11 Co 226/2021- 703

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupení advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovaným: ; 1) [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] 2) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] oba bytem [adresa] zastoupení advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], Ph. D. sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o zaplacení částky 216 000 Kč o odvolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. 7. 2021, č. j. 10 C 54/2012-679 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výrocích pod body III, IV a V se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovaným zaplatit žalobcům částku 54 210,47 Kč (výrok I), řízení zastavil ohledně částky 81 123,57 Kč (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III) a každé ze stran uložil zaplatit státu náklady řízení v částce 2 193,72 Kč (výroky IV a V). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci se domáhali po žalovaných úhrady částky 216 000 Kč za nadužívání společné věci žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnického podílu. Požadovali obvyklého nájemného, tj. 3 000 Kč za 72 měsíců (od 30. 11. 2010 do 30. 11. 2016). V průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 10 C 54/2012-458, ohledně částky 80 665,96 Kč a ohledně částky 81 123,57 Kč došlo k částečnému zpětvzetí. Žalovaní uplatnili proti pohledávce žalobců jako obranu svoji pohledávku vůči žalobcům na zaplacení poloviny nákladů obvyklých na temperování domu [adresa], kdy v období od 4. 1. 2011 do 19. 12. 2014 zaplatili za uhlí částku 241 742 Kč, takže činí 120 871 Kč, za rok 2015 zaplatili za otop 31 273,90 Kč a za rok 2016 částku 13 016 Kč, takže polovina činí 22 144,95 Kč. Tato svá tvrzení žalovaní doložili daňovými doklady o nákupu uhlí. Ze závěrů znaleckého posudku znalce [příjmení] [příjmení] a jeho dodatku bylo zjištěno nájemné za prostory v 1. PP a v 1. NP, které jsou užívány k podnikání, ve výši 6 000 Kč měsíčně. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru energetika znalce [příjmení] [příjmení] vyplynulo, že výše nutných nákladů na temperaci topení v nemovitosti za období od listopadu 2011 do konce května 2016, za podmínek, že by dům nikdo neužíval a je třeba jej vytápět tak, aby nedocházelo k jeho poškozování, je celkem 406 398 Kč s DPH. Užívání společných nemovitostí žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnického podílu lze právně posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., a to jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Náklady žalovaných na otop lze také posoudit jako bezdůvodné obohacení. Byly vynaloženy za trvání spoluvlastnického podílu a s vynaložením těchto nákladů vzniká povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Na nákladech na otop by se měli podílet všichni spoluvlastníci podle velikosti svých spoluvlastnických podílů (není-li dohodnuto něco jiného), jsou to nutné náklady na údržbu nemovitostí. Bylo prokázáno, že v době od 30. 11. 2010 do 30. 11. 2016 žalovaní nemovitost jako celek užívali, neboť v ní podnikali. Žalovaní uplatnili procesní obranu k započtení nákladů, které vynaložili za otop, ve smyslu § 98 o. s. ř., jelikož uplatnili svoji pohledávku k započtení proti pohledávce žalobců v částce nepřevyšující pohledávku žalobců. Započtení soud posuzoval podle § 580 obč. zák. ve smyslu § 3028 odst. 2 o. z. s tím, že plnění se týkají stejného předmětu řízení. Žalovaní svoji obranu uplatňovali v průběhu řízení několikrát podáními ze dne 24. 10. 2016 a ze dne 3. 7. 2019, která byla neurčitá. Vyvstaly pochybnosti o tom, jaké konkrétní nároky žalovaní uplatňují a z jakého důvodu, resp. čeho se jejich uplatněním vlastně domáhají, zejména zda a v jaké výši se domáhají jejich zaplacení, nebo jejich započtení oproti pohledávce žalobců. Při jednání dne 12. 2. 2021 žalovaní sdělili, že nárok z jejich strany nebyl uplatněn tak, že by byla žalobcům zaslána výzva nebo dopis. Soud měl tedy za to, že pohledávky nelze započítat, jelikož žalovaní v průběhu řízení neučinili žádnou konkrétní výzvu či jednoznačný kompenzační projev ve vztahu k žalobcům. Žalovaní svůj nárok na zaplacení nákladů za otop za období od 4. 1. 2011 do 19. 12. 2014 řádně uplatnili podáním ze dne 3. 11. 2020. Další nárok o zaplacení nákladů na otop od 22. 1. 2015 do 20. 4. 2016 žalovaní uplatnili u soudu 8. 2. 2021. Soud k těmto nákladům nepřihlížel, neboť byly uplatněny pozdě. Pokud jde o náklady za otop od 4. 1. 2011 do 19. 12. 2014, žalobci vznesli námitku promlčení. Poslední náklad byl dne 19. 12. 2014 a od tohoto data běžela subjektivní a objektivní promlčecí lhůta, když subjektivní promlčecí lhůta dvouletá běží od vynaložení nákladů, tj. od doby zaplacení každého konkrétního uhlí, takže subjektivní promlčecí lhůta skončila dne 19. 12. 2016. Nárok je tedy promlčen od 19. 12. 2016.

2. Proti výrokům I, III a V rozsudku podali včasné odvolání žalovaní, kteří namítali, že soud prvého stupně nedůvodně přehlédl důkazy podpořenou argumentaci žalovaných, že existuje pohledávka žalovaných vůči žalobcům z titulu temperace účastníky společně vlastněné nemovitosti na výlučné náklady žalovaných, která byla řádně uplatněna jako obrana proti nároku uplatněnému žalobou. Pokud by soud toto správně na základě provedených důkazů včetně výslechu znalce a platebních dokladů žalovaných za otop seznal, musela by být žaloba shledána nedůvodnou a zamítnuta.

3. Rovněž žalobci napadli rozsudek včasným odvoláním, a to pouze nákladový výrok III, kdy namítali, že soud prvého stupně se při rozhodování o nákladech řízení nezabýval částí řízení, týkající se nároku žalobců za nadužívání společných nemovitostí žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnického podílu, který skutkově ani právně s vypořádáním podílového spoluvlastnictví nesouvisí. Soud se zabýval jen nárokem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde rozhodl o nákladech řízení dle judikatury Ústavního soudu. Pokud se týče nároku za nadužívání, žalobci mají s ohledem na výsledek řízení nárok na úhradu části nákladů řízení, když nárok ve výši 216 000 Kč byl do částky 80 665,96 Kč zamítnut. Na zbývající část nároku ve výši 135 334,04 Kč žalobci započetli pohledávku žalovaných z titulu vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví dle pravomocných výroků soudu v tomto řízení. Zbývající částka 54 210,47 Kč byla žalobcům plně přiznána. Žalobci tak mají vůči žalovaným nárok na přiznání 25,3 % z vynaložených nákladů za tuto část řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání žalovaných a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných proti výroku I není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně provedl v přezkoumávané věci účastníky navržené důkazy, z nichž učinil správné skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalovaní v odvolacím řízení nenavrhovali. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně zcela odkazuje.

6. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci soudem prvého stupně je správné. Právní posouzení věci lze mít obecně za nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

7. Podle ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

8. Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

9. Podle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

10. Podle ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

11. Podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

12. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Podle ustanovení § 1982 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

14. Podle ustanovení § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

15. Podle ustanovení § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).

16. Pokud jde o právní posouzení věci, lze konstatovat, že soud prvého stupně dospěl ke správnému závěru, že žalovaným vzniklo užíváním společné nemovitosti (resp. její části v 1. PP a 1. NP) nad rámec jejich spoluvlastnického podílu bezdůvodné obohacení, a to jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, a jsou povinni žalobcům toto bezdůvodné obohacení vydat. Je však nutno podotknout, že předchozí právní úpravu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, lze aplikovat pouze na bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalovaným do 31. 12. 2013. Bezdůvodné obohacení vzniklé žalovaným od 1. 1. 2014 se pak řídí právní úpravou obsaženou v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a to podle jeho přechodného ustanovení § 3028 odst. 1, 3 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Lze ovšem uvést, že toto nesprávné právní posouzení spočívající v aplikaci nesprávného právního předpisu nemělo vliv na rozhodnutí ve věci samé, vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák. a § 2991 a násl. o. z., kdy i ustálená judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je použitelná v poměrech obou právních úprav (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018). Právní úprava, kterou se řídí každá z pohledávek, je pak rozhodná i pro posouzení započtení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2019), jakož i pro její promlčení.

17. V této souvislosti lze poukázat na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které vzniká na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015, či usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, a ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014). Při určení peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení, jež získal na úkor ochuzeného„ uživatel“ (obohacený spoluvlastník) užíváním nemovitosti, je pak třeba postupovat v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (zejm. § 458 odst. 1 obč. zák., resp. § 2999 odst. 1 o. z.) i jejich výkladem v ustálené judikatuře, jež se kloní k tomu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudky ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky (srov. např. usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). V otázce vzniku bezdůvodného obohacení žalovaných užíváním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu a jeho výše 3 000 Kč měsíčně, zjištěné znaleckým posudkem Ing. [příjmení] (a žalovanými nijak nezpochybňované), je tedy napadené rozhodnutí v souladu se závěry ustálené judikatury.

18. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že polovinu nákladů na temperaci nemovitosti vynaložených žalovanými lze také posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalobců, kdy se jedná o náklady nutné na údržbu nemovitosti, na nichž by se měli podílet všichni spoluvlastníci podle velikosti spoluvlastnických podílů (není-li dohodnuto jinak) a žalobci jsou povinni žalovaným toto bezdůvodné obohacení vydat. I v tomto případě je však nutno právní úpravu § 451 a násl. obč. zák. aplikovat pouze na bezdůvodné obohacení vzniklé žalobcům do 31. 12. 2013 a na bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 aplikovat právní úpravu § 2991 a násl. o. z. Soud prvého stupně přitom správně poukázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle které investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů (srov. rozsudek z 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že vzájemné pohledávky účastníků nelze započíst z důvodu, že žalovaní v průběhu řízení neučinili vůči žalobcům žádnou konkrétní výzvu k plnění. V této souvislosti lze poukázat na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. (nyní § 1958 odst. 2 o. z.) Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák. (nyní § 545 a násl. o. z.), a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020, a v něm citovaná rozhodnutí). Odvolací soud nemá důvodu odchýlit se v projednávané věci od shora uvedených judikatorních závěrů, které jsou vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 563 obč. zák. a § 1958 odst. 2 o. z. použitelné i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 903/2021).

20. V této souvislosti je nutno konstatovat, že z tvrzení žalovaných při jednání dne 12. 2. 2021 vyplynulo, že nárok na zaplacení poloviny nákladů na temperaci nemovitosti neuplatnili tak, že by zaslali výzvu (dopis) žalobcům, nýbrž jej měli uplatnit při blíže nespecifikovaném soudním jednání,„ kde byly tyto náklady zmíněny“. Z obsahu žádného z protokolů z jednání v přezkoumávané věci však nelze zjistit, že by žalovaní ústně vyzvali žalobce k zaplacení konkrétní částky z titulu nákladů na temperování. Toto tvrzení žalovaných je tak obsahem protokolů z jednání v této věci jednoznačně vyvráceno. Závěr o výzvě žalovaných k plnění pak nelze učinit ani z obsahu podání žalovaných v této věci, neboť žalovaní v těchto podáních pouze uváděli, jaké vynaložili náklady na vytápění nemovitosti s tím, že polovinu nákladů jako svou pohledávku uplatňují„ jen jako obranu proti uplatněnému nároku žalobců“ (viz podání na č. l. 162, 234, 355, 522 a 628), přičemž podáním ze dne 4. 11. 2020 (č. l. 631) upřesnili, že„ svým dosavadním jednáním i podáními, tedy postupem v tomto řízení dávali najevo, že je na místě započtení vzájemných pohledávek, kterého se i nadále domáhají a dovolávají“. Protože z tvrzení samotných žalovaných vyplynulo, že žalobce nevyzvali k plnění písemně, a obsahem spisu bylo vyvráceno jejich tvrzení, že by tak učinili ústně při jednání, je nutno dospět k závěru, že pohledávka žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého žalobcům vynaložením nákladů na temperaci nemovitosti ze strany žalovaných, dosud není splatná. Přitom platí, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce (§ 581 odst. 2 obč. zák., resp. § 1982, § 1987 odst. 1 o. z.). Nesplatnou pohledávku žalovaných nebylo možno započítat ani podle § 1148 odst. 2 o. z., neboť její splatnost nenastala do jednoho roku po zahájení řízení.

21. V této souvislosti lze poukázat na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení, jehož obecné náležitosti stanoví § 34 a násl. obč. zák.; musí tedy splňovat i požadavek určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2013, rozsudek ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009 a usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení. Uplatnil-li takto dlužník (žalovaný) vzájemnou pohledávku ve výši nepřesahující pohledávku věřitele (žalobce), nejde o vzájemnou žalobu, ale o procesní obranu proti žalobě (§ 98 o. s. ř.); v tom případě se soud zabývá otázkou započtení až tehdy, shledá-li pohledávku žalobce opodstatněnou. Při splnění podmínek započtení dojde k zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§ 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce. Jinými slovy řečeno, úkon směřující k započtení lze úspěšně učinit až poté, co se obě pohledávky setkaly, tj. v okamžiku, kdy se stala splatnou pohledávka později splatná. Je-li započítávána pohledávka splatná k žádosti žalovaného coby věřitele (§ 563 obč. zák.), je úkon žalovaného směřující k započtení této pohledávky předčasný, jestliže žalobce coby dlužníka před tímto úkonem nevyzval k jejímu zaplacení (srov. rozsudek ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 50/2000, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1642/2006). Nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která není splatná, pak kompenzační projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou (srov. rozsudek ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1156/2016). Podmínkami započtení podle § 1982 a násl. o. z. se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, v němž mj. vysvětlil, že na rozdíl od pasivně započítávané pohledávky, která v době mezi okamžikem, k němuž má nastat účinek započtení, a okamžikem, kdy je započtení realizováno, musí být splnitelná, je jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon (prohlášení započtení), její vymahatelnost (§ 1987 odst. 1 o. z.). Součástí vymahatelnosti je splatnost pohledávky. Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem).

22. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že vzájemné pohledávky účastníků nelze započíst z důvodu, že žalovaní v průběhu řízení neučinili vůči žalobcům jednoznačný kompenzační projev. V této souvislosti lze poukázat na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které námitka započtení je adresný jednostranný (případně dvoustranný) hmotněprávní úkon (dle nyní účinné právní úpravy„ právní jednání“), jímž ten, kdo takový právní úkon učinil, projevil vůli k započtení své pohledávky na pohledávku toho, komu je úkon adresován. Forma právního úkonu započtení není předepsána, musí splňovat obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák. (nyní dle § 545 a násl. o. z.) a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce druhého účastníka. K zániku závazku započtením nedochází automaticky, jakmile se pohledávky setkaly, ale teprve na základě kompenzačního projevu jednoho z účastníků adresovaného druhému účastníku (srov. např. rozsudky z 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, z 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007, z 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012 a z 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011). Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že je takový právní úkon započtení neurčitý a tedy neplatný (podle nyní účinné právní úpravy se jedná o zdánlivé právní jednání, viz § 553 odst. 1 o. z.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli (srov. např. rozsudky ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, a ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, rozsudek ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod č. 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Uvedené závěry pak Nejvyšší soud dále rozvedl a upřesnil např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, popřípadě v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017, v nichž přijal závěr, že o neurčitost právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“. Shora uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020).

23. S ohledem na uvedené judikatorní závěry lze dospět k závěru, že kompenzační projevy žalovaných, obsažené v jejich podáních, jsou pro neurčitost neplatným právním úkonem, resp. zdánlivým právním jednáním ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží, neboť součet pohledávek (tj. jednotlivých nákupů uhlí, jakož i dalších původně uplatňovaných investic žalovaných) na straně žalovaných převyšoval součet pohledávek na straně žalobců, přičemž z projevu vůle žalovaných nebylo možno určit, které jejich pohledávky měly zaniknout a které nikoliv (č. l. 162, 234, 522, 628, 631), případně v nich nebyla ani uvedena výše pohledávky žalovaných (č. l. 355). Pro úplnost lze dodat, že ohledně poloviny nákladů na otop v období od 22. 1. 2015 do 20. 4. 2016, tvrzených v podání žalovaných ze dne 8. 2. 2021 (č. l. 646), k nimž soud prvého stupně nepřihlížel, žalovaní ani žádný kompenzační projev neučinili.

24. Protože lze dospět k závěru, že nedošlo k započtení vzájemných pohledávek účastníků k obraně žalovaných, bylo již nadbytečné zabývat se otázkou, zda a v jakém rozsahu je pohledávka žalovaných promlčená a zda z tohoto důvodu nemohlo dojít ke vzájemnému započtení pohledávek (§ 581 odst. 2 obč. zák., § 1989 odst. 1 o. z.).

25. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I ve věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. Odvolací soud dále přezkoumal podle § 212 o. s. ř. napadený výrok o nákladech řízení účastníků a dospěl k závěru, že zatím nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení ani změnu, neboť toto rozhodnutí soud prvého stupně řádně neodůvodnil, a je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud prvého stupně pouze stručně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20, podle něhož v řízení s povahou iudicia duplex se zásadně nepřizná náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud je nucen v této souvislosti konstatovat, že judikatura Ústavního soudu k této problematice je nejednotná, přičemž většinový názor v dosavadní ustálené judikatuře, reprezentovaný zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 1441/11, podle kterého základním pravidlem rozhodování o nákladech řízení, které mají povahu iudicia duplex, je zásada úspěchu ve věci, dosud nebyl překonán postupem podle § 13 věty druhé a § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V této souvislosti lze dodat, že reflexí vývoje své rozhodovací praxe v této otázce (nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11, II. ÚS 572/19, III. ÚS 186/20, dále stanovisko pléna sp. zn. Pl ÚS-st. 51/20 ze dne 13. 10. 2020 a nález sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020) se Ústavní soud podrobněji zabýval např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 582/21 ze dne 25. 5. 2021, ze kterého vyplývá, že i nadále je Ústavní soud vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, který však neznamená, že by se rozhodování o nákladech mechanicky odvíjelo od toho, zda žalobě bylo vyhověno, či nikoli, ale soudy určují procesní úspěch podle okolností konkrétní věci, typicky dle rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné. Soud prvého stupně se proto bude muset v novém rozhodnutí o nákladech řízení podrobně zabývat konkrétními okolnostmi věci. Soud prvého stupně dále závěry jím citovaného nálezu Ústavního soudu nesprávně aplikoval i na další nároky uplatněné žalobci, kteří v tomto řízení v rámci tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu požadovali po žalovaných zaplacení částky 216 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a částky 322 852,61 Kč s úroky na vypořádání nesplaceného úvěru, kdy každá z těchto věcí se při rozhodování o nákladech řízení považuje za samostatnou. U každé věci je proto třeba samostatně posoudit výši nákladů řízení a míru úspěchu a neúspěchu účastníků podle § 142 o. s. ř. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený nákladový výrok, jakož i s ním související výroky o nákladech státu, zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V jeho rámci soud prvého stupně opětovně rozhodne o nákladech řízení, přičemž rozhodnutí řádně odůvodní shora naznačeným způsobem tak, aby bylo přezkoumatelné.

Poučení