Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

11 Ca 128/2007-125

Rozhodnuto 2007-07-20

Právní věta

Důkazní břemeno je omezeno jak věcně, tak i časově. Pokud směřovala výzva správce daně k tomu, aby daňový subjekt prokazoval strukturu svých příjmů tak, aby z ní vyplývalo, že byl v letech 1993 - 1995 schopen ze svého majetku vydat předmětné finanční částky, je takový rozsah důkazního břemene nepřípustnou extenzí, porušující autonomní prostor jednotlivce.
Správce daně proto nemohl v daňovém řízení požadovat obecný průkaz majetkových poměrů tak, aby bylo možné rekonstruovat skutečnost, zda v příslušných letech daňový subjekt vůbec disponoval příslušnou výší majetku, která by mu umožnila vynaložit zmíněné prostředky. Takové majetkové poměry se bezprostředně neváží k daňové povinnosti v rozhodných letech, ani k daňové povinnosti ve vztahu k době, kdy byly otevřeny lhůty k doměření daně.
Je proto nepřípustné požadovat po daňovém subjektu prokazování jeho majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje časový a věcný rámec jeho daňových povinností, resp. daňový subjekt nebyl povinen v takovém rozsahu nést důkazní břemeno.

Citované zákony (14)

Rubrum

Důkazní břemeno je omezeno jak věcně, tak i časově. Pokud směřovala výzva správce daně k tomu, aby daňový subjekt prokazoval strukturu svých příjmů tak, aby z ní vyplývalo, že byl v letech 1993 - 1995 schopen ze svého majetku vydat předmětné finanční částky, je takový rozsah důkazního břemene nepřípustnou extenzí, porušující autonomní prostor jednotlivce. Správce daně proto nemohl v daňovém řízení požadovat obecný průkaz majetkových poměrů tak, aby bylo možné rekonstruovat skutečnost, zda v příslušných letech daňový subjekt vůbec disponoval příslušnou výší majetku, která by mu umožnila vynaložit zmíněné prostředky. Takové majetkové poměry se bezprostředně neváží k daňové povinnosti v rozhodných letech, ani k daňové povinnosti ve vztahu k době, kdy byly otevřeny lhůty k doměření daně. Je proto nepřípustné požadovat po daňovém subjektu prokazování jeho majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje časový a věcný rámec jeho daňových povinností, resp. daňový subjekt nebyl povinen v takovém rozsahu nést důkazní břemeno.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně Jany Moťkové, bytem v Praze 6 -Nebušicích, Nad Želivkou 521, zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Staropramenná 12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro Hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2003, čj. FŘ-7461/11/02, takto:

Odůvodnění

Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 7. 7. 2003, čj. FŘ- 7461/11/02, sezrušujea věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 11 700 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Vodičky, advokáta.

Poučení

Žalobkyně se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 8. 9. 2003, domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného odvolacího orgánu a dále zrušení dodatečného platebního výměru, vydaného Finančním úřadem pro Prahu 6 (dále též správcem daně) dne 18. 7. 2001, čj. 182063/01/006916, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995 ve výši 1 273 119 Kč. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že správní orgány nesprávně posoudily skutečnost, že si jako fyzická osoba do vnitropodnikové úložny u společnosti M+M, s. r. o. uložila finanční prostředky. Jestliže finanční úřad prováděl daňovou kontrolu u společnosti M+M, s. r. o., zneužil údajů získaných v rámci daňové kontroly k šikanóznímu výkonu daňové kontroly vůči žalobkyni, neboť nebyl oprávněn kontrolovat vklady ve vnitropodnikové úložně a nekontroloval ve skutečnosti nic jiného, než žalobkyni uloženou částku 15 000 000 Kč. Žalobkyně namítla prekluzi práva na dodatečné vyměření daně, neboť většina finančních prostředků je původem z období před rokem 1993, takže právo na dodatečné vyměření daně prekludovalo ještě před zahájením daňové kontroly dne 4. 5. 1998. Žalobkyně namítla, že se poctivě snažila požadavkům správce daně vyhovět a splnit jeho výzvu, nicméně zjistila, že v průběhu opatřování dokladů nelze některé skutečnosti prokázat pro odstup času, žádný právní předpis žalobkyni neukládá povinnost vyžadovat či archivovat o svém příjmu listinný doklad. Žalobkyně byla přesvědčena, že se jednalo o prostředky z devizového konta, zřízeného a prodaného v roce 1987, čímž získala finanční prostředky ve výši cca 2 400 000 Kč. Žalobkyně v průběhu let 1990 - 1994 nakupovala tzv. depozitní certifikáty, které emitovaly jednotlivé banky, a nebyla proto po více jak sedmi letech identifikovat jednotlivé pobočky, v nichž nákupy realizovala. Žádný právní předpis ji neukládal povinnost evidovat doklady o těchto obchodech, ani povinnost prokazovat, jak se získanými prostředky naložila. Tím, že finanční orgány požadovaly na žalobkyni prokázání skutečností nad rámec toho, co jí ukládají právní předpisy a nebo nad rámec možnosti prokázat, porušily základní zásady daňového řízení i článek 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (LZPS). Navíc se finanční orgány v některých případech spokojily s jejím čestným prohlášením, zatímco v jiném případě čestné prohlášení doložené listinami byly shledány nedostatečným důkazem. Správce daně vyžadoval listiny a jiné důkazy k prokázání zdanění konkrétně určených prostředků, ačkoliv jde o prostředky, které byly získány nepodnikatelskou činností a řádně zdaněny, ale listinu či jiný důkaz předložit o tom je po mnoha letech nemožné. Žalobkyni tak hrozí, že pokud neučiní to, co jí zákon neukládá, bude finančními orgány postižena. Žalobkyně v podané žalobě namítla nesrovnalosti týkající se částky, která jí byla uložena k zaplacení. Jednotlivé částky, uváděné v dodatečném platebním výměru, v rozhodnutí správce daně o námitkách, v napadeném rozhodnutí o odvolání a v rozhodnutí o zřízení zástavního práva na nemovitost, se od sebe liší, není zřejmé, jak k nim správní orgán dospěl a jeví se jako naprosto zmatené. Žalobkyně uzavřela, že byla na svých právech zkrácena a poškozena z důvodu nezákonného postupu daňových orgánů. Žalobkyně v podané žalobě uvedla jako žalovaného jednak Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jednak Finanční úřad pro Prahu 6, který ve správním řízení vydal rozhodnutí prvého stupně. Okruh účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vymezuje ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), podle něhož žalovaným je správní orgán, který rozhodl v poslední stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Z uvedeného vyplývá, že žalovaným je Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu; s tímto účastníkem řízení Městský soud v Praze nadále řízení vedl. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu v písemném vyjádření k obsahu žaloby dne 27. 9. 2004 navrhlo zamítnutí žaloby s odůvodněním, že námitky žalobkyně nejsou důvodné. Na základě vyhledávací činnosti správce daně bylo zjištěno, že žalobkyně vložila do vnitropodnikové úložny společnosti M+M, s. r. o. částku 5 000 000 Kč ve dnech 30. 6. 1993, 30. 5. 1994 a 18. 1. 1995, celkem tedy 15 000 000 Kč. Na základě toho správce daně zahájil se žalobkyní daňové řízení a vyzval ji, aby prokázala, zda vložené finanční prostředky byly zdaněny, od daně osvobozeny nebo zdanění nepodléhaly, neboť mu vznikly pochybnosti, zda žalobkyní vložené peněžní prostředky byly zdaněny. Žalobkyni nebylo odepřeno právo prokazovat rozhodné skutečnosti, správce daně postupoval podle zákona, jednak v souladu s právními předpisy, chránil zájmy státu a dbal na zachovávání práv a chráněných zájmů žalobkyně. Nicméně dospěl k závěru, že předloženými důkazními prostředky žalobkyně neprokázala, jakou daní a ve kterém zdaňovacím období byly vložené finanční prostředky zdaněny. Námitka týkající se prekluze práva vyměřit žalobkyni daň neobstojí, neboť výzva k prokázání zdanění vložených prostředků je úkonem vedoucím k obnovení běhu lhůty pro vyměření a dodatečný platební výměr byl vydán v zákonných lhůtách. Doměření daně z příjmů fyzických osob podléhalo pouze zjištění vztahující se k rokům 1994 a 1995, nikoli 1993. K námitce žaloby o nezákonnosti postupu správních orgánů žalovaný uvedl, že doručenými výzvami správce daně nepostupoval v rozporu se zákonem, neboť výzvy dokládají, že žalobkyni bylo umožněno a nebylo odepřeno právo dokazovat. Bylo na žalobkyni, které doklady uschovala k prokázání, zda získané a posléze vložené finanční prostředky byly zdaněny a jakou daní. K námitce o odlišnosti částek, požadovaných po žalobkyni, žalovaný uvedl, že z dodatečného platebního výměru plyne, že původně byla stanovena daňová povinnost žalobkyně za rok 1995 částkou 17 420 Kč, po provedeném daňovém řízení byla dodatečně stanovena částkou 1 290 539 Kč. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva pak není předmětem přezkoumání soudem ve vztahu k napadenému rozhodnutí. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 7. 12. 2004 zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení podané žaloby se zdůrazněním, že žalobkyně uložila v letech 1993 až 1995 do vnitropodnikové úložny určité finanční prostředky. Výzva správce daně ze dne 4. 5. 1998 vyzývala žalobkyni, aby prokázala, zda předmětné finanční prostředky již byly zdaněny. Tento postup považuje žalobkyně za nesprávný, neboť jím je dáno v podstatě najevo, že každý správce daně, který přijde např. do banky udělat daňovou kontrolu, může požadovat od subjektů, které v bance mají uloženy prostředky, aby prokázali, jakým způsobem tyto prostředky nabyli a jak je zdanili. Při posuzování otázky zdanění určitých příjmů je nutno vycházet z toho, z jaké činnosti určité finanční prostředky pocházejí. V případě, že jde o finanční prostředky pocházející z podnikatelské činnosti, nejsou problémy prokázat nabytí a zdanění těchto prostředků, neboť ze zákonů vyplývá, jakým způsobem a po jakou dobu má podnikající subjekt ukládat doklady prokazující jeho podnikatelskou činnost. Problémy vznikají u příjmů získaných z nepodnikatelské činnosti, neboť ze žádných obecně závazných právních předpisů nevyplývá povinnost uchovávat doklady. Každý průměrný občan uchovává doklady tři až čtyři roky. V některých případech pak nemusí být o určitých úkonech pořizovány ani listiny, jako je to např. v případě dispozice s movitými věcmi. A právě o příjmy z nepodnikatelské činnosti šlo u žalobkyně. Po deseti letech není možno prokázat jiným způsobem než čestným prohlášením , jakým způsobem finanční prostředky nabyla a zda šlo o prostředky zdaněné. V době, kdy finanční prostředky žalobkyně získala, nemohla tušit, že bude po ní po tak dlouhé době požadováno, aby prokázala jejich nabytí a zdanění. Žalobkyně se vždy snažila výzvu správce daně splnit. U příjmů získaných prodejem sbírky obrazů a šperků doložila čestné prohlášení. S tímto čestným prohlášením se správce daně spokojil. Přitom právě prodej uvedených sbírek je případem, kdy nemusí být činěny úkony o prodeji a nákupu písemnou formou. V případech příjmů prodeje tuzexového konta, resp. jeho směny na koruny, se správce daně s čestným prohlášením nespokojil, ačkoliv k čestnému prohlášení bylo předloženo vysvětlení Živnostenské banky, že po 12ti letech případy nearchivuje. Z tohoto potvrzení pak vyplynulo, že žalobkyně tuzexové konto měla u Živnostenské banky vedeno. Nemožnost splnění požadavku finančního úřadu je prokazatelnější v případech příjmů z úroků z depozitních certifikátů, které žalobkyně nakoupila v letech 1991 – 1994. Zisk z těchto depozitních certifikátů finanční úřad akceptoval, neakceptoval však úroky. Přitom dotazem u jednotlivých bank bylo zjištěno, že depozitní certifikáty do 100 000 Kč jsou anonymní. V některých případech nedochází k jejich archivování. Dále zástupce žalobkyně poukázal na nutnost vyřešit otázku mezí důkazního břemene podle ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Z uvedeného právního ustanovení je patrno, že zákon používá dikci „jím uváděných skutečností“. K této části ustanovení § 31 odst. 5 zákona žalobkyně zdůrazňuje, že nikdy nic neuváděla. Z dosavadní judikatury je patrno, že při tomto důkazním břemenu vždy musí jít o finanční prostředky, související s určitou událostí, např. se vkladem do podnikání. O takový případ v dané věci nejde. Jako další omezení platí ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jsou stanoveny lhůty pro vyměření, resp. doměření daně. Podle ustanovení § 47 odst. 1 platí lhůta tříletá. Zástupce žalobkyně zdůraznil, že všechny příjmy vznikly do roku 1994, takže zdaňovacím obdobím je nutno považovat rok 1994 a tříletá lhůta uplynula dne 31. 12. 1997. Dále poukázal na ustanovení § 47 odst. 2, kde je stanovena objektivní desetiletá lhůta s tím, že část příjmů, které byly napadenými rozhodnutími žalobkyni zdaněny, vznikla před rokem 1990, např. tuzexové konto v roce 1988. Došlo-li k vyměření daně dne 18. 7. 2001, stalo se tak po uplynutí desetileté lhůty. Dále zástupce žalobkyně poukázal na to, že v napadeném rozhodnutí není vysvětlena rovnost posuzování důkazních prostředků. V některých případech se finanční orgány spokojily s čestným prohlášením žalobkyně, v některých, např. u tuzexového konta se s čestným prohlášením nespokojily, ačkoliv toto čestné prohlášení bylo doloženo i dokladem Živnostenské banky o existenci tuzexového konta. Rozdíl posuzování těchto důkazů není vysvětlen. Zástupce žalovaného správního orgánu odkázal na písemné vyhotovení vyjádření k podané žalobě a k přednesu zástupce žalobkyně uvedl, že pokud jde o poukaz na to, že by finanční orgány prováděly v rámci kontroly banky i kontroly subjektů, které u peněžního ústavu mají uloženy finanční prostředky, je třeba konstatovat, že jde nejen o právo, ale i o povinnost finančních orgánů vyzvat tyto jednotlivé osoby, aby prokázaly, zda finanční prostředky uložené na účtech zdanily či nikoliv. Vyplývá to z ustanovení § 34 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků. Pokud bylo žalobkyní poukazováno na to, že žádný zákon nenařizuje nikomu uchovávat doklady o příjmech z nepodnikatelské činnosti, poukazuje žalovaný na povinnost každého subjektu přiznat daň a na výzvu tvrzení uvedené v daňovém přiznání prokázat. K hodnocení čestných prohlášení, resp. ke skutečnosti, že ve vztahu k některým příjmům postačovaly, a v některých případech nikoliv, uvedl, že správní orgány důkazy hodnotí podle své úvahy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. V daném případě pocházely některé příjmy žalobkyně z pronájmu či z prodeje nemovitostí. Tyto příjmy si mohl finanční úřad ověřit. Pokud jde o příjmy z prodeje movitých věcí, až na výjimky je tento příjem od daně osvobozen. Proto postačovalo čestné prohlášení ve vztahu k příjmům z prodeje šperků a obrazů. Pokud jde o příjmy z tuzexového konta, vyplynulo z dalších důkazních prostředků, že tento příjem nebyl předmětem daně. Obdobně to platí ve vztahu k příjmu z úroků z depozitních certifikátů, když předložené doklady dokazovaly pouze obecné skutečnosti a nic neprokazovalo, že tyto příjmy byly zdaněny. K argumentaci ustanovením § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků žalovaný uvedl, že toto ustanovení je používáno v případech, kdy daňový subjekt nesplní zákonnou povinnost a daň mu je vyměřena podle pomůcek. V daném případě nedošlo k vyměření podle pomůcek, ale dokazováním. Bylo tedy povinností žalobkyně nést důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 zákona. Pokud jde o lhůty k vyměření či doměření daně, žalovaný uvedl, že u příjmů z roku 1994 nekončí lhůta dne 31. 12. 1997, ale až dne 31. 12. 1998, neboť tříletá lhůta se počítá ode dne, kdy byl daňový subjekt povinen podat daňové přiznání. K příjmům z roku 1994 bylo povinností daňového subjektu podat daňové přiznání v březnu 1995. Lhůta tedy začala plynout 1. 1. 1996. Zástupce žalobkyně předložil u jednání soudu dopis ČSOB ze dne 4. 4. 2002, zn. 33102045/7113/2002, a sdělení České spořitelny ze dne 15. 1. 2002, zn. 1500/289/02, které jsou konstatovány s tím, že dopis ČSOB prokazuje příjem žalobkyně již v roce 1993, nikoliv tedy v roce 1994, a sdělení České spořitelny dokládá, že úroky ze spořitelních vkladových certifikátů i depozitních listů byly zdaněny zvláštní sazbou ve výši 25 %. Uvedené doklady jsou založeny v kopiích jako příloha žaloby. Zástupce žalobkyně poukázal na rozdíly, uvedené v částkách ohledně výše daně s tím, že žalobkyně vlastně neví, v jaké částce má daň uhradit, a zdůraznil, že ze skutečnosti, že došlo ke vkladu finančních prostředků v letech 1993, 1994 a 1995 nelze dovodit, že v těchto letech byly finanční prostředky žalobkyní nabyty. K jejich nabytí došlo v dřívějším období. Proto platí ustanovení § 47 o tom, že již daň nelze vyměřit ani doměřit. Zástupce žalovaného k tomuto přednesu uvedl, že právě k tomu, aby žalobkyně prokázala, že příjmy, které byly v letech 1993 – 1995 vloženy do úschovny, byly zdaněny, resp. kdy byly nabyty, směřovala výzva správce daně. Protože žalobkyně neprokázala zdanění těchto příjmů, došlo k doměření daně. Písemnosti, které byly zástupcem žalobkyně předloženy neprokazují zda a v jaké výši byly příjmy z depozitních certifikátů zdaněny. Prokazují pouze skutečnost, že došlo k obchodu s těmito certifikáty, nikoliv k jejich zdanění. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že v rámci kontroly daně ze závislé činnosti a daně vybírané zvláštní sazbou za roky 1994 - 1997, provedené u společnosti M+M, s. r. o., správce daně zjistil, že podle smlouvy o úsporném vkladu ze dne 30. 6. 1993 vložila žalobkyně do vnitropodnikové úložny částku 5 000 000 Kč, podle smlouvy o úsporném vkladu ze dne 30. 5. 1994 vložila žalobkyně dalších 5 000 000 Kč a podle smlouvy o úsporném vkladu ze dne 18. 1. 1995 vložila žalobkyně do vnitropodnikové úložny potřetí částku 5 000 000 Kč. Finanční úřad pro Prahu 8 předal dne 16. 4. 1998 FÚ pro Prahu 6 podklady pro provedené kontroly daňového subjektu Jany Moťkové, týkající se otázky, kde byly půjčky v celkové výši 15 000 000 Kč zdaněny. Výzvou ze dne 4. 5. 1998, doručenou žalobkyni dne 12. 5. 1998, byla žalobkyně vyzvána k doložení, jakým způsobem zdanila finanční částky zapůjčené společnosti M+M s. r. o. v letech 1992 - 1995 v celkové výši 15 000 000 Kč. V protokolu o místním šetření ze dne 25. 4. 2001 správce daně dovodil, že ani na opakované výzvy k prokázání skutečností nebylo do současné doby prokázáno, jakou daní a v jakém období byly finanční prostředky ve výši 15 000 000 Kč vložené paní Moťkovou jako úsporný vklad do společnosti M+M s. r. o. zdaněny, nebyly předmětem daně či byly od daně osvobozeny nebo dani nepodléhaly. Na výzvu správce daně byla doručena pouze čestná prohlášení žalobkyně, která nebyla doložena ani na opakovanou výzvu správce daně. Vlastním šetřením FÚ byla ověřena částka 516 800 Kč z prodeje domu v Praze 9, Adélčina 208, a příjem za nájemné za roky 1991 - 1992 v celkové částce 1 820 000 Kč. Dále byly zohledněny částky z vyplacených úroků podle daňového přiznání za rok 1993 ve výši 724 628 Kč a z prodeje akcií v roce 1994 ve výši 402 360 Kč. Šetřením FÚ byl zjištěn daňový úrok vyplacený společností M+M, s. r. o. v roce 1994 ve výši 1 562 500 Kč a v roce 1995 ve výši 526 250 Kč. Na základě toho byl žalobkyni stanoven základ daně pro doměrek v roce 1994 ve výši 1 938 572 Kč a v roce 1995 ve výši 2 491 110 Kč. Dodatečným platebním výměrem č. 1010000667 ze dne 18. 7. 2001, čj. 182063/01/006916, stanovil správce daně žalobkyni základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 tak, že základ daně byl stanoven částkou 3 125 180 Kč, daň vyměřena ve výši 1 273 119 Kč a žalobkyni uložena povinnost uhradit vyměřenou daň do 30 dnů od doručení platebního výměru. Proti tomuto platebnímu výměru podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce dne 29. 8. 2001 odvolání, obsahově shodné s námitkami v podané žalobě, a doplněné skutkovými tvrzeními žalobkyně o původu finančních prostředků, poskytnutých podnikovému spoření. Výzvou ze dne 22. 10. 2001 byla žalobkyně vyzvána k prokázání důkazními prostředky svého tvrzení, jakým peněžním ústavem, z jakého účtu a v jaké výši byly vyplaceny úroky specifikované v podání žalobkyně ze dne 28. 8. 2001 z prodeje šperků, domu, aut, za pronájem a příjem z devizového účtu. O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní orgán napadeným rozhodnutím ze dne 7. 7. 2003, čj. FŘ-7461/11/02, jímž odvolání žalobkyně zamítl se závěrem, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, jestliže o částku 3 125 180 Kč zvýšil základ daně za zdaňovací období roku 1995, neboť daňový subjekt v daňovém ani odvolacím řízení neprokázal, že zmíněná částka byla zdaněna. Rozhodnutím ze dne 5. 8. 2004, čj. 53/93 939/2003-533, Ministerstvo financí posoudilo žádost Jany Moťkové o přezkoumání správních rozhodnutí, jimiž byla za zdaňovací období roku 1995 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 1 273 119 Kč a rozhodlo přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu nepovolit, neboť v rozhodnutí neshledalo rozpor s právními předpisy, rozhodnutí se nezakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že došlo k vyměření daně v nesprávné výši. O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, čj. 11 Ca 229/2003-50, jímž podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2007, čj. 8 Afs 16/2005-114, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že v řízení před správním orgánem byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze je právním názorem, jež byl vyjádřen v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, vázán (ustanovení § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - s. ř. s.), proto přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů a s přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Podle ustanovení § 2 odst. 1 až 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP), ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení“) v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle ustanovení § 31 ZSDP dokazování provádí správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný. Správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Není třeba prokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé správci daně z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České a Slovenské Federativní Republiky a ve Sbírce zákonů České republiky. Jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. Pokud ohledání nebylo možno provést v rámci místního šetření nebo daňové kontroly, provede se u správce daně. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daň. Podle ustanovení § 34 odst. 11 ZSDP jsou banky povinny sdělovat na písemné vyžádání správce daně čísla bankovních účtů, jejich vlastníky, stavy účtů a jejich pohyb a údaje o úvěrech a vkladech. Správce daně byl oprávněn takové údaje požadovat, neboť podle ust. § 34 odst. 3 ZSDP právnické osoby, které z úřední povinnosti anebo vzhledem k předmětu své činnosti vedou evidenci osob a jejich majetku, jsou povinny na výzvu správce daně sdělit údaje potřebné k vyměření a vymáhání daní, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak. Podle ustanovení § 36 ZSDP je správce daně povinen ověřovat úplnost evidence či registrace daňových subjektů a zjišťovat též všechny údaje týkající se jejich příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. Při této činnosti má správce daně stejná oprávnění jako při místním šetření. Vyhledávací činnost může být vykonávaná i bez přímé součinnosti s daňovým subjektem a její výsledky se využijí až po zahájení příslušného daňového řízení. Podle ustanovení § 47 ZSDP pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Žalobkyně ve své žalobě namítá, že byl postupem žalovaného porušen § 2 zákona o správě daní a poplatků, aniž by uvedla, která konkrétní zásada daňového řízení byla porušena. Žalobkyně spatřuje pochybení žalovaného v tom, že jím byla vyzvána výzvou ze dne 4. 5. 1998, aby doložila, jakým způsobem zdanila finanční prostředky zapůjčené společnosti M+M, s. r. o. v letech 1992 až 1995, jedná se o částku 15 000 000 Kč. Žalobkyně namítá, že se nejedná ani o vklad ani o půjčku, ale o úsporný vklad zaměstnance do vnitropodnikové úložny ve smyslu ustanovení § 13 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 8 odst. 7 a ustanovením § 36 odst. 2 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně má za to, že žalovaný nebyl oprávněn vklady ve vnitropodnikové úložně vůbec kontrolovat. Žalovaný tak zneužil údajů získaných v rámci daňové kontroly společnosti M+M, s. r. o. k šikanóznímu výkonu daňové kontroly vůči ní jako daňovému subjektu - fyzické osobě. Podle ustanovení § 36 odst. 1 věta první ZSDP je správce daně povinen ověřovat úplnost evidence či registrace daňových subjektů a zjišťovat též všechny údaje týkající se jejich příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. Odstavec 3 stanoví, že vyhledávací činnost může být vykonávaná i bez přímé součinnosti s daňovým subjektem a její výsledky se využijí až po zahájení příslušného daňového řízení. Městský soud v Praze s odkazem na výše uvedené zrušující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje postup správce daně za případ nepřípustného rozšíření důkazního břemene daňového subjektu. Správce daně vázal svou výzvu k finančním částkám, vloženým žalobkyní do úložny společnosti v letech 1993 až 1995, ale ze skutečnosti, že žalobkyně v uvedených letech finančními prostředky disponovala, nelze dovozovat, že pouze v těchto letech předmětné částky tvořily její příjem, i když nelze vyloučit, že například v prvních osmnácti dnech roku 1995 měla žalobkyně příjem 5 000 000 Kč. Tento závěr však nelze dovodit pouze ze skutečnosti, že touto částkou v daném okamžiku disponovala. Jestliže tedy žalobkyně argumentovala tím, že podstatná část finančních prostředků byla získána před rozhodnou dobou a uvedené finanční prostředky byly tvořeny řadou dílčích příjmů žalobkyně, které nesouvisely s její daňovou povinností v letech 1993 - 1995, kdy je vkládala do úložny společnosti, pak správce daně nemohl požadovat obecný průkaz majetkových poměrů žalobkyně tak, aby bylo možné rekonstruovat skutečnost, zda v příslušných letech vůbec příslušnou výší majetku disponovala. Pokud tedy správce daně směřoval výzvu k tomu, aby žalobkyně prokázala strukturu svých příjmů takovým způsobem, aby z ní bylo patrno, že byla v uvedeném období schopna ze svého majetku sporné částky vydat, jedná se o nepřípustnou extenzi důkazního břemene, které porušuje autonomní prostor jednotlivce. Majetkové poměry se bezprostředně neváží k daňové povinnosti v rozhodných letech, ani případně k daňové povinnosti ve vztahu k době, kdy by případně byly ještě otevřeny lhůty k vyměření či doměření daně. Z uvedeného vyplývá, že je nepřípustné po žalobkyni požadovat prokazování jejích majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje časový a věcný rámec jejích daňových povinností a žalobkyně tak nebyla v takovém rozsahu důkazní břemeno nést. Žalobkyně dále namítá, že postupem správce daně došlo k porušení ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků, neboť došlo k prekluzi práva na dodatečné vyměření daně právě z částky vložené do vnitropodnikové úložny dne 30. 6. 1993. Dále konstatuje, že většina finančních prostředků je původem z období před rokem 1993 a tudíž vůči většině těchto finančních prostředků se právo na dodatečné vyměření daně prekludovalo již v době, kdy byla zahájena daňová kontrola shora uvedenou výzvou ze dne 4. 5. 1998. Ustanovení § 47 stanoví lhůty pro vyměření, a to tak, že v odstavci 1 se uvádí, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Odstavec 2 k tomu doplňuje, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně vložila dne 30. 6. 1993 do vnitropodnikové úložny u společnosti částku 5 000 000 Kč a stejnou částku vložila také ve dnech 30. 5. 1994 a 18. 1. 1995. Na základě kontroly, provedené u uvedené společnosti, byly předána podklady provedené kontroly příslušnému správci daně žalobkyně, který výzvou ze dne 4. 5. 1998 vyzval žalobkyni k doložení, jakým způsobem byly zmíněné částky zdaněny. Výzvu lze považovat za úkon ve smyslu ustanovení § 47 odstavec 2 zákona o správě daní a poplatků a v souladu s prekluzívní lhůtou podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. d) tohoto právního předpisu lze dospět k závěru, že daň bylo možno vyměřit či doměřit pouze u příjmu, u něhož vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení do dne 31. 12. 1995 a v letech následujících, tj. u příjmu získaného ve zdaňovacím období roku 1994 a následujících. Daň tudíž nemohla být s ohledem na uplynutí lhůty doměřena z částky, kterou žalobkyně vložila dne 30. 6. 1993. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze s odkazem na podrobné odůvodnění závazného výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť v řízení před správním orgánem byl porušen zákon natolik, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s. ř. s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.). Na žalovaném nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 a s odkazem na závazný právní názor, vyslovený v rozhodnutích Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu se opětovně zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky předepsané pro vydání takového rozhodnutí na základě výsledků provedeného daňového řízení či nikoliv. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst. 1 a § 110 odst. 2 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci samé i ve věci podané kasační stížnosti úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobkyní zaplacené soudní poplatky z podané žaloby v částce 2000 Kč a z podané kasační stížnosti v částce 3000 Kč, dále odměnu právního zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Vodičky, advokáta, a jeho hotové výdaje v řízení o podané žalobě před i po zrušení původního rozhodnutí městského soudu a v řízení o kasační stížnosti. Mimosmluvní odměna činí v daném případě čtyři úkony právní služby po 1000 Kč (převzetí zastoupení JUDr.Vodičkou, podání žaloby, podání repliky k vyjádření žalovaného, účast u jednání soudu a podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, a jeden úkon v částce 2100 Kč podle téhož ustanovení advokátního tarifu, ve znění účinném po 1. 9. 2006 (doplnění kasační stížnosti), dále čtyřikrát režijní paušál po 75 Kč a jedenkrát za 300 Kč za náhradu hotových výdajů zástupce žalobce podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 11 700 Kč.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.