11 Co 130/2025 - 147

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2025, č. j. 13 C 49/2024-111 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 12 296,15 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky 250 000 Kč za dobu od 18. 11. 2023 do 13. 2. 2024 a z částky 150 000 Kč za dobu od 14. 2. 2024 do zaplacení (výrok I) a dále náklady řízení v částce 122 583,50 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2023 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zateplení fasády, výměna oken a štítu na chatě žalobkyně za cenu cca 400 000 Kč se zálohou ve výši 150 000 Kč. V článku 3.3. smlouvy bylo upraveno právo objednatele odstoupit od smlouvy a povinnost zaplatit za této situace poměrnou část ceny za provedenou část díla, bude-li mít z plnění žalobkyně prospěch s tím, že odstoupení od smlouvy je účinné jeho doručením druhé straně. Nesporné mezi účastníky bylo zaplacení zálohy ve výši 250 000 Kč žalobkyní a vrácení částky 100 000 Kč dne 13. 2. 2024 žalovaným. Podle doložené komunikace mezi účastníky z 1. a 8. listopadu 2023 bylo dle soudu prvního stupně prokázáno, že žalovaný nepřivezl dohodnutý materiál, že má zdravotní a finanční potíže a není schopen dát výplatu svým pracovníkům, ti mu proto nechtějí chodit do práce. Dne 12. 11. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému dopis, jímž z důvodu prodlení žalovaného odstupuje od smlouvy a žádá o vrácení zálohy 250 000 Kč. Dopisem ze dne 16. 10. 2024 opětovně žalobkyně prostřednictvím právního zástupce od smlouvy odstoupila pro prodlení na straně žalovaného. Dne 19. 11. 2024 pak opětovně vyzvala žalovaného k vrácení zaplacené zálohy 250 000 Kč. Podle odborného vyjádření Technického a zkušebního ústavu stavební Praha s.p. ze dne 2. 12. 2024 lze předmět smlouvy považovat za dělitelný na tři části, a to zateplení fasády, výměna oken a výměna štítu. Zateplení není dělitelné na vrstvy, je nutné provést uceleně nejen polystyrén, ale i další vrstvy a skladbu, jinak neplní zateplení svoji funkci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, v níž nebyla sjednána doba plnění. Podle ust. § 1958 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) tak bylo povinností žalovaného provést dílo bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně. Z komunikace účastníků lze dovodit výzvu žalobkyně i sdělení žalovaného, že v provádění díla nebude pokračovat, neboť výslovně uvedl, že není schopen závazek splnit, lze proto aplikovat ust. § 1968 o. z. Žalobkyně odstoupila od smlouvy dle ust. § 2002 o. z. pro prodlení žalovaného z důvodu dle ust. § 1969 odst. 2 o. z. Sjednané dílo bylo dělitelné na tři části z ekonomického pohledu, část díla sice provedena byla, ale nejedná se o ucelenou část. Žalovaný nedokončil ani jednu ucelenou dílčí část, tzn. dle ust. § 2004 odst. 2 o. z. jeho částečné plnění nemělo pro žalobkyni význam, proto mohla odstoupit od smlouvy o dílo jako celku. Námitka žalovaného, že odstoupení je neplatné či neúčinné, je nedůvodná. Podle ust. § 2004 odst. 1 a 2 o. z. má odstoupení účinky ex tunc a tyto účinky nastaly již dne 12. 11. 2023. Žalobkyně zaplatila zálohu 250 000 Kč, vráceno jí bylo 100 000 Kč. Částka 150 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 o. z., neboť právní důvod plnění žalobkyně odpadl, žalovaný tak musí vrátit zaplacenou zálohu v celém jejím rozsahu včetně zákonného úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

3. Soud prvního stupně se nezabýval argumentací žalovaného, že je třeba zohlednit i jeho nárok plynoucí z provedené části díla a nakoupeného materiálu, neboť tento nárok nepovažoval za žalovaným řádně v řízení uplatněný. Odkázal na procesní zásadu dispoziční, podle které lze projednat v řízení jen řádně uplatněný nárok a soud neprovádí zjišťování objektivní pravdy. Předmět tohoto řízení byl vymezen jen žalobou. Současně podle aktuálního znění ust. § 2991 o. z. již není vyžadováno, aby v petitu žaloby (a tím i ve výroku rozsudku) byla vyjádřena podmíněnost vzájemného plnění a protiplnění. Ty jsou totiž považovány za dva samostatné nároky a pokud by žalovaný chtěl svůj nárok uplatnit v řízení, musel by tak učinit výslovně dle § 41 o. s. ř. buď tím, že by svůj nárok proti nároku žalobkyně započetl, anebo by jej uplatnil vzájemnou žalobou. Vzhledem k tomu, že taková námitka vzájemnosti či započtení nebyla procesně použitelným způsobem žalovaným uplatněna v souladu s ust. § 97 a § 98 o. s. ř., nemohl k ní soud prvního stupně přihlížet a provádět o ní dokazování. Žalovaný sice skutkově argumentoval okolnostmi, které jeho nárok vymezily, neučinil však tomu odpovídající procesní úkon. Proto soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy včetně žalovaným navrhovaného znaleckého posudku na obvyklou cenu poskytnutého plnění a nezabýval se výslovně neuplatněným nárokem žalovaného. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů přiznal žalobkyni. Specifikaci nákladů pak uvedl v odůvodnění rozsudku.

4. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. V odvolání namítal, že soud prvního stupně neprovedl úplné dokazování, důkazy hodnotil jednostranně, dokazování ukončil předčasně a zcela se nevěnoval obraně žalovaného, nesprávně tak posoudil její uplatnění. Dle žalovaného bylo dílo dělitelné na čtyři části, neboť zateplení fasády v sobě zahrnovalo dvě části, a to zateplení soklu a obytné části. Soud prvního stupně přijal nesprávný závěr o využitelnosti díla pro žalobkyni, neboť není pravdou, že by dílo bylo pro žalobkyni nepoužitelné a muselo by být odstraněno a provedeno znovu od samého počátku, degradace polystyrénu nenastala, nebo byla zcela nevýznamná. V odvolání žalovaný opakovaně vymezil práce, které provedl, a zdůraznil, že tato část má reálný význam pro žalobkyni a odpovídá částce 150 000 Kč, které si ze zaplacené zálohy ponechal. Jedná se o bourací práce, demontáž parapetů, špalet oken, soklových plechů a štítu, montáž OSB desek na štítu a zateplení domu polystyrénem včetně soklu a obvodových zdí chaty, kotvení, natažení sítě a lepidla, broušení a penetrování. Dle názoru žalovaného žalobkyně nemohla odstoupit od smlouvy jako celku, ale jen od té části, která nebyla realizována, proto má žalovaný nárok na finanční kompenzaci za to, co skutečně provedl. Smlouva o dílo je synallagmatickým závazkovým vztahem a vzájemnost plnění má při odstoupení od smlouvy o dílo odraz v ust. § 2993 o. z. Při odstoupení od smlouvy jsou tedy strany povinny si vrátit plnění, které obdržely, a pokud ho vrátit nelze, musí být poskytnuta finanční kompenzace, která umožní obnovu stavu před uzavřením smlouvy. Je sice pravdou, že žalovaný formálně svůj nárok nezapočetl ani neuplatnil vzájemnou žalobu, ale skutkově vymezil provedenou část díla a svoji pohledávku vyčíslil. To musí v řízení postačovat k tomu, aby se soud jeho nárokem zabýval. Nárok žalovaného tedy nelze opominout.

5. Žalobkyně navrhla při jednání odvolacího soudu potvrzení rozsudku, který považovala za věcně správný.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalovaného i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolání žalovaného není důvodné.

7. Základní otázka, která se stala předmětem přezkumu odvolacím soudem byla, zda se měl soud prvního stupně zabývat v řízení i nárokem žalovaného na zaplacení jím částečně provedeného díla, který sice skutkově ve svých základních obrysech vymezil, nicméně jej řádně neuplatnil v souladu s ust. § 97 o. s. ř., tedy nepodal v řízení vzájemnou žalobu, ani neprovedl výslovné započtení svého nároku proti nároku žalobkyně dle § 98 o. s. ř., ani netvrdil, že by tak učinil mimo řízení. Odvolací soud tedy řešil, zda postačí, aby žalovaný v základních obrysech svůj nárok skutkově vymezil a soud s takovým nárokem musel pracovat, resp. poučit žalovaného, jak má svůj nárok uplatnit či tvrzení doplnit, nebo zda je nutné výslovné procesní uplatnění takového nároku.

8. Odvolací soud ze spisu zjistil, že soud prvního stupně při jednání dne 14. 11. 2024 sdělil účastníkům, že odstoupení od smlouvy ze dne 12. 11. 2023 považuje předběžně za platné a účinné a apeloval na účastníky, aby se pokusili věc vyřešit dohodou. Současně výslovně upozornil, že civilní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, upozornil na skutečnost, že předmět řízení je prozatím vymezen jen žalobou a že je jím pouze nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spočívající ve vrácení zaplacené zálohy ve zbývající výši 150 000 Kč (rozdíl zaplacené zálohy 250 000 Kč a vrácené částky 100 000 Kč). Po následném přerušení jednání se zástupce žalovaného výslovně vyjádřil tak, že zde proti sobě stojí dvě pohledávky z bezdůvodného obohacení (tzn. pohledávka žalobkyně a pohledávka žalovaného) a s odkazem na ust. § 2004 o. z. je třeba se oběma pohledávkami v řízení zabývat a zohlednit i právo žalovaného na uhrazení provedené části díla. Zopakoval dále, že žalobkyně nemohla odstoupit od smlouvy ohledně díla jako celku, ale jen ohledně jeho části. Následně soud prvního stupně poskytnul žalobkyni poučení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1947/2013, podle kterého je podstatný hospodářský účel provedené části díla pro objednatele a dělitelnost plnění s tím, že je na žalobkyni, aby prokázala svá tvrzení o tom, že sjednané dílo je dělitelné jen na tři části a že žalovaným provedené plnění nebylo pro ni využitelné. Žalovanému nebylo poskytnuto žádné poučení.

9. Žalobkyně na poučení soudu reagovala podáním ze dne 2. 12. 2024 a doložila odborné vyjádření Technického a zkušebního ústavu stavební Praha s.p., o které pak soud prvního stupně opřel svoji úvahu uvedenou shora. Žalovaný nijak svůj nárok již dále neupřesnil.

10. Při hledání odpovědi na položenou otázku (viz bod 7 odůvodnění tohoto usnesení) odvolací soud vyšel z judikatury vyšších soudů. Například Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 615/2022 uvedl s odkazem na své dřívější rozhodnutí ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, že: „…kompenzační projev může nositel vzájemné pohledávky (žalovaný) učinit před zahájením řízení nebo až po podání žaloby v době, kdy probíhá občanské soudní řízení. V průběhu řízení lze právní úkon směřující k započtení provést přímo vůči žalobci nebo podáním, ústně při jednání či jiném soudním roku vůči soudu s tím, že jeho účinnost nastane, jakmile se žalobce o něm v řízení dozví (§ 41 odst. 3 o. s. ř.). Započtení své pohledávky proti pohledávce uplatněné žalobou, které bylo učiněno mimo řízení, se žalovaný musí v jeho průběhu dovolat. Ustanovení § 98 o. s. ř. představuje procesní provedení hmotněprávní úpravy zániku vzájemných pohledávek jejich započtením, a to za podmínek blíže specifikovaných hmotným právem… Kompenzační projev učiněný způsobem předjímaným v § 98 o. s. ř. je svou podstatou hmotněprávním úkonem, jinak by nemohl přivodit následky ve světě hmotného práva (tj. zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí). … Poučení o tom, že hmotněprávní úkon účastníka postrádá náležitosti, je poučením o hmotném právu. Ústavní soud i Nejvyšší soud vycházejí ve své rozhodovací praxi důsledně z názoru, že poučení o hmotném právu je v rozporu s § 5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a neslučuje se s principem rovnosti účastníků řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996 sp. zn. I ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 2/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, uveřejněný pod č. 51/2004 tamtéž, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod č. 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5161/2007)“.

11. Dále pak Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 210/2023 uvedl, že: „… v režimu „nového“ občanského zákoníku (na rozdíl od předchozí úpravy v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004, a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 364/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013) je ponecháno výlučně na straně, vůči níž je nárok z bezdůvodného obohacení uplatňován, namítne-li vzájemnost plnění, tedy poukáže-li na to, že vymáhání její povinnosti vrátit, co na základě zdánlivého, neplatného či zrušeného právního titulu obdržela, je podmíněno tím, že i jí budou navráceny poskytnuté hodnoty, a to nejpozději současně se splněním její restituční povinnosti. Uplatní-li žalovaný opodstatněnou námitku vzájemného plnění, promítne soud v případě shledání žalobou uplatněného nároku důvodným danou skutečnost do svého výroku. Bylo tedy jen a pouze na žalovaném, aby procesně regulérním způsobem svoji námitku uplatnil. Neučinil-li tak, nelze logicky vzato odvolacímu soudu vytýkat, že se neexistující námitkou nezabýval“.

12. Obdobně Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2082/2023 uvedl, že: „…z obsahu spisu je nepochybné, že stěžovatel byl poučen v souladu s § 118a odst. 4 o. s. ř. o svých procesních právech a povinnostech, zejména o skutečnosti, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, což znamená, že je na stěžovateli, případně na vedlejších účastnících řízení, zda a jaké nároky určí předmětem řízení. Soud v tomto typu řízení z úřední povinnosti neprovádí zjišťování materiální pravdy skutečného stavu věci … Ústavní soud dále připomíná, že v řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy… Není úlohou soudů poučovat o právech, kterých si mohl a měl být stěžovatel, s ohledem na již citovanou zásadu vigilantibus iura scripta sunt, vědom, či samočinně rozhodovat za stěžovatele o volbě jeho právního zástupce. Takový postup by byl v přímém rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků, neboť by tím soud mimo jiné nahrazoval roli jejich právních zástupců (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3456/22; usnesení ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 841/06; usnesení ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1826/07; usnesení ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2956/10). Současně Ústavní soud podotýká, že cítil-li se stěžovatel v postavení slabší strany, bylo tomu tak v důsledku jeho vlastního rozhodnutí bez přičinění obecných soudů… K výtce stěžovatele, že postup obecných soudů, jež se nezabývaly otázkou, jak byly prostředky ze smlouvy o dílo stěžovatelem využity, a postup vedlejších účastníků řízení, kteří proti stěžovateli podali žalobu, je třeba shledat jako rozporný s dobrými mravy, Ústavní soud odkazuje na svou rozhodovací praxi, podle níž pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou; to ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti [srov. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369); nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. V postupu vedlejších účastníků řízení, kteří využili svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal rozpor s dobrými mravy. Jak již bylo výše uvedeno, bylo plně v dispozici stěžovatele, aby otázku použití prostředků ze smlouvy o dílo vznesl ve formě námitky vzájemného plnění, což neučinil“.

13. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že soud prvního stupně při jednání dne 14. 11. 2024 účastníkům předestřel, co považuje za předmět řízení (pouze nárok uplatněný žalobkyní), a dal žalovanému prostor pro řádné procesní uplatnění jeho nároku, nebyl však povinen poskytovat podrobný návod, jak to má učinit, a nebyl ani povinen poučovat jej o hmotném právu. Jak ze shora citované judikatury plyne, od účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. již neovlivňuje předmět řízení v synallagmatických vztazích, tedy ani při zániku takových vztahů odstoupením, vzájemnost plnění. Nárok žalovaného se tak automaticky předmětem řízení nestane za situace, kdy je první nárok uplatněn žalobou. V dané věci se jedná, jak konečně i správně zástupce žalovaného uvedl, o samostatné dva nároky, byť oba plynoucí ze vzájemného jediného synallagmatického vztahu. Je však na účastnících, aby konkrétní nárok předmětem řízení procesně jednoznačným způsobem označili. Není na soudu, aby tyto skutečnosti dovozoval z podání žalovaného. V nich sice opakovaně žalovaný uvedl, že chce zohlednit i jím provedené práce, které sice ne zcela dostatečně a jednoznačně, ale alespoň druhově vymezil, ale předmětem řízení svůj nárok jednoznačně procesně použitelným způsobem neučinil. V odvolání se žalovaný bránil odkazem na hmotněprávní ust. § 2993 o. z., které je nepochybně hmotněprávním základem jeho práva na vrácení (či restituci) jím poskytnutého plnění, současně si však neuvědomil, že se jedná jen o hmotněprávní rovinu jeho nároku, která nepostačuje k tomu, aby se jeho právo stalo předmětem řízení, aniž by učinil tomu odpovídající procesní úkon – započtení či uplatnění vzájemné žaloby dle ust. § 97 a § 98 o. s. ř. Svůj nesprávný závěr potvrdil i v odvolání, kdy výslovně uvedl, že podle jeho názoru není možné jeho obranu odmítnout jen tím, že nebyla podána vzájemná žaloby či proveden zápočet. V takovém závěru se však mýlí, neboť právě takový úkon žalovaného je nezbytný k tomu, aby se jeho nárokem mohl soud zabývat. Započtením by totiž pohledávky do výše, ve které se potkaly, zanikly, a soud by již nemohl tomu odpovídající povinnost uložit. Zánik pohledávky započtením však žalovaný netvrdil. Pokud navíc odpovídající procesní úkon žalovaný neučinil, není jeho nárok předmětem řízení a soudy se jím zabývat nemohou (opačný postup by byl v rozporu s procesními zásadami) bez ohledu na to, zda jej v hrubých rysech skutkově ve svých podáních žalovaný popsal. Za současného znění občanského zákoníku je třeba dodržovat určitou dávku formalismu ve vztahu k vymezení předmětu řízení a tu žalovaný nedodržel. To neznamená, že by jeho nárok neexistoval, či zanikl, ale v tomto řízení se jím soud zabývat nemohl. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně, který vedl k oddělení nároku žalobkyně a žalovaného, byl správný. Správný pak byl i postup soudu prvního stupně, pokud zamítl důkazní návrhy žalovaného vztahující se k jeho právu (nároku) včetně znaleckého posudku na obvyklou cenu žalovaným provedených prací, neboť ten nebyl předmětem řízení.

14. Dále pak se odvolací soud zabýval argumentem žalovaného, že žalobkyně mohla odstoupit od smlouvy o dílo jen částečně, neboť část díla žalovaný provedl a jedná se o takovou část, která má hospodářský účel, význam, pro žalobkyni. I při řešení této otázky vyšel odvolací soud z judikatury vyšších soudů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, ze dne 25. 11. 2020 může objednatel podle ust. § 2593 o. z. částečně odstoupit od smlouvy o dílo, lze-li k té části plnění zhotovitele, od něhož odstupuje, přiřadit ve shodě s předchozí projevenou vůlí smluvních stran, i ekvivalent protiplnění objednatele. Předpokladem pro částečné odstoupení od smlouvy o dílo tedy je a) faktická oddělitelnost části díla, ohledně které se odstupuje a která musí být fakticky vymezitelná a současně b) finanční oddělitelnost této části díla, tedy posouzení, zda lze stanovit cenu části díla, ohledně které se odstupuje ze smlouvy či jiného se smlouvou souvisejícího dokumentu (např. z rozpočtu). Z citovaného rozhodnutí totiž plyne, že: „… v obecném ust. § 2004 odst. 2 o. z., které upravuje odstoupení od smlouvy, totiž zákonodárce výslovně zakotvuje možnost věřitele v případě, že dlužník plnil zčásti, odstoupit pouze od nesplněného zbytku plnění. Odstoupit od celé smlouvy pak věřitel může pouze v případě, kdy pro něj plnění nemá význam. Zákonná úprava směřuje k tomu, aby byly zásahy zpětných ex tunc účinků odstoupení od smlouvy, pokud možno minimální a zrušení závazku se zbytečně netýkalo i těch jeho částí, které mohou po odstoupení přetrvat, tedy aby nedocházelo k neúčelnému zmaření smlouvy bez racionálního podkladu. Proto je stanoveno, že v případě již proběhnuvšího částečného plnění (které je věřitel podle § 1930 odst. 2 o. z. povinen přijmout) může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Účinky odstoupení se tedy mohou týkat pouze té části závazku, která ještě splněním nezanikla a fakticky se tedy o zrušení ex tunc jednat nebude. Tento závěr je použitelný i v případě smlouvy o dílo, resp. aplikace ust. § 2593 o. z., byť v citovaném ustanovení spojení „odstoupit od smlouvy“ není blíže konkretizováno. Je proto nutné vyjít z analogického užití ust. § 2004 odst. 2 o. z., jež obecně upravuje možnost odstoupení od smlouvy, a které v případě, že již došlo k částečnému plnění smlouvy, neumožňuje odstoupit od smlouvy jako celku, pokud nejde o částečné plnění, které nemá pro věřitele význam. Pro možnost částečného odstoupení od smlouvy podle ust. § 2004 odst. 2 o. z. není podstatný závěr, zda bylo mezi stranami sjednáno plnění po částech, nýbrž závěr, zda k částečnému plnění skutečně došlo. … Je-li smyslem a účelem odstoupení od smlouvy přivodit od počátku zánik (určitých) práv a závazků ze smlouvy, v případě částečného odstoupení z množiny všech původně sjednaných práv a povinností přivodit zánik pouze některých (srov. § 2004 a § 2005 odst. 1 o. z.), nelze účinně částečně odstoupit od smlouvy v těch případech, kdy by také zákonem předpokládané účinky nemohly nastat. Odstoupit částečně od smlouvy účinně nelze, pokud nejsou mezi stranami jednotlivá práva a povinnosti vymezeny způsobem, který by podle shodné vůle obou stran umožňoval oddělit jejich určitou část a jednoznačně ji přiřadit k právům a povinnostem zanikajícím nebo přetrvávajícím po částečném odstoupení. Při částečném odstoupení od smlouvy o dílo je tak třeba při posouzení oddělitelnosti části předmětu smlouvy zohlednit, že jde o synallagmatický závazek, pro který je charakteristická vzájemná podmíněnost plnění obou smluvních stran. O oddělitelnou část plnění může jít pouze tehdy, pokud lze u takové části plnění vymezit její ekvivalent u protiplnění… Podle ust. § 2593 o. z. tedy nemohou nastat účinky částečného odstoupení od smlouvy o dílo v případech, kdy z obsahu smlouvy, či z jiného jednání stran, nebude v době částečného odstoupení od smlouvy zřejmé, jaká cena odpovídala podle shodné vůle obou stran té části díla, od které (od jejího provedení) objednatel odstupuje. Pokud v takovém případě objednatel od smlouvy částečně odstoupí (byť by v odstoupení vyjádřil jaká práva a povinnosti ze smlouvy podle něj přetrvávají a jaká zanikají), nemůže takové odstoupení od smlouvy vyvolat zamýšlené účinky, nelze-li u takové části plnění ve shodě s předchozí projevenou vůlí obou stran vymezit jeho ekvivalent u protiplnění“.

15. Ve shodě se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně pak odvolací soud připomíná, že uzavřená smlouva o dílo vymezila předmět díla takto: zateplení fasády, výměna oken a štítu. Cena díla pak byla uvedena ve smlouvě odhadem na 400 000 Kč bez jakékoliv specifikace jednotlivých částí, resp. není vymezen jejich finanční ekvivalent. Ustanovení čl. 3. 3. a 4. 1. obsahuje právo objednatele od smlouvy odstoupit, byť podmínky čl. 3. 3. jsou poněkud nejasné, částečné odstoupení do smlouvy není smluvně upraveno, a tedy ani jakkoliv vymezeno.

16. Žalovaný v řízení netvrdil, že žalobkyně nemohla odstoupit od smlouvy, ale namítal, že měla odstoupit jen od neprovedené části díla, neboť to, co bylo provedeno, pro ni má hospodářský význam. Byť obecně žalovaný před soudem prvního stupně namítal neplatnost a neúčinnost odstoupení, tyto námitky již v odvolacím řízení neopakoval a ani před soudem prvního stupně je nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. Odvolací soud se tedy těmito argumenty již nezabýval. Pokud se pak jedná o námitku, že žalobkyně mohla od smlouvy odstoupit jen částečně, v kontextu citovaného rozhodnutí pak odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na ujednání účastníků obsažené v uzavřené smlouvě o dílo (a jiné nebylo ani účastníky tvrzeno, natož prokázáno), takové částečné odstoupení nebylo možné, neboť i kdyby bylo možné dovodit faktickou oddělitelnost plnění a žalovaný by určitý oddělitelný celek fakticky ukončil, což taktéž tvrzeno a prokázáno nebylo, nebylo možné ze žádného jednání dovodit finanční oddělitelnost takového dílčího celku a nebylo možné zjistit jeho finanční ekvivalent. Názor žalovaného, že žalobkyně neměla právo odstoupit od smlouvy jako celku, je tak nesprávný bez ohledu na to, zda část jím provedeného díla byla pro žalobkyni využitelná. Ani touto argumentací se tak žalovaný nemohl odpovídajícího protiplnění po žalobkyni domoci. Odvolací soud však opět odkazuje na předešlou část odůvodnění, z níž plyne, že tento závěr neznamená, že jeho právo (nárok) na plnění zaniklo či neexistuje, jen se jím nemohl v tomto řízení soud zabývat, a tedy jej ani promítnout do konečné úvahy.

17. Pokud se pak týká závěru soudu prvního stupně, zda nastala situace, z níž plyne právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a kterým jednáním žalobkyně od smlouvy o dílo s právními účinky ex tunc skutečně odstoupila, pak odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a plně se s nimi ztotožnil. Doba plnění ve smlouvě nebyla sjednána a ani z provedených důkazů ji nelze dovodit. Správně tak soud prvního stupně vyšel z ust. § 1958 o. z. a dovodil, že čas plnění je třeba odvodit od výzvy žalobkyně a lhůty bez zbytečného odkladu. Pokud pak žalovaný výslovně uvedl, že v díle pokračovat pro překážky na jeho straně nemůže, nastala situace, kdy žalobkyně byla oprávněna od smlouvy odstoupit a učinila-li tak dopisem ze dne 12. 11. 2023, který se dostal do dispoziční sféry žalovaného, což žalovaný nesporoval, účinky odstoupení jeho doručením nastaly. Ve stejném dopise pak žalobkyně vyzvala žalovaného též k vrácení zálohy ve lhůtě do 17. 11. 2023 a uvedla platební údaje. Prodlení žalovaného s vrácením zálohy ve výši 250 000 Kč představující v tento moment již bezdůvodné obohacení, neboť právní důvod jejího zaplacení odpadl, tak nastalo dne 18. 11. 2023. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 13. 2. 2024 žalovaný vrátil 100 000 Kč, proto od 14. 2. 2024 byl žalovaný v prodlení se zaplacením již jen částky 150 000 Kč. Úroky z prodlení byly pak soudem prvního stupně správně ve výroku rozsudku odvozeny od nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů proto považuje napadený rozsudek za věcně správný a dle § 219 o. s. ř. jej potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů. Ty tvoří odměna za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby 7 100 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle ust. 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 450 Kč dle ust. § 13 odst. 3 a. t. Podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21 % DPH, celkem tedy ve výši 9 135,50 Kč. Dále pak náleží žalobkyni náhrada za užití vozidla SPZ [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] za cestu k jednání odvolacího soudu z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět při vzdálenosti 95,5 km za jednu cestu, spotřebě 6,9 km na 100 km a ceně nafty 34,70 Kč za litr a při náhradě 5,8 Kč za kilometr jízdy dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., tedy 1 890,15 Kč včetně 21 % DPH, a dále náhrada za promeškaný čas dle § 14 a. t. za 7 půlhodin po 150 Kč ve výši 1 270,50 Kč včetně 21 % DPH. Celkem tedy náleží žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 12 296,15 Kč. Místo plnění bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta k plnění v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení