11 Co 15/2022- 127

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Elišky Galiazzo v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o [částka] s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 130/2020 - 100, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje s tím, že zákonný úrok z prodlení činí 8,25 %.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím (výrok I.), žalobu ohledně více žalované částky [částka] s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.). Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ namítané řízení“). Nalézací soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. [spisová značka], z něhož zjistil průběh a délku namítaného řízení. Věc následně posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb. (dále též„ zákon“ nebo„ OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval. Vyšel z toho, že namítané řízení trvalo od doby [datum], kdy se žalobce dozvěděl o zahájení trestního řízení proti jeho osobě na základě doručeného usnesení o zahájení trestního stíhání, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu odvolacího, tedy celkem 8 let. Žalobce v řízení vystupoval jakožto obviněný a následně jako obžalovaný. Přípravné řízení ve věci trvalo od [datum] do [datum], tedy čtyři měsíce. Zbylá doba pak připadá na řízení před soudem prvního a druhého stupně. Zabýval se následně jednotlivými kritérii podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Pokud se týká kritéria postupu orgánů státu v rámci řízení, bylo zjištěno, že v rámci řízení soud I. stupně postupoval nekoncentrovaně a v řízení docházelo k opakovaným průtahům. Dne [datum] se mělo konat jednání, které se však bez uvedení důvodu nekonalo. Také další nařízené hlavní líčení bylo odročeno na den [datum], poté na den [datum] a poté na den [datum] a následně na den [datum], aniž by při těchto jednáních došlo k projednání věci. Soud ze spisu zjistil období nečinnosti nalézacího soudu od [datum] do [datum], neboť hlavní líčení nařízené na den [datum] a na den [datum] se nekonalo z důvodu omluvy svědků a další hlavní líčení bylo nařízeno až pokynem soudce ze dne [datum]. Další hlavní líčení, které bylo nařízeno na den [datum], se nekonalo, avšak ve spisu není záznam, proč se tak stalo. Obdobně pak hlavní líčení nařízené na den [datum], kdy toto hlavní líčení se nekonalo a v protokolu o hlavním líčení není uvedeno z jakého důvodu. Hlavní líčení nařízené na den [datum] se sice konalo, avšak byl toliko zopakován průběh předchozích hlavních líčení, tedy výsledky dokazování, a následně bylo odročeno za účelem výslechu svědků. Žádné nové důkazy při tomto hlavním líčení prováděny nebyly. Další průtah soud shledal v období od [datum] do [datum], neboť dne [datum] se konalo hlavní líčení a další hlavní líčení bylo nařízeno až pokynem soudce ze dne [datum], přičemž v mezidobí nedošlo k žádným procesním úkonům soudu směřujícím ke skončení věci samé. Také soud v rámci posouzení daného kritéria přihlédl k tomu, že rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] z důvodu procesních pochybení, přičemž tuto skutečnost je třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup nalézacího soudu, který se promítl i do celkové délky řízení. Ohledně kritéria počtu stupňů soudní soustavy v namítaném řízení jedenkrát rozhodoval soud nalézací a jedenkrát soud odvolací. Ohledně kritéria složitosti řízení soud věc po skutkové stránce hodnotil jako obtížnou, neboť ve věci bylo vyslechnuto větší množství svědků, byli vyslechnuti obvinění, byly vypracovány znalecké posudky a bylo provedeno dokazování listinami. I po procesní stránce soud věc hodnotil jako obtížnější, která byla způsobena zejména tím, že bylo třeba vyslechnout větší množství svědků, avšak svědci se z nařízených hlavních líčení omlouvali a museli být předvoláváni opakovaně. Tato skutečnost se proto bez viny žalovaného i žalobce rovněž podílela na celkové délce řízení. Ohledně kritéria chování žalobce v rámci řízení soud konstatoval, že žalobce se na celkové délce řízení nepodílel, naopak souhlasil (i další obžalovaní) s projednáním věci v nepřítomnosti, což soudu usnadnilo procesní postup v rámci řízení. Ohledně kritéria významu řízení pro poškozeného soud konstatoval, že obecně Evropským soudem pro lidská práva je s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, neboť se jednalo o řízení ve věci trestní (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/2004), kdy tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného, a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Celkově shrnuto a s odkazem na celkovou délku řízení, popsaný průběh řízení, zejména nekoncentrovaný postup soudu I. stupně a průtahy v řízení a skutečnost, že se jednalo o řízení trestní, kde je zvýšený zájem na tom, aby tato řízení probíhala plynule a byla ukončena v co nejkratším termínu, dospěl soud k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a uzavřel, že délka namítaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce (s odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci [¨firma] proti Itálii, § 93). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je na místě odškodnit nemajetkovou újmu relutárně, neboť ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (morální odškodnění) lze přistoupit pouze za předpokladu, že význam předmětu řízení pro poškozeného byl zanedbatelný, nebo že se poškozený výrazným způsobem podílel na celkové délce řízení, a to zejména v podobě obstrukčního jednání, což v daném případě nebylo naplněno. Ohledně výpočtu výše odškodnění soud vyšel ze základní částky [částka] za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši. Soud nevycházel z částky vyšší než [částka] za rok trvání řízení, jak navrhoval žalobce, neboť řízení netrvalo déle než 10 let, což je bráno jakožto určitý milník pro navýšení základní částky nad částku [částka] za rok. Celkem tedy za 8 let trvání řízení soud dospěl k základní částce ve výši [částka]. Od této částky odečetl 30% z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a základní částku naopak navýšil o 10% z důvodů opakovaných průtahů před soudem I. stupně, nekoncentrovaného postupu tohoto soudu a nesprávného úředního postupu soudu z důvodu zrušení jeho rozsudku pro procesní vady. Naposledy pak částku navýšil o 20% z důvodu většího významu řízení pro žalobce. Celkem tedy žalobci na zadostiučinění přiznal částku [částka].

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání do výroků I. a III. rozsudku. Ztotožnila se se závěrem nalézacího soudu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak brojila proti dalšímu závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma, natož takové intenzity, aby bylo nutno ji odčinit v peněžní podobě. Poukázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2595/2010), z níž plyne, že na jednu stranu lze vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí jeho účastníkům újmu, na druhou stranu je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, zda nejsou dány okolnosti, které by předpoklad vzniku nemajetkové újmy vyvracely. Takovou okolností může být právě to, že se poskytnutí zadostiučinění domáhá osoba, která byla odsouzena za spáchání trestného činu. Taková osoba si vedení trestního stíhání přivodila sama svým jednáním. Nalézacímu soudu vytkla, že se touto judikaturou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, nijak nevysvětlil, proč odkaz žalované na ni nepovažuje za relevantní. Konstatovala, že žalobce byl odsouzen za spáchání trestného činu podvodu. Jde o úmyslný trestný čin. Z toho dovozovala, že v daném případě nelze od takové skutečnosti odhlédnout. Pokud žalobce spáchal trestný čin, vedení trestního stíhání si přivodil svým vlastním jednáním, potom nemůže být v nejistotě ohledně výsledku trestního stíhání. Dále poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká toho, že za případnou nemajetkovou újmu, která by vznikla délkou trestního stíhání, bude zásadně dostačujícím zadostiučiněním například snížení ukládaného trestu, přičemž kompenzace nemajetkové újmy přímo v rámci trestního řízení má přednost před možnou kompenzací v rámci žaloby o náhradu škody. Žalobci byl snížen ukládaný trest i vzhledem k tomu, že trestní řízení probíhalo již po dlouhou dobu. Žalovaná takové odškodnění újmy případně žalobci vzniklé považovala za zcela dostačující. Konstatovala, že žalobci bylo již poskytnuto dostatečné zadostiučinění za případnou nemajetkovou újmu snížením uloženého trestu v rámci posuzovaného trestního řízení, a nemá tak nárok na další odškodnění této újmy v tomto kompenzačním řízení. Žalovaná vytkla nalézacímu soudu, že správně nezhodnotil jednotlivá kritéria pro stanovení zadostiučinění, když už přistoupil k jeho přiznání. Argumentovala, že není důvod zvyšovat základní částku o 10% za postup soudu z důvodu průtahů na straně soudu. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, a jeho výklad, že nesprávný úřední postup, za který je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, za kterou by mělo být poskytované zadostiučinění navyšováno. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům, tj. okolnosti odlišné od nesprávného úředního postupu, za který je žalobci poskytováno odškodnění, tedy nikoliv za neodůvodněné průtahy, které hodnotil nalézací soud, protože v takovém případě by se žalobci dostalo odškodnění z téhož důvodu dvakrát. Dále nelze v případě žalobce přistoupit ke zvýšení zadostiučinění v kritériu významu řízení. Žalovaná v tomto případě odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že v případě pachatele úmyslného trestného činu lze k výsledku trestního řízení přihlédnout. Význam řízení je u takové osoby diametrálně odlišný od osoby, která trestný čin nespáchala. Vytkla nalézacímu soudu nesprávnou formu kompenzace nemajetkové újmy, minimálně pak ve výši přiznaného zadostiučinění, když zcela nesprávně hodnotil zejména význam řízení pro žalobce, přičemž tento lze hodnotit jako naprosto minimální. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá.

3. K podanému odvolání se vyjádřil žalobce. Poukázal na skutkové zjištění nalézacího soudu, že namítané řízení trpělo závažnými vadami jak v oblasti procesního postupu, tak v rámci dokazování, a na této vadě se žalobce nikterak nepodílel. Délku namítaného řízení nelze označit za standardní. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu o tom, že žalobci vznikla újma, která musí být odškodněna v penězích, neboť porušení práva na přiměřený proces je spojeno se vznikem nemajetkové morální újmy na straně poškozeného. I když byla délka řízení zohledněna při ukládání trestu, nebyla natolik zásadní, aby vyloučila žalobcův nárok na odškodnění. Odvolacímu soudu navrhl, aby rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku potvrdil.

4. Za souhlasu účastníků jednal odvolací soud v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko částečně.

5. Nalézací soud učinil správná skutková zjištění ohledně průběhu namítaného řízení a dospěl ke správnému závěru, že namítané řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a bylo zatíženo závažnými průtahy. Je správný i jeho závěr, že žalobce má právo na odškodnění imateriální újmy, která mu v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla. Správně stanovil základní částku odškodnění ve výši [částka] a rovněž správně tuto ponížil o 30% z důvodu skutkové a procesní složitosti věci, stejně jako ji správně navýšil o 10% z důvodu opakovaných průtahů před soudem I. stupně. V tomto kontextu odvolací soud neshledává důvodnou námitku žalované o tom, že nesprávný úřední postup, za který je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, za kterou by mělo být poskytované zadostiučinění navyšováno, když odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, ve zde souzené věci není případný, neboť touto otázkou se nezabývá. Nutno mít na paměti, že z § 13 odst. 1 OdpŠk vyplývá, že zákon rozlišuje nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení a nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Jinak řečeno, při posuzování, zda došlo na straně státu k nesprávnému úřednímu postupu je nutno zvažovat jednak, zda namítané řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho, a jednak to, zda v namítaném řízení došlo k neodůvodněným průtahům v řízení. Je-li toto prokázáno, v obou případech dochází k nesprávnému úřednímu postupu. Ve zde namítaném řízení je nepochybné, že toto trvalo nepřiměřeně dlouho, neboť délka trvání trestního řízení, které je judikaturou ESLP řazeno mezi prioritní, 8 let, je nepřiměřená. Namítané řízení však bylo navíc zatíženo závažnými průtahy jak v důsledku nevysvětleného odročování hlavních líčení, tak i procesními vadami, pro které byl zrušen první rozsudek. V závěru – navýšení základní částky, jak ji z tohoto důvodu provedl nalézací soud, bylo provedeno zcela po právu.

6. Odvolací soud se však zásadně odchyluje od dalšího právního hodnocení nalézacího soudu, pokud základní částku odškodnění navýšil o 20% z důvodu většího významu řízení pro žalobce. Nalézacímu soudu lze vytknout, že vůbec nevzal v potaz a nezohlednil tu skutečnost, že žalobce byl za spáchání úmyslného trestného činu pravomocně odsouzen, což má zcela zásadní vliv na posouzení, zda namítané řízení mělo či nemělo pro žalobce zvýšený význam. Při úvaze o tom, zda z tohoto důvodu žalobci náleží odškodnění ve formě finanční, je nutno vyjít ze závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, v němž dovolací soud hledal odpověď na otázku, zda průtažné trestní řízení působí stejně či různě intenzivně na poškozeného v případě, že je pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl v průtažném řízení odsouzen, či pachatelem není. Dovolací soud v této souvislosti vyložil, že poškozený (pachatel) se vědomě stal„ hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Význam řízení nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat„ vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuálně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, jak již bylo vyloženo shora, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.

7. Veškeré zde vyslovené úvahy se vztahují na zde souzenou věc. Pokud pak dovolací soud dospěl k závěru vtělenému do právní věty citovaného judikatorního rozhodnutí, tedy že finanční odškodnění pravomocně odsouzenému obžalovanému (kterým žalobce ve zde souzené věci je) lze přiznat výhradně za podmínek, pokud orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení, napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též k průtahům řízení, je nutno tento judikatorní závěr plně aplikovat na zde souzenou věc. V namítaném řízení došlo k exemplárnímu pochybení soudu, a to jak v nepřiměřené délce trvání řízení, tak v zásadních průtazích. Za takto zjištěného skutkového stavu lze konstatovat, že finanční odškodnění žalobce, byť případně i v částce výrazně nižší, než jaká byla žalobou požadována, je zcela namístě. Základní částku odškodnění je tak nutno nikoli navýšit, jak nesprávně zhodnotil nalézací soud, ale zásadním způsobem ponížit právě z důvodu, že žalobce byl pravomocně shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu v rozsahu 50% základní částky odškodnění.

8. Důvodná pak není ani odvolací argumentace žalované, která nesprávně vykládá ust. § 39 odst. 3 trestního zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Zákon zde jasně rozlišuje několik okolností, k nimž musí soud přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Zatímco požadavek, aby soud přihlížel k době, která uplynula od spáchání trestného činu, vychází ze závěru, že s odstupem času klesá zájem na trestním postihu, mění se poměry pachatele, takže trest, který by byl uložen bezprostředně po spáchání činu a jevil se jako přiměřený, by byl s odstupem času vnímán jako příliš přísný, pak požadavek, aby soud přihlížel též k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez průtahů a v přiměřené době. V této souvislosti pak nutno poukázat na odůvodnění rozsudku trestního soudu v namítaném řízení, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (druhý rozsudek soudu I. stupně v pořadí), v němž je výslovně konstatováno (bod 34 rozsudku), že„ s ohledem na dobu, která od spáchání jednání uplynula, je zřejmé, že uložení trestu represivního v daném případě nepřichází v úvahu.“ Jinak řečeno, z citovaného odůvodnění jasně vyplývá, že soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry zohlednil toliko hledisko doby, která uplynula od spáchání trestného činu, avšak nezabýval se vůbec hlediskem nepřiměřené délky trestního řízení. V této souvislosti nutno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 785/2015, z něhož se dále podává výklad, že pokud by měl být odsouzený poškozený odškodněn za nepřiměřeně dlouho trvající trestní řízení, muselo by z odsuzujícího rozsudku být patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Takového odškodnění za dlouhotrvající řízení se však v namítaném řízení zde žalobci nedostalo, když soud zohlednil pouze dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, jak bylo vyloženo shora. Není tudíž důvodná námitka žalované, že žalobci byl snížen ukládaný trest i vzhledem k tomu, že trestní řízení probíhalo již po dlouhou dobu.

9. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že pokud soud nalézací stanovil základní částku odškodnění ve výši [částka], rozhodl správně, stejně jako správně po právní stránce posoudil, že je namístě snížit tuto částku o 30% z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a naopak ji navýšit o 10% z důvodu opakovaných průtahů před soudem I. stupně. Neposoudil však věc po právu, pokud základní částku navýšil o 20% z důvodu většího významu řízení pro žalobce, když právě naopak je tuto částku nutno ponížit o 50% z důvodů vysvětlených shora, tedy že žalobce byl shledán v namítaném řízení vinným a úmyslné trestné činnosti se dopustil. Celkově je tedy namístě ponížit základní částku odškodnění o 70% (což činí [částka]), tedy částka finančního zadostiučinění činí [částka].

10. Odvolací soud proto rozhodl tak, že za použití ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé napadený rozsudek, jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, když ve zbývající části jej jako věcně správný za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, ovšem s tím, že stanovil přesnou výši zákonného úroku z prodlení stanoveného podle repo sazby [obec] národní banky, zvýšené o osm procentních bodů k datu prodlení žalované.

11. Vzhledem k částečné změně rozsudku rozhodl odvolací soud originárně i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nalézací soud správně vypočetl náklady za nalézací řízení, když správně vyšel ze závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení před nalézacím soudem se skládají z částky [částka] podle ustanovení § 11 odst. 1, ustanovení § 7 a ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po [částka] – převzetí věci, sepsání žaloby), z náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po [částka] – převzetí věci, sepsání žaloby) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] Náklady žalobce před soudem odvolacím jsou pak tvořeny odměnou advokáta žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) za [částka] a z náhrady hotových výdajů ve výši [částka], celkem tedy [částka] Náklady řízení před oběma soudy tedy činí [částka]. Advokát žalobce nedoložil soudu, že by byl plátcem DPH, proto tato daň nebyla přičtena. Lhůta ke splnění povinnosti byla prodloužena na 15 dnů za použití ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., a to vzhledem k administrativním komplikacím při čerpání prostředků ze státního rozpočtu.

Poučení