11 Ca 351/2009 - 78

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce UPC Česká republika, a.s. , IČ 22562262, se sídlem v Praze 4, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 46/6, o žalobě proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.6.2009, č.j.: had/6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.6.2009, sp.zn.2009/756/had, č.j.: had/6939/09, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, se z r ušu je ve výrocích pod bodem č. 5 - Kabelová televize Karviná a.s. a č. 21 - UPC Česká republika a.s. a v závislém výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení a věc se vrací v tomto rozsahu žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 4.000,-Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobami, doručenými k Městskému soudu v Praze dne 30.11.2009 a u tohoto soudu vedenými pod spisovými značkami 11 Ca 351/2009 a 11 Ca 352/2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), jímž byla přímo žalobci (pod bodem č. 21 výroku rozhodnutí) a právními předchůdci žalobce, společnosti Kabelová televize Karviná, a.s. (pod bodem 5 výroku rozhodnutí) uložena pokuta vždy ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 2.07 pokračování 11 Ca 351/2009 hodin do 2.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícím vyobrazení zde podrobně popsaného hrubého sexuálního násilí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se žalobce měl dopustit porušením zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. Usnesením ze dne 5.10.2010, č.j.: 11 Ca 351/2009-71, spojil Městský soud v Praze právní věci žalob jednotlivých žalobců proti témuž rozhodnutí žalovaného správního úřadu ke společnému projednání a rozhodnutí pod spisovou značkou 11 Ca 351/2009, neboť shledal naplněné předpoklady ustanovení § 39 odstavec 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). Žalobce v podané žalobě namítl pod bodem II. dvojí nedostatek pravomoci žalovaného. Vyjádřil názor, že žalovaný správní úřad vydáním napadeného rozhodnutí překročil své pravomoci ve vztahu k českému právu. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí správního úřadu bylo vydáno v řízení, které bylo na základě analýzy zahájeno pro údajnou závadnost pořadu v programu TV Hustler, uvedeného na platformě DTH (Direct to home). Žalobce jako provozovatel převzatého vysílání má pravomocným rozhodnutím žalované Rady povolený rozsah vysílání jen od 22.00 do 05.00 hodin následujícího dne. Žalovaný tak uložením pokuty provozovateli převzatého vysílání za vysílání na platformě DTH v ÚPC Direct, které není převzatým vysíláním, zřejmě překročil své regulační pravomoci, dané mu zákonem o vysílání v českém právu. Ve správním řízení se navíc žalovaná Rada nijak nevypořádala s tím, zda vysílání na platformě DTH je či není z programového a časového hlediska totožné s vysíláním v kabelové televizi, tj. v převzatém vysílání. Podle názoru žalobce žalovaná Rada překročila své pravomoci i z hlediska práva Evropské unie, když žalobci uložila napadeným rozhodnutím pokutu v řízení, kterým porušila zákaz dvojí regulace audiovizuálního obsahu pocházejícího ze státu Evropské unie. Obsah předmětného vysílání přichází ze státu Evropské unie a k jeho regulaci je věcně a místně příslušný podle Směrnice Rady č. 89/552/EHS v platném znění jen regulační orgán země původu, v posuzovaném případě nizozemským Commisaariaat voor de Media. Nizozemský regulátor údajně shledal, že vysílání pořadů uvedeného v daný den a hodinu na programu TV Hustler na platformě DTH bylo v pořádku a v souladu s nizozemskou licencí. Žalovaná Rada tak neměla pravomoc za obsah vysílání postihnout kohokoliv dalšího. Evropská legislativa dává žalovanému možnost obrátit se na příslušný orgán Evropské unie s návrhem na řešení situace podle příslušné směrnice, což žalovaná zřejmě neučinila. Žalovaná přehlédla, že v národní legislativě je možné uplatnit přísnější podmínky vysílání pouze vůči vysílateli, tedy provozovateli vysílání, avšak nikoli vůči provozovateli převzatého vysílání, který šíří úplně, současně a nezměněně vysílání provozovatele vysílání. V bodě III. podané žaloby žalobce namítl vady správního řízení, které podle názoru žalobce mohly způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Samotné napadené rozhodnutí může být navíc nepřezkoumatelné, protože v něm chybí uvedení závažných skutečností, jejichž znalost je nutná pro posouzení běhu lhůt. V rámci této žalobní námitky žalobce namítl, že oznámení o zahájení řízení nemá požadované náležitosti. Ze základních pravidel správního řízení a z povahy věci plyne, že oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední musí obsahovat přinejmenším stejné náležitosti, jako podání účastníka směřující k zahájení řízení na návrh. Musí z něj být patrno, kdo je činí, které věci se týká, co se navrhuje a jaký postih za dané jednání hrozí. Co se navrhuje a co žalobci jako účastníku řízení hrozí za postih, to z oznámení o zahájení řízení ze dne 21.10.2008 nevyplývá. pokračování 11 Ca 351/2009 Žalovaný správní úřad podle názoru žalobce v řízení porušil princip právního státu, když před vydáním rozhodnutí nedal účastníku řízení podle ustanovení § 36 odst. 2 správního řádu možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění. Žalovaná Rada žalobci nikdy nesdělila, že ve věci shromáždila veškeré podklady k rozhodnutí a že má účastník řízení možnost se s nimi před vydáním rozhodnutí seznámit. Podle názoru žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné zejména proto, že pokuta byla uložena rozhodnutím, které bylo oznámeno po uplynutí roční subjektivní propadlé lhůty podle ustanovení § 61 odst. 1 věta první zákona o vysílání. Podle názoru žalobce subjektivní lhůta k uložení pokuta začala běžet ještě před 23. a 24. 9.2008, jestliže se žalovaná na tomto zasedání pod bodem 35 vysílání údajně závadného pořadu v přesně stanovený den a hodinu zabývala, musela se o jeho údajné závadnosti nějakým způsobem dozvědět ještě před datem 17.zasedání Rady. Nejzazším možným datem rozhodným pro běh lhůty je den 9.10.2008, když toto datum nese materiál označený jako analytický odbor OT 654/08. Pokuta byla žalobci uložena až dne 12.10.2009, kdy bylo rozhodnutí o uložení pokuty žalobci oznámeno a stalo se tak po uplynutí subjektivní jednoroční propadné lhůty. Žalobce v podané žalobě rovněž namítl, že žalovaný uložil sankci za porušení povinnosti někomu, kdo není nositelem sankcionované povinnosti. Žalobci nemůže být uložena pokuta za údajně závadný pořad v převzatém programu, protože za jeho obsah žalobce neodpovídá. Provozovatel převzatého vysílání rozhoduje o skladbě programu převzatého vysílání a programu převzatého vysílání šíří úplně, současně a nezměněně. Skladbou programu převzatého vysílání se nepochybně rozumí seznam programů provozovatelů vysílání, které provozovatel převzatého vysílání přikládá k přihlášce k registraci nebo její změně podle § 26 a následujících zákona o vysílání. Žalobce je provozovatelem převzatého vysílání, který podle uvedených zákonných definic nesestavuje program TV Hustler jako sled pořadů a není za zařazení jednotlivých pořadů, tj. za odvysílání klipového filmu do programu TV Hustler odpovědný. Žalobce neodpovídá za skladbu pořadů v programu, proto nemohlo z jeho strany dojít k porušení povinnosti nezařazovat do vysílání závadné pořady. V bodě IV. podané žaloby žalobce namítl, že program TV Hustler v převzatém vysílání vysílal oprávněně a že mu byla pokuta uložena za chování v souladu se zákonem. Žalobce provozuje převzaté vysílání na základě uděleného rozhodnutí o registraci ze dne 5.10.1999. Rozhodnutím ze dne 6.2.2001 žalovaná povolila žalobci zařadit do programové nabídky kabelové televize mimo jiné vysílání programu Private Gold za podmínek stanovených tímto rozhodnutím. Převzaté vysílání tohoto programu bylo povoleno jako prémiová nabídka s rozsahem vysílání pouze v noci od 24. do 0.4 hodin druhé dne jako kódované vysílání, přičemž na sledování na klientově TV přijímači bude možné jen s digitálním dekodérem po zadání hesla při každém zapojení přijímače. Tím vysílání není přístupné dětem a mládeži. Registrace tohoto programu s pozměněným názvem trvá dosud, proto je žalobce oprávněn programy o erotice a sexu typu Hard Core šířit i nadále. Proto mu není možné, aby byla žalobci udělena pokuta za činnost, na kterou má řádné veřejnoprávní povolení. V páté žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaná Rada nedostatečně zjistila skutečný stav věci a prokázání spáchání správního deliktu. Z jednotlivých žalobních námitek vyplývá, že žalobce má za to, že nebyla prokázána pornografie v celém pořadu, když pokuta byla uložena za pořad, ale odůvodnění se vztahuje pouze na program. Dále žalobce namítl, že pokračování 11 Ca 351/2009 nebylo prokázáno hrubé a samoúčelné násilí, když v konkrétním pořadu vystupovali herci, takže se nejednalo o záběry skutečné události, ale o hrané události v umělecké licenci. Nebylo prokázáno, že vůbec mohlo dojít k ohrožení vývoje dětí a mladistvých, když příjem prémiového balíčku Hustler je možný pouze prostřednictvím speciálního set-top-boxu se dvěma typy dekodéru, jehož poskytnutí zletilému odběrateli služby je součástí služby kabelové televize. Bez něj balíček přijímat nelze, vysílání je kódované. Noční vysílání a rodičovský zámek jsou dle Evropské směrnice považovány za dostatečné prostředky k ochraně dětí a mladistvých. Žalobce namítl, že ve správním řízení nebyl proveden jediný důkaz, neboť nebylo postupováno podle ustanovení § 51 a násl. správního řádu. V posuzovaném případě měl správní úřad v rámci správního řízení zhlednout celý film za účasti žalobce, neboť práva účasti na důkazním řízení se žalobce nijak nevzdal. Předmětný záznam, z něhož Rada vycházela, neobsahoval celý film a pro pochopení filmu je nutné vidět zejména posledních 10 minut, jak sdělil vysílatel Sapphire Media International B.V. Analýza, kterou jako subjektivní hodnocení zpracovala jediná osoba, obsahuje popis pouze některých scén děje a nedává tak záruku, že děj byl skutečně takový, jak ho jedna osoba v analýze vnímala. Na zasedání se Rada seznámila s analýzou, což nelze považovat za řádný důkaz listinou, jak předpokládá ustanovení § 53 správního řádu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí je navíc podpořená i následujícím jazykovým výkladem příslušných ustanovení zákona. Nejen že odpovědnou osobou za obsah programu TV Hustler je v případě žalobce odpovědná zahraniční entita se sídlem v Nizozemí, ale citovaný zákon použil výraz „zařazuje“ a nikoliv „zařadí“. Z jazykového výkladu je zřejmé, že pro naplnění významu slova „zařazuje“ je potřeba opakovaného zařazení závadného pořadu do programu. Sankce však byla uložena za jednorázové zařazení jednoho odvysílaného filmu a opakovaná činnost, tj. naplnění slova „zařazuje“ není v napadeném rozhodnutí prokázána. Žalovaný správní úřad dále shromáždil do správního spisu vyjádření státních zastupitelství, z nichž vyplývá, že posuzovaný film hrubé samoúčelné násilí neobsahuje. Kumulativní naplnění obou podmínek podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání tak nebyla naplněna. V šesté žalobní námitce žalobce namítl, že nespáchal jiný správní delikt, neboť při úplném, současném a nezměněném vysílání programu nemohl přerušit vysílání převzatého programu v okamžiku, kdy ve filmu mohly běžet závadné části. Elektromagnetické vlnění nedá předem vědět, co v příští sekundě na obrazovku přinese a nelze se vypnout zpětně. Vystříhat či překrýt film nebo jeho část by znamenalo zasáhnout do úplného, současného a nezměněného vysílání provozovatele vysílání, což je správním deliktem s uložením pokuty podle ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. V případě žaloby, v níž žalobce vystupoval jako právní nástupce společnosti Kabelová televize Karviná, a.s., žalobce dále namítal, že napadeným rozhodnutím byla uložena pokuta někomu, kdo již neexistoval a nebyl již způsobilý mít práva a povinnosti. Žalobou napadené rozhodnutí nese datum 16.6.2009, avšak Kabelová televize Karviná, a.s., zanikla bez likvidace k datu 1.6.2009 sloučením se společností UPC Česká republika, a.s., a byla ke stejnému datu vymazána z obchodního rejstříku. Přitom o vnitrostátní fúzi a zániku Kabelové televize Karviná, a.s., před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný správní úřad věděl, neboť už v březnu 2009 mu byly oznámeny rozhodné skutečnosti a zápisy z valných hromad obou společností, na nichž bylo rozhodnuto o fúzi a žalovaná Rada pro rozhlasové a pokračování 11 Ca 351/2009 televizní vysílání se s informací o sloučení obou společností seznámila na 7.zasedání ve dnech 7.a 8.4.2009. Podle názoru žalobce je proto žalobou napadené rozhodnutí nulitní. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 10.2.2010 vyplývá, že práva a povinnosti při vysílání programu se na provozovatele převzatého vysílání nevztahují a proto je nutné v případě těchto provozovatelů postupovat podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který stanoví kategorie pořadů, které není provozovatel rozhlasového vysílání oprávněn šířit. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Směrnice vyžaduje aktivitu národního legislativce a v daném konkrétním případě čl. 3 Směrnice č. 89/552/ES v odst. 1 uvádí, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato Směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. V konkrétním případě ten článek 3 Směrnice uvádí, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato Směrnice, přísnější či podrobnější předpisy. Členské státy bez ohledu na uplatňování zásady země původu mohou nadále přijímat opatření, omezující volný pohyb televizního vysílání, ale pouze za podmínek stanovených ve směrnici č. 89/552/ES a v souladu s postupem stanoveným ve směrnici, když dle ustálené judikatury Evropského soudního dvora je nutno jakékoli omezení volného pohybu služeb vykládat restriktivně. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je podle relevantních ustanovení směrnice povinna zamezit vysílání, které může být potencionálně škodlivé pro fyzický, dušení a morální vývoj dětí a mládeže. Ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) a b) zákona o vysílání bylo součástí právního řádu České republiky v době přístupových rozhovorů a nebyl shledán jejich nesoulad s právním řádem, resp. normami komunitárního práva. Za porušení ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oprávněna uložit provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu s tím, že při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představuje právo Evropských společenství a judikatura Evropského soudního dvora povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které bylo přijato k provedení práva společenství. Rada zcela jasně a srozumitelně zdůvodnila výši sankci a není pochyb o souladu tohoto zdůvodnění se zákonnými požadavky. Předmětné jednání žalobce naplňovalo znaky pornografie a bylo současně pornografií s hrubými násilnými prvky. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Spisový materiál obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize č. 654/08 ze dne 9.10.2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22.10.2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28.8.2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst.3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. b),c),e) a f). Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek pokračování 11 Ca 351/2009 výslovně charakterizován pojmem „porno“. Nejedná se přímo o materiály provozovatele ani kabelových televizí, ale o internetové upoutávky nejasného původu. Na webových stránkách provozovatele je vlastní program charakterizován mimo jiné výrazem „hardcore adult entertainment, tedy zhruba „tvrdá zábava pro dospělé“, což je obecně používaná fráze, nahrazující slovo „pornografie“. Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst.1 písm. e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Oznámením ze dne 21.10.2008, č.j.: had/8281/08, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila se všemi provozovateli převzatého vysílání správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování. Spisový materiál obsahuje vyjádření žalobce ze dne 5.1.2009, v němž účastník řízení vyjádřil svůj nesouhlas se zahájením řízení s tím, že jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nenese a ani nemůže nést redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady. Vyjádření obsahuje odkaz na nedávno revidovanou Směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES. Rozhodnutím ze dne 16.6.2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila pod jednotlivými, ve výroku tohoto rozsudku specifikovanými body jednotlivým žalobci pokutu ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst.3 písm. a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání“, pokračování 11 Ca 351/2009 pojmu „děti a mladiství“, pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje“. Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst.3 písm. c) zákona o vysílání ve výši 200.000,-Kč každému z účastníků řízení. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 5.10.2010 zástupkyně žalobce považovala za potřebné v prvé řadě konstatovat, že pokuta byla uložena Kabelové televizi Karviná, tedy subjektu, který v době, kdy bylo rozhodnutí vydáno již neexistoval. Jde o rozhodnutí nulitní. Pokud by soud přes tuto skutečnost za nulitní rozhodnutí nepovažoval z toho důvodu, že bylo oznámeno právnímu nástupci, odkázala na veškeré námitky, které byly uvedeny v podané žalobě. Původně chtěla zdůraznit nepřípustnost dvojí regulace Radou s tím, že však byla seznámena se stanoviskem soudu, který byl zaujat v jiných věcech, týkajících se téhož napadeného rozhodnutí a proto považovala za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po zákonem stanovené lhůtě. Řízení bylo zahájeno na základě udání, které bylo učiněno počátkem září roku 2008. Při zasedání Rady dne 23.9.2008 pod bodem č.35 bylo již uvedeno zadání provést analýzu s označením údajně závadných scén datem a časovým rozpětím vysílání. Následně byla provedena analýza analytickým odborem Rady dokumentem ze dne 9.10.2008. V této analýze je nejen označen program, ale je zde uvedeno i datum vysílání, časově rozpětí a zejména popis scén, které měly být závadné. Datum 9.10.2008 je tedy podle názoru žalobce nejzazším termínem, kdy se Rada dozvěděla o údajném porušení zákona. Podle zákona musí být pokuta uložena do jednoho roku. Rozhodnutí bylo sice vydáno dne 16.6.2009, ale bylo vypraveno až dne 9.10.2009 a doručeno až dne 12.10.2009, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Ve vztahu ke Kabelové televizi Karviná bylo rozhodnutí doručeno ještě později a to dne 14.10.2009. Rada provedla analýzu z vysílání, které proběhlo na tzv. DTH, což je individuální příjem, nejde tedy o vysílání na kabelové televizi, s touto otázkou se Rada v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabývala. Zástupce žalovaného odkazuje v plném rozsahu na písemné vyjádření k podané žalobě. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaného správního úřadu na přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem pokračování 11 Ca 351/2009 požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v dané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit. Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 30.11.2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h). Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30.6.1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání 1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. pokračování 11 Ca 351/2009 2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání, - které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3, - na které se vztahuje odstavec 4.

3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech: a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě; b) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem; c) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě.

4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech: a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem; b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu; c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, ale užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě.

5. Není-li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství.

6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech." Podle článku 2a směrnice bod 1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou-li splněny tyto podmínky: a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22a; pokračování 11 Ca 351/2009 b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a); c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení; d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá. Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit.

3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá." Podle článku 3, bod 1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici.

3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Podle čl. 22 směrnice bod 1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.

3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. V prvé žalobní námitce žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné v důsledku dvojího nedostatku pravomoci žalovaného správního úřadu. Vyjádřil názor, že žalovaný správní úřad vydáním napadeného rozhodnutí překročil své pravomoci ve vztahu k českému právu. Žalobce má totiž za to, že napadené rozhodnutí správního úřadu bylo vydáno v řízení, které bylo na základě analýzy zahájeno pro údajnou závadnost pořadu v programu TV Hustler, uvedeného na platformě DTH (Direct to home). Žalobce jako provozovatel převzatého vysílání má pravomocným rozhodnutím žalované Rady povolený rozsah vysílání jen od 22.00 do 05.00 hodin následujícího dne. Žalovaný tak uložením pokuty provozovateli převzatého vysílání za vysílání na platformě DTH v UPC Direct, které není převzatým vysíláním, zřejmě překročil své regulační pravomoci, dané mu zákonem o vysílání v českém právu. Ve správním řízení se navíc žalovaná Rada nijak nevypořádala s tím, zda pokračování 11 Ca 351/2009 vysílání na platformě DTH je či není z programového a časového hlediska totožné s vysíláním v kabelové televizi, tj. v převzatém vysílání. Z ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání vyplývá, že provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány mimo jiné v rozporu s ustanovením § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tedy v rozporu s povinností nezařazovat do vysílání pořady, které – zkráceně řečeno – obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Uvedenému zákazu, respektive povinnosti nezařazovat do vysílání výše uvedené pořady, koresponduje oprávnění Rady uložit v takových případech provozovateli převzatého vysílání pokutu (ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání). S uvedenou žalobní námitkou úzce souvisí i námitka další, totiž že Rada nepostupovala při posuzování ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání v souladu s eurokonformním výkladem. Ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání upravuje povinnosti provozovatele převzatého vysílání nezařazovat do vysílání takové pořady, které jsou v rozporu s povinnostmi, stanovenými zákonem o vysílání. Povinnost nevysílat pořady obsahující pornografii a samoúčelné násilí vyplývá nejen z již zmíněného ustanovení § 32 odstavec 1 písmene e/ zákona o vysílání, vyplývá i přímo ze Směrnice, konkrétně z článku 22 odstavec 1, podle něhož členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady s pornografickými scénami a bezdůvodným násilím. To znamená, že členské státy jsou oprávněny přijmout takové opatření, aby vysílání takových pořadů zabránily. Tím je nepřímo vysloveno, že provozovatelé nejsou oprávněni takové pořady zařazovat do vysílání, respektive v případě, že tak učiní, vystavují se situaci, kdy stát učiní opatření, kterými takovému vysílání zabrání. Žalobce namítal nerespektování nutnosti eurokonformního výkladu zákona o vysílání s tím, že Rada není oprávněna provádět sekundární kontrolu vysílání převzatého pořadu a nebyla oprávněna ani uložit sankci. Tyto námitky neshledal soud důvodnými. K námitkám o nemožnosti sekundární kontroly převzatých pořadů na území jiného členského státu než je stát původu lze částečně přisvědčit žalobci v tom, že Směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule Směrnice, které se žalobce dovolává, vyplývá, že kontrola členským státem není nutná. Z preambule Směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto Směrnicí, je pak s ohledem na právo Společenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu. Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána. Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 Směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má-li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato pokračování 11 Ca 351/2009 směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice). K tomu, co bylo uvedeno, že nutno poukázat na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Zmiňovaný článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována. V bodě III. podané žaloby žalobce namítl vady správního řízení, které podle názoru žalobce mohly způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Samotné napadené rozhodnutí může být navíc nepřezkoumatelné, protože v něm chybí uvedení závažných skutečností, jejichž znalost je nutná pro posouzení běhu lhůt. V rámci této žalobní námitky žalobce namítl, že oznámení o zahájení řízení nemá požadované náležitosti. Ze základních pravidel správního řízení a z povahy věci plyne, že oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední musí obsahovat přinejmenším stejné náležitosti, jako podání účastníka směřující k zahájení řízení na návrh. Musí z něj být patrno, kdo je činí, které věci se týká, co se navrhuje a jaký postih za dané jednání hrozí. Co se navrhuje a co žalobci jako účastníku řízení hrozí za postih, to z oznámení o zahájení řízení ze dne 21.10.2008 nevyplývá. Uvedenou žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Ze žalobního bodů není zřejmé, které závažné skutečnosti žalobce ve výroku či v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí postrádá a obdobně to platí i o námitce chybějících zákonem požadovaných náležitostí u oznámení o zahájení správního řízení. Z oznámení o zahájení správního řízení ze dne 21.10.2008, č.j.: had/8287/08, nepochybně vyplývá, že je činí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v rámci své kompetence, dané ustanovením § 5 písmeno a/, g/ a f/ zákona o vysílání, je z něho dále patrno, že se týká jednání provozovatelů převzatého televizního vysílání, ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 2.07 hodin do 2.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícím vyobrazení zde podrobně popsaného hrubého sexuálního násilí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se žalobce měl dopustit porušením zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 pokračování 11 Ca 351/2009 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. Z uvedeného je tak zřejmé, jaký postih podle zákona o vysílání žalobci hrozí. Soud se proto neztotožnil s názorem žaloby, že uvedené oznámení o zahájení správního řízení postrádá zákonem požadované náležitosti. V další žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný správní úřad v řízení porušil princip právního státu, když před vydáním rozhodnutí nedal účastníku řízení podle ustanovení § 36 odst. 2 správního řádu možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění. Žalovaná Rada žalobci nikdy nesdělila, že ve věci shromáždila veškeré podklady k rozhodnutí a že má účastník řízení možnost se s nimi před vydáním rozhodnutí seznámit. Z ustanovení § 36 odst.3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), na který žalobce v podané žalobě odkazuje, vyplývá, že účastník řízení má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu v dané věci soud zjistil, že již v oznámení o zahájení řízení byl žalobce seznámen s tím, že je zahajováno správní řízení o uložení pokuty a z jakých důvodů a současně byl výslovně vyzván, aby se k věci vyjádřil. Tohoto práva žalobce využil a vyjádřil svůj názor. Ze spisového materiálu je přitom zjevné, že důvodem pro zahájení řízení byl určitý závěr žalovaného o tom, že jednáním žalobce, které bylo konkrétně popsáno, mělo dojít ke spáchání správního deliktu. A k tomuto sdělení se žalobce na výzvu žalovaného vyjádřil a proto tuto námitku tedy soud jako důvodnou shledat nemohl, neboť za situace, kdy již součástí spisového materiálu kromě analýzy odvysílané části pořadu, oznámení o zahájení.správního řízení a písemného vyjádření účastníka řízení další doklady, ze kterých by správní úřad při rozhodování o pokutě vycházel, by opětovná výzva správního úřadu ve smyslu ustanovení § 36 odstavec 3 správního řádu, adresovaná účastníku řízení, byla již přílišným formalistickým pojetím výkladu tohoto právního ustanovení, když žalobce zvoleným postupem Rady na svých právech účastníka řízení podle názoru soudu jakkoli zkrácen nebyl. V páté žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaná Rada nedostatečně zjistila skutečný stav věci a prokázání spáchání správního deliktu. Z jednotlivých žalobních námitek vyplývá, že žalobce má za to, že nebyla prokázána pornografie v celém pořadu, když pokuta byla uložena za pořad, ale odůvodnění se vztahuje pouze na program. Dále žalobce namítl, že nebylo prokázáno hrubé a samoúčelné násilí, když v konkrétním pořadu vystupovali herci, takže se nejednalo o záběry skutečné události, ale o hrané události v umělecké licenci. Nebylo prokázáno, že vůbec mohlo dojít k ohrožení vývoje dětí a mladistvých, když příjem prémiového balíčku Hustler je možný pouze prostřednictvím speciálního set-top-boxu se dvěma typy dekodéru, jehož poskytnutí zletilému odběrateli služby je součástí služby kabelové televize. Bez něj balíček přijímat nelze, vysílání je kódované. Noční vysílání a rodičovský zámek jsou dle Evropské směrnice považovány za dostatečné prostředky k ochraně dětí a mladistvých. Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19.4.2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru. V daném případě nelze argumentovat tím, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením bylo zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pokračování 11 Ca 351/2009 pořady vidět nebo slyšet, neboť uvedené podmínky se vztahují k jiným než pornografickým dílům. Tyto jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání. V šesté žalobní námitce žalobce namítl, že nespáchal jiný správní delikt, neboť při úplném, současném a nezměněném vysílání programu nemohl přerušit vysílání převzatého programu v okamžiku, kdy ve filmu mohly běžet závadné části. Elektromagnetické vlnění nedá předem vědět, co v příští sekundě na obrazovku přinese a nelze se vypnout zpětně. Vystříhat či překrýt film nebo jeho část by znamenalo zasáhnout do úplného, současného a nezměněného vysílání provozovatele vysílání, což je správním deliktem s uložením pokuty podle ustanovení § 60 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Uvedené námitky považuje soud za irelevantní. Z ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání vyplývá, že provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány mimo jiné v rozporu s ustanovením § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tedy v rozporu s povinností nezařazovat do vysílání pořady, které – zkráceně řečeno – obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Uvedenému zákazu, respektive povinnosti nezařazovat do vysílání výše uvedené pořady, koresponduje oprávnění Rady uložit v takových případech provozovateli převzatého vysílání pokutu (ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání). Z toho plyne, že provozovatel převzatého televizního vysílání se nemůže odpovědnosti za obsah převzatého vysílání zprostit poukazem na skutečnost, že nemohl ovlivnit jeho programovou skladbu, když zákon o vysílání i výše citovaná Směrnice umožňují, aby členské státy přijaly vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Vysílal-li žalobce jako provozovatel převzatého televizního vysílání předmětný pořad, v němž příslušný správní úřad shledal porušení zákona, pak ani právní úprava vnitrostátní, ani úprava evropská neumožňuje správnímu úřadu namítané skutečnosti zohlednit při posuzování odpovědnosti tohoto provozovatele za protiprávní jednání. Žalobce dále namítl, že ve správním řízení nebyl proveden jediný důkaz, neboť nebylo postupováno podle ustanovení § 51 a následujících správního řádu. V posuzovaném případě měl správní úřad v rámci správního řízení zhlednout celý film za účasti žalobce, neboť práva účasti na důkazním řízení se žalobce nijak nevzdal. Předmětný záznam, z něhož Rada vycházela, neobsahoval celý film a pro pochopení filmu je nutné vidět zejména posledních 10 minut, jak sdělil vysílatel Sapphire Media International B.V. Analýza, kterou jako subjektivní hodnocení zpracovala jediná osoba, obsahuje popis pouze některých scén děje a nedává tak záruku, že děj byl skutečně takový, jak ho jedna osoba v analýze vnímala. Na zasedání se Rada seznámila s analýzou, což nelze považovat za řádný důkaz listinou, jak předpokládá ustanovení § 53 správního řádu. Uvedená žalobní námitka není důvodná. Městský soud si je vědom stávající judikatury Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 22.1.2009, č.j.: 6 As 20/2008 – 83, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl, že podstatnou pro posouzení dané otázky je skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah předmětného pořadu. Přitom pro posouzení této pokračování 11 Ca 351/2009 otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu, odvysílaného provozovatelem televizního vysílání, bezprostředně zhlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím analýzy pořadu, provedené Úřadem žalované. Z uvedeného vyplývá, že tedy není dost dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad Rady jako její „servisní zabezpečení“. Stejně tak je soudu znám i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2008, sp.zn. 2 As 59/2008 - 80, jehož závěry šestý senát Nejvyššího správního soudu označil za „ojedinělé vybočení“. Z obou těchto rozhodnutí přitom vyplývá, že se soudy již námitkou žalobce, že skutková podstata, z níž žalovaný správní úřad vycházel, nemá oporu ve spisovém materiálu proto, že nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu, zabýval a lze proto uzavřít, že v tomto případě předložení spisový materiál umožnil žalovanému správnímu úřadu zjistit obsah předmětné části odvysílaného pořadu, proti níž ani žalobce v podané žalobě žádné konkrétní námitky nevznesl. Nebylo proto zapotřebí zkoumat celý obsah filmu, když zákon umožňuje postihovat provozovatele vysílání i za jednání, které je v rozporu se zákonem, v rámci určité, konkrétně vymezené části pořadu, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Důvodnou shledal městský soud žalobní námitku, v níž žalobce poukazoval na to, že v případě žaloby, v níž žalobce vystupoval jako právní nástupce společnosti Kabelová televize Karviná, a.s., byla napadeným rozhodnutím uložena pokuta někomu, kdo již neexistoval a nebyl již způsobilý mít práva a povinnosti. Žalobou napadené rozhodnutí nese datum 16.6.2009, avšak Kabelová televize Karviná, a.s., zanikla bez likvidace k datu 1.6.2009 sloučením se společností UPC Česká republika, a.s., a byla ke stejnému datu vymazána z obchodního rejstříku. Přitom o vnitrostátní fúzi a zániku Kabelové televize Karviná, a.s., před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný správní úřad věděl, neboť už v březnu 2009 mu byly oznámeny rozhodné skutečnosti a zápisy z valných hromad obou společností, na nichž bylo rozhodnuto o fúzi a žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se s informací o sloučení obou společností seznámila na 7.zasedání ve dnech 7.a 8.4.2009. Uvedenými skutečnostmi se žalovaný správní úřad vůbec nezabýval, nevyplývají z předloženého spisového materiálu a proto soud nemohl než konstatovat, že žalobní námitka je důvodná. Městský soud v Praze shledal částečně důvodnou taktéž žalobní námitku, ve které žalobce namítl, že žalovaný správní úřad nedodržel ani prekluzívní lhůtu k uložení pokuty, neboť se dozvěděl o vysílání předmětného děje z vlastního monitoringu televizního vysílání dne 28.8.2008. Rozhodnutí o udělení pokuty však bylo doručeno až po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání. K uložení pokuty tak nemělo dojít vůbec, tedy ani při případném dodržení subjektivní prekluzívní lhůty. Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Městský soud v Praze se zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nález ze dne 5.2.2009, sp.zn.: II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26.2.2009, sp.zn.: I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu ustanovení § 75 s.ř.s. přihlížet pokračování 11 Ca 351/2009 k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2.4.2009, č.j.: 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaného pod č. 1851/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2010, č.j.: 7 As 11/2020 – 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.cz, počátek běhu prekluzívní lhůty je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud v nálezu ze dne 11.1.2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9.10.2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. pokračování 11 Ca 351/2009 Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16.6.2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a doručeno bylo účastníkům řízení vždy až po datu 9.10.2009, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobci uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.). Správní úřad se rovněž musí vypořádat se skutečností, že jeden z provozovatelů televizního vysílání zanikl bez likvidace a zabývat se otázkami, zda odpovědnost tohoto provozovatele za správní delikt přešla v důsledku fúze na jiného provozovatele a zda lze žalobce postihnout i za deliktní jednání jiného provozovatele (právního předchůdce). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobci zaplacené soudní poplatky z podané žaloby v celkové částce 4.000,- Kč.

Poučení