11 Co 246/2021- 169

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 9. 2021, č. j. 4 C 122/2021-134 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalobce, advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, podle níž žalovaná převede své vlastnické právo k pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], obci [obec], do vlastnictví žalobce za kupní cenu 74 230 Kč (výrok I) a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 34 459,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalobce (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku dospěl soud k závěru, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], na kterém leží zemědělská stavba bez č. p./č. e., a tato stavba dále leží na pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce]. Původním vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] byla společnost [právnická osoba], přičemž v důsledku projektu přeměny této obchodní společnosti ze dne 9. 3. 2021 došlo k přechodu rozsáhlého majetku na žalovanou (tehdy pod obchodním jménem [právnická osoba]), a součástí tohoto majetku byl i předmětný pozemek p. č. st. [číslo]. V současné době je jako vlastník tohoto pozemku zapsaná žalovaná. Pozemek je zatížen zástavním právem pro [anonymizována tři slova] na základě zástavní smlouvy ze dne 30. 11. 2020. Žalobce svými dopisy ze dne 7. 5. 2021 a 14. 5. 2021 uplatnil předkupní právo k předmětnému pozemku odkazem na § 3056 o. z., se současným návrhem kupní smlouvy. Žalovaná však tyto výzvy nepřevzala. Předkupní právo dále žalobce uplatnil e-mailem zaslaným advokátní kanceláři JUDr. [jméno] [příjmení], který jménem žalované uvedl, že existenci předkupního práva žalobce neuznává. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], znalkyně v oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí – byla zjištěna cena zemědělské stavby bez čísla popisného/čísla evidenčního, nacházející se na pozemcích st. [číslo] a st. [číslo] ve výši 74 230 Kč.

3. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvého stupně aplikoval ustanovení § 3056 odst. 1 věta prvá o. z., podle kterého vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Soud prvého stupně dále odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 3407/2015 nebo 22 Cdo 1952/2019), podle které v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva podle § 3056 o. z.) je s ohledem na absenci podrobnější úpravy výkonu věcného předkupního práva namístě použití ustanovení o smluvním předkupním právu (§ 1140 a násl. o. z.). Soud prvého stupně dospěl k závěru, že přechod vlastnického práva k pozemku p. č. st. [číslo] ze společnosti [právnická osoba] na žalovanou projektem přeměny společnosti je ustanovením § 2144 odst. 2 o. z. presumovaným jiným způsobem nabytí vlastnického práva, na jehož podkladě má žalovaná povinnost nabídnout žalobci předmětný pozemek ke koupi. Soud prvého stupně se dále vypořádal s argumentací žalované, že realizací předkupního práva nedojde k okamžitému sjednocení vlastnictví, kdy stavba se nachází na dvou pozemcích, a v této souvislost odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, podle kterého judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, podle něhož se stavba stane součástí pozemku, na kterém se nachází z převážné části, ve vztahu k přesahům stavby na další pozemky se použijí ustanovení o přestavku potud, že jejich podmínky splněny budou, a nebo nebudou, ale i v takovém případě je stavba součástí pozemku, na kterém převážně leží. Ustanovení § 3056 až § 3058 se použijí ve vztahu k pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby. To mimo jiné znamená, že se zakládá zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. mezi vlastníkem stavby a vlastníkem toho pozemku, na kterém je převážná část stavby, a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití ustanovení o přestavku. V posuzovaném případě dospěl soud prvého stupně k závěru, že převážná část zemědělské stavby bez č. p./č. e. leží na pozemku p. č. st. [číslo]. Stavba by se proto v případě nabytí vlastnictví žalobce k pozemku p. č. st. [číslo] měla stát součástí tohoto pozemku. Tomuto postupu nemůže bránit ani existence zástavního práva banky k pozemku p. č. st. [číslo], na jehož obsahu se případným přechodem na žalobce ničeho nemění. Úvahy o možnosti či nemožnosti scelování parcel p. č. st. [číslo] a [číslo] pokládal soud prvého stupně za nadbytečné, neboť nemají žádný význam pro toto řízení. Soud prvého stupně proto ze všech těchto důvodů shledal existenci zákonného předkupního práva žalobce a jeho právo jej realizovat formou žaloby na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvého stupně proto žalobě vyhověl, když přihlížel rovněž k tomu, že kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku, reflektuje skutečnou a obvyklou cenu pozemku a navíc tato skutečnost byla mezi stranami učiněna nespornou.

4. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvého stupně ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy kritériem úspěchu ve věci, přiznal úspěšnému žalobci náklady soudního řízení, které podrobně popsal odkazem na jednotlivé úkony a další náklady v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

5. Žalovaná ve včasném odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně uplatnila odvolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), neboť skutkový stav byl mezi účastníky nesporný. Má za to, že spornou je v řízení pouze otázka existence předkupního práva žalobce k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] v případě odlišného vlastnictví stavby a pozemku nabytého přechodem vlastnického práva přeměnou obchodních společností, na němž současně vázne zástavní právo. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3407/2015 nepovažuje za přiléhavý, neboť Nejvyšší soud v tam posuzované věci řešil určení vlastnického práva a práva odpovídající věcnému břemeni a uložení povinnosti převést vlastnické právo k pozemkům na základě předkupního práva bylo toliko alternativně vymezeným předmětem řízení. Nejvyšší soud se v rozhodnutí věnuje primárně otázce dobré víry při vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni a k předkupnímu právu toliko konstatuje, že v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva dle § 3056 o. z.) bude namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu, což je závěr žalovanou nezpochybňovaný. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že dle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým. V posuzovaném případě však žalovaný neuzavřel (ani nehodlal uzavřít) kupní smlouvu s koupěchtivým. Zákonné předkupní právo nemůže být soudy aplikováno mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku za situace, kdy pouze nedošlo k dohodě o uzavření kupní smlouvy mezi těmito stranami, přičemž vlastník pozemku neuzavřel kupní smlouvu s třetí osobou (koupěchtivým). V této souvislosti tedy odvolatel zdůrazňuje, že žalovaná neuzavřela žádnou kupní smlouvu ani s koupěchtivým, ani sama koupěchtivým nebyla, přičemž v takovém případě zákonné předkupní právo nevzniká. Za nepřiléhavý považuje rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, neboť v tomto řízení se jednalo o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnického práva ke stavbě na pozemcích jiného vlastníka. Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že zákonné předkupní právo dle § 3056 odst. 1 o. z. je dáno mezi vlastníkem stavby a vlastníkem toho pozemku, na kterém je převážná část stavby. Tento právní závěr žalovaná nezpochybňuje. Podstata argumentace žalované, kterou soud prvého stupně zcela přešel, tkví v tom, že v daném případě výkon tvrzeného předkupního práva nemůže vést ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby. Případ posuzovaný Nejvyšším soudem vykazuje dvě zásadní skutkové odlišnosti oproti projednávané věci. Jednak rozdíl od projednávaného případu spočívá v tom, že účastníci nabyli stavbu kupní smlouvou jako koupěchtiví nikoli v důsledku přechodu části jmění při přeměně obchodní společnosti, a jednak v projednávané věci je pozemek žalované zatížen zástavním právem, zatímco žalobcova stavba je právně volná. Považuje za nesprávný závěr soudu, že existence zástavního práva banky nemůže bránit uplatnění předkupního práva, neboť tento právní závěr je v rozporu s ustanovením § 35 odst. 7 vyhlášky č. 357/2013 Sb., katastrální vyhláška, podle které není přípustné slučovat parcely nebo části parcel, pokud jsou u parcel evidovány různé údaje o právech, ale především pak z ustanovení § 3060 o. z., podle kterého zatěžuje-li věcné právo stavbu nebo pozemek, nestane se stavba součástí pozemku, pokud toto věcné právo trvá a pokud to jeho povaha vylučuje. V této souvislosti odkázal odvolatel na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, že pokud by nabytím pozemku či stavby vlastníkem druhé z těchto nemovitostí nedošlo k (okamžitému) sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak vlastníkovi druhé z těchto nemovitostí předkupní právo podle § 3056 o. z. nenáleží. Jeho uplatněním by se totiž stavba nestala součástí pozemku. Odvolatelé proto dovozují, že zástavní právo váznoucí na pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce] ve prospěch banky právně brání tomu, aby se stavba žalobce bez [adresa] e. na něm převážnou částí umístněná stala součástí tohoto pozemku. Dále odvolatel vytýká soudu prvého stupně postup při aplikaci § 2144 odst. 1 a 2 o. z., kdy dva odstavce představují dvě samostatné právní normy a lze aplikovat buďto jednu, anebo druhou, nikoli však obě současně. Ustanovení § 2144 odst. 1 o. z. upravuje tzv. právo retraktu, tj. převedení věci předkupníkovi nástupcem, jenž nabyl věc koupí nebo jiným ujednaným způsobem. Žalovaná má za to, že toto ustanovení na projednávaný případ nedopadá. Žalovaná pozemek nenabyla koupí, mezi žalobcem a žalovanou žádného ujednání o předkupním právu není. Zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. žádný způsob postavený koupi na roveň nestanoví a přeměna obchodní společnosti svým obsahem srovnatelná koupi není, neboť k žádnému finančnímu protiplnění nedochází. Ustanovení § 2144 odst. 2 o. z. upravuje tzv. přechod nabídkové povinnosti na právního nástupce v případě nabytí vlastnického práva jiným způsobem, než je koupě či jiné ujednané způsoby. Aby nabídková povinnost přešla na právního nástupce, musela by nejprve existovat na straně právního předchůdce a musela by mít konkrétní obsah. [právnická osoba] jako rozdělovaná společnost v rámci projektu přeměny žádnou nabídkovou povinnost vůči žalobci neměla, nebyla zde žádná osoba koupěchtivého, nebyla uzavřena žádná kupní smlouva, jež by ve smyslu § 2147 odst. 1 o. z. definovala obsah nabídkové povinnosti. Není-li tedy nabídkové povinnosti s konkrétním obsahem na straně právního předchůdce, nemůže nabídková povinnost přejít na právního nástupce. Obsah případné nabídkové povinnosti nelze dovodit z projektu přeměny ze dne 9. 3. 2021. Odvolatel rekapituluje, že žalobce vůči žalované předkupní právo k pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce] nemá. Navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba se zamítá a rovněž požaduje přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání argumentoval k jednotlivým námitkám odvolatele a uvedl, že použitelnost § 2140 a násl. na případy zákonného předkupního práva je zcela v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je namístě vzhledem k absenci podrobnější úpravy výkonu věcného předkupního práva aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (sp. zn. 22 Cdo 3407/2015), kdy tento princip platil i před novým občanským zákoníkem. Tato judikatura je v souladu s ustanoveními občanského zákoníku, podle jehož § 10 odst. 1 platí, že nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Podle § 10 odst. 2 o. z. není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principu spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím ke stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxe k dobrému uspořádání práv a povinností. Z ustanovení § 2144 odst. 1 o. z. vyplývá, že dohodnuté předkupní právo se použije v případě koupě, ale i v případě jiného nabytí, které je srovnatelné s koupí, tedy je koupi postaveno na roveň. Pro zákonné předkupní právo se použije § 2144 jen přiměřeně, proto je podstatné, že se předkupní právo vztahuje na všechny způsoby vzniku předkupního práva, které jsou koupi postavené na roveň. Podle § 2144 odst. 2 o. z. nabude-li nástupce vlastnické právo k věci jiným způsobem, přechází na něho povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za podmínek, kterými byl vázán jeho předchůdce. Tímto jiným způsobem pak nutně musí být způsob, který koupi není postaven na roveň. Ve smyslu § 244 zákona č. 125/2008 Sb. při rozdělení sloučením vyčleněná část jmění včetně všech práv a povinností s tímto jměním související přechází na nástupnickou společnost. V posuzovaném případě vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo z původního vlastníka na žalovaného. Ustanovení § 2144 odst. 2 o. z. používá pojem„ nástupce“, kterým je v případě předmětného pozemku jistě i žalovaná ve smyslu § 244 zákona č. 125/2008 Sb. Projekt rozdělení sloučením je dvoustranné právní jednání. Soud prvého stupně tak správně posoudil nabytí vlastnického práva žalovanou na základě projektu rozdělení sloučením jako tzv. jiný způsob nabytí ve smyslu § 2144 odst. 2 o. z. Soudní praxe dovodila, že předkupní právo podle § 3056 vzniká i v případě vkladu nemovitosti do základního kapitálu obchodní společnosti, což je jednostranné právní jednání (sp. zn. 22 Cdo 1503/2020) a je to také„ jiný způsob nabytí“ ve smyslu § 2144 odst. 2 o. z. Ohledně vzniku předkupního práva, pokud nedojde ke sloučení vlastníka stavby a pozemku, má za to, že odvolatelem uváděná rozhodnutí nelze na daný případ použít. Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy strana žalující, domáhající se předkupního práva dle § 3056, byla vlastníkem pozemku a stranou žalovanou byl pouze jeden ze spoluvlastníků stavby s podílem pouze id. 92/183. V citovaném rozhodnutí byl řešen konflikt mezi předkupním právem dle § 3056 o. z. a předkupním právem spoluvlastníků dle § 1124 o. z. Není proto možno vycházet jen z publikované právní věty vytržené z kontextu, ale z celého odůvodnění, aby bylo z rozhodnutí správně pochopeno, jaký právní názor vlastně Nejvyšší soud vyslovil. Z tohoto odůvodnění pak cituje podstatnou část, podle níž soudům rozhodujícím v nalézacím řízení lze přisvědčit, že i nabývání podílů tam, kde nedojde k okamžitému sjednocení vlastnictví stavby a pozemku, může (avšak nemusí) ke sjednocení vést postupně, v budoucnosti. To by však vyžadovalo dát přednost předkupnímu právu podle § 3056 odst. 1 o. z. před předkupním právem spoluvlastníka (§ 1124 o. z.) a komplikovalo by to dosažení dalšího cíle sledovaného zákonným předkupním právem spoluvlastníka – sjednocení vlastnictví k věci. Jestliže je tedy předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nenáleží. Nejvyšší soud tedy vztáhl svůj právní názor na případ, kdy se převádí pouze jeden spoluvlastnický podíl za situace, která by„ nevedla ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby“, protože věc by zůstala v podílovém spoluvlastnictví více osob a pozemek by byl ve výlučném vlastnictví jedné osoby. V nyní posuzovaném případě je stavba výlučně žalobce a žalobce by se stal vlastníkem i obou pozemků, na kterých stavba stojí. V souladu s názorem Nejvyššího soudu v každém případě dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby. Stavba se tak stane součástí pozemků už nezávisle na vůli žalobce nebo někoho jiného, což je primárně cílem zákonodárce, který v současné úpravě zavedl zásadu superficies solo cedit. Pokud jde o další námitku odvolatele, že stavba se nestane částí pozemku, pokud je pozemek zatížen zástavním právem podle § 3060 o. z., má za to, že toto ustanovení nevylučuje kategoricky sloučení stavby a pozemku v případě, že je stavba nebo pozemek zatížen věcným právem. Takové věcné právo sloučení brání pouze v případě, že to jeho povaha vylučuje. Zástavní právo není typ věcného práva, které by svojí povahou sloučení vylučovalo. Občanský zákoník pamatuje na spojení zástavby s jinou věcí v § 1350 odst. 2 o. z., podle kterého spojí-li se zástava s jinou věcí, má zástavní věřitel na obnovení předešlého stavu na náklady zástavního dlužníka. Není-li to možné, zatíží zástavní právo celou věc, avšak jen do hodnoty zástavy v době spojení. Byla-li zástava oceněna, má se za to, že cenu zástavy určuje výše ocenění. Žalobce má za to, že ve smyslu § 10 o. z. se toto ustanovení použije i na sloučení stavby a pozemku ve smyslu § 3054 o. z., neboť pro opačný názor není jediný důvod. Dále zmiňuje teoretická východiska pro výklad § 3060 o. z., kdy soudní praxe musí posoudit zejména následující hlediska: a) princip legitimního očekávání, b) vůle smluvních stran, která se často promítá právě do principu legitimního očekávání, c) zásadní zásah do práv subjektů příslušného právního vztahu, tj. nejen oprávněného, ale i povinného, d) princip ochrany nabytých práv, a zejména e) účel přechodných ustanovení. Jako obecné východisko lze formulovat závěr, že pokud se naplněním superficiální zásady obsah právního postavení účastníků právního vztahu a obsah samotného věcného práva nijak zásadně nezmění a závěr o sjednocení bude respektovat výše uvedená hlediska, bude to hovořit pro závěr o tom, že se stavba součástí pozemku stala. Sloučení pozemku zatíženého zástavním právem a stavby nezabrání ustanovení § 35 odst. 7 katastrální vyhlášky. Tento zákaz je stanoven pouze ve vyhlášce, tedy v podzákonné právní normě, a v rozporu s § 1350 odst. 2 o. z. Toto ustanovení katastrální vyhlášky se navíc neopírá o žádné zákonné zmocnění Českého úřadu zeměměřického a katastrálního podle § 66 odst. 1 písm. a) až c) a e) až i) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Soud proto k této protiústavní normě nemůže přihlížet. Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 3614/2020 a sp. zn. 22 Cdo 1372/2016 posuzoval, zda věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí ve smyslu § 3066 o. z. brání sloučení a dospěl k závěru, že nikoli, a to přesto, že § 35 odst. 7 katastrální vyhlášky vylučuje sloučení pozemku i v případě věcných břemen, které nejsou vymezena geometrickým plánem. Nejvyšší soud však ve shora uvedených rozhodnutích posuzoval věcné břemeno bytu, které jistě geometrickým plánem vymezeno není. S ohledem na tyto argumenty pak žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náklady odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalované i k vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud přitom postupoval dle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za splnění podmínky, že se jedná o právní posouzení věci.

8. Odvolací soud mohl vycházet ze skutkového stavu, který zjistil soud prvého stupně. Účastníci neměli námitky ke skutkovým závěrům, k nimž soud prvého stupně dospěl na základě provedeného dokazování, a v podrobnostech lze proto odkázat na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce je vlastníkem budovy bez č. p./č. e. zemědělské stavby, ležící na pozemcích p. č. st. [číslo] a st. [číslo] v k. ú. [část obce]. Pozemek p. č. st. [číslo] je vlastnictvím žalobce, zatímco pozemek p. č. st. [číslo] je vlastnictvím žalované, na niž přešlo vlastnické právo v souvislosti s přeměnou původního vlastníka společnosti [právnická osoba] Tržní cena pozemku 74 230 Kč byla mezi stranami učiněna nespornou, když předtím byla zjištěna na základě znaleckého posudku.

9. Pokud jde o právní posouzení věci, klíčovou otázkou pro posouzení důvodnosti podané žaloby, jíž má být nahrazena vůle žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu právě na pozemek p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], je závěr o existenci předkupního práva žalobce.

10. Podle § 3056 odst. 1 věta prvá o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo k pozemku vlastník stavby. Žalobce toto předkupní právo využil a navrhl žalované uzavření příslušné kupní smlouvy. Žalovaná tuto smlouvu nebyla ochotna uzavřít, neboť existenci předkupního práva neuznává. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně aplikoval správnou právní normu, a to konkrétně ustanovení § 2140 a násl. o. z. Za správný považuje závěr soudu prvého stupně, podle něhož přechod vlastnického práva k pozemku p. č. st. [číslo] ze společnosti [právnická osoba] na žalovanou projektem přeměny společnosti je ustanovením § 2144 odst. 2 o. z. presumovaný tzv. jiný způsob nabytí vlastnického práva a za této situace na něj přechází povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za podmínek, kterými byl vázán jeho předchůdce. Ačkoli žalovaná vznesla řadu argumentů proti takovémuto výkladu, odvolací soud neshledal v žádném z nich podklad pro jiný právní názor, než k němuž dospěl soud prvého stupně, kdy současně se ztotožnil s argumentací žalobce uvedenou ve vyjádření k odvolání a popsanou výše, na niž pro stručnost rovněž odkazuje. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s poukazem žalobce na nepřípadnost argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2979/2018 (sloučení vlastníka stavby a pozemku), neboť v daném případě se nejedná o situaci, která by řešila překupní právo spoluvlastníka (bez ohledu na velikost jeho podílu), když oba účastníci jsou výlučnými vlastníky svých nemovitostí. Pokud jde o námitku spočívající v zatížení dotčeného pozemku zástavním právem, také v tomto ohledu odvolací soud akceptuje závěry soudu prvého stupně, rovněž podpořené správnou argumentací žalobce uvedenou ve vyjádření k odvolání, a to i v kontextu s námitkou ve vztahu k vyhlášce katastrálního úřadu a jejího ustanovení § 35 odst.

7. Povinnosti vyplývající ze zákonného předkupního práva dle § 3056 odst. 1 věta prvá o. z. zde existují již od přijetí nové právní úpravy (1. 1. 2014) a v této souvislosti není bez zajímavosti, že dotčený pozemek byl zatížen zástavním právem banky na základě zástavní smlouvy ze dne 30. 11. 2020. Existence zástavního práva k dotčenému pozemku však sama o sobě nemůže být způsobilá zabránit zákonem předvídaným důsledkům vyplývajícím z ustanovení § 3060 o. z., jak správně dovodil soud prvého stupně, neboť opačným výkladem by nastal právní stav, na základě něhož by nebylo možné dospět ke sloučení vlastnictví stavby a pozemku vždy tam, kde je některá z těchto dotčených nemovitostí zatížena zástavním právem. Takovýto výsledek jistě zákonodárce nepředpokládal a nabízí dotčeným účastníkům možnosti, jak naplnit superficiální zásadu. Tomuto důsledku pak existence zástavního práva sama o sobě nemůže zabránit. Odvolací soud se i v tomto ohledu ztotožnil s argumentací soudu prvého stupně, jakož i s argumentací žalobce uvedenou ve vyjádření k odvolání.

11. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení, kdy soud prvého stupně správně aplikoval kritérium úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a výše vyčíslených nákladů nebyla zpochybněna žádným z účastníků.

12. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy rovněž kritériem úspěchu ve věci. Odvolací soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 2 178 Kč (jeden úkon právní služby 1 500 Kč, režijní paušál 300 Kč a náhrada DPH 378 Kč). Celkové náklady odvolacího řízení jsou v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalobce.

Poučení