11 Co 144/2025 - 230

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] [hodnota][Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o neúčinnost právního jednání o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 3. 2025, č. j. 3 C 232/2023–193 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 6 070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a rozhodl o neúčinnosti právního jednání žalované a dlužníka [jméno FO] vůči žalobkyni, spočívajícího v uzavření darovací smlouvy ze dne 18. 5. 2023, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. st. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota] (rodinný dům) v nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. [hodnota] u [právnická osoba] pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště [adresa] pro obec a katastrální území [adresa] (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 54 884,60 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně jako věřitel má vůči manželu žalované vykonatelnou pohledávku, neboť mu byla rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 1 T 97/2022 uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 539 661,86 Kč s příslušenstvím. Žalovaná uzavřela se svým manželem darovací smlouvu datovanou dne 1. 12. 2022, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. st. [hodnota], jehož součástí je stavba rodinného domu čp. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Podpisy na darovací smlouvě byly úředně ověřeny až dne 18. 5. 2023 a účinky vkladu vlastnického práva pro žalovanou do katastru nemovitostí nastaly ke dni 22. 5. 2023. K tomuto datu již manžel žalované věděl, že má vůči žalobkyni závazek přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v trestním řízení. Soud prvního stupně považoval za nerozhodné, že na nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch jiného subjektu (banky), ani to, že žalovaná platí splátky hypotečního úvěru za svého manžela. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila na závazek svého manžela částku 730 000 Kč, pohledávka žalobkyně však není dosud zcela uhrazena, ke dni 18. 12. 2024 činil dluh manžela žalované vůči žalobkyni 823 117,38 Kč a stále tak probíhá exekuce vůči manželu žalované, v níž je pohledávka žalobkyně vymáhána. Pokud se žalovaná dovolávala ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku, soud prvního stupně konstatoval, že se v daném případě nejedná o situaci, kdy by mravní závazek či ohledy slušnosti převážily nad povinností dlužníka splnit svou povinnost vůči věřiteli. Manžel žalované je dlužníkem žalobkyně, dluh není dosud z převážné části uspokojen a vznikl v důsledku trestné činnosti manžela žalované jeho zaviněným jednáním, za které byl pravomocně odsouzen. Darování nemovitosti manželem žalované pak není jednáním, jímž by bylo vyhověno ohledům slušnosti. Manžel žalované si musel být vědom toho, že nemá uhrazen závazek vůči žalobkyni, o tomto závazku a jeho výši věděl a musel si být současně vědom toho, že darováním nemovitostí podstatným způsobem snižuje hodnotu svého majetku a zvýhodňuje žalovanou na úkor svého věřitele (žalobkyně). Dále soud prvního stupně uvedl, že manžel žalované neprokázal, že by měl mravní závazek vůči žalované, nespecifikoval ani, v čem spočívají ohledy slušnosti, pro které k darování nemovitostí došlo. Pokud pak žalovaná uhradila za svého manžela jako škůdce část jím způsobené škody, učinila tak dobrovolně a tato skutečnost na posouzení věci nemá vliv. Uvedl rovněž, že existence výjimky upravené v ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku musí být dána ke dni uskutečnění právního jednání, jehož účinnost byla v řízení posuzována. Úmysl manžela žalované zkrátit pohledávku žalobkyně jako věřitele byl v řízení prokázán listinnými důkazy, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalobkyni.

3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítala, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Tuto vadu řízení spatřovala v nerespektování právního názoru odvolacího soudu, který vyslovil v usnesení ze dne 31. 10. 2024, č. j. 11 Co 195/2024-115. Soud prvního stupně se opětovně zabýval úmyslem dlužníka zkrátit věřitele a zopakoval postup, který byl ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu označen za nesprávný. Vadou řízení je rovněž to, že soud předvolával jako svědka manžela žalované, ačkoli tento důkaz žádný z účastníků nenavrhoval. Soud prvního stupně také v souladu se závěry odvolacího soudu vyzval žalovanou k doplnění tvrzení ohledně výjimek upravených v ust. § 591 občanského zákoníku a žalovaná svá tvrzení doplnila, avšak s těmito tvrzeními žalované se soud nijak nevypořádal a požadavku odvolacího soudu tak vyhověl pouze formálně. Žalovaná dále soudu prvního stupně vytýkala, že provedené důkazy hodnotil v rozporu s ust. § 132 o. s. ř. selektivně a přihlédl pouze k těm, které podporují jeho závěry, k nimž dospěl při prvotním rozhodování věci. Důkazy a skutečnosti vedoucí k opačnému závěru nereflektoval a nesprávné hodnocení důkazů se pak promítlo v odůvodnění rozsudku, které nemá náležitosti upravené ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť v něm absentuje zejména to, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. Ve vztahu k některým prokazovaným skutečnostem soud pouze stroze uvedl, že nejsou rozhodné. Soud prvního stupně také postupoval v rozporu s ust. § 154 o. s. ř., neboť stav ke dni vyhlášení rozsudku byl takový, že žalovaná žalobkyni uhradila částku, kterou by obdržela v případné exekuci podle zjištění orgánů činných v trestním řízení. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně opakovaně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům. Dle jejího názoru bylo prokázáno, že pokud by došlo k prodeji nemovitostí v exekuci, s ohledem na zákonnou povinnost přednostního uspokojení zajištěného věřitele (banky) z výtěžku zpeněžení by žalobkyně obdržela částku 735 870,05 Kč a tuto částku žalovaná žalobkyni uhradila. Žalobkyně tedy od žalované obdržela plnění v obdobné výši, v jaké by byla uspokojena v případě neuzavření odporované darovací smlouvy. Ke zkrácení žalobkyně proto nedošlo a nebyly splněny zákonné podmínky pro určení neúčinnosti darovací smlouvy. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 10. 2024, č. j. 1 T 113/2024-258, jímž byla škoda vyčíslena totožnou částkou a žalované nebyla uložena povinnost tuto škodu nahradit právě z důvodu, že již tuto částku žalobkyni zaplatila. Žalobkyni jako poškozenou soud v trestním řízení odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolací soud následně usnesením ze dne 4. 3. 2025, č. j. 8 To 382/2024-339, tento výrok zrušil, tím bylo pravomocně skončeno trestní řízení vedené proti žalované a jejímu manželovi. Žalovaná poukázala na ust. § 154 o. s. ř., podle kterého je v přezkoumávané věci rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku a nikoli ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V daném případě pak ke dni vyhlášení napadeného rozsudku žalovaná zaplatila žalobkyni částku, kterou by obdržela v případě postižení nemovitosti v exekuci, k čemuž soud na rozdíl od soudu trestního nepřihlédl a neprovedl ani žalobkyní navrhované důkazy k prokázání těchto jejích tvrzení. Žalovaná dále soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení, konkrétně nesprávnou aplikaci ust. § 589 občanského zákoníku, a uvedla, že soud nemůže určit neúčinnost právního jednání, když odporované jednání nemělo za následek zkrácení uspokojení pohledávky věřitele. Uvedla, že účelem institutu relativní neúčinnosti je, aby věřitel obdržel plnění, jaké by vymohl v exekuci, pokud by nedošlo k odporovanému právnímu jednání. Soud však dospěl k závěru, že žalovaná žalobkyni zaplatila částku, kterou by obdržela v exekuci, zároveň však má být v exekuci postižena její nemovitost, má tedy žalobkyni plnit fakticky dvakrát, přestože v takovém rozsahu nemohl být věřitel darovací smlouvou zkrácen, a to zejména s ohledem na pohledávku banky zajištěnou zástavním právem k nemovitostem. Žalovaná zdůraznila, že nemovitost je jedinou možností uspokojování bytových potřeb žalované a jejího manžela. Rozhodnutí, podle něhož má žalovaná přijít o střechu nad hlavou za situace, kdy žalobkyni zaplatila plnění, o které měla být zkrácena, považuje za zjevně nespravedlivé, kdy je fakticky trestána za to, že manželův dluh uhradila pouze částečně. Rozsudek proto nastoluje absurdní situaci, kdy by žalovaná byla v lepším postavení, pokud by na závazek manžela neuhradila ničeho, a byl vydán v rozporu se základní zásadou soukromého práva, vyjádřenou v ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná rovněž soudu vytýkala nesprávnou interpretaci ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku, neboť dle jejího názoru lze uzavřít s ohledem na okolnosti případu, že darování nemovitosti je plněním, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku a ohledům slušnosti, když žalovaná uhradila žalobkyni na dluh jejího manžela částku 735 870,05 Kč a současně platí splátky hypotečního úvěru. Žalovaná považuje za rozhodné pro posouzení věci, jakou částku by žalobkyně obdržela v případě postižení nemovitosti v exekuci při reflektování pohledávky banky zajištěné zástavním právem, ke zkrácení věřitele tedy nedošlo a žaloba nemůže být úspěšná. Žalovaná se proto domáhala změny rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť byl neúplně zjištěn skutkový stav a byly ignorovány závěry odvolacího soudu.

4. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za správný a navrhla jeho potvrzení s odkazem na jeho odůvodnění.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalované nelze považovat za důvodné.

6. Žalovaná v odvolání uvádí, že uplatňuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

7. Odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. b) a d) o. s. ř. odvolací soud neshledal. Z obsahu spisu ani z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by soud prvního stupně nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, ani že neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně žalovanou tvrzené skutečnosti v odůvodnění rozsudku zmiňuje a jeho závěr, že jimi nebyla prokázána nedůvodnost odpůrčí žaloby, neznamená, že k nim nepřihlédl. Důkazy, které žalovaná k prokázání svých tvrzení navrhla, soud prvního stupně provedl. Při jednání dne 12. 2. 2025, při němž bylo ukončeno dokazování, žalovaná výslovně provedení žádných dalších důkazů nenavrhovala a její zástupkyně uvedla, že pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě je rozhodné, jakou částku by žalobkyně obdržela zpeněžením nemovitostí a kolik bylo žalovanou uhrazeno.

8. Odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. rovněž odvolací soud neshledal. Žalovanou tvrzené vady, které dle jejího názoru měly za následek nesprávné rozhodnutí věci, nejsou vadami řízení. Žalovaná soudu prvního stupně vytýká nerespektování závazného názoru odvolacího soudu, formální poučení podle ust. § 118a o. s. ř., chybné hodnocení důkazů a nerespektování stavu ke dni vyhlášení rozsudku. To však nejsou vady řízení, které by zakládaly citovaný odvolací důvod. Jedinou procesní vadou by mohlo být provedení důkazu výslechem manžela žalované jako svědka, pokud tento důkaz žádný z účastníků nenavrhoval. Z obsahu spisu nelze dovodit, k čemu měl být manžel žalované vyslechnut, neboť ten před soudem odmítl vypovídat. Pokud by byl tento důkaz proveden, mohlo by se jednat o vadu řízení, avšak vzhledem k tomu, že proveden nebyl a nelze ani usuzovat, co by jím bylo či nebylo prokázáno, nemohla mít taková vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí věci.

9. Pokud jde o odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., je třeba konstatovat, že soud prvého stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 a násl. o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvého stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a pokud jde o posouzení neúčinnosti právního jednání, vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně mohl po doplnění dokazování (viz níže) rozhodnout i odvolací soud, a protože se skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvého stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že v průběhu řízení byli účastníci řádně poučeni dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a při posledním jednání soudu prvého stupně jim bylo dáno poučení rovněž podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., po kterém nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvého stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvého stupně také při hodnocení důkazů žádný z jím provedených důkazů neopomněl, ačkoli se o nich v odůvodnění rozsudku zmiňuje pouze stručně.

10. Jak je uvedeno výše, odvolací soud provedl důkaz usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2025, č. j. 8 To 382/2024-339, které bylo vydáno po vyhlášení přezkoumávaného rozsudku. Z něj zjistil, že byl odvolacím soudem zrušen výrok rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 10. 2024, č. j. 1 T 113/2024-258, jímž byla žalobkyně jako poškozená v trestním řízení odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud konstatoval, že žalovaná a její manžel spáchali přečin poškození věřitele, neboť uzavřeli darovací smlouvu, jíž byla převedena nemovitost z manžela na žalovanou a podali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž manžel žalované částečně zmařil uspokojení pohledávky žalobkyně, když nemovitost tvořila jeho jedinou významnou majetkovou hodnotu a převod provedl v úmyslu vyhnout se jejímu nucenému prodeji, z jehož výtěžku mohla být pohledávka žalobkyně částečně uspokojena, a žalovaná učinila tato právní jednání, přestože věděla, že její manžel je povinen zaplatit žalobkyni způsobenou škodu, a umožnila mu převést jeho jedinou významnou majetkovou hodnotu na jiného a tím částečně zmařit uspokojení pohledávky žalobkyně. Odvolací soud rovněž uvedl, že žalovaná i její manžel jednali v přímém úmyslu se záměrem, aby se z části majetku manžela žalované nemohla uspokojovat pohledávka žalobkyně. Výrok o náhradě škody pak odvolací soud zrušil z toho důvodu, že žalobkyně (poškozená v trestním řízení) již má ve vztahu k manželu žalované exekuční titul v rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 1 T 91/2022 a soud ji k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody jako poškozenou nepřipustil, o tomto nároku proto neměl rozhodovat.

11. Odvolací soud dále provedl důkaz sdělením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], ze kterého zjistil, že tento exekutor nadále vede exekuční řízení proti manželu žalované pod sp. zn. EX 04040/23 ve prospěch žalobkyně jako oprávněné a ke dni 12. 8. 2025 je vymáhán zbytek exekuované částky v celkové výši 933 719,40 Kč, která se skládá z jistiny 444 677,42 Kč, úroku z prodlení 275 473,98 Kč, nákladů oprávněného 30 120 Kč a nákladů exekuce 183 448 Kč. Tento důkaz si odvolací soud opatřil v souladu s ust. § 213a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 120 odst. 2 věty prvé o. s. ř. za účelem zjištění, jaký je stan neuspokojené pohledávky žalobkyně ke dni jeho rozhodnutí.

12. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo a soud prvého stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, která cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí, byť s jedním z jeho závěrů (úmysl dlužníka zkrátit věřitele) se odvolací soud neztotožnil, jak bude uvedeno níže.

13. Odvolací soud v této věci již rozhodoval usnesením ze dne 31. 10. 2024, č. j. 11 Co 195/2024-115, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl v prvé řadě nesprávnou aplikaci zákonných ustanovení upravujících odporovatelnost právních jednání, neboť se u bezúplatného právního jednání zabýval dokazováním subjektivní stránky, tedy dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele, což se však v daném případě neprokazuje, ale naopak předpokládá. Poté, co dospěl k závěru, že tento úmysl byl prokázán, rozhodl bez dalšího v neprospěch žalované, aniž by ji řádně poučil o její povinnosti tvrzení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud uvedl, že žalovaná, jakožto osoba, která uvedeným právním jednáním získala prospěch, se může dovolávat uplatnění výjimky z odporovatelnosti bezúplatného právního jednání, pokud prokáže, že se v daném případě jednalo o právní jednání, které zákon z okruhu bezúplatných odporovatelných jednání dlužníka vylučuje. Argumentaci žalované, že nebyl prokázán úmysl dlužníka zkrátit věřitele v uspokojení pohledávky, proto označil v daném případě za nepodstatnou. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně v důsledku nesprávného postupu (nedostatek poučení dle ust. § 118a o. s. ř.) neúplně zjistil skutkový stav věci, pokud jde o povahu právního jednání, jehož neúčinnost má být prohlášena, a současně vůbec nezjišťoval, zda důsledkem právního jednání mezi dlužníkem a žalovanou bylo zkrácení žalobkyně, tedy zda v jeho důsledku nebyla uspokojena její pohledávka, případně byla uspokojena pouze zčásti. Soudu prvního stupně dále odvolací soud vytkl, že se nezabýval ani probíhajícím exekučním řízením, jež v rámci prvostupňového řízení zmiňovala žalovaná, zejména tím, jak exekuce probíhá, zda, případně kolik bylo plněno dobrovolně či jaká je nyní aktuální výše pohledávky. Stejně tak soud prvého stupně neřešil otázku vlivu případného příklepu nemovitostí v exekučním řízení na uspokojení pohledávky žalobkyně. Uvedl rovněž, že je zcela evidentní, že žalovaná vynaložila snahu věc řešit a pohledávku žalobkyně uspokojit, což soud prvního stupně při svém rozhodování rovněž nezohlednil. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo postaveno v podstatě jen na skutečnosti, že byl prokázán úmysl dlužníka zkrátit věřitele a ničím jiným toto rozhodnutí odůvodněno nebylo.

14. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby v dalším řízení řádně poučil účastníky podle ust. § 118a o. s. ř., především pak žalovanou o povinnosti doplnit svá tvrzení o tom, zda předmětné právní jednání spadá mezi výjimky upravené s ust. § 591 občanského zákoníku, pokud se této výjimky chce dovolávat, a dále aby poučil žalobkyni o povinnosti tvrdit, že uvedeným právním jednáním došlo ke zkrácení uspokojení její pohledávky. Oba účastníky pak měl soud poučit o povinnosti označit k prokázání svých tvrzení důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat, a současně je poučit o následcích nesplnění výzvy podle tohoto zákonného ustanovení. Dále odvolací soud zavázal soud prvního stupně názorem, že při svém rozhodování bude aplikovat ust. § 591 občanského zákoníku a namísto zkracujícího úmyslu dlužníka bude zkoumat, zda se žalované podařilo prokázat, že dané právní jednání splňuje požadavky předpokládané pro výjimky uvedené pod písm. a) až d) tohoto ustanovení, pokud je bude po poučení soudu tvrdit a navrhovat k nim důkazy. V opačném případě si pak soud prvního stupně posoudí vliv probíhajícího exekučního řízení a případného dobrovolného plnění dlužníka na odporovatelnost právního jednání a bude se zabývat tím, zda v důsledku odporovaného právního jednání nedošlo k uspokojení pohledávky žalobkyně, případně zda došlo k jejímu uspokojení pouze částečně.

15. Soud prvního stupně v dalším řízení žalobkyni i žalovanou poučil o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle ust. § 118a o. s. ř. tak, jak mu bylo uloženo odvolacím soudem. Na toto poučení žalobkyně i žalovaná reagovaly. Žalobkyně upřesnila svá tvrzení a uvedla, že měla vůči dlužníku (manželu žalované) pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu v částce 1 539 661,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2022 do zaplacení. Tato pohledávka byla již částečně uspokojena, a to jednorázovou splátkou a exekučními srážkami ze mzdy, dále pak jednorázovou úhradou zaplacenou žalovanou. Přesto ke dni 18. 12. 2024 činí pohledávka žalobkyně za manželem žalované ještě částku 823 117,38 Kč, průměrné srážky ze mzdy dlužníka činily v roce 2024 měsíčně 8 429 Kč, kdy po odečtení úroků dluh klesá o cca 3 000 Kč měsíčně. Nemovitost, kterou dlužník převedl na žalovanou darem, byla jeho jediným významným majetkem, ze kterého mohla být pohledávka žalobkyně uspokojena v době, kdy proti němu získala exekuční titul a aktuálně nemá žádný jiný majetek způsobilý uhradit celou pohledávku žalované. nemovitost je sice zatížena hypotékou, avšak tento dluh je výrazně nižší, nežli je hodnota nemovitosti, a pokud by došlo k zpeněžení nemovitosti, i po odečtení zbývající částky úvěru zajištěného zástavním právem, byla by pohledávka žalobkyně uspokojena ve vysoké míře, možná i zcela.

16. Žalovaná v reakci na poučení soudu opakovala své tvrzení, že žalobkyni zaplatila za dlužníka částku 735 870,05 Kč, kterou by v případě zpeněžení nemovitosti v exekuci po uspokojení zástavního věřitele skutečně žalobkyně obdržela, v důsledku uzavření darovací smlouvy proto nebyla žalobkyně nijak zkrácena a žalovaná darovací smlouvou nezískala větší prospěch, než kolik žalobkyni následně uhradila. I kdyby soud dospěl k závěru, že uzavřením darovací smlouvy byl věřitel zkrácen, žalovaná tvrdila, že je dána výjimka dle ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku, tedy darování bylo plněním, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku i ohledům slušnosti. K tomu uvedla, že od doby, kdy je proti jejímu manželu vedena exekuce k uspokojení pohledávky žalobkyně, hradí žalovaná splátky hypotečního úvěru ze svých příjmů ze zaměstnání, hradí dále veškeré náklady své i svého manžela, a navíc přijala další závazek, kdy od třetí osoby opatřila částku 730 000 Kč, kterou použila k částečnému uspokojení pohledávky žalobkyně za svým manželem. protože vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby manželovi pomohla a hradí hypoteční splátky, převod vlastnického práva k nemovitostem bylo mravním závazkem jejího manžela, kterému bylo uzavřením darovací smlouvy vyhověno, stejně jako ohledům slušnosti. Mravní závazek manžela žalované tedy spočívá v tom, že žalovaná vynaložila značné finanční prostředky k tomu, aby mu vypomohla v situaci, v níž se ocitl v důsledku uložení povinnosti k náhradě škody žalobkyni. Kromě toho žalovaná tvrdila, že není rozhodná aktuální výše pohledávky žalobkyně za manželem žalované, neboť žalovaná není dlužníkem žalobkyně. Rozhodné je dle jejího názoru pouze to, jakou částku by žalobkyně obdržela zpeněžením nemovitostí v exekuci a kolik bylo uhrazeno žalovanou.

17. Soud prvního stupně dále provedl důkaz navržený žalobkyní a ze sdělení MONETA Money Bank, a. s. zjistil, že ke dni 10. 1. 2025 činil zůstatek hypotečního úvěru 1 326 343,21 Kč. Dále z exekučního spisu zjistil, že exekuce proti manželu žalované je stále vedena.

18. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá vyslovení neúčinnosti právního jednání žalované a jejího manžela, spočívajícího v uzavření darovací smlouvy k nemovitostem specifikovaným ve výroku napadeného rozsudku. tvrdí, že jde o právní jednání zkracující upokojení její vykonatelné pohledávky za manželem žalované z titulu náhrady škody přiznané rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 1 T 91/2022 v částce 1 539 661,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2022 do zaplacení. V řízení před soudem prvního stupně a po doplnění dokazování odvolacím soudem bylo prokázáno, k vymožení této pohledávky je proti manželu žalované vedena exekuce, v jejímž průběhu byla pohledávka částečně uspokojena a ke dni 12. 8. 2025 zbývalo zaplatit na jistinu částku 444 677,42 Kč a na úroky z prodlení částku 275 473,98 Kč.

19. Podle ust. § 589 odst. 1 a 2 občanského zákoníku zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

20. Podle ust. § 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

21. Věřitel má právo domáhat se určení neúčinnosti odporovatelného právního jednání dlužníka a restituování své úkojné masy jen v případě, že jeho vykonatelná pohledávka nemohla být uspokojena, anebo nebyla uspokojena zcela proto, že v důsledku právního jednání dlužníka došlo ke zkrácení věřitele. Zkrácení postihuje věřitele, pokud jde o zhoršení jeho úkojné masy, a tudíž o ztížení uspokojení jeho pohledávky. Smyslem institutu odporovatelnosti je obnovit takovou kvalitu a kvantitu majetku dlužníka, s níž věřitel při kontrahování počítal pro případ, že bude svou pohledávku muset vymáhat exekučně, jinak řečeno, restituovat někdejší úkojnou masu. Pokud v důsledku právního jednání dlužníka dojde ke zkrácení věřitele zhoršením úkojné masy, nelze jinak než dovodit, že takové právní jednání lze vždycky subsumovat pod některou ze skutkových podstat v zákoně uvedených (§§ 590 až 592 občanského zákoníku). Je třeba zdůraznit, že skutečnost, že dobře zpeněžitelný (nepeněžitý) majetkový díl z dlužníkova majetku v důsledku dlužníkova jednání chybí, poškozuje věřitele natolik, že je nerozhodné, že dlužník případně získal při úplatném převodu věci dokonce víc, než kolik činí tržní cena.

22. Z hlediska posouzení zkrácení věřitele jako výsledného objektivního stavu je rozhodný den vyhlášení rozsudku, tj. rozhodný není ani den uplatnění odpůrčího práva, ani den právní moci vyhovujícího rozsudku. Ke dni vyhlášení rozsudku se posuzuje žalobní oprávnění věřitele, tj. jeho aktivní legitimace (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Aby to bylo možné, musí být k tomuto dni postaveno najisto, zda došlo, nebo nedošlo ke zkrácení věřitele. Pro posouzení dne rozhodného jak pro běh lhůty pro dovolání se neúčinnosti dlužníkova jednání, tak pro právní účinky kladného rozhodnutí o odpůrčí žalobě na odporovatelné právní jednání, a tudíž i na právní postavení odpůrce, tj. toho, kdo získal, popř. kdo má majetkový prospěch od dlužníka, je rozhodný den, kdy nastaly právní účinky odporovatelného jednání dlužníka (nikoli den, kdy k dotyčnému jednání skutečně došlo). Ke stejnému závěru dospěla jak judikatura (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněný pod č. 41/2001 Sb. NS, nebo so. zn. 21 Cdo 4455/2007), tak právní teorie.

23. V přezkoumávané věci spočívalo právní jednání dlužníka v uzavření darovací smlouvy, kterou převedl na svou manželku (žalovanou), tedy osobu blízkou, nemovité věci, které byly v té době jeho jediným majetkem, z něhož mohla být uspokojena pohledávka žalobkyně (věřitele dlužníka). Právní účinky tohoto jednání nastaly dnem, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí. Žaloba byla tedy podána včas a úmysl zkrátit tímto jednáním žalobkyni jako svého věřitele je v tomto případě presumován, neboť žalovaná je osobou dlužníku blízkou a netvrdila, že jí úmysl dlužníka krátit věřitele znám nebyl ani znám být nemusel. O její vědomosti konečně svědčí i poslední pravomocný trestní rozsudek. Pokud tedy soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatuje (opakovaně), že byl prokázán úmysl manžela žalované zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně, takový závěr je nesprávný a pro posouzení dané věci zela nadbytečný.

24. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno a je nepochybné, že v okamžiku zahájení řízení (podání žaloby) byla pohledávka žalobkyně uspokojena pouze částečně (jednorázovým plněním dlužníka a exekučními srážkami ze mzdy), z větší části však uspokojena nebyla. Bylo také prokázáno, že dlužník nemá žádný jiný majetek, z něhož by mohla být pohledávka žalobkyně uspokojena, a to ani zčásti. V průběhu řízení (v době, kdy probíhalo trestní stíhání žalované pro přečin poškození věřitele) uhradila žalovaná na pohledávku žalobkyně za svým manželem částku 735 870,05 Kč. Jednalo se o částku, na kterou byla v průběhu jejího trestního stíhání vyčíslena škoda, kterou svým jednáním žalobkyni způsobila. orgány činné v trestním řízení přitom vycházely z částky, která byla odborným vyjádřením vyčíslena jako cena nemovitostí po odečtení částky, kterou v daném čase zbývalo zaplatit zajištěnému věřiteli (bance) na hypoteční úvěr.

25. Jak je uvedeno výše, žalobní oprávnění věřitele soud posuzuje ke dni vyhlášení rozsudku. Ke dni, kdy rozhodoval odvolací soud, činil zůstatek pohledávky žalobkyně celkem 720 151,40 Kč (444 677,42 Kč na jistině a 275 473,98 Kč na úrocích z prodlení). Podle odborného vyjádření ze dne 18. 2. 2024 byla k tomuto dni tržní cena nemovitostí stanovena na částku 2 127 000 Kč. Pokud by byly nemovitosti za tuto cenu v exekuci prodány, po odečtení zůstatku hypotečního úvěru cca 1 300 000 Kč jako zajištěné pohledávky, by byla pohledávka žalobkyně uspokojena přinejmenším zčásti (vezme-li soud v úvahu, že v exekuci jsou nemovitosti často prodávány za cenu nižší). Podstatné je, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu stále trvá situace, kdy je žalobkyně jako věřitel manžela žalované v uspokojení své pohledávky krácena. Je přitom nerozhodné, zda žalovaná na pohledávku žalobkyně za svého manžela (dlužníka) částečně plnila, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Stále také trvá situace, kdy dlužník nemá žádný jiný majetek, z něhož by zůstatek pohledávky žalobkyně mohl uspokojit.

26. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda je dána některá z výjimek, kdy se věřitel neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka dovolat nemůže.

27. Žalovaná tvrdila, že byly naplněny důvody uvedené v ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

28. Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu téhož ustanovení vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 867/2018 z 9. 8. 2018).

29. Podmínky uvedené v ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Toto ustanovení tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem citovaného ustanovení a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 z 28. 2. 2019).

30. Tvrzení žalované, že za svého manžela zaplatila část pohledávky žalobkyně, ze svého příjmu platí hypoteční splátky a hradí rovněž veškeré potřeby své i svého manžela, nemůže být důvodem pro aplikaci ust. § 591 písm. d) občanského zákoníku. V době, kdy manžel žalované (dlužník) na žalovanou převedl nemovitosti, které byly jeho výlučným vlastnictvím (v okamžiku, kdy nabyl účinků vklad vlastnického práva), nejednalo se o plnění, jímž by vyhověl svému mravnímu závazku vůči žalované či ohledům slušnosti, které by dosahovalo takové intenzity, že by bylo možno požadovat, aby právo jeho věřitele zůstalo z podstatné části neuspokojeno.

31. Závěr soudu prvního stupně, že nebyla prokázána výjimka vylučující možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, je proto třeba považovat za správný, i když v napadeném rozsudku odůvodněný pouze velmi stručně.

32. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný a v souladu se zákonem podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, kde soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně rovněž vypočetl výši nákladů účelně vynaložených žalobkyní.

33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle kritéria úspěchu ve věci. Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které představují odměnu za zastoupení advokátem, a to za jeden úkon právní služby (účast na jednáno odvolacího soudu) v částce 5 620 Kč a dále jednu paušální náhradu 450 Kč, celkem 6 070 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalované zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení