11 Co 339/2021- 243

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Elišky Galiazzo v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odstranění stavby a vyklizení pozemku k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. května 2021, č. j. 6 C 155/2018 - 191, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje; ve výroku III. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje; ve výroku IV. se zrušuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalovanému povinnost odstranit prodejní stánek s občerstvením, který se nachází na pozemku č. parc. [číslo] v katastrálním území Žižkov, a to v těsné blízkosti stavby občanské vybavenosti postavené na pozemku č. parc. [číslo] v katastrálním území Žižkov, a takto vyklizený pozemek předat žalobkyni (výrok I.), dále mu uložil povinnost vyklidit pozemek č. parc. [číslo] v katastrálním území Žižkov, v části dlážděné plochy, kde se nachází dřevěný přístřešek na zpevněné cestě, na druhé straně proti prodejnímu stánku s občerstvením, vše v blízkosti stavby občanské vybavenosti, postavené na pozemku č. parc. [číslo], a takto vyklizený pozemek předat žalobkyni (výrok II.), uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.) a vyslovil, že České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se přiznává náhrada nákladů řízení za vypracovaný znalecký posudek ve výši [částka] (výrok IV.). Takto soud rozhodl poté, co byl předchozí rozsudek nalézacího soudu změněn rozsudkem soudu odvolacího tak, že se ve věci nevydává rozsudek pro zmeškání, a žalobkyně po výzvě učiněné v intencích citovaného rozsudku odvolacího soudu upřesnila žalobní petit. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jakožto legitimním správcem pozemku, a žalovaným došlo dne [datum] k platnému uzavření nájemní smlouvy (dále jen„ smlouva“), jejímž předmětem byla mj. předmětná část pozemku, na níž se nachází pivnice, jako věc nemovitá, a prodejní kiosek, jako věc movitá. Na základě této smlouvy došlo mezi účastníky k platnému narovnání dosavadních právních vztahů z nájemní smlouvy z roku 2000 a její výpovědi z roku 2004, a to tak, že účastníci nemají vůči sobě, vztaženo k těmto právním jednáním, žádná vzájemná nevypořádaná práva. Vzhledem k tomu, že došlo k uzavření smlouvy v době trvání účinnosti obč. zák., je třeba posuzovat podmínky zániku nájemního vztahu ze smlouvy do [datum] podle staré právní úpravy a od [datum], kdy nabyl účinnosti o. z., podle nové právní úpravy (viz § 3074 odst. 1 o. z.). Uvedená smlouva byla sjednána na dobu určitou do [datum], tedy na 78 dnů. Jelikož žalobkyně nepodala do 30 dnů od skončení nájmu u soudu reivindikační žalobu a účastníci ve smlouvě nevyloučili obnovu nájmu sjednaného na dobu určitou, docházelo mezi nimi bez dalšího k opakovanému obnovování nájmu za týchž podmínek, jak bylo ujednáno ve smlouvě, a to až do konce účinnosti obč. zák., tedy do [datum] (viz § 676 odst. 2 obč. zák.). Podle nové právní úpravy (počínaje dnem nabytí účinnosti o. z., tj. [datum]) došlo po 44. obnovení nájmu k zániku původního nájemního poměru, přičemž následně docházelo k jeho opakovanému nahrazování nájemními poměry novými (pro které platily téže podmínky, jaké byly ujednány ve smlouvě). Rozhodující skutečností, v důsledku které došlo k ukončení nájmu, bylo doručení předžalobní výzvy žalovanému dne [datum], tedy 42. den šedesátého čtvrtého prodloužení (a později nahrazení) nájemního poměru, v níž žalobkyně vyzvala žalovaného, aby vyklidil předmětný pozemek. V souladu s § 2230 o. z., tak došlo k ukončení nájmu dne [datum], tedy poslední den šedesátého čtvrtého prodloužení (později nahrazení) nájmu. Vzhledem k tomu, že žalovanému zaniklo nájemní právo a že žalobkyně odvolala svůj souhlas k instalaci prodejního kiosku na předmětném pozemku, zaniklo žalovanému též občanskoprávní oprávnění mít na předmětném pozemku stavbu pivnice a stavbu prodejního kiosku. K tomu soud konstatoval, že žalovaný zřídil stavbu pivnice, jakožto věc nemovitou, na předmětném pozemku se souhlasem žalobkyně, aniž měl zajištěno jednostranně nevypověditelné právo mít na tomto pozemku stavbu, a to od samého počátku její výstavby, když v roce 1995 uzavřel s žalobkyní nájemní smlouvu na dobu neurčitou a později též v roce 2000. V obou těchto případech však žalovaný z obsahu a povahy zmiňovaných smluv mohl a měl vědět, že tyto smlouvy mohly být jednostranně vypověditelné, a to bez ohledu na skutečnost, že tyto byly uzavřeny na dobu neurčitou, pročež žalovaný na sebe vzal vědomě riziko z toho plynoucí (s odkazem na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Nalézací soud se dále vyrovnal s námitkami žalovaného, které vznesl v průběhu řízení. K námitce žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně soud dospěl k závěru, že aktivní věcná legitimace žalobkyně je pro toto řízení dána dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě [obec], kterým se svěřuje do správy žalobkyně předmětný pozemek ve vlastnictví hlavního města Prahy a na jejímž základě vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka pozemku. Naproti tomu aktivní věcná legitimace hlavního města Prahy k podání reivindikační žaloby je v daném případě citovanou právní úpravou vyloučena, neboť žalovaný, který užívá předmětný pozemek svěřený do správy žalobkyni bez právního důvodu, nezasahuje – přísně vzato – do vlastnického práva hlavního města Prahy, nýbrž právě do práva žalobkyně jí svěřený pozemek spravovat a v jeho rámci vykonávat všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodovat o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu (srov. § 17 Statutu hl. m. [obec]). Výlučně žalobkyně je proto aktivně věcně legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva reivindikační žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudek 26 Cdo 3244/2012, viz § 1040 odst. 1 o. z.). K námitce žalovaného, že není vlastníkem prodejního kiosku, když tento vlastní společnost [právnická osoba], jak je patrné z žádosti k jeho instalaci ze dne [datum], proto žalovaný pro nedostatek pasivní věcné legitimace nemůže prodejní kiosek z pozemku odstranit, soud vyložil, že toto tvrzení žalovaného je zcela účelové, neboť z provedeného dokazování (ohledáním místa a z nesporných tvrzení účastníků) bylo zjištěno, že prodejní kiosek je věcí movitou, kterou lze z předmětného pozemku přesunout tak, aby nedošlo k jeho poškození. Otázka vlastnictví prodejního kiosku navíc není v tomto řízení relevantní, jelikož se žalobkyně žalobou mimo jiné domáhá vyklizení předmětného pozemku, jehož nájemcem byl žalovaný, a v případě, že se souhlasem žalovaného byl na pozemek umístěn prodejní kiosek, který navíc doposud žalovaný užívá a užíval, pak žalovaný odpovídá za vyklizení pozemku bez ohledu na faktické vlastnictví kiosku. Navíc to byl žalovaný, který v roce 2002 požádal žalobkyni o instalaci tohoto prodejního kiosku na pozemek, přičemž jeho žádosti žalobkyně dočasně vyhověla. Zmiňovanou žádost napsal a podepsal žalovaný svým jménem, byť je na žádosti uvedena obchodní firma a sídlo společnosti [právnická osoba], na žádosti chybí IČO společnosti [právnická osoba] a ani nelze z jejího obsahu dovodit, že by žalovaný tuto žádost podepsal jako jednatel této společnosti. S ohledem na shora uvedené je tedy nade vši pochybnost dána i v tomto rozsahu řízení pasivní věcná legitimace žalovaného. K námitce žalovaného, že mu k předmětnému pozemku vzniklo právo stavby vydržením ve smyslu § 1243 o. z., soud vyložil, že k vydržení práva stavby musí být kumulativně splněny zákonné podmínky, a to zejména poctivost držitele oprávnění, nepřetržitý výkon oprávnění po určitou dobu, pravost držby a existence právního důvodu. Jelikož žalovaný nedisponuje smlouvou, na jejímž základě by mu svědčilo právo ke stavbě – pivnice na předmětném pozemku, nebyla z tohoto důvodu splněna jedna ze zákonných podmínek pro řádné vydržení práva stavby, proto se soud splněním dalších podmínek pro řádné vydržení stavby žalovaným již nezabýval. Nadto soud rovněž vyloučil možnost mimořádného vydržení práva stavby k předmětnému pozemku žalovaným, a to z toho důvodu, že doposud nedošlo (a ani nemohlo dojít vzhledem k okolnostem ohledně existence nájemního vztahu, popsaného výše shora) ke splnění zákonného předpokladu, tj. uplynutí nepřetržité držby po dobu dvaceti let, neboť minimálně do dne [datum], k němuž si účastníci, dle čl. III smlouvy, sjednali nájem předmětné části pozemku, byl žalovaný pouhým detentorem (neboli třetí osobou, která dočasně fakticky ovládala věc pro držitele, tedy pro žalobkyni) tohoto pozemku, nikoliv jeho držitelem, neboť mu z obsahu smlouvy muselo být zřejmé, že je mu pozemek žalobkyní pronajat, takže nemohl být přesvědčen o tom, že mu k předmětnému pozemku svědčí právo stavby (k tomu viz § 987 o. z. a srov. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jelikož nebyl žalovaným splněn ani tento zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení práva stavby, soud se ani v tomto případě dalšími zákonnými podmínkami jeho vzniku již nezabýval. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. Lhůtu k vyklizení či odstranění stavby stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., s tím, že tuto stanovil v souladu s návrhem žalobkyně a předmětu řízení v době trvání jednoho měsíce od nabytí právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Setrval na své argumentaci o nedostatku věcné aktivní legitimace na straně žalobkyně, když vlastníkem pozemku je hl. m. [obec], když odkázal na rozhodnutí sp. zn. 2 As 33/2007 - 99, a namítal dále, že žalobkyně není právnickou osobou. Dále uvedl, že napadený rozsudek je nevykonatelný, poněvadž nedílnou součástí není originál listiny – geometrický plán [číslo] zpracovaný [právnická osoba], a nelze tak jednoznačně identifikovat tu část pozemku, které se odstranění stavby a vyklizení pozemku týká. Ani originál a ani ověřená kopie předmětného geometrického plánu, který jako jediný přesně identifikuje pozemky a jejich části, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, se ve spisu nenachází. Odkázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl v této věci změněn první rozsudek nalézacího soudu, a dovozoval, že tím, že je z petitu žalobního návrhu vypuštěn žalobkyní odkaz na geometrický plán, není jasně identifikován předmět návrhu pro odstranění stavby ve výroku I. a ani konkrétní část pozemku [číslo] který má celkovou výměru 87 493 m. Navíc na tomto pozemku má svou stavbu jiný subjekt než je žalovaný, kterým je společnost [právnická osoba], a proto brání v této části rozsudku jeho vykonání kromě shora uvedeného, také nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Na žádosti o pozemek se podepsal její jednatel svým jménem tak, jak se jednatel má dle společenské smlouvy za společnost podepisovat, a název společnosti připojil ke svému podpisu jednatele, podle způsobu podepisování za společnost podle společenské smlouvy. Dále pak namítal, že pokud výzva žalobkyně k vyklizení pozemku žalovaným byla doručena dne [datum], bylo to 43. den 64. prodloužení nájmu o 78. dnů, tedy byla doručena ve smyslu § [číslo] odst. 2 pozdě, poněvadž měla být doručena nejpozději do jednoho měsíce. Potom už doručována nebyla a nájem se prodlužoval dál. První výzva však ve vztahu k ukončení nájemní smlouvy s datem [datum] vyjádřeným v písemném vyhotovení smlouvy z [datum] měla být podle § 676 tehdy platného občanského zákoníku podána nejpozději do [datum]. Tím, že se tak více než 10 let nedělo, nájem se stále prodlužoval, ať už to bylo podle dřívějšího § 676 obč. zák. nebo podle § 2230 o. z. Navíc vlastník pozemku zjevně nepociťoval žádné omezení ve výkonu svého (byť odvozeného) vlastnického práva a pobíral nájemné a vždy výslovně potvrdil, že platba, kterou obdržel, byla platba za nájemné, což se děje dodnes. Žalovaný navrhl důkaz kopiemi pokladních příjmových dokladů a předložil dvě upomínky na platbu nájemného, a to z roku 2008 a 2015, ve kterých je přímá výzva žalobkyně k zaplacení nájemného, které nebylo zaplaceno včas. Obě upomínky jsou z doby, kdy již neměl podle žalobkyně nájemní vztah existovat. Projev vůle žalobkyně byl určitý a srozumitelný, neboť požadovala platbu nájemného za pozemek definovaný v poslední nájemní smlouvě ze dne [datum] ve výši [částka] za čtvrtletí, která byla rovněž stanovená v této smlouvě. Žalobkyně nepožadovala po žalovaném bezdůvodné obohacení. Příjmové doklady potvrzené žalobkyní jako platby nájemného mají všechny náležitosti daňového dokladu. Mají evidenční číslo daňového dokladu, variabilní symbol, datum zúčtování a zejména účel platby, kterým je nájemné a nikoliv splácení dluhu či pohledávky ze strany žalobkyně. Podotkl, že tento daňový doklad musí být řádně zúčtován a promítnut v daňovém přiznání jako příjem, a proto je možná jeho jediná interpretace, jakožto příjem, který musel být zdaněn, a musel být tudíž součástí daňového přiznání žalobkyně, ve kterém je povinností každého plátce uvádět pouze pravdivé údaje. Nájemné zůstává nájemným, a je nutno je zúčtovávat jako příjem v kolonce plateb nájemného. Jde tedy o legitimní právní vztah ujednaný oběma smluvními stranami, který pokračuje nepřetržitým užíváním pozemku nájemcem s průběžným plněním všech smluvních podmínek včetně stanovené výše nájemného, stvrzený konkludentním souhlasem pronajímatele, který nikdy nepřikročil k ukončení nájmu právním úkonem, jak jej požaduje zákon, neboť jeho přístup k věci byl zjevně nedostatečně obratný. Pokud se žalobkyně necítí být vázána projevem vůle svého odboru [ulice] část [obec a číslo] – Správa zbytkového majetku, který potvrzuje přijetí plateb žalovaného jako úhradu nájemného, pak je nutno odpovědět si na otázku, zda jedná tento odbor za žalobkyni vůči třetím osobám či nikoliv. Patrně tak jedná a tyto osoby chápou jeho projev vůle jako vážně míněný, určitý a srozumitelný, protože jasně pojmenovává finanční částku, kterou od žalovaného obdržel a kterou zařadil bezpochyby do svého účetnictví, jako nájemné z nájemní smlouvy uzavřené mezi stranami, o jejíž účinnosti vyjadřuje žalobkyně pochybnosti, avšak týká se nemovitosti, která je předmětem tohoto sporu. [příjmení] nemovitost žalobkyně žalovanému nepronajala. Dovozoval dále, že pokud nájemní smlouva stále platí a žalovaný na jejím základě pozemek užívá, není zde dán důvod pro odstranění jeho stavby umístěné na tomto pozemku. Dalším doplněním odvolání pak svoji argumentaci dále doplnil tak, že vzhledem ke skutečnosti, že příjmové doklady osvědčující placení nájemného jsou daňové doklady a jako takové musí být věrohodné, poněvadž je povinností plátce uvádět v daňovém přiznání pravdivé údaje a nic nezamlčet. Jestliže žalobkyně tvrdí, že takovýto doklad nic neznamená o existenci nájemního vztahu, nemá předmět plnění v něm označovat jako nájemné nebo nájem. Pokud by to chápala jako bezdůvodné obohacení, měla by vycházet z nějaké částky, kterou by vykazovala jako dluh, a to konkrétně specifikovaný. Bez toho nelze úspěšně zpochybnit tvrzení o tom, že prováděné platby od žalovaného vůči žalobkyni nejsou nájemné, ačkoliv jsou tak označeny. Žádná jiná částka, než ta, kterou žalovaný pravidelně platí, nabyla stanovena, a tak ani nemohlo vznikat bezdůvodné obohacení, když nikdy žalobkyně nepožadovala zvýšení nájmu. Naopak stále stoupají náklady na provoz předmětu nájmu k dohodnutému účelu. Žalovaný provozuje stánek občerstvení již 25 let a za tu dobu se úměrně náklady na provoz až ztrojnásobily. [ulice] plocha s lavičkami a plocha před WC, které jsou rovněž předmětem nájemního vztahu, nejsou nijak oploceny a jsou denně po celý rok volně přístupné a k dispozici všem návštěvníkům parku. Proto dochází k častému poškozování a k chátrání inventáře laviček a stolků, které jsou v majetku žalobkyně, a žalovaný je na své náklady udržuje, opravuje a doplňuje. Tuto obslužnou plochu s lavičkami a obslužnou plochu před WC žalovaný postupně doplnil lavičkami, stolky a slunečníky, které tam jsou k dispozici všem návštěvníkům zdarma i mimo provozní dobu restaurace. Celoroční údržba tohoto mobiliáře je velmi náročná a drahá. Totéž se týká laviček napevno instalovaných, které jsou v majetku žalobkyně. Ta se však o ně vůbec nestará a nestojí ji to žádné finanční prostředky, na rozdíl od jiných pronájmů, kde zahradní mobiliář sama a za své prostředky udržuje a obnovuje. Pokud nevzniká bezdůvodné obohacení a není nikdo tímto ochuzován, pak je příjem plateb nájemného opravdu pouze nájemným, a proto nájemní vztah konkludentně stále trvá. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně jej změnil tak, že žalobu zamítne.

3. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně. Dovozovala, že v tomto sporu je věcně aktivně legitimována, když shodně s nalézacím soudem odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a jeho závěry. Výlučně městská část je proto legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva (reivindikační) žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 odst. 2 obč. zák.). Pokud žalovaný namítá absenci geometrického plánu jako nedílné součásti rozsudku, odmítla odkaz žalovaného na odůvodnění předcházejícího rozsudku odvolacího soudu a dovozovala, že v rozsudku, kterým je žalovanému ukládána povinnost vyklidit část pozemku nebo odstranit z části pozemku stavbu, není nutné, aby část pozemku, o kterou se jedná, byla ve výroku rozsudku vymezena geometrickým plánem. Rozsudkem totiž nedochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu (nebo k jeho potvrzení), který by se zapisoval do katastru nemovitostí. V citovaném předešlém rozsudku odvolací soud nezastává právní názor, že v rozsudku na vyklizení části pozemku nebo na odstranění stavby z části pozemku musí být část pozemku vymezena geometrickým plánem. Odvolací soud v tomto rozsudku pouze uvedl, že pokud soud ve výroku rozsudku vymezuje část pozemku odkazem na geometrický plán, musí být takový geometrický plán součástí rozsudku. V této věci je zcela určité a nepochybné, ohledně které části předmětného pozemku je žalovanému napadeným rozsudkem stanovena povinnost část pozemku vyklidit a z části pozemku odstranit stavbu. K tvrzení žalovaného, že na části pozemku, ohledně které byla žalovanému uložena povinnost vyklizení, jsou umístěny věci, které jsou ve vlastnictví jiného subjektu, než je žalovaný, dospěl pak nalézací soud ke správnému závěru, že předmětnou část pozemku užívá žalovaný, a není podstatné, kdo je vlastníkem movitých věcí, které jsou na pozemku umístěny. Správně soud odkázal na skutečnost, že umístění prodejního kiosku (který je věcí movitou) bylo povoleno žalovanému a nikoliv společnosti [právnická osoba]. Odmítla rovněž argumentaci žalovaného o tom, že jej žalobkyně v minulosti vyzývala k úhradě částek, které byly označeny jako„ nájemné“, a že tedy proto měl důvodně za to, že nájemní vztah existuje. Zdůraznila, že opakovaně vůči žalovanému učinila výslovné právní jednání, které mělo za následek, že nájemní vztah, který byl založen nájemní smlouvou ze dne [datum], a to na dobu určitou do dne [datum], nebyl prodlužován, resp. opakován ve smyslu § 2230 odst. 1 občanského zákoníku. Na straně žalovaného nemohlo být žádných pochyb o tom, že žalobkyně nemá zájem opakovat (resp. prodlužovat) nájemní vztah za účelem užívání předmětných pozemků žalovaným. K prokázání tvrzení, že žalobkyně neměla v úmyslu nájemní smlouvu ze dne [datum] prodlužovat, a že tuto skutečnost zcela jednoznačně a opakovaně sdělila žalovanému, a že žalovaného vyzývala k předání vyklizených pozemků, označila důkazy. Dovozovala, že vzhledem k těmto označeným sdělením se žalovaný nemohl domnívat, že žalobkyně má v úmyslu přenechávat část předmětného pozemku žalovanému k užívání formou nájemního vztahu ani z žádného jiného právního důvodu. Případně nepřesně označené výzvy, kterými žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě náhrady za bezdůvodné obohacení, na tomto závěru nemohou ničeho měnit, když minimálně od roku 2007 žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Žalobkyně pozdějším podáním dále reagovala na doplnění odvolání žalovaného ze dne [datum], ve kterém žalovaný uvádí, že ani jeden z přípisů, které mu žalobkyně adresovala, není kvalifikovanou výpovědí nájemní smlouvy. Vyvracela tuto argumentaci tím, že poslední nájemní smlouva, na základě které žalovaný předmětné pozemky užíval, byla ze dne [datum] a byla uzavřena na dobu určitou, a to dne [datum]. Nalézací soud dospěl k závěru, že tato nájemní smlouva byla ze zákona obnovována podle § 676 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 a následně byla opakována podle § 2230 nového občanského zákoníku. K ukončení nájmu došlo ke dni [datum], a to na základě doručení předžalobní výzvy žalobkyně žalovanému. Ztotožnila se se závěrem nalézacího soudu, že ke dni rozhodování soudu užívá žalovaný předmětné pozemky bez právního důvodu, avšak nesouhlasila s názorem soudu, že ke skončení nájmu došlo až ke dni [datum]. Zdůraznila, že od uplynutí doby, na kterou byla uzavřena nájemní smlouva ze dne [datum], kontinuální oznamuje žalovanému, že si nepřeje, aby docházelo k obnovování nájemní smlouvy, že žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu, a že tyto má přestat užívat a předat je žalobkyni. Za dobu účinnosti nového občanského zákoníku opakovaně vůči žalovanému učila úkon jak ve smyslu § [číslo] odst. 1, tak ve smyslu druhého odstavce, který má za následek neobnovování nájemní smlouvy z roku 2004. Pokud žalovaný odkazoval na přípisy žalobkyně, kterými jej vyzvala k finančnímu plnění v souvislosti s užíváním předmětných pozemků ze strany žalovaného, pak žalobkyně vyzývala žalovaného k finančnímu plnění, neboť má vůči žalovanému právo na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniká tím, že bez právního důvodu užívá předmětné pozemky. Případné nepřesné formulace, které výzvy k finančnímu plnění, které žalobkyně žalovanému zasílala, obsahovaly, nemohou mít za následek uzavření nájemní smlouvy k předmětným pozemkům mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně průběžně zasílala žalovanému písemné výzvy, kterými zcela konkrétně ve vztahu k předmětným pozemkům potvrzovala, že žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu a že vyžaduje, aby žalovaný předmětné pozemky přestal užívat a předal je žalobkyni. Výzvy k finančnímu plnění, na které žalovaný účelově odkazuje, jsou zcela zjevně vytvářeny v podstatě mechanickým způsobem a obsahují řadu nepřesností a omylů. Nemovitosti, které žalovaný užívá, jsou zde nesprávně označovány jako nebytové prostory, a mají se nacházet na neexistující adrese„ ulice Vrch Sv. kříže 0/4A“. Kromě výzvy k úhradě náhrady za bezdůvodné obohacení nemohl žalovaný předmětným výzvám přikládat žádný jiný význam. To se týká rovněž přípisu žalobkyně ze dne [datum]. Navíc žalobkyně svým přípisem ze dne [datum ], č. j. UMCP3 002245/2022, OVHČ/2022/krs, výslovně sdělila žalovanému, že přípis ze dne [datum ], č. j. UMCP3 452511/2021, OVHČ/2021/krs, je administrativní chybou a že žalovaný předmětné pozemky neužívá na základě platné nájemní smlouvy, ale zcela protiprávně bez právního důvodu, a že veškeré finanční úhrady, které žalovaný žalobkyni v souvislosti s předmětnými pozemky platí, jsou náhradou za bezdůvodné obohacení.

4. Na toto podání replikoval žalovaný s tím, že sdílí názor nalézacího soudu, že nájem se ve smyslu § 2230 o. z. ode dne [datum], kdy měla vypršet nájemní smlouva, několikrát prodlužoval. Nesouhlasí však s tím, že i pokud by ke dni [datum] byl nájemní vztah ukončen, užívá ke dni rozhodování soudu předmětné pozemky bez právního důvodu. Nastala taková právní situace, že dne [datum] došlo u žalovaného k mimořádnému vydržení práva stavby, poněvadž došlo k faktické držbě stavby společně s pozemkem po dobu delší než 20 let. Zde není namístě argumentovat tím, že žalovaný věděl nejméně do roku 2004 o existenci nájemního vztahu k předmětnému pozemku, ve kterém byl se žalobcem. Nájemní vztah nemůže oslabit jeho dobrou víru, že užívá svou stavbu na pozemku se souhlasem jeho vlastníka, a že tedy právo stavby, která byla postavena na základě souhlasu vlastníka pozemku, mu svědčí tím, že stavba nevznikla jako následek nepoctivého úmyslu. Ačkoliv stavba vznikla ještě v době, kdy právo stavby nebylo upraveno v tehdejším občanském zákoníku (v roce 1995), je na místě na základě § 3066 o. z. případ předmětné stavby chápat také jako vydržením nabyté právo stavby. Je-li toto právo realizováno, nelze pohlížet na stavbu ve vlastnictví žalovaného jako na takovou, která by splňovala podmínky pro její odstranění. Žalovaný konstatoval, že nadále považuje výzvy k úhradě nájemného za takové, které požadují úhradu nájemného, což v českém jazyce není homonymem pro bezdůvodné obohacení, a nikoli náhrady za bezdůvodné obohacení. Odmítl názor žalobkyně, že případné nepřesné formulace v nich nemohou mít za následek uzavření nájemní smlouvy k předmětným pozemkům. Formulace, že se jedná o nájemné, není nepřesnou formulací. Tou by naopak byla formulace, že se jedná o náhrady za bezdůvodné obohacení (kdy výše plateb by byla shodná s výší nájmu podle nájemní smlouvy). Totéž se týká i potvrzení o platbě nájmu, která jsou žalovanému ze strany žalobkyně vydávána po celou dobu trvání nájmu až dodnes a jsou v nich obsaženy stále stejné údaje jako v době do vypršení poslední písemné verze nájemní smlouvy, tedy do [datum]. Žalobkyně tvrdí, že výzvy k finančnímu plnění jsou zcela zjevně vytvářeny v podstatě mechanickým způsobem a obsahují řadu nepřesností a omylů. Nemovitosti jsou označovány jako nebytové prostory a mají se nacházet na neexistující adrese„ ulice Vrch Sv. Kříže 04/A“. Ve stále stejné podobě a se stále stejnými údaji o nemovitostech se stejnou adresou a výší nájemného jsou předkládány výzvy i potvrzení o platbě nájemného již od roku 2000. Za dobu od podání žaloby před více než třemi lety, kdy již bylo mnohokrát řešeno, co vlastně stvrzenky o placení nájmu vystavované žalobkyní znamenají, nebyla žalobkyně schopna podpořit svá opakovaná tvrzení o náhradě bezdůvodného obohacení jiným věrohodným důkazem, totiž účetním a daňovým dokladem strany žalující, resp. příslušného odboru úřadu městské části, který by alespoň vykazoval platbu žalovaného jako náhradu bezdůvodného obohacení. I poslední platba nájemného za rok 2021 byla ze strany žalobkyně opatřena naprosto stejným označením a pojmenováním„ nájemné“. Tato skutečnost svědčí o tom, že při jednáních u soudu v této kauze a v jiných dvou sporech o vydání bezdůvodného obohacení, které jsou rovněž vedeny u Obvodního soudu pro Prahu 3, a to pod sp. zn. 11 C 258/2020 a 20 C 444/2021, lze mít oprávněné pochybnosti o tom, zda způsob jednání za žalobkyni plně odráží vůli zmocnitele a všech jeho organizačních složek. Žalovanému byl např. po dobu sporu již dvakrát předložen návrh nové nájemní smlouvy ze strany samosprávy – žalobkyně. Žalovaného utvrdil v přesvědčení o pokračování nájemního vztahu i přípis odboru vedlejší hospodářské činnosti ze dne [datum], který jej vyzýval k podpisu nájemní smlouvy nejpozději do [datum]. Žalobkyně tento přípis tentokrát označila za administrativní chybu.

5. Při jednání odvolacího soudu obě procesní strany setrvaly na svých stanoviscích. Žalovaný zejména zdůraznil dle jeho názoru nevykonatelnost žalobního petitu, který je natolik nepřesný, že není zřejmé, jaká stavba má být odstraněna, když petit není doplněn geometrickým plánem, a jaká část pozemku přesně má být vyklizena. Zpochybnil rovněž správnost nákladového výroku, když konstatoval, že nebylo zvláště rozhodnuto o nákladech řízení v té fázi, kdy původní rozsudek nalézacího soudu byl odvolacím soudem změněn tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává.

6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Nalézací soud provedl řádně dokazování, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá odvolací soud důvod se odchylovat, přičemž výtky odvolatele týkající se skutkových a právních závěrů nalézacího soudu neshledal odvolací soud opodstatněnými. Lze konstatovat, že žalovaný v rámci své odvolací argumentace setrval na své argumentaci předestřené již nalézacímu soudu, se kterou se však nalézací soud zcela správně vypořádal, a tudíž lze na jeho závěry jako věcně a právně správné odkázat.

8. K námitce, že žalobkyně není ve sporu věcně aktivně legitimována, když předmětný pozemek se nachází ve vlastnictví hl. m. [obec], odvolací soud plně odkazuje na závěry nalézacího soudu opřené o výklad provedený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, jak jej nalézací soud provedl v bodě 22. zde přezkoumávaného rozsudku a pro stručnost na něj odkazuje. [jméno] skutečnost, že žalovaný s uvedeným výkladem práva zjevně nesouhlasí, není způsobilá zvrátit jeho správnost.

9. K námitce, že výrok rozsudku není vykonatelný, pokud neobsahuje geometrický plán, dospěl odvolací soud k závěru, že výrok napadeného rozsudku je zcela jasný a vykonatelný. Ve svém předcházejícím rozsudku odvolací soud pouze konstatoval, že pokud žalobce v návrhu odkazuje na geometrický plán, musí být tento učiněn nedílnou součástí rozsudku. Ovšem pokud žalobkyně v dalším řízení vypustila odkaz na geometrický plán ze svého žalobního petitu a tento byl dostatečně určitý, není důvodu geometrický plán, na nějž odkazováno není, činit nedílnou součástí rozsudku. Po provedeném dokazování není sporu o tom, že na předmětném pozemku se nachází menší stánek – dřevěný přístřešek (letní výčep), a to v části dlážděné plochy na zpevněné cestě na druhé straně proti prodejnímu stánku s občerstvením, když tuto skutečnost učinili účastníci nespornou při místním ohledání dne [datum] (bod 5. přezkoumávaného rozsudku), a dále, že se zde nachází pouze jedna nemovitá stavba, a to prodejní stánek s občerstvením. Je tedy naprosto zřejmé, jaká stavba má být odstraněna, když s jinou stavbou na témže pozemku nemůže být zaměněna ani vzhledem k popisu, jak je ve výroku přezkoumávaného rozsudku uveden (výrok I.), a je také zřejmé, jaký pozemek (jeho konkrétně určená část) má být žalovaným vyklizen. V této souvislosti pak odvolací soud dodává, že se plně ztotožňuje s nalézacím soudem, že není podstatné, kdo je vlastníkem movité věci, tedy dřevěného přístřešku, neboť tento byl na žalovaným pronajatý pozemek umístěn se souhlasem žalovaného, který sám o jeho instalaci požádal a v žádosti uvedl, že jej sám nainstaluje. Pokud tedy žalovaný přístřešek užíval a užívá a tento byl instalován (potažmo jej instaloval sám žalovaný) na pozemek, jehož byl nájemcem, s jeho souhlasem, svědčí povinnost vyklidit pozemek žalovanému i za situace, pokud by movitá věc na pozemku se nacházející nebyla v jeho vlastnictví.

10. K námitce, že žalovaný vydržel právo stavby, odvolací soud toliko poznamenává, že argumentace žalovaného není souladná s právem. Právo stavby je věcné právo k věci cizí a umožňuje stavebníkovi na cizím pozemku nebo pod povrchem pozemku postavit svou stavbu. Samotné právo stavby je nemovitou věcí podléhající zápisu do katastru nemovitostí. Právo stavby je tedy předmětem vlastnického práva a lze s ním disponovat. Právo stavby lze vydržet jako jakoukoliv věc nemovitou buď řádným vydržením za 10 let (§ 1089 a násl. o. z.) nebo mimořádným vydržením za 20 let (§ 1095 o. z.). Se žalovaným však byla uzavřena smlouva o nájmu pozemku a žalovaný nikdy nezpochybňoval, že je toliko nájemcem. Nájemní právo vydržet nelze a rozhodně pak nelze vydržet právo„ lepší“, než jaké žalovaný po celou dobu trvání smluvního vztahu jako nájemce pozemku měl, tedy právo stavby. Naopak na tento případ plně dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1070/2016„ Zanikne-li právo užívání pozemku, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.“ Námitka tedy důvodná není.

11. K námitce, že žalobkyně upomínala žalovaného o dlužné částky z titulu dlužného nájemného i v době následující po [datum], kdy byl žalovaný žalobkyní vyzván k odstranění staveb z pozemku a vyklizení pozemku, odvolací soud konstatuje, že ani zjištěná situace, že žalobkyně má zjevný nepořádek ve svém účetnictví, není způsobilá založit novou smlouvu o nájmu předmětného pozemku se žalovaným. Jinak řečeno, sama skutečnost, že žalovaný byl upomínán o dlužné nájemné za užívání předmětného pozemku, nezaložila ani vznik nové ani prodloužení původní nájemní smlouvy. Rovněž tato námitka tedy není důvodná, stejně jako námitka, že žalovaná prostřednictvím svého odboru vedlejší hospodářské činnosti dne [datum] vyzvala žalovaného k podpisu nájemní smlouvy nejpozději do [datum] Ani tato skutečnost není způsobilá prokázat, že žalovaný předmětný pozemek užívá nadále po právu. Jinak řečeno, i pokud by skutečně měla žalobkyně nepořádek ve svém účetnictví, není pravomocí žalovaného tento nedostatek jakkoli přezkoumávat a odvozovat z něho existenci svého právního vztahu se žalobkyní, a již vůbec z něho nelze odvozovat projev vůle žalobkyně pokračovat v již vypovězeném nájemním vztahu, resp. založit nový.

12. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím uzavírá, že námitky žalovaného po právu nejsou a žaloba je v plném rozsahu důvodná. Jen na okraj k argumentaci žalobkyně pak odvolací soud poznamenává, že není předmětem tohoto řízení řešit, zda nájemní vztah žalovaného skončil dříve, než výpovědí žalobkyně ze dne [datum], když sama žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] tuto variantu připouští a sama vypočetla, kolikrát se nájem obnovoval. Podstatné pro právní posouzení této věci je, že ke dni zahájení řízení, potažmo vyhlášení rozsudku (§ 154 o. s. ř.) již nájemní vztah mezi účastníky neexistuje a žalovaný užívá předmětný pozemek a má na něm postavenou stavbu bez právního důvodu. Nalézací soud tedy rozhodl správně, pokud žalobě vyhověl, a odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil ve výrocích I. a II. za použití ust. § 219 o. s. ř.

13. Pokud pak žalovaný brojil proti správnosti výroku o nákladech řízení, když nalézacímu soudu vytýkal, že nerozhodl o nákladech té části řízení do vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 Co 165/2019 - 69, pak tento postup nalézacího soudu byl zcela správný a námitka žalovaného nedůvodná. Podle ust. § 151 odst. 1, část věty před středníkem„ O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí“. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu toto řízení neskončilo, pouze byl změněn předcházející rozsudek. Nalézací soud pak postupoval zcela správně, pokud v souladu se shora citovaným ustanovením rozhodl o nákladech řízení v rozhodnutí, jímž řízení skončil, a to podle úspěchu ve věci ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Na vysvětlenou pro žalovaného odvolací soud konstatuje, že úspěch účastníka se posuzuje podle toho, v čí prospěch řízení skončilo (v tomto případě byla žalobkyně plně úspěšná), nikoli podle toho, zda některý z účastníků byl úspěšný v určité fázi řízení, např. v návrhu na nařízení předběžného opatření nebo jako v tomto případě v návrhu na změnu rozsudku pro zmeškání.

14. Nicméně nutno konstatovat, že nalézací soud nestanovil správně celkovou výši nákladů, které vznikly žalobkyni v rámci účelného uplatnění jejího práva. Správně započetl do nákladů řízení zaplacený soudní poplatek ze žaloby a rovněž správně stanovil počet úkonů právní služby, které advokát žalobkyně vykonal, a správně rovněž určil výši náhrady za každý úkon právní služby toliko ve výši [částka] za každý podle § 151 odst. 3 o. s. ř., když přezkoumatelným způsobem včetně odkazu na relevantní judikaturu vyložil, proč není advokátu přiznána odměna podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění. Lze souhlasit s tím, že rozhodnutí ve věci záleželo nikoli na specifickém posouzení práva (na vyřešení složité právní otázky), ale na skutkovém zjištění nalézacího soudu, tedy posouzení podkladů, které mohla žalobkyně za situace, kdy disponuje potřebným odborným vybavením, zajistit soudu k důkazu sama. Nicméně nalézací soud přehlédl, že byť se z uvedených důvodů na žalobkyni pohlíží jako na účastníka nezastoupeného, nelze přehlédnout, že náhrada je přiznávána advokátu, který je plátcem DPH. Při zvažování rozsahu účelně vynaložených nákladů pak odvolací soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4280/18, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 129/2013 – 115, ze dne [datum rozhodnutí] Ústavní soud, byť formou obiter dicta, poukázal na nesprávnost výroku o nákladech řízení, do nichž nebyla zahrnuta částka představující náhradu hotových výloh nezastoupeného účastníka. Ústavní soud vyložil shora uvedenou formou, že na náhradu režijních paušálů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, má právo zásadně každý účastník, ať už je právně zastoupen či nikoli (s odkazem na zejména nález ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (N 188/75 SbNU 95; [číslo] Sb.)). Vytkl soudům obecné soudní soustavy pochybení, kterého se dopustily také tím, že tuto částku – přesto, že právní zástupce stěžovatele požadoval přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty a právní zástupce stěžovatele je plátcem předmětné daně, nenavýšily o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, (s odkazem na nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3230/10 (N 7/60 SbNU 71)). Odvolací soud nemá, proč by se od uvedeného výkladu práva odchýlil, a uzavírá tedy, že do celkové náhrady nákladů řízení na straně žalobkyně patří s odkazem na ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1, 2, 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. náhrada náležející nezastoupenému účastníkovi za čtrnáct úkonů po [částka], tedy [částka], navýšená o 21 % DPH, tedy o částku [částka], celkem [částka]. Dále pak nalézací soud přehlédl, že součástí nákladů řízení účelně vynaložených k uplatnění práva je i záloha složená žalobkyní na vypracování znaleckého posudku ve výši [částka], z níž jí byla částka [částka] vrácena soudem jako nespotřebovaná. Zbývá tudíž jako náklad řízení částka [částka] Celkem tedy za řízení před nalézacím soudem činí náklady [částka]. Takto byl ohledně výše částky nákladů ve výroku III. změněn napadený rozsudek za použití ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když ve zbývající části byla tento výrok rovněž za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

15. Výrok IV. napadeného rozsudku byl pak odvolacím soudem zrušen bez náhrady, neboť pro tento výrok nebylo místo za procesní situace, kdy státu žádné náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku a ani jiné náklady řízení nevznikly, znalečné bylo uhrazeno ze záloh složených oběma účastníky.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení. Náklady na straně žalobkyně potom tvoří, jak shora vysvětleno, náhrada nezastoupenému účastníku ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 4 úkony žalobkyně v tomto řízení (vyjádření k odvolání, replika na doplněné odvolání, příprava a účast na jednání odvolacího soudu), tedy 4x [částka], navýšeno o 21 % DPH, tedy [částka]. Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení