11 Co 117/2023 - 691

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; Ing. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [územní celek] [číslo], [PSČ] [obec] proti; žalovanému: ; [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neúčinnost kupní smlouvy o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 3. 2023, č. j. 16 C 374/2013-641, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje, a to ve výroku pod bodem I v tom správném znění, že se zamítá žaloba na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva uzavřená dne 1. 6. 2011 mezi prodávajícím [jméno] [příjmení], narozeným [datum], a kupujícím [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozeným [datum], jejímž předmětem byly nemovité věci zapsané na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek], u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 80 922 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení, že převod nemovitých věcí, zapsaných na [list vlastnictví] v k. ú. [ulice] [ulice], které byly převedeny prodávajícím [jméno] [příjmení] na žalovaného kupní smlouvou ze dne 1. 6. 2011, je vůči žalobci právně neúčinný (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 960 679,50 Kč (výrok II). Rozsudek odůvodnil tím, že z provedených důkazů zjistil, že žalobce převodem práv získal směnku vlastní na částku 1 250 000 Kč, jejímž výstavcem byl [příjmení] [příjmení] a oprávněným [jméno] [příjmení]. Dne 13. 4. 2011 uplatnil pohledávku ze směnky u Krajského soudu v Plzni, který dne 30. 1. 2014 vydal rozsudek čj. 43 Cm 53/2011-145, kterým ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. 5. 2011. Dne 1. 6. 2011 byla mezi [jméno] [příjmení] jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [ulice] [ulice]. Kupní cena byla sjednána ve výši 5 942 026 Kč a byla uhrazena tak, že částky 1 438 168 Kč, 1 271 Kč, 487 679 Kč a 307 Kč byly uhrazeny na účet v čl. II, částka 3 836 340 Kč podle dohody o narovnání, o postoupení pohledávky a o zajištění závazku z 11. 4. 2011 a částka 178 261 Kč na účet [ulice] [anonymizováno] [právnická osoba] Právní účinky vkladu nastaly dne 2. 6. 2011. Znaleckým posudkem znalce [příjmení] [příjmení] ze dne 23. 3. 2011 byla zjištěna cena nemovitostí 5 400 000 Kč. Znaleckým posudkem [jméno] [příjmení] byly nemovitosti ke dni 2. 6. 2011 oceněny částkou 5 924 960 Kč. Dne 6. 6. 2011 [příjmení] převedl nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] (spoluvlastnický podíl na budově [adresa] a na st. parc. [číslo] v k. ú. [obec]) a na [list vlastnictví] (budovu [adresa] a st. parc. [číslo] v k. ú. [obec]) na svého syna [jméno] [příjmení]. Rozsudky z 26. 4. 2012, č. j. 14 C 240/2011-66, a z 5. 1. 2012, č. j. 13 C 214/2011- 37, bylo stanoveno, že darovací smlouvy ze dne 6. 6. 2011 jsou vůči [jméno] [příjmení] právně neúčinné. Dne 3. 6. 2011 bylo exekučními příkazy [anonymizováno] [příjmení] (134 EX 02307/11) zřízeno exekutorské zástavní právo na nemovitostech, zapsaných na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], a rozhodnuto o provedení exekuce jejich prodejem. Soud prvého stupně dospěl s odkazem na § 42a obč. zák. k závěru, že uzavřením kupní smlouvy dne 1. 6. 2011 nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka [příjmení], když za převáděné nemovitosti obdržel jejich obvyklou cenu tím způsobem, že kupní cena byla použita na úhradu pohledávek věřitelů dlužníka, zajištěných zástavním právem na nemovitostech a zjistitelných z katastru nemovitostí. Jednalo se o tzv. ekvivalentní plnění. Pokud by k převodu nemovitostí na základě kupní smlouvy nedošlo, bylo by s ohledem na pohledávky věřitelů, v jejichž prospěch na nemovitostech vázlo zástavní právo exekutorské, přistoupeno k realizaci exekuce a prodeji nemovitostí a žalobce by v době, kdy měl pravomocnou pohledávku vůči [příjmení] (právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 43 Cm 53/2011-145 nastala dne 24. 7. 2015), již neměl možnost se domáhat uspokojení této pohledávky z předmětných nemovitostí. Žalobci se nepodařilo prokázat, že dlužník [příjmení] uzavíral kupní smlouvu dne 1. 6. 2011 v úmyslu zkrátit své věřitele a že tento úmysl byl žalovanému znám a že v důsledku uzavření kupní smlouvy došlo ke zmenšení majetku a žalobce nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. V době uzavření kupní smlouvy totiž dlužník vlastnil další majetek, a to nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] a [list vlastnictví]. Exekučním příkazem [anonymizováno] [příjmení] byly tyto nemovitosti postiženy až dne 3. 6. 2011, tedy po právních účincích vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí. To, že dlužník tyto nemovitosti převedl na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2011 na svého syna je pro rozhodnutí bez významu. Nadto v době uzavření kupní smlouvy [příjmení] disponoval movitými věcmi, sepsanými dne 10. 1. 2012 v rámci exekučního řízení sp. zn. 134 EX 02307/11 v celkové odhadnuté hodnotě 953 500 Kč. Z řízení sp. zn. 43 Cm 53/2011 nelze dovodit, že dlužník o pohledávce žalobce věděl už od 18. 5. 2011 (den vydání směnečného platebního rozkazu) a kupní smlouvu uzavíral s úmyslem zkrátit žalobce jako svého věřitele. Rovněž nebylo prokázáno, že žalovaný věděl o dalších věřitelích dlužníka [příjmení]. Jak žalovaný vypověděl, kupní cenou vyplácel všechny známé věřitele dlužníka, kteří byli evidováni ve veřejných rejstřících. Žalovaný popřel, že by o pohledávce žalobce za dlužníkem věděl, což potvrdil i [příjmení], když uvedl, že o pohledávce vůči žalobci nevěděl a tedy žalovanému o její existenci nemohl říct. [příjmení] žalovaného informoval o závazcích vůči [příjmení] i [příjmení] a lze pochybovat, že by závazek vůči žalobci, pokud by o něm věděl, zamlčel. Svědek [příjmení] potvrdil, že s žalovaným jednal o své pohledávce za [příjmení], kdy se domníval, že se tak stalo ještě před zápisem kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Svědek potvrdil setkání se žalovaným v květnu 2011 za účasti p. [příjmení]. Tuto skutečnost s ohledem na jeho zdravotní stav nemohl soud ověřit. Další setkání mělo proběhnout na podzim 2011 za účasti svědka [příjmení], který to potvrdil. Ani výslech svědka [příjmení] neprokázal, že by žalovaný o pohledávce žalobce za [příjmení] před uzavřením kupní smlouvy dne [datum] věděl, když svědek sice uvedl, že na základě pověření žalobce oslovoval věřitele [příjmení] a postupně se dostal až k žalovanému, kterého informoval, že kupují pro žalobce pohledávky za [příjmení] a že chtějí koupit i jeho pohledávku. Z výpovědi nevyplývá, kdy k tomuto jednání došlo a že svědek žalovaného informoval o pohledávce žalobce. Setkání svědka [příjmení] se žalovaným potvrdil svědek [příjmení]. Ten uvedl, že zůstal sedět v autě a za žalovaným šel pouze [příjmení], který mu řekl, že má směnku od [příjmení] a tu žalovanému ukazoval. To se však jeví jako značně nevěrohodné, když svědek [příjmení] o tom, že by žalovanému ukazoval směnku, nic neuvedl. Nadto svědek [příjmení] zůstal při setkání v autě a o směnce mu měl svědek [příjmení] pouze říct, nikoli mu ji ukázat. Svědek [příjmení] tak nemohl vědět, co [příjmení] žalovanému ukazoval. Uvedené skutečnosti spolu s novinovým článkem a trestním oznámením ze dne 17. 4. 2013 vyvolávají pochybnosti o věrohodnosti jmenovaných svědků. Naopak výpověď svědka [příjmení] ohledně vzájemných setkání korespondovala s výpovědí žalovaného, [příjmení] i [příjmení].

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že dlužník [příjmení] věděl, že existuje pohledávka ze směnky (oprávněný [anonymizováno]) a je proti němu vedeno soudní řízení sp. zn. 43 Cm 53/2011, když z tohoto důvodu se cíleně zbavoval svého majetku, kdy pozemky zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [ulice] [ulice] převedl na žalovaného a následně ostatní nemovité věci daroval synovi. Je nelogické, že svědek [příjmení] je hodnocen na jedné straně jako bezúhonný a na druhé straně je nevěrohodný, rovněž je nesprávné hodnocení výpovědi svědka [příjmení], který potvrdil, že žalovaný byl informován o pohledávce žalobce ze směnky. Tedy žalovaný od nich věděl o žalobci jako dalším věřiteli. Stejným způsobem je vyhodnocena výpověď svědka [příjmení], od kterého chtěl žalovaný odkoupit pohledávku za dlužníkem [příjmení], kdy žalovaný byl tímto svědkem informován ještě před uzavřením kupní smlouvy o pohledávce [příjmení] za dlužníkem. Tedy věděl o dalším věřiteli v době, kdy shromažďoval podklady ke koupi pozemků od zadluženého [příjmení]. Hodnocení soudu, že ke dni převodu 1. 6. 2011 disponoval dlužník [příjmení] dalším majetkem, ze kterého mohl věřitele uspokojit, je chybným, když majetky, které vlastnil, byly zatíženy buď exekucí, příp. soudcovskými zástavními právy, omezením převodu. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] je zjevné, že již 10. 2. 2009 je zřízeno ve prospěch OSSZ soudcovské zástavní právo a 3. 5. 2011 je pověřen k vedení exekuce soudní exekutor [anonymizováno] [příjmení], který 3. 6. 2011 vydal příkaz ke zřízení soudcovského zástavního práva a exekuční příkaz k prodeji. Z důkazu zprávou [anonymizováno] [příjmení] o cenách zajištěného majetku zjištěných znalcem a původně sepsaných exekutorským vykonavatelem vyplývá, že tyto ceny byly nadhodnocené. Tento majetek nedosahoval takové výše, aby všichni věřitelé byli zcela uspokojeni. Řízení vůči [příjmení] bylo zahájeno u Krajského soudu v Plzni dne 13. 4. 2011, dne 18. 5. 2011 je vydán směnečný platební rozkaz, proti kterému podal dlužník námitky. Námitky byly soudu doručeny 13. 6. 2011, tedy je předpoklad, že dlužník je převzal v době, kdy probíhalo jednání o kupní smlouvě se žalovaným. V rozporu s hodnocením soudu jsou i předložené důkazní listiny k nemovitému majetku dlužníka [příjmení], kdy výpisy [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] prokazují, že ke dni 18. 5. 2011 a 1. 6. 2011 měl dlužník zbylé nemovité věci zastaveny ve prospěch správce daně, dále zástavní právo soudcovské č. j. 28 E 81/2009 a několik exekučních příkazů. Stejná situace byla u nemovité věci na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], kde vázlo zástavní právo soudcovské a několik exekučních příkazů. Žalobce se nemohl z dalších nemovitých věcí uspokojovat, když tyto byly exekučně a soudním rozhodnutím zajištěny. Tedy k 1. 6. 2011 dlužník sice vlastnil další nemovitý majetek, ale dispozice k němu byla omezená z důvodu dluhů a omezení převodů.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud správně zhodnotil výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení] jako nevěrohodné. Žalovaný se svědkem [příjmení] nikdy nejednal. Nedisponoval nikdy žádnou pohledávkou za [příjmení], ani společnosti, jejichž byl jednatelem a společníkem, kromě těch, které zakoupil. Povědomost o veškerých pohledávkách získal z veřejných zdrojů a ze sdělení [příjmení], který žalovaného oslovil s nabídkou odprodeje nemovitostí, které byly neprodejné s ohledem na jejich zatížení exekučními řízeními. Vědomost žalovaného o pohledávce žalobce před uzavřením kupní smlouvy je tvrzena toliko žalobcem a svědkem [příjmení]. Výpověď svědka [příjmení] zůstala osamocena, nebyla podpořena ani svědkem [příjmení]. V jejich výpovědích jsou rozpory. Vědomost svědka [příjmení] o pohledávce žalobce ze směnky před podpisem kupní smlouvy dovozuje žalobce pouze z domněnek, aniž vzal v potaz skutečnosti prokázané, že směnečný platební rozkaz ze dne 18. 5. 2011 byl [příjmení] vhozen do listovní schránky 6. 6. 2011. Majetek svědka [příjmení] je žalobcem nesprávně hodnocen co do hodnoty i doby rozhodné. Soud nepochybil, když hodnotil majetkové poměry dlužníka [příjmení] ke dni uzavření kupní smlouvy a dovodil, že vlastnil další majetek, jehož hodnota převyšovala pohledávku žalobce. Ke dni 1. a 2. 6. 2011 nebyl v katastru nemovitostí žádný zápis, že by spoluvlastnický podíl [jméno] [příjmení] na byt. domě [adresa] s pozemkem v k. ú. [obec] byl zatížen exekučním příkazem k prodeji nemovitosti a exekutorským zástavním právem, když exekuční příkazy byly vydány až dne 3. 6. 2011 k zajištění pohledávky [příjmení]. Zástavní právo soudcovské bylo nařízeno v únoru 2009 pro pohledávku pouze 58 994 Kč. Dlužník vlastnil ještě rodinný dům [adresa] se st. [parcelní číslo] v k. ú. [obec], které nebyly v té době zatíženy. Na nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy mezi žalovaným a [příjmení], byly před vyplacením kupní ceny zajištěným věřitelům vydány příkaz k jejich prodeji a dražební vyhláška a pokud by byl prodej realizován, byly by uspokojovány pohledávky dle jejich pořadí, tedy pokud žalobci nesvědčil žádný exekuční titul, na jehož základě by mohl přihlásit pohledávku k rozvrhu výtěžku dražby, nebyla by jeho pohledávka uspokojena. Exekuční titul žalobce nabyl vykonatelnosti více než čtyři roky po uzavření kupní smlouvy. Soud správně dovodil, že kupní cena za prodej pozemků 5 942 026 Kč převýšila cenu obvyklou, a dospěl ke správnému závěru, že pokud byla použita na úhradu závazků prodávajícího na pohledávky přednostního pořadí oproti pohledávce žalobce, jednalo se o plnění ekvivalentní a hodnota jeho majetku zůstala nezměněna. Žalobce neprokázal, že kupní smlouvou chtěl dlužník [příjmení] zkrátit své věřitele a že věděl, že uzavřením smlouvy může své věřitele zkrátit, a byl s tím srozuměn. Neprokázal ani, že kupní smlouva objektivně zkracovala žalobce, navíc dlužník [příjmení] vlastnil v době uzavření kupní smlouvy další majetek, který svojí hodnotou výrazně převyšoval pohledávku žalobce a který nebyl zatížen. Povědomost žalovaného o jiných pohledávkách za [příjmení] v době uzavření kupní smlouvy prokázána nebyla.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, přihlédl k odvolání a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalobce v odvolacím řízení nenavrhoval. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

6. Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popř. zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008).

7. Soud prvého stupně dospěl ke správnému závěru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že žalovaný v době uzavření kupní smlouvy věděl o dalších věřitelích dlužníka, než o těch, které zjistil od dlužníka či z katastru nemovitostí a jejichž pohledávky vyplatil před uzavřením kupní smlouvy. Nevěděl tedy ani o pohledávce žalobce, neboť tato pohledávka nebyla zjistitelná z katastru nemovitostí a nevěděl o ní ani dlužník [příjmení], který se o ní dozvěděl teprve ze směnečného platebního rozkazu, který mu byl vhozen do domovní schránky až dne 6. 6. 2011, jak bylo zjištěno z výpovědi svědka [příjmení] i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2014, č. j. 43 Cm 53/2011-11. Vědomost žalovaného o pohledávce žalobce v době uzavření kupní smlouvy nebyla prokázána ani výpověďmi svědků [příjmení] a [příjmení], z nichž vyplývá, že k jejich schůzce se žalovaným, při níž jednali o„ pohledávce [příjmení]“, došlo na podzim 2011 Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením výpovědí svědků [příjmení] a [příjmení], kteří rovněž vypovídali k této sporné skutečnosti. Soud prvého stupně dospěl ke správnému závěru, že z výpovědi svědka [příjmení] nevyplývá, kdy k jeho setkání se žalovaným (které žalovaný popíral) mělo dojít a že při tomto setkání svědek žalovaného informoval o pohledávce žalobce. K tomu lze dále poukázat i na rozpory ve výpovědi svědka [příjmení], kdy vypověděl, že„ žalobce ho pověřil začátkem roku 2011, aby oslovil věřitele [příjmení]“ a při setkání žalovaného informoval, že„ kupují pohledávky pro žalobce za [příjmení] a že tedy chtějí koupit i jeho pohledávku“, přičemž není zřejmé, proč by z tohoto důvodu navštívil žalovaného, když z provedeného dokazování žádná pohledávka žalovaného vůči dlužníku [příjmení] nebyla zjištěna, žalovaný existenci takové pohledávky popřel. Svědek [příjmení] pak v rozporu s tím vypověděl, že„ ví, že [příjmení] měl nějaké pohledávky za [příjmení], které chtěl [příjmení] koupit s tím, že je prodá žalobci nebo žalovanému, hovořil i o [příjmení]“. Navíc žalobce v žalobě tvrdil, že„ ve snaze zajistit vlastní pohledávku ze směnky zmocnil k jejímu vymáhání [příjmení]“, který po jednáních se soudními exekutory zjistil, že„ žalovaný vyplácí jednotlivé pohledávky… z tohoto důvodu jednal [příjmení] se žalovaným ve snaze uplatnit i pohledávku žalobce“. Přitom z odůvodnění rozsudku ze dne 30. 1. 2014, č. j. 43 Cm 53/2011-11, vyplývá, že směnka na žalovaného byla převedena rubopisem až dne 12. 4. 2011 (čímž bylo současně vyvráceno tvrzení žalobce v jeho podání ze dne 16. 7. 2014 i v jeho výpovědi, že k samotnému získání směnky a jednání svědka [příjmení] došlo již na začátku roku 2010). Soud prvého stupně správně též hodnotil jako nevěrohodnou výpověď svědka [příjmení], který potvrdil setkání svědka [příjmení] se žalovaným, kdy měl zůstat sedět v autě, přičemž mu [příjmení] měl říci, že má směnku od [příjmení] a tu žalovanému ukazoval. Pokud by však zůstal sedět v autě, nemohl by slyšet, co říká, a vidět, co ukazuje svědek [příjmení] žalovanému.

8. Podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odst. 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odst. 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odst. 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odst. 4).

9. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel, nejde-li o právní úkon učiněný vůči osobám jemu blízkým. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka a že je s tím dlužník alespoň srozuměn (srov. např. rozsudek ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, a rozsudek z 29. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2013). Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. rozsudek z 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu § 42a obč. zák., a to ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele (srov. např. rozsudek z 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/ 2009, a rozsudek z 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014).

10. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 42a obč. zák. Dospěl však k nesprávnému právnímu závěru, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 2011 neměla za následek zmenšení majetku dlužníka [jméno] [příjmení], neboť za převáděné nemovitosti obdržel jejich obvyklou cenu a jednalo se tak o tzv. ekvivalentní plnění ve smyslu shora citovaných judikatorních závěrů. Dlužník totiž kupní smlouvou převedl předmětné nemovitosti na žalovaného za kupní cenu 5 942 026 Kč s ujednáním, že tato byla uhrazena tak, že částky v celkové výši 1 927 425 Kč byly uhrazeny na účet Pozemkového fondu ČR, částka 3 836 340 Kč měla být uhrazena svědku [příjmení] podle dohody o narovnání, o postoupení pohledávky a o zajištění závazku ze dne 11. 4. 2011, kterou došlo mj. k postoupení pohledávky svědkem [příjmení] [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], a částka 178 261 Kč byla uhrazena na účet této společnosti. I když tedy kupní cena za převedené nemovitosti odpovídala jejich obvyklé ceně, nedostalo se jejím zaplacením dlužníkovi skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohl žalobce uspokojit svou pohledávku vůči dlužníkovi, neboť kupní cena byla zaplacena věřitelům za účelem uspokojení jejich pohledávek vůči dlužníkovi a nemohla proto být ani částečně zdrojem uspokojení pohledávky žalobce. Dlužníkův majetek tedy nezměnil podobu svých aktiv ve stejné hodnotě, a došlo tak k jeho zmenšení. Soud prvého stupně však dospěl ke správnému závěru, že v době uzavření kupní smlouvy (resp. v době její účinnosti vkladem do katastru nemovitostí dne 2. 6. 2011) dlužník [příjmení] vlastnil ještě další majetek, a to nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], na [list vlastnictví] v k. ú. [část obce] a na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], které byly v rámci exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [příjmení] oceněny na částky 1 380 000 Kč, 96 000 Kč a 1 650 000 Kč, tj. v celkové hodnotě 3 126 000 Kč, a dále movité věci, sepsané v rámci exekuce dne 10. 1. 2012 v celkové odhadnuté hodnotě 953 500 Kč. Tento majetek tedy postačoval (v době účinnosti kupní smlouvy) k tomu, aby z něj žalobce uspokojil svoji pohledávku ve výši 1 250 000 Kč, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný ještě před uzavřením kupní smlouvy dne 1. 6. 2011 plnil (prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], jejímž byl jednatelem a společníkem) na další závazky dlužníka [jméno] [příjmení], které byly exekučně vymáhány soudními exekutory, částky 2 746 050 Kč ([anonymizováno] [příjmení]), 79 520 Kč ([anonymizováno] [příjmení]), 153 342 Kč ([anonymizováno] [příjmení]) a 42 290 Kč ([anonymizováno] [příjmení]), tj. celkem částku 3 021 202 Kč, čímž tyto další nemovitosti dlužníka zbavil zatížení exekucemi. S ohledem na uvedené tak lze dospět k závěru, že v případě kupní smlouvy ze dne 1. 6. 2011 se ve vztahu k žalobci nejednalo o zkracující právní úkon ve smyslu § 42a obč. zák. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že i kdyby k převodu nemovitostí na základě této kupní smlouvy nedošlo, žalobce by reálně neměl možnost domáhat se uspokojení své pohledávky z předmětných nemovitostí s ohledem na zástavní práva zatěžující tyto nemovitosti a nařízené exekuce pro pohledávky dalších věřitelů dlužníka, které byly žalovaným zaplaceny v celkové výši 8 963 228 Kč (tj. pohledávka Pozemkového fondu ČR ve výši 1 927 425 Kč, pohledávka svědka [příjmení] ve výši 3 836 340 Kč a další pohledávky, na které žalovaný zaplatil soudním exekutorům celkem 3 021 202 Kč), a na které by žalovaný neplnil, pokud by na něj neměly být předmětné nemovitosti převedeny, přičemž v rámci nařízených exekucí by nepochybně došlo k prodeji předmětných nemovitostí v dražbě na základě vydaných exekučních příkazů k prodeji nemovitostí, kdy v exekuci vedené [anonymizováno] [příjmení] (sp. zn. 134 EX 09187/2010) již byla dne 6. 5. 2011 vydána dražební vyhláška k dražbě nemovitostí, do které by však žalobce svou pohledávku přihlásit nemohl, neboť se stala vymahatelnou až mnohem později vykonatelností rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2014, č. j. 43 Cm 53/2011-11, tj. dne 28. 7. 2015, a z výtěžku dražby by tak nemohla být uspokojena, případně pokud by k dražbě nemovitostí došlo až po datu vykonatelnosti uvedeného rozsudku, nebyla by při rozvrhu výtěžku uspokojena pro svoje horší pořadí oproti ostatním pohledávkám vůči dlužníkovi (§ 338ze o. s. ř.). Přestože tedy v důsledku kupní smlouvy došlo ke zmenšení majetku dlužníka, toto současně nemělo za následek, že žalobce nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z tohoto majetku. Soud prvého stupně dospěl rovněž ke správnému závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že žalovanému byl znám úmysl dlužníka [příjmení] zkrátit své věřitele. Žalovaný před uzavřením kupní smlouvy zjišťoval věřitele dlužníka a jejich pohledávky, aby předmětné nemovitosti„ oddlužil“, od samotného dlužníka a z katastru nemovitostí, přičemž o žalobci jako dalším věřiteli se nedozvěděl, nemohl mu tudíž být ani znám případný úmysl dlužníka zkrátit tohoto věřitele.

11. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to s upřesněním předmětu řízení, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, jehož nesprávnost odvolatel ani nenamítal a kterým soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, a proto mu odvolací soud přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 80 922 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) v sazbě 32 100 Kč, 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrady cestovních výdajů ve výši 1 478 Kč za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět (délka cesty 168 km, průměrná spotřeba 8,9 l /100 km, cena benzinu 41,20 Kč a sazba základní náhrady 5,20 Kč/km), náhrady za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 cit. vyhlášky) a 21 % DPH.