11 C 79/2025 - 27

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 40 783,85 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 251 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 19 440,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 741,77 Kč od 14. 8. 2024 do zaplacení a částku 1 092,46 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného u soudu dne 17. 12. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 39 691,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 741,77 Kč od 14. 8. 2024 do zaplacení a částky 1 092,46 Kč na smluvní pokutě s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 29. 2. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámce až do výše 78 600 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v pravidelných denní splátkách, kdy první splátka byla splatná 30. 3. 2024 a konec úvěrového rámce měl nastat 17. 7. 2025, ale žalovaný úvěr nesplatil. Žalovaný si zároveň zvolil informační SMS servis za poplatek 49,92 Kč. Žalobkyně požaduje uhradit načerpanou jistinu dne 29. 2. 2024 ve výši 14 200 Kč, dne 25. 4. 2024 ve výši 2 220 Kč a dne 11. 4. 2024 ve výši 3 851 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 120,41 Kč, smluvní úrok ve výši 19 949,62 Kč (u něhož přes výzvu soudu nespecifikovala období a z jaké částky je počítán) a poplatek za SMS službu ve výši 22,08 Kč. Strany sjednaly úrok ve výši 0,87 % denně. Smluvní pokuta je požadována za období od 12. 5. 2024 do 10. 8. 2024 ve výši 0,1 % denně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného zjišťováním informací ohledně poměrů od žalovaného, přičemž žalobkyně zjistila čistý příjem žalovaného ve výši 291 060 Kč z jeho účtu. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, ale bezvýsledně. Žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem částku 6 000 Kč, která byla započtena ve výši 651,72 Kč na jistinu, ve výši 282,5849 Kč na poplatek za vyplacení úvěru, ve výši 27,84 Kč na poplatek za SMS službu a ve výši 5 037,8551 na smluvní úrok.

2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

3. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že se jedná o dokument vytvořený žalobkyní, který obsahuje údaje, kterými se žalobkyně zabývala v rámci procesu ověření úvěruschopnosti. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 291 060 Kč, žalovaný jí ale sdělil čistý příjem 45 000 Kč. Žalobkyně vypočítala minimální výdaje 8 610 Kč a rezervu na výdaje 500 Kč. Počet členů v domácnosti byly jeden. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 0 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činila 5 000 Kč, další nezbytné výdaje činily 2 000 Kč a ostatní zbytné výdaje činily 6 000 Kč. Disponibilní příjem byl vypočten na částku 36 300 Kč.

4. Z listiny označené jako identifikované příjmy soud zjistil, že tato informaci žalobkyně, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu byla 291 060 Kč, bez bližšího vysvětlení, pouze že příjem byl doložen prostřednictvím bankovního výpisu.

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že jejím stranami je žalobkyně a žalovaný. Smlouvou se žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč a žalovaný se zavazuje tento úvěr řádně splácet. Žalovaný byl oprávněn úvěr čerpat opakovaně po dobu úvěrového rámce, který trval do 18. 7. 2025. Úroková sazba činila 0,866 % denně, první splátka byla splatná dne 30. 3. 2024. Výše poplatku za vyplacení činila 1,99 % z čerpané částky. Úvěr měl být splácen v denních splátkách dle čl. 5 VOP, kdy splatnost první denní splátky nastává 30. den po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Smlouva obsahuje údaj, že byla podepsána dne 29. 2. 2024, za žalobkyni je vložen obrázek podpisu, za žalovaného smlouva podpis neobsahuje.

6. Z listiny označené jako přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že se jedná o listinu vytvořenou žalobkyní, listina není nikým podepsána a obsahuje údaje o tom, že dne 29. 2. 2024 byla převedena částka 14 200 Kč, dne 11. 4. 2024 byla převedena částka 3 851 Kč a dne 25. 4. 2024 byla převedena částka 2 200 Kč vždy pod VS [var. symbol] na účet č. [č. účtu].

7. Z výpisu z běžného účtu č.l. 17 a ISAS soud zjistil, že se jedná o výpis z účtu č. [Anonymizováno] vedený na jméno žalovaného, vytvořený za pomoci služby Kontomatik, kdy konečný zůstatek tohoto účtu byl 5,81 Kč, a to za období od 24. 4. 2023 do 22. 4. 2024. Z výpisu není možné zjistit pravidelný měsíční příjem žalovaného, neboť příchozí platby pravidelné mzdě neodpovídají, ani nelze z listiny zjistit čistý příjem žalovaného ve výši 291 060 Kč. Příchozí platby jsou nárazové, nikoliv opakující se, od mnoha osob a rovněž byly vkládány peníze na účet z bankomatu. Z výpisu ale soud zjistil, že žalovaný měl velké množství dalších půjček a prosázel vysoké částky na hazardních stránkách, a to v řádech desítek tisíc Kč (například dne 23. 10. 2023 takto dohromady odešla během jediného dne částka 41 800 Kč ve prospěch Tipsport). Žalovaný měl další úvěry i od žalobkyně (vyplaceny 24. 10. 2023 v celkové výši 21 000 Kč, dne 25. 6. 2023 ve výši 15 200 Kč). Z listiny není možné zjistit pravidelné výdaje žalovaného.

8. Z předpisu denních splátek soud zjistil, že žalovaný měl hradit každý den splátku 126,09 Kč od 1. 3. 2024 až do 18. 7. 2025.

9. Z výzvy k úhradě ze dne 27. 11. 2024 a podacího lístku ze dne 27. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby zaslala žalovanému předžalobní výzvu.

10. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 11. 11. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl majitelem účtu č. [č. účtu] a na jeho účet byly připsány platby dne 29. 2. 2024 ve výši 14 200 Kč, dne 11. 4. 2024 ve výši 3 851 Kč a dne 25. 4. 2024 ve výši 2 200 Kč vždy pod VS [var. symbol].

11. Z listiny označené jako obecné principy posuzování a filozofie společnosti soud jako z důkazu nevycházel, neboť se jedná o vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti a popsání procesu, nikoliv o důkaz. Z listiny označené jako BankID výpis soud nevycházel, neboť není zřejmé, co měla listina prokazovat, co je jejím obsahem. Z listiny Autorizace ověření totožnosti soud nevycházel, neboť listina obsahuje pouze text o tom, že ověření totožnosti žalovaného bylo autorizováno prostřednictvím náhledu na bankovní účet, ale není zřejmé, kdo tuto listinu vyhotovil, kdo je jejím původcem, neobsahuje ani žádný podpis. Ze všeobecných obchodních podmínek, výzvy ze dne 13. 8. 2024, soud nevycházel, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení podstatný. Z listiny označené jako Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, informace pro spotřebitele a souhlas se zpracováním osobních údajů soud nevycházel, neboť obsah listiny nebyl pro rozhodnutí podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

12. Na účet žalovaného byla dne 22. 10. 2023 byly připsány platby dne 29. 2. 2024 ve výši 14 200 Kč, dne 11. 4. 2024 ve výši 3 851 Kč a dne 25. 4. 2024 ve výši 2 200 Kč vždy pod VS [var. symbol]. Žalobkyně měla přístup k obratům na účtu žalovaného, který obsahoval pohyby na účtu žalovaného od 24. 4. 2023 do 22. 4. 2024, kdy konečný zůstatek tohoto účtu byl 5,81 Kč. Žalovaný měl velké množství dalších úvěrů, včetně několika úvěrů od žalobkyně, které byly vyplaceny 24. 10. 2023 v celkové výši 21 000 Kč, dne 25. 6. 2023 ve výši 15 200 Kč). Žalovaný prosázel každý měsíc velmi vysoké částky. Žalovaný měl hradit úvěr splátkami ve výši 126,09 Kč denně od 1. 3. 2024 až do 18. 7. 2025. Žalobkyně vypočítala minimální výdaje 8 610 Kč a rezervu na výdaje 500 Kč, dále počítala měsíční výdaje na půjčky 0 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení 5 000 Kč, další nezbytné výdaje činily 2 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 6 000 Kč, disponibilní příjem byl žalobkyní vypočítán na 36 000 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě žalované částky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

16. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že „nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

17. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale bylo prokázáno, že tak žalobkyně neučinila. Z předložených důkazů je zřejmé, že žalobkyně sice formálně dostála procesu ověřování schopnosti žalovaného splatit poskytnutý spotřebitelský úvěr, ale již se nevěnovala údajům, které sama v jeho průběhu zjistila, naopak je dle názoru soudu zcela ignorovala.

18. Sama žalobkyně vypočítala disponibilní příjem žalovaného ve výši 36 300 Kč měsíčně. Z předložených listin ani jejího vyjádření není zřejmé, jak k této částce dospěla, když dle jejího šetření čistý příjem žalovaného činil 291 060 Kč, ale žalovaný jí sdělil příjem ve výši 45 000 Kč. I kdyby soud vzal v úvahu částku čistého příjmu sděleného žalovaným ve výši 45 000 Kč, tak žalobkyně vypočetla výdaje žalovaného na 8 610 Kč a minimální rezervu na částku 500 Kč, kdy by tak disponibilní příjem měl činit 35 890 Kč. Pokud by soud sečetl jiné výdaje uváděné žalobkyní (výdaje na bydlení 5 000 Kč, další nezbytné výdaje 2 000 Kč a ostatní zbytné výdaje činily 6 000 Kč), tak by disponibilní příjem činil 32 000 Kč. Ani jedna možnost výpočtu neodpovídá žalobkyní zjištěnému disponibilnímu příjmu (žalobkyně patrně sečetla pouze veškeré příchozí platby na účet žalovaného a vydělila je počtem měsíců, což nelze zaměňovat s čistým příjmem žalovaného). Pokud by přesto soud dále pracoval se žalobkyní zjištěným disponibilním příjmem ve výši 36 300 Kč, tak žalobkyně poskytla žalovanému úvěr se splátkami se splátkami, které činily 3 782 Kč, při čerpání 20 251 Kč, ale žalobkyně umožnila žalovanému čerpat úvěr až do výše 80 000 Kč, dle předložené smlouvy (přestože v návrhu tvrdila 78 600 Kč), kdyby žalovaný vyčerpal celkovou částku, tak by měsíční splátka jen na úrocích činila cca 20 880 Kč (s možnými drobnými odchylkami s ohledem různé možnosti výpočtu úroku), což by i při použití disponibilního příjmu vypočteného žalobkyní byla velmi vysoká částka, tvořící více jak celkového 46 % tvrzeného příjmu žalovaného za situace, kdy měl velké množství dalších úvěrů, jak se podává z výpisu z jeho účtu. Žalobkyně pak v rámci výdajů žalovaného vycházela pouze z vlastních dat, nikoliv z předloženého výpisu z účtu, který měla k dispozici a ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný má velké množství dalších úvěrů, a dokonce další úvěry u žalobkyně (přesto žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti pracovala se skutečností, že žalovaný další splátky nemá), navíc měsíčně prosází velmi vysoké částky, což značí značnou rizikovost žalovaného. Celkově si žalobkyně nemohla učinit dostatečný obraz o poměrech žalovaného z předložených listin, naopak dle názoru soudu výpis z účtu ale jednoznačně ukazuje, že žalobkyně žalovanému žádný úvěr, navíc s takto vysokými splátkami, poskytnout neměla.

19. Jak se všemi výše uvedenými skutečnostmi žalobkyně zabývala nebylo z jejího vyjádření možné zjistit, žalobkyně se nedostavila k jednání a nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, o povinnosti tvrdit a prokazovat všechny rozhodné skutečnosti. Stejně tak žalobkyně nemohla být poučena, že neprokázala, že žalovaný tvrzenou smlouvu s danými parametry podepsal (smlouva neobsahovala podpis žalovaného, žalobkyně nedoložila žádné jiné důkazy, které by potvrdily, že žalovaný smlouvu v takto pro něm nevýhodném znění, jak je uvedeno níže, skutečně podepsal, obsah smlouvy koresponduje s tvrzením žalobkyně a vyplacenou částkou, ale není jisté, že žalovaný dal s konkrétním zněním smlouvy, která byla soudu předložena, souhlas). Žalobkyně měla prověřovat poměry žalovaného podstatně důkladněji, a to jak příjmy, tak výdaje, z jejího postupu je zřejmé, že postupuje tak, aby pouze formálně naplnila povinnosti, které jí stanovuje zákon o spotřebitelském úvěru, jak je ostatně soudu z úřední činnosti známo i u jiných věcí žalobkyně, ale ve skutečnosti zjištěné informace jakkoliv neověřuje, ani je nezkoumá a vůbec je nepromítá do úvah o schopnosti klienta splácet spotřebitelský úvěr, které dle názoru soudu zcela absentují. Soud pak dodává, že žalobkyně v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neoznačila důkazy, takto neučinila ani po výslovné výzvě soudu. Soud přesto přiložené důkazy provedl, neboť byly obsahem spisu, přesto ale u některých důkazů nebylo jasné, k prokázání jakých skutečností mají sloužit.

20. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou, judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 20 251 Kč. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 14 251 Kč, neboť žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným, ale žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil částku 6 000 Kč, kterou soud odečetl od poskytnuté jistiny. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit, soud proto výrokem I. rozsudku zavázal žalovaného k úhradě výše uvedené částky.

21. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

22. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, která je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

23. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

24. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

25. Výzvy, uvedené v bodě 25. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

26. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

27. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

28. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

29. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.

30. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva by byla neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 0,87 % denně je v rozporu s dobrými mravy. Soud nečinil dotazy na bankovní instituce, jaké byly úrokové sazby v čase a místě obvyklé, neboť žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost, což i tak způsobuje neplatnost smlouvy, ale ze samotné úrokové sazby jen naprosto zřejmé, že je zcela nepřijatelná, neboť činí 317,55 % ročně, přičemž se nejedná o krátkodobý úvěr, o čemž svědčí i skutečnost, že splátky poskytnuté jistiny byly naplánovány od 1. 3. 2024 až do 18. 7. 2025, tedy po dobu 504 dní, jak vyplývá z předpisu denních splátek, což znamená, že žalovaný měla splatit oproti jistině 20 251 Kč celkem částku 63 171,09 Kč, tedy více jak trojnásobek poskytnuté jistiny. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě je již na první pohled extrémně vysoká s ohledem na typ sjednaného úvěru s delší splatností a výší poskytnuté jistiny, proto by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, byl případně i s velkou pravděpodobností konstatován rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen, ve shodě s uvedeným ustanovením, přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě naprosto převažující úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovaným uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila. Soudu je známo, že úrokové sazby u nebankovních úvěrů jsou vyšší než u úvěrů poskytnutých bankami, ale tento rozdíl nemůže být odůvodněn takto výrazným navýšením běžné úrokové sazby, přičemž je zřejmé, že žádný rozumně uvažující člověk, který není ve finančních problémech, by se zavázal k takto vysoké úrokové sazbě a k takto nevýhodnému úvěru, tedy i tato skutečnost dále potvrzuje fakt, že žalobkyně měla úvěruschopnost žalovaného řádně prověřit, což neučinila.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení úspěšnější účastník, ale náklady mu nevznikly.

32. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.

Poučení