11 CO 205/2022

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobců: a) [název] [příjmení] [anonymizována dvě slova], reg. č. [anonymizováno] [číslo], [číslo] sídlem [adresa], [stát] [anonymizováno] b) [údaje žalobce]. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum] bytem [adresa], [stát] [anonymizováno] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení pozemků a částku 100.000 Kč, případně o zaplacení náhrady 100.000 Kč, a určení vlastnického práva k nemovitým věcem k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2022, č. j. 17 C 158/2021-434 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích I., II. a III. výroku, potvrzuje.

II. Na náhradě nákladů odvolacího řízení jsou povinni zaplatit žalovanému k rukám jeho advokátky ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku - oba žalobci společně a nerozdílně částku [částka] a - a) žalobkyně částku [částka].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o povinnost žalovaného vyklidit a předat žalobcům tam označené pozemky v k. ú. [obec], [obec] [anonymizováno] [obec], [část obce], [obec] [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno], [obec], [obec] a [obec] (dále„ pozemky“), zaplatit žalobcům ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku částku 100.000 Kč, případně žalobu o povinnost žalovaného zaplatit žalobcům peněžitou náhradu za pozemky s jejich plody a užitky v minimální výši 100.000 Kč, a žalobu o určení vlastnického práva a) žalobkyně k označeným pozemkům. Na náhradě nákladů prvostupňového řízení žalovanému zavázal zaplatit - oba žalobce společně a nerozdílně částku [částka] a - a) žalobkyni částku [částka]; oběma žalobcům uložil dále povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále doplatek soudního poplatku v částce [částka], to vše ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku, vyjma jeho výroku o povinnosti žalobců k doplacení soudního poplatku, podali oba žalobci včasné odvolání. Okresnímu soudu vytýkali, že případ nehodnotil individuálně a odmítl se věcí zabývat, neboť prý není v jeho kompetenci posoudit zejména otázku, zda byla nemovitost předmětem konfiskace prováděné státními úřady před datem 25. 2. 1948. Stanovisko Pléna Ústavního soudu č. st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (dále jen„ Stanovisko“) nelze v dané věci použít. Vztahuje se totiž na spory, kdy k zániku vlastnického práva došlo před datem 25. 2. 1948. Napadeným rozsudkem soud žalobcům odepřel spravedlnost; důkazy jimi navržené odmítl provést. Názor vyjádřený ve Stanovisku nemohl být přijat„ jednou pro vždy“. Žalobu o vydání nemovitosti žalobci nepodali pouze s tvrzením o svém vlastnickém právu k pozemkům, nýbrž z důvodu imunity hlavy státu a imunity státu. Jurisdikční a exekuční imunita se vztahovala na knížete [jméno] [jméno] [příjmení], právního předchůdce a) žalobkyně (dále jen„ kníže“). Rozhodnutí o konfiskaci jeho majetku nemohlo být proto vykonáno. Jakákoli rozhodnutí vydaná v neprospěch knížete či faktický zásah do jeho vlastnického práva jsou podle mezinárodního práva nepřípustné. Okresní soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda stát nemovitosti převzal a drží je po právu. Z výpisů z katastru nemovitostí právní titul k vlastnictví či užívání věcí pro stát neplyne. Konfiskace majetku státem byla veřejnoprávním aktem, a neobstojí proto argumentace, že imunita hlavy státu nechrání vlastníka věci před aplikací soukromoprávních předpisů upravujících pravidla nabývání a zcizování majetku. V mezinárodním obyčejovém právu neexistuje výjimka z absolutního pojetí imunity hlavy státu, a je tedy nerozhodné, zda se jednalo o soukromý či veřejný majetek knížete, zda panovník cizího státu jednal při výkonu veřejné moci, nebo jako soukromá osoba. Imunita hlavy státu je jedním ze základních pilířů mezinárodního práva reflektujícího klíčový význam hlavy státu pro udržování mezinárodních vztahů. Imunita knížete měla za následek nicotnost textu (patrně textu konfiskační vyhlášky) a jeho nevykonatelnost. Okresní soud neřešil, zda nemovitosti přešly z knížete na a) žalobkyni, zda došlo k zániku vlastnického práva knížete a kdy se tak stalo. Text konfiskační vyhlášky byl sepsán neexistujícím správním orgánem a nevyvolal právní účinky. Nicotnost konfiskační vyhlášky nelze zhojit, a to ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu; jedná se o tzv. paakt. Nemovitosti jsou tak nadále ve vlastnictví a) žalobkyně a jejího právního předchůdce (knížete). Okresní soud ovšem odmítl konfiskační vyhlášky hodnotit z hlediska jejich procesních vad či věcné správnosti. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. měl z rozhodnutí správního orgánu vycházet a současně se vypořádat se všemi významnými námitkami; namísto toho závěry správního orgánu jen mechanicky převzal. Rozhodnutím správního orgánu přitom není vázán bezvýhradně. Nepřipustil důkazy opaku ke tvrzením obsaženým v textu konfiskačních vyhlášek. Při řešení prejudiciální otázky národnosti kníže vycházel nepřípustně z ničím nepodložené notoriety. Důkaz, že se kníže přihlásil k německé národnosti, nebyl předložen. Správní orgán nebyl oprávněn deklarovat národnost knížete vlastním, navíc ničím nepodloženým prohlášením, neboť to zákon neumožňoval. O národnosti knížete nebylo nikdy příslušnými státními orgány pravomocně rozhodnuto. Národnost nemůže být fyzické osobě vnucena správním či soudním rozhodnutím; určuje se subjektivním prohlášením dotyčné osoby. Se závěrem Stanoviska, že obecné soudy nemají pravomoc přezkoumat správní rozhodnutí, žalobci nesouhlasili. Řada dobových listin, konkrétně potvrzení MNV ve [obec] a potvrzení švýcarské ambasády, jednoznačně prokazují, že kníže byl jako právní předchůdce a) žalobkyně národnosti lichtenštejnské. Citované listiny tak vyvracejí závěr, že pozemky přešly na stát ex lege. Žádná ze zákonných podmínek dle Dekretu presidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. (dále také jen„ Dekret“) nebyla splněna.„ Soud tím propůjčil účinky právním závěrům poválečných orgánů rozhodujících v řízeních postrádajících základní záruky spravedlivého procesu a rezignoval na přezkoumání žaloby v soudním řízení“, aniž vysvětil, z jakého důvodu zamítl důkazy žalobci navržené. Státní orgány neměly pravomoc rozhodovat o hlavě cizího státu. Pravomoc rozhodovat o pozemcích náležela příslušnému Ministerstvu zemědělství (v součinnosti s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí), nikoli národním výborům. Nemovitosti knížete se nacházely na území třech zemí a mnoha správních okresů. Konfiskační vyhlášky trpěly nedostatky formálními i obsahovými. V roce 1947 se Nejvyšší správní soud dozvěděl o těchto nedostatcích, o protiprávních krocích vedených vůči knížeti a hodlal rozhodnout v jeho prospěch, avšak po únoru 1948 bylo takové rozhodnutí vyloučeno. Žalobci detailně popisovali průběh tehdejšího řízení u Nejvyššího správního soudu (ve věci týkající se odnětí majetku knížete) v době po nástupu totality, kdy byla v důsledku politického tlaku na soudce výsledně zamítnuta stížnost knížete směřující ke zrušení konfiskační vyhlášky Zemského národního výboru v [obec]. K důvodům k vyloučení účinků Stanoviska žalobci dále uvedli: Účelem Stanoviska byla ochrana třetích osob odlišných od státu před nároky původních vlastníků připravených o vlastnická práva před datem 25. 2. 1948. V nyní projednávané věci je jako vlastník pozemků zapsán až dosud stát, nikoli soukromá osoba, která nabyla vlastnické právo od státu v dobré víře. Ochrana dobré víry nabyvatele je proto vyloučena. Okresní soud se ostatně otázkou dobré víry nezabýval. Stát se dopustil nezákonného zabrání majetku, a nelze mu poskytnout občanskoprávní ochranu. Stanovisko konzervovalo stav, kdy stát není vlastníkem věci, avšak původním vlastníkům není umožněno podávat žaloby na určení vlastnického práva nad rámec restitučních předpisů. Soud se nevypořádal s možností mimořádného vydržení pozemků, které stát užívá bez právního titulu. Plynutí času nemůže být samo o sobě důvodem k odnětí vlastnického práva původnímu vlastníku. Nárok na vydání nemovitosti je nepromlčitelný. Absence dobré víry státu v letech 1945 1948 je evidentní. Ochrana dobré víry může být navíc poskytována pouze osobám odlišným od státu, jeho organizačních složek a státních podniků. Držba pozemků státem není řádná, pravá a poctivá. Vláda [anonymizována dvě slova] opakovaně upozorňovala Českou republiku, že ČR nemovitosti zadržuje neoprávněně, v rozporu s vnitrostátním i mezinárodním právem. Stát uzavřel s ostatními spojeneckými a neutrálními zeměmi dohody, na jejichž podkladě poskytl občanům těchto zemí náhradu za odňatý majetek. Okresní soud neprovedl důkazy ke tvrzení, že pozemky byly zkonfiskovány (tj. že šlo o vlastnictví knížete a zemědělský majetek) a individuální správní akt splňoval podmínky stanovené Dekretem. Institut žaloby na vyklizení věci nelze restitučními předpisy omezit. Zabavení majetku patřícího původně knížeti nesledovalo legitimní cíl, nebylo provedeno ve veřejném zájmu a nebylo přiměřené. Výpisy z katastru nemovitostí předložené žalobci dokládají, že vlastníkem pozemků byl ke konci 2. světové války kníže, jehož majetek přešel děděním na a) žalobkyni. Stanovisko limituje použití vlastnických žalob dle obecného právního předpisu v relaci k restitučním předpisům, přijatým k nápravě některých křivd z doby nesvobody (1948 -1990), avšak restituční předpisy na daný případ nedopadají; neupravují totiž důsledky porušení práva mimo uvedené období. Nástroje ochrany vlastnického práva dle obecné občanskoprávní úpravy, existující v právních řádech od dob práva římského, je tak namístě v této věci použít. Stanovisko přijaté v roce 2005 změnilo po více než 12 letech od přijetí restitučních předpisů jejich podstatu. Konstatovalo nedostatek pravomoci soudů projednat vlastnické žaloby původních vlastníků. Jinak řečeno, Stanovisko omezilo vlastnická práva žalobců, a ocitlo se tak v rozporu s právem mezinárodním. Okresní soud aplikoval restituční předpisy, konkrétně zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ačkoli se žalobci jejich použití nedovolávali, neboť kníže a b) žalobce jako hlavy cizího státu nemohli nabýt české občanství. V roce 1996 Výbor OSN pro lidská práva označil podmínku občanství při uplatňování nároků oběťmi konfiskace za neslučitelnou se zákazem diskriminace, neexistuje-li dostatečný důvod pro odlišný přístup k těmto osobám. Žalobci na podporu svého názoru odkazovali na starší judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR vydanou před přijetím Stanoviska, vážící se k otázkám podmínky státního občanství a možnosti uplatnit ochranu vlastnického práva formou žaloby na vydání věci či žaloby na určení vlastnického práva. Napadený rozsudek má podle nich za následek porušení principu rovnosti před zákonem. Aplikace Stanoviska je ve svém důsledku diskriminační, neboť vede k odlišnému zacházení se žalobci ve srovnání s osobami, které se domáhaly ochrany svých vlastnických nároků před přijetím Stanoviska, tj. před rokem 2005, a soudy jejich žaloby projednaly. K ochraně vlastníků se nyní přistupuje v závislosti na tom, kdo do jejich vlastnického práva zasáhl. Zásahy provedené státem se staly beztrestnými; stát za své protiprávní jednání z minulé doby dle Stanoviska neodpovídá. Okruh oprávněných osob byl státem vymezen pouze pro účely restitučního řízení. Restituční předpisy nestanovily, že stát nabyl vlastnické právo také k nemovitostem, jejichž původní vlastník není osobou oprávněnou dle restitučních předpisů. Toliko osoba oprávněná nemůže požadovat navrácení majetku mimo rámec restitučních předpisů. Okresním soudem provedený zjednodušující výklad Stanoviska podaný v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zakládá novou křivdu, neboť žalobci se nemohou svých práv nijak domoci. K zásahu do vlastnického práva knížete sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, avšak věc má být rozhodnuta podle současně platné právní úpravy. Okresní soud nevysvětlil, proč není ochoten připustit průlom časové hranice k nápravě majetkových křivd způsobených v době nesvobody, když v případě židovského majetku tak učinil. Právním podkladem pro rozhodnutí má být dle žalobců § 1040 o. z. Žalobu na vyklizení pozemků hodnotil okresní soud jako nedůvodnou pro údajnou absenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnického práva k pozemkům; není-li prý a) žalobkyně vlastníkem nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat jejich vyklizení. Žalobci přitom uplatnili nárok na vyklizení pozemků ve smyslu § 1040 o. z. jako nárok primární a nárok na vydání určovacího rozhodnutí jako subsidiární. Reivindikační žaloba není zákonem omezena z hlediska časového či procesního. Závěry Stanoviska jsou použitelné pouze v řízeních zahájených žalobou o určení vlastnictví. Nesprávný je rovněž výrok o zamítnutí nároku na finanční náhradu, neboť je založen na vadném závěru o absenci vlastnického práva žalobců k pozemkům. Napadeným rozsudkem okresní soud konfiskoval pozemky v roce 2021, v rozporu s mezinárodněprávním zákazem zcizování majetku cizinců bez náhrady. V důsledku porušení uvedeného zákazu, platného již před rokem 1945, byl stát povinen poskytnout cizincům náhradu za zkonfiskovaný majetek dodatečně. Žalovaný neprokázal, že v rozhodné době existovalo pravidlo mezinárodního obyčejového práva týkající se sebezáchovy nebo krajní nouze, které by ospravedlňovalo zabrání nemovitostí knížeti. Nebyla tu tedy žádná okolnost vylučující protiprávnost takového postupu. [anonymizována dvě slova] se stalo jediným státem, se kterým Česká republika neuzavřela tzv. náhradovou smlouvu. Odnětí nemovitostí státem představuje protiprávní akt zakládající odpovědnost státu dle mezinárodního obyčejového práva. Soudy jsou povinny jednat tak, aby protiprávní stav neprodlužovaly, ukončily jej a jeho následky odčinily navrácením do původního stavu. S těmito námitkami žalobci navrhli změnu napadeného rozsudku v tom smyslu, že soud jejich žalobě vyhoví.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. V souladu se závěry Stanoviska žalobci nemají naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení vlastnického práva k pozemkům. Nejsou-li vlastníky pozemků, nejsou rovněž nositeli práva pozemky užívat a nemohou se úspěšně domáhat jejich vyklizení. Ve věci s totožným skutkovým a právním základem byla žaloba stejných žalobců pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 11. 2019, č. j. 19 C 318/2018-650 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863. Dovolání proti posledně označenému rozsudku Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 13. 12. 2021, č. j. 22 Cdo 815/2021-1151, s odůvodněním, že tam nastíněné otázky, včetně těch, které dovolatelé hodnotili jako soudem dosud neřešené, byly zodpovězeny odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou. Žalobci svými námitkami zpochybňovali konfiskaci, k níž došlo před více než 70 lety, což je dle NS ČR a ÚS ČR nepřípustné.

4. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející v odvoláním dotčené části, tj. v odstavcích I., II. a III. výroku, postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Krajský soud souhlasil se závěry okresního soudu o mezinárodní pravomoci českých soudů a o řešení otázky kolize práva ve prospěch právního řádu České republiky. Na jejich výklad podaný v odstavci 3. odůvodněnínapadeného rozsudku lze pro stručnost odkázat, s výhradou, že mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání žaloby o určení vlastnického práva k pozemkům a o jejich vyklizení zakládá čl. 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a žaloby o zaplacení peněžní částky čl. 4 cit. Nařízení.

6. Krajský soud souhlasil rovněž se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v odstavcích 7. - 15. a se závěrem o skutkovém stavu v odstavci 20. odůvodnění; také na ně na tomto místě odkazuje. Pouze pro přehlednost shrnuje: Československý stát se v roce 1945 chopil držby pozemků na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. (dále také jen„ Dekret“). Právní předchůdce žalobce [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] byl podle cit. dekretu vyhláškou bývalého ONV v [obec] ze dne 31. 7. 1945 označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci se bránil neúspěšně. Nemovitosti proto přešly do vlastnictví státu ke dni účinnosti dekretu, tj. k datu 23. 6. 1945. Ke stejnému datu zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců k pozemkům. Sporné pozemky tedy jmenovaný původní vlastník nemohl převést věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 na a) žalobkyni.

7. Krajský soud řešil nad rámec úvah okresního soudu (v obecné rovině) v prvé řadě otázku, zda může být státní podnik pasivně legitimován v řízení o určení vlastnického práva k majetku, s nímž podnik hospodaří (a jako vlastník je podle současných zápisů v katastru nemovitostí veden stát), se závěrem, že odpověď na ni je kladná. Takový závěr totiž podporuje již ustálená judikatura, např. rozsudek NS ČR ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2679/2010.

8. K právním závěrům okresního soudu, s nimiž lze zásadně souhlasit, krajský soud upřesňuje: Naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení právního poměru či práva, který v projednávané věci absentuje, je dle § 80 o. s. ř. nezbytným procesním předpokladem věcného projednání žaloby. Podle ustálené judikatury soudů je naléhavý právní zájem na takovém určení dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. Určovací žaloba je tedy preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se žaloba domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje.

9. Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Není proto správná úvaha okresního soudu v odstavci 21. odůvodněnínapadeného rozsudku, totiž že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení„ jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci“. Pro rozpor s citovanými judikaturními závěry současně neobstojí závěr vyložený v posledním souvětí 21. odstavce odůvodněnírozsudku, totiž že a) žalobkyně byla k podání žaloby aktivně legitimována. Logicky totiž odporuje ostatním správným právním úvahám, jak byly v dalších pasážích napadeného rozsudku vyloženy. Nebyla-li zmíněná procesní podmínka, tj. existence naléhavého právního zájmu, splněna, je vyloučeno zabývat se žalobou v části týkající se určení vlastnického práva a) žalobkyně k pozemkům meritorně.

10. Jinak ovšem krajský soud nenašel důvod odklonit se při úvaze o naléhavém právním zájmu na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí, resp. o jeho nedostatku, od závěrů bohaté judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, vyjádřených pregnantně za účelem jejich sjednocení ve Stanovisku Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, publikovaném pod sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, o obcházení restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva podle práva občanského. Se závěry cit. plenárního nálezu žalobci ve velmi rozsáhlém odvolání, stejně jako v průběhu prvostupňového řízení, obšírně polemizovali. Činili tak s argumenty, které lze hodnotit jako převážně zavádějící. S odkazem na řadu rozhodnutí NS ČR a ÚS ČR krajský soud především zdůrazňuje, že v situaci, kdy je judikaturou již vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v řízení přezkoumávat odvolateli formulované otázky dílčí, které nemohou zvrátit již ustálené řešení otázky obecné (viz např. usnesení ÚS ČR ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).

11. Žalobci v odvolání znovu zpochybňovali účinky konfiskace majetku právního předchůdce žalobců, s námitkami o nezákonnosti konfiskace a o procesních pochybeních v tehdy vedeném správním řízení (dle dekretu č. 12/ 1945 Sb.). Ústavní soud ve Stanovisku mimo jiné jasně vyjádřil:„ Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., nebo dekretu č. 108/ 1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku na určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. 2. 1947 nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně. (…) Ani v současné době soudu nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu“. Pokud by byla zpochybněna lhůta stanovená zákonem k přezkumu správního aktu či jeho účinků, nebylo by žádného limitu věcného a časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoli v minulosti. Restituční předpisy uvedené lhůty prolomily. Pouze v jejich rámci a za účelem jimi vytýčeným lze některé majetkové křivdy způsobené komunistickým režimem napravit.„ Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret samotný. Restituční nároky přiznané ke zmírnění majetkových křivd, způsobených po datu 25. 2. 1948, zákony č. 87/1991 Sb., 229/1991 Sb., 243/1992 Sb. a 403/1990 Sb. byly beneficiem státu přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil. S odvolací námitkou žalobců, že Stanovisko mělo zajistit pouze ochranu třetích osob, jež nabyly zkonfiskovaný majetek od státu v dobré víře, nelze souhlasit. Námitka, že žalobci se nedomáhali navrácení svého historického majetku dle restitučních předpisů, postrádá právní význam. Nebylo-li možno účinky konfiskace majetku dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. napravit podle restitučních předpisů, neboť takový časový průlom do vlastnických vztahů k nápravě majetkových křivd restituční zákonodárství nedovolovalo, nemohou žalobci dosáhnout nápravy cestou podání žaloby o určení vlastnického práva, nebo žalobou na vyklizení pozemku dle § 1040 odst. 1 o. z.

12. Okresní soud podrobně vyložil závěry týkající se důsledků konfiskace majetku dle poválečných dekretů v odstavcích 33. - 46. odůvodněnísvého rozsudku, včetně citací některých pasáží Stanoviska; krajský soud na ně pro stručnost rovněž odkazuje.

13. Rozhodnutí příslušných správních orgánů měla tedy pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti Dekretu (viz usnesení NS ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Stát nabyl vlastnické právo k pozemkům ke stejnému dni, tj. k datu 23. 6. 1945. Žalobci nemají naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení vlastnického práva. Nejsou vlastníky pozemků, nemohli se proto účinně domoci jejich vyklizení, stejně jako nemohli uspět se žalobou o náhradu za užívání pozemků státem. S ohledem na právní titul odnětí vlastnického práva jejich právnímu předchůdci (konfiskaci) nebyli aktivně legitimováni k žalobě o náhradu za odnětí pozemků státem. Žalovaný pozemky užívá jako jejich vlastník, a nelze ho zavázat vydat z tohoto užívání žalobcům - nevlastníkům užitek. Námitka, že stát nemovitosti převzal bez právního důvodu, byla zjištěnými skutečnostmi jednoznačně vyvrácena.

14. Článek Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod negarantuje právo na obnovení vlastnického práva, nýbrž jen ochranu existujícího vlastnického práva. K absenci náhradové dohody mezi ČR a Lichtenštejnskem týkající se v minulosti odňatého nemovitého majetku se krajský soud nevyjadřuje, neboť tato problematika přesahuje mantinely občanskoprávního sporu. Již konstantní závěr soudů o nemožnosti překonat účinky konfiskace majetku vylučuje přiznat právní relevanci tvrzení, že právní předchůdce žalobců byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a mohla na něj dopadat jurisdikční imunita. Evropský soud pro lidská práva přitom respektuje, že vydání Dekretu bylo rovněž z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem.

15. Dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. dopadal na tam uvedené osoby bez ohledu na státní občanství; zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi, též platí bez ohledu na státní příslušnost. Křivdy, ať již skutečné nebo domnělé, učiněné před 25. 2. 1948, se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon; to platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států. Žalobcům soud neodepřel právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů, realizace tohoto práva - tak, jako v případě jakéhokoli jiného účastníka - však předpokládá, že bude v řízení prokázáno jeho vlastnictví (resp. skutečnosti jej zakládající), což se nestalo; bylo naopak prokázáno, že došlo ke konfiskaci, kterou pozemky nabyl do vlastnictví stát. Konfiskovaný majetek nemohla a) žalobkyně nabýt z dědictví po knížeti.

16. Nepřípadná byla odvolací argumentace, že okresní soud odmítl žalobu projednat pro údajný nedostatek pravomoci soudu. Okresní soud totiž žalobu (o určení vlastnického práva, o vyklizení pozemků a o peněžitou náhradu) projednal a rozhodl o ní meritorně (se závěrem, že žalobci nemohou se žalobou podanou s využitím občanskoprávních prostředků ochrany vlastnického práva a s dalšími souvisejícími nároky uspět, jestliže restituční předpisy nestanovily možnost zmírnění či nápravu tvrzené újmy).

17. Přisvědčit nelze ani odvolací námitce, že okresní soud porušil právo žalobců na spravedlivý proces. V odůvodněnínapadeného rozsudku se zevrubně vypořádal se žalobní argumentací a pečlivě objasnil závěry skutkové i právní; žádná procesní práva nebyla žalobcům podle obsahu spisu upřena.

18. Soud prvního stupně správně neprovedl žalobci navržené důkazy, zejména ohledně existence podmínek pro konfiskaci; není-li totiž oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec, navržené důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci.

19. Krajský soud s těmito závěry rozsudek okresního soudu v napadené části podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně obou nákladových výroků.

20. Odvolání žalovaného směřující proti nákladovým výrokům hodnotil krajský soud jako nedůvodné. Zvýšení odměny advokáta podle § 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. pro mimořádnou obtížnost jednotlivých úkonů právní služby nepřicházelo v projednávané věci v úvahu. Podstatou sporu byla především právní otázka přípustnosti žaloby na ochranu vlastnictví dle obecného právního předpisu v situaci, kdy vlastnické právo k pozemkům bylo odňato právnímu předchůdci žalobců před desítkami let a restituční předpisy navrácení konfiskovaného majetku neumožňovaly. Jinak řečeno, stěžejní pro výsledek sporu byla problematika možného prolomení účinků tzv. Benešových dekretů. Sporná právní otázka již byla konstantní judikaturou vyřešena (viz výše cit. Stanovisko). S argumentací žalovaného o obtížnosti skutkové či právní stránky sporu proto nelze souhlasit. Ze stejného důvodu nebyly účelné veškeré další porady advokátky se žalovaným přesahující rámec 1 hod.; náhrada za ně žalovanému proto rovněž nenáleží. Jsou-li mezi účastníky sporné především otázky právní, je nadbytečné konzultovat je s klientem.

21. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jsou oba žalobci jako procesně neúspěšní účastníci povinni zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Předmětem řízení byly nároky na určení vlastnického práva k pozemkům, na zaplacení částky 100.000 Kč a na vyklizení pozemků. Tarifní hodnotou sporu je tedy částka [částka] (podle § 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 4. a 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., podle § 12 odst. 3 cit. vyhl.). Odměna advokáta dle § 7 bod 5. cit. vyhl. z částky [částka] činí [částka] úkon. Advokátka žalovaného žádala o náhradu odměny za 2 úkony právní služby, tj. [částka] (za sepis vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání), paušální náhradu za stejné dva úkony po [částka], tj. [částka], podle § 13 odst. 4 cit. vyhl., náhradu za promeškaný čas za 15 započatých půlhodin po [částka], tj. [částka], podle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl., náhradu cestovného v částce [částka], 21% DPH ze součtu všech vyjmenovaných položek, tj. z částky [částka], která se rovná částce [částka], souhrnně [částka]. S ohledem na 3 žalobou uplatněné nároky (vedle nároku eventuálního) připadá na a) žalobkyni (s jejím požadavkem na určení vlastnického práva k pozemkům) 1/3 těchto nákladů, tj. částka [částka]. Zbývající část nákladů žalovaného v rozsahu 2/3, tj. v částce [částka], jsou povinni zaplatit oba žalobci společně a nerozdílně.

22. Advokátka žalovaného cestovala k odvolacímu jednání z místa svého sídla v [obec] do [obec] a zpět na vzdálenost 752 km vozidlem [anonymizována tři slova], [registrační značka], s normovanou spotřebou 5,1 l /100 km s použitím benzinu Natural 95 v ceně [částka] l dle vyhl. č. 467/2022 Sb., při paušální náhradě [částka] km podle stejné vyhl.

Poučení