11 Co 391/2021- 447

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Lubora Veselého a soudkyň JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Markéty Čermínové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 16 C 64/2010 - 422, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. Takto rozhodl v pořadí již čtvrtým rozsudkem o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala dle zákona č. 82/1998 Sb. zaplacení částky [částka] sestávající z uplatněného nároku ve výši [částka] s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním označených nezákonných rozhodnutí a nesprávným úředním postupem v souvislosti s vydáním tzv. signální informace. V tomto rozsahu byla žaloba pravomocně zamítnuta. Předmětem tohoto řízení je již pouze zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou v souvislosti s délkou správních řízení, jejichž předmětem bylo stanovení daňové povinnosti (řízení směřující k doměření spotřební daně z lihu a daně z přidané hodnoty) a navazujícího soudního přezkumu těchto rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 4084/2016 - 278, v souzené věci konstatoval, že tato řízení nejsou řízeními, na která dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba odlišit nárok způsobený neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení a újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku soudního přezkumu správních rozhodnutí a vedle toho je třeba od sebe v rámci újmy způsobené průtahy ve správních řízeních odlišit újmu, která měla být žalobkyni způsobena jednotlivými průtahy v daňových řízeních, popřípadě, hodlá-li tak svoji újmu žalobkyně skutkově vymezit, souhrnem těchto průtahů v každém jednotlivém daňovém řízení. Žalobu považoval za neurčitou a uložil soudu I. stupně povinnost vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že Finanční ředitelství v [obec] přípisem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 9689/02-130, nazvaným Signální informace – upozornění na možné daňové úniky v oblasti spotřební daně z lihu oznámilo Ministerstvu financí své zjištění o tom, že daňovými subjekty je bez spotřební daně nakupován líh syntetický zvláště denaturovaný podle položky [číslo] přílohy [číslo] k vyhlášce Ministerstva zemědělství [číslo] Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, v tehdy platném znění, který je v některých případech dále prodáván nebo používán k výrobě výrobků určených k dalšímu prodeji. Na základě protokolu ze dne [datum] prováděl Finanční úřad v [obec] u žalobkyně kontrolu spotřební daně z lihu za období od [datum] do [datum]. Dne [datum] vydal Finanční úřad v [obec] zajišťovací příkaz, kterým bylo žalobkyni uloženo zajistit ve lhůtě 3 dnů ve prospěch správce daně částku [částka] k vybrání ohrožené spotřební daně za uvedené období. Tentýž úřad vydal dne [datum] exekuční příkaz pro částku [částka]. Odvolání žalobkyně proti tomuto exekučnímu příkazu bylo Finančním ředitelstvím v [obec] rozhodnutím ze dne [datum] zamítnuto, peněžní prostředky ve výši [částka] byly exekuovány. Finanční úřad v [obec] vydal dne [datum] celkem 22 platebních výměrů, kterými žalobkyni doměřil spotřební daň celkem ve výši [částka] Finanční ředitelství v [obec] k odvolání žalobkyně rozhodnutími ze dne [datum] změnilo napadené platební výměry o doměření spotřební daně pouze tak, že se ruší ustanovení o použití § 44 zák. č. 337/1992 Sb. při stanovení základu daně. Dne [datum] a [datum] podala žalobkyně proti rozhodnutím žaloby, Krajský soud v Hradci Králové vydal dne [datum rozhodnutí] rozsudky č.j. 31 Ca 198/2005 – 34, č.j. 31 Ca 201/2005 - 23 a č.j. 31 Ca 210/2005 - 24, zrušil rozhodnutí pro nezákonnost a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Finanční ředitelství v [obec] Králově vydalo dne [datum] rozhodnutí, kterým platební výměry o doměření spotřební daně za období od [datum] do [datum] vydané Finančním úřadem v [obec] změnilo tak, že v každém zrušilo ustanovení o použití ust. § 43 zák. č. 337/1997 Sb. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Ca 122/2007, rozhodnutí finančního ředitelství pro nezákonnost zrušil. Nejvyšší správní soud dne [datum rozhodnutí] pod č.j. [číslo jednací] rozsudkem kasační stížnost zamítl. Finanční ředitelství v [obec] vydalo dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací], kterým platební výměry Finančního úřadu v [obec], jimiž byla žalobkyni doměřena spotřební daň za období od října 2000 do října 2002, zrušilo, což žalobkyni bylo doručeno dne [datum].

4. Ohledně daňové kontroly týkající se odvodu daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“) za období od [datum] do [datum] vyšel ze zjištění, že byla zahájena finančním úřadem na základě protokolu dne [datum]. Finanční úřad v [obec] vydal 15 dodatečných platebních výměrů, kterými byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty ve výši celkem [částka] Finanční ředitelství v [obec] dne [datum] zamítlo odvolání žalobkyně. Krajský soud v Hradci Králové vydal dne [datum rozhodnutí] pod č.j. 30 Ca 111/2006 - 22 rozsudek, kterým žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], a věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové následně vydal dne [datum rozhodnutí] rozsudek č.j. 30 Ca 165/2008 - 73, kterým rozhodnutí Finančního ředitelství v [obec] ze dne [datum] a všechny platební výměry Finančního úřadu v [obec] ze dne [datum] o doměření daně z přidané hodnoty žalobkyni zrušil a věci vrátil Finančnímu ředitelství v [obec] k dalšímu řízení. Finanční úřad v [obec] zpracoval dne [datum] sdělení, kterým žalobkyni oznámil, že nedošlo k navýšení základu daně z přidané hodnoty o spotřební daň, a proto se ruší doměřená daň z přidané hodnoty uvedená ve zprávách o kontrole daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od [datum] do [datum]. Citované sdělení bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] uplatnila u žalované nárok.

5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc dle § 1, § 8, § 13 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. (dále též„ OdpŠk“) a vycházeje z citovaného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyzval žalobkyni k doplnění žaloby, což učinila podáním ze dne [datum], a [datum], dovodil projednatelnost žaloby a při jednání žalobkyni dle § 118a o. s. ř. vyzval k doplnění tvrzení, a poté uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, když ani po poučení neuvedla jednotlivé konkrétní průtahy či jiný nesprávný úřední postup v jednotlivých řízeních. Obecné konstatování, že„ ve všech jednotlivých případech ohledně spotřební daně došlo k porušení povinnosti správce daně vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě uvedené v § 47 odstavec 2 zákona [číslo]“ nelze hodnotit jako dostatečné vymezení základního skutkového základu uplatněného nároku. Absentuje konkrétní vymezení nemajetkové újmy, když v obecném tvrzení„ příčinnou souvislost na způsobení nemateriální škody žalobkyně spatřuje v tom, že kdyby daňové kontroly na spotřební daň a daň z přidané hodnoty s nezákonným vyměřením spotřební daně a daně z přidané hodnoty neproběhly, k žádné, tedy i nemateriální škodě by nedošlo“, spojuje vznik nemateriální újmy s realizací daňové kontroly a nezákonným vyměřením spotřební daně a daně z přidané hodnoty, a tedy nikoliv s jednotlivými průtahy v řízení či jiným nesprávným úředním postupem. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně a navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. Zopakovala dosavadní argumentaci, když nesouhlasí s tím, že nedostála své povinnosti doplnit rozhodné skutečnosti. V podání ze dne [datum] uvedla, že podala žalobu v roce 2010 a v roce 2018 byla poučena o něčem, co žádný soud neznal. Nejvyšší soud odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 968/2014 a 30 Cdo 3271/2012 vytváří nepřehledný a nesrozumitelný stav pro subjekty, jimž je způsobována škoda, a za nezákonnost a nesprávnost nikdo nenese odpovědnost, rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nemravné. Vytýká soudu I. stupně, že se nezabýval námitkou implementace rozhodnutí ESLP do judikatury českého práva. Požadavek žalobkyně spočívá na zadostiučinění daňových řízení, do nichž se musí započítat i trvání soudních řízení ohledně přezkumu správních rozhodnutí. Tvrzení, že absentuje vymezení příčinné souvislosti, není pravdivé, žalobkyně uvedla v podání ze dne [datum], jakou konkrétní výši náhrady škody za jednotlivá daňová řízení požaduje. Namítá nepřezkoumatelnost výroku II. o nákladech řízení, když není zřejmé, kdy byly úkony učiněny, vyhláška č. 254/2015 Sb. nabyla účinnosti dne [datum], proto úkony před její účinností nemohou být žalované přiznány.

7. Žalovaná navrhla ve vyjádření k odvolání napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, byť odvolací soud částečně nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, jak bude rozvedeno níže.

9. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zjistil řádně skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, vyjma zjištění počátku daňové kontroly ohledně DPH, když odvolací soud již v usnesení č. j. 11 Co 362/2014 - 165 konstatoval, že tato byla zahájena až dne [datum] a nikoli [datum], jak mylně uvedl soud I. stupně, což však v konečném výsledku nemá vliv na posouzení celkové délky řízení, jak bude vysvětleno níže. Soud I. stupně nepochybil, aplikoval-li na souzenou věc § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Jakkoli je odvolací soud (jakož i soud I. stupně) vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 4084/2016 - 278, je povinen zohlednit též vývoj judikatury.

10. Odvolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, v němž Nejvyšší soud v návaznosti na citovaný nález dovodil, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum. V bodu 55 rozhodnutí velký senát Nejvyššího soudu dovodil, že pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, tak již nadále nebude při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a těch, které do ní nespadají. [příjmení] rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny.

11. Otázkou, zda daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, v němž shrnul, že daňové řízení včetně daňové kontroly ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se dotýká i garantovaného práva na informační autonomie jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž žalobkyni svědčí právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

12. Z uvedených judikatorních závěrů tudíž vyplývá, že při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je nutno zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedla k realizaci základního práva. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na navazující soudní řízení, je třeba nahlížet jako na řízení jediné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20). Zjednodušeně řečeno, pro poměry souzené věci tak podle aktuální judikatury nemá nadále význam rozlišovat nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení a případnou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení; a vedle toho odlišit újmu, která měla být žalobkyni způsobena jednotlivými průtahy v daňových řízeních, jak uzavřel Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 4084/2016 - 278. Jakkoli soud I. stupně vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, není z výše uvedených důvodů v důsledku judikatorního vývoje správný jeho závěr o tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení. Ve věci jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby odvolací soud rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně.

13. V souzené věci byla zahájena daňová kontrola ohledně spotřební daně dne [datum], bylo vydáno 22 platebních výměrů v celkové výši [částka], a oznámení o jejich zrušení bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. [příjmení] kontrola ohledně DPH byla zahájena dne [datum], bylo vydáno 15 platebních výměrů v celkové výši [částka], a oznámení o jejich zrušení bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Ačkoli se jednalo o samostatná daňová řízení ve vztahu k různě vymezeným daňovým obdobím, je nutno zohlednit, že vyměření DPH bylo vázáno na vyměření daně spotřební, neboť ta byla součástí základu DPH. Tato řízení probíhala souběžně, svým předmětem spolu souvisela natolik úzce, že je nutné újmu utrpěnou žalobkyní v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou, újma totiž zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3521/2015). V souzené věci je nutno délku řízení vymezit dnem zahájení kontroly spotřební daně, tj. [datum], a konec dnem [datum], kdy bylo žalobkyni doručeno sdělení Finančního úřadu v [obec] ze dne [datum]. Posuzované daňové řízení trvalo 6 let a 5 měsíců, v jeho rámci bylo rozhodováno i v soudním řízení správním.

14. Odvolací soud konstatuje, že uvedená délka posuzovaného řízení není přiměřená, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věta prvá a třetí OdpŠk. Není-li délka správního řízení přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20). Žalobkyni vznikla újma, která je odškodnitelná penězi, neboť pouhé konstatování porušení práva v souzené věci není dostatečné. Nemajetková újma spočívá zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení. Žalobkyně tvrdila, že vedením daňového řízení bylo poškozeno její dobré jméno, že jí bylo znemožněno podnikání a byly zmařeny ekonomicky zajímavé podnikatelské záměry, jednatel žalobkyně byl vystaven nebezpečí trestního stíhání a trpěl pocity křivdy. Odvolací soud již ve svém rozhodnutí č.j. 11 Co 435/2015 - 244 uvedl, že po skončení řízení neměli partneři žalobkyně zájem o spolupráci, žádný z původních zákazníků se k ní nevrátil. Její dobré jméno zaniklo již krátce poté, co byl na základě exekučního příkazu obstaven její účet, a došlo k přerušení spolupráce se všemi obchodními partnery, přičemž z výpovědi jednatele žalobkyně vyplynulo, že v době probíhající kontroly sám sdělil zákazníkům, že jejich objednávky nemohou být plněny, protože neměl za co zboží nakupovat. Pověst žalobkyně utrpěla tím, jak se do sféry žalobkyně promítl exekuční příkaz, a pouze okrajově délkou namítaného řízení. Od výše uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchylovat a pro stručnost na ně odkazuje. Nutno též přihlédnout k tomu, že správce daně má povinnost mlčenlivosti, zahájení daňové kontroly bylo oznámeno pouze žalobkyni a jejímu jedinému dodavateli. Nelze pak přičítat k tíži státu, informoval-li své obchodní partnery sám jednatel žalobkyně. Skutečnost, že jednatel žalobkyně, která je právnickou osobou, pociťoval obavy z vystavení nebezpečí trestního stíhání a pocity křivdy a s tím související stres, odvolací soud též zohlednil, avšak jiné okolnosti, nebyly ani tvrzeny, natož prokázány.

15. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 13 a § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. přihlédl odvolací soud ke konkrétním okolnostem případu, vycházeje z presumpce vzniku újmy podpůrně aplikoval stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, a dovodil, že základní částka za řízení v trvání 6 let a 5 měsíců činí [částka] při částce [částka] (s ohledem na nikterak extrémní délku řízení) za každý rok, resp. za první dva roky poloviční (5x [částka] + 5x [částka]). K tomu je třeba ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk přihlédnout ke složitosti řízení. Ta spočívala jednak ve složitosti skutkové, neboť šlo o otázku vyměření spotřební daně a DPH za 22 daňových období a ve věci bylo vydáno celkem 22 platebních výměrů týkajících se spotřební daně a 15 platebních výměrů týkajících se DPH. Krajský soud, který rozhodoval o odvoláních žalobkyně proti rozhodnutím Finančního ředitelství v [obec], dovodil, že věcné osvobození od spotřební daně je poskytnuto ve vztahu k určitému druhu lihu a účelu jeho použití, a je rozhodné, zda byl líh takto použit u odběratelů žalobkyně, tedy bylo prováděno rozsáhlé dokazování, což se promítlo do skutkové složitosti. Věc byla složitá i právně, otázka vzniku daňové povinnosti byla závislá na výkladu pojmu„ určení k technickému použití u zpracovatele lihu“ uvedeného v příloze 2 položce 20 vyhlášky č. 141/1997 Sb., přičemž žalobkyni byl dodán líh syntetický technický denaturovaný bez spotřební daně, který žalobkyně v nezměněném stavu prodala bez spotřební daně dalším odběratelům. Nejasnost výkladu založila právní složitost. Dále odvolací soud zohlednil, že žalobkyně podávala odvolání, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství opakovaně podávala správní žaloby a kasační stížnosti. Využití opravných prostředků objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum v důsledku toho, že ve věci rozhoduje orgán, resp. soud, vyššího stupně. V průběhu daňového řízení ohledně daně spotřební rozhodoval odvolací orgán 3x, krajský soud 2x, Nejvyšší správní soud jednou; v průběhu daňového řízení ohledně DPH rozhodoval odvolací orgán 1x, krajský soud 2x a Nejvyšší správní soud 1x. Z uvedených důvodů odvolací soud snížil základní částku o 40 %. Dále přihlédl ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk k chování žalobkyně, která svým jednáním k celkové délce posuzovaného řízení nijak nepřispěla. Postup orgánů veřejné moci během řízení byl plynulý, platební výměry byly zrušeny vzhledem k uplynutí lhůty stanovené v § 47 odst. 2 zák č. 337/1992 Sb., avšak daňový řád v období, kdy probíhalo posuzované daňové řízení, nestanovil žádnou lhůtu pro vyřízení odvolání. Nebylo zjištěno porušení pořádkových lhůt k vydání rozhodnutí, přičemž v podrobnostech ohledně lhůt a vnitřního předpisu Ministerstva financí odkazuje odvolací soud na jím uvedený výklad na str. 11 rozsudku č.j. 11 Co 435/2015 - 244, od něhož nemá důvodu se odchylovat. Ve vztahu k významu předmětu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. odvolací soud navýšil základní částku o 5 % s přihlédnutím k výši vyměřené daně, o niž v daňovém řízení šlo, přičemž v době od vydání zajišťovacího příkazu a exekučního příkazu šlo o částku [částka], v době od [datum] je nutno význam posuzovat s přihlédnutím k částce [částka] (platební výměry ke spotřební dani) a od [datum] je nutno připočíst částku [částka] (platební výměry k DPH). Z uvedeného vyplývá, že žalobkyni vznikla újma ve výši [částka] (základní částka [částka] ponížená o 35 %).

16. V neposlední řadě odvolací soud dále zohlednil, že žalobkyni se již dostalo zadostiučinění vyplacené podle rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 11 Co 435/2015 - 244, jímž byla přiznána částka [částka] s příslušenstvím, žalovaná vyplatila částku [částka]. Žalobkyně sice vzala o tuto částku žalobu zpět, avšak usnesením soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 16 C 64/2010 - 332, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 432/2018 - 360 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1956/2020 - 386, bylo pravomocně rozhodnuto tak, že částečné zpětvzetí žaloby není účinné. Žalobkyně se k jednání odvolacího soudu nedostavila, netvrdí, že by částku [částka] vrátila. Z toho vyplývá, že částka [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení ve výši dle § 517 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 15 odst. 1, 2 OdpŠk ve výši dle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., na niž žalobkyni vznikl nárok, již byla žalovanou uhrazena. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., byť z jiných důvodů, než jak věc posoudil soud I. stupně.

17. Ohledně odvolací námitky týkající se nákladů řízení se odvolací soud ztotožňuje se závěrem, že není zřejmé, jaké úkony byly žalované napadeným rozsudkem přiznány. Částečně lze přisvědčit závěru, že ne všechny úkony žalované lze přiznat, resp. není relevantní argumentace, že vyhláška č. 254/2015 Sb. nabyla účinnosti dne [datum], relevantní je, že ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., je [účinnost], Toto ustanovení se použije dle čl. II bodu 1 zákona č. 139/2015 Sb. i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, avšak pouze ve vztahu k úkonům vykonaným po tomto datu. V souzené věci je nutno zohlednit, že do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] bylo rozhodováno o 2 nárocích, žalobkyně byla zcela neúspěšná se svým nárokem na zaplacení částky [částka], jako náhrady nemajetkové újmy z nezákonných rozhodnutí a částečně úspěšná se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, proto žádnému z účastníků nenáleží náhrada nákladů řízení za období od podání žaloby do rozhodnutí Nejvyššího soudu. V období po vydání citovaného rozsudku Nejvyššího soudu byla žalobkyně se svým nárokem úspěšná (byť jí nebylo přiznáno jí požadované plnění nebo jeho výše, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, ze dne 5. 2. 2014), avšak zároveň nebyla úspěšná s částečným zpětvzetím žaloby, a zejména proto, že jí již bylo na nárok plněno a následně plnění nevrátila. Proto v této fázi řízení náleží náhrada nákladů řízení procesně úspěšné žalované, jíž odvolací soud přiznal náhradu hotových výdajů v paušální výši [částka] za 8 úkonů (vyjádření žalované ze dne [datum], ze dne [datum] a dále přípravy na jednání a účast na jednání před soudem I. stupně dne [datum], [datum], a [datum]) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem [částka] (8 x [částka]). Ve světle uvedeného byl napadený rozsudek ve výroku II. změněn postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku [částka]. Ve zbytku (tj. stran samotné povinnosti nahradit náklady řízení, pariční lhůty a místa plnění) byl jako věcně správný potvrzen dle § 219 o. s. ř.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a plně úspěšné žalované přiznal dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., částku [částka] (3x [částka]) za 3 úkony spočívající v písemném vyjádření k odvolání, přípravě k jednání odvolacího soudu a účasti u jednání dne [datum] Odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit náklady řízení ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.