytnutých půjček. Sama svědkyně některým klientům nedoporučovala, aby si půjčku brali a byla za to kárána ze strany manažerů společnosti [právnická osoba] Svědkyně měla pocit, že se společnost snaží lidi zadlužovat, což ona nechtěla, většinu klientů tvořili lidé sociálně slabší, důchodci. V konkrétním případě si svědkyně pamatovala, že se žalovaný s přítelkyní dohadovali, že je v nájmu s přítelkyní a ta jej platí, proto dala do zákaznické karty pouze půlku nájmu, kdy přesnou částku si nepamatovala, mohlo jít o 14 000 Kč celkem. Svědkyně obdržela provizi pouze za sjednané smlouvy, žádné jiné platby nedostávala, pokud klient neplatil, tak provizi nevracela, dostávala ale procenta za vybrané peníze.

12. Z dalších provedených důkazů – výpočet zákonného úroku z prodlení, výpočet smluvní pokuty, časová řada ARAD, výzvy č.l 21-31 soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní závěry soudu nebyl jejich obsah podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkové stavu:

13. Předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 23. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [Anonymizováno]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky ve výši 24 000 Kč jako zápůjčky žalovanému, kdy část ve výši 14 117 Kč byla použita na refinancování dříve uzavřené smlouvy a část ve výši 14 883 Kč byla vyplacena v hotovosti žalovanému, což stvrdil žalovaný podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu ve výši 29 000 Kč spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 28 110 Kč sestávající z úroku ve výši 7 107 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 028 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 975 Kč. To vše se žalovaný zavázal splácet v 18měsíčních splátkách po 3 173 Kč. RPSN činilo 162,19 %, úroková sazba činila 29 % ročně. Smlouva byla za předchůdkyni žalobkyně podepsána zprostředkovatelem [jméno FO]. Ta žalovaného navštívila v jeho pronajatém bytě, který sdílel s přítelkyní. Zprostředkovatelka vyplnila kartu zákazníka a ověřila příjem žalovaného z výplatních pásek. Informace zaslala předchůdkyni žalobkyně, která schválila poskytnutí zápůjčky. V rámci prověření úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací, že žalovaný je svobodný, má dvě vyživované osoby a pracuje na plný pracovní úvazek jako dělník ve výrobě. Jeho příjem činil 22 725 Kč a další příjem domácnosti činil 7 000 Kč. Jako výdaje byly žalovaným uvedeny externí splátky ve výši 1 000 Kč, interní splátky ve výši 2 700 Kč a měsíční výdaje žadatele ve výši 4 000 Kč. Žalovaný v době poskytnutí zápůjčky neměl exekuce. V minulosti měl vícero závazků a dostával se do prodlení se splácením svých závazků.

14. Předchůdkyně žalobkyně nastavila systém poskytování zápůjček tak, aby bylo poskytnuto co největší množství zápůjček co nejvíce lidem. Proto byly jako výdaje klientů zadávaný paušálně nízké částky, aby mohla být zápůjčka poskytnuta. Zprostředkovatelé pak měli problémy z toho, pokud přes doporučení předchůdkyně žalobkyně zápůjčku neposkytli, když na místě viděli, že poskytnutí zápůjčky není pro klienty vhodné.

15. Předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně podepsaly dne 28. 1. 2022 smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala postoupit na žalobkyni pohledávky specifikované v seznamu postoupených pohledávek, za což se žalobkyně zavázala zaplatit úplatu do 2. 2. 2022. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [Anonymizováno] se nacházela v seznamu postoupených pohledávek. O postoupení byl žalovaný vyrozumíván a byl před podáním žaloby vyzván žalobkyní k úhradě žalované částky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 2 ZoSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:

21. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení bylo ale prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost dostatečně.

22. Předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 22 725 Kč, který si ověřila výplatními páskami. Předchůdkyně žalobkyně tak ověřením příjmu žalovaného splnila nezbytné minimum v rámci procesu ověření úvěruschopnosti a pracovala s ověřeným příjmem žalovaného. Dále předchůdkyně žalobkyně vycházela z dalších příjmu domácnosti žalovaného ve výši 7 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně řádně neřešila výdaje žalovaného, když se pouze spokojila se zjištěním, že žalovaný měl celkové splátky ve výši 3 700 Kč a další výdaje ve výši pouze 4 000 Kč. A to zvláště za situace, kdy žalovaný uvedl, že žije v nájemním bydlení a jsou na něm závislé dvě vyživované osoby. Již na první pohled se zdají být takto stanovené výdaje velmi nízké a neodpovídající běžnému životu. Výslechem svědkyně [jméno FO], která spotřebitelský úvěr pro žalovaného zprostředkovala, pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně nevěnovala ověření výdajové stránky poměrů svých klientů dostatečnou pozornost, naopak byly zprostředkovatelé vedeni k tomu, aby do výdajové části zákaznické karty zadávali paušální a nízké částky, tak aby mohl být úvěr poskytnut. Pokud navíc zprostředkovatel viděl, že by si klient úvěr brát neměl a toto klientovi doporučil, přestože předchůdkyně žalobkyně úvěr schválila, dostávali se do problémů s předchůdkyní žalobkyně. Sama svědkyně pouze uvedla, že v rámci rozhovoru se žalovaným se řešila pouze otázka nájmu, který hradil spolu s jeho přítelkyní, další výdaje zprostředkovatelka neřešila, sama uvedla, že neměla jak ověřit výdaje žalovaného. Z výpovědi svědkyně pak bylo rovněž zjištěno, že většinu klientů tvořili sociálně slabší klienti nebo důchodci a systém předchůdkyně žalobkyně byl nastaven tak, aby bylo poskytnuto co největší množství úvěrů.

23. Toto hovoří o opaku, než se žalobkyně snažila tvrdit ve své rozsáhlé argumentaci k ověřování úvěruschopnosti. K této argumentaci postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Soud apriori ani nevylučuje použití statistických modelů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, vždy je ale nutné, aby bylo zřejmé, jaké údaje byly do tohoto modelu vloženy, zda byly tyto údaje dostatečné a ověřené, jakým způsobem byly tyto údaje vyhodnoceny a vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného. V daném případě měla žalobkyně (původní věřitel) poměry žalovaného zkoumat podrobněji, na tom nic nemění ani žalobkyní předložená a odkazovaná rozhodnutí jiných soudů a evropská úprava. Předchůdkyně žalobkyně měla podrobněji zkoumat a ověřit poměry žalovaného, především ohledně jeho výdajů. Není pravdou, že není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje klientů ověřeny (jak uváděla žalobkyně ve své argumentaci), naopak poskytovatelé úvěru jsou povinni ověřovat jak příjmovou, tak výdajovou stránku poměrů svých klientů a tuto řádně vyhodnotit. Jak již soud uvedl, nelze požadovat zkoumaní nejmenších detailů, ale v daném případě předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdajovou stránku žalovaného prakticky vůbec, když se pouze spokojila s výdaji ve výši 4 000 Kč, které naprosto zřejmě nemohly odpovídat situaci žalovaného, který žil se svou přítelkyní, měl dvě vyživované osoby a žil v nájmu, kdy takto nízká částka nemohla odpovídat ani vlastním výdajům žalovaného, natož tak jeho domácnosti. Předchůdkyně žalobkyně pak pracovala i s dalším příjmem domácnosti, ačkoliv není specifikováno jakým, ve výši 7 000 Kč, který ale nebyl jakkoliv ověřen, navíc za situace, kdy ze smlouvy žádná další osoba nebyla zavázána. O tom, že je žalovaný rizikovější klient a měla by být jeho finanční situace náležitě prozkoumána svědčí i výpis závazků žalovaného předložený žalobkyni, dle kterého se v době před poskytnutím úvěru dostával do prodlení se splácením jiných spotřebitelských úvěrů.

24. Není ani pravdou, že by poskytnutí úvěru s nižší částkou bylo spojeno pouze s povinností ověřit příjem spotřebitele, jak uváděla žalobkyně ve své argumentaci. Vždy je nutné vyhodnotit celkové poměry spotřebitele vůči výši měsíční splátky a typu poskytnutého úvěru. V dané věci byla sice poskytnuta jistina ve výši 29 000 Kč, ale celková splatná částka činila 57 110 Kč, což už je částka podstatně vyšší a splátka činila 3 173 Kč, což rovněž není nízká částka s ohledem na příjmy žalovaného, kdy tato splátka samotná činí skoro 14 % příjmu žalovaného, S ostatními závazky žalovaného dle zákaznické karty pak splátky úvěrů činily již 30 % jeho měsíčního příjmu, tedy třetina všech příjmu žalovaného za měsíc měla odcházet na splátky poskytnutých úvěrů, přestože na něm závisely další vyživované osoby. Za této situace měla předchůdkyně žalobkyně, jak je již výše i uvedeno, poměry žalovaného zkoumat pečlivěji a nespokojit se pouze s ověřováním příjmu. Je navíc zřejmé, že poskytovatelé úvěrů jsou schopni ověřit i výdaje spotřebitelů (jak se i často děje, jak je soudu známo z úřední činnosti), a to například nájemní smlouvu, výpisy z účtu, čestnými prohlášeními spolužijících osob, případně mohou vycházet i ze statistik ohledně výdajů obyvatelstva, zda nejsou výdaje tvrzené spotřebiteli příliš nízké. Jak již soud uváděl, vždy je nutné vycházet z okolností konkrétního případu, je pouze na poskytovatelích jakou strategii ověřování úvěruschopnosti svých klientů zvolí, neboť nelze dát paušální návod, jak postupovat, vždy ale musí postupovat s dostatečnou obezřetností a péčí, aby se nevystavili riziku, že jejich postup bude shledán nedostatečným, přičemž v daném případě měla předchůdkyně žalobkyně zkoumat poměry žalované více, navíc když z výpovědi svědkyně, zprostředkovatelky pracující pro předchůdkyni žalobkyně, vyplynulo, že systém předchůdkyně žalobkyně byl nastaven tak, aby bylo poskytnuto co nejvíce úvěrů a skutečné poměry klient byly až vedlejší . Na uvedeném závěru soudu nemění nic skutečnost, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel.

25. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila v hotovosti částku 29 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaný uhradil částku 10 200 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaná neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 18 800 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

26. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení požadovaného dalších požadovaných částek vzniklých z úvěrové smlouvy a ani právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

27. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

28. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

29. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

30. Výzvy, uvedené v bodě 28. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť v jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

31. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

32. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

33. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

34. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na požadované plnění je žalobkyně v řízení převážně neúspěšná, měla by tak hradit náklady řízení žalovanému, tomu ale žádné náklady nevznikly.

36. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti danou částku splácet.

Poučení