11 CO 69/2020 - 252

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobkyně: ; [titul] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] ; zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [územní celek] sídlem [adresa] ; zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: [osobní údaje vedlejšího účastníka] sídlem [adresa] o náhradu škody k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 11. 2021, č. j. 107 C 20/2018-184 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavcích II. a III. výroku se rozsudek okresního soudu mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení částku 62.400 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 1.800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21.767 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o částku 446.649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně ze stejné částky od 14. 1. 2018 do zaplacení. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů prvostupňového řízení ve třídenní lhůtě do právní moci rozsudku částky 176.176 Kč žalovanému k rukám jeho advokáta a 3.600 Kč vedlejšímu účastníku na straně žalovaného.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž okresnímu soudu vytýkala nesprávný postup v řízení. V předchozím odvolacím řízení krajský soud řešil, zda byly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku, aniž se zabýval výší žalované částky (a koncentrace řízení ve vztahu k uvedené problematice nenastala). Jestliže žalobkyně v dalším řízení před okresním soudem označila v podání ze dne 16. 9. 2021 ke svým tvrzením důkazy, okresní soud je měl provést, což neučinil. Opomněl tak důkazy o hospodářských výsledcích žalobkyně, tj. peněžní deník, z něhož byly zřejmé příjmy a výdaje žalobkyně po dobu její pracovní neschopnosti, daňovou evidenci za rok 2017 a daňové přiznání za rok 2016. S ohledem na složitost výpočtu ušlého zisku a skutečné škody žalobkyně dále navrhla důkaz znaleckým posudkem a byla připravena poskytnout znalci veškeré účetní doklady, včetně bankovních výpisů. O jejích důkazních návrzích okresní soud vůbec nerozhodl a nevysvětlil, proč některé z důkazů nepoužil, čímž zatížil řízení vadou, pro kterou je namístě jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. S touto argumentací žalobkyně usilovala o změnu napadeného rozsudku v tom smyslu, že soud její žalobě vyhoví.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek okresního soudu, jde-li o výrok ve věci samé, jako věcně správný potvrdit. Žalobkyně v řízení doposud nepředložila jednoznačná a určitá tvrzení, z nichž své nároky dovozuje. Jestliže až dosud nesplnila povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, vady její žaloby přetrvávají; dokazování tedy nebylo možno provádět. Nákladový výrok je třeba korigovat, neboť advokát žalovaného není plátcem DPH.

4. Rovněž vedlejší účastník ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek soudu prvého stupně potvrdit jako věcně správný. Žalobkyně neuvedla důvody k požadavku na zaplacení částky 446.649 Kč, kterou označila za ušlý zisk, ačkoli ji k tomu okresní soud vyzval; podle jeho výzvy měla doplnit tvrzení a označit důkazy o svých příjmech a výdajích za dobu od 6. 2. 2017 do 23. 5. 2017, s náležitým poučením o důsledcích nesplnění výzvy. Žalobkyně chybějící tvrzení a důkazy nedoplnila, a to ani po koncentraci řízení. Výzvu k doplnění tvrzení adresoval žalobkyni rovněž krajský soud formou usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 Co 69/2020-142, s tím, ať tak žalobkyně učiní„ neodkladně“. Žalobkyně výzvě nevyhověla; řízení bylo nejpozději ke dni 22. 7. 2020 koncentrováno. K důkazům označeným žalobkyní po uvedeném dni proto nelze přihlížet. Žalobkyní doložená částka k jejímu obecnému tvrzení o ušlém zisku zahrnuje pouze příjmy, které by žalobkyně obdržela, pokud by v rozhodné době vykonávala svou stomatologickou praxi; netvrdila a nedoložila rozdíl mezi příjmy a výdaji potřebnými k dosažení příjmů. Tvrzený ušlý zisk bez dalšího ztotožnila s platbami od zdravotních pojišťoven a pacientů. Neprokázala tedy, zda jí vůbec škoda ve formě ušlého zisku vznikla. Vedlejší účastník se dále podrobně vyjadřoval k podmínkám vzniku odpovědnosti za škodu dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; žalovaný dle jeho mínění dne 6. 2. 2017 splnil svou povinnost udržovat schůdnost místní komunikace; žalobkyně měla tehdy předpokládat zhoršený stav komunikací; ze dvou v úvahu přicházejících cest nezvolila tu nejbezpečnější. Splnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, tj. za závadu ve schůdnosti dle § 27 cit. zák., neprokázala.

5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející v rámci postupu dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

7. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

8. Podle § 2952 věta první o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

9. V žalobě doručené okresnímu soudu dne 4. 6. 2018 žalobkyně popsala škodnou událost, totiž svůj pád na místní komunikaci ve vlastnictví žalovaného dne 6. 2. 2017, k němuž došlo cestou z jejího domova do místa podnikání – zubní ordinace, s následkem tříštivé zlomeniny zápěstí levé ruky. Popsaný úraz si vyžádal pracovní neschopnost žalobkyně v době od 6. 2. 2017 do 23. 5. 2017 v celkové délce 106 dnů. Žalobkyně tím přišla o část finančních prostředků k obživě ve výši žalované částky (446.649 Kč, sestávající z prostředků za zdravotnické úkony proplacené pojišťovnami za rok 2016 ve výši 1.124.794,60 Kč, tj. průměrně 93.732 Kč měsíčně, a z hotových plateb, které činily v roce 2016 406.588 Kč, tj. průměrně 33.882 Kč měsíčně). Žalovaný a vedlejší účastník jí před zahájením řízení odmítli škodu ve výši žalované částky zaplatit.

10. V doplňujícím podání ze dne 12. 9. 2018 doručeném okresnímu soudu následujícího dne (č. l. 32) žalobkyně žádná další tvrzení k rozsahu vzniklé škody a k jejímu charakteru nepřednesla, stejně jako v podání ze dne 1. 11. 2018 (č. l. 45). U jednání dne 29. 1. 2019 (č. l. 51) byla prostřednictvím svého advokáta vyzvána k doplnění tvrzení (o příjmech a výdajích stomatologické ambulance a ušlého zisku za dobu od 6. 2. 2017 do 23. 5. 2017 a k označení důkazů ke sporným tvrzením), aniž byla soudem jasně stanovena lhůta ke splnění uložené procesní povinnosti. Žalobkyně v reakci na posledně zmíněnou výzvu doručila dne 5. 3. 2019 okresnímu soudu písemné podání ze dne 4. 3. 2019 (č. l. 59), jehož obsahem nedostatek určitých a srozumitelných skutkových tvrzení rovněž neodstranila. Uvedla totiž, že„ náklady (výdaje) na zajištění příjmů za měsíce únor až květen roku 2017 činily 342.265,70 Kč, náklady (výdaje), které byla nucena vynaložit za 106 dní, činily 302.334,70 Kč“. Posledně zmíněnou částku označila za škodu skutečnou, kterou prý utrpěla za dobu pracovní neschopnosti, s tím, že zbytek žalované částky (144.314,30 Kč) představuje její ušlý zisk. Citovaná pasáž žalobkynina doplňujícího podání tak odporovala původním žalobním tvrzením. Nedostatek srozumitelných tvrzení objasňujících vznik žalobou uplatněného nároku (nároků) na náhradu škody tedy přetrvával. V podání ze dne 1. 4. 2019 (č. l. 70) žalobkyně pouze doplnila, že veškeré reálné výdaje za soudem vymezené období plynou z daňové evidence. Nevysvětlila, z jakých konkrétních skutečností dovozuje nárok na zaplacení dalších 144.314,30 Kč.

11. Přes uvedené nedostatky žalobních tvrzeních okresní soud vydal dne 24. 9. 2019 mezitímní rozsudek, dle kterého„ základ žalobního nároku je dán“. Krajský soud jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 Co 69/2020-147. Žalobkyni v odůvodnění kasačního usnesení vytkl, že v žalobě a v jejích doplňujících podáních chyběla jednoznačná a určitá tvrzení o skutečnostech, z nichž žalobkyně své nároky na náhradu škody dovozuje; konkrétní tvrzení o skutečnostech, z nichž má plynout nárok na náhradu skutečné škody, zatím nebyla vůbec přednesena. Tvrzení o nároku na ušlý zisk nebyla úplná a srozumitelná. Nedostatek procesního poučení adresovaného žalobkyni (ke splnění její povinnosti doplnit rozhodující skutková tvrzení) krajský soud nahradil v průběhu prvého odvolacího jednání. Upozornil žalobkyni, že dosud netvrdila, jaké byly – vedle příjmů – výdaje její stomatologické ordinace za poslední (tedy předchozí) rok.

12. Okresní soud po vrácení spisu v dalším průběhu řízení usnesením ze dne 15. 10. 2020, č. j. 107 C 20/2018-153 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení o existenci nároku na náhradu ušlého zisku, případně nároku na náhradu skutečné škody, a to ve lhůtě 1 měsíce od doručení výzvy. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 16. 10. 2020. Žalobkyně v průběhu soudem stanovené lhůty požádala podáním ze dne 6. 11. 2020 o prodloužení lhůty do 15. 12. 2020 Okresní soud, aniž o její žádosti rozhodl, nařídil ve věci jednání v termínu 16. 9. 2021. V průběhu jednání výzvu k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. podle pokynů krajského soudu zopakoval. Současně žalobkyni poučil o eventualitě zamítnutí žaloby, nebudou-li skutková tvrzení v naznačeném rozsahu doplněna. Žalobkyně na výzvu reagovala v průběhu stejného jednání sdělením, že žaluje o ušlý zisk a skutečnou škodu; nerozlišila ovšem, v jakém rozsahu požaduje náhradu ušlého zisku a o jakou částku žaluje z titulu skutečné škody. Uvedla pouze, že nevykonávala v rozhodném období stomatologickou činnost, došlo k propadu příjmů oproti roku 2016, což má plynout z daňových přiznání za rok 2016 a 2017 a z peněžního deníku žalobkyně za rok 2017. Stejný nedostatek vykazuje její písemné doplňující podání ze dne 16. 9. 2021 (č. l. 168) doručené okresnímu soudu patrně u jednání stejného dne (č. l. 165). Za skutečnou škodu žalobkyně ve zmíněném písemném a ústním podání označila skutečnost, že měla fixní náklady na provoz ordinace, které musela zaplatit (náklady na zaměstnance, který pro překážku na straně žalobkyně práci nevykonával, na uklízečku, na média apod.), avšak ordinaci nemohla provozovat; ve stejné době neměla příjmy od pacientů; z výpisu z jejího bankovního účtu jsou zřejmé příjmy od zdravotních pojišťoven; netýkaly se většinou výkonů provedených žalobkyní v rozhodném období, a je prý nutno učinit dotaz na specifikaci těchto plnění u jednotlivých zdravotních pojišťoven. V podání ze dne 16. 9. 2021 žalobkyně tedy rovněž srozumitelně neobjasnila, z jakých konkrétních nároků žalovaná částka v souhrnné výši 446.649 Kč sestává. Nedostatek rozhodujících srozumitelných a úplných skutkových tvrzení nebyl odstraněn ani v průběhu jednání dne 9. 11. 2021, po poučení okresního soudu dle § 119a odst. 1 o. s. ř., po němž nejpozději koncentrace řízení nastala. Tolik k obsahu spisu.

13. Za použití výše cit. hmotně-právních ustanovení krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení nesplnila povinnost tvrdit (a prokázat) rozhodné skutečnosti v potřebném rozsahu; se žalobou z uvedeného důvodu neuspěla.

14. Pří úvaze, zda je žaloba vůbec projednatelná, vycházel krajský soud ze závěrů konstantní judikatury, např. z usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Odo 315/2004 ze dne 26. 1. 2005:„ Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně“.

15. Žalobkyně v některých svých podáních opakovaně uvedla, že uplatňuje nárok na ušlý zisk, a vedle toho zmínila, že jí byla v souvislosti s úrazem dne 6. 2. 2017 způsobena rovněž skutečná škoda. Oba nároky na výzvu k jejich specifikaci ve svých podáních srozumitelně nerozlišila. Ušlý zisk je přitom teorií i soudní praxí definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno (a důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Otázkou ušlého zisku se v aktuální judikatuře zabýval Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, s následujícím závěrem:„ Tvrdí-li žalobce při uplatňování nároku na náhradu ušlého zisku, že existoval pravidelný běh věcí, který měl vést k dosažení zisku, ale do nějž zasáhla škodná událost, je logické, že okolnosti, k jejichž naplnění již (vlivem škodné události) nedošlo, nebude možné popsat do podrobností a že rovněž výsledkem dokazování bude skutkový stav objasněný v určitých obrysech. Platí, že soud musí nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch. Soudy však musí mít při tom na paměti, že jde o prokazování něčeho, co se ve skutečnosti nestalo“. Ušlý zisk je tedy možno definovat jako ztrátu očekávaného přínosu pro podnikatele. Je vyjádřením toho, o jaký reálně dosažitelný prospěch poškozený přišel. Lze jej definovat rovněž jako rozdíl mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu za předchozí období.

16. Ve svých doplňujících podáních žalobkyně oba nároky (na náhradu skutečné škody a ušlého zisku) značně nesrozumitelně směšovala. Současně uvedla pouze kusá tvrzení o výdajích a odvodech, které byla povinna realizovat v období pracovní neschopnosti po úraze dne 6. 2. 2017, aniž v té době dosahovala obvyklých příjmů. Výši příjmů za předchozí rok ovšem nesdělila, stejně jako neuvedla výši nákladů nutných na jejich dosažení. Vedle toho srozumitelně nevysvětlila, jakou skutečnou škodu utrpěla (a proč tedy žaluje souhrnně o částku 446.649 Kč s přísl.). Již u jednání krajského soudu dne 22. 7. 2020 byla přitom vyzvána, aby doplnila dosud chybějící tvrzení o výši nákladů na dosažení zisku, a případně také tvrzení o vzniku skutečné škody. Její návrh, aby soud pro účely doplnění chybějících žalobních tvrzení obstaral znalecký posudek, nebylo možno akceptovat. Soud totiž nemůže plnit za účastníka jeho procesní povinnost dle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy doplňovat rozhodující skutková tvrzení, a nahrazovat tím procesní pasivitu jedné ze stran sporu. Opačný postup měl by za následek nepřípustné porušení procesní zásady rovnosti účastníků řízení.

17. Jestliže žalobkyně přes opakovaná poučení soudů obou stupňů nevylíčila skutkové okolnosti dostatečně srozumitelně a v potřebném rozsahu tak, aby bylo možno vyvodit z nich předběžný právní závěr o existenci toho kterého nároku na náhradu škody co do základu, už jen pro tento důvod nemohla se žalobou uspět. Krajský soud měl řízení za koncentrováno teprve ke konci jednání dne 9. 11. 2021, vzhledem k absenci rozhodnutí okresního soudu o tom, zda vyhoví žádosti žalobkyně ze dne 6. 11. 2020, o prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení dle pokynu krajského soudu, a vzhledem k nedostatku výzvy přednesené dne 16. 9. 2021 k doplnění tvrzení (a důkazů); okresní soud totiž tehdy neuvedl, jakou lhůtu žalobkyni ke splnění výzvy určuje.

18. Některá žalobní tvrzení uvedená v jednotlivých podáních žalobkyně si navíc protiřečila. Advokát žalobkyně obsahem závěrečného přednesu ostatně připustil, že vady žaloby (spočívající v nedostatku jasných, určitých a srozumitelných tvrzeních o ušlém zisku) nebyla žalobkyně schopna odstranit, neboť v době následující po vydání zrušujícího usnesení krajského soudu veškeré snahy o získání potřebných údajů z jejích účetních dokladů za součinnosti třetí osoby kvalifikované k vedení účetnictví skončily bezvýsledně. Konkrétní skutečnosti přitom žalobkyně nedoplnila ani k obecnému tvrzení, že jí v souvislosti s úrazem na místní komunikaci ve vlastnictví žalovaného vznikla rovněž skutečná škoda.

19. Soud by se mohl spokojit se žalobní skutkovou verzí a hodnotit ji jako dostačující, pokud by žalobkyně alespoň rámcově vylíčila rozhodné skutečnosti vztahující se k nároku na náhradu ušlého zisku, tak, aby bylo patrné, jakých příjmů žalobkyně v minulém období v souhrnu (a nikoli v jednotlivých konkrétních položkách) dosahovala a kolik činily souhrnné výdaje na dosažení těchto příjmů. (Otázka konkrétních položek příjmů a výdajů za minulé období mohla být následně předmětem dokazování.) Žalobkyně ovšem ani rámcově (avšak dostatečně srozumitelně) povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti nesplnila.

20. Chyběla-li v žalobě a jejích doplněních jasná, určitá a srozumitelná skutková tvrzení o vzniku škody, ať už ve formě ušlého zisku či škody skutečné, tedy tvrzení o jednom ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, bylo již nadbytečné zabývat se tvrzeními o existenci ostatních předpokladů odpovědnostního vztahu a prokazovat je.

21. S těmito závěry byl rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

22. Oba závislé nákladové výroky bylo nutno dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit. Podle Nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 náklady, které statutární město nebo správce komunikace vynaloží na zastoupení advokátem ve sporu o náhradu újmy vzniklé úrazem na pozemní komunikaci, nejsou účelně vynaloženými, pokud není prokázán opak. Statutárnímu městu ani správci komunikace proto zpravidla nelze přiznat náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v takovém sporu (což platí i pro řízení před Nejvyšším soudem).

23. Ve světle citované judikatury krajský soud řešil, zda jsou náklady spojené se zastupováním žalovaného advokátem náklady účelnými, se závěrem, že tomu tak je. Podle veřejně dostupných webových stránek žalovaného, který ostatně není statutárním městem, personální a právní úsek [stát. instituce] jako součást odboru vnitřní správy zajišťuje externí právní služby, včetně zastupování [územní celek] v soudních řízeních, tedy včetně zastupování žalovaného advokátem. Náklady řízení zaplacené za zastoupení žalovaného advokátem jsou proto náklady účelnými.

24. O náhradě nákladů prvostupňového řízení v poměru mezi žalobkyní a druhou stranou má být zásadně rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy jsou náklady řízení přiznány k náhradě žalovanému a vedlejšímu účastníku jako procesně úspěšné straně sporu. Krajský soud řešil ovšem odlišně otázku, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které je namístě náhradu nákladů řízení žalovanému a vedlejšímu účastníku alespoň zčásti nepřiznat. Zohlednil především tu okolnost, že žalobkyně, která utrpěla úraz, z něhož dovozovala nároky uplatněné dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, cestou do práce; je zubní lékařkou poskytující odborné služby obyvatelům [územní celek] (žalovanému) a jeho okolí po dobu několika desítek let, současně je osobou důchodového věku, odkázanou v současné době pouze na starobní důchod ve výši okolo 17.000 Kč měsíčně. Z hlediska ust. § 150 o. s. ř. se jedná o kvalifikované důvody, pro které byla žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně náhrada nákladů řízení v rozsahu 50 % krácena. V obou případech jde o právnické osoby, jejichž finanční situace nebude v důsledku takového rozhodnutí nijak výrazně nepříznivě ovlivněna. Zásah do majetkové sféry žalobkyně hodnotil krajský soud při zohlednění výše popsaných okolností jako nepřiměřeně tvrdý.

25. K účelným nákladům žalovaného v řízení před okresním soudem náleží odměna advokáta za 12 úkonů právní služby v sazbě po 10.100 Kč, tj. 121.200 Kč (podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., za převzetí a přípravu zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 22. 8. 2018, sepis podání ze dne 15. 4. 2019, sepis odvolání proti mezitímnímu rozsudku, sepis podání ze dne 27. 9. 2021, za účast u jednání konaných ve dnech 29. 1. 2019, 13. 8. 2019, 24. 9. 2019, u odvolacího jednání dne 22. 7. 2020, u jednání dne 16. 9. 2021, dne 9. 11. 2021 a u místního šetření dne 1. 3. 2019), paušální náhrada za stejných 12 úkonů v sazbě po 300 Kč, tj. 3.600 Kč, podle § 13 odst. 4 cit. vyhl., souhrnně 124.800 Kč; z uvedené částky odpovídá částce 62.400 Kč.

26. Náhrada nákladů vedlejšího účastníka byla okresním soudem přiznána správně za 12 úkonů v paušální výši po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 245/2015 Sb. v celkové částce 3.600 Kč; z ní činí 1.800 Kč.

27. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21.767 Kč, neboť s odvoláním neuspěla. Účelné náklady žalovaného v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 2 úkony v sazbě po 10.100 Kč, tj. 20.200 Kč (za sepis vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání dne 12. 12. 2022), z paušální náhrady za stejné 2 úkony po 300 Kč, tj. 600 Kč, z náhrady za promeškaný čas za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč, a z cestovného v částce 567 Kč. Advokát žalovaného cestoval k odvolacímu soudu z místa svého sídla ke krajskému soudu a zpět na vzdálenost 82 km vozidlem tov. zn. [typ] [anonymizováno], [registrační značka], s normovanou spotřebou 6,2 l /100 km při ceně benzinu 44,50 Kč /1 l dle vyhl. č. 511/2021 Sb., ve znění vyhl. č. 116/2022 Sb., při paušální náhradě 4,70 Kč km podle vyhl. č. 511/2021 Sb.

28. Podle stejných posledně uvedených ustanovení je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na odvolacích nákladech částku 900 Kč jako paušální náhradu za 3 úkony dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., konkrétně za vyjádření k odvolání, za účast u odvolacího jednání a za přípravu k němu.

29. Okresnímu soudu se ukládá, aby opravil odpovídajícím procesním postupem chybné označení vedlejšího účastníka na straně žalovaného v záhlaví napadeného rozsudku, a nahradil je aktuálními údaji o této právnické osobě publikovanými v obchodním rejstříku.

Poučení