11 Co 411/2021

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 20 C 11/2019 - 369, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 20 C 11/2019 – 402, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., IV., X., XI. potvrzuje; ve výroku VI. se mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s 8,05% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky [částka], [částka], [částka], to vše se specifikovaným úrokem z prodlení (výroky I., III., V.), zamítl žalobu co do částek [částka] s příslušenstvím (výrok II.) [částka] s příslušenstvím (výrok IV.), [částka] s příslušenstvím (výrok VI.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu na internetových stránkách žalované ve specifikovaném znění (výrok VII.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat omluvu ve specifikovaném znění uvedeným subjektům (výrok VIII.), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok IX.), doplňujícím usnesením doplnil výroky X. a XI., kterými zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení státu ve výši [částka] a žalovanou ve výši [částka] (výroky X. a XI.).

2. Vycházel z toho, že žalobce se domáhal zaplacení uvedených částek a omluvy jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], požadoval zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, za nezákonně vykonanou vazbu a náhradu škody za ušlý výdělek a za náklady právního zastoupení. Žalovaná v průběhu řízení zaplatila žalobci náklady právního zastoupení ve výši [částka], ve zbývající části vzal žalobce žalobu ohledně tohoto nároku zpět a řízení bylo zastaveno. Žalovaná dále žalobci zaplatila zadostiučinění za vykonanou vazbu ve výši [částka]. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování obsahem příslušného trestního spisu, listinnými důkazy, účastnickým výslechem žalobce a výslechy svědků. Po provedeném dokazování vycházel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne [datum] bylo žalobci sděleno obvinění ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže ve stadiu přípravy, stížnost žalobce byla zamítnuta usnesením státního zastupitelství ze dne [datum], Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum] žalobce zprostil obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne [datum] zamítl. Ředitel krajského ředitelství Policie hl. m. [obec] rozhodnutím ze dne [datum] propustil žalobce ze služebního poměru příslušníka policie, neboť žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky loupeže ve stadiu přípravy, odvolání žalobce zamítl policejní prezident rozhodnutím ze dne [datum], Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 8 Ad 6/2016-80, k žalobě žalobce obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce působil jako rozhodčí Fotbalové asociace České republiky, v roce 2014 v daňovém přiznání z této činnosti vykázal příjmy [částka] a výdaje [částka], rozdíl mezi příjmy a výdaji činil [částka]. Fotbalová asociace České republiky potvrdila, že z nominační listiny rozhodčích profesionálních soutěží byl žalobce vyřazen v přímé souvislosti s trestním řízením vedeným proti jeho osobě z důvodu ochrany dobrého jména asociace, důvodem vyřazení nebyly jeho výkony v pozici rozhodčího, k jeho vyřazení by bez existence trestního řízení nedošlo ani v následujícím období, výše odměn by byla přinejmenším obdobná té z doby předcházející vyřazení z nominační listiny. Podle řádu rozhodčích a delegátů Fotbalové asociace České republiky se za bezúhonnou pro účely stanov a předpisů na jejich základě vydaných nepovažuje osoba, která má záznam v rejstříku trestů. V článcích zveřejněných ve sdělovacích prostředcích byly uvedeny informace o obvinění žalobce z trestné činnosti, o tom, že je policista a fotbalový rozhodčí, média informovala o tom, že žalobce měl kontroverzní pověst muže úzce napojeného na místopředsedu fotbalové asociace [jméno] [příjmení], žalobce se zapletl s albánským gangem, který chtěl vykrást vilu známého politika a měl se chystat i na ministra [jméno] [příjmení]. Žalobce i slyšení svědci vypovídali o tom, jaké důsledky pro žalobce mělo uvedené trestní stíhání. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 1, § 2, § 5, § 7, § 8, § 9, § 10, § 31a zák. č. 82/98 Sb. a zabýval se důvodností jednotlivých žalobcem uplatněných nároků. K zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena trestním stíháním, uvedl, že nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání, žalobce se nepodílel na zahájení trestního stíhání ani si trestní stíhání sám nezavinil. Soud konstatoval, že základ nároku je v daném případě dán, neboť usnesení o sdělení obvinění je s ohledem na následné zproštění obžaloby nezákonným rozhodnutím. Žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 8 - 15 let, byl trestně stíhán v době od [datum] do [datum]. Slyšení svědci uvedli, že na žalobce nahlíželi nadále jako na nevinného, taktéž jeho rodina věřila v jeho nevinu, pouze někteří kolegové v práci na něj hleděli jako na vinného, stíhání žalobce se negativně projevilo na jeho psychické stránce, nevyhledal však odbornou lékařskou pomoc. Žalobce těžce nesl své stíhání z hlediska rodiny, zejména svých dětí, které musely čelit negativním reakcím ze strany vrstevníků, zpráva psychologického poradenství hovoří o emoční labilitě syna žalobce. Žalobce byl propuštěn ze služebního poměru, rozhodnutí bylo soudem zrušeno až po skončení trestního stíhání, nelze však dospět k závěru o zničení profesního života žalobce, když žalobce se po rozhodnutí soudu vrátil zpět do služebního poměru na stejné místo. V rámci fotbalového prostředí se nectí presumpce neviny, trestní stíhání žalobce bylo medializováno v celostátním tisku, bylo zveřejněno jeho jméno i příjmení, nebyl však zjištěn excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které by mohlo mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. Medializace byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, aniž by se orgány činné v trestním řízení dopustily neodpovídající medializace případu, medializaci proto nelze státu přičítat k tíži. Ohledně porovnání případu žalobce s jinými případy žalobce žádné srovnání nenabídl, soud prvního stupně proto provedl porovnání s dvěma jinými případy, jejichž okolnosti popsal. Po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpovídající finanční zadostiučinění za újmu žalobce způsobenou nezákonným rozhodnutím činí [částka]. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem vazby, soud prvního stupně konstatoval, že vazba žalobce trvala 204 dnů, žalobce pobyt ve vazbě špatně psychicky snášel, měl obavy z fyzického napadení, neboť byl policistou, obával se o svou rodinu, když se dozvěděl o jejích finančních problémech, špatně snášel absenci styku s dětmi, následky na zdravotní stav syna žalobce nebyly v řízení prokázány přes poučení dle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně rovněž provedl srovnání s jiným případem vazebně stíhané osoby, jehož okolnosti popsal, a dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění za nezákonnou vazbu považuje částku [částka] za 1 den vazby, celkem tedy [částka], z čehož žalovaná již plnila částku [částka]. K ušlému zisku soud prvního stupně uvedl, že žalobce byl vyřazen z nominační listiny rozhodčích v přímé souvislosti s jeho trestním stíháním, z vnitřních předpisů fotbalové asociace však nevyplývá, že by trestní stíhání mělo mít vliv na postavení rozhodčího, za bezúhonnou osobu se považuje osoba, která nemá záznam v rejstříku trestů, tedy i osoba, proti které je vedeno trestní stíhání. Rozhodnutí komise rozhodčích o vyřazení žalobce z nominační listiny tak bylo v rozporu s vnitřními předpisy Fotbalové asociace České republiky. Samotné trestní stíhání nevylučovalo žalobce z výkonu funkce rozhodčího, a nelze dovodit odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob (komise fotbalové asociace), které měly vědět, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se stíhaná osoba dopustila trestného činu či jiného závadného jednání. Žalobce se dobrovolně stal členem Fotbalové asociace České republiky, přijal funkci rozhodčího, a musel si tedy být vědom, že jeho působení závisí pouze na rozhodování úzkého okruhu soukromých osob. Z tohoto důvodu není dána existence příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a tvrzeným ušlým ziskem požadovaným za dobu trvání trestního stíhání. Odlišná situace je v období, kdy žalobce vykonával vazbu, neboť v této době fyzicky nemohl funkci rozhodčího vykonávat, a vznikla mu tak škoda v podobě ušlého zisku, při stanovení výše této škody soud prvního stupně vycházel z daňového přiznání žalobce za předcházející rok 2014, kdy rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji činil [částka] za rok, ve vazbě žalobce strávil 204 dnů, čemuž odpovídá škoda ve formě ušlého zisku ve výši [částka]. Veden těmito závěry soud prvního stupně výroky I., III. a V. žalobě částečně vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl, o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když podrobně odůvodnil míru úspěchu žalobce i žalované ve věci, a doplňujícím usnesením rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, které byly vynaloženy v souvislosti s proplacením svědečného, kde rovněž vycházel z míry procesního úspěchu účastníků.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním přiznané ve výši [částka] považoval za nepřiměřeně nízké a vytýkal soudu prvního stupně, že nezohlednil řadu jím tvrzených skutečností. Uvedl, že trestní stíhání bylo vyvoláno policejní provokací, v rámci které se utajovaný svědek stal živým nástrojem policie, fakticky tak vnukl rozhodnutí trestný čin spáchat, což je v právním státu nepřípustné. V době zahájení trestního stíhání byl žalobce bezúhonným policistou, jeho stíháním bylo popřeno vše, v co jako policista věřil, jeho starší syn se psychicky zhroutil. Ve fotbalovém prostředí byl známou osobností, o trestním stíhání byla pravidelně informována veřejnost ze strany médií, což poškodilo jeho dobré jméno, výkon funkce rozhodčího nejvyšších fotbalových soutěží pro něho znamenal nejen zdroj příjmu, ale také prestiže, jeho profesní život byl tedy značně zasažen, byl navždy vyřazen z možnosti ucházet se o funkci rozhodčího v mezinárodních soutěžích. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21, kde byly posuzovány nároky poškozeného politika, který přišel o možnost kandidovat v parlamentních volbách, a vyslovil přesvědčení, že obdobné závěry je třeba vztáhnout i na fotbalového rozhodčího. Další výkon profese policisty pro něho byl s ohledem na atmosféru na pracovišti neudržitelný, kolegové se k němu chovali podezřívavě a vyhýbali se mu, i přes zproštění obžaloby tak jeho návrat fakticky nebyl dlouhodobě udržitelný. Z článků uveřejněných v médiích ještě ve stadiu přípravného řízení bylo zřejmé, že média byla podrobně informována, takovéto informace se k nim mohly dostat jen ze strany orgánů činných v trestním řízení, přičemž přípravná fáze trestního řízení je neveřejná. Nesouhlasil ani s porovnáním jeho případu s jinými dvěma případy soudem prvního stupně, neboť jeho případ je značně specifický, samotnému se mu nepodařilo vyhledat kauzu, která by byla s jeho případem srovnatelná. Pokud jde o výkon vazby, měl obavy z napadení své osoby, neboť byl policistou, rovněž byl živitelem rodiny a špatně snášel absenci styku s dětmi, které na něho byly fixovány, ve vazbě se ocitl v důsledku trestního stíhání vyvolaného policejním provokatérem, kvůli vazebnímu stíhání se jeho starší syn psychicky zhroutil, celá rodina se ocitla bez prostředků, byl odstřižen od fotbalového prostředí a nemohl vykonávat funkci rozhodčího. Má proto za to, že odškodnění mělo být stanoveno v nejvyšší částce daného rozmezí [částka] za den výkonu vazby. K ušlému zisku uvedl, že přístup soudu prvního stupně je formalistický a nepřihlíží ke specifikům fotbalového prostředí, jeho případ je porovnatelný s případem veřejně známého politika, mezi nejzásadnější požadované vlastnosti rozhodčího na nejvyšší úrovni patří jeho věrohodnost, jde tedy o funkci srovnatelnou s veřejnou funkcí politika, z potvrzení fotbalové asociace je přitom zřejmé, že z nominační listiny rozhodčích byl vyřazen pouze v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním. Závěrem navrhl, aby v zamítavých výrocích II., IV. a VI. byl napadený rozsudek změněn a žalobě bylo zcela vyhověno. Žalobce podal rovněž odvolání proti doplňujícímu usnesení, kde poukázal na obsah jeho odvolání proti napadenému rozsudku a navrhl usnesení změnit tak, že náklady řízení je povinna zaplatit žalovaná.

4. Žalovaná podala odvolání pouze proti doplňujícímu usnesení s tím, že není možné, aby stát platil jakékoliv náklady sám sobě, poukázala na ustanovení § 66 odst. 1 zák. č. 218/2000 Sb., z něhož vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti jakožto správce kapitoly soudům jako organizačním složkám v jeho působnosti náklady řízení nenahrazuje. Není naplněna ani hypotéza § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť u žalované jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/91 Sb. Závěrem navrhla, aby odvolací soud výrok XI. změnil tak, že České republice se proti žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná uvedla, že není relevantní argumentace, že při stanovení výše zadostiučinění mělo být přihlédnuto k policejní provokaci, neboť k osobě žalobce byl vztažen jiný důvod zproštění obžaloby, zvýšený zájem médií vyplýval ze spojení žalobce s kontroverzní a vlivnou postavou českého fotbalu [jméno] [příjmení], závěr, že informace o věci se k médiím mohly dostat jen ze strany orgánů činných v trestním řízení, je neudržitelný, neboť ve věci vystupovalo pět obžalovaných, jejich obhájci, poškozený a mnoho dalších svědků. Žalobce rovněž neuváděl, že by se kdy ucházel o pozici fotbalového rozhodčího v mezinárodních soutěžích. Poukázala rovněž na další případ k možnému srovnání s případem žalobce ohledně poskytnutého zadostiučinění.

6. Odvolací soud při odvolacím jednání seznámil účastníky s žalovanou poukazovaným řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 215/2018, kde byl poškozený stíhán jako policista pro zneužití pravomoci veřejného činitele a přijetí úplatku, hrozilo mu odnětí svobody v době 3 - 10 let, stíhání trvalo 2 roky a 10 měsíců, z důvodu stíhání byl propuštěn od policie, stíhání mělo za následek rozvod jeho manželství, bylo mu přiznáno zadostiučinění ve výši [částka]. Dále odvolací soud seznámil při odvolacím jednání účastníky s dalším případem známým mu z jeho činnosti, a to věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 226/2016, kde byl poškozený stíhán pro těžké ublížení na zdraví a výtržnictví, hrozil mu trest odnětí svobody až 10 let, řízení trvalo 13 měsíců, bylo zasaženo do profesního života poškozeného v oblasti jeho podnikání, v průběhu řízení byl nepravomocně odsouzen a bylo mu přiznáno zadostiučinění ve výši [částka].

7. Následně odvolací soud přezkoumal z podnětu obou odvolání a v jejich mezích napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal odvolání žalobce částečně důvodným.

8. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, provedené důkazy hodnotil způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým závěrům, a i odvolací soud z jeho zjištění vychází, doplnil pouze zjištění o dvou dalších případech pro možné srovnání s případem žalobce, jak jsou popsány výše.

9. Soud prvního stupně správně konstatoval, že v daném případě je odpovědnostní titul dán (§ 7, § 8, § 9 zák. č. 82/98 Sb.), s ohledem na konečné zprošťující rozhodnutí je rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nezákonným rozhodnutím, na žalobci rovněž byla vykonána vazba. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo na straně žalobce ke vzniku újmy, za niž je třeba poskytnout zadostiučinění, pouhé konstatování porušení práva ve spojení s omluvou nelze v případě daného trestního stíhání ani v případě vykonané vazby považovat za dostačující, žalobci tak přísluší finanční satisfakce ve smyslu § 31a cit. zák., žalobci rovněž vznikla škoda v podobě ušlého zisku.

10. Při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu hodnotil povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Správně konstatoval, že žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 8 - 15 let, hrozil mu tedy nepodmíněný trest odnětí svobody. Trestní stíhání mělo dopady do osobnostní sféry žalobce, negativně na něho působilo po psychické stránce, těžce nesl své stíhání z hlediska rodiny, zejména svých dětí, žalobce však nebyl nucen vyhledat odbornou lékařskou pomoc, rovněž poškození zdraví jeho syna v souvislosti s trestním stíháním či vazbou nebylo prokázáno, zpráva psychologického poradenství hovoří pouze o emoční labilitě syna žalobce. Žalobce byl rovněž propuštěn ze služebního poměru, toto rozhodnutí však bylo následně rozhodnutím soudu zrušeno a po skončení trestního stíhání se žalobce vrátil na původní místo, skutečnost, že následně považoval své působení u Policie ČR za neudržitelné, nelze přičítat k tíži státu, eventuální nevhodné chování jiných policistů ve vztahu k žalobci za stavu, kdy žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby, je přičitatelné pouze těmto osobám, které přesto, že působí ve funkci policistů, nectí presumpci neviny. Totéž je třeba konstatovat ve vztahu k dopadům trestního stíhání na výkon činnosti žalobce coby fotbalového rozhodčího, neboť jak správně konstatoval soud prvního stupně, samotné vnitřní předpisy Fotbalové asociace České republiky za bezúhonnou označují osobu, která nemá záznam v rejstříku trestů, samo trestní stíhání tedy nebylo objektivní překážkou pro výkon funkce rozhodčího, pokud však přesto příslušné orgány fotbalové asociace rozhodly jinak a vyřadily žalobce z nominační listiny rozhodčích profesionálního fotbalu, jednalo se o jejich rozhodnutí, za něž nelze přičítat odpovědnost státu. Poukaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21 není případný, neboť pozici fotbalového rozhodčího nelze porovnávat s aktivním politikem kandidujícím v parlamentních volbách, Ústavní soud v daném rozhodnutí výslovně poukázal na to, že se jednalo o významného politika působícího dlouhá léta ve významných funkcích, kterému byl znemožněn návrat do politického života v důsledku trestního stíhání, poukázal zároveň na volnou soutěž politických stran jako základ demokratického právního státu, přičemž neodůvodněný zásah státu v podobě nedůvodného trestního stíhání je potenciálním rizikem pro samotnou demokracii. Tyto závěry však na fotbalového rozhodčího vztáhnout nelze, neboť byť se jedná o známou osobnost ve sportu sledovaném širokou veřejností, jde stále pouze o soukromou aktivitu bez jakéhokoliv dopadu do fungování demokratického právního státu. Závěry uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu proto nelze rozšiřovat do soukromé sféry, přijetím argumentace žalobce by jistě bylo možno konstatovat, že požadavek na důvěryhodnost se vztahuje nejen na fotbalové rozhodčí, ale rovněž na osoby působící ve zdravotnictví, školství, bankovnictví, pojišťovnictví a dalších oblastech života, a při akceptaci tohoto přístupu by stát fakticky rezignoval na ctění zásady presumpce neviny a posvěcoval činnost subjektů, které tuto zásadu nectí a pouze z důvodu vedení trestního stíhání proti určité osobě v rozporu s touto zásadou přijímají proti ní sankční opatření. Pokud jde o medializaci případu, soud prvního stupně správně konstatoval, že medializace byla důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, nebyl zjištěn excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, média pouze obecně informovala o průběhu trestního řízení, informovala o tom, že žalobce měl kontroverzní pověst muže úzce napojeného na místopředsedu fotbalové asociace [jméno] [příjmení], což nemá žádnou souvislost s trestním řízením, a právě tato skutečnost byla rovněž důvodem pro zvýšený zájem médií. Poukazuje-li žalobce na to, že informace o trestním stíhání se objevovaly již v průběhu neveřejné fáze přípravného řízení, lze souhlasit s tím, že jde o pouhou spekulaci, že by orgány činné v trestním řízení nezákonně poskytovaly informace v tomto smyslu, tyto„ úniky“ informací mohly stejně tak pocházet od ostatních spoluobviněných, případně jejich advokátů, nelze tedy dospět k závěru o závadovém jednání orgánů činných v trestním řízení v tomto smyslu, který by bylo možno státu přičítat k tíži. K poukazu žalobce na policejní provokaci je třeba uvést, že tato skutečnost byla důvodem pro zproštění obžaloby v případě spoluobžalovaných žalobce, nikoliv však v jeho případě, neboť žalobce byl zproštěn obžaloby z toho důvodu, že se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro nějž byl jako obžalovaný stíhán, nikoliv proto, že by jeho jednání bylo důsledkem policejní provokace. Soud prvního stupně rovněž provedl komparaci s jinými případy, byť lze souhlasit se žalobcem v tom, že se nejedná o případy zcela porovnatelné s případem žalobce, takovýto případ nebyl označen žalobcem ani žalovanou a nedohledal jej ani odvolací soud, přesto však lze určitou komparaci provést u osob stíhaných pro trestné činy, za něž rovněž hrozí vyšší trestní sazba, byť žalobce byl ohrožen sazbou v ještě vyšším rozsahu, tuto komparaci soud prvního stupně provedl a odvolací soud ji částečně doplnil o 2 případy, kde poškozeným byla přiznána nižší satisfakce, než v případě žalobce, v případech posuzovaných soudem prvního stupně pak je třeba zdůraznit, že se jednalo o osoby, jejichž stíhání trvalo podstatně delší dobu (6, resp. 8 let). Soud prvního stupně správně hodnotil i dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, správně konstatoval, že jeho rodinní příslušníci věřili v jeho nevinu, a vzájemné vztahy v rodině nebyly narušeny proto, že by ostatní členové rodiny žalobce vnímali jako pachatele trestné činnosti. Doba trvání trestního stíhání nebyla dobou nepřiměřenou, nelze ji označit ani za nijak objektivně dlouhou, v průběhu řízení nedošlo ani k nepravomocnému odsouzení žalobce, trestní stíhání trvalo od [datum] do [datum]. Při zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného žalobce a i při porovnání s jinými uvedenými případy odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným finančním zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání je částka [částka] a nikoli soudem prvního stupně stanovených [částka], pouze v této části odvolací soud shledal odvolání žalobce důvodným.

11. Při úvaze o výši odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu jsou kritérii povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobnostní sféře poškozeného. Nejvyšší soud orientačně v judikatuře vymezil částku v rozmezí 500 - [částka] za jeden den trvání vazby. V souzené věci byl žalobce ve vazbě držen 204 dnů, pobyt ve vazbě špatně psychicky snášel, měl obavy z fyzického napadení, neboť byl policistou, obával se o svou rodinu, když se dozvěděl o jejích finančních problémech, špatně snášel absenci styku s dětmi. Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že by výše odškodnění měla být blíže horní hranici stanovené Nejvyšším soudem, soud prvního stupně správně poukázal i na jiný případ, kde skutečně docházelo k fyzickému napadání poškozeného ze strany spoluvězňů a poškozený musel být opakovaně překládán na jiné cely, k čemuž v případě žalobce nedošlo. K poukazu žalobce na trestní stíhání vyvolané policejním provokatérem se odvolací soud vyjádřil již výše, ani rozhodnutí o vazbě nijak nesouviselo s tím, že by žalobce byl v jakémkoliv kontaktu s policejním provokatérem, jehož kontakty se omezovaly pouze na ostatní spoluobviněné. Při zohlednění všech těchto skutečností správně zjištěných soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje s tím, že žalobci přísluší zadostiučinění za nezákonnou vazbu ve výši [částka] za den, tedy celkem [částka] při zohlednění již žalovanou vyplacené částky [částka].

12. K otázce ušlého zisku odvolací soud odkazuje na výše uvedené závěry ohledně vyřazení žalobce z nominační listiny rozhodčích profesionálního fotbalu a opakuje, že toto rozhodnutí bylo pouze věcí příslušného orgánu Fotbalové asociace České republiky a nemá příčinnou souvislost se samotným vedením trestního stíhání, soud prvního stupně správně konstatoval, že o ušlém zisku žalobce lze hovořit pouze v období, kdy na žalobci byla vykonána vazba. Soud prvního stupně rovněž správně určil výši tohoto nároku, pokud vycházel z daňového přiznání žalobce za předcházející rok, kde žalobce vykazoval příjmy z činnosti fotbalového rozhodčího, od těchto příjmů však je nutno odečíst rovněž výdaje, které s touto činností souvisí, neboť v případě, že by žalobce nebyl vazebně stíhán a mohl vykonávat činnost fotbalového rozhodčího, by nepochybně vedle získaných příjmů vynakládal obdobné výdaje jako v době, kdy tuto činnost vykonával.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, ve výroku VI. jej změnil podle § 220 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. pouze tak, že přiznal žalobci zadostiučinění v další částce [částka], jinak jej potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

14. Soud prvního stupně nepochybil ani tím, pokud s poukazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. doplňujícím usnesením uložil žalobci i žalované nahradit náklady řízení vzniklé státu v souvislosti s vyplacením svědečného. K odvolacím námitkám žalované je třeba uvést, že stát má postavení účastníka civilního řízení se všemi důsledky, poukaz na ustanovení § 66 odst. 1 zák. č. 218/2000 Sb. není případný, neboť jinak stanoví právě občanský soudní řád v § 148, navíc nejde o vzájemné poskytování plnění mezi organizačními složkami státu, ale o povinnost vyplývající z procesního práva upínající se k výsledku civilního řízení. Pokud by stát jako účastníka řízení neměla stíhat náhradová povinnost ve vztahu k nákladům řízení státu, muselo by to být v občanském soudním řádu výslovně upraveno, obdobně lze poukázat na žalovanou zmíněné ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/91 Sb., dle něhož je Česká republika osvobozena od soudních poplatků, takovéto ustanovení však ve vztahu k náhradové povinnosti ve vztahu ke státu v § 148 o. s. ř. obsaženo není. Skutečnost, že žalovaná je ze zákona osvobozena od soudních poplatků, neznamená, že by ji nestíhala tato povinnost, § 148 odst. 1 o. s. ř. nehovoří o zákonném osvobození od soudních poplatků, ale o předpokladech pro osvobození od soudních poplatků, jak je upravuje § 138 o. s. ř., o tom však v případě státu uvažovat nelze. Z tohoto důvodu odvolací soud potvrdil jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. rovněž výroky X. a XI. napadeného rozsudku.

15. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Soud prvního stupně v bodu 61 napadeného rozsudku vyčerpávajícím způsobem podrobně vysvětlil míru úspěchu a neúspěchu účastníků v tomto řízení, přičemž správně vycházel z tarifních hodnot jednotlivých nároků, změnou napadeného rozsudku v tom smyslu, že žalobci bylo přiznáno dalších [částka] z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, se na procesním úspěchu účastníků vyjádřeném soudem prvního stupně nic nemění, neboť se stále jedná o nárok charakterizovaný tarifní hodnotou [částka]. V řízení před soudem prvního stupně tedy žalobce měl úspěch v rozsahu 32,75 % a neúspěch v rozsahu 67,25 %. V odvolacím řízení již předmětem řízení byly pouze 3 nároky, procentuální úspěch je tedy jiný, jde o tarifní hodnoty ve výši [částka] (napadený výrok II.) a [částka] + [částka] (napadené výroky IV. a VI.), žalobce měl úspěch v rozsahu [částka] (byl úspěšný ohledně navýšení nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání) a ve zbývající části byl v odvolacím řízení neúspěšný, míra jeho úspěchu tedy představuje 5,78 % a neúspěchu 94,22 %, z čehož vyplývá nárok žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 88,44 %. Za řízení před soudem prvního stupně tedy žalované přísluší náhrada nákladů řízení ve výši správně vyčíslené soudem prvního stupně částkou [částka], v odvolacím řízení žalované vznikly náklady v podobě paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za 4 úkony (odvolání proti napadenému rozsudku, vyjádření k odvolání žalobce, příprava účasti na odvolacím jednání a účast na odvolacím jednání), 88,44 % z částky [částka] činí [částka], a náklady řízení před soudy obou stupňů tedy [částka].

16. Ve výrocích I., III., V., VII. a VIII. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláními nedotčen.

Poučení