11 Co 215/2021- 468

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 7. 2021, č. j. 4 C 141/2020-391, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4 C 141/2020-397 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výrocích pod body I, II a III potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem IV se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

III. Zrušuje se doplňující usnesení ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4 C 141/2020-397, a věc se v tomto rozsahu rovněž vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je rodinný dům [adresa], a k pozemkům p. č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a 804 v k. ú. [část obce] a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I), kterému uložil zaplatit žalobci na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 2 025 500 Kč (výrok II), zamítl návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit uvedené nemovitosti (výrok III), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI). Doplňujícím usnesením ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4 C 141/2020-397, uložil každému z účastníků zaplatit státu na nákladech řízení částku 4 951,58 Kč. Rozsudek odůvodnil tím, že znaleckým posudkem znalce Ing. [příjmení] bylo prokázáno, že nemovitosti tvoří jediný funkční celek a jejich rozdělení není možné, jejich tržní cena je 4 051 000 Kč. Za této situace přichází v úvahu přikázání nemovitostí za náhradu jednomu ze spoluvlastníků podle § 1147 o. z., a soud se proto zabýval otázkou, kdo z účastníků je pro přikázání nemovitostí vhodnější, neboť oba o jejich získání usilovali. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce disponoval klíči od domu do ledna 2019, následně jeho bývalá manželka [jméno] [příjmení] nechala vyměnit zámky (z důvodu bouracích prací tehdejších nájemníků), nové klíče od nemovitosti byly žalobci nabízeny, on si je však nevyzvedl s tím, nechť se o nemovitosti stará [anonymizováno]. [příjmení]. Od ledna 2019 do května 2020 byla nemovitost neobývaná, od května 2020 do současnosti zde bydlí žalovaný s [anonymizováno]. [příjmení] a jejími dvěma dětmi, možnost jiného bydlení žalovaný nemá. Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že za dobu užívání nemovitostí do nich investoval společně s matkou cca 400 000 Kč. Bylo prokázáno, že žalobce je se svou přítelkyní [jméno] [příjmení] podílovým spoluvlastníkem pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], jehož součástí je rodinný dům [adresa], kde společně bydlí. Soud se jako základním kritériem zabýval solventností účastníků. Žalobce předložil potvrzení svého zástupce Mgr. [příjmení] o částce 2 000 000 Kč na účtu advokátní úschovy s prohlášením advokáta, že je oprávněn a povinen tyto prostředky vyplatit v souladu s rozsudkem o vypořádání podílového spoluvlastnictví, pakliže budou nemovitosti přikázány žalobci. Žalobce ve výpovědi uvedl, že částku 2 000 000 Kč získal jako půjčku od celkem asi 5 osob, z nichž jedna je jeho syn [jméno] [příjmení], ostatní osoby odmítl identifikovat. Půjčky v rozmezí od 150 000 Kč do 500 000 Kč byly sjednány pouze ústně s návratností tehdy, až žalobce bude mít peníze (z prodeje svého spoluvlastnického podílu na domě v [část obce]). Dále uvedl, že na koupi domu v [část obce] a jeho rekonstrukci si rovněž finance půjčil, a to ve výši 650 000 Kč Částku 400 000 Kč si půjčil od dcery přítelkyně a částku 250 000 Kč od známého. Splatnost těchto půjček byla sjednána na dobu neurčitou, až bude mít žalobce finance. Žalobce tedy připustil aktuální zadluženost v rozsahu 2 650 000 Kč. Žalobce na výzvu soudu odmítl doložit smlouvu o advokátní úschově. Žalovaný předložil Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřenou dne 13. 4. 2021 s [právnická osoba], která se zavázala poskytnout žalovanému hypoteční úvěr ve výši 2 530 000 Kč, v rozsahu částky 2 025 000 Kč účelově vázaný na vypořádání podílu na nemovitostech. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 360 měsíčních splátkách po 9 288,30 Kč. Soud uzavřel, že žalobce je osobou zadluženou sedmi různým povětšinou neidentifikovaným fyzickým osobám částkou celkem 2 650 000 Kč s tím, že se všemi má uzavřeny ústní smlouvy o zápůjčkách na dobu neurčitou. Za těchto okolností kdokoli ze žalobcových věřitelů může kdykoli žádat vrácení zapůjčených finančních prostředků zpět a žalobce bude povinen jejich nároky uspokojit v krátké lhůtě 6 týdnů (§ 2393 odst. 1 o. z.). Soud neměl možnost ověřit, zda smlouva o úschově byla vůbec uzavřena a případně jak se její účastníci dohodli na době trvání úschovy a jejím případném předčasném vrácení. Je zde obava z předčasného vyzvednutí předmětu úschovy, neboť žalobce má dle své výpovědi sedm různých nezajištěných věřitelů, kteří s ohledem na neexistenci byť i jen písemného potvrzení o zapůjčení finančních prostředků značné výše a jejich nejisté a neurčité splatnosti mohou právem pociťovat nejistotu ohledně schopnosti žalobce svým závazkům dostát. Žalobce je osobou odkázanou na příjem starobního důchodu v částce 19 999 Kč a u domu v [část obce] vlastní pouze spoluvlastnický podíl 1/2, je tedy nepravděpodobné, že by výtěžek jeho případného prodeje postačoval na uspokojení věřitelů v rozsahu částky 2 650 000 Kč. Pokud jde o solventnost žalovaného, tato je prokazována smlouvou o hypotečním úvěru, který je banka žalovanému připravena poskytnout poté, co nemovitosti získá do svého vlastnictví a uzavře s bankou zástavní smlouvu. Pokud žalobce vyjadřoval pochybnosti o tom, že banka úvěr žalovanému poskytne, z důvodu, že jsou proti němu vedena 3 soudní řízení, soud uvedl, že je vázán stavem v době vyhlášení rozsudku, kdy žádné ze soudních řízeních nebylo skončeno, a žalovaný nebyl zavázán nikomu platit žádné částky, které by ohrozily čerpání úvěru. Žalovaný je řádně zaměstnán, přičemž jeho příjmy z pracovní činnosti se pohybují 20 000 – 32 000 Kč měsíčně. Pokud soud porovnal solventnost obou účastníků z hlediska právní jistoty pro toho spoluvlastníka, který má být vyplacen, pak převažují pozitiva na straně žalovaného. Žalovaný obdrží finanční prostředky transparentního původu od banky, jejichž užití je striktně účelově vázáno a bude ze strany banky kontrolováno. Oproti tomu u žalobce okolnosti zisku hotovosti, jejího původu, jakož i jejího dalšího budoucího užití jsou netransparentní, nedůvěryhodné a vzbuzují obavu o existenci a další osud těchto finančních prostředků (s ohledem na nedoložení smlouvy o úschově a finančního zadlužení žalobce). Za této situace, kdy pro žalovaného dále svědčí jeho bytová potřeba a realizace udržovacích či zvelebovacích prací na nemovitostech, podporující závěr o jeho úmyslu v nemovitostech i nadále bydlet, soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného s povinností vyplatit žalobci vypořádací podíl v hodnotě jejich tržní ceny.

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvého stupně se přiklonil k žalovanému a následně již jen účelově vybíral a popisoval skutečnosti ze soudního spisu, aby svědčily ve prospěch jeho rozhodnutí. Odvolatel přitom obsáhle namítal, že soud nesprávně zjistil skutkový stav, týkající se přístupu obou stran do nemovitostí, možností bydlení účastníků, investic žalovaného do nemovitostí a vyhodnocení solventnosti účastníků.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání pak obsáhle poukazoval na skutečnosti týkající se solventnosti účastníků, jejich bytové potřeby a protiprávního, šikanózního a obstrukčního jednání žalobce, resp. jeho zástupce Mgr. [příjmení].

4. Rovněž žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním, a to pouze výrok o nákladech řízení, kdy namítal, že soud prvého stupně se opíral o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20, ačkoliv byl povinen vycházet z nálezu sp. zn. 1441/11, podle kterého základním pravidlem rozhodování o nákladech řízení majících povahu iudicia duplex je zásada úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. Tento názor nebyl překonán způsobem předvídaným zákonem o Ústavním soudu. Nárok na přiznání náhrady nákladů by měl žalovaný i v případě aplikace nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20, podle § 143 odst. 3 o. s. ř. z důvodu obstrukčního a šikanózního jednání Mgr. [příjmení].

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření k němu dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku jasně vyložil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalobce v odvolacím řízení nenavrhoval. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem v podstatě nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje.

7. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost nepřipustil žalobcem navržený důkaz dotazem na [právnická osoba] Žalovaný k prokázání své solventnosti doložil smlouvu o hypotečním úvěru a e-mailovou komunikaci, z níž vyplývá informovanost banky o probíhajícím trestním řízení proti žalovanému. Toto trestní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, a nelze tak ani očekávat, že by se stanovisko banky k poskytnutí hypotečního úvěru žalovanému změnilo.

8. Odvolací soud postupem podle § 212a odst. 3 o. s. ř. k návrhům účastníků ještě doplnil dokazování k novým skutečnostem, které nastaly v mezidobí od vyhlášení napadeného rozsudku. Ze smlouvy o advokátní úschově ze dne 30. 8. 2021 zjistil, že předmětem úschovy u advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] byla částka 2 231 000 Kč, kterou se manželé [jméno] a [jméno] [příjmení] jako složitelé zavázali složit do úschovy jako část kupní ceny z kupní smlouvy, uzavřené mezi [jméno] [příjmení] jako oprávněnou a složiteli, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky oprávněné [číslo] v k. ú. [obec] za kupní cenu 2 320 000 Kč. Ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 15. 2. 2022 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem jako budoucím prodávajícím a [jméno] [příjmení] jako budoucí kupující, předmětem smlouvy byl závazek smluvních stran uzavřít smlouvu kupní k předmětným nemovitostem tak, že„ budoucí prodávající nabude spoluvlastnický podíl nemovitostem o velikosti ideální za cenu 2 000 000 Kč“. Současně budoucí kupující potvrdila, že je schopna a ochotna pro účely vypořádání poskytnout finanční prostředky na vypořádání spoluvlastníka do výše 2 000 000 Kč. Z výpisu z účtu [jméno] [příjmení] a snímku monitoru počítače bylo zjištěno, že jmenovaná měla na svém účtu zůstatek ke dni 31. 1. 2022 ve výši 2 205 877,63 Kč a ke dni 15. 2. 2022 ve výši 2 203 248,37 Kč. Z čestných prohlášení syna žalobce [jméno] [příjmení] ze dne 25. 11. 2021 a [jméno] [příjmení] ze dne 18. 10. 2021 bylo zjištěno, že jmenovaní prohlásili, že jim žalobce nedluží žádné finanční prostředky. Z protokolu o hlavním líčení ze dne [datum] v trestní věci proti žalovanému sp. zn. [spisová značka] před Okresním soudem v Klatovech bylo zjištěno, že Mgr. [jméno] [příjmení] jako zmocněnec poškozené v závěrečném návrhu uvedl, že trest odnětí svobody se zkušební dobou neplní dostatečně účel trestu, není preventivní a výchovný, a soud by měl zvážit uložení peněžitého trestu. Z dodatku č. l ke smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru, potvrzení o úhradě částky 2 400 Kč, a upozornění banky na účtování poplatku za rezervaci finančních prostředků bylo zjištěno, že mezi [právnická osoba] a žalovaným byla sjednána změna smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 13. 4. 2021, spočívající v nahrazení původního posledního možného termínu čerpání úvěru 1. 3. 2022 novým termínem 1. 3. 2023, za tuto změnu žalovaný zaplatil poplatek ve výši 2 400 Kč a dále byl bankou upozorněn, že mu bude od listopadu 2021 do doby ukončení čerpání hypotečního úvěru účtován poplatek za rezervaci finančních prostředků ve výši 1 054,20 Kč.

9. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Právní posouzení věci lze mít přitom za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo.

10. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

11. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k dané problematice se podává, že občanský zákoník stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí. Judikatura vychází z toho, že podle § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci, a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, příp. nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě. Občanský zákoník neobsahuje výslovná zákonná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem, má být společná věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, může však vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva ve smyslu § 2 a násl. o. z. (srov. např. rozsudek ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je solventní (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura zdůrazňuje, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srov. např. usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

12. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval právní úpravu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu v § 1143 a násl. o. z. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou i odkázal, a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku i v této části zcela odkazuje. V daném případě bylo provedeným dokazováním prokázáno, že předmětné nemovitosti nelze rozdělit a že jejich obvyklá cena je 4 051 000 Kč. Jelikož o ně projevili oba účastníci zájem a doložili, že disponují dostatečnými finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu, bylo třeba posoudit, kterému z účastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví. Soud prvého stupně se přitom správně zabýval posouzením jednotlivých hledisek rozhodných pro vypořádání spoluvlastnictví s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a to porovnáním solventnosti obou účastníků z hlediska právní jistoty účastníka, který má být vyplacen, jejich bytové potřeby a účelného využití nemovitostí a dospěl ke správnému závěru, že s ohledem na netransparentní a nedůvěryhodný původ a možnost budoucího užití částky 2 000 000 Kč, kterou má žalobce v advokátní úschově u svého zástupce, a obavy o existenci a další osud těchto finančních prostředků (s ohledem na nedoložení smlouvy o úschově a finančního zadlužení žalobce), převažují pozitiva na straně žalovaného, který si finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu zajistil transparentním způsobem - uzavřením smlouvy o hypotečního úvěru a kterému navíc, na rozdíl od žalobce (který má bytovou potřebu zajištěnou spoluvlastnictvím rodinného domu v [část obce]), svědčí hledisko bytové potřeby, neboť nemá jinou možnost vlastního bydlení než v předmětných nemovitostech, které užívá k bydlení (společně se svou matkou a jejími dětmi v pěstounské péči) již od května 2020 (kdy do té doby nemovitosti nebyly od ledna 2019 nikým obývané) a z tohoto důvodu vynakládá finanční prostředky na údržbu a opravu nemovitostí, přičemž lze předpokládat, že tak bude činit i do budoucna. Uvedené závěry soudu prvého stupně nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Soud prvého stupně se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou nemovitost přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Napadené rozhodnutí je tak plně souladné s judikaturou Nejvyššího soudu a ani odvolací soud nemá důvod řešenou právní otázku posoudit jinak. Závěr o netransparentním původu a možnosti užití prostředků žalobce přitom nezvrátily ani odvolacím soudem provedené důkazy čestnými prohlášeními syna žalobce [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] o tom, že jim žalobce nedluží žádné finanční prostředky, kdy není zřejmé, v jaké výši a jakým způsobem uspokojil žalobce své závazky vůči těmto věřitelům a především i nadále nejsou známy podrobnosti o závazcích žalobce k dalším věřitelům, které odmítl soudu sdělit. Závěr o převažujících rozhodných hlediscích ve prospěch žalovaného pak nezvrátila ani žalobcem nově uplatněná skutečnost, že jeho přítelkyně je na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 15. 2. 2022 ochotna poskytnout žalobci na vypořádání podílu částku 2 000 000 Kč, neboť důsledkem poskytnutí této částky žalobci na vyplacení podílu žalovanému by byl následný prodej polovičního podílu k předmětným nemovitostem žalobcem třetí osobě (přítelkyni žalobce), což by bylo v rozporu s hledisky bytové potřeby a účelného využití nemovitostí. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích ve věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

13. Odvolací soud dále přezkoumal podle § 212 o. s. ř. napadený výrok o nákladech řízení účastníků a dospěl k závěru, že zatím nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení ani změnu, neboť toto rozhodnutí soud prvého stupně řádně neodůvodnil, a je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud prvého stupně pouze stručně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20, podle něhož v řízení s povahou iudicia duplex se zásadně nepřizná náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy v daném případě existenci žádných takových mimořádných okolností neshledal. Odvolací soud se přitom ztotožnil s námitkou žalovaného, že judikatura Ústavního soudu k této problematice je nejednotná, přičemž většinový názor v dosavadní ustálené judikatuře, reprezentovaný zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 1441/11, podle kterého základním pravidlem rozhodování o nákladech řízení, které mají povahu iudicia duplex, je zásada úspěchu ve věci, dosud nebyl překonán postupem podle § 13 věty druhé a § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V této souvislosti lze dodat, že reflexí vývoje své rozhodovací praxe v této otázce (nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11, II. ÚS 572/19, III. ÚS 186/20, dále stanovisko pléna sp. zn. Pl ÚS-st. 51/20 ze dne 13. 10. 2020 a nález sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020) se Ústavní soud podrobněji zabýval např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 582/21 ze dne 25. 5. 2021, ze kterého vyplývá, že i nadále je Ústavní soud vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, který však neznamená, že by se rozhodování o nákladech mechanicky odvíjelo od toho, zda žalobě bylo vyhověno, či nikoli, ale soudy určují procesní úspěch podle okolností konkrétní věci, typicky dle rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné. Soud prvého stupně se proto bude muset v novém rozhodnutí o nákladech řízení podrobně zabývat konkrétními okolnostmi věci, včetně těch, které jsou namítány žalovaným v odvolání a jeho doplnění. Soud prvého stupně dále opomněl, že v tomto řízení projednával kromě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovněž požadavek na vyklizení nemovitostí, kdy každá z těchto věcí se při rozhodování o nákladech řízení považuje za samostatnou. U každé věci je proto třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků podle § 142 o. s. ř. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený nákladový výrok, jakož i s ním související výrok o nákladech státu, zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvého stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V jeho rámci soud prvého stupně opětovně rozhodne o nákladech řízení, přičemž rozhodnutí řádně odůvodní v naznačeném rozsahu, aby bylo přezkoumatelné.

Poučení