11 Co 85/2021- 568

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudkyň JUDr. Věry Oravcové a Mgr. Jitky Lukešové ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [obec a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: za účasti vedlejšího účastníka: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, [IČO] sídlem [adresa] [anonymizována čtyři slova] a [anonymizováno] – [anonymizována tři slova] [země], [IČO] sídlem [adresa] o žalobě na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro [územní celek], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] podle § 246 o. s. ř. o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 12. 2020, č. j. 13 C 48/2014 - 516 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 10 162,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalobce a vedlejší účastník na straně žalovaného nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, když rozhodl, že nemovitosti uvedené ve výroku pod bodem I nelze vydat ve smyslu § 14 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě a náleží za ně náhrada. Dále určil, že žalobce je vlastníkem pozemků tvořících původní hospodářský příděl k hospodářské budově [adresa] a tento příděl specifikoval parcelními čísly jednotlivých pozemků v [katastrální uzemí], [územní celek], a dle geometrického plánu [číslo] – [číslo] vyhotoveného [datum], který je nedílnou součástí napadeného rozsudku. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 188 103 Kč a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému uložil povinnost zaplatit náklady státu s tím, že o výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením. Tímto rozsudkem nahradil napadené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro [územní celek], [číslo jednací] z [datum rozhodnutí], a to v celém rozsahu.

2. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvého stupně předně učinil podrobná skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů, zrekapituloval procesní postoje účastníků v průběhu řízení a odvolací soud v tomto ohledu pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Dále je nutno zdůraznit, že usnesením ze dne 4. 7. 2014, č. j. 13 C 48/2014 – 70 rozhodl soud prvého stupně o přibrání účastníka na straně žalovaného, a to České republiky – Státní pozemkový úřad, když poukázal na to, že s účinností od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 503/2012 Sb., kterým byl zřízen Státní pozemkový úřad jako správní úřad s celostátní působností, který dle § 3 odst. 1 tohoto zákona vykonává mimo jiné i působnost podle zák. č. 229/1991 Sb. o půdě, s tím, že podle § 4 odst. 1 tohoto zákona je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit též s nemovitostmi, které byly podle jiného právní předpisu ke dni předcházejícímu dni nabytí tohoto zákona ve správě Pozemkového fondu České republiky. Soud prvého stupně v této souvislosti dovodil, že procesní pravidlo, podle něhož správní orgán, který rozhodl o právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů není účastníkem řízení podle části 5. o. s. ř. v němž je soudně projednávána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl (§ 250a odst. 1 o. s. ř.) se neuplatní bez výjimek. V soudním řízení podle V. části o. s. ř. se koná za jeho účasti, pokud ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že rozsudek, který může být výsledkem tohoto řízení, uloží správnímu orgánu, jehož rozhodnutí nahradí (§ 250j odst. 2 o. s. ř.), konkrétní hmotněprávní povinnost. Nemá-li správní orgán samostatnou právní subjektivitu, je za takových okolností účastníkem řízení podle části V. o. s. ř. stát s dodatkem organizační složky, o jejíž rozhodnutí jde (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1385/2011).

3. Pokud jde o závěry správního orgán ohledně naplnění předpokladu uplatněného restitučního nároku žalobce (jeho právního předchůdce) soud prvního stupně se ztotožnil s těmito závěry a považoval je za správné (naplnění ust. § 4 odst. 1 a 2 písm. c) a § 6 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb.). Uzavřel, že [jméno] [příjmení] jako právní nástupce [jméno] [příjmení] je osobou oprávněnou podle § 4 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., k přechodu předmětných nemovitostí, které byly předmětem přídělu [číslo] v k. ú. [část obce], na stát došlo bez právního důvodu ve smyslu § 6 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb. Pokud však jde o skutková zjištění, která byla učiněna správním orgánem ohledně existence překážek bránících vydání předmětných nemovitostí dle § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., ta soud prvého stupně nepovažoval za správná, neboť z důkazů, které provedl ve vztahu k identifikaci pozemků tvořících příděl [číslo] v k. ú. [část obce] vyplynulo, že tyto pozemky identifikovat lze, tak, jak to bylo provedeno v průběhu řízení před soudem prvého stupně na základě znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum]. Pokud pozemkový úřad při svém závěru ohledně nemožnosti identifikace pozemků předmětného přídělu vycházel ze stanoviska katastrálního úřadu ze dne 17. 8. 2012, považoval soud prvého stupně tento závěr za nesprávný, neboť jak z vyjádření, tak ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], jakož i jeho výpovědi před soudem prvého stupně bylo zjištěno, že identifikace pozemků náležejících k předmětnému přídělu [číslo] možná byla, a to po celou dobu od uplatnění restitučního nároku [jméno] [příjmení] dne 28. 4. 1992. Soud prvého stupně nepovažoval za rozhodnou skutečnost, že pozemkový úřad vycházel z pokynu Ministerstva zemědělství ČR, Českého úřadu zemědělského a katastrálního a Pozemkového fondu ČR o společném postupu při uplatnění § 11 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. I přes skutečnost, že neexistoval návrh přídělu, který jednoznačně specifikoval pozemky zahrnuté do přídělu [číslo] bylo možné na základě grafického přídělového plánu provést identifikaci dotčených parcel přídělu [číslo] který byl zapsán v knihovní vložce [číslo] pro k. ú. [část obce] a tato identifikace byla nakonec provedena znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] z 27. 6. 2017. Identifikace byla provedena na základě evidovaného stavu katastru nemovitostí po provedené obnově katastrálního operátu, a to na základě přídělové listiny, na základě grafického přídělového plánu. V této souvislosti se soud prvého stupně vypořádal rovněž s námitkou žalovaného ohledně rozdílu ve výměře pozemků, jak byla specifikována ve znaleckém posudku, oproti výměře uvedené v přídělové listině, neboť údaj ohledně výměry není podle § 51 zák. č. 256/2013 Sb. závazným. Ze strany znalce byla provedena identifikace bloku přídělu, a tato byla kontrolována výpočtem výměr, byly vyčísleny výměry částí parcel, které zasahují do bloku přídělu. Byl-li ve znaleckém posudku Ing. [příjmení] z 10. 12. 2018 vyhotoven geometrický plán, stalo se tak na základě provedené identifikace dotčených parcel katastru nemovitostí grafickým přídělovým plánem hospodářského přídělu [číslo] pro k. ú. [část obce] s tím, že vyhotovený geometrický plán [číslo] – [číslo] umožňuje zápis případné změny vlastnictví do katastru nemovitostí nejen dotčených parcel, které byly v přídělových blocích obsaženy celé, ale i identifikovaných částí přídělových bloků označených novými parcelními čísly. Soud prvého stupně se dále vypořádal s argumentací žalovaného ohledně skutečnosti, že ve smyslu § 5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. v daném případě přídělu [číslo] nedošlo k dokončení přídělového řízení. Uzavřel, že pojem přídělového řízení je nutno interpretovat ve smyslu přechodu vlastnictví, kdy nesplnění zákonem (dekretem) uložené povinnosti správnímu orgánu zajistit zápis v pozemkové knize, nemůže jít k tíži přídělce, jakožto již vlastníka. Z přídělové listiny ze dne 20. 12. 1947, knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [část obce], z kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1964, stanoviska JZD [část obce] ze dne 7. 1. 1964, z vyjádření odboru Vodního hospodářství ze dne 10. 3. 1964, z vyjádření MNV [obec] z 28. 1. 1964, z výkazu změn přídělu, ze sdělení ONV [obec] z 28. 12. 1965 a ze dne 23. 11. 1965 a ze sdělení MNV [obec] ze dne 7. 2. 1964, jakož i z celkového návrhu úhrady přídělce [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázáno, že došlo k přechodu vlastnictví k pozemkům, které tvořily příděl [číslo] na [jméno] [příjmení], a to na základě přídělové listiny ze dne 20. 12. 1947, dle níž byl proveden vklad vlastnického práva pro přídělce v knihovní vložce [číslo] pro k. ú. [část obce] a došlo k úhradě ceny přídělu. Dále soud prvého stupně z dalších důkazů, a to kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1964, zápisu v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [část obce], zjistil, že přídělce s pozemky, které tvořily příděl, disponoval (tyto držel a užíval), byly předmětem kupní smlouvy, která byla podkladem pro provedení vkladu vlastnického práva v pozemkové knize ve prospěch [jméno] a [jméno] [příjmení], tj. ve prospěch právních předchůdců žalobce. Není proto pochyb o přechodu vlastnictví, ani o rozsahu a identifikaci předmětných parcel z hlediska jejich držby a užívání přídělcem, tj. o dokončení přídělového řízení, kdy nesrovnalosti v evidenci nemovitostí nemohou být samy o sobě důvodem postupu podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě.

4. Pokud jde o další námitku žalovaného o nedostatku své pasivní věcné legitimace v tomto řízení, ani tuto neshledal soud prvého stupně důvodnou. Jak z obsahu správního spisu, tak i z důkazů provedených před soudem prvého stupně bylo zjištěno, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (ke dni uplatnění restitučního nároku) byl vlastníkem předmětných nemovitostí, tak jak byly identifikovány znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení] z 27. 6. 2017 (pozemků tvořících příděl [číslo]) stát, vyjma pozemku parc. [číslo] Česká republika (stát) je ve smyslu § 5 odst. 1 a 2 zák. č. 229/1991 Sb. osobou povinnou, Pozemkový fond České republiky vykonával správu těchto nemovitostí dle § 17 zák. č. 229/1991 Sb. a jak již bylo shora uvedeno, žalovaného, jako účastníka řízení soud prvého stupně přibral do řízení usnesením dle § 250a odst. 1 o. s. ř.

5. Dále soud prvého stupně učinil závěr na základě provedeného dokazování (listy vlastnictví řízení vedená katastrálním úřadem a kupní smlouvy z období po uplatnění restitučního nároku), že pokud došlo v době účinnosti zákona o půdě (po uplatnění restitučního nároku) k jakýmkoliv převodům vlastnictví k jednotlivým pozemkům, stalo se tak v rozporu s ust. § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. (blokační paragraf). Z tohoto důvodu soud považoval jednotlivé nabývací tituly za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Soud prvého stupně proto uzavřel, že pokud jde o jednotlivé pozemky specifikované ve výroku III napadeného rozsudku, není zde žádných překážek bránících jejich vydání ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě. Naopak dovodil, že ve vztahu k pozemkovým parcelám [číslo] [číslo] v k. ú. [část obce] je dána překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) a e) zákona o půdě, pro které tyto pozemky nelze žalobci vydat, neboť se jedná o pozemky, které byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a nachází se na nich stavby. Z tohoto důvodu pak soud prvého stupně ve vztahu k existenci důvodu pro nevydání pozemků č. parc. [číslo], č. parc. [číslo] a č. parc. [číslo] a také ve vztahu ke zjištění správního úřadu ve vztahu k pozemku parcelní č. stavební [anonymizováno], parcelní č. stavební [anonymizováno], k budově [adresa], která soud prvého stupně považoval za správná, bylo rozhodnuto o nemožnosti vydání těchto nemovitostí (výrok I napadeného rozsudku), s tím, že za nevydané nemovitosti náleží žalobci náhrada ve smyslu § 14 a § 16 zákona o půdě (výrok II napadeného rozsudku).

6. Výrok o nákladech řízení soud prvého stupně odůvodnil kritériem úspěchu ve věci zakotveného v § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 245 o. s. ř. Celkovou výši nákladů řízení řádně specifikoval, a to vymezením výše odměny advokáta i jednotlivými úkony právní služby poskytnutými dle vyhl. č. 177/1996 Sb., když do těchto nákladů zahrnul i žalobcem složenou zálohu na znalecký posudek v částce 50 000 Kč. Výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem odůvodnil rovněž kritériem úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že vedlejší účastník náklady řízení neuplatnil. Výrok o povinnosti zaplatit náklady státu odůvodnil soud prvého stupně ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a podle výsledku sporu uložil tuto povinnosti k úhradě žalovanému, tj. k náhradě nezálohovaných nákladů za jednotlivé vypracované znalecké posudky a výslech znalce, přičemž rozhodl pouze o základu tohoto nároku, neboť v době vyhlášení rozsudku nebyla známa konkrétní výše z důvodu podaného odvolání do usnesení o znalečném, č. j. 13 C 48/2014 – 485.

7. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který zejména vytkl soudu prvého stupně, že nemůže být účastníkem soudního řízení, pakliže nebyl účastníkem správního řízení. Dále vytkl soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu ČR, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, v němž bylo uzavřeno, že nelze stávající pozemky rozdělovat geometrickými plány a jejich oddělené části pak vydávat. Odvolatel má za to, že tento nález dopadá nejen na soudní spory dle zákona o půdě, ale per analogiam i na spory dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. K věci samé uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhá fakticky určení vlastnického práva a v průběhu řízení předložil soudu několik změn žaloby. Soud prvého stupně rozhodl o změně žaloby ze dne 15. 5. 2020, odvolatel opakovaně namítl, že přídělové řízení nebylo řádně dokončeno, nepodařilo se dohledat listinu či rozhodnutí o přídělu s příslušnými náležitostmi a nebyla doložena ani grafická podoba přídělu, resp. chybí písemný návrh pozemků jako nezbytná součást přídělového plánu s uvedenými parcelními čísly přidělených pozemků, včetně uvedených výměr jednotlivých pozemků. Co mělo údajně být předmětem přídělu, tedy spadat pod zemědělskou usedlost v [adresa] v k. ú. [část obce] bylo identifikováno teprve po více než 4 letech od podání žaloby znaleckými posudky [anonymizováno] [příjmení], který oddělovacími geometrickými plány určil předmětnou usedlost. Žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci, kdy žalobce změnil původní žalobu dle části V. o. s. ř., na žalobu o určení dle § 80 o. s. ř. V takovém případě však podání žalobce postrádají osvědčení naléhavého právního zájmu. Pokud odvolací soud dovodí, že se jedná o žalobu dle části V. o. s. ř., pak žaloba postrádá tvrzení směřující do změny označení žalovaného, stejně tak postrádá odůvodnění, na základě čeho dovodil soud prvého stupně pasivní věcnou legitimace žalovaného. Je tedy otázkou, zda žalobní petit tak, jak byl připuštěn soudem prvého stupně dle podání žalobce z 15. 5. 2020, je v souladu se zákonem, a zda žaloba dle části V. byla podána včas. Dále žalovaný zdůraznil, že zemědělská usedlost [adresa] v k. ú. [část obce], vymezená znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení] a dále geometrickým plánem téhož znalce, při porovnání s již dříve založenými doklady vykazuje rozdíl výměry téměř 8 000 m2 v neprospěch žalovaného, což je nezanedbatelný rozdíl výměry. S touto námitkou se soud prvého stupně nijak nevypořádal. Má za to, že absenci písemného návrhu přídělu a nepoužitelný grafický přídělový plán nelze zhojit vypracováním soudem zadaných znaleckých posudků, když nebylo možno ztotožnit původní usedlost. Soud prvého stupně napadeným rozsudkem vydal žalobci připuštěnou změnou žaloby a žalobního petitu o 8 622 m2 větší výměru pozemků než byl výměr pozemků přidělených původní usedlosti. Tento rozpor ve výměře prokazuje důvodnost stanoviska žalovaného o správnosti rozhodnutí správního orgánu -pozemkového úřadu a současně prokazuje nesprávnost vyhotoveného geometrického plánu [anonymizováno] [příjmení] a zejména jeho nadbytečnost. Dále se vyjádřil k pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví manželů [příjmení], který sice soud prvého stupně nevydal, ale z výroku je zcela zjevné, že nekriticky převzal návrh žalobce a stejně jako on jej uvedl bez výměry. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá a napadené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu se potvrzuje, rovněž pak uplatnil právo na náklady řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobce napadený rozsudek považoval za správný, a ačkoliv polemizuje se závěry soudu prvého stupně o nevydání pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], obec Chyše, nakonec se rozhodl proti této části výroku odvolání nepodat a akceptovat tak výsledek řízení před soudem prvého stupně v tomto rozsahu. Dále uvedl, že soud prvého stupně věc posoudil věcně správně a neodchýlil se od ustálené judikatury. Pokud žalovaný v odvolání poukazoval na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, toto na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, jako náhrady za pozemky nevydané v restitučním řízení podle zákona o půdě. Žalobce dále poukazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 680/05, v němž Ústavní soud výslovně uvádí, že restituční zákon jako zákon lex specialis je nutno při posuzování restitučních nároků vykládat při plném vědomí požadavku takového přístupu k aplikaci každého restitučního zákona i k osobám oprávněným, aby byl naplněn jeho smysl a účel, tj. aby byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Je třeba dbát na to, aby osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci restitučních předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná křivda. Pokud jde o námitku ukončení přídělového řízení, zdůraznil, že to byly právě provedené listinné důkazy, které prokázaly, že přídělové řízení dokončeno bylo. Soud prvého stupně správně uzavřel, že došlo k přechodu vlastnictví k pozemkům, které tvořily příděl [číslo] na pana [jméno] [příjmení], byl prokázán rozsah a byla provedena identifikace parcel, a to jak z hlediska jejich držby, tak z hlediska jejich užívání. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 355/96, který řeší právě problematiku tzv. grafických přídělů, v němž se Ústavní soud vyjádřil k pojmu dokončení přídělového řízení. Tento pojem je třeba interpretovat ve smyslu přechodu vlastnictví. Nesplněním zákonem (dekretem) uložené povinnosti správnímu orgánu zajistit zápis v pozemkové knize, nemůže jít k tíži přídělce, jakožto již vlastníka. Pokud s ohledem na provedené důkazy není pochyb o přechodu vlastnictví ani o rozsahu a identifikaci předmětných parcel z hlediska jejich držby a užíváním přídělcem, nesrovnalosti v evidencích nemovitostí nemohou být samy o sobě důvodem postupu podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě. Pokud jde o námitku nedostatku pasivní legitimace, odkázal žalobce na usnesení soudu prvého stupně, kterým byl žalovaný přibrán jako účastník do řízení, a se závěry soudu prvého stupně se zcela ztotožnil. Odkázal rovněž na ust. § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu, podle kterého je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit též s nemovitostmi, které byly podle zákona o půdě ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve správě Pozemkového fondu České republiky. Pokud jde o námitku rozdílu ve výměře, poukázal na závěr soudu, že tato námitka žalovaného je neopodstatněná. Nepřisoudil žalobci podstatně více, než by činil jeho nárok nebo než sám žalobce požadoval. Žalobce navrhl v průběhu řízení změnu žaloby, která byla připuštěna usnesením soudu prvého stupně ze dne 3. 9. 2020, a ve které požadoval vydat přidělené pozemky k usedlosti [adresa] v k. ú [část obce] v celkové výměře 19, 8058 ha. Žalobce přistoupil k upřesnění – změně žalobního petitu poté, co byly zpracovány v řízení znalecké posudky a v důsledku zpracování těchto posudků bylo možno upřesnit výměru požadovaných pozemků oproti původně uváděné výměře přídělu v rozsahu cca 19 ha. Je tedy logickým vyústěním, že žalobce upřesnil svůj žalobní nárok až po provedeném dokazování, na jehož základě mohl specifikaci provést. Je třeba také zohlednit dobu, která uplynula od zpracování přídělu. Zpracovatel přídělu si musel být vědom svých limitů při grafickém určování výměr parcel a jejich částí, a proto zcela úmyslně označil výmětu přídělu slovy cca 19ha, nikoliv jeho přesnou výměrou. Tehdejší zpracovatel vycházel z původního operátu původního pozemkového katastru, preambulovaného katastru a primárně zde stabilního katastru. Naopak znalec [příjmení]. [anonymizována dvě slova] při identifikaci parcel a následné zeměměřičské činnosti již byl povinen vycházet z obnoveného operátu KN po digitalizaci. Výsledná výměra jednotlivých parcel a tedy i výměra přídělu jako celku nemohla být v 50. letech 20. století zcela přesná a matematicky exaktní. Proto se v různých dobových dokumentech vyskytovala také různá výměra. Přibližná výměra přídělu byla obsažena i v dalších listinách, které byly v průběhu řízení provedeny k důkazu. Například v přídělové listině vydané Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], se uvádí výměra přídělu k usedlosti [číslo] asi 19 ha. Ze sdělení Odboru vodního hospodářství a pro věci zemědělství a lesnictví Okresního národního výboru ze dne 7. 2. 1964 se uvádí, že pan [jméno] [příjmení] užívá podle jednotlivé evidence půdy v k. ú. [část obce] pozemky o výměře 21 ha 95 a 43 m2. Žalobce tedy nemohl v době podání žaloby přesnou výměru uvést a není možné mu toto v žádném případě klást k tíži. Na základě grafického přídělového plánu však bylo možné provést identifikaci dotčených parcel přídělu [číslo] který byl zapsán v knihovní vložce [číslo] pro k. ú. [část obce]. Takovou identifikaci však mohl provést již dříve sám žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, což bylo v řízení prokázáno. Za této situace považuje žalobce za absurdní námitku, že zemědělskou usedlost [číslo] v k. ú. [část obce] ztotožnit nelze. V závěru svého vyjádření vyslovil názor, že žalovaný setrvává na tomto stanovisku pouze proto, že z jeho strany, resp. ze strany jeho právního předchůdce došlo k porušení blokačního paragrafu zákona o půdě a pozemky dotčené restitučním nárokem byly převedeny do vlastnictví třetí osoby, proto má zájem na tom, aby nedošlo k jejich vydání žalobci. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 o. s. ř. a násl., přihlédl k obsahu spisu, k obsahu odvolání žalovaného, jakož i k vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Předně je nutno konstatovat, že odvolací soud mohl zcela vycházet ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvého stupně na základě podrobného důkazního řízení, kdy soud prvého stupně provedl dostatek důkazů, na základě nichž mohl zjistit skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud z těchto závěrů mohl vycházet, další dokazování neprováděl, neboť takovýto postup nikdo z účastníků nenavrhoval, a proto ani v odvolacím řízení ke změně skutkového stavu nedošlo. Nemohl proto dospět ani k jiným skutkovým závěrům, nežli soud prvního stupně. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na skutkové závěry soudu prvého stupně, jakož i na právní hodnocení, které soud prvého stupně vyjádřil v napadeném rozhodnutí, a na které pro stručnost rovněž odkazuje. Pokud pak jde o jednotlivé dílčí námitky, které byly vznášeny již v řízení před soudem prvého stupně, je třeba konstatovat, že soud prvého stupně se i s těmito námitkami vypořádal. Nad rámec toho pak odvolací soud rekapituluje, že pokud jde o účastenství žalovaného, resp. jeho pasivní věcnou legitimaci, je nutno závěr soudu prvého stupně považovat za správný. I v tomto směru lze odkázat na shora citovanou argumentaci použitou soudem prvého stupně při rozhodnutí o přibrání žalovaného do řízení.

11. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodne-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu, nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahu soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (žaloba podle části V. o. s. ř.). Účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem (§ 250a odst. 1 o. s. ř.). Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle odst. 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení. Podle § 250b odst. 2 o. s. ř. v průběhu řízení před soudem nesmí být měněn okruh účastníků, jaký tu byl v době rozhodnutí správního orgánu; to neplatí, došlo-li za řízení před soudem k procesnímu nástupnictví. Okruh účastníků restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je taxativně vymezen v § 9 odst. 8 tohoto zákona (oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond). Podle § 5 odst. 1 zákona o půdě povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti drží (s výjimkou podniků se zahraniční majetkovou účastí, obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby či cizí státy). Za situace, kdy v posuzovaném případě nebyla účastníkem řízení jiná povinná osoba je to stát reprezentovaný s účinností od 1. 1. 2013 Státním pozemkovým úřadem. S ohledem na shora uvedené i argumentaci soudu prvého stupně nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaný je věcně pasivně legitimován v tomto typu řízení a odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil.

12. Pokud jde o námitku týkající se změny žaloby, v tomto ohledu lze odkázat na argumentaci žalobce uvedenou ve vyjádření k podanému odvolání, kdy i odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o změnu žaloby jako takovou, ale pouze o upřesnění žaloby, zejména pak návrhu rozsudečného výroku, kterou nemohl žalobce provést dříve, než poté, co byly v řízení vypracovány geometrické plány jednak za účelem ztotožnění dotčených pozemků a jednak za účelem jejich řádné identifikace. S ohledem na náročnost tohoto procesu, který předcházel upřesnění žaloby, pak nelze žalobci vytýkat, že k návrhu na upřesnění žalobního petitu přistoupil až při jednání dne 3. 9. 2020, a soud prvého stupně při tomto jednání také toto upřesnění žaloby na základě podání žalobce ze dne 15. 5. 2020 připustil. S problematikou změny žaloby a její formulace pak souvisí i další námitka žalovaného, a sice ve vztahu k formulaci žalobního petitu (žaloba na určení vlastnického práva). V tomto případě je nutno konstatovat, že se nejedná o tzv. klasickou žalobu na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř., ale o žalobu na nahrazení rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, v jakém je rozhodnutí napadeno. Odvolací soud si je vědom rozdílné formulace či názvosloví v označení předmětu tohoto sporu, neboť v judikatuře lze zaznamenat jako označení předmětu těchto sporů jak určení vlastnického práva, tak vydání restitučního nároku, avšak dospěl k závěru, že v tomto případě je nutné vycházet z formulace samotného rozhodnutí vydaného ve správním řízení, jímž správní orgán fakticky řeší otázku vlastnického práva restituenta, uplatněného k restitučnímu nároku, a proto je namístě, že soud prvého stupně rozhodl jednak o vydání, resp. nevydání požadovaných pozemků, tak i o určení vlastnického práva u těch pozemků, které byly identifikovány jako součást přídělu [adresa] v k. ú. [část obce] a které byly předmětem rozhodování před správním orgánem. Ať už je požadavek oprávněné osoby formulován a správním orgánem reprodukován jako vydání či určení vlastnického práva, vždy má tento postup stejný výsledek, a sice identifikaci restitučního nároku a jeho uspokojení. Nelze proto uzavřít, že žalobce uplatnil žalobu na určení vlastnického práva, jak namítal žalovaný, neboť žalobce postupoval v intencích části V. o. s. ř. a jeho žalobu je nutno hodnotit jako včas podanou bez ohledu na to, že teprve v průběhu řízení došlo k upřesnění žalobního petitu z důvodů, které jsou popsány shora a které také na podporu tohoto závěru přinesl žalobce ve vyjádření k odvolání proti napadenému rozsudku.

13. Na podporu závěru o správném účastenství v tomto typu řízení a v daném případě pak odvolací soud poukazuje rovněž na obdobnou problematiku řešenou Ústavním soudem ČR, konkrétně pod sp. zn. Pl ÚS 35/11, kterou dle názoru odvolacího soudu lze na posuzovaný případ použít, a podle něhož účastníkem řízení podle § 250a odst. 1 o. s. ř., je rovněž stát – Česká republika, pokud předmětem správního řízení byl spor, vyplývající ze vztahu soukromého práva, v němž byl správním orgánem posuzován nárok na náhradu za nemovitý majetek zanechaný v roce 1945 občany České republiky na Podkarpatské Rusi.

14. Pokud jde o námitku rozdílu ve výměře původního přídělu [číslo] v k. ú. [část obce], odvolací soud námitky žalovaného neakceptoval, a to za situace, že sám žalovaný nebyl schopen v průběhu restitučního řízení tento příděl řádně identifikovat, a nyní, když se to v průběhu soudního řízení podařilo, poukazuje na rozdíl ve výměře, který však objektivně nelze porovnat s původním přídělem, který je základem restitučního nároku. V této souvislosti pak odvolací soud zcela odkazuje na argumentaci žalobce, uvedenou ve vyjádření k odvolání proti napadenému rozsudku, a zejména pak na odborné závěry znalce [příjmení]. [anonymizováno] [příjmení], které prezentoval v průběhu řízení.

15. Nad rámec shora uvedeného pak odvolací soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o určení vlastnického práva oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, je rozhodnutím, jímž má být konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby. Toto rozhodnutí nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem restitučního řízení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 333/2014, ze dne 20. 5. 2014), neboť rozhodnutí správního orgánu (Pozemkového úřadu) o tzv. restitučním nároku oprávněných osob se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné podle restitučních právních předpisů, byť tato třetí osoba může tvrdit, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Účelem restitučního řízení je vyřešení vztahu mezi povinnými a oprávněnými osobami, nikoliv řešení sporu mezi účastníky správního řízení na straně jedné a třetími osobami na straně druhé (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4589/2010). K vypořádání právních vztahů duplicitně zapsaných vlastníků (např. těch, jimž bylo vlastnické právo zapsáno v rozporu s blokačním paragrafem) slouží jiné právní nástroje, např. žaloba na určení dle § 80 o. s. ř. a teprve až v takovém řízení bude řešena kolize vlastnických práv a okolnosti, pro které je či není možné upřednostnit některého z vlastníků nemovitostí, jichž se duplicitní zápis dotýká.

16. Výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným považoval odvolací soud za věcně správný, neboť soud prvého stupně rozhodl dle kritéria úspěchu ve věci a přiznanou výši těchto nákladů řádně specifikoval. Účastníky řízení pak proti tomuto závěru soudu prvého stupně nebyly vzneseny žádné námitky. Pokud pak jde o výrok o nákladech mezi vedlejším účastníkem a žalobcem, zde soud patrně nedopatřením v odůvodnění tohoto výroku uvedl, že vedlejší účastník by byl ve věci zcela úspěšný, avšak náklady řízení nepožadoval. S ohledem na postavení vedlejšího účastníka v řízení je nutno učinit závěr, že sdílí osud neúspěšného účastníka, tedy ani vedlejší účastník nebyl úspěšný ve věci samé. Pokud však jde o požadavek na náhradu nákladů řízení, žalobce vůči vedlejšímu účastníkovi tento požadavek nevznesl, a proto odvolací soud jako věcně správný potvrdil rovněž výrok V, kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech státu považuje odvolací soud za rovněž správný, kdy soud prvého stupně aplikoval § 148 odst. 1 o. s. ř. a podle § 155 odst. 1 rozhodl o základu náhrady nákladů řízení s tím, že o výši těchto nákladů bude rozhodnuto samostatným usnesením.

17. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., když rovněž byla splněna podmínka zakotvená v ust. § 250j odst. 2 o. s. ř. a následek rozhodnutí soudu spočívající v nahrazení rozhodnutí správního orgánu je uveden ve výroku VII.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy rovněž podle úspěchu ve věci. Zástupce žalobce uplatnil odměnu advokáta podle § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (vyjádření žalobce k odvolání žalovaného a jednání před odvolacím soudem dne 28. 1. 2022), dále 2 režijní paušály za tyto shora uvedené 2 úkony v částce celkem 600 Kč, dále náklady jízdného ve výši 1 102,84 Kč na jednání odvolacího soudu a za ztrátu času za celkem 6 půlhodin po 100 Kč při cestě k jednání odvolacího soudu v částce 600 Kč. K těmto nákladům je nutno připočíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% v částce 1 659,60 Kč Náklady odvolacího řízení tak činí celkem 10 162,44 Kč a v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., jsou splatné k rukám zástupce žalobce.