11 Co 394/2021- 386

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Elišky Galiazzo v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu škody a nemajetkové újmy k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 59/2016 - 351, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., III., IV., V. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zastavil řízení co do částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni na náhradě majetkové škody částku [částka] s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy z titulu„ ztráty lidskosti“ částku [částka], zamítl (výrok III.), žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy z titulu„ zničení celoživotní práce“ částku [částka], zamítl (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost uhradit žalované na nákladech řízení částku [částka] (výrok V.) a rozhodl o odměně advokátky za zastupování žalobkyně (výrok VI.). Takto nalézací soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně vůči žalované a dříve rovněž vůči žalovanému [jméno] [příjmení] domáhala náhrady škody ve výši [částka] s příslušenstvím spočívající ve snížení jejího majetku o movité věci, které byly v jejím vlastnictví či vlastnictví její matky, a nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím, a to na základě skutkových tvrzení, že její matce [jméno] [příjmení] svědčilo právo nájmu k bytu - bytové jednotce [číslo] o velikosti 2+1, ve 4. NP budovy [adresa] v ulici Národní obrany 47, [obec a číslo] (dále též„ Byt“), který žalobkyně spolu s ní obývala a jehož vlastníkem se k [datum] stala žalovaná, jež matce žalobkyně nájem Bytu vypověděla výpovědí ze dne [datum], v důsledku čehož nájem skončil [datum]. Matka žalobkyně zemřela [datum], sama žalobkyně byla od [datum] do [datum] hospitalizována, v důsledku čehož nebyla schopna Byt vyklidit. Tvrdila dále, že dříve žalovanému [příjmení] dne [datum] udělila plnou moc pro zařízení dosílky do LDN a dne [datum] si vyzvedla od právního zástupce žalované klíče od skladu, v němž měly být umístěny její movité věci a věci její matky z Bytu, zjistila však, že tyto byly po uplynutí skladovací doby odvezeny a zničeny. Oběma dříve žalovaným vytýkala, že porušili své právní povinnosti tím, že Byt vyklidili, a jednali v rozporu s dobrými mravy. Nalézací soud rozhodoval za procesní situace, kdy usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 Co 483/2017 - 149, byl jeho předchozí rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 59/2016 - 128, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V citovaném usnesení odvolací soud konstatoval, že žalobkyně vznik majetkové škody i nemajetkové újmy kladla do souvislosti s protiprávním jednáním obou tehdy žalovaných, které spatřovala v tom, že v rozhodném období (tj. od [datum] do [datum]) měli přístup do bytu, ale nebyli oprávněni veškeré zařízení a osobní věci svévolně vyklidit, že současná žalovaná vzala dne [datum] zpět žalobu na vyklizení bytu, tj. v době, kdy se v Bytě již žádná zařízení ani osobní věci žalobkyně nenacházely, že s uvedenými věcmi bylo naloženo tak, že po uplynutí sjednané doby pro jejich skladování (tj. po [datum]) byly odvezeny a zničeny. Dle těchto tvrzení mělo tedy dojít k porušení povinností žalovanými před [datum], v důsledku čehož je třeba věc ve smyslu § 3079 odst. 1 o. z. posoudit podle dosavadních předpisů, tedy podle obč. zák. Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení rovněž posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet před [datum], jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po tomto datu (§ 3036 o. z.). Odvolací soud vyložil, že obč. zák. upravoval právo na náhradu nemajetkové újmy v ustanovení § 13 odst. 2 a toto právo se promlčovalo v obecné promlčecí době (s odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 31 Cdo 3161/2008), tj. dle § 101 obč. zák. Pro závěr, zda jsou žalobkyní uplatněné dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy promlčeny, bylo tedy třeba řešit, kdy tato práva mohla být vykonána poprvé. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu majetkové újmy, zde se odvolací soud ztotožnil se soudem nalézacím v řešení otázky promlčení tohoto nároku dle § 106 obč. zák. Vyložil, že uvedené ustanovení stanoví dvojí promlčecí dobu – subjektivní dvouletou (odstavec 1) a objektivní tříletou, popř. desetiletou, jde-li o škodu způsobenou úmyslně (odstavec 2). Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z nich promlčí; přičemž subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní, neboť poškozený se o škodě nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikne (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1206/2013, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4278/2015). Počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby se tak váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková škoda určitého druhu a rozsahu, kterou je možné vyjádřit v penězích (obě podmínky musí být splněny kumulativně), přičemž se pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost poškozeného, k čemuž dochází tehdy, zjistí-li poškozený skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4890/2014). Škoda spočívající v tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc připravil a její ztrátou mu způsobil majetkovou újmu, vzniká právě okamžikem ztráty či zničení věci (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 808/96, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 1221/99, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4986/2014). V citovaném usnesení následně nalézacímu soudu uložil, aby žalobkyni postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k odstranění vad její žaloby, tj. ke specifikaci částek, jichž se domáhá jako náhrady nemajetkové újmy jednak za„ zničenou celoživotní práci“ a jednak za„ ztrátu lidské důstojnosti“, ke specifikaci movitých věcí, ve vztahu k nimž mělo dojít ke zmenšení jejího majetkového stavu, k dotvrzení okolností týkajících se toho, zda tyto věci byly zničeny či ztraceny a kdy k tomu došlo, a v neposlední řadě vzhledem k tomu, že žalobkyně se zaplacení žalovaných částek domáhá na dvou žalovaných, též k uvedení, zda po nich požaduje poskytnutí plnění solidárně (společně a nerozdílně) nebo tak, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních, či podle určitých podílů. Bude-li žaloba řádně doplněna, bude v řízení dále pokračovat, dospěje-li k závěru, že žalobkyní uplatněné nároky nejsou promlčeny, zaměří dokazování na zjištění, zda jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu (újmu), a na zjištění výše skutečné škody. Nalézací soud v dalším řízení pravomocným usnesením ze dne 5. 10. 2020, č. j. 10 C 59/2016 - 286, řízení ve vztahu mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] zastavil a rozhodl o nákladech řízení mezi těmito účastníky, neboť žalobkyně podáním ze dne [datum] vzala žalobu proti [jméno] [příjmení] v celém rozsahu zpět a pravomocným usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 59/2016 - 297, řízení zastavil co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05 % p. a. od [datum] do zaplacení, neboť žalobkyně podáním ze dne [datum] vzala žalobu v tomto rozsahu částečně zpět, to vše s tím, že nadále, též po připuštění změny petitu soudem na jednání dne [datum], navržené žalobkyní podáním ze dne [datum] s jeho opravou učiněnou žalobkyní na jednání soudu dne [datum], bylo předmětem řízení zaplacení majetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne [datum], na základě kterého soud řízení co do částky [částka] s příslušenstvím zastavil viz výrok I. rozsudku), nemajetkové újmy z titulu„ ztráty lidskosti“ ve výši [částka] s příslušenstvím a nemajetkové újmy z titulu„ zničení celoživotní práce“ ve výši [částka] s příslušenstvím, to vše ve vztahu k dle tvrzení žalobkyně zaviněním žalované ztraceným resp. zničeným movitým věcem, jak je žalobkyně k výzvě soudu k odstranění vad žaloby dle pokynu odvolacího soudu specifikovala podáním ze dne [datum] a konečným způsobem podáním ze dne [datum]. K námitce promlčení vznesené žalovanou se soud v intencích názoru odvolacího soudu zabýval, pokud jde o nároky žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z titulu„ ztráty lidskosti“ v částce [částka] a z titulu„„ zničení celoživotní práce““ v částce [částka], primárně otázkou, kdy tyto nároky mohla žalobkyně u žalované poprvé uplatnit. Vzal za prokázáno, že právní zástupce žalované dopisem odeslaným žalované dne [datum] informoval žalovanou, že věci vyklizené z Bytu dne [datum] jsou uskladněny ve skladu CitySelf Sorage na adrese [adresa], pronajatém [právnická osoba] Communications s tím, že nájem skladu končí dne [datum] a poté bude provozovatel skladu nakládat s věcmi jako s volnými, s připomínkou, že jde o opakované upozornění, přičemž dva měsíce si klíče nikdo nepřišel vyzvednout. Poukázal na to, že lhůty k uplatnění práv žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z titulu„ ztráty lidskosti“ v částce [částka] a z titulu„„ zničení celoživotní práce““ v částce [částka] se dle závazného právního názoru odvolacího soudu posuzují v daném případě s ohledem na žalobkyní vytýkanou činnost žalované, v důsledku, které měly žalobkyni vzniknout tvrzené nemajetková újmy, podle § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, která počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žaloba byla podána dne [datum]. V řízení bylo prokázáno, a žalobkyně to ani nepopírala, že byla informována žalovanou o vyklizení bytu a uskladnění věcí nejpozději od poloviny měsíce srpna 2012. I přes to, že by žalobkyně nebyla schopna pro hospitalizaci v období od [datum] do [datum] vykonat svá práva v souvislosti s tvrzeným chováním žalované (protiprávní vyklizení bytu, protiprávní uskladnění věcí), které jí mělo přivodit tvrzenou nemajetkovou újmu, z ničeho se nepodává, že tak nemohla učinit po [datum] Lhůta pro vykonání práv tak počala běžet nejpozději [datum] a uplynula nejpozději dnem [datum]. Žaloba, která byla podána dne [datum], tak byla podána po jejím uplynutí. K námitce promlčení vznesené žalovanou se soud v intencích názoru odvolacího soudu dále zabýval, pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu majetkové škody za ztracené/zničené věci žalobkyně, v částce [částka] s příslušenstvím, primárně otázkou, kdy se žalobkyně poprvé dozvěděla o ztrátě resp. zničení předmětných věcí, vyklizených z Bytu a uskladněných ve skladu CitySelf Sorage. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla informována o riziku nakládání s předmětnými věcmi jako s volnými již v polovině měsíce srpna 2012. Mezi stranami nebylo sporné, že dne [datum] si žalobkyně vyzvedla od právního zástupce žalované klíče od skladu, v němž měly být umístěny její movité věci a věci její matky z Bytu, zjistila však, že tyto byly po uplynutí skladovací doby odvezeny a zničeny. Žalobkyně k výzvě soudu zopakovala a výslovně uvedla, že o újmě se dozvěděla dne [datum], kdy se dostavila do skladu, kde jí bylo řečeno, že kóje, kde byly předmětné věci uskladněny po jejich převezení z vyklizeného bytu, byla vyklizena v září [rok] [právnická osoba] Communications. Soud nepochyboval, že takto žalobkyní tvrzená újma a povědomost o ní nemůže být jinou újmou a povědomostí o ní než povědomostí o majetkové škodě (snížení majetku) žalobkyně odvezením věcí ze skladu v září roku [rok], a žalobkyně tak dne [datum] prokazatelně získala povědomost, že věci odvezené ze skladu v září roku 2012 (tedy téměř před rokem, kdy se též o riziku vyklizení skladu od právního zástupce žalované dozvěděla) jsou ztraceny neznámo kde s tím, že žalobkyně získala již před tímto datem od právního zástupce žalované povědomost o tom, že byt vyklidila, uskladnění vyklizených věcí do skladu ať již sama nebo prostřednictvím třetí osoby zajistila, a skladné do srpna roku [rok] opět sama nebo prostřednictvím třetí osoby platila žalovaná, když byla upozorněna, že po uplynutí srpna [rok] bude sklad vyklizen. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 obč. zák. se tedy v souzené věci váže na den [datum] a k jejímu uplynutí došlo dnem [datum]. Žaloba, která byla podána až dne [datum], tak byla podána po jejím uplynutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Své odvolání směřovala do výroků II., III., IV. a V. rozsudku. Předně nalézacímu soudu vytkla, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a v důsledku tohoto dospěl po právním zhodnocení skutkového stavu k závěru, že žaloba není důvodná, neboť uplatněný nárok na náhradu majetkové škody za ztracené/zničené věci je promlčen. Nalézací soud nesprávně, respektive neúplně, zjistil skutkový stav ohledně otázky, kdy se žalobkyně poprvé dozvěděla o ztrátě, resp. zničení předmětných věcí. Žalobkyně argumentovala, že nebyla informována o riziku nakládání s předmětnými věcmi jako volnými již v polovině měsíce srpna [rok], neboť dopis právního zástupce žalované ze dne [datum] žalobkyni nebyl doručen. Dále vytkla nalézacímu soudu, že na její návrh neprovedl důkaz ohledně okolností, co se stalo s jejími věcmi po [datum], kdy se dostavila do skladu, kde měly být její věci uskladněny, kde jí bylo sděleno, že kóje, kde byly předmětné věci uskladněny po jejich převzetí z vyklizeného bytu, byla vyklizena v září [rok] společností [právnická osoba] Žalobkyně však v souvislosti s tímto tvrzením uvedla, že od října [rok] jí nebylo známo, co se stalo s jejími věcmi, zda byly zničeny nebo ztraceny a kdo je odpovědným subjektem. Teprve až v průběhu řízení před nalézacím soudem (po jednání u odvolacího soudu) bylo zjištěno a prokázáno, že v období hospitalizace žalobkyně v nemocnici a v LDN byla žalovaná jednatelkou společnosti [právnická osoba], a že tato společnost provedla nebo nechala předmětným skladem provést vyklizení (zřejmě v důsledku opomenutí uhradit skladné) kóje, kde byly věci žalobkyně uskladněny. Nalézacímu soudu vytkla, že v této souvislosti nezohlednil důkaz, e-mail právního zástupce žalované adresovaný tehdejší právní zástupkyni žalobkyně ze dne [datum], kterým bylo právní zástupkyni žalobkyně sděleno, že žalovaná se pokouší dohledat smlouvu se skladem. Dále se tímto e-mailem sděluje, že sklad si pronajala výše uvedená společnost, která po 5 či 6 měsících neprovedla platbu za další období. Pracovníci skladu poté, kdy nebylo uhrazeno nájemné na delší dobu, sklad vyklidili. Tomuto e-mailu předcházel dotaz právní zástupkyně žalobkyně ze dne [datum], kde se mimo jiné žádá o zaslání smlouvy o skladování se CitySelf Storage a vyjádření žalované, jak bylo s movitými věcmi žalobkyně naloženo. Vzhledem k tomu, že po [datum] již právní zástupce žalované nesdělil právní zástupkyni žalobkyně informace, o které ho žádala dne [datum], urgovala ho o zaslání smlouvy o skladování a upozornila ho též na rozpor ohledně informací ohledně vyklizení věcí ze skladu. Žalobkyně poukázala na rozpor ve skutkových zjištění ohledně toho, zda kolej vyklidila společnost [právnická osoba] nebo provozovatel skladu (a z jakého důvodu). Zjištěním tohoto skutkového stavu bude postaveno najisto, z jakého důvodu byl sklad vyklizen, z čí iniciativy a co se stalo s věcmi žalobkyně. Na základě výzvy soudu ze dne [datum] (návrh na provedení tohoto důkazu navrhla žalobkyně podáním doručeným soudu dne [datum]) sdělil dne [datum] druhý jednatel společnosti [právnická osoba], [jméno] [příjmení] soudu, že žalovaná pravděpodobně uzavřela jménem společnosti smlouvu, na jejímž základě byl však výlučně k osobním účelům žalované v předmětném období přenechán k užívání sklad. Z tohoto dopisu taktéž vyplývá, že žalovaná tak učinila bez vědomí druhého jednatele společnosti a na její úkor. Žalobkyně vytkla nalézacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně dalšího soudu věcí žalobkyně po jejich vyklizení z předmětného skladu, ačkoliv žalobkyně svým podáním ze dne [datum] žádala soud dle § 128 o. s. ř., aby společnost [právnická osoba] (provozovatel skladu) sdělila soudu skutečnosti, jak bylo s věcmi žalobkyně naloženo. Dále žalobkyně navrhovala výslech své tehdejší právní zástupkyně, Mgr. [jméno] [příjmení], LL. M., která v předmětném období zjišťovala okolnosti ohledně vyklizené kóje. Konečně v průběhu řízení před nalézacím soudem bylo zjištěno a prokázáno, že to byla žalovaná, kdo bez souhlasu žalobkyně provedl vyklizení předmětného bytu a umístnění věcí žalobkyně do skladu provozovaného společností [právnická osoba] Dovozovala dále, že ať už žalovaná prostřednictvím společnosti, jejíž byla jednatelkou, předmětný sklad vyklidila, nebo ho vyklidil provozovatel skladu z důvodu, že nebylo uhrazeno skladné ze strany ukladatele, jednání nebo opomenutí žalované bylo úmyslné (nepřímý úmysl), neboť žalovaná věděla, že žalobkyně je dlouhodobě hospitalizovaná v LDN, znala její životní a sociální situaci, že si věci nemůže vyzvednout. Dále žalovaná věděla, že v důsledku nezaplacení skladného budou věci žalobkyně zničeny (žalovaná coby jednatelka společnosti [právnická osoba] uzavírala smlouvu o skladování, takže jí obsah smlouvy musel být znám). S tímto důsledkem byla srozuměna, čímž je minimálně dán nepřímý úmysl žalované. S ohledem na to je žalobkyně názoru, že v předmětném případě se uplatní desetiletá promlčení doba ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. Dále žalobkyně nesouhlasila se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla informována žalovanou o vyklizení bytu a uskladnění věcí nejpozději od poloviny měsíce srpna [rok]. Žalobkyně odkázala na své podání ze [datum] a podání adresované soudu dne [datum], když žalovaná nepředložila žádný důkaz, že dopis právního zástupce žalované ze dne [datum] byl žalobkyni doručen. Dále žalobkyně vytkla nalézacímu soudu nesprávné skutkové zjištění, že žalobkyně mohla po ukončení hospitalizace, tj. po [datum], vykonat svá práva v souvislosti s tvrzeným chováním žalované (protiprávní vyklizení bytu, protiprávní uskladnění věcí), které jí mělo přivodit tvrzenou nemajetkovou újmu, a dovozovala, že z ničeho se nepodává, že tak mohla učinit po [datum]. Odkázala na své podání ze dne [datum], v němž uvedla, že v období po ukončení hospitalizace zjistila, že se nemá jednak kam vrátit, ale že je i bez jakýkoliv prostředků včetně zdravotnických pomůcek. V období mezi opuštěním zdravotnických zařízení (od [datum]) do doby, než získala místo v domě s pečovatelskou službou (od [datum]), byla nucena přespávat v azylových domech a po ubytovnách, ale i jako skutečný bezdomovec. Nalézacímu soudu vytkla, že nezohlednil zdravotní a sociální situaci žalobkyně v období bezprostředně po [datum]; s ohledem na výše uvedené mohla v této životní situaci těžko vykonat svá práva. Žalované byl navíc zdravotní a sociální stav žalobkyně znám; jak žalobkyně uvedla ve svých předchozích podáních, žalovaná mohla žalobkyni navštívit v nemocnici či LDN a domluvit se s ní na podmínkách vyklizení, případně uskladnění věcí (povinnosti žalované je i předcházet vzniku škod). Skutečnost, že žalobkyně toho nebyla sama schopna, byla žalované známa (v domě s předmětným bytem bydleli její rodiče, právní zástupce žalované komunikoval se synovcem žalobkyně). Žalobkyně vytkla nalézacímu soudu, že neúplně / nesprávně zjistil skutkový stav, ať již na základě provedených nebo neprovedených, ale navrhovaných důkazů ohledně životní a sociální situace žalobkyně v období od [datum] do [datum]. Pokud by tento skutkový stav zjistil, nemohl by žalobkyni vytýkat, že od [datum] mohla vykonat svá práva v souvislosti s tvrzeným chováním žalované, které jí mělo přivodit tvrzenou nemajetkovou újmu. Je tedy i nesprávné skutkové zjištění soudu nalézacího, že z ničeho se nepodává, že tak nemohla učinit po [datum]. Nalézací soud se rovněž nevypořádal s tím, že žalovaná vyklidila věci žalobkyně z předmětného bytu, ačkoliv k vyklizení neměla právoplatný titul (rozsudek o vyklizení). Navíc žalovaná nebyla oprávněna provést vlastním jménem vyklizení předmětného bytu, takové vyklizení je možno provést jen v rámci exekuce nebo výkonu rozhodnutí k tomu oprávněnými osobami. Žalovaná však takovou oprávněnou osobou nebyla. Odvolacímu soudu navrhla, aby rozsudek v napadených výrocích zrušil a znovu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby jej v uvedených výrocích změnil tak, že žalobě vyhoví.

3. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila.

4. U jednání odvolacího soudu žalobkyně znovu zdůraznila, že to byla žalovaná, kdo iniciovala vyklizení bytu, povolala znalce, exekutora a objednala stěhovací společnost, a to vše v úmyslu poškodit žalobkyni, která tehdy byla v LDN. Argumentovala dále, že žalovaná lhala, pokud tvrdila, že je znám osud movitých věcí vyklizených z bytu. Žalovaná věděla, kdy mělo dojít k ukončení nájmu kóje ve skladu, a lhala, pokud tvrdila, že ji dřívější žalovaný [příjmení] informoval o tom, že žalobkyně se dle svého tvrzení již do bytu nevrátí.

5. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, který považovala za věcně správný, a odvolacímu soudu navrhla, aby jej potvrdil.

6. Z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Správně nalézací soud posoudil počátek běhu promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody za věci vyklizené z předmětného bytu. Lze konstatovat, že žalobkyně sama ve svém podání datovaném [datum] jednoznačně uvedla, že o škodě se dozvěděla dne [datum], kdy se dostavila do skladu, kde měly být její věci uskladněny, a od pracovníků skladu zjistila, že na společnost [právnická osoba] není již žádná kóje vedena a kóje pronajatá touto společností dříve byla vyklizena v září [rok]. Toto své tvrzení pak žalobkyně zopakovala v podání datovaném dne [datum]. Od toho dne bylo pro žalobkyni zcela zjevné, že její věci se ztratily, resp. byly vyklizeny neznámo kam, když nebylo osoby, která by měla a žalobkyni předala poznatky o dalším osudu jejích věcí. V tomto ohledu tedy není důvodná odvolací námitka žalobkyně o tom, že nalézací soud nezkoumal dále osud jejích věcí, když nebyla označena ani osoba, které by byl osud těchto věcí znám a od které by bylo možno relevantní informace získat. Žalobkyně sama jasně tvrdí, kdy se o vzniku škody dozvěděla, a rovněž jí bylo známo, kdo za tuto škodu odpovídá (bylo jí známo, že její byt vyklidila žalovaná), a je tedy zjevné, že od tohoto dne počala běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku.

8. Podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se tak váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, tak i o odpovědném subjektu. Sluší se pro doplnění uvést, že lhůty počítané podle týdnů, měsíců nebo let (§ 57 odst. 2 o. s. ř.) se váží přímo na den určující jejich počátek, neboť v den stejně označený i lhůta končí, vyjma případů, kdy poslední den lhůty připadá na sobotu, neděli nebo svátek. Ve zde souzené věci tudíž dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu uplynula dne [datum], a vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až [datum], byla podána po marném uplynutí promlčecí doby a žalovaná důvodně námitku promlčení nároku uplatnila. Dále se sluší poznamenat, že tato námitka není rozporná ani s dobrými mravy, neboť žalobkyně v době po [datum] již byla plně schopna starat se o své záležitosti, což demonstrovala právě tím, že se osobně dostavila do skladu, kde předpokládala, že jsou její věci umístěny, a dožadovala se přístupu k nim. Ničeho (tedy ani zdravotní stav) jí tedy nebránilo domáhat se jejího nároku soudní cestou, když již dříve bylo prokázáno, že v této době právně zastoupena byla, a to advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], která se jejím jménem rovněž starala o nalezení věcí, resp. zpřístupněné kóje, kde údajně měly být tyto věci uskladněny.

9. Nalézací soud však nesprávně posoudil běh promlčecí doby ohledně dalších dvou nároků na náhradu imateriální újmy, a to za„ ztrátu lidskosti“ částku [částka] a za„ zničení celoživotní práce“ částku [částka] Tyto nároky nesměřují k náhradě škody, tudíž se nepromlčují v subjektivní dvouleté promlčecí době ve smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák., jako nárok na náhradu škody. Jedná se totiž o nároky, na které zákon č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění nepamatoval (jak bude pojednáno níže), tudíž na jejich promlčení se vztahuje obecná promlčecí doba, jak ji zákon vyslovil v ust. § 101 obč. zák. - Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žalobkyně nepochybně mohla své právo vykonat poprvé v den, kdy se dozvěděla o tom, že její movité věci ve skladu nejsou a jejich osud není znám, neboť právě na tento okamžik navazuje svými tvrzeními o„ ztrátě lidskosti“ a„ zničení celoživotní práce“. Promlčecí doba ohledně těchto nároků tedy skončila dnem [datum], a pokud byla žaloba podána dne [datum], byla podána v otevřené promlčecí době a uvedené nároky promlčeny nejsou.

10. Nicméně nelze přehlédnout, že žalobkyně uplatnila takto formulované nároky na náhradu nemateriální újmy, jejichž existenci, potažmo důvodnost, nutno posuzovat vzhledem k datu jejich vzniku podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění. Na imateriální újmu pamatoval citovaný zákon v ust. § 11, podle něhož fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Citované ustanovení je generální klauzulí, která tak zakotvuje jednotlivé složky, respektive ideální statky, jednotného práva osobnostního, které jsou chráněny normami občanského práva. Výčet statků (složek) chráněných tímto ustanovením je demonstrativní, jejich význam pak vyplývá mimo jiné z použití výkladu ústavně konformního, jakož i pořadí, v jakém jsou tyto jednotlivé složky řazeny. Z generální klauzule, jakož i z jednotné povahy práva osobnostního tak vyplývá, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména: a) života a zdraví, b) občanské cti a lidské důstojnosti, c) soukromí, d) svého jména, e) projevů osobní povahy, f) jiných ideálních statků občanským zákonem výslovně nepojmenovaných. Výše uvedené složky ochrany osobnosti nemohou být považovány za samostatně stojící, obsah práv vyplývající z těchto složek se mnohdy překrývá, uplatňování jedné z nich je totiž mnohdy podmíněna aplikací druhé a naopak, v tomto ohledu judikatura hovoří o tzv. nedělitelnosti osobnostních práv. Tato práva žalobkyně však nebyla porušena tím, že došlo ke ztrátě jejích movitých věcí vyklizených z předmětného bytu a to ani za situace, kdy žalobkyně tuto svoji tvrzenou újmu označuje termínem„ ztráta lidskosti“ a„ zničení celoživotní práce“. Jinak řečeno ztrátou movitých věcí nedošlo u žalobkyně k narušení žádného ze statků shora vymezených, tudíž podle citovaného zákonného ustanovení jí nárok na odškodnění jí tvrzení imateriální újmy nevznikl.

11. Podle ust. § 13 obč. zák. (1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Ve zde souzené věci právo vyslovené v odst. 1 cit. ustanovení žalobkyni nesvědčilo, neboť ke ztrátě věcí již došlo, odstraněním následku takového (již proběhlého) zásahu byl požadavek na náhradu škody, o němž bylo pojednáno shora, a rozhodně nelze dospět k závěru, že by (byť protiprávním) vystěhováním movitých věcí žalobkyně z předmětného bytu byla ve značné míře snížena její důstojnost nebo její vážnost ve společnosti. Při přijetí opačného výkladu by totiž bylo nutno dospět k závěru, že každé protiprávní jednání vůči fyzické osobě snižuje důstojnost a vážnost ve společnosti poškozené osoby, tedy i protiprávní jednání žalobkyně, která užívala předmětný byt bez právního důvodu, aniž by za jeho užívání cokoli platila, by takto poškozovalo majitelku bytu (zde žalovanou). Konečně i judikatura dovodila při výkladu citovaného zákonného ustanovení, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby. Platí zásada, podle níž, jestliže neoprávněný zásah do osobnosti byl způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou (nebo jinou fyzickou osobou) k realizaci činnosti této právnické osoby (nebo jiné fyzické osoby), kdy určujícím je existence místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby, pak v těchto případech občanskoprávní sankce podle § 13 obč. zák. postihují samotnou právnickou (nebo jinou fyzickou osobu) ve smyslu analogie § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 téhož zákona /obdobně srovnej [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. [obec]: [příjmení] - [právnická osoba], 2004, s. 166 an./ – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1293/2007. To však není případ zde souzené věci, kdy fyzická ani morální integrita žalobkyně postupem žalované narušena nebyla.

12. Lze tedy uzavřít, že na náhradu žalobkyní vznesených nároků tehdejší platné právo nepamatovalo, tudíž tyto po právu nemohly být vzneseny.

13. Nicméně nelze přehlédnout, že v mezidobí byl přijat zákon č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník. Podle jeho ust. § 3079 odst. 2 nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona. Komentářová literatura k citovanému ustanovení podává výklad, že Podstatou této úpravy je překročení limitu okamžiku porušení zákona v případech, kdy ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebylo soudem rozhodnuto o nároku na náhradu škody (bez ohledu na to, kdy byla podána žaloba). Pak se může uplatnit nový předpis za mimořádných důvodů zvláštního zřetele hodných, kdy s přímým odkazem na § 2 odst. 3 by setrvání na dosavadní úpravě znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (posuzováno z pohledu dopadu na poškozeného). Již tato poněkud expresivní formulace podtrhuje výjimečnost situací, za nichž lze toto netradiční přechodné ustanovení použít. Jde o náhradu nemajetkové újmy, nikoliv škody. Důvodová zpráva slovy, že má na mysli„ především případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné“ a že má být škůdce zavázán„ k náhradě i nemajetkové újmy těm, kdo způsobenou škodu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit“, jednoznačně cílí na § [číslo], používající tutéž formulaci. Úmysl zákonodárce tedy směřuje k tomu, aby za podmínek popsaných v bodech 6 a 7 výkladu komentovaného ustanovení byla dána možnost odčinit nemateriální újmu tzv. druhotné oběti, případně oběti přímé, nejde-li o typový nárok či zásah do základních hodnot chráněných první částí zákona. Pokud by dosavadní předpis takový nárok nezakládal, šlo by skutečně o pravou zpětnou účinnost. Nelze však přehlédnout, že před [datum] byly nedostatky právní úpravy ohledně nemajetkové újmy doháněny cestou žalob na ochranu osobnosti, na jejichž základě bylo přiznáváno přiměřené zadostiučinění v obdobných případech i podle dosavadní úpravy. Kromě toho od [datum] mohou a mají rozhodovat o nemajetkové újmě též trestní soudy v adhezním řízení (§ 43 tr. řádu), aniž by tomu odpovídala výslovná hmotněprávní úprava. Nemá-li tedy toto přechodné ustanovení narušit princip zákazu retroaktivity, je třeba je vyložit ústavně konformním způsobem tak, že umožňuje za podmínek popsaných shora přiznat a podle nového zákona právně kvalifikovat náhradu takové nemajetkové újmy, která mohla být přiznána již dříve, byť neměla vedle ochrany osobnosti své výslovné zákonné podřazení (např. náhrada za ztrátu osoby blízké, nároky obětí trestné činnosti).

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani dle tohoto zákonného ustanovení žalobkyni odškodnění jí tvrzení imateriální újmy přiznat nelze, neboť žalovaná nezpůsobila škodu z touhy ničit, ublížit nebo z jiné obzvlášť zavrženíhodné pohnutky. Žalovaná se toliko snažila získat zpět do své dispozice jí vlastněný byt, který žalobkyně po dlouhou dobu užívala bez právního důvodu, aniž by za jeho užívání cokoli platila. Lze tedy konstatovat, že jednání žalované, byť contra legem, bylo pouhou reakcí na rovněž cotra legem jednání žalobkyně a nikoli výrazem touhy ničit či ublížit. Jednání žalované samo o sobě tedy není mimořádným důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by žalobkyni měla být přiznána náhrada nemajetkové újmy podle ust. § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.

15. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že byť žalobkyní uplatněné nároky na náhradu imateriální újmy z titulu„ ztráty lidskosti“ a„ zničení celoživotní práce“ nejsou promlčeny, nemá na jejich náhradu žalobkyně po právu nárok. Proto rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný v odvoláním napadených výrocích potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř. a to včetně správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení. Meritem odvolacího řízení byla částka [částka] Náklady řízení na straně žalované jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif - AT), a to za jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) za [částka], a dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby za [částka] (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 4 AT) a 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) ve výši [částka] Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí [částka]. Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. O odměně advokátky žalobkyně v odvolacím řízení rozhodne nalézací soud samostatným usnesením.

Poučení