11 Co 301/2025 - 108

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČ [IČO] sídlem [adresa] o 69 726 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2025, č. j. 19 C 151/2024-56, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje; ve výroku IV. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 19 061 Kč a že žalovaná je povinna plnit k rukám advokáta [Jméno advokáta], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 9 877 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 877 Kč od 19. 10. 2024 do 30. 10. 2024 (výrok II.); co do částky 59 849 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 715,50 Kč (výrok IV.)

2. Soud vyšel z nesporné skutečnosti, že žalobce dne 17. 4. 2024 u žalované předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 69 726 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o nahlížení do spisů vedených [orgán], Krajskou pobočkou v [adresa], týkajících se dávek a příspěvků, o které žádala či které čerpala [jméno FO] (dále též jen „žádost o nahlížení do spisu“). Nesporným též bylo, že žalovaná konstatovala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona 82/1998 Sb.; s ohledem na tento závěr žalovaná poskytla žalobci omluvu za porušení práva a peněžité zadostiučinění v částce 9 877 Kč, kterou žalobci uhradila 30. 10. 2024.

3. Ohledně (rovněž nesporného) průběhu posuzovaného řízení soud uvedl, že započalo dne 29. 1. 2023 žádostí žalobce o nahlížení do spisů, kterou žalobce odůvodnil probíhajícím soudním řízením ve věci žaloby podané dotčenou osobou; uvedl, že je věřitelem dotčené osoby, neboť mu dluží na nájemném, a domnívá se, že ve spisech mohou být údaje týkající se majetkových poměrů či nákladů na bydlení, které mohou souviset se soudem projednávanou věcí. Usnesením ze dne 8. 2. 2023, č. j. [číslo], [orgán] rozhodl, že nahlížení do spisů neumožní, neboť žalobce neprokázal právní zájem nebo jiný vážný důvod. Rozhodnutí [orgán] odůvodnil tím, že nevede spisy, ve kterých by dotčená osoba dokládala informace týkající se bydlení, či ve kterých by byly skutečnosti týkající se bydlení či životních nákladů. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 6. 3. 2023 (č. j. [číslo]) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalobce dne 13. 3. 2023 podal žalobu ke Krajskému soudu v [adresa] (dále též „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 25. 1. 2024 (č. j. [spisová značka]) rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud aproboval způsob, jakým [orgán] i odvolací orgán vypořádaly důvody a námitky, avšak dospěl k závěru, že se správní orgány nezabývaly tvrzením, že již samotné jednání vůči [orgán] vylučuje údajně účelové tvrzení dotčené osoby o neporozumění elementárním právním jednáním. Dne 4. 3. 2024 byl spisový materiál vrácen a dne 12. 4. 2024 odvolací orgán (rozhodnutím č. j. [číslo]) zrušil usnesení [orgán] ze dne 8. 2. 2023 (č. j. [číslo]) a vrátil věc k dalšímu řízení. Následně [orgán] v souladu s rozhodnutím odvolacího orgánu dopisem ze dne 16. 7. 2024 žalobce vyrozuměl o možnosti nahlédnout do spisové dokumentace. Spisová dokumentace byla připravena k nahlédnutí dne 2. 8. 2024 u [orgán] a v termínu dle potřeb žalobce. Dopisem ze dne 25. 7. 2024 žalobce požádal [orgán] o poskytnutí spisové dokumentace naskenováním či s případnou možností úpravy k zaslání poštou nebo elektronicky, přičemž odkázal na platnou judikaturu. Dopisem ze dne 29. 7. 2024 [orgán] žalobci sdělil, že nelze požadovat, aby správní orgán kopii spisu zasílal do datové schránky, nadále trvá možnost nahlédnout do spisu u správního orgánu.

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1, § 22 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a shledal, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a současně k porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“) konstatoval, že takové porušení je spojeno s právní domněnkou vzniku nemajetkové újmy. Ohledně významu řízení pro žalobce – jakožto hlediska nejpodstatnějšího – shledal, že řízení postrádalo pro žalobce reálný praktický přínos; jak správní orgán, tak [orgán] v rámci rozhodnutí o odvolání, již dříve konstatovaly, že spis neobsahuje žádné pro žalobce relevantní informace využitelné v jeho civilním sporu. Tato okolnost navíc byla žalobci sdělena již prvním rozhodnutím [orgán] ze dne 8. 2. 2023, tedy po 10 dnech od podání žádosti. Od tohoto okamžiku nemohl být žalobce v nejistotě o výsledku řízení, neboť mu bylo sděleno, že požadované informace, dle jeho tvrzení důležité pro jeho civilní řízení, v předmětných spisech nejsou. Řízení mělo čistě formální charakter a v zásadě nesloužilo k ochraně konkrétního subjektivního práva žalobce. Jednalo se o řízení standardní povahy, přičemž formu a výši zadostiučinění nelze mechanicky odvozovat z délky řízení, nýbrž je třeba vycházet z individuálních okolností věci, zejména z toho, co bylo pro účastníka „v sázce“. Proto soud uzavřel, že se jedná o výjimečný případ ve smyslu judikatury (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), kdy je přiměřenou formou satisfakce toliko konstatování porušení práva. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto formu satisfakce žalobci poskytla, a nad to mu poskytla též zadostiučinění peněžní, soud řízení (v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby) zastavil, vyhověl žalobě ohledně části příslušenství, ve zbývající části žalobu zamítl a přiznal žalobci náklady řízení.

5. Žalobce ve včasném odvolání (do výroků III. a IV.) a v jeho doplnění ze dne 9. 7. 2025 namítal, že výsledek řízení byl postaven najisto až ukončením řízení. Dle žalobce je rozsudek projevem zmatečnosti a dezorientace soudu v problematice; byť soud došel k závěru, že postačuje konstatování porušení práva, pak implicitně s ohledem na výroky č. I a II rozhodnutí je nutno vycházet ze závěru, že soud přiznal nárok na finanční formu odškodnění. Žalobce též poukázal na růst průměrného platu soudců a na růst průměrné mzdy zaměstnanců s tím, že částka odškodnění v intervalu 15 000 až 20 000 Kč/rok, vycházející ze Stanoviska, s ohledem na plynutí času (a růst platů a mezd) nepředstavuje přiměřené odškodnění a setrvávání na tomto rozpětí je projevem bezduchého formalismu. Dále žalobce (aniž by tento argument rozvedl) vytkl soudu ignorování závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1536/11. Žalobce též namítal, že soud nesprávně právně posoudil výši nákladů řízení, když jednak pominul časovou působnost advokátního tarifu a nepovažoval za úkon právní služby částečné zpětvzetí žaloby, jednak vycházel formalisticky z advokátního tarifu, jenž je podzákonnou normou, která v otázce přiznání náhrady nákladů řízení za řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. od 1.1.2025 je konstruovaná protiústavně, kdy se jedná o další překážku uplatňování nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Ohledně lhůty k plnění žalobce uvedl, že v právní státě si nemá stát „vyžebrávat“ výjimky z obecného pravidla. Proto žalobce navrhl, aby mu odvolací soud přiznal další finanční odškodnění a náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaná ve včasném odvolání (do výroku IV). uvedla, že v rámci interního procesu došlo k mírnému opoždění při výplatě přiznané částky. Ačkoliv byla žaloba podána důvodně, byl žalobce převážně neúspěšný, žádnému z účastníků řízení by tak nemělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení; proto navrhla, aby byl výrok IV. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná uvedla, že s výjimkou výroku IV. se s rozsudkem ztotožňuje. K argumentaci žalobce týkající se nevalorizování částek peněžitého odškodnění nemajetkové újmy poukázala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že je zjevně bezdůvodné, a to s ohledem na konstantní judikaturu, která dovodila, že úspěch žalobce co do základu je důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení ve 100% rozsahu. I na úrovni odvolacího soudu je nutno, aby soud vycházel z úspěchu poškozeného v řízení, pokud se svým odvoláním, byť i jen částečně, uspěje.

9. V doplnění odvolání ze dne 26. 11. 2025 žalobce rozvedl svou argumentaci ve prospěch návrhu na přiznání nákladů odvolacího řízení; v této souvislosti též poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2025, č. j. [spisová značka]. Dále žalobce namítal, že advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 je diskriminační a chránící stát.

10. Žalovaná se z účasti při jednání odvolacího soudu omluvila, o odročení jednání nežádala, bylo proto jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“). K omluvě žalovaná přiložila (bez toho, aniž by osvětlila, proč tak činí) rozhodnutí ve věci jiné osoby (tj. nikoliv žalobce), jehož souvislost s nyní posuzovanou věcí není odvolacímu soudu zřejmá; proto tuto listinu nikterak neposuzoval. Právní zástupce žalobce odkázal na písemná podání, která v odvolacím řízení učinil.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podných odvolání a v jejich mezích rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

12. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

13. Správnou shledal odvolací soud též právní kvalifikaci uplatněného nároku, včetně závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo; trvalo-li posuzované řízení téměř 18 měsíců, je na místě uzavřít, že jeho délka byla (byť nikoliv značně) již nepřiměřená. Správný je i závěr, že, s ohledem na význam řízení pro žalobce, je v poměrech této věci odpovídajícím zadostiučiněním satisfkace morální a že dostačovalo toliko konstatování porušení práva, neboť význam řízení pro žalobce byl nepatrný a doba řízení se tak v jeho psychické sféře nemohla negativně projevit. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, dostupný na www.nsoud.cz). Argumentaci soudu prvního stupně je však třeba, s přihlédnutím k námitkám žalobce, upřesnit a doplnit způsobem níže uvedeným.

14. Ze spisu správního orgánu se podává, že o umožnění nahlížení do spisu (spisů) požádal žalobce dne 29. 1. 2023. V usnesení ze dne 8. 2. 2023 správní orgán (vedle jiného) uvedl, že paní [jméno FO] v předmětném období pobírala nebo pobírá pouze dávky, jejichž nárok není založen na majetkových poměrech nebo životních nákladech; správní orgán neeviduje žádné spisy, ve kterých by jmenovaná dokládala skutečnosti týkající se bydlení či nákladů na bydlení. Ze spisu správního orgánu je dále zřejmé, že podáním ze dne 16. 7. 2024 byl žalobce vyrozuměn o možnosti nahlédnout do spisu, této možnosti však nevyužil.

15. Při posouzení způsobu odškodnění nemajetkové újmy (která se předpokládá), jež žalobci vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je třeba vycházet zejména z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Soud prvního stupně správně uvedl, že nejdůležitějším hlediskem při úvaze o způsobu odškodnění takové nemajetkové újmy je význam posuzovaného řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. V tomto směru soud prvního stupně sice příhodně poukázal na skutečnost, že již na základě odůvodnění usnesení správního orgánu ze dne 8. 2. 2023 muselo být žalobci zřejmé, že správní orgán neeviduje žádné spisy, v nichž by paní [jméno FO] dokládala skutečnosti týkající se bydlení či nákladů na bydlení, nepřiléhavě však uvedl, že od tohoto data nemohl být žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení. V nejistotě o výsledku řízení žalobce byl (neboť nevěděl, jak bude o jeho žádosti o nahlížení do spisu rozhodnuto), je však zřejmé, že význam posuzovaného řízení pro žalobce se nabytím této vědomosti snížil. Právě uvedená skutečnost sice (sama o sobě) ještě k závěru o nepatrném významu řízení pro žalobce nedostačuje, pro takový závěr však jednoznačně hovoří to, že žalobce – poté, kdy se mu (na základě sdělení ze dne 16. 7. 2024) dostalo toho, oč v posuzovaném řízení usiloval, totiž možnosti nahlédnout do spisu – této možnosti nevyužil. Lze dodat, že ze spisu se nepodává (a žalobce to ani netvrdí), že by do spisu (poté, kdy mu to bylo umožněno) nenahlédl (například) proto, že by skutečnosti, které hodlal nahlížením zjistit, pro něho, v důsledku délky posuzovaného řízení, pozbyly na důležitosti (resp., že se jejich důležitost snížila). Je tedy třeba uzavřít, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný již od jeho počátku.

16. K výše uvedenému je na místě poznamenat, že v obdobné věci týchž účastníků, na kterou žalobce, byť v jiné souvislosti (ohledně otázky nákladů řízení), poukázal, totiž ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], se žalobce zachoval stejně (tj. poté, kdy mu bylo nahlížení do spisu umožněno, této možnosti nevyužil); odvolací soud (senát 23 Co) vzal sice tuto skutečnost v potaz, ale k závěru o nepatrném významu jím posuzovaného řízení nedospěl. Senát 11 Co, i s vědomím právě uvedeného, však, z důvodů již vyložených shledal, že žalobce svým postojem k výsledku nyní posuzovaného řízení, dal jednoznačně najevo, že jeho význam byl pro něj od počátku nepatrný.

17. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně, že odpovídajícím zadostiučiněním je v poměrech této věci konstatování porušení práva, kterého se žalobci dostalo, neboť bylo obsaženo ve vyšší formě satisfakce (žalovaná se žalobci za nesprávný úřední postup omluvila a poskytla mu též odškodnění v penězích). Skutečnost, že k takovému závěru soud prvního stupně dospěl, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně patrná (tento závěr je jednoznačně vyjádřen v 13. odstavci odůvodnění); rozhodnutí soudu prvního stupně tedy není nepřezkoumatelné (jak nepřípadně namítá žalobce).

18. K námitce žalobce, že byť soud došel k závěru, že postačuje konstatování porušení práva, pak implicitně, s ohledem na výrok I. a II. rozsudku, je nutno vycházet ze závěru, že soud přiznal nárok na finanční formu odškodnění, je třeba uvést následující. Výrokem I. soud řízení zastavil ohledně částky 9 877 Kč vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby, které žalobce učinil poté, kdy mu žalovaná tuto částku uhradila. Částečné zastavení řízení představuje pouze nezbytnou reakci soudu na procesní úkon žalobce (částečné zpětvzetí žaloby) – dovozovat z něho, že soud žalobci přiznal nárok na peněžní satisfakci, tudíž možné není. Žalobci lze přisvědčit jen potud, že dospěl-li soud k závěru, že tato forma zadostiučinění žalobci nenáleží, pochybil, pokud žalobci (výrokem II. rozsudku) přiznal zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud však toto pochybení korigovat nemohl, neboť výrok II. nebyl odvoláním dotčen a nestal se předmětem instančního přezkumu.

19. Pokud žalobce zmínil (bez toho, aniž by tuto námitku rozvedl) nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/11 (dále též „poukazovaný nález“) s tím, že tento nález je „soustavně ignorován“, je vhodné uvést, že v poukazovaném nálezu se Ústavní soud zabýval předně otázkou, zda odvolací soud svůj závěr, dle kterého nepřiměřená délka řízení negenerovala újmu stěžovatele, řádně odůvodnil. K tomu Ústavní soud uvedl, že ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že neuvedl základní částku odškodnění, ani její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu; označil pouze určitá kritéria, poukázal na dvě rozhodnutí ESLP, která dle svých slov aplikoval, a posléze uvedl až výslednou částku. Měl však postupovat směrem opačným. Tedy nejdříve měl uvést základní částku odškodnění, a poté vyložit, kolik z této základní částky snížil či zvýšil se zřetelem na to které kritérium; jen při takovém postupu by byly jeho úvahy přezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11).

20. V nyní posuzované věci soud prvního stupně shledal, že odpovídajícím zadostiučiněním je satisfakce morální; za této situace nepřicházel v úvahu poukazovaným nálezem předestřený postup korekce peněžité částky odškodnění. Vzhledem k tomu, že z odvolání není zřejmé, v čem konkrétně žalobce ignorování poukazovaného nálezu spatřuje, nelze než konstatovat, že odvolací soud žádné pochybení či opomenutí, které by způsobovalo nesouladnost rozhodnutí soudu prvního stupně s poukazovaným nálezem, neshledal.

21. S ohledem na to, že odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, shledal, že žalobci peněžité zadostiučinění nenáleží, není třeba zabývat se argumentací žalobce týkající se otázky valorizace odškodnění.

22. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve III. jako věcně správné potvrdil (219 o. s. ř.).

23. Soud prvního stupně, vzhledem k poskytnutí zadostiučinění po podání žaloby, přiznal žalobci (výrokem IV.) náklady řízení, pochybil však, když nesprávně stanovil jejich výši a neurčil platební místo; odvolací soud v tomto směru výrok IV. změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jinak jej jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

24. Pochybení soudu prvního stupně spočívá, vedle neurčení platebního místa, v nepřiznání náhrady za zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby (za částečné zpětvzetí žaloby a za podání ve věci ze dne 13. 3. 2025), jakož i v tom, že nezohlednil, že 3 úkony právní služby byly učiněny před účinností novelizace vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pro přehlednost je vhodné uvést, že v řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady řízení spočívající v nákladech soudního poplatku (2 000 Kč) a v nákladech za zastoupení advokátem dle § 6 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též „advokátní tarif“, nebo „AT“) z tarifní hodnoty 50 000 Kč [§ 9 odst. 4 ve znění AT účinném do 31. 12. 2024] za 3 úkony právní služby (3 x 3 100 Kč), tj. za přípravu a převzetí zastoupení, žalobu a částečné zpětvzetí žaloby; dále z tarifní hodnoty 9 877 Kč [§ 9a odst. 2 písm. a) ve znění AT účinném od 1. 1. 2025] za 2 úkony právní služby (2 x 1 500 Kč), tj. za podání ve věci ze dne 13. 3. 2025 a za účast při jednání soudu dne 20. 5. 2025; dále 3 paušální náhrady výdajů (3 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 2 paušální náhrady výdajů (2 x 450 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř.; v součtu tedy 19 061 Kč.

25. Námitce žalobce o diskriminační povaze a protiústavnosti novelizace advokátního tarifu (účinné od 1. 1. 2025) odvolací soud nepřisvědčil a důvody, pro které by neměl z této právní úpravy vycházet, neshledal.

26. Stanovil-li soud žalované lhůtu k plnění v délce 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.), nespatřuje odvolací soud v poznámce žalobce, že si stát nemá „vyžebrávat“ delší lhůtu k plnění, důvod pro její korekci; stanovená délka lhůty k plnění je přiměřená administrativní náročnosti čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, přičemž tato objektivní skutečnost je v soudní praxi obvykle zohledňována.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Předmět odvolacího řízení byl, co do merita věci, vymezen toliko odvoláním žalobce, odvolání žalované směřovalo toliko do nákladového výroku. Žalobce v odvolacím řízení v tomto ohledu (v meritorním výroku) neuspěl ani v nepatrné části (byl zcela neúspěšný), proto je na místě, aby náklady žalované (spočívající v paušální náhradě za vyjádření k odvolání) hradil žalobce (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) Ani při posouzení řízení před soudem prvního a druhého stupně jako jednoho celku se na závěru o neúspěšnosti žalobce (ohledně finanční satisfakce) nic nemění, neboť co do požadavku na ni žalobce (na rozdíl od jím poukazovaného rozhodnutí ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]) neuspěl ani v řízení před soudem prvního stupně, jenž, stejně jako soud odvolací, dospěl k závěru, že žalobci taková satisfakce nenáleží. Nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobci vznikl jen proto, že žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění konstatováním porušení práva (jež je obsaženo v jí přiznané peněžní částce) až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Na právě uvedeném nic nemění skutečnost, že soud prvního stupně nesprávně (viz odstavec 18.) výrokem II. (odvoláním nedotčeným a instančnímu přezkumu tudíž nepodléhajícím) přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení. Posouzení řízení před soudem prvního a druhého stupně jako jednoho celku nic nemění na tom, že předmět odvolacího řízení je vymezen odvoláním (odvoláními) účastníků, odvolací soud není oprávněn přezkoumat rozhodnutí v rozsahu, který nebyl napaden, což v této věci znamená, že předmět odvolacího řízení byl jiný než předmět řízení před soudem prvního stupně, a žalobce byl v odvolacím řízení co do merita věci zcela neúspěšný. Žalované tudíž náleží dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za vyjádření k odvolání žalobce) částka 300 Kč.

Poučení