11 Co 60/2022- 98

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Elišky Galiazzo v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 74/2021 - 79, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 42 Nc 151/2017 (dále též„ namítané řízení“). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce se předběžně se svým nárokem obrátil dne [datum] na žalovanou. Ta dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne [datum]. Nalézací soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 42 Nc 151/2017, z něhož vzal za prokázaný průběh celého řízení. Zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále též„ zákon“ nebo„ OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval. Nejprve se soud zabýval nárokem žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] z titulu nepřiměřené délky řízení, přičemž vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od [datum], kdy žalobce jakožto otec podal návrh na úpravu poměrů k nezletilé dceři, do [datum], kdy řízení bylo pravomocně ukončeno na základě rozhodnutí Krajského soudu v Praze, tedy celkem tři roky. Zabýval se jednotlivými kritérii podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení - soud dospěl k závěru, že v řízení bylo postupováno plynule, bez delších prodlev a průtahů, procesní postup soudu směřoval k rozhodnutí ve věci. Návrh žalobce na úpravu styku s nezletilou byl vyloučen k samostatnému projednání dne [datum], přičemž následující procesní úkon v tomto řízení byl až dne [datum], avšak soud současně řešil i návrh matky ze dne [datum] na úpravu poměrů k nezletilé (péče + výživa). Kritérium počtu soudní soustavy - soud konstatoval, že s procesními rozhodnutími v řízení o návrhu otce se věc dvakrát nacházela u odvolacího soudu (odvolání do nařízení předběžného opatření) a ve věci samé rozhodoval jednou soud nalézací a jednou soud odvolací. V současně vedeném řízení o návrhu matky se věc nacházela s procesními rozhodnutími u odvolacího soudu třikrát (o návrhu na vydání předběžného opatření) a ve věci samé rozhodoval jednou soud nalézací a jednou soud odvolací. Nalézací soud zdůraznil, že nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je logické, že takovýto postup se může podílet na celkové délce řízení, neboť se s těmito procesními návrhy musí orgány státu vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což vede k prodloužení délky řízení, jako v tomto případě. Tuto skutečnost však nelze přisuzovat ani k tíží žalované. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na dvou stupních soudní soustavy, jak stran procesních rozhodnutí, tak stran věci samé, což přispělo k celkové délce posuzovaného řízení. Kritérium složitosti řízení - soud uvedenou věc hodnotil jako obtížnější jak po stránce skutkové, tak po stránce procesní. U skutkové stránky věci soud zjistil, že v řízení byli vyslechnuti účastníci řízení a byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na klinickou psychologii. Po procesní stránce soud hodnotil věc jako obtížnější z důvodu, že v rámci řízení se soud musel vypořádat s několika procesními návrhy, a to jednak s návrhy na vydání předběžného opatření (dva návrhy), s návrhem na výkon rozhodnutí stran neplnění povinnosti matkou na základě vydaného předběžného opatření (třikrát). V rámci souběžně probíhajícího řízení o návrhu matky pak soud rozhodoval dvakrát o návrhu na vydání předběžného opatření, jedenkrát o návrhu na prodloužení předběžného opatření. Soud podotkl, že sice posuzoval délku řízení o návrhu otce ze dne [datum], avšak musel přihlédnout i k řízení, které bylo o návrhu matky ze dne [datum] vedeno souběžně, neboť i v tomto řízení musel soud vykonávat procesní úkony, což mělo z hlediska časové vytíženosti soudu vliv i na délku řízení. Soud musel v obou řízeních vykonávat procesní úkony souběžně. Zdůraznil rovněž, že prvotním zájmem soudu v opatrovnickém řízení je zájem nezletilého dítěte, a soud tedy v rámci opatrovnického řízení není vázán pořadím, v jakém návrhy účastníků jsou podávány. Jedině soud musí posoudit, který z podaných návrhů je nejpodstatnější, přičemž hlavně sleduje ochranu nezletilého dítěte. O takto prioritně stanoveném návrhu soud také prvotně rozhodne (zejména za situace, kdy je řízení zahlceno procesními návrhy účastníků). Konstatoval, že o úpravě poměrů nezletilé bylo pravomocně rozhodnuto již dne [datum]. Oba soudy se musely opakovaně zabývat návrhy otce na vydání předběžného opatření, včetně podaných odvolání, přičemž tyto návrhy mají výraznou prioritu, neboť o nich musí být rozhodnuto bezodkladně, což klade časové nároky na práci soudu. Kritérium chování žalobce v rámci řízení - soud konstatoval, že žalobce se na celkové délce řízení žádným způsobem nepodílel, naopak svým procesním postupem se snažil o urychlení posuzovaného řízení, a to dotazy na předsedkyni senátu stran stavu řízení či stížnostmi na délku řízení, které směřovaly k předsedovi Okresního soudu v Mělníku. Kritérium významu řízení pro poškozeného - soud odkázal na závěry Evropského soudu pro lidská práva, dle nichž tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiné. Následně soud dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a posuzované řízení vzhledem k počtu stupňů soudní soustavy, na kterých se věc nacházela, procesním úkonům soudu, neexistenci nečinnosti, prodlev či průtahů a dále vzhledem k tomu, že souběžně bylo projednáváno ještě řízení o návrhu matky ze dne [datum], a s ohledem na celkovou dobu řízení se jednalo o dobu přiměřenou. Z tohoto důvodu žalobu stran tohoto nároku zamítl jako nedůvodnou. Pokud jde o nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka], kterou žalobce spatřoval v narušení rodinného života, v tom, že soudy žalobci neumožnily styk s nezletilým dítětem v době vedeného řízení, soud připomněl, že předpokladem odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, je existence 1) nesprávného úředního postupu, 2) vzniku nemajetkové újmy, 3) příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. V daném případě bylo zjištěno, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. Již tedy prvotní předpoklad odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu v tomto případě není naplněn, a již z tohoto důvodu nemůže být tento nárok žalobce opodstatněn. Nicméně v této souvislosti konstatoval, že příčinou toho, proč se žalobce nemohl řádně a více stýkat po dobu vedeného řízení o jeho návrhu s nezletilou, bylo jednání matky, která styky neumožňovala. Příčinou vzniku případné nemajetkové újmy v osobní sféře žalobce v podobě narušení jeho rodinného života a narušení vztahu mezi nezletilou a jím v uvedené době nebyl tedy nesprávný úřední postup soudu, nýbrž jednání a chování matky nezletilé, proto neshledal příčinnou souvislost mezi postupem státu a újmou vzniklou žalobci. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda (újma) ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody (újmy) může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Proto žalobu i v této části zamítl.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení, pokud dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Konstatoval, že namítané řízení o styku trvalo 3 roky, když podle § 471 odst. 2 z. ř. má soud povinnost rozhodovat v opatrovnickém řízení s největším urychlením a rozhodnout ve věci samé zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení. Tuto lhůtu soud 5x překročil. Důvody zvláštního zřetele hodné dle věty druhé § 471 odst. 2 z. ř. s., pro které by byla zákonná lhůta soudem překročena, žalobce nenalezl. Poukázal na průběh namítaného řízení a konstatoval, že návrh na úpravu styku bylo nutné projednat právě proto, že mu matka styk dobrovolně vůbec neumožňovala. Návrh byl podán v červenci 2017. Protože soud se stykem nezabýval a neprováděl ke styku žádné důkazy, a to až do dne [datum], byl otec nucen domáhat se alespoň provizorní úpravy styku opakovaným podáváním návrhů na předběžná opatření. Kdyby se soud stykem zabýval a provedl ke styku navržené důkazy dříve než po 2 letech a 4 měsících po podání návrhu na styk, nebyl by otec nucen navrhovat předběžná opatření, protože ve věci by soud rozhodl meritorně. Ostatně již samotné projednávání styku u soudu by matku vedlo k plnění jejích rodičovských povinností, tj. k tomu, aby otci ve styku nebránila. [obec] toho, aby soud ve smyslu § 474 odst. 2 z. ř. s. vedl matku k tomu, aby styk otci s dítětem umožnila, již při 1. jednání konaném dne [datum] vyloučil styk k samostatnému projednání, odmítl se stykem zabývat a odročil jednání ne neurčito, aniž by provedl ke styku jediný důkaz. To za situace, kdy byl soud otcem opakovaně upozorňován, že matka styku důsledně brání, a soudu toto muselo být zřejmé již ze samotného spisu. Ke styku nařídil soud první jednání až na den [datum]. V řízení o styk soud nejednal s nejvyšším urychlením, jak mu to ukládá zákon. Podávání návrhů otce na předběžná opatření o styku byla nutným důsledkem velmi pomalého vyřizování této věci opatrovnickým soudem, neboť bez předběžných opatření by žalobce svoji dceru vůbec neviděl. Nelze tedy souhlasit s tím, že soud, resp. stát, nemůže nést odpovědnost za to, že se řízení prodlužovalo v důsledku vyřizování předběžných opatření. Pokud by soud postupoval podle zákona ve věci styku s nejvyšším urychlením, návrhy na předběžná opatření by nemusely být podávány a soudem vyřizovány. Žalobce setrval na stanovisku, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, např. znalecký posudek nařídil soud až po urgenci otce, posudek byl zpracován až dne [datum] a soud nařídil jednání o styku až na den [datum]. Rozsudek byl napaden odvoláním. Spis s odvoláním ale soud I. stupně postoupil soudu odvolacímu až po stížnosti otce. Dále zdůraznil, že soud tím, že ve věci nerozhodl v přiměřené lhůtě, umožnil matce, aby žalobci dítě ke styku nedávala, a byl to soud, který v důsledku průtahů řízení umožnil, aby protiprávní stav trval. Protiprávní stav trval až do právní moci rozhodnutí o styku, a matka sama předem avizovala, že vyčká až do právní moci rozhodnutí o styku, kterým se bude při předávání dítěte otci řídit. Byla to sice matka, která primárně vztahy otce s dítětem narušila, právě proto podal otec návrh na určení styku s dítětem k soudu. Proto se soud významně podílel na tom, že mu byla způsobena újma v rodinném životě, kdy po dobu 3 let se s vlastní dcerou stýkat nemohl, neboť se v rozumné lhůtě rozhodnutí ve věci nedomohl. Nesprávný úřední postup zde podle žalobce je prokázán. Újma spočívající v téměř v neexistenci styků s vlastním dítětem podobu 3 let byla prokázána. Dle žalobce je to nemajetková újma podřazená pod újmu v rodinném životě, příčinná souvislost mezi újmou (neexistencí styků s dcerou po dobu 3 let) a neschopností soudu zajistit otci v přiměřené lhůtě vykonatelný nárok na styk pravomocným rozhodnutím dána je. Jakmile rozsudek o styku nabyl právní moci, otec se velmi rychle svého nároku na styk u jiného soudu a v jiném řízení (u Okresního soudu v Děčíně) domohl. Dle žalobce je tedy důvodný i návrh na zaplacení částky [částka] za újmu na rodinném životě. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

3. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila pouze tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku, a zároveň omluvila svoji neúčast u jednání odvolacího soudu, když souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti.

4. Odvolací soud postupoval za použití ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti žalované.

5. U jednání odvolacího soudu žalobce poukázal na Úmluvu o právech dítěte, z níž dovozoval, že každý z rodičů má právo na 50% péče o společné dítě. [příjmení] Úmluva je nadřazena českým zákonům a povinností státu je zajistit, aby byla realizována. Poukázal i na to, kdy byl rozsudek soudu I. stupně vyhlášen, kdy napsán a kdy s odvoláním postoupen odvolacímu soudu. Dále uvedl, že odvolací soud nikdy v namítaném řízení nepotvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Poukázal i na to, že později ve věci jednal Okresní soud v Děčíně, který se věnoval i mediaci a ve věci rozhodl v řádu tří měsíců.

6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která poskytují spolehlivý základ pro posouzení právní. Nalézací soud podrobně popsal průběh namítaného řízení, a z uvedeného skutkového zjištění jasně vyplývá, že v namítaném řízení nebylo možno rozhodnout meritorně ve lhůtě stanovené v ust. § 471 odst. 2 z. ř. s . Sám zákonodárce nepojal uvedenou lhůtu k vydání meritorního rozhodnutí jako nepřekročitelnou, když stanovil, že„ vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení“. Jinak řečeno, překročení této lhůty by bylo možno považovat za nesprávný úřední postup jen v případě, pokud by řízení nebylo po procesní a tím i časové stránce komplikováno dalšími nemeritorními návrhy, typicky návrhy na nařízení předběžného opatření, podáváním opravných prostředků do rozhodnutí o nich a rozsáhlejším dokazováním, typicky znaleckým, jak správně zjistil nalézací soud. Pokud je řízení takovými návrhy komplikováno, a věc musí být postupována odvolacímu soudu s opravnými prostředky proti těmto rozhodnutím, když pro rozhodnutí odvolacího soudu je nutný rovněž určitý časový interval, nelze logicky předpokládat, že by meritorní rozhodnutí ve věci mohlo být vydáno ve lhůtě shora citované. Navíc nelze odhlédnout od základní teze při posuzování, zda namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, tedy, že se v takovém případě nehodnotí, zda namítané řízení skončilo„ nejrychleji, jak mohlo“, ale zda netrvalo nepřiměřeně dlouho právě s přihlédnutím k jeho konkrétnímu průběhu. Pokud však o všech procesních návrzích bylo rozhodováno ve lhůtách přiměřených, za situace, kdy o takových návrzích musel soud rozhodnout prioritně a rovněž prioritně, je musel postoupit odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání, zcela logicky se prodloužila doba, kdy mohlo být rozhodnuto meritorně. Stejně tak nelze klást k tíži soudu, pokud některý z odvolatelů podá odvolání toliko tzv. blanketní formou a musí být soudem I. stupně vyzýván k doplnění odvolání a poučen o tom, jakým způsobem musí být odvolání doplněno, aby bylo možno o něm jednat. Takovou povinnost má soud uloženu přímo procesním předpisem, tudíž ji nemůže pominout ani s odůvodněním, že bez uvedené výzvy, k jejímuž splnění je nutno účastníku poskytnout další lhůtu, bude meritorně rozhodnuto rychleji.

8. Odvolací soud se proto ze shora uvedených důvodů zcela ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu v tom, že namítané řízení skončilo ve lhůtě přiměřené, a to právě vzhledem ke všem okolnostem jeho průběhu, jak byly zjištěny nalézacím soudem. Neobstojí ani námitka žalobce o tom, že soud I. stupně žádal o prodloužení lhůty k písemnému vypracování rozhodnutí a odvolacímu soudu předložil s odvoláním spis s průtahem. Nalézací soud zcela správně zjistil, že v pořadí první rozsudek soudu I. stupně byl vyhlášen dne [datum] a proti němu již dne [datum] podal otec odvolání, matka později blanketní formou. Druhý rozsudek byl vyhlášen dne [datum] a otec podal odvolání dne [datum], čili soud I. stupně musel vypracovat rozsudek ve lhůtě stanovené zákonem. Pokud pak byla matka, která rovněž podala odvolání, vyzývána k jeho doplnění, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži státu. Pokud bylo odročováno odvolací jednání, došlo k tomu z důvodu opatření předsedy krajského soudu z důvodu vyhlášeného nouzového stavu, takže ani tuto časovou prodlevu při projednání odvolání nelze klást k tíži státu.

9. Nelze přehlédnout, že žalobce žalobou uplatnil dva odlišné nároky, a to jednak náhradu imateriální újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení a jednak další částku [částka], kterou žádal nahradit za narušení rodinného života. Jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo. V dané věci by mohlo jít o právo na rodinný život chráněné čl. 8 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny.

10. Předně nutno konstatovat, že podmínkou náhrady imateriální újmy, ať již žalobce konstruuje své nároky jakkoli, je nesprávný úřední postup na straně státu. Pokud pak odvolací soud shodně se soudem nalézacím uzavřel, že v namítaném řízení na straně státu k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, nemá žalobce zákonný nárok na jakékoli odškodnění čehokoli, neboť tato podmínka (nesprávný úřední postup) je podmínkou kruciální (conditio sine qua non), bez jejíhož naplnění k žádnému odškodnění dojít nemůže. Nadbytečně se tedy nalézací soud zabýval příčinnou souvislostí mezi vzneseným nárokem žalobce na odškodnění za narušení rodinného života, pokud spolehlivě uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu na straně státu nedošlo. Konečně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, konstatoval:„ Je nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity.“ 11. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

12. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 257/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo] Ústavní soud zdůraznil, že čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne [datum], publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo] b. 16). Obdobný výklad zastává i Evropský soud pro lidská práva, podle něhož čl. 8 Úmluvy sice směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy státních orgánů, ale nadto ukládá státu pozitivní povinnosti spočívající v účinném "respektování" rodinného života. Je-li tedy prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem.

13. Povinnost státních orgánů přijmout opatření umožňující realizaci rodinného života ovšem není absolutní, neboť se stává, že navázání styku mezi jedním z rodičů a dítětem, které po jistou dobu žije s druhým rodičem, se nemůže realizovat ihned a vyžaduje určitou přípravu. Typ a rozsah těchto přípravných kroků závisí na okolnostech případu, avšak porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená, musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Rozhodující (pro posouzení, zda nedošlo ze strany státu k porušení čl. 8 Úmluvy) je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v tomto případě rozumně očekávat (viz rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice, ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], b. 118).

14. Z uvedeného je zřejmé, že ze strany orgánů státu v případě realizace práva rodiče a dítěte na rodinný život nejde o výsledek, jinak řečeno o to, zda skutečně došlo k realizaci tohoto práva, ale podstatné je, zda stát dostál svému závazku náležité péče (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice, ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], b. 96), s důrazem na to, aby státní orgány jednaly rychle (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice, ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], b. 56). – citace převzata z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4091/2011 (poznámka odvolacího soudu). V namítaném řízení bylo podáváno několik návrhů na vydání předběžných opatření a o všech bylo rozhodnuto v přiměřených lhůtách. Lze tedy konstatovat, že stát v namítaném řízení postupoval při dodržení závazku náležité péče, s využitím všech zákonných instrumentů, které měl k dispozici. [jméno] skutečnost, že matka nezl. dítěte záměrně mařila styky, ke kterým byl otec oprávněn na základě soudního rozhodnutí, k tíži státu přičítat nelze.

15. Z uvedených důvodů, tedy že ani odvolací soud neshledal nesprávný úřední postup na straně státu v namítaném řízení, bez jehož existence nelze poskytnout žalobci jakékoli zadostiučinění, shledal odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, a proto jej za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil včetně rovněž správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn skutečností, že planě úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 v návaznosti na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario.