11 Co 21/2022- 352

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; Ing. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. 8. 2021, č. j. 18 C 321/2016 – 326 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a určil, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] a zemřelá dne [datum], byla ke dni své smrti vlastnicí jedné neoddělitelné poloviny z celku na nemovitosti, stavbě [adresa] – objektu bydlení, stojící na parcele [číslo] ve vlastnictví jiného vlastníka, v katastrálním území a obci [obec] (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 31 940 Kč (výrok II) a dále žalované uložil povinnost nahradit státem placené náklady s tím, že tato výše bude určena samostatným rozhodnutím (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť je dědičkou zůstavitelky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a bez tohoto určení nebude sporná nemovitost doprojednána v dědickém řízení po zůstavitelce. Dále soud prvního stupně uzavřel, že provedenými důkazy bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že kupní smlouva uzavřená mezi zůstavitelkou a žalovanou dne 14. 12. 2010 je neplatným právním úkonem dle ust. § 38 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Zůstavitelka byla v okamžiku podpisu kupní smlouvy osobou nezpůsobilou k právním úkonům, trpěla závažnou duševní poruchou (demencí při Alzheimerově chorobě), která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Kupní smlouva tak nemohla založit vlastnictví sporné nemovité věci pro žalovanou. Za zásadní soud prvního stupně považoval odborný závěr znalce z oboru psychiatrie [anonymizována dvě slova], když před zadáním tohoto posudku soud provedl dokazování tak, aby měl znalec k dispozici dostatek podkladů pro své závěry. Tyto závěry pak znalec v posudku odborně, logicky a srozumitelně odůvodnil a před soudem je obhájil a reagoval přitom dostatečně i na námitky žalované vůči závěrům svého posudku. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni. O povinnosti žalované zaplatit náklady státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Vytýkala soudu, že v odůvodnění rozsudku pominul řadu provedených důkazů, svědčících pro způsobilost zůstavitelky k uzavření kupní smlouvy. Především jde o dvojí výpověď [anonymizováno] [příjmení] v trestním řízení, z níž vyplývá, že zůstavitelka nejevila známky duševní poruchy. Dále jde o výpověď pracovnice [anonymizováno] [obec a číslo] a pracovnic zařízení, které poskytovalo zůstavitelce péči, rovněž o výpověď svědků, kteří pro zůstavitelku prováděli v bytě stavební úpravy. Žalovaná rovněž namítala nesprávnost závěrů znaleckého posudku a uvedla, že znalec měl k dispozici pouze kusé lékařské zprávy od praktické lékařky, byl proto povinen ve svých závěrech zhodnotit i výpovědi svědků, jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna a kteří víceméně shodně vypovídali, že zůstavitelka v inkriminovaném období hovořila zcela racionálně. Je zřejmé, že později došlo k zhoršení jejího stavu, zejména v souvislosti s převozem do [anonymizováno] nemocnice [obec], žalovaná však trvá na tom, že stav zůstavitelky v polovině prosince 2010 byl po duševní stránce zcela zachovalý, když i vyšetření psychiatričkou [anonymizováno] [příjmení] v únoru 2011 svědčilo pouze o její lehké demenci, která v polovině prosince 2010 ještě nemusela být přítomná. Dále žalovaná soudu vytýkala, že pominul výsledky sociálního šetření prováděného v prosinci 2010 pracovnicí sociálního odboru [anonymizováno] [obec a číslo], při němž byly zjištěny výhradně problémy týkající se tělesného a nikoli duševního stavu zůstavitelky. Nesprávné právní posouzení pak žalovaná spatřovala v tom, že soud prvního stupně ve smyslu přechodných ustanovení k občanskému zákoníku účinnému od 1. 1. 2014 (§ 3030) neaplikoval ust. § 4 tohoto zákona a nepřihlédl k tomu, že zůstavitelka nebyla za svého života omezena ve svéprávnosti. Z uvedených důvodů se žalovaná domáhala změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

4. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za správný, dostatečně odůvodněný, a navrhla jeho potvrzení. S výtkami žalované nesouhlasila a odkázala zejména na lékařské zprávy a znalecký posudek [anonymizována dvě slova], z nichž vyplývá, že zůstavitelka trpěla závažnou duševní poruchou, v důsledku které nebyla ke dni 14. 12. 2010 způsobilá k právním úkonům a nebyla schopna platně uzavřít kupní smlouvu. Znalecký posudek je zpracován velmi podrobně a v podstatě nepřipouští pochybnosti o závěrech znalce.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalované, k vyjádření žalobkyně i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Žalovaná uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

7. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že při posledním jednání soudu prvního stupně bylo účastníkům dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., a po tomto poučení nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Ani v řízení před odvolacím soudem nebyly účastníky žádné další důkazy navrhovány (za splnění podmínek ust. § 205a o. s. ř.) ani nebylo navrhováno opakování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl. Pokud některé z provedených důkazů označuje žalovaná za opomenuté (uvádí, že je soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pominul), odvolací soud konstatuje, že tomu tak není, neboť žádný z důkazů citovaných v odvolání žalované nebyl soudem opomenut, soud prvního stupně z nich vycházel a v odůvodnění rozsudku je nepomíjí, pouze z nich činí jiný skutkový závěr, nežli žalovaná. Z výše uvedených důvodů proto není dán odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

8. Odvolací soud se poté zabýval tím, zda je dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o. s. ř., a dospěl k závěru, že tomu tak není. Soud prvního stupně přihlížel ke všem skutečnostem tvrzeným oběma účastnicemi a provedl všechny důkazy jimi navrhované.

9. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo, soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, zejména ust. § 38 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 a poté, kdy řádně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil.

10. V přezkoumávané věci bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobkyně je jedinou dědičkou zůstavitelky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozené dne [datum] a zemřelé dne [datum] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (poté, kdy byla připuštěna změna původně podané žaloby). Dále bylo prokázáno, že žalovaná uzavřela se zůstavitelkou dne 14. 12. 2010 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitá věc. Žalobkyně tvrdila, že zůstavitelka nebyla v okamžiku uzavření kupní smlouvy k tomuto právnímu jednání (dříve právnímu úkonu) způsobilá, neboť trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto jednání nezpůsobilou. Žalovaná se podané žalobě bránila tvrzením, že zůstavitelka byla k uzavření kupní smlouvy způsobilá, což mohou potvrdit osoby, které s ní v inkriminované době přišly do styku, a pokud u ní byla později zjištěna demence, pro onemocnění tohoto typu jsou obvyklé tzv. světlé okamžiky. Poukazovala rovněž na ust. § 4 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a zdůraznila, že zůstavitelka nebyla omezena ve svéprávnosti.

11. Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. V těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům, aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby či jiného omezení mohly ovlivnit chování a jednání posuzované osoby. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech takové osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se posuzovaná osoba, zvláště není-li již naživu a nemůže se sama podrobit znaleckému zkoumání, chovala v každodenním životě, jak se starala o své potřeby, jak hospodařila s finančními prostředky, jak se případně projevovala a chovala v různých životních situacích apod. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu, musí mít náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Je tedy nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, jehož stav má být znalcem posuzován, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979). Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzován zdravotní stav posuzované osoby, případně zda právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

12. Podle ust. § 38 odst. 1 a 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům a rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

13. Zákon zde vychází ze zásady, že člověk je schopen právně jednat tehdy, je-li k tomu mentálně způsobilý. Klade-li právní jednání požadavky přesahující jeho způsobilost, je třeba takovou osobu, ale i další účastníky chránit před možnými následky takového jednání. Aby se těmto jednáním předcházelo, zákon stanoví určitá hlediska, podle kterých omezuje právo některých skupin osob činit právní jednání. Ze zákona patří do této skupiny osob nezletilí, z rozhodnutí soudu ne plně svéprávní, a osoby, které přechodně pozbyly způsobilosti pro duševní poruchu. V zásadě platí, že jednání toho, kdo k němu není způsobilý, je absolutně neplatné, neboť je sice projevem vůle, ale ta trpí zásadní vadou. V případě jednání v duševní poruše předpokládá shora citované ustanovení duševní (mentální) anomálii nebo přechodný stav duševní poruchy, přičemž její lékařská kvalifikace je irelevantní. Rozhodující není intenzita duševní odchylky, nýbrž narušení svobody při tvorbě vůle. Duševní poruchou se rozumí i přechodný stav způsobený např. poruchou vyvolanou v důsledku požití alkoholu, léků nebo drog. Je nerozhodné, zda se chráněná osoba ocitla ve stavu duševní poruchy v důsledku vlastního zavinění či nikoliv.

14. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3061/2012).

15. Je nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti. Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jejž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze daného ustanovení na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1560/2011).

16. V přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, aby byl znalci poskytnut dostatečný podklad pro znalecké posouzení. Provedl veškeré důkazy navrhované žalovanou, která žádala přečtení některých výpovědí svědků z trestního spisu a nadto pak výslech dvou svědků, kteří v trestním řízení vedeném proti žalované slyšeni nebyli. Provedl k důkazu také všechny listiny navržené oběma účastnicemi, vyjma spisu [anonymizováno] [obec a číslo], který se přes veškeré úsilí soudu prvního stupně nepodařilo opatřit. Tako skutečnost však nemůže mít na výsledek řízení vliv, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn ostatními provedenými důkazy.

17. Soud prvního stupně měl k dispozici znalecký posudek zabývající se duševním stavem zůstavitelky, který byl zpracován v trestním řízení znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení]. Z tohoto posudku vyplývá, že diagnóza u zůstavitelky nebyla záležitostí okamžiku, vyvíjela se v určitém čase a po nějakou, nikoli zanedbatelnou, dobu a byla i pro laiky při osobním kontaktu zjistitelná a pozorovatelná nejméně od konce roku 2010. I když soud prvního stupně závěry tohoto znaleckého posudku pro své závěrečné hodnocení nepoužil, neboť nemohly být konfrontovány s ostatními důkazy provedenými v řízení, je zřejmé, že závěry tohoto posudku korespondují se závěry znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který byl následně ustanoven soudem prvního stupně. Tento znalecký posudek je velmi erudovaný, je z něj patrno, z jakých podkladů znalec vycházel, je v něm popsána obecná praxe při posuzování duševního stavu post mortem a vyúsťuje v jednoznačný závěr, že zůstavitelka trpěla závažnou duševní poruchou, demencí při Alzheimerově chorobě, v důsledku které nebyla ke dni 14. 12. 2010 způsobilá k právním úkonům a nebyla schopna platně uzavřít kupní smlouvu na prodej nemovitosti. Úkolem znalce přitom není, jak se mylně domnívá odvolatelka, hodnotit jakékoli soudem provedené důkazy, to je úkolem soudu. Znalec se vyjadřuje k odborné otázce, kterou není soud schopen s ohledem na potřebu odborných znalostí zodpovědět. Znalecký posudek pak soud hodnotí v kontextu se všemi ostatními v řízení provedenými důkazy, což také soud prvního stupně učinil.

18. V přezkoumávané věci bylo důkazy provedenými soudem prvního stupně prokázáno, včetně závěrů znaleckého posudku, o jejichž správnosti a objektivitě odvolací soud nemá (shodně jako soud prvního stupně) pochybnosti, že zůstavitelka nebyla v okamžiku uzavření kupní smlouvy způsobilá tento právní úkon učinit. Na těchto odborných závěrech, které vyplynuly ze znaleckého posudku, nemohou nic změnit ani případná zjištění ze svědeckých výpovědí osob, které se vyskytovaly v okolí zůstavitelky, neboť tato hodnocení jsou laická bez odborné znalosti zdravotní problematiky a nemohou proto zvrátit odborný posudek znalce, který v řízení soud prvého stupně nechal vypracovat a který byl stvrzeny a podpořen osobním výslechem znalce.

19. Soud prvého stupně správně hodnotil kupní smlouvu jako absolutně neplatnou, která nemohla založit očekávané právní důsledky. Žalobkyně se proto zcela správně domáhala určení, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastnicí dotčeného podílu na nemovitosti. Odvolací soud v této souvislosti obrací pozornost k samotnému typu žalobního nároku, který žalobkyně zvolila, a zvláštnímu charakteru tohoto řízení. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, např. v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1346/2016 ze dne 30. 3. 2017, právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován – jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě kdo je jeho právní nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry).

20. Odvolací soud považuje z výše uvedených důvodů napadený rozsudek za správný, řádně a podrobně odůvodněný a na jeho odůvodnění v dalších podrobnostech odkazuje. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami odvolatelky, které jsou v odvolání v podstatě opakovány. Odvolací soud by pak jen opakoval skutkové a právní závěry, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Nadto odvolací soud konstatuje, že odvolání je postaveno v podstatě jen na zpochybňování skutkových závěrů soudu prvního stupně a zpochybňování hodnocení některých důkazů soudem prvního stupně.

21. S odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku jej proto odvolací soud potvrdil jako správný a v souladu se zákonem podle ust. § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku o nákladech placených státem. Soud prvního stupně i zde aplikoval správná ustanovení procesního předpisu a na odůvodnění těchto výroků lze rovněž odkázat, včetně výpočtu nákladů účelně vynaložených žalobkyní.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolatelka neměla v odvolacím řízení úspěch a žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady v souvislosti se zastoupením advokátkou. Tyto náklady představují za dva úkony právní služby (vyjádření k odvoláním a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 500 Kč, dvě paušální náhrady po 300 Kč a 21% daně z přidané hodnoty v částce 1 176 Kč. Celkovou částku 6 776 Kč uložil odvolací soud zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že za nepřípadný považuje odkaz žalované na ust. § 4 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, podle kterého se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Ustanovení je formulováno jako vyvratitelná právní domněnka a hovoří-li o rozumu "průměrného člověka", nemá tím na mysli skutečný, empirický průměr, ale lze obecně říci, že jde o osobu schopnou porozumět běžnému psanému textu a způsobilou zvážit dopady běžného právního jednání. S ohledem na obsah všech provedených důkazů i obsah trestního spisu (zejména pak odůvodnění trestního rozsudku) je nepochybné, že žalovaná o omezení zůstavitelky věděla a není rozhodné, zda zůstavitelka byla omezena ve svéprávnosti či nikoli. O aplikaci ust. § 4 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 proto nelze uvažovat.

24. Odvolací soud se rovněž nezabýval námitkou promlčení, kterou uplatnila žalovaná až při jednání odvolacího soudu. Kromě toho, že jde o zcela nové tvrzení, odvolací soud především považuje za nutné uvést, že vlastnické právo se nepromlčovalo za účinnosti občanského zákoníku účinného v době uzavření kupní smlouvy a nepromlčuje se ani v současné době (ust. § 100 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a ust. § 614 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014). Navíc nelze vytýkat žalobkyni (jak činí žalovaná), že se obrátila se svým nárokem na soud až v roce 2016, neboť do května 2016 probíhalo trestní řízení, k němuž se žalobkyně připojila jako poškozená a v němž byla uspokojena pouze částečně, když se zbytkem svého nároku byla odkázána na občanskoprávní řízení. Usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. [číslo jednací], jímž bylo zamítnuto odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo totiž vyhlášeno dne [datum] a následně 19. 9. 2016 se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud prvního stupně.