11 Co 189/2023 - 832

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Jany Havlové a Mgr. Kateřiny Brodské v právní věci žalobce [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno], insolvenčního správce dlužníka [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], proti žalované [Anonymizováno], bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno], zastoupené advokátem [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], za účasti vedlejších účastníků: [Anonymizováno], bytem [Anonymizováno], zastoupeného advokátem [Anonymizováno] [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], a [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o vzájemné žalobě o zaplacení 173 123 Kč a žalobě o zaplacení 40 539 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 6. 2023, č. j. 10 C 243/2018-790, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) ve výroku I. mění tak, že vzájemná žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení 173 123 Kč ve prospěch majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], se zamítá; b) ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] zaplatit žalované 40 539 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] na nákladech řízení před soudem prvního stupně 339 928,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] na nákladech odvolacího řízení 25 659,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Vedlejším účastníkům se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V. Žalobce je povinen z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Lounech na nákladech řízení 13 347,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o vzájemné žalobě tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 173 123 Kč ve prospěch majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, kterou žalovaná požadovala uložit žalobci povinnost zaplatit jí částku 40 539 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalované a vedlejšímu účastníku [Anonymizováno] [jméno FO] (dále jen „vedlejší účastník“) uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 4 878 Kč ve prospěch majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalobci nepřiznal vůči vedlejší účastnici [právnická osoba] (dále jen „vedlejší účastnici“) právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), žalované a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Lounech společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 9 929,58 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a žalované a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Lounech soudní poplatek ze vzájemné žaloby ve výši 8 657 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o vzájemné žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 173 123 Kč z titulu nesprávně vyplacené mzdy. Vzájemná žaloba byla podána z důvodu, že žalovaná měla dle mzdového výměru nárok na odměnu v procentuální výši pouze v měsíci červnu 2016 v částce 5 315 Kč (1 % z 500 000 Kč, 2 % z 15 729 Kč - polovina z částky obchodované společně s kolegou [jméno FO]), jinak v měsících únor 2015 až prosinec 2015, v roce 2016 a v měsících leden až březen 2017 měla nárok na 15 000 Kč základní mzdu a 10 000 Kč osobní ohodnocení. Žalobce vzájemnou žalobou požadoval zaplatit vše nad uvedené mzdové nároky z důvodu svévolného vyplacení žalované na základě pokynu bývalého manžela žalované [jméno FO]. Vzájemná žaloba byla podána jako reakce na původní žalobu o zaplacení částky 114 059 Kč, vedenou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 187/2017, kterou žalovaná požadovala po žalobci, jako zaměstnavateli, z titulu nevyplacené mzdy za měsíc červen 2017 ve výši 38 992 Kč a odstupného (trojnásobku měsíční mzdy) ve výši 115 386 Kč (žalobce žalované zaplatil pouze 10 000 Kč), a to v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalované u žalobce výpovědí. Dle tvrzení žalované se výše vyplácené mzdy neřídila mzdovým výměrem ze dne [datum], tj. 15 000 Kč základní mzda, [částka] osobní ohodnocení a procentuální část z hodnoty zakázek nad 1 milion Kč, ale pozdějším výměrem ze dne [datum], který neměla k dispozici a jehož existenci chtěla prokázat svědeckou výpovědí [jméno FO]. Pokud by soud neshledal výměr ze dne [datum] platným, žalovaná argumentovala tím, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, podle které jí byla mzda po celou dobu placena.

3. Soud prvního stupně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem, když jeho první rozsudek ze dne 27. 10. 2021, č. j. 10 C 243/2018-631, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 11 Co 11/2022-664, zrušen pro nepřezkoumatelnost a procesní vady a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně se nejprve vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou tak, že nárok žalobce týkající se vzájemné žaloby za období od února 2015 do března 2017 není promlčen s tím, že na věc se vztahuje obecná tříletá promlčecí lhůta (§ 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“). Vycházel ze zjištění, že vzájemná žaloba byla podána dne [datum] v rámci vyjádření ve věci sp. zn. 10 C 187/2017, a proto promlčecí lhůta k nejstaršímu nároku v době podání vzájemné žaloby neuplynula.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyhověl vzájemné žalobě, když měl za prokázané, že žalované byla vyplácena vyšší mzda než sjednaná. Původní žalobu, po vydání částečného rozsudku pro uznání a částečného zastavení řízení pro zpětvzetí, co do zbývající částky 40 539 Kč zamítl, protože měl za prokázané, že odstupné ve výši odvíjející se od mzdového výměru z [datum] bylo řádně vyplaceno, že žalované částky nemají opodstatnění, neboť vycházejí z neplatného mzdového výměru z [datum] a že jiná dohoda o vyšší mzdě prokázána nebyla. Z hlediska právního posouzení aplikoval § 331 a § 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná byla zaměstnancem žalobce a že dne [datum] obdržela výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. a) zákoníku práce. Spornými byly jednak přeplacené mzdové nároky za období od února 2015 do března 2017 a dále nevyplacené odstupné, oboje se odvíjející od platnosti mzdového výměru č 3 či případné dohody nebo mzdového výměru z ledna 2013. Dospěl k závěru, že žalovanou tvrzená pravost a platnost mzdového výměru z [datum], podle kterého byla sjednána základní měsíční mzda 15 000 Kč, osobní ohodnocení a prémie ve výši 60 000 Kč, nebyla prokázána s tím, že žalované se ani nepodařila prokázat existence jiné dohody o výši mzdy v žalovaném období. V rámci pracovního poměru žalované v žalovaném období let 2015 až 2017 se proto výše mzdy a odstupného řídila pouze mzdovým výměrem z [datum], podle kterého měla žalovaná nárok na základní mzdu 15 000 Kč, osobní ohodnocení 10 000 Kč a složku procentuální, tj. odměnu obchodníka 1 % do 1,5 milionu Kč a 2 % nad 1,5 milionu Kč. Závěr o nepravosti, neplatnosti a dodatečném vyhotovení mzdového výměru z [datum] soud prvního stupně opřel o závěry znaleckých posudků Kriminalistického ústavu v Praze ze dne [datum] (technické zkoumání listiny) a [tituly před jménem] [jméno FO] (písmoznalectví) a výpověď svědka [jméno FO] (spolupracovníka žalované), který pracoval na stejné pozici jako žalovaná, mzdový výměr z [datum] nedohledal a jeho mzda v letech 2013 až 2016 činila kolem 25 000 Kč čistého. Kriminalistický ústav v Praze zpochybnil pravost a datum vyhotovení sporného mzdového výměru, jednak zjištěným použitím jiného toneru a zejména zjištěnou dodatečnou manipulací s kancelářskou sponkou připojující sporný mzdový výměr k dodatku č. 3 k pracovní smlouvě z [datum]. Znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dospěla k závěru, že sporný podpis jednatele na listině z [datum] nepochází z data uvedeného na listině a grafickou stavbou nezapadá do podpisových zvyklostí používaných v roce 2013 s tím, že je důvodné podezření, že „sporné podpisy“ pocházejí z období až po roce 2017. Jde-li o výši přeplácené mzdy a výši odstupného, vycházel soud prvního stupně z přehledů vyplácené mzdy vyhotovených na podkladě účetních dokladů pocházejících z archivu žalobce z [datum] a ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum]. Zjistil, že jen v červnu 2016 přesahovaly zakázky sjednané žalovanou a p. [jméno FO] 1 milion Kč. Uzavřel, že žalované kromě června 2016 náležela pouze základní měsíční mzda ve výši 15 000 Kč a osobní ohodnocení 10 000 Kč hrubého s tím, že vše nad tuto mzdu bylo žalované vyplaceno v důsledku libovůle jednatele insolvenčního dlužníka. Celkem se podle jeho závěru jednalo o přeplácenou mzdu v částce 173 123 Kč. Konstatoval, že skutečně vyplácená mzda od února do prosince 2015, v roce 2016 a od ledna do března 2017 nebyla mezi účastníky sporná. Učinil závěr o skutkovém stavu, že mezi účastníky byla v žalovaném období od února 2015 do března 2017 sjednána mzda na základě mzdového výměru z [datum], který byl součástí dodatku č. 2 k pracovní smlouvě. Mzdový výměr z [datum], dodatečně „objevený“ žalovanou v průběhu sporu, považoval za dodatečně vyhotovený a tedy falzum. Verzi žalované o existenci mzdového výměru z [datum] měl za vyvrácenou zejména závěry znaleckých posudků. Tvrzení o dohodě o vyplácené mzdě považoval za nedoloženou. Účastnický výslech vedlejšího účastníka a žalované neprovedl z důvodu jejich obstrukcí a záměrného nedostavení se k soudnímu jednání. Dospěl k závěru, že „jednatel [jméno FO] v žalovaném období svévolně vyplácel bývalé manželce vyšší mzdu“. V okamžiku zjištění neoprávněné výplaty požadoval žalobce po žalované vrácení neoprávněně vyplacené mzdy v souladu s § 331 zákoníku práce, a to ve lhůtě 3 let od výplaty. Proto soud prvního stupně shledal vzájemnou žalobu důvodnou. Požadavek žalované na odstupné a mzdu za červen 2017 naopak posoudil jako nedůvodný. Uvedl, že odstupné ve výši trojnásobku dle § 67 odst. 1 písm. b) zákoníku práce bylo stanoveno ze mzdového výměru z [datum] jako 3 x 25 000 Kč hrubého, mzda za červen 2017 ve výši [částka] hrubého včetně případného příslušenství, což již bylo žalobcem zhojeno, a to jednak jeho platbou ve výši 10 000 Kč, dále platbou úřadu práce ve formě kompenzace za nevyplacené odstupné z [datum] ve výši 55 692 Kč a dále částečným uznáním žalobce částky 17 818 Kč (správně „17 828 Kč“) a následně vydaným částečným rozsudkem pro uznání. Co do zbytku 40 539 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí a částečném rozsudku pro uznání) proto původní žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dobrou víru žalované neshledal s odůvodněním, že mzda byla vyplácena vždy v jiné výši z libovůle jednatele – manžela, s čímž musela být žalovaná srozuměna.

6. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s ohledem na převážný úspěch žalobce, kterému proto přiznal vůči žalované a vedlejšímu účastníkovi právo na 48,78 % nákladů řízení (74,39 % mínus 25,61 %), spočívajících v nákladech za znalecký posudek ve výši 10 000 Kč. Vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci neuložil, neboť by tím došlo k zatížení „konkursní podstaty“ a její účast ve sporu nebyla zcela smysluplná. Žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil dále povinnost zaplatit státu náklady řízení dle § 148 o. s. ř. spočívající ve znalečném, a to v poměru neúspěchu ve výši 74,39 %. O povinnosti zaplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby rozhodl dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že žalobce byl od placení soudního poplatku ze vzájemné žaloby osvobozen, v řízení byl zcela úspěšný a na žalovanou a jejího podporovatele ve sporu tak přešla poplatková povinnost.

7. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná. Vytýkala soudu prvního stupně, že nerozhodl na základě skutečně zjištěného skutkového stavu, ale účelově si vybíral pouze fragmenty tak, aby bylo možno vyhovět žalobci, přičemž zcela pominul její oprávněné zájmy a ochranu a uzavřený smluvní vztah s [právnická osoba], jako zaměstnavatelem. Uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že mezi ní, jako zaměstnankyní a [právnická osoba], jíž je žalobce insolvenčním správcem, byla uzavřena dohoda o mzdě, jejíž písemné vyhotovení je obsaženo v dodatku č. 3 uzavřeném dne [datum]. [právnická osoba] s tímto dodatkem [právnická osoba], jako zaměstnavatel, vyplácela od roku 2013, tj. více než dva roky před rozhodnutím o úpadku dlužníka, žalované mzdu, a to bezhotovostním převodem na její bankovní účet. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4002/2013, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020 (oba, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz). Namítala, že soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že účastníci podle mzdového výměru prokazatelně jednali již dva roky před tím, než bylo rozhodnuto o úpadku společnosti [právnická osoba] a nežli vůbec mohl někdo vědět, že přijde insolvenční správce. Výše mzdy je najisto postavena bankovními výpisy, mzdovými listy a hlášeními, které [právnická osoba] předkládala OSSZ, zdravotní pojišťovně i finančnímu úřadu. Odkázala na výpověď svědka [jméno FO], který potvrdil stejnou pozici s žalovanou a který při jednání dne [datum] uvedl, že „v období od roku 2013 se nám měnily pracovní smlouvy, upravovaly podmínky pracovní smlouvy – změna pracovních povinností, platové výměry a dodatky ohledně odstupného“. Namítala, že přestože znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze postavil najisto, že toner a charakter tiskového obrazu sporného mzdového výměru odpovídá svými vlastnostmi listinám tištěným v 1. pololetí roku 2013, soud prvního stupně vycházel ze závěrů znalkyně [jméno FO], podle níž je důvodné podezření, že sporné podpisy pocházejí až z období po roce 2017, aniž by svůj postup legitimně odůvodnil. Pokud soud prvního stupně shledal nepřiměřenou mzdu žalované ve vztahu ke mzdě svědka [jméno FO], měl se současně vypořádat s rozdíly v obsahu vykonávaných činností, na které byl upozorněn. Nelze v této souvislosti přehlédnout vývoj mzdových výměrů, kdy např. od [datum] činil základ 30 000 Kč a osobní ohodnocení 40 000 Kč a od [datum] činila základní mzda 25 000 Kč a osobní ohodnocení 25 000 Kč. Má za to, že v řízení nebyla úspěšná nikoliv proto, že by její nárok nebyl po právu, ale pouze z důvodu, že bylo úmyslně popřeno její právo na spravedlivý proces. Zdůraznila, že jí byla po dobu cca pěti let vyplácena v souladu se smluvním ujednáním mzda jak [právnická osoba], jako zaměstnavatelem, tak po rozhodnutí o úpadku žalobcem, jako insolvenčním správcem, aniž by její nároky byly v té době sporovány. Odmítá-li soud její dobrou víru proto, že právní jednání je založeno na právním jednání mezi ní a jejím bývalým manželem, pak takový závěr považuje za nepřijatelný, neboť pak by se jednalo o její diskriminaci z důvodu osobních poměrů. Soud prvního stupně jí v přímém rozporu s právní úpravou a ustálenou judikaturou uložil povinnost vracet zaměstnavateli nejen mzdu, kterou nabyla v souladu s dobrou vírou a byla jí řádně vyplácena, ale též odvody z této mzdy, které nikdy neobdržela. V takovém případě se měl žalobce obrátit na ČSSZ, zdravotní pojišťovnu a příslušný finanční úřad, aby mu nesprávné odvody vrátily. Uvedla, že při správném a logickém zohlednění provedeného dokazování lze dospět ke správnému závěru, podle nějž je dán její nárok na zaplacení částky 40 539 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na mzdě, zatímco nárok žalobce po právu není. Do sporu s insolvenčním správcem se dostala pouze proto, že [jméno FO] (vedlejší účastník) byl jejím manželem. Pokud žalobce nechtěl, aby pro něj žalovaná pracovala za podmínek, které byly sjednány s [jméno FO], jako jednatelem společnosti, potom bylo pouze na něm, aby s ní rozvázal pracovní poměr a pracovní vztah ukončil. Uzavřela, že byla žalobci dobrá pouze proto, aby pro něj zajišťovala provoz, nicméně pokud jí má zaplatit sjednanou mzdu, potom žalobce snáší účelovou argumentaci, že má „solidární“ odpovědnost za svého bývalého manžela. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobci bude uložena povinnost zaplatit jí částku 40 539 Kč s příslušenstvím a vzájemná žaloba žalobce bude zamítnuta.

8. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za souladný s právem. Konstatoval, že pro jakýkoli mzdový výměr či dohodu o mzdě platí § 113 zákoníku práce a musí se jednat o písemný dokument. S odstupem času může konstatovat, že nárok za měsíce únor 2015 až březen 2017 (původně červen 2017) neměl podat jako vzájemný návrh, ale jako novou samostatnou žalobu. V té době však předpokládal, že soud prvního stupně vyhoví jeho návrhu na sloučení všech tří žalob na doplacení mzdy za jednotlivé měsíce duben 2017 až červen 2017, podaných žalovanou, což se nestalo. Uvedl, že vůči žalované uplatňuje pouze nárok z její čisté mzdy, nikoli včetně odvodů. Dále uvedl, že není pravdou, že po rozhodnutí o úpadku vyplácel žalované mzdu on, když mzdy počítal externí účetní dle podkladů jednatele, který podnik dlužníka operativně řídil. [právnická osoba] věci považuje za rozhodné ustanovení § 331 zákoníku práce, ve kterém je podstatné slovo „neprávem“ a naopak zde není uvedeno nic o zodpovědnosti toho, kdo způsobil oněch nesprávně určených nebo omylem vyplacených částek.

9. Při odvolacím jednání namítl právní zástupce žalované, že žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] byl vyškrtnut ze seznamu insolvenčních správců a není tak splněna procesní podmínka pro jeho další účast ve sporu. Žalobce se k této námitce vyjádřil tak, že je pravdou, že v létě 2023 byl vyškrtnut ze seznamu insolvenčních správců z důvodu dosažení věku 80 let. Z tohoto důvodu mu již nebyly přidělovány žádné nové případy, avšak ve vztahu k dlužníkovi [právnická osoba] svou funkci vykonává dál a dokončí ji na základě pokynu soudkyně, rozhodující v insolvenční věci dlužníka [právnická osoba], která rozhodla, aby svou činnost v této insolvenční věci dokončil.

10. Jak vyplývá z insolvenčního rejstříku, žalobce je stále zapsán jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba] Mezi účastníky ostatně ani nebylo sporné, že žalobce nebyl odvolán z funkce insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba]

11. Krajský soud, jako soud odvolací, vycházel při posuzování námitky žalované z ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle kterého, nelze-li insolvenčního správce vybrat ze seznamu insolvenčních správců, je možné jím ustanovit i fyzickou osobu, která splňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu insolvenčních správců a se svým ustanovením souhlasí. Dospěl k závěru, že vyškrtnutí [tituly před jménem] [jméno FO] ze seznamu insolvenčních správců z důvodu dosažení věku mu nebrání vystupovat v souzené věci nadále, jakožto žalobce, v postavení insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba], kterým nadále je, neboť (s výjimkou věku) splňuje veškeré obecné a kvalifikační předpoklady pro výkon této funkce v souzené věci. Odvolací soud proto s žalobcem jako insolvenčním správcem dlužníka [právnická osoba] dále jednal.

12. Odvolací soud, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí, a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

13. Odvolací soud zjistil z obsahu spisu, že žalovaná, v procesním postavení žalobkyně, se domáhala návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu prvního stupně dne 2. 8. 2017, proti žalobci, v procesním postavení žalovaného, uložení povinnosti zaplatit jí částku 114 059 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2017 do zaplacení, z titulu nedoplatku mzdy za červen 2017 a odstupného ve výši trojnásobku měsíční mzdy. Řízení bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 187/2017. Žalovaná tvrdila, že uzavřela dne [datum] pracovní smlouvu, jíž se zavázala pro společnost [právnická osoba] vykonávat činnost výrobního ředitele (knihárny) s tím, že pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dodatkem č. 2 k pracovní smlouvě byl s účinností od 1. 2. 2013 změněn druh výkonu práce žalované na obchodníka - asistenta ředitele, v důsledku čehož došlo ke změně mzdového výměru s tím, že od 1. 2. 2013 činila její mzda částku 25 000 Kč, sestávající ze základní měsíční mzdy ve výši 15 000 Kč a prémií ve výši 10 000 Kč a dále jí náležela podílová odměna ze získaných zakázek. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2015 došlo k rozhodnutí o úpadku společnosti [právnická osoba] a prohlášení konkursu na její majetek. Insolvenčním správcem byl ustanoven [tituly před jménem] [jméno FO]. Vzhledem k požadavku insolvenčního správce na dalším pokračování pracovněprávního vztahu vykonávala žalovaná činnost pro insolvenčního dlužníka [právnická osoba] v souladu s pracovní smlouvou až do 30. 6. 2017, kdy pracovní poměr zanikl výpovědí z pracovního poměru danou jí žalobcem dne 11. 4. 2017. Žalovanou částku žalovaná specifikovala jako nárok na mzdu za měsíc červen 2017 ve výši 38 922 Kč a nárok na náhradu odstupného ve výši 115 386 Kč, což dokládala příslušnou výplatní páskou. Uvedla, že uvedené hrubé mzdě odpovídá čistá mzda k výplatě ve výši 124 059 Kč. Protože jí žalobce na tento nárok uhradil pouze částku 10 000 Kč, požadovala po něm zbývající částku 114 059 Kč. Protože žalovaná obdržela po podání žaloby částečnou kompenzaci úřadem práce za nevyplacené odstupné zaměstnavatelem [právnická osoba] za dobu od 1. 7. 2017 do 30. 9. 2017 ve výši 55 692 Kč, a to na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne [datum], vzala žalovaná žalobu částečně zpět podáním ze dne 17. 10. 2017. Usnesením ze dne 20. 4. 2018, č. j. 10 C 187/2017-32, které nabylo právní moci dne 8. 5. 2018, rozhodl soud prvního stupně o zastavení řízení „co do částky 55 692 Kč spolu se zbytkem příslušenství“. Předmětem řízení tak zůstala částka 58 367 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 12. 3. 2019 žalovaná nově tvrdila, že dodatkem č. 3 k pracovní smlouvě ze dne [datum] došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že od [datum] začala pro společnost [právnická osoba] vykonávat činnost obchodníka a asistenta ředitele, v důsledku čehož byla sjednána nová pracovní náplň a mzdovým výměrem ze dne [datum] jí byla stanovena měsíční mzda ve výši 15 000 Kč jako základní mzda a související osobní hodnocení a prémie ve výši 60 000 Kč s tím, že žádná ze složek mzdy nebyla vázána na rozsah uskutečněných zakázek. Rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 10 C 243/2018-334, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2019, vydal soud prvního stupně rozsudek pro uznání, kterým uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 17 828 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2017 do zaplacení. Předmětem žaloby žalované proti žalobci tak zůstala částka 40 539 Kč s příslušenstvím, tj. zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2017 do zaplacení.

14. Jde-li o vzájemný návrh žalobce, ten byl učiněn ve věci sp. zn. 10 C 187/2017 podáním ze dne 9. 1. 2018, doručeným soudu prvního stupně téhož dne. Žalobce se jím po žalované domáhal zaplacení do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] částky 149 001 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, představovaného neoprávněné vyplácenou vyšší mzdou, než odpovídalo dodatku č. 2 k pracovní smlouvě ze dne [datum], doplněného o příslušný mzdový výměr z téhož dne. Žalobce tvrdil, že žalované sice nebyly zcela vyplaceny mzdy dle účetnictví dlužníka za měsíce duben až červen 2017, ale že její formální exmanžel [jméno FO], který je jednatelem dlužníka, jí vyplácel po celé období od prohlášení konkursu dnem [datum] vyšší mzdy, než odpovídalo její pracovní smlouvě dle dodatku č. 2 ze dne [datum] s tím, že žalovaná věděla nebo musela z okolností předpokládat, že je jí vypláceno neprávem více, než odpovídá platnému mzdovému výměru (§ 331 zákoníku práce). Podáním ze dne [datum] žalobce svůj vzájemný návrh upřesnil tak, že po žalované požadoval zaplacení částky [částka], kterou podrobně specifikoval, vymezil obdobím od února 2015 do března 2017 a k prokázání jeho důvodnosti navrhl a předložil řadu listinných důkazů. Žalovaná s vzájemnou žalobou nesouhlasila, neboť mzda jí byla vyplácena žalobcem jako zaměstnavatelem v souladu s pracovní smlouvou a ústní dohodou účastníků, přičemž neměla žádného důvodu pochybovat o tom, že žalobce se bude chovat nemravně a dovolávat se vlastní nepoctivosti. Odkazovala na dodatek č. 3 k pracovní smlouvě ze dne [datum], ve spojení se mzdovým výměrem ze dne [datum], které předložila při jednání soudu prvního stupně dne 13. 3. 2019. Vznesla i námitku promlčení uplatněného nároku žalobce.

15. Soud prvního stupně při jednání konaném dne 5. 10. 2018 vyhlásil usnesení, kterým vyloučil vzájemnou žalobu k samostatnému řízení (tj. řízení vedené pod sp. zn. 10 C 243/2018). Při jednání konaném dne 26. 6. 2019 (pod sp. zn. 10 C 243/2018) rozhodl o spojení řízení vedených pod sp. zn. 10 C 243/2018 a sp. zn. 10 C 187/2017 ke společnému řízení. Jak řízení o vzájemné žalobě žalobce proti žalované, tak řízení o původní žalobě žalované proti žalobci, byla spojena ke společnému řízení, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 243/2018.

16. Při odvolacím jednání provedl odvolací soud dokazování účastníky včas označenými listinnými důkazy, kterými soud prvního stupně dokazování neprovedl (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). Jedná se o mzdový list žalované za rok 2017, vystavený [právnická osoba], ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná byla v pracovním poměru u [právnická osoba] od 1. 8. 2006 do 30. 6. 2017, její hrubá mzda v měsíci červnu 2017 činila 38 922 Kč, odstupné 115 386 Kč a čistá mzda 124 059 Kč. Dále se jedná o výplatní list žalované za měsíc červen 2017, ze které bylo zjištěno, že hrubá mzda činila 38 922 Kč, odstupné 115 386 Kč a čistá mzda 124 059 Kč. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalované byla před červnem 2017 vyplácena mzda ve výši, jak vyplývá ze mzdových a výplatních listů, které žalovaná soudu prvního stupně předložila.

17. Podle § 38 odst. 1, písm. a) zákoníku práce, od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.

18. Podle § 113 zákoníku práce, mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak. (odst. 1) Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis. Dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti. (odst. 4)

19. Podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky.

20. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem. Mzdový výměr je jednostranný písemný projev vůle, kterým zaměstnavatel sděluje zaměstnanci údaje o způsobu odměňování za vykonanou práci a údaje o termínu a místě výplaty mzdy. V případě, že byl mzdový výměr vydán tehdy, kdy údaje o způsobu odměňování za vykonanou práci a údaje o termínu a místě výplaty mzdy jsou obsaženy v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě nebo stanoveny ve vnitřním předpisu, představuje mzdový výměr pouze deklarování stavu, který vyplývá z kolektivní smlouvy, pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy, popřípadě z vnitřního předpisu, aniž by zakládal, měnil nebo rušil právní vztahy mezi účastníky pracovního poměru, které mezi nimi vznikly na základě kolektivní smlouvy, pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu. Jestliže však mzda nebyla sjednána v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě a ani stanovena ve vnitřním předpisu, mzdový výměr zakládá (i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu za vykonanou práci (ve výši a za podmínek v něm uvedených); písemný mzdový výměr je účinný, jakmile byl zaměstnanci řádně (do jeho vlastních rukou) doručen, a souhrn jednotlivých mzdových složek přiznaných zaměstnanci ve mzdovém výměru zaměstnavatele se od doby účinnosti mzdového výměru stává zaručenou mzdou zaměstnance. Musí být proto vždy rozlišováno, zda mzdové podmínky, za nichž má zaměstnanec konat práci, jsou stanoveny v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě anebo ve vnitřním předpisu, nebo zda k jejich určení tímto způsobem nedošlo. Zatímco v prvním případě má zaměstnanec právo na mzdu v takové podobě, jak vyplývá z kolektivní smlouvy, pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy, popřípadě z vnitřního předpisu, aniž by bylo významné, zda mzdový výměr byl vůbec vydán, v posléze uvedené situaci mzdový výměr zakládá odměňování zaměstnance za vykonanou práci, a to ode dne, kdy byl písemný mzdový výměr zaměstnanci řádně doručen. Pracovní smlouvu je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně (srov. § 34 odst. 3 zákoníku práce), s nedodržením písemné formy však zákon nespojuje její neplatnost (srov. § 21 odst. 1 zákoníku práce). Je-li možné uzavřít pracovní smlouvu také ústně nebo jen konkludentně, nemusí být písemné ani sjednání mzdy provedené v pracovní smlouvě. Ke sjednání mzdy může dojít nejen v pracovní smlouvě, ale i v jiné smlouvě, kterou zaměstnavatel uzavřel se zaměstnancem (srov. § 1740 o. z.); ani taková smlouva ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu. Pro vydání mzdového výměru je (jak vyplývá z § 113 odst. 4 zákoníku práce) předepsána písemná forma, s jejímž nedodržením (obdobně jako u pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy) se nespojuje jeho neplatnost, i když se jím zakládá právo zaměstnance na mzdu; mzda tedy může být mzdovým výměrem (jednostranným opatřením zaměstnavatele) stanovena nejen písemně, ale také ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl zaměstnavatel projevit (konkludentně) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4002/2013.

21. Odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jeho pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat (často složitou) sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci z důvodu organizačních změn na straně zaměstnavatele; tím, že se odstupné poskytuje (v závislosti na délce pracovního poměru propouštěného zaměstnance) jako příslušný násobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel (jako odměnu za vykonanou práci), kdyby pracovní poměr ještě po tuto dobu pokračoval. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu poskytování odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem může být upraveno (způsobem uvedeným v § 4a odst. 2 zákoníku práce) odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou zákonem stanoveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 613/2011, uveřejněný pod č. 148/2013 v časopise Soudní judikatura). Skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě § 67 odst. 1 zákoníku práce, proto ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak, například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele (ať už výslovné, nebo konkludentní – srov. § 4 zákoníku práce a § 546 o. z.). - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1060/2021.

22. Podle § 331 zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013 vydání bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích je specifické tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá, které jsou mu vyplácené z legitimního právního důvodu, jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené.

24. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, doplněného o skutečnosti zjištěné jím po provedeném dokazování při odvolacím jednání. Měl za prokázané, že žalovaná byla zaměstnaná u společnosti [právnická osoba] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Pro tuto společnost (dlužníka) vykonávala žalovaná činnost i po prohlášení konkursu na její majetek dne [datum], a to až do [datum], kdy její pracovní poměr zanikl výpovědí z pracovního poměru danou žalobcem, jakožto zaměstnavatelem a insolvenčním správcem dlužníka, ze dne [datum]. Mezi účastníky byla nesporná výše fakticky vyplácené mzdy žalobcem, v jednotlivých měsících roku 2017, až do května 2017 tak, jak vyplývá ze mzdového listu žalované za rok 2017. Žalobce vyplácel žalované mzdu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tj. od únoru 2015. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno uzavření dohody o mzdě mezi zaměstnavatelem a žalovanou, jako zaměstnankyní, a to přinejmenším konkludentní formou, odrážející se ve vyplácení mzdy žalované v rozhodném období od února 2015 do března 2017 ve vyšší výši, než by odpovídalo dodatku č. 2 k pracovní smlouvě a mzdovému listu z [datum], ze kterého odvíjel výši mzdy žalobce. Žalované byla fakticky vyplácena mzda ve výši odpovídající mzdovému výměru ze dne [datum], podle kterého měla žalovaná nárok na základní měsíční mzdu 15 000 Kč a osobní ohodnocení + prémie 60 000 Kč. Tento mzdový výměr byl podroben v řízení před soudem prvního stupně znaleckému zkoumání, kdy bylo prokázáno, že tento byl vyhotoven před [datum], avšak podepsán byl až v roce 2017. Tato skutečnost však podle názoru odvolacího soudu nemění nic na tom, že došlo k uzavření dohody o mzdě konkludentně, když, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz shora), ke sjednání mzdy může dojít nejen v pracovní smlouvě, ale i v jiné smlouvě, kterou zaměstnavatel uzavřel se zaměstnancem, přičemž taková smlouva ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu, a to aniž by bylo významné, zda byl vydán mzdový výměr. Mzdovým listem a výplatním listem za červen 2017 byla prokázána uzavřená dohoda o mzdě žalované za měsíc červen 2017, konkrétně o hrubé mzdě, čisté mzdě a odstupném, z níž je třeba vycházet, neboť se jedná o projev smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu. Mzda uvedená shodně na mzdovém a výplatním listě odpovídá dlouholeté praxi mezi zaměstnavatelem (insolvenčním dlužníkem) a žalovanou jakožto zaměstnankyní, založené ještě před prohlášením konkursu na majetek insolvenčního dlužníka vyhotovením (vytištěním) mzdového výměru ze dne [datum], podle něhož se strany sporu od té doby bez jakýchkoli pochyb a rozporů až do roku 2017, kdy pracovní poměr žalobkyně skončil, řídily, byť v době svého vyhotovení tento mzdový výměr nebyl opatřen podpisem zaměstnavatele, jakožto náležitostí písemné formy takového právního úkonu. V soudní judikatuře není žádných pochyb o tom, že k pochopení obsahu vůle může sloužit i širší kontext jednání účastníků, případně i jednání následného, jestliže je z něho možné na obsah vůle zpětně usuzovat (srov. žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020 a prejudikaturu v něm citovanou). V daném případě je přitom z následného dlouhodobého jednání zaměstnavatele a zaměstnankyně nade vší pochybnost zřejmé, že obsah zachycený v tomto mzdovém výměru odpovídal vůli obou stran pracovněprávního vztahu, tj. jak zaměstnavatele ([právnická osoba]), tak i zaměstnankyně (žalované), které se obě tímto mzdovým výměrem dlouhodobě a bez jakýchkoli pochybností řídily, mzda podle něho byla žalované vyplácena, byla zaměstnavatelem uváděna na mzdových a výplatních listech a byly z ní odváděny příslušné odvody. V této praxi přitom, a to rovněž po dlouhou dobu, pokračoval i sám žalobce poté, co byl na majetek dlužníka (zaměstnavatele) prohlášen konkurs a žalobce byl jmenován jeho insolvenčním správcem, aniž by výši mzdy zpochybňoval. Na závěru, že mezi [právnická osoba] a žalovanou byla v roce 2013 uzavřena dohoda o mzdě svým obsahem odpovídající tomu, co bylo zachyceno ve mzdovém výměr v té době vytištěném a datovaném [datum], nic nemění skutečnost, že statutární orgán [právnická osoba] mzdový výměr již dříve vytištěný podepsal až dodatečně – v roce 2017. Nárok na odstupné v zákonné výši tří měsíčních platů vyplývá i z písemné výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum].

25. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nemohlo dojít k žalobcem tvrzenému bezdůvodnému obohacení žalované v rozhodném období od února 2015 do března 2017, když k vyplácení mzdy žalované v této době docházelo v souladu s dohodou mezi ní a zaměstnavatelem, tedy po právu. Z důvodu legitimně pobírané mzdy se proto nemůže uplatnit tzv. dobrá víra ve smyslu § 331 zákoníku práce. Naopak žalobce prokazatelně žalované nevyplatil mzdu za červen 2017 a odstupné, na které žalované vzniklo právo, a to ve zbývající výši 40 539 Kč, když původní žalobní požadavek žalované, znějící na částku 114 059 Kč, byl ponížen na základě částečného zastavení řízení o 55 692 Kč a následného vydání rozsudku pro uznání znějícího na částku 17 828 Kč.

26. Ze všech vyložených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemnou žalobu žalobce o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 173 123 Kč ve prospěch majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], kterou shledal nedůvodnou [viz výrok I. písm. a)] a vyhověl žalobě žalované tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] dlužnou částku 40 539 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2017 do zaplacení (§ 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 353/2013 Sb.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) – viz výrok I. písm. b).

27. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V řízení byla plně úspěšnou účastnicí žalovaná, když i rozhodnutí o částečném zastavení řízení lze považovat za její procesní úspěch, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby přistoupila poté, co její žalobní nárok na odstupné částečně uspokojil za žalobce úřad práce. Žalované tak náleží podle úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná byla od počátku řízení zastoupena postupně dvěma advokáty, a proto jí byla přiznána mimosmluvní odměna za právní zastoupení a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).

28. Žalované náleží mimosmluvní odměna advokáta podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 5. a 6., § 12 odst. 3 advokátního tarifu, a to z tarifní hodnoty: a) 114 059 Kč (původní žalobní návrh) za 4 úkony právní služby učiněné od 2. 8. 2017 do 8. 1. 2018 (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění ze dne 12. 7. 2017, návrh ve věci samé ze dne 2. 8. 2017 a podání ve věci samé ze dne 17. 10. 2017) ve výši 5 700 Kč za jeden úkon právní služby, tj. odměna ve výši 22 800 Kč (4 x 5 700); b) 263 060 Kč [114 059 Kč + 149 001 Kč (vzájemný návrh)] za 0 úkonů právní služby učiněných od 9. 1. 2018 do 7. 5. 2018; c) 207 368 Kč [263 060 Kč – 55 692 Kč (částečné zastavení řízení)] za 2 úkony právní služby učiněné od 8. 5. 2018 do 24. 9. 2018 (účast na jednání dne 1. 8. 2018 a podání ve věci samé ze dne 24. 9. 2018) ve výši 9 140 Kč za jeden úkon právní služby, tj. odměna ve výši 18 280 Kč (2 x 9 140 Kč); d) 231 490 Kč [207 368 Kč + 24 122 Kč (upřesnění ve smyslu rozšíření vzájemného návrhu)] za 12 úkonů právní služby učiněných od 25. 9. 2018 do 23. 8. 2019 (podání ve věci samé ze dne 18. 11. 2018, 22. 1. 2019, 12. 3. 2019, 27. 11. 2018, 12. 3. 2019, 30. 4. 2019 a 16. 7. 2019, účast na jednání dne 5. 10. 2018, 30. 11. 2018, 13. 3. 2019 a 26. 6. 2019, které trvalo více než 2 hodiny) ve výši 9 260 Kč za jeden úkon právní služby, tj. odměna ve výši 111 120 Kč (12 x 9 260 Kč); e) 213 662 Kč [231 490 Kč – 17 828 Kč (rozsudek pro uznání)] za 11 úkonů právní služby učiněných od 24. 8. 2019 do konce řízení před soudem prvního stupně (odvolání ze dne 15. 1. 2021 a ze dne 17. 12. 2021, podání ve věci samé ze dne 1. 7. 2021, 13. 2. 2023 a 23. 5. 2023, účast na jednání dne 3. 6. 2020, 2. 6. 2021, 20. 10. 2021, 4. 1. 2023, 24. 5. 2023 a 2. 6. 2023, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí ) ve výši 9 180 Kč za jeden plný úkon právní služby a 4 590 Kč za jeden poloviční úkon právní služby, tj. odměna ve výši 96 390 Kč [(10 x 9 180 Kč)+(1 x 4 590 Kč)].

29. Odvolací soud nepřiznal žalované odměnu za účtovaný úkon právní služby „vyjádření ze dne 3. 5. 2019“ z důvodu neúčelnosti, neboť toto vyjádření mohlo být učiněno součástí předešlého podání ze dne 30. 4. 2019. Dále nebyl uznán úkon právní služby „převzetí a příprava zastoupení novým právním zástupcem ze dne 22. 2. 2021“, neboť se jednalo pouze o nahrazení předešlého právního zastoupení novým právním zastoupením, přičemž za přípravu a převzetí zastoupení žalované advokátem [tituly před jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] dne 25. 6. 2017 odměna přiznána byla.

30. Žalované tak přiznal odvolací soud mimosmluvní odměnu advokáta za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 248 590 Kč.

31. Dále žalované náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu za 29 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. ve výši 8 700 Kč.

32. Žalované byla dále přiznána náhrada za jízdné k jednáním před soudem prvního stupně, a to: a) v roce 2021 (2. 6. 2021, 20. 10. 2021) – z [adresa] a zpět, tj. 2 x 74 km (148 km), osobním automobilem zn. [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při ujetí 2 x 148 km (296 km), při průměrné spotřebě motorové nafty 5,3 l/100 km, při vyhláškové ceně této pohonné hmoty 27,20 Kč/1 l (vyhl. č. 589/2020 Sb.), při paušální sazbě 4,40 Kč/1 km, tj. ve výši 1 729,10 Kč; b) v roce 2023 (4. 1. 2023, 24. 5. 2023, 2. 6. 2023) – z [adresa] a zpět, tj. 2 x 74 km (148 km), osobním automobilem zn. [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při ujetí 3 x 148 km (444 km), při průměrné spotřebě motorové nafty 5,3 l/100 km, při vyhláškové ceně této pohonné hmoty 44,10 Kč/1 l (vyhl. č. 467/2022 Sb.), při paušální sazbě 5,20 Kč/1 km, tj. ve výši 3 346,60 Kč.

33. Odvolací soud nepřiznal žalované náhradu za jízdné jejího předchozího právního zástupce z [adresa] a zpět k jednáním před soudem prvního stupně v roce 2018, 2019 a 2020, neboť uplatněný nárok nebyl nikterak doložen (nebyl doložen žádný doklad od vozidla reg. zn. [SPZ], kterým byly jízdy realizovány).

34. Žalované byla dále přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou jejího právního zástupce k 11 jednáním konaným u soudu prvního stupně podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, a to v rozsahu 60 půlhodin po 100 Kč při cestách k 6 jednáním z [adresa], tj. 6 000 Kč a v rozsahu 30 půlhodin po 100 Kč při cestách k 5 jednáním z [adresa] ve výši 3 000 Kč, tj. celkem 9 000 Kč.

35. Protože je právní zástupce žalované plátcem daně z přidané hodnoty, byla žalované přiznána i náhrada této daně v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a to ze součtu odměny a hotových výdajů. Jedná o částku 56 986,80 Kč (21 % z 271 365,70 Kč).

36. Žalované náleží též náhrada za zaplacený soudní poplatek za podané odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ve výši 11 576 Kč.

37. Celkem tak žalovanou účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně představují částku 339 928,50 Kč, kterou je jí povinen zaplatit žalobce z majetkové podstaty dlužníka dlužníka [právnická osoba] ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.) – viz výrok II.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že je přiznal taktéž úspěšné žalované. Tyto náklady jsou tvořeny mimosmluvní odměnou advokáta podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 6, § 12 odst. 3 advokátního tarifu, a to z tarifní hodnoty 213 662 Kč za 2 úkony právní služby po 9 180 Kč (sepis odvolání a účast u odvolacího jednání dne [datum]), tj. ve výši 18 360 Kč; dvěma režijními paušály po 300 Kč, tj. ve výši 600 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu; náhradou jízdného k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět, tj. 181 km, osobním automobilem zn. [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě benzínu 98 oktanů 8,2 l/100 km, při vyhláškové ceně této pohonné hmoty 42,60 Kč/1 l (vyhl. č. 398/2023 Sb.), při paušální sazbě 5,60 Kč/1 km, ve výši 1 645,90 Kč; náhradou za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 600 Kč; a náhradou za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ze součtu odměny a hotových výdajů ve výši 4 453,30 Kč (21 % z 21 205,90 Kč). Za účast na odvolacím je nání, při kterém byl pouze vyhlášen rozsudek, odvolací soud náklady řízení žalované nepřiznal z důvodu neúčelnosti. Celkově se tak jedná o náklady odvolacího řízení ve výši 25 659,20 Kč, které je žalobce povinen zaplatit žalované z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.) – viz výrok III.

39. Jde-li o náklady řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a vedlejšími účastníky, tak byť oba vedlejší účastníci v řízení vystupovali na straně procesně úspěšné žalované, a měli by tak právo na náhradu těchto nákladů podle zásady úspěchu ve věci, shledal odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro jejich nepřiznání podle § 150 o. s. ř., neboť účast obou vedlejších účastníků v řízení na straně žalované za situace, kdy vedlejší účastnice je zároveň společností, jejíž insolvenční správce je žalobcem v dané věci a vedlejší účastník je jednatelem této společnosti, považuje odvolací soud za nepřípadnou a nelogickou, a proto dovodil neúčelnost jimi vynaložených nákladů řízení (viz výrok IV.).

40. Nakonec rozhodl odvolací soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. o nákladech státu, představovaných vyplaceným znalečným ve výši 13 347,25 Kč. Tyto náklady uložil k zaplacení také procesně neúspěšnému žalobci z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] na účet soudu prvního stupně ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) – viz výrok V.