Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

111 A 1/2021–52

Rozhodnuto 2021-11-23

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zdeňky Jungvirtové a soudců Mgr. Jany Barcalové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: V. T. T., narozená dne „X“ státní občanství Vietnamská socialistická republika zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČO 00007064 sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV–176249–3/SO–2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby rozhodnutí žalovaného, v záhlaví tohoto rozsudku označené, bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. I. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující, pro věc podstatné, skutečnosti.

2. Dne 1. 7. 2019 podala žalobkyně u velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty, tedy žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání na území České republiky (dále jen „ČR“). Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 30. 8. 2019, č. j. OAM–42255–8/ZM–2019 žádost žalobkyně zamítl a rozhodl, že zaměstnanecká karta se žalobkyni podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zák. o pobytu cizinců“) nevydává, neboť pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR.

3. Správní orgán I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že z obsahu žádosti žalobkyně vyplývá, že usiluje o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zák. o pobytu cizinců, neboť hodlá být zaměstnána u společnosti CPS – Communication & Publishing Services , s.r.o. a současně žádá o vydání zaměstnanecké karty pro zaměstnávání na volném pracovním místě uvedeném v Centrální evidenci volných pracovních míst, obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. U výše uvedeného zaměstnavatele by pracovala 40 hodin týdně jako montážní dělnice mechanických zařízení /operátorka výroby/ za měsíční mzdu 14 280 Kč. Ministerstvo vnitra v rámci své činnosti zpracovalo materiál nazvaný „K imigraci do ČR z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostní rizik“, který je veden v režimu utajení (stupeň „vyhrazené“) v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zák. o ochraně utajovaných informací“). Obsahem materiálu je shrnutí situace a zhodnocení rizik, které sebou nese migrace z Vietnamu, včetně migrace, jejímž účelem je výkon zaměstnání na území ČR. Správní orgán I. stupně tento materiál vede pod č. j. V211–36/2017–OAM, který byl sestaven na základě informací částečně veřejně dostupných, informací známých z jeho úřední činnosti a z úřední činnosti zastupitelského úřadu ČR v Hanoji, Ministerstva zahraničí ČR a dalších orgánů a bezpečnostních složek. Zdrojem pro zpracování tohoto materiálu byla utajovaná informace, poskytnutá Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“), kterou správní orgán I. stupně vede pod č. j. V211–21/2017–OAM. Správní orgán obdržel ještě další informace NCOZ v režimu utajení (stupeň „důvěrné“) a tyto informace vede po č. j. D153/2019–OAM a D154/2019–OAM. Žalobkyně požádala o pobytové oprávnění za účelem výkonu závislé práce na území, přičemž z pracovní smlouvy vyplývá, že má vykonávat nekvalifikovanou práci za mzdu, která se pohybuje těsně nad hranicí základní sazby měsíční minimální mzdy. Žalobkyně proto spadá do okruhu osob, které představují rizika, popsaná ve výše uvedených utajovaných informacích a mimo to, žalobkyni k této skupině osob přiřazují i další okolnosti jejího případu, které s ohledem na obsah utajovaných informací nemůže správní orgán I. stupně v odůvodnění tohoto rozhodnutí rozvést. Z důvodu zajištění bezpečí a ochrany práv obyvatelům ČR, nemohou být ignorována rizika migrace osob ze zahraničí, která by přinášela rizika nejen obyvatelům ČR, ale i migrujícím cizincům. ČR je vázána závazky, které vyplývají z mezinárodního práva, a nemůže připustit např., aby na jejím území byla vykonávána práce lidsky nedůstojným způsobem, nebo k ní byl někdo nucen. Existují–li taková rizika a moc výkonná o nich ví, musí přijmout účinná opatření, např., aby zabránila nárůstu kriminality, vykořisťování a výkonu práce, či pobytu cizinců na území za lidsky nedůstojných podmínek. Jsou–li tato rizika spojena s přílivem levné pracovní síly z Vietnamu, pak je legitimní očekávat, že moc výkonná příliv takové pracovní síly omezí. Spadá–li žalobkyně do okruhu osob, jejichž pobyt na území nese rizika, popsaná ve výše uvedených utajovaných informacích, pak pobyt žalobkyně na území ČR není žádoucí a zaměstnanecká karta by jí neměla být vydána. Správní orgán I. stupně rovněž zmínil skutečnost, že utajovaná informace, nazvaná „K imigraci do ČR z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostní rizik“ byla podkladem pro usnesení vlády ČR ze dne 18. 7. 2018 č. 474, kterým bylo uloženo některým členům vlády omezit na zastupitelském úřadu v Hanoji náběr žádostí o dlouhodobá pobytová oprávnění, až na tyto pobyty za účelem sloučení rodiny, studia a vědeckého výzkumu a schválených migračních projektů. Přijímání ostatních žádostí o dlouhodobá pobytová oprávnění se s přijetím uvedeného opatření pozastavuje. Správní orgán I. stupně s ohledem na citované usnesení a výše označené utajované informace dospěl k závěru, že povolení dlouhodobého pobytu žalobkyně na území za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o vydání zaměstnanecké karty, není v zájmu ČR.

4. Správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobkyni o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, toliko v podobě, která nezmaří účel jejich utajení. Žalobkyně nahlédla do správního spisu a k podkladům se písemně vyjádřila. Zdůraznila, že její státní příslušnost nemůže být důvodem, proč její pobyt na území není v zájmu ČR. Dále namítala, že uvedeným důvodem nemůže být ani skutečnost, že svoji žádost podala u zastupitelského úřadu ČR v Hanoji, neboť jinou možnost neměla a případné problémy na velvyslanectví nemohou být přenášeny na ni. Důvodem pro zamítnutí její žádosti nemůže být ani to, že chtěla využít svých práv podle Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“) a nemůže být takto sankcionována za využití možnosti nechat se zastupovat v řízení zástupcem uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku. Důvodem další diskriminace nemůže být rovněž využití práva na soudní ochranu, která je zaručena Listinou a skutečnost, že žalobkyně využila právní pomoci konkrétně advokátem v záhlaví tohoto rozsudku označeným. Další námitkou žalobkyně byla nedostatečná identifikace utajovaných informací. Správní orgán I. stupně neshledal námitky žalobkyně oprávněnými, včetně námitky k utajovaným informacím, které byly identifikovány v souladu s požadavky zák. o ochraně utajovaných informací a vyhlášky č. 529/2005 Sb., a to číslem jednacím i původcem utajované informace, jakož i stupněm jejího utajení a pokud jde o odkaz na ni, respektive na podklady, které jsou utajovány, ve správním spisu, musí umožňovat identifikaci informace, její číslo a jejího původce, což bylo v daném případě splněno. Podle názoru správního orgánu I. stupně, poskytnuté utajované informace jsou natolik konkrétní, že žalobkyně na základě nich může být zařazena do skupiny osob, kterých se skutečnosti uvedené v nich týkají a jež jsou důvodem, proč není její pobyt na území v zájmu ČR. Usnesení vlády ČR č. 474 ze dne 18. 7. 2018 nelze považovat, jak se žalobkyně domnívá, za protiústavní a nezákonné, není však nástrojem, kterým by vláda ČR mohla bez zákonného zmocnění regulovat počet přijímaných žádosti o pobytová oprávnění, vyjadřuje však zájem ČR, aby na jejím území nepobývali cizinci, v jejichž případě existují rizika popsaná v utajované informaci, která byla podkladem pro vydání usnesení vlády. Pokud jde o další námitku žalobkyně o povinnosti uvést v rozhodnutí, jakého konkrétního zájmu ČR by se pobyt žalobkyně mohl dotknout, správní orgán I. stupně tyto důvody v odůvodnění popsal a soubor utajovaných informací, na základě kterých správní orgán I. stupně rozhodl, je kompletní, neexistuje žádný podklad, který by mohl být do spisu doplněn, vše, co byl povinen k utajovaným informacím uvést, také uvedl.

5. Podáním ze dne 13. 9. 2019 podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně ze dne 30. 8. 2019, č. j. OAM–42255–8/ZM–2019, ve kterém zejména namítala, že jí nebylo umožněno seznámit se s podklady, obsahujícími utajované informace v podobě, která nezmaří účel jejich utajení. Správní orgán I. stupně pouze uvedl, že pobyt žalobkyně na území ČR není v jejím zájmu, a to vzhledem ke skutečnostem a rizikům, popsaným v těchto podkladech, ovšem nedostál své povinnosti, alespoň v obecné rovině sdělit žalobkyni skutečnosti, které vyplývají z utajovaných informací. Závěr správního orgánu I. stupně, že žalobkyně by mohla být ohrožena výkonem práce lidsky nedůstojným způsobem, nebo tím, že bude k takové práci nucena a představuje riziko nárůstu kriminality a vykořisťování, považovala odvolatelka za nepodložený a nezákonný. Zaměstnavatel žalobkyně není považován za nespolehlivého ve smyslu § 178f zák. o pobytu cizinců a žalobkyně jako zaměstnaná cizinka má sama dostatek zákonných prostředků k ochraně svých zájmů a nepotřebuje, aby byla preventivně chráněna tím, že její žádost bude zamítnuta. Pokud jde o utajené informace, bylo povinností správního orgánu I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvést přezkoumatelným způsobem takové skutečnosti, ze kterých bude zřejmé, že informace je označena za utajovanou po formální i materiální stránce oprávněně a v souladu se zákonem. Žalobkyně vyslovila i pochybnost, zda utajované informace mají skutečně tento charakter, když součástí utajovaných informací jsou např. statistické údaje, o nichž byla již veřejnost informována, nebo jsou veřejně dostupné. Pokud správní orgán I. stupně připustil, že utajované informace by se mohly týkat i cizinců jiné státní příslušnosti, ale fakticky se uplatňují pouze na státní příslušníky Vietnamu, jedná se o diskriminaci. Správní orgán I. stupně vycházel z informace poskytnuté NCOZ, aniž ověřil její věrohodnost a použitelnost a navíc nepostupoval na základě individuálních okolností konkrétního případu, ale na základě obecné typové charakteristiky, stanovené utajovanými podklady. Odvolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

6. K odvolání žalobkyně Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 30. 8. 2019, č. j. OAM–42255–8/ZM–2019 zrušila a věc vrátila tomuto orgánu k novému projednání. Komise se neztotožnila s názorem správního orgánu I. stupně, že skutečnost, že pobyt žalobkyně není v zájmu ČR, vyplývá přímo z usnesení vlády ČR č. 474, neboť podkladem pro vypracování tohoto materiálu byly utajované informace, které obsahují pouze obecné informace ohledně bezpečnostních rizik, vztahujících se k imigraci do ČR z Vietnamu, a tudíž na neurčitý počet adresátů a nelze z nich proto dovodit konkrétního cizince, anebo alespoň kategorii cizinců, na které by je bylo možno bez důvodných pochybností vztáhnout. Ani ostatní utajované informace neobsahovaly jiná zjištění, než obecná. Zájem na zavedení určitého typu regulace jako důvodu pro zamítnutí podané žádosti o vydání zaměstnanecké karty s ohledem na hrozbu, že by účastník řízení byl zaměstnáván za lidsky nedůstojných podmínek, nucen k výkonu práce, podílel se na kriminalitě, či jiné zákonu odporující činnosti, je nutné posuzovat ve vztahu k němu a nelze jej dovozovat pouze z obecných bezpečnostních rizik vztahujících se k imigraci do ČR z Vietnamu. Komise dále odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce přezkoumávání věrohodnosti utajovaných informací a uvedla, že jsou dvě možnosti, kdy bude utajovaná informace dostatečným a spolehlivým podkladem pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Buď bude informace dostatečně podrobná a podložená konkrétními důkazy a skutkovými okolnostmi, anebo správní orgán I. stupně provede výslech účastníka řízení, který by mohl objasnit míru věrohodnosti utajované informace. Komise shledala napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

7. Správní orgán I. stupně následně vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě deseti dnů vyjádřili k podkladům pro rozhodnutí. Žalobkyně reagovala a uvedla, že správní orgán I. stupně podklady nevyužívá k tomu, k čemu byly určeny, ale pouze pro získávání osobních údajů účastníků řízení, které pak mechanicky porovnává s charakteristikami cizinců, jimž nebude vydána zaměstnanecká karta. Pokud správní orgán I. stupně vychází ze státní příslušnosti účastníka řízení, jedná se o využití osobních údajů k diskriminaci. Žalobkyni není zřejmé, proč správní orgán označuje za podklad usnesení vlády ČR ze dne 18. 7. 2019, č.

474. Vláda v tomto usnesení bere na vědomí nějaké informace a ukládá určeným členům vlády dočasně pozastavit přijímání některých žádosti na zastupitelském úřadu ČR v Hanoji. Pokud jde o utajované informace, mohou se k nim účastníci řízení vyjádřit pouze omezeně, protože kromě utajení jejich obsahu, správní orgán I. stupně utajuje i další informace o těchto podkladech, jako jejich charakter, způsob získání apod. Účastníci řízení musí mít alespoň nějaké základní informace o důvodech utajení, které by jim umožnili ochranu před libovůlí správního orgánu I. stupně. Mají právo vyjádřit se k zákonnosti získání a provedení důkazů, které jsou podkladem pro vydání rozhodnutí, a proto tyto informace musí být zachyceny ve spisu, což správní orgán I. stupně neučinil. Správní orgán I. stupně učinil závěr, že žadatelé jsou Vietnamci, jejichž mzda není příliš vysoká a jejich práce je málo kvalifikovaná, takže jejich pobyt není v zájmu ČR, ovšem tento zájem přesněji nespecifikoval. Žalobkyně vyslovila domněnku, že profilování provedené správním orgánem I. stupně, Policií ČR (dále jen „PČR“) a NCOZ bude pravděpodobně něco ve smyslu, že někteří Vietnamci pěstují marihuanu, proto není v zájmu ČR povolit pobyt na základě zaměstnanecké karty žádnému Vietnamci, ovšem bez ohledu na individuální bezúhonnost, protože ne každý Vietnamec je pěstitel marihuany. Postup správního orgánu I. stupně považuje žalobkyně za diskriminační.

8. Správní orgán I. stupně opětovně, rozhodnutím ze dne 19. 5. 2020, č. j. OAM–42255–31/ZM–2019, zamítl žádost žalobkyně a rozhodl, že se jí zaměstnanecká karta nevydává, neboť pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR. Podle jeho názoru mohou zájem ČR vyslovit především vrcholné orgány státní moci a v tomto ohledu neexistuje povolanější orgán, než vláda ČR, která se vyjádřila v usnesení č. 474, že není v zájmu ČR, aby občané Vietnamské socialistické republiky na území ČR i nadále přicházeli a pobývali na základě některých pobytových oprávnění, včetně zaměstnanecké karty. Vláda uložila ministru zahraničních věcí nepřijímat některé typy dlouhodobých pobytových oprávnění u zastupitelského úřadu ČR v Hanoji. Důvod je zmíněn v bodu I. usnesení a přesně vyplývá z obsahu III. části materiálu a rizik v něm popsaných. Podrobnější popis rizik ve vztahu k občanům Vietnamu obsahuje informace, poskytnutá NCOZ. Podobně jako vláda ČR shledává popsaná rizika za reálná, posledně získaná utajovaná informace (č. j. D181/2019–OAM) identifikuje detailně zdroj, či pramen některých informací uvedených v ostatních utajovaných informacích. Tyto informace jsou jedním z podkladů pro závěr, že pobyt žalobkyně za účelem zaměstnání na pracovní pozici, uvedené v žádosti není v zájmu ČR, a to z důvodu rizik, které takový pobyt nese. K námitkám žalobkyně správní orgán I. stupně uvedl, že žalobkyně se mylně domnívá, že správní orgán I. stupně se dopouští jakéhosi automatizovaného rozhodování na základě profilování, které jednak provedl sám a jednak NCOZ. Rovněž odmítl, že by jeho postup byl diskriminační. Žalobkyně je cizinkou a žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje. Pokud vláda rozhodne, že cizinci, pocházející z určitého státu nebudou moci žádat, nebo nebudou moci být se svojí žádostí o zaměstnaneckou kartu pro výkon nekvalifikované nebo nízkokvalifikované práce úspěšní, nejde o diskriminaci. K námitce žalobkyně vůči utajovaným informacím správní orgán I. stupně uvedl, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by se měl v rozhodnutí zabývat tím, zda informace je utajena v souladu se zákonem o utajovaných informacích. Správní orgán I. stupně nemůže přehodnocovat, zda utajovaná informace je skutečně způsobilá být utajovanou informací a odůvodňovat proč ji on nebo jiný její původce utajil, a to vše tak, aby neprozradil její obsah. Pokud správní orgán I. stupně použil slova „písemnost“, pak měl použít spíše označení „materiály a informace“, ovšem z ustanovení § 169m zák. o pobytu cizinců nevyplývá povinnost identifikovat jednotlivé části, či případné přílohy utajované informace, ať již typem písemnost nebo typem nosiče, na kterém je informace zachycena.

9. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně obsáhlé odvolání, v němž v zásadě namítala, že správní orgán I. stupně doplnil dokazování o utajovanou informaci, poskytnutou NCOZ, vedenou pod č. j. D181/2019–OAM a žalobkyně neměla možnost se s touto, jakož i s předchozími utajovanými informacemi, seznámit, ovšem nevyřešil, Komisí namítanou, obecnost ve vztahu k žalobkyni. Správní orgán I. stupně nevysvětlil, z jakého důvodu je vázán usnesením vlády č.

474. Podle žalobkyně nemá vláda žádnou kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení, jakož i reprezentovat nezájem ČR na pobyt některých cizinců za účelem zaměstnání, či podnikání. Novela zák. o pobytu cizinců opravňuje vládu regulovat počty podaných žádostí, ale nedává jí pravomoc ovlivňovat již probíhající řízení. Odvolatelka opět namítala, že se nemůže vyjádřit k tomu, zda utajované informace jsou utajovány v souladu se zákonem a uplatnit tak svoje procesní práva, která nelze omezit tím, že správní orgán I. stupně rozhodne nějakou informaci označit jako utajovanou, aniž po materiální stránce zákonné podmínky pro utajení splňuje. Správní orgán I. stupně se nemůže spokojit s tím, že informace je formálně označena za utajovanou, ale musí splňovat materiální podmínky, musí se jednat o informaci uvedenou v seznamu utajovaných informací a nikoli pouze formálně označenou stupněm utajení. Povinností správního orgánu I. stupně je uvést nejen stupeň utajení, ale i úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení. Žalobkyně dále namítala, že pokud si správní orgán I. stupně v součinnosti s NCOZ stanovil obecné charakteristiky cizinců, jejichž pobyt není v zájmu ČR a tyto charakteristiky používá jako podklady pro rozhodnutí v individuálních řízeních, pak jsou tyto podklady fakticky obecným normativním správním aktem, k jehož vytvoření a používání při rozhodování nemá Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, jako orgán výkonné moci žádnou pravomoc. To přísluší moci zákonodárné. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je diskriminující, a to na základě státní příslušnosti, výši příjmu a kvalifikaci, potřené k výkonu práce, kterou má vykonávat. Navíc je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že pokud by žalobkyně nebyla občankou Vietnamu, správní orgán I. stupně by postupoval a rozhodoval jinak. Odvolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

10. Správní orgán I. stupně se vyjádřil k podanému odvolání, které ve stručnosti uvedeno, nepovažoval za důvodné, setrval na svých závěrech, uvedených v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby odvolání žalobkyně bylo zamítnuto jako nedůvodné.

11. Komise svým rozhodnutím ze dne 7. 8. 2020, č. j. MV–103614–3/SO–2020, rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 5. 2020, č. j. OAM–42255–31/ZM–2019 zrušila a věc vrátila tomuto orgánu k novému projednání. Odvolání žalobkyně shledala důvodným, neboť podkladové materiály jsou v daném případě, vyjma informace D181/2019–OAM, zcela identické, které vedly k předchozímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně i Komise. Správní orgán I. stupně postavil napadené rozhodnutí na totožné argumentaci, jako v předchozím rozhodnutí a doplňující informace opět nenaplňuje požadavky, kladené na její obsah zákonem a judikaturou, takže se Komise ztotožnila s odvolacími námitkami žalobkyně. Předmětná doplňující utajovaná informace nijak nekonkretizuje předchozí utajované informace ve vztahu k individuálním případům. Taková informace neobstojí ve světle požadavků na ni kladených judikaturou a povahou věci. Nedostatek, týkající se obecnosti podkladů, na nichž je rozhodnutí ve věci postaveno, nebyl správním orgánem I. stupně odstraněn. Navíc správní orgán I. stupně opětovně vycházel z usnesení vlády č. 474 a nikoli z utajovaných informací. Komise nezpochybnila skutečnost, že vláda v usnesení č. 474 vyjádřila zájem ČR na zavedení regulace ve vztahu k vydávání určitého typu oprávnění k pobytu, ovšem z jeho obecného obsahu nelze dovozovat důvody pro nevyhovění žádosti v individuálním případě žalobkyně. Komise dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a protože je Komise nemůže odstranit, zrušila napadené rozhodnutí a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.

12. Správní orgán I. stupně následně rozhodnutím ze dne 1. 10. 2020, č. j. OAM–42255–41/ZM–2019 žádost žalobkyně zamítl a rozhodl, že zaměstnanecká karta se nevydává, neboť pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR. Dospěl k závěru, že „zájem ČR“ je neurčitým právním pojmem, proto podle právní teorie dává orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu, či nikoli. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, stávající právní úprava umožňuje vízum neudělit, mimo jiné, z důvodu zahraničně politického zájmu ČR. Cílem návrhu je výslovně zakotvit možnost neudělení dlouhodobého víza nejen z hlediska zahraničně politického, ale i v dalších situacích, které nejsou v souladu se zájmy ČR. Podle správního orgánu I. stupně je snaha o omezení organizovaného zločinu, a to nejen samotného, ale i jeho negativních následků, které dopadají nejen do sféry jednotlivce, ale i celé společnosti. Pokud existuje riziko jeho vzniku, měly by mít státní orgány možnost ho omezit i tím, že nevydají pobytové oprávnění cizinci, s nímž je takové riziko spojeno. Podle správního orgánu I. stupně není v zájmu ČR umožnit na území pobyt cizinci, je–li jakkoli spjat s organizovaným zločinem a v tom důsledku nese rizika pro samotného cizince a stejně i pro stát, či spíše společnost. Důkazem toho je existence usnesení vlády ČR č. 474, nazvané „K imigraci do ČR z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik“. V době přijetí usnesení se vláda snažila regulovat příjem žádostí o vybraná pobytová oprávnění s odkazem na utajovanou informaci, kterou správní orgán vytvořil a vede pod č. j. V211–36/2017–OAM. Ve vztahu k žalobkyni spočívá důvod, proč není její pobyt na území za účelem výkonu zaměstnání na pracovním místě uvedeném v žádosti právě v rizicích, které jsou důsledkem organizovaného zločinu, i když z žádné informace, ani z informace V89/2020–OAM, nevyplývá, že žalobkyně by sama byla členkou organizované skupiny, či zločinecké skupiny. Správní orgán není povinen zkoumat pravdivost utajované informace, ale musí se zabývat její věrohodností, přesvědčivostí a relevantností. Informace, jejichž původcem je NCOZ pocházejí z její vlastní činnosti se specializací na, mimo jiné, odhalovaní organizovaného zločinu. Informace obsahuje popis konkrétních skutkových zjištění, které se týkají určité skupiny cizinců, obsahuje identifikaci zdrojů těchto informací a popisované skutečnosti jsou relevantní ve vztahu k důvodu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým je skutečnost, že pobyt žalobkyně není v zájmu ČR. Informace je prostá názorů a domněnek, naopak jejím obsahem je reprodukce konkrétních zjištění. Informace č. j. V211–36/2017–OAM, jejímž původcem je správní orgán, je souhrnem informací, získaných od jiných státních orgánů, či policie a bezpečnostních služeb a informace č. j. V89/2020–OAM se vztahuje jmenovitě k žalobkyni a opírá se o konkrétní zdroje informací. Obsah těchto informací považuje správní orgán I. stupně za věrohodný a ve vztahu k důvodu tohoto rozhodnutí za relevantní. Utajované informace jsou skutečné, nikoli údajné a správní orgán I. stupně měl k dispozici i informace, které se vztahují k žalobkyni samotné a propojují se se skutečnostmi, uvedenými v ostatních utajovaných informacích. Pokud jde o informace, jejichž původcem je správní orgán, zákon o pobytu cizinců ukládá správnímu orgánu uvést odkaz na utajované informace a jejich stupeň utajení, ovšem nikoli uvádět jakékoli doprovodné informace. Z žádného právního předpisu nevyplývá pro správní orgán povinnost, aby specifikoval utajované informace, co do povahy utajované informace, uváděl způsob, jakým tuto informaci získal. Ověřovat, zda tato informace je dostatečně konkrétní, a zda byla získána v souladu se zákonem, musí až odvolací orgán, nebo později případně soud. Pokud namítala žalobkyně, že není zřejmé, jak výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“) za rok 2018 a články pana Vojtěcha Blažka souvisí s žalobkyní, když žádost podala v roce 2019, tedy dávno poté, co bylo provozování systému Visapoint ukončeno a osoby, kterých se články týkaly, byly již ve vazbě, správní orgán I. stupně uvedl, že informace užil pouze z důvodu kontextu, jiný smysl nemají. Správní orgán I. stupně připustil, že občané Vietnamu žádají o vydání zaměstnanecké karty a jejich žádosti jsou obdobné, nicméně odvolací orgán má za to, že přímo z usnesení vlády č. 474 nevyplývá to, že pobyt žadatelů o vydání zaměstnanecké karty není v zájmu ČR, a to ani ve spojení s obsahem utajovaných informací, proto nezbývá, než postupovat v těchto věcech rozdílným způsobem.

13. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém v zásadě namítala, že jedna utajovaná informace nemůže zhojit obecnost ostatních utajovaných informací. Správní orgán I. stupně ani neuvedl k tomuto novému podkladu, zda se jedná o listinný důkaz, interní předpis, závazné stanovisko, statistiku apod., ani neuvedl způsob vzniku tohoto podkladu. Pokud jde o utajovanou informaci, označenou jako V89/2020–OAM je výsledkem úřední činnosti správního orgánu I. stupně, který se označuje za původce a zároveň uvádí, že podnikl kroky k získání konkrétních informací, nebo že opatřil informace a tato činnost by měla být písemně zachycena ve spisu. Pokud jde o samotnou žalobkyni, neměl správní orgán I. stupně žádné konkrétní informace o jejích sklonech s porušováním zákona. Správní orgán I. stupně naznačil jakési její spojení s organizovaným zločinem a na druhou stranu uvedl, že žádné negativní poznatky k osobě žalobkyně neexistují. Odvolatelka rovněž připomněla okolnosti systému Visapoint a upozornila, že žádost žalobkyně podala až poté, co tento systém a další objednací systémy přestaly být užívány k umělému maximálnímu omezování počtu přijímaných žádostí. Dále namítala, že správní orgán I. stupně nevysvětlil důvody, pro které by měl být vázán usnesením vlády č.

474. Žalobkyně opětovně namítala, že materiální důvody utajování obsahu podkladů pro rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné a nemůže proto uplatnit svá procesní práva. Utajená informace není utajenou pouze proto, že je tak formálně označena, ale musí splňovat i materiální podmínky a musí jít o informaci uvedenou v seznamu utajovaných informací. Správní orgán I. stupně musí uvést odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a stupeň jejich utajení, ovšem i úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení. Žalobkyni není znám obsah podkladů, ani jejich právní povaha a forma. Žalobkyně má právo zjistit, jakým způsobem byly podklady získány a provedeny jako důkazy podklady, obsahující utajované informace, které jsou důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně. Odvolatelka zároveň připomněla rozdílný postup správních orgánů v řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu občanů Vietnamu. Závěrem pak žalobkyně uvedla, že pokud si správní orgán I. stupně sám stanovil obecné charakteristiky cizinců, jejichž pobyt není v zájmu ČR a požívá je pro rozhodnutí v individuálních řízeních, jsou tyto podklady faktickým obecným normativním správním aktem, k jehož vytvoření a používání při rozhodování nemá správní orgán I. stupně, jako orgán výkonné moci, žádnou pravomoc. Odvolatelka navrhla, aby odvolací orgán sám rozhodl o žádosti žalobkyně, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

14. Komise svým rozhodnutím ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV–176249–3/SO–2020, rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 10. 2020, č. j. OAM–42255–41/ZM–2019 potvrdila, neboť neshledala odvolání žalobkyně důvodným. K přezkoumatelnosti utajovaných informací odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 a na rozsudek téhož soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013–69 a dále uvedla, že nahlédla do všech utajovaných informací a dospěla k závěru, že k otázce věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací a jejich relevance ve vztahu k vedenému řízení, považovala za žádoucí jejich doplnění ze strany NCOZ. Komise tak obdržela další utajovanou informaci, vedenou pod č. j. V80/2020 –SO, která upřesnila a doplnila všechny utajované informace, pořízené v průběhu správního řízení, o jejichž obsahu byla žalobkyně v obecné rovině informována. Usnesením vlády č. 474 byl vyjádřen zájem ČR na zavedení určitého typu regulace k vydávání určitého typu oprávnění k pobytu cizinců, a to právě s ohledem na skutečnosti, uvedené v utajované informaci č. j. V211–36/2017–OAM. Uvedený zájem byl vtělen do § 181b zák. o pobytu cizinců ve formě zmocňovacího ustanovení k vydání nařízení vlády, v němž je stanoven maximální počet žádostí, které lze podat na zastupitelském úřadu pro určitá oprávnění (nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem podnikání, žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu). V nastavení kvót jsou zohledněna bezpečnostní rizika, spojená s imigrací z daného regionu, vztahující se zejména k přílivu nekvalifikovaných pracovníků na území ČR. S ohledem na hrozbu, spočívající v bezpečnostních rizicích, které jsou důsledkem organizovaného zločinu, nebyl shledán pobyt žalobkyně v zájmu ČR. Uvedená rizika jsou ve vztahu k žalobkyni vymezena v utajovaných informacích pod č. j. V89/2020–OAM a pod č. j. V80/2020–SO, které blíže konkretizují předchozí utajované informace ve vztahu k jednotlivým konkrétním případům, obsahují údaje o způsobu činnosti organizované zločinecké skupiny, která je v rozporu se zájmy ČR a vztah žalobkyně k ní, opírají se o konkrétní zdroje a v souhrnu a vzájemné souvislosti s ostatními utajovanými informacemi naplňují požadavky, kladené na jejich obsah zákonem, judikaturou a rovněž povahou věci. Komise shledala obsah utajovaných informací v souvislosti s ostatními podklady (usnesení vlády ČR č. 474, výňatek s výroční zprávy BIS z roku 2018) za dostatečně přesvědčivý a věrohodný pro zamítnutí žádosti žalobkyně. Poukázala i na princip proporcioality mezi zájmem ČR na neumožnění pobytu cizinci na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé a dospěla k závěru, že v posuzovaném případě převažuje veřejný zájem na omezení organizovaného zločinu, včetně jeho následků, které dopadají na jednotlivce i na celou společnost. V této souvislosti připomněla, že právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území ČR, neboť takové právo mají jen občané ČR, přičemž je věcí suverénního státu, za jakých podmínek povolí cizinci pobyt na svém území. Podle Komise správní orgán I. stupně dostatečně odůvodnil, na základě jakých podkladů dospěl ke svým závěrům a na základě jakých zákonných ustanovení byly utajované informace uchovávány mimo předmětný spisový materiál. Z povahy věci a na základě zákonných ustanovení není možné, aby se žalobkyně s utajovanými informacemi seznámila, proto správní orgán I. stupně sdělil v obecné rovině obsah utajovaných informací, neboť možnost jejich konkretizace je omezená. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně považovala Komise za plně přezkoumatelné. Utajované informace správní orgán I. stupně identifikoval a uvedl stupeň utajení, jeho povinností není, aby popsal, jak informaci získal, jakou má povahu, resp. charakter a zda byla utajena v souladu se zák. o ochraně utajovaných informací. Pokud jde o nově doplněné utajované informace, jsou ve vztahu k žalobkyni dostatečně konkretizovány a s ohledem na tyto informace se Komise nevyjádřila k námitkám žalobkyně, ohledně zpráv z tisku a výňatku výroční zprávy BIS. Systém Visapoint považovala, ve vztahu k posuzovanému případu, za irelevantní a skutečnost, že v době podání žádosti žalobkyně nebyl využíván, nemá žádný vliv na zjištění správního orgánu I. stupně o „spojení“ žalobkyně s organizovaným zločinem. Původcem dvou z utajovaných informací byl správní orgán I. stupně, původcem ostatních byla NCOZ a s ohledem na obsah utajovaných informací není možné, aby se žalobkyně seznámila s jejich obsahem, neboť by tím byl zmařen účel jejich utajení. Komise nesouhlasila s žalobkyní, že se správní orgán I. stupně dopustil jakéhosi profilování nebo automatizovanému zamítání žádostí o zaměstnanecké karty občanů Vietnamské socialistické republiky, neboť každý případ je posuzován individuálně, v souladu se zásadami správního řízení (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb.).

II. Obsah žaloby

15. Žalobkyně především namítala, že v jejím případě bylo negativně rozhodnuto výlučně na základě utajovaných informací, o jejichž obsahu, právní povaze a způsobu pořízení jí nebyly poskytnuty ani základní údaje, které by jí umožnily využití práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Žalobkyně proto nemohla uplatnit svá procesní práva, aby se k podkladům vyjádřila. Žalobkyně vyjádřila pochybnosti o způsobu pořízení informací, kterou poskytla NCOZ, neboť ve spisu není záznam, jak byly utajované informace pořízeny a žalobkyně má právo zjistit, jakým způsobem byly získány. Žalobkyně by v této souvislosti navrhovala doplnění této informace o sdělení, zda NCOZ vycházela z konkrétního trestního spisu, či spisů, které vede. Pokud odvolací správní orgán neumožnil žalobkyni seznámení a vyjádření k podkladu, který sám v odvolacím řízení zajistil, jedná se o vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí soudem. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018–34. Podle žalobkyně je na základě utajovaných informací rozhodováno ve stovkách případů žádostí o zaměstnanecké karty občanů Vietnamu, ovšem není o nich shodně rozhodováno. Žalovaná dále namítala, že ve spisu není zachycen postup při zajišťování podkladů, obsahujících utajované informace, ani jejich právní povaha, tedy údaje, které by žalobkyni umožnily, aby se k nim vyjádřila. Vytýkala správnímu orgánu I. stupně, že naznačil jakési spojení žalobkyně s organizovaným zločinem a zároveň uvedl, že k osobě žalobkyně nemá žádné konkrétní informace, že by měla sama sklony k porušování zákonů, ovšem údajné spojení nespecifikoval, aby žalobkyně měla možnost se k tomu vyjádřit. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně považovala za nedůvodné. Podle žalobkyně není přezkoumatelné, proč správní orgán I. stupně do spisu podklady zařazoval a jaký mají význam pro žádost žalobkyně. Připomněla, že správní orgán je povinen uvést veškeré úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů s výjimkou podkladů, které obsahují utajované informace a jsou uchovávány mimo spis. Žalobkyně upozornila konkrétně na podklady BIS a zprávy z tisku, které byly podkladem pro rozhodnutí a správní orgán I. stupně měl uvést úvahy, kterými se řídil při hodnocení těchto podkladů a měl uvést jaký konkrétné význam měly pro závěr, že pobyt žalobkyně není v zájmu ČR. Kromě toho měl správní orgán I. stupně nevysvětlil důvody, pro které by měl být vázán usnesením vlády č. 474, když podle žalobkyně nemá vláda žádnou kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení. Žalobkyně uzavřela, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i Komise jsou nepřezkoumatelná. Podkladem pro negativní rozhodnutí o žádosti žalobkyně byly materiály údajně obsahující utajované informace. Podle žalobkyně ovšem nestačí, že informace je formálně označena jako utajovaná, ale musí existovat materiální důvod, který musí být žalobkyni sdělen. Pokud by žalobkyně tuto možnost neměla, správní orgán by měl snadnou cestu, jak rozhodovat na základě podkladů, které by v případě transparentního řízení nemohly obstát. V posuzované věci je nepřezkoumatelné, zda tyto informace jsou skutečně utajovanými informacemi ve smyslu § 169m odst. 1 a 2 zák. o pobytu cizinců. Pokud jsou informace, obsažené v podkladech pro rozhodnutí pouze formálně označeny stupněm utajení, ale materiální podmínky nesplňují, nejedná se o utajované informace v souladu s naposledy citovaným ustanovením. Rozhodování na základě utajovaných informací, ke kterým nemá účastník řízení přístup a nemůže se k jejich obsahu vyjádřit, je nezákonným omezením práva na spravedlivý proces. V návaznosti na námitku porušení práva na spravedlivý proces poukázala žalobkyně na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982, ve kterém se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil k otázce práva přístupu k utajovaným informacím a práva sdělení důvodů pro vyhoštění cizince, které mají původ v utajovaných informacích. Rozsudek se sice týkal výkladu čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Protokol“), který zakotvuje procesní práva cizince, jehož se týká rozhodnutí o vyhoštění, nicméně závěry v něm obsažené lze v plném rozsahu aplikovat v každé věci, kde správní orgány rozhodují na základě utajovaných informací. Podle jeho názoru je obsah čl. 1 Protokolu v podstatě shodný s čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci (dále jen „Směrnice“), která se vztahuje na jeho žádost o zaměstnaneckou kartu a jejíhož účinku se proto může dovolávat. Žalobkyně uzavřela, že jí nebyly sděleny žádné relevantní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že její pobyt není v zájmu ČR, Procesní práva žalobkyně byla zásadním způsobem porušena, zejména právo být seznámena se skutečnými důvody (okolnostmi) a právo přístupu k utajovaným informacím v míře, která by jí umožnila reagovat a obhajovat svá práva a zájmy. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž účinnost soudního přezkumu, zaručeného článkem 47 Listiny předpokládá, že dotyčná bude mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se jí týká, v opačném případě by bylo porušeno základní právo na účinnou soudní ochranu. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Komisi k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

16. Komise k podané žalobě nejprve obsáhle zopakovala námitky žalobkyně, s nimiž nesouhlasila. K nakládání s utajovanými informacemi odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019–36, podle kterého je primárně úkolem správního orgánu, aby na základě poskytnutých utajovaných podkladů sám posoudil, zda z nich lze dovodit splnění podmínek pro udělení pobytového oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, přičemž je ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i jeho zvýšenou aktivitu vůči postupu veřejné správy. Za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen. Soudní kontrola může zajistit vyloučení libovůle při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních pro řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Z uvedeného vyplývá, že sama skutečnost, že žalobkyně neměla přístup k obsahu utajovaných informací, není v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Garantem ochrany práv účastníka řízení je nezávislý soud. Komise připomněla § 169m odst. 1 a 2 zák. o pobytu cizinců a uvedla, že v odůvodnění rozhodnutí má být utajovaná informace identifikována a uveden stupeň jejího utajení, povinností správního orgánu není popsat, jakým způsobem byla získána, ani jakou má povahu, resp. charakter. Zástupce žalobkyně požádal o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jejímž předmětem byla informace pod č. j. V80/2020–SO, ovšem Komisí i ministrem vnitra bylo rozhodnuto, že zástupce žalobce není oprávněn se s utajovanou informací seznámit, neboť není osobou oprávněnou k přístupu k utajované informaci stupně utajení „vyhrazené“. Uvedená informace byla uchovávána odděleně mimo spis, takže Komise nebyla oprávněna umožnit žalobkyni, aby se vyjádřila k této informaci. Pokud jde o námitky žalobkyně, týkající se rozhodování o žádostech občanů Vietnamské socialistické republiky, Komise uvedla, že nelze tato tvrzení ověřit, neboť žalobkyně neuvedla konkrétní případy. Komise následně připomněla opětovně § 169m odst. 2 zák. o pobytu cizinců a uvedla, že k utajovaným informacím nemohla uvádět žádné doprovodné informace, neboť by tím byl ohrožen účel jejich utajení. Odkázala pak na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 16 A 1/2020–44, podle něhož nebyl žalovaný povinen (ani oprávněn) specifikovat z čeho konkrétně dovodil na straně žalobce nebezpečí pro veřejný pořádek, plně postačilo, že poukázal na existenci utajované informace a vysvětlil proč nemohl žalobci sdělit žádné konkrétnější skutečnosti a dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012–28, podle něhož skutečnost, že stěžovateli ve správním a soudním řízení zůstaly utajeny podstatné skutečnosti pro vydání negativního rozhodnutí není postačujícím důvodem ke zrušení rozsudku městského soudu. Podle Komise není její rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť je dostatečně věrohodné a individualizované ve vztahu k případu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že jsou v daném případě podkladem pro vydání rozhodnutí, mimo jiné, utajované informace, jsou možnosti konkretizace těchto podkladů omezené. K přezkoumatelnosti utajovaných informací pak Komise odkázala i na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011–101. Ke zprávám z tisku a výroční zprávě BIS, Komise opětovně uvedla, že s ohledem na obsah nových utajovaných informací se k těmto podkladům nemůže blíže vyjádřit, aniž by naznačila nebo dokonce prozradila jejich obsah. K námitkám žalobkyně, které se týkají usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018, č. 474 Komise uvedla, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se správní orgán I. stupně považoval být tímto usnesením vázán. Žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty byla zamítnuta na základě negativních poznatků, vyplývajících z utajovaných informací, které jsou vedeny mimo spis, nikoli z důvodu aplikace nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Za stanovení stupně utajení na utajované informaci je odpovědný původce utajované informace, nikoli správní orgán, který ji učinil podkladem správního rozhodnutí. Správní orgán I. stupně tak nebyl oprávněn zabývat se tím, zda byla informace utajena v souladu se zák. o ochraně utajovaných informací. K námitkám o porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na analogii mezi čl. 1 Protokolu a čl. 8 Směrnice, Komise uvedla, že takový vztah nelze dovodit, neboť každá z těchto právních norem upravuje jiný okruh společenských vztahů a nelze je libovolně kombinovat. Závěrem Komise uvedla, že právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území ČR, takové právo mají jen občané ČR. Navrhla, aby Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.

IV. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného

17. V návaznosti na vyjádření žalovaného podala žalobkyně repliku, ve které požádala, aby před rozhodnutím o žalobě bylo jejímu zástupci umožněno nahlédnout do písemností obsahujících utajované informace, neboť o nich ví pouze to, že z nich vyplývá její propojení s organizovaným zločinem, takže její pobyt na území není v zájmu ČR. Bez znalosti uvedených informací nemohla žalobkyně uplatňovat svoje procesní práva a nezbývalo jí, než „střílet naslepo“. Pokud bude i v řízení před správním soudem obsah utajovaných informací zcela utajen, bude žalobkyni upřeno právo zaručené Listinou. Nebude–li žalobkyně moci vést polemiku s rozhodnutími správních orgánů a nebude se moci účinně hájit, v takové situaci nemůže být ani soud garantem jejích práv. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 3 Azs 246/2015–25, se podává, že žalobce měl v daném řízení možnost se seznámit s utajovanými informacemi a vyjádřit se k nim. Soud by měl v zájmu zachování ústavních práv žalobkyně v pochybnostech, zda utajovanou informaci nebo její část jejímu právnímu zástupci zpřístupní či nikoliv, rozhodovat ve prospěch jejího zpřístupnění. Namítala dále, že ve správním spisu není zaznamenáno, jakým způsobem správní orgán I. stupně vyžádal informace od NCOZ. Ústavně zaručené právo na pobyt cizinců neexistuje, avšak ti mají nárok na něj na úrovni obyčejného práva, jestliže splňují všechny negativní a pozitivní podmínky stanovené českou vnitrostátní úpravou a příslušnými směrnicemi EU. Žalobkyně poukázala na § 169p odst. 2 zákona o pobytu cizinců a uvedla, že povinností správního orgánu je v případě žádosti podané na zastupitelském úřadu informovat účastníka řízení o existenci podkladů a jejich podstatném obsahu, přičemž ustanovení neobsahuje žádné výjimky. Žalobkyně ovšem nepožadovala seznámení s obsahem utajovaných informací, nýbrž seznámení s doprovodnými informacemi, které by umožnily posoudit jejich zákonnost a procesní použitelnost. Zopakovala, že zjevně neexistují žádné poznatky o tom, že by žalobkyně vyvíjela činnost v rozporu se zájmy ČR a její pobyt byl proto se zájmy ČR neslučitelný.

V. Doplnění repliky

18. Právnímu zástupci žalobkyně byl doručen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2021, č. j. 54 A 14/2021–56, týkající se shodné věci, z něhož se dozvěděl v obecné rovině, co skutečně vyplývá z utajovaných informací, které jsou podkladem pro rozhodnutí v této věci a rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 43 A 13/2021–63, týkající se rovněž shodné věci a oběma rozsudky bylo žalobě vyhověno, když oba soudu dospěly k závěru, že žádost žalobce není v časové souvislosti s dobou páchání trestné činnosti organizované skupiny, týkající se registrace v systému Visapoint. Žalobkyně proto dovodila, že z utajovaných informací vyplývá propojení s organizovaným zločinem, který se týká systému Visapoint. Na žalobkyni se ovšem toto propojení nevztahuje, protože svoji žádost o zaměstnaneckou kartu podala zákonnou cestou, požádala o upuštění od osobního podání žádosti, kterému sice nebylo vyhověno, ale v souvislosti s podanou žalobou byla věc řešena smírnou cestou, kdy ministerstvo zahraničních věcí poskytlo termín k osobnímu podání žádosti bez registrace.

VI. Posouzení žaloby Krajským soudem v Ústí nad Labem

19. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy druhé, prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatní v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zák. o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních tvrzení musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s., jež však v dané věci soud nezjistil, a dále, jak je níže rozvedeno, se vázanost žalobními námitkami neuplatnila ve vztahu k utajovaným informacím.

20. Pro rozhodování žalované byly zcela zásadní podklady, které obsahovaly utajované informace, velká část žalobní argumentace směřuje právě proti způsobu, jimiž s nimi žalovaná nakládala a dále se týká posuzování utajovaných informací.

21. Soud se v prvé řadě zabýval žalobní námitkou, že žalobkyně nebyla seznámena s utajovanou informací vedenou pod č. j. V80/2020–SO, kterou žalovaná získala až v průběhu odvolacího řízení, což má podle žalobkyně představovat podstatnou procesní vadu.

22. Podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo–li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

23. Žalobkyně uvedla, že nebyla seznámena s utajovanou informací vedenou pod č. j. V 80/2020 – SO, což je vadou řízení, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Správní orgány mají zásadní povinnost danou v § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), nestanoví–li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ovšem s výjimkami, povolenými zákonem, judikaturou a povahou věci. Judikatura dovodila, že tato povinnost není naplněna pouze tím, že správní orgán nebrání účastníkům řízení se s podklady rozhodnutí seznámit, ale je povinen aktivně poučit a vyzvat k uplatnění tohoto práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002–36, dostupný na www.nssoud.cz). V obecné rovině tak nemůže nastat situace, kdy účastník řízení nebude mít možnost se se závazným stanoviskem seznámit a vyjádřit se k němu. Nelze však přehlédnout poslední větu § 36 odst. 3 s. ř., podle níž, nerozhoduje–li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 zák. č. 412/2005 Sb. uchovávány odděleně mimo spis.

24. Zásadní okolnost pro vyřešení otázky, zda měl žalovaný povinnost seznámit žalobkyni s nově získanou utajovanou informací, tak soud spatřuje v zodpovězení předběžné otázky, zda na vydání zaměstnanecké karty je právní nárok či nikoliv, zda rozhodování o jejím vydání je rozhodováním o právním nároku účastníka. Zaměstnanecká karta, jako druh povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání na území, byla do zák. o pobytu cizinců uvedena zákonem č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Šlo o promítnutí směrnice 2011/98/EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě, jež se nedotýká pravomoci členských států, pokud jde o přijímání státních příslušníků třetích zemí na jejich trhy práce. Tato směrnice cizinci právo na přijetí za účelem zaměstnání nezaručuje a podle názoru soudu, nezakládá mu ani nárok na přijetí. V odstavci 6 této směrnice je výslovně uvedeno, že jejími ustanoveními by neměla být dotčena pravomoc členských států regulovat přijímání státních příslušníků třetích zemí, včetně objemu vstupů státních příslušníků třetích zemí, přicházejících za účelem výkonu zaměstnání. Na rozdíl od zelené karty, kde zák. o pobytu cizinců uvedenou skutečnost (nenárokovost) v § 42g odst. 10 větě první, výslovně uváděl, u zaměstnanecké karty takové vyjádření chybí [zák. o pobytu cizinců nadále přitom u některých institutů jejich nenárokovost stanoví (udělování dlouhodobých víz § 51 odst. 2)]. Absenci takového údaje, v případě zaměstnanecké karty, lze ovšem považovat pouze za určitý legislativní nedostatek, ne však za výkladové vodítko pro vyřešení otázky nárokovosti či nenárokovosti vydání zaměstnanecké karty, avšak na to, že jde o nenárokový pobytový titul, lze usuzovat z judikatury (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 9 Azs 74/2019, dostupný na www.nssoud.cz). Řízení o vydání zaměstnanecké karty není řízením o právním nároku účastníka, ministerstvo je oprávněno ji žadateli nevydat (srov. § 46 a § 56 zák. o pobytu cizinců).

25. Podle názoru soudu žalovaný proto nepochybil a nezatížil řízení vadou, když poté, co získal utajovanou informaci, vedenou pod č. j. V 80/2020 – SO, žalobkyni s touto utajenou informací neseznámil, neboť postupoval v souladu s § 36 odst. 3 větou poslední s. ř., pokud jde o možnost vyjádření se k podkladům rozhodnutí, které se za podmínek § 17 odst. 3 s. ř. uchovávají odděleně mimo spis. Ostatně, i kdyby žalovaný dal existenci nové utajované informace žalobkyni na vědomí, mohla by uplatnit pouze námitky shodně uplatňované proti všem ostatním utajovaným informacím a nemohly by jí být sděleny zdroje utajované informace, ani skutečnost, zda je vedeno případně nějaké trestní řízení, týkající se podkladových materiálů NCOZ, neboť tím by došlo k jejich odtajnění.

26. Podle soudu není odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 6 As 286/2018 přiléhavý, protože řeší žalobu na zcela odlišném hmotněprávním základu (problematika veřejně přístupné účelové komunikace) a závěry Nejvyššího správního soudu jsou pro daný případ použitelné jen potud, že je v něm zdůrazněno, že zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně, zjištěné v odvolacím řízení. Změna rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolacím orgánem je přípustným a preferovaným způsobem, jak řešit tyto nedostatky, a to zejména s ohledem na zásadu procesní ekonomie. Žalovaný proto správně, v souladu právě se zásadou procesní ekonomie, po dvojí kasaci rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřistoupil již ke třetímu zrušení rozhodnutí a sám, v souladu se s. ř., doplnil podklady rozhodnutí a ve věci rozhodl, jak bylo výše vysvětleno.

27. Podle § 169m odst. 1, 2, 3, zák. o pobytu cizinců, písemnosti nebo záznamy, které obsahují utajované informace, se v řízení podle tohoto zákona uchovávají odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí. Jsou–li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

28. Podle § 2 písm. a) zák. o ochraně utajovaných informací, pro účely tohoto zákona se rozumí utajovanou informací informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací (§ 139). Podle § 2 písm. f) citovaného zákona, původcem utajované informace je orgán státu, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, u nichž utajovaná informace vznikla, nebo Úřad průmyslového vlastnictví podle § 70 odst. 4.

29. Je výhradně na původci informace, aby o jejím utajení rozhodl a v souladu se zák. o ochraně utajovaných informací vyznačil stupeň jejího utajení, popřípadě stupeň utajení změnil či zrušil. Soudu nepřísluší hodnocení samotné povahy utajovaných informací, resp. řešení otázky, zda je dán důvod pro jejich utajení i v rámci bezpečnostního řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že utajení informace představuje její objektivní vlastnost, o které rozhoduje výhradně její původce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 3 As 188/2014–38). Správní orgán I. stupně ani žalovaná nejsou původci utajovaných informací, nepřísluší jim hodnotit povahu utajovaných informací a nejsou povoláni ani ke zkoumání toho, zda uvedené informace naplňují materiální znak utajovaných informací, tedy zda jejich vyzrazení či zneužití může způsobit újmu zájmu ČR anebo může být tomuto zájmu nevýhodné. Uvedené však nepřísluší ani soudu, tím spíše pak ne žalobkyni. Nebylo proto povinností žalované, aby uváděla ke zdroji utajovaných informací anebo k jejich podobě jakékoliv doprovodné informace. Lichá je i námitka žalobkyně, že není přezkoumatelné, zda utajované informace naplňují znaky utajovaných informací, neboť uvedený přezkum žalované, jak bylo vysvětleno, nepříslušel.

30. Vzhledem k tomu, že vázanost žalobním tvrzení se neuplatní ani ve vztahu k utajovaným informacím, které nebyly žalobkyni v rámci právního řízení zpřístupněny, soud se jimi proto zabýval. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63, v této specifické situaci (práci s utajovanými informacemi) soud supluje aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými. (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011–101). Platí, že určité skutečnosti, byť by byly podstatné pro rozhodnutí, mohou a musí zůstat utajeny. Ústavní soud však ve svých nálezech ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02, a ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04, jednoznačně uvedl, že toto nezbytné utajení nemůže vést k popření práva na spravedlivý proces [srov. část II. c) bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 4 As 108/2013, dostupného na www.nsoud.cz]. Je tedy vždy třeba nalézt rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 Azs 213/2015–54, dostupný na www.nsoud.cz). Na jedné straně zájmem na zajištění spravedlivého procesu a na druhé straně zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu.

31. Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou vyvážena shora popsanou specifickou činností soudu při práci s utajovanými informacemi. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit utajované informace z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015–40). Z výše uvedeného se podává, že otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud přezkoumává vedle zákonnosti rozhodnutí správních orgánů rovněž věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění skutkové podstaty existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

32. V posuzované věci chtěla žalobkyně především využít svého práva nahlédnout do spisu, tedy do té části spisu, jejíž součástí byly utajované informace. Předsedkyně senátu ovšem usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 A 1/2021–47 část spisu Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. D 1/2021–U, podle § 45 odst. 3 s. ř. s., vyloučila z nahlížení do spisu.

33. Soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, na základě jaké skutečnosti byla její žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta. Důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně, jak bylo již výše uvedeno, byly utajované informace, takže byla vyloučena bližší specifikace konkrétních skutkových okolností, které správní orgán I. stupně i žalovaného vedly k zamítnutí žádosti. Žalovaný se, přes zákonnou limitaci zacházení s utajovanými skutečnostmi, řádně vypořádal s argumentací žalobkyně, reagoval na všechny její námitky. V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný především zabýval prací s utajovanými informacemi a dospěl ke shodným závěrům jako soud a správně se vypořádal s tvrzením žalobyně, že jeho rozhodnutím došlo k porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k rozhodování o zaměstnaneckých kartách občanů Vietnamu. Nelze ztotožňovat řízení o udělení zaměstnanecké karty, tedy řízení zahájená žadateli, kteří ještě kartu neobdrželi, s řízeními, jež zahájili žadatelé, žádající pouze prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Zcela jiné jsou v každém z uvedených případů meze správního uvážení. Jeden z typů řízení nezakládá legitimní očekávání pro řízení druhé. Žalovaný i správní orgán I. stupně správně vycházely z premisy, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07). Podle názoru soudu, správní orgán I. stupně v rámci zák. o ochraně utajovaných informací naznačil, jaké oblasti se týkají utajované informace, tím, že do spisu začlenil intranetové články Vojtěcha Blažka a část zprávy BIS (již obecně známé, neboť byly zveřejněny), a to zcela v souladu s § 169 odst. 2 zák. o pobytu cizinců, který jakékoliv bližší zpřístupnění důvodů vydání rozhodnutí zapovídá. Z nich při vydání rozhodnutí bezprostředně nevycházel, do spisu je sice založil, nicméně stěžejní pro něho byly samotné utajované informace. Shodné závěry platí i o usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018, kterým se žalovaný, ani správní orgán I. stupně neřídily a ani z něho nevycházely. Soud poukazuje na skutečnost, že žalovaná rozhodovala o žádosti žalobkyně se znalostí rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 1 Azs 56/2019 a chybě zde vytčené (vyloučení práva cizinců na spravedlivý proces postupem správního orgánu na základě interního aktu vlády) se zřetelně vyvarovala, když nezpochybnila právo žalobkyně podat žádost o vydání zaměstnanecké karty, naopak, o této žádosti věcně rozhodovala.

34. Žalobkyně na podporu svého práva na spravedlivý proces poukázala na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2012, č. 80982/12, ve věci Muhammad a Muhammad vs. Rumunsko (dostupný např. ve Zpravodaji KVZ č. 1/duben/ročník 9, 2021). K tomu soud uvádí, že daný rozsudek předně řešil jinou problematiku, totiž vyhoštění (navíc v konkrétní věc byla zatížena nejen problémem nakládání s utajovanými informacemi v poměru k procesním právům, správní orgány se zde měly dopustit celé řady jiných procesních pochybení), a již z předmětu věci je zřejmé, že se netýkal přímo vnitrostátní úpravy ČR. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, prakticky ve shodě se shora citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, že z požadavku zákonnosti vyplývá, že rozhodnutí o vyhoštění (na základě utajovaných informací) musí podléhat určité formě kontradiktorního řízení před nezávislým orgánem nebo soudem, který přezkoumá, zda jsou založena na rozumném skutkovém základě, nejsou nezákonná, svévolná či v rozporu se zdravým rozumem. Soud k tomu poznamenává, s odkazem na skutečnosti jím výše uvedené, že v rámci správního řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, byť jsou podkladem pro rozhodování utajované informace, jsou procesní práva cizince uspokojivě zajištěna, neboť určitou atypičnost řízení, kterou s sebou přináší práce s informacemi, které musí být utajené a cizinec se je nesmí dozvědět, vyvažuje posouzení těchto informací soudem. Omezení procesních práv cizince v relaci k utajovaným skutečnostem (absence seznámení s nimi a s tím související nemožnost podrobně reagovat na jejich obsah) je kompenzována soudním zhodnocením těchto informací.

35. Závěrem soud považuje za nezbytné uvést, že žalovaný, s ohledem na námitky žalobkyně, odůvodnil své rozhodnutí úplně, vypořádal se se všemi námitkami žalobkyně, své závěry právně kvalifikoval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl přesvědčivě důvody, pro které byla žádost žalobkyně zamítnuta.

36. Soud se s utajovanými informacemi přímo seznámil a shledal, že jde o informace věrohodné a přesvědčivé, ve svém souhrnu naprosto konkrétní, obsahující dostatek údajů k tomu, aby žalovaný i správní orgán I. stupně a následně soud mohly zhodnotit to, zda má být žalobkyni vydána zaměstnanecká karta. Správní orgán I. stupně i žalovaný z těchto utajených informací správně vyvodily, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR a podmínky pro vydání zaměstnanecké karty proto nejsou splněny. Soud proto dospěl k závěru, že předmětné utajované informace představují dostatečný podklad pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně podle § 56 odst. 1 písm. j) zák. o pobytu cizinců, neboť jsou zde zcela konkrétní údaje odůvodňující závěr, že pobyt žalobkyně na území ČR není v jejím zájmu.

VI. Závěr

37. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že námitky žalobkyně nejsou důvodné a utajované informace jsou způsobilým podkladem pro žalobou napadené rozhodnutí. Proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, zcela úspěšným byl tedy, poměřováno výsledky řízení, žalovaný, který se však náhrady nákladů řízení vzdal, takže soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 9. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně obsáhlé odvolání, v němž v zásadě namítala, že správní orgán I. stupně doplnil dokazování o utajovanou informaci, poskytnutou NCOZ, vedenou pod č. j. D181/2019–OAM a žalobkyně neměla možnost se s touto, jakož i s předchozími utajovanými informacemi, seznámit, ovšem nevyřešil, Komisí namítanou, obecnost ve vztahu k žalobkyni. Správní orgán I. stupně nevysvětlil, z jakého důvodu je vázán usnesením vlády č.

Citovaná rozhodnutí (12)

Tento rozsudek je citován v (1)

Soudy 64 A 6/2024– 50 (2024-08-26)

Citované zákony (23)