11 CO 191/2022 - 117

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 42 C 349/2021-69 ze dne 2. 5. 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku mění takto: Žaloba, aby z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k zajištění pohledávky oprávněného – žalovaného v celkové výši 4.312.500 Kč proti povinnému [jméno] [příjmení], narozenému [datum], jak byl tento nařízen usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 6. 2010, č. j. 28 E 78/2010-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č. j. 56 Co 363/2010-123, byly vyloučeny nemovité věci, a to pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] – zahrada, pozemek parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] – zahrada, pozemek parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] – vodní plocha, pozemek parc. [číslo] – vodní plocha, pozemek parc. [číslo] – vodní plocha, pozemek parc. [číslo] – lesní pozemek, pozemek parc. [číslo] – lesní pozemek, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, budova [adresa] – rodinný dům v části obce Lyžbice, na pozemku parc. [číslo] (tento pozemek je veden na [list vlastnictví]) a na pozemku parc. [číslo] budova bez č. p./č. e., jiná stavba, která je součástí pozemku parc. [číslo] budova bez č. p./č. e., výroba, která je součástí pozemku parc. [číslo] jak jsou tyto nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Lyžbice, obec Třinec, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Třinec, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.342 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18.228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyloučil z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k zajištění pohledávky oprávněného – žalovaného v celkové výši 4.312.500 Kč proti povinnému [jméno] [příjmení], [datum narození], jak byl tento nařízen usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 6. 2010, č. j. 28 E 78/2010-15 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č. j. 56 Co 363/2010-123, nemovité věci označené v odst. I. výroku (dále jen předmětné nemovitosti) a v odstavci II. výroku rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21.456 Kč.

2. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítal nesprávné právní posouzení věci s tím, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně vyšla najevo nová skutečnost. Namítal, že předmětné nemovitosti jsou a také v době rozhodnutí soudu prvního stupně byly zatíženy soudcovským zástavním právem ve smyslu § 338b a násl. o. s. ř. s tím, že ve věci tohoto soudcovského zástavního práva došlo k situaci, kdy Krajský soud v Ostravě ve věci dvakrát nesprávně rozhodl, když předmětný návrh na zřízení soudcovského zástavního práva zamítl, nicméně každé z těchto nesprávných rozhodnutí bylo vždy zrušeno Ústavním soudem, přičemž při svém třetím rozhodování již Krajský soud v Ostravě předmětné soudcovské zástavní právo potvrdil. Žalobkyně dovozuje svou dobrou víru o nabytí nezatížených nemovitostí tím, že nemovitosti nabyla těsně předtím, než Ústavní soud napodruhé napravil nesprávné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, tj. v době, kdy v katastru nemovitostí nebyla uvedena poznámka o předmětném řízení o návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva. Ust. § 338d odst. 1 o. s. ř. stanoví, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovité věci je rozhodující den, v němž soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem. Tyto účinky platí bez ohledu na to, zda se případný nabyvatel předmětných nemovitostí dozvěděl či nedozvěděl o vedení řízení o soudcovském zástavním právu a bez ohledu na to, zda poznámka o takovém řízení již je zapsána v katastru nemovitostí. Zjevným účelem tohoto principu je nadřazení ochrany věřitele, tj. nadřazení zájmu na tom, aby vykonatelná pohledávka věřitele byla zajištěna majetkem dlužníka, nad zájmem nabyvatele těchto nemovitostí, který je získává od dlužníka v době, kdy má dlužník vůči věřiteli vykonatelný závazek. Nepochybným důvodem tohoto nadřazení je skutečnost, že věřitel zpravidla nebude nikdy schopen prokázat případy, kdy takto dochází k úmyslnému vyvádění nemovitostí dlužníka za účelem poškození věřitele. Právě v posuzované věci je v tomto směru signifikantní okolnost, kterou se žalovaný dozvěděl po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, že dlužníci v předmětných nemovitostech nadále bydlí a mají zde zřejmě vyznačen i trvalý pobyt. Je nepochybné, že se jedná o neobvyklou situaci, když k převodu nemovitostí došlo již před více než 10 lety. Ve vztahu k dobré víře nabyvatele již soud prvního stupně konstatuje, že na věc není aplikovatelné ust. § 984 odst. 1 o. z., nicméně v posuzovaném případě nepřichází v úvahu ani judikatura o ochraně dobré víry nabyvatele z doby před účinnosti aktuálního občanského zákoníku, neboť příslušné judikáty řeší toliko rozpor mezi obecnými vadami zápisu v katastru nemovitostí na straně jedné a dobrou vírou nabyvatele na straně druhé. V posuzovaném případě se však jedná o rozpor mezi dobrou vírou nabyvatele a speciálním ustanovením občanského soudního řádu, které je záměrně stanoveno na ochranu věřitele vykonatelné pohledávky před zájmy dlužníka a nabyvatele, který nemovitosti od tohoto dlužníka získává. Pokud soud prvního stupně uvádí, že skutečnost, že Ústavní soud dvakrát rušil nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže jít k tíži nabyvatele, pak žalovaný tvrdí, že dvojí nezákonné rozhodování krajského soudu nemůže jít ani k jeho tíži. Domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že žaloba bude zamítnuta.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému odvolání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1020/2004 ze dne 8. 3. 2006, podle něhož je pro získání soudcovského zástavního práva rozhodující to, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. V daném případě však ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem soudcovské zástavní právo k nemovitostem pravomocně nevzniklo, a proto ani nemůže být přihlíženo ke stavu ke dni podání návrhu na jeho zřízení. K jeho pravomocnému nařízení totiž paradoxně došlo až po převodu vlastnického práva z původního vlastníka na žalobkyni jako nabyvatele. Z téhož důvodu pak judikatura ohledně vzniku účinku soudcovského zástavního práva ke dni podání návrhu na jeho nařízení soudem nemůže být použita, neboť podmínkou akceptace okamžiku podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva je, aby o něm bylo následně rozhodnuto, ať již soudem prvého či druhého stupně kladně, tj. aby nabylo právní moci. V této věci bylo ale usnesení o jeho zřízení Okresního soudu ve Frýdku-Místku pravomocně zrušeno Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím na základě odvolání původního vlastníka jako povinného. Tím dle žalobkyně řádné soudní řízení o nařízení soudcovského zástavního práva skončilo, a proto v době převodu předmětných nemovitostí neexistovalo. Navíc bylo odmítnuto i dovolání žalovaného Nejvyšším soudem, takže původní vlastník jako prodávající ani žalobkyně jako kupující nemohli předpokládat, že za 280 dnů rozhodne Ústavní soud odlišným způsobem. Rozhodující je to, že jak původní vlastník, tak žalobkyně jako nabyvatelka nemovitostí byli v dobré víře s ohledem na absenci zápisu soudcovského zástavního práva v katastru nemovitostí, že ke dni uzavření kupní smlouvy a podání návrhu na vklad soudcovské zástavní právo pravomocně nevzniklo. Princip ochrany dobré víry by měl zohledňovat také práva dalších třetích osob, neboť žalobkyně si opatřila na nákup předmětných nemovitostí úvěr zajištěný zástavním právem váznoucím na převáděných nemovitostech a rovněž jak ona, tak i tento úvěrující byli v dobré víře, že na předmětu zástavy nevázne právo žádné třetí osoby. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se ve smyslu § 267 o. s. ř. domáhala vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí ve formě zřízení soudcovského zástavního práva. Okresní soud provedl ve věci dokazování listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání a dospěl ke skutkovým závěrům, které nebyly v podstatě žádným z účastníků zpochybněny. Tyto skutkové závěry odpovídají provedenému dokazování a odvolací soud na ně v úplnosti odkazuje tak, jak jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Pro úplnost lze skutková zjištění shrnout takto: Dne 30. 4. 2010 došel Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku návrh oprávněného [titul] [jméno] [příjmení] (zde žalovaného) proti [jméno] [příjmení], [datum narození] jako povinnému na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech. Oznámení o skutečnosti, že u soudu byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, bylo zasláno katastrálnímu úřadu dne 13. 5. 2010. Usnesením ze dne 4. 6. 2010 byl výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech nařízen. K odvolání povinného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, které nabylo právní moci dne 19. 10. 2010 (č. j. 56 Co 363/2010-38) rozhodnuto tak, že se návrh zamítá. Dovolání oprávněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 20 Cdo 4716/2010-59, které nabylo právní moci dne 4. 2. 2011, odmítnuto pro nepřípustnost a následně na základě ústavní stížnosti oprávněného Ústavní soud svým nálezem ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10 usnesení odvolacího soudu zrušil. Po novém projednání odvolání proti usnesení prvostupňového soudu ze dne 4. 6. 2010 odvolací soud opětovně svým usnesením ze dne 22. 12. 2011, č. j. 56 Co 363/2010-97, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2012 usnesení soudu 1. stupně změnil tak, že návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech zamítl. Předmětné usnesení bylo zasláno na vědomí katastrálnímu úřadu dne 12. 4. 2012 Ústavní soud svým nálezem ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1470/12 usnesení odvolacího soudu zrušil a následně odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech potvrdil, toto usnesení je datováno 31. 1. 2014 a nabylo právní moci 1. 4. 2014. Dovolání povinného bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu a byla také odmítnuta jeho ústavní stížnost. Dne 15. 4. 2014 sdělil okresní soud katastrálnímu úřadu, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech nabylo právní moci. Katastrální úřad návrh na vklad tohoto práva dle zaslaných listin zamítl a proběhlo řízení na základě žaloby žalovaného jako oprávněného dle části páté o. s. ř., kdy rozhodnutí katastrálního úřadu bylo soudem zrušeno a vklad práva byl povolen, přičemž právní účinky zápisu nastaly k okamžiku 5. 5. 2014. Povinný [jméno] [příjmení] uzavřel kupní smlouvu s nabyvatelkou – žalobkyní ve vztahu k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu k 2. 11. 2012. Samotná kupní smlouva byla uzavřena [datum]. Kupní cena byla dohodnuta v ceně 8.500.000 Kč. V době uzavření kupní smlouvy mezi [jméno] [příjmení] jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující skutečně na listu vlastnictví [číslo] nebyla poznámka o probíhajícím řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, která zde byla původně zapsána na základě oznámení okresního soudu ze dne 13. 5. 2010 s tím, že pořadí pohledávek se stanoví dnem 30. 4. 2010, avšak poznámka byla zrušena katastrálním úřadem na základě sdělení exekučního soudu ze dne 12. 4. 2012, kterým bylo katastrálnímu úřadu zasláno pravomocné usnesení Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 22. 12. 2011, č. j. 56 Co 363/2010-97, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2012 a kterým byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech zamítnut. Sluší se ještě poznamenat, že žalobkyně se vůči stejnému žalovanému v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku sp. zn. 42 C 231/2019 domáhala zrušení soudcovského zástavního práva k zajištění pohledávky žalovaného na předmětných nemovitostech, přičemž tato žaloba byla okresním i krajským soudem zamítnuta, když krajský soud dospěl k závěru, že se žalobkyně zrušení soudcovského zástavního práva na nemovitostech v nalézacím řízení domáhat nemůže, svého práva by se mohla domáhat pouze postupem dle § 267 o. s. ř.

7. Posledně vysloveným názorem však odvolací soud rozhodně nepředjímal výsledek řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného zřízením soudcovského zástavního práva na těchto nemovitostech, pouze vyslovil závěr (na kterém stále trvá), že se žalobkyně nemohla domáhat zrušení soudcovského zástavního práva v nalézacím řízení a své tvrzené právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, mohla uplatnit pouze formou žaloby ve smyslu § 267 o. s. ř.

8. Dle § 267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

9. Jak vyplývá z § 338e o. s. ř., je vyloučeno použití ust. § 263 až 266, § 267a a § 268 odst. 1 písm. e), za určitých okolností § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., použití § 267 o. s. ř. ve vztahu k výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech vyloučeno není.

10. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že podmínky pro vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na těchto nemovitostech byly splněny.

11. Okresní soud založil svůj závěr na názoru, že právem nepřipouštějícím exekuci je zejména vlastnické právo třetí osoby, přičemž žalobkyně je skutečně výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, které nabyla kupní smlouvou ze dne [datum] s právními účinky vkladu práva ke dni 2. 11. 2012 od povinného [jméno] [příjmení]. V době převodu předmětných nemovitostí na žalobkyni žádná poznámka o řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech na listu vlastnictví [číslo] uvedena nebyla. V době, kdy povinný převáděl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobkyni, bylo exekuční řízení fakticky pravomocně skončeno a ani v katastru nemovitostí již nebyla vyznačena poznámka o tomto řízení, probíhalo pouze mimo rámec řádných opravných prostředků řízení o ústavní stížnosti oprávněného, aniž by bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí napadeného touto ústavní stížností. Žalobkyně byla v mezidobí v dobré víře, že nemovitosti nejsou nikterak zatíženy a nabyla je kupní smlouvou od povinného. Zcela jistě se zde dostává do konfliktu hmotněprávní nabytí vlastnického práva s procesně právními účinky zrušení pravomocného rozhodnutí soudu na základě ústavní stížnosti, nicméně dle názoru okresního soudu ochrana vlastnického práva a dobré víry v nabytí tohoto práva v podobě a rozsahu bez jakéhokoliv omezení by měla mít přednost. Proto okresní soud žalobě vyhověl.

12. Odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1293/2003 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2006. V takto označené věci krajský soud potvrdil rozsudkem rozsudek okresního soudu, kterým bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení označených nemovitostí z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tím, že výkonem rozhodnutí postižené nemovitosti byly, byť po zahájení řízení o výkon, převedeny na žalobkyni, se utvořil stav, kdy její vlastnické právo představuje právo k majetku, jež výkon rozhodnutí vskutku nepřipouští ve smyslu tehdy účinného § 267 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka v podaném dovolání brojila proti závěru, že vlastnické právo k nemovitostem nabyté poté, co bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, je právem, jež ve smyslu citovaného ustanovení nepřipouští výkon rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatoval, že na rozdíl od jiných způsobů výkonu rozhodnutí, kterými se vymáhají rozhodnutí nebo jiné exekuční tituly ukládající zaplacení peněžité částky a které jsou vypočteny v § 258 odst. 1 o. s. ř., zřízení soudcovského zástavního práva nesměřuje k uspokojení vymáhané pohledávky; jeho zvláštnost spočívá v tom, že nařízením výkonu nedochází k přímému postižení majetku povinného, jelikož plní funkci jinou, zajišťovací. Vlastním důsledkem zřízení soudcovského zástavního práva je, že pro pohledávky, které jsou jim zajištěny, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, k níž bylo toto právo zřízeno, nejen proti povinnému, tj. proti tomu kdo byl povinným v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, nýbrž dle § 338d odst. 2 o. s. ř. přímo proti každému dalšímu pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že katastrálním úřadům byla uložena povinnost zapsat poznámku podaného návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech až s účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. od 1. 1. 2001, stejně jako je nevýznamná úvaha, že žalobkyně mohla být„ v dobré víře,“ že kupuje nemovitost nezatíženou„ právem třetích osob.“ Je-li imanentním výrazem zřízení soudcovského zástavního práva, že je způsobilé založit možnost, že bude výkonem rozhodnutí dotčen majetek (nemovitost) třetích osob (pozdějších vlastníků), pak je logické, že nabyté právo třetích osob nemůže současně tento výkon (postižení) nepřipouštět ve smyslu § 267 o. s. ř. Pořadí soudcovského zástavního práva se zásadně řídí dnem, v němž soudu došel návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí. Protože pořadí zástavního práva je dáno okamžikem jeho vzniku, je zřejmé, že také pro vznik soudcovského zástavního práva musí být rozhodné ty okolnosti, které tu jsou v den, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti. K okolnostem, které nastanou později, nelze přihlédnout tedy rovněž proto, že by o zřízení soudcovského zástavního práva bylo rozhodováno podle takových skutečností, které pro vznik tohoto práva nemohou být významné. Proto platí, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 338b odst. 1 o. s. ř.), soud tudíž posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení, tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí u soudu; případné změny ve vlastnictví nemovitostí, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné. Důsledky podle § 338d odst. 2 o. s. ř. nenastupují až dnem rozhodnutí soudu o nařízení tohoto výkonu, nýbrž již okamžikem vzniku soudcovského zástavního práva, kterým je den, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení (za samozřejmého předpokladu, že mu bylo vyhověno). Ze skutkových zjištění v dané věci se podává, že smlouva, na jejímž základě nabyla vlastnictví dotčených nemovitostí žalobkyně, byla uzavřena až po tomto dni a účinky vkladu nastaly ještě později. Režim podle § 338d odst. 2 o. s. ř. se tedy proti žalobkyni již uplatnil, pročež o právu, které by výkon rozhodnutí nepřipouštělo ve smyslu nyní § 267 o. s. ř., nemůže být řeč. O právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí by se mohlo jednat v případě, že ačkoliv byly splněny předpoklady pro zřízení soudcovského zástavního práva (protože k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele došlo po zahájení řízení o výkon rozhodnutí), účinky vkladu (na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení) nastaly v době před zahájením tohoto řízení (srovnej označený judikát R 55/2001). O takovou situaci však v dané věci nešlo. Nejvyšší soud tak v předmětné věci přijal právní závěr, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti uzavřená po zahájení řízení o zřízení soudcovského zástavního práva k této nemovitosti, nezakládá důvod k vyloučení této nemovitosti z výkonu rozhodnutí ve smyslu ust. § 267 odst. 1 o. s. ř. (pozn. soudu dnes § 267 o. s. ř.).

13. Také další rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzují zásadu, že předpokladem nařízení výkonu rozhodnutí je doložení vlastnického práva povinného k nemovitostem, jež mají být soudcovským zástavním právem zatíženy ke dni podání návrhu na výkon rozhodnutí. Den, kdy soudu došel návrh, je současně významný z hlediska pořadí soudcovského zástavního práva. Změny ve vlastnictví nemovitostí, které nastanou po zahájení vykonávacího řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné (rozhodnutí NS sp. zn. 20 Cdo 3747/2011, 3 Cdon 1222/96, 21 Cdo 182/2000). Přejde-li po zahájení řízení vlastnické právo z povinného na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na dotčenou nemovitost.

14. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 182/2000 (R 55/2001) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že převede-li povinný nemovitost smluvně na jiného a vzniknou-li na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu jeho právní účinky v době před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, je předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 338b odst. 1 o. s. ř.), splněn tehdy, dojde-li k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí. Zde jde o výklad ustanovení o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001, vyslovené závěry se však uplatní i při výkladu ust. § 338b o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001.

15. V předmětné právní věci došlo k situaci, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech došel okresnímu soudu dne 30. 4. 2010, kupní smlouva byla uzavřena dne [datum], návrh na vklad byl podán dne [datum], rozhodnuto o vkladu bylo dne [datum] s právními účinky k [datum] a právní moc rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nastala k [datum].

16. Ve smyslu § 338b odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci může být nařízen, jen když oprávněný přesně označí nemovitou věc, k níž má být zástavní právo zřízeno, a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo notářem doloží, že nemovitá věc je ve vlastnictví povinného. Dle odstavce 2 pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodující stav v době zahájení řízení.

17. Dle § 338d odst. 1 o. s. ř. pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovité věci je rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. Dle odstavce 2 pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovité věci, který ji nabyl smluvně.

18. Ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva 30. 4. 2010 bylo oprávněným [titul] [jméno] [příjmení] doloženo, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví povinného [jméno] [příjmení]. Výkon rozhodnutí byl nařízen pravomocně až k 1. 4. 2014, avšak pro pořadí soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem je rozhodující den 30. 4. 2010. Soudcovské zástavní právo bylo následně skutečně zřízeno (pravomocně k 1. 4. 2014), takže výkon rozhodnutí lze vést i proti současné vlastnici předmětných nemovitostí, která je nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] od [jméno] [příjmení] s účinky vkladu vlastnického práva dne [datum]. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1293/2003 na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že ke dni nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy nebyla v katastru nemovitostí zapsána poznámka o probíhajícím řízení o výkonu rozhodnutí a rovněž zde nehraje roli jakákoliv, byť tvrzená dobrá víra žalobkyně. Z tohoto důvodu se odvolací soud otázkami dobré víry ani nezabýval.

19. Žalobkyně setrvává na tvrzení, že s ohledem na následné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o změně usnesení okresního soudu tak, že se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítá, ke dni uzavření kupní smlouvy mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní soudcovské zástavní právo neexistovalo, neboť nebylo zřízeno. S tím lze jistě souhlasit, ke dni uzavření kupní smlouvy dne [datum] a vkladu vlastnického práva ke dni [datum] skutečně soudcovské zástavní právo zřízeno nebylo. Probíhalo však řízení, byť formou mimořádného opravného prostředku (dovolání a ústavní stížnost). Šlo o jedno řízení o výkon rozhodnutí, takže poté, co Ústavní soud ve dvou případech zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a vždy věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (a následně bylo soudcovské zástavní právo zřízeno), je stále rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, tj. den [datum]. K tomuto dni byl vlastníkem předmětných nemovitostí povinný [jméno] [příjmení] a uplatní se ust. § 338d odst. 2 o. s. ř., že pro předmětnou pohledávku, pro niž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí i proti žalobkyni jako pozdější vlastnici předmětných nemovitostí, která je nabyla na základě kupní smlouvy.

20. S ohledem na shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí okresního soudu změněno ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

21. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalovaný má bydliště v Polsku. Dle článku 24 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 je dána výlučná mezinárodní příslušnost českých soudů. Dle článku 4 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 je rozhodným právem české právo.

22. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení.

23. V řízení před soudem prvního stupně procesně úspěšný žalovaný má v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady požadoval ve výši odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření a účast u jednání). Odměna advokáta činí dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3.100 Kč za 1 úkon právní služby, celkem 9.300 Kč. Paušální náhrada výdajů za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky činí 900 Kč. Částka 10.200 Kč se zvyšuje o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 12.342 Kč.

24. V odvolacím řízení procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, odměna advokáta za 2 úkony právní služby (podání odvolání a účast u jednání) činí 2 x 3.100 Kč = 6.200 Kč. Paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky činí 2 x 300 Kč = 600 Kč. Částka 6.800 Kč se zvyšuje o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 8.228 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 10.000 Kč činí náklady řízení na straně žalovaného 18.228 Kč. Procesně neúspěšná žalobkyně je povinna tyto náklady řízení před soudy obou stupňů žalovanému nahradit, lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 a platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.