112 C 63/2014-592

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D. ve věci žalobkyně: ; [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému:(název žalovaného), IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] o zaplacení částky 2 790 000 Kč a omluvu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému uveřejnit na svůj náklad v denících Mladá fronta Dnes a Blesk omluvu ve znění: „ Vážená maminko, paní [celé jméno žalobkyně], vážená sestro, paní [jméno] [příjmení]. S pokorou a lítostí prosím přijměte naši hlubokou omluvu za zpopelnění pozůstatků Vašeho syna a bratra [jméno] [příjmení], [datum narození], zesnulého na jaře 2013, o šest dní dříve, než byl sjednaný termín kremace. Naší chybou došlo k Vašemu nadměrnému psychickému zatížení. Svého nemorálního a nepietního chování velice litujeme a budeme se snažit ze všech sil o zkvalitnění našich služeb, aby k takovému politováníhodnému činu již nikdy nedošlo.“

II. Žaloba se dále zamítá v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 850 000 Kč za postmortální ochranu syna, 100 000 Kč jako bolestného, 500 000 Kč z titulu ochrany osobnosti žalobkyně, 630 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a 390 000 Kč za ztrátu na výdělku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč z titulu ochrany osobnosti žalobkyně a částku 270 000 Kč za ztížení společenského uplatnění, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 108,50 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 125 312,50 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

I. Žalobní tvrzení žalobkyně Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 3. 2014 po její úpravě podáním z 20. 3. 2017 a 6. 4. 2017 domáhala jednak omluvy shora blíže specifikované ve výroku pod bodem I. Dále se domáhala zaplacení částky a) 850 000 Kč jako peněžité satisfakce z titulu postmortální ochrany syna, b) 550 000 Kč jako peněžité satisfakce z důvodu zásahu do jejího vlastního práva na ochranu osobnosti, c) 100 000 Kč jako bolestného, d) 900 000 Kč za ztížení společenského uplatnění, e) 390 000 Kč pak požadovala z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku. Její shora vymezené nároky povstávaly z následujícího skutkového stavu. Žalobkyni blíže neurčeného dne zemřel syn [jméno] [příjmení]. V návaznosti na uvedenou událost dne 9. 5. 2013 objednala u žalovaného provedení jeho kremace dne 16. 5. 2013. Byla zaplacena záloha s tím, že dcera žalobkyně 13. 5. 2013 doplatí zbytek částky. Při placení uvedeného doplatku bylo dceři žalobkyně sděleno, že kremace již proběhla, přičemž k tomu došlo dle informací žalobkyně již 10. 5. 2013. Nárok pod bodem a) byl dle žalobkyně odůvodněn tím, že s tělem syna bylo nakládáno nepietně, když byl spálen nahý ve vaku. Zaměstnankyní žalovaného jí bylo sděleno, že tělo syna není ve stavu, v němž by ho bylo možné obléci do rakve (údajně ve stadiu hniloby), a z tohoto důvodu bylo rovněž přikročeno k urychlené kremaci. Tělo syna bylo také přepravováno v igelitovém pytli, jakkoli se nenacházelo v takovém stavu, aby tento způsob nakládání s tělem byl odůvodněn. Skutečný stav těla dokládal fotografický materiál policie, v žádném případě nebylo ve stádiu rozkladu a umožňoval provedení řádného obřadu, nikoli pouze kremace bez něj. Dále v průběhu soudního řízení sdělila, že se jí dotklo, jakým způsobem bylo o jejím synu a stavu jeho těla zaměstnanci žalovaného hovořeno. Nárok pod bodem b) pak dle žalobkyně plyne z toho, že žalovaný znemožnil žalobkyni se se synem rozloučit na jeho poslední cestě a uctít tak jeho památku důstojným způsobem. Uvedená skutečnost rovněž přispěla ke zhoršení jejího zdravotního stavu, z čehož poté povstal nárok uvedený pod bodem c) a d) popsaný níže. Dosud tak svého syna hledá a není ochotná přijmout nezměnitelný fakt, že je již po smrti. Došlo tak k zásahu pro občanské cti žalobkyně, jakož i do práva na zdraví a lidské důstojnosti. Současně žalovaný neoprávněně požadoval zaplacení vyšší částky za služby, dodal nesprávnou urnu, přičemž tyto nedostatky byly odstraněny až dodatečně. Nárok pod bodem c) a d) pak je odůvodněn skutečností, že v důsledku porušení učiněné objednávky se stanoveným datem kremace došlo u žalobkyně k rozvoji psychických problémů, které jsou trvalého charakteru a snižují její možnosti uplatnit se ve společnosti a provozovat aktivity, na které byla zvyklá dříve. U žalobkyně se projevila mimo jiné posttraumatická stresová porucha, případně protrahovaná porucha přizpůsobení, když zároveň byla uznána invalidní důchodkyní se sníženou pracovní schopností o 40 %. V důsledku uvedených problémů se nemůže účastnit aktivit v podobě turistiky či jiných společenských aktivit jako návštěvy kina či divadla. Neudrží pozornost při četbě či sledování televize. Rovněž komunikace s jinými lidmi jí činí potíže, jakkoli byla dříve zvyklá s lidmi pracovat. Nemůže rovněž pracovat s dětmi, a to ze stejného důvodu, jakkoli jí taková aktivita nikdy dříve nečinila problémy. Trpí závratěmi, zažívacími problémy, psychickým vyčerpáním, bolestmi páteře a svalů. Nárok pod bodem e) je pak dle žalobkyně dán, neboť s ohledem na svůj zdravotní stav vyvolaný jednáním žalovaného byla nucena ukončit spolupráci se svým tehdejším zaměstnavatelem společností [právnická osoba] U ní měla vyhlídku na zvýšení mzdy, což pro ní znamenalo ztrátu na výdělku. Měla sjednánu odměnu ve výši 30 000 Kč, která se měla od 1. 10. 2013 zvýšit na 50 000 Kč. U uvedené společnosti pracovala od října 2012 na základě mandátní smlouvy a následně od 1. 5. 2013 do 30. 6. 2013 v pracovním poměru (ten byl ukončen jeho zrušením z 1. 7. 2013), kdy jí byla vyplácena mzda 8 000 Kč a další částka ve výši 22 000 Kč. Poté i nadále trvala mandátní smlouva z 1. 10. 2012. V září 2013 však musela být spolupráce ukončena ze zdravotních důvodů na straně žalobkyně. Od září 2013 pak obdržela pouze dávky státní sociální podpory, resp. pomoci v hmotné nouzi. Nebýt jednání žalovaného, vydělala by žalobkyně částku 30 000 Kč/měsíčn v době od 1. 7. 2013 do 31. 1. 2014 a poté 50 000 Kč/měsíčn v době od 1. 2. 2014 do 27. 5. 2014. Od dané částky pak bylo třeba odečíst dávky v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci (č. l. 190). K požadavku na omluvu v celostátních médiích žalobkyně uvedla, že celá záležitost byla prezentována v televizi [příjmení] 20. 1. 2014, rovněž tak byla předmětem jednání v parlamentu a informována byla ministryně pro místní rozvoj. II. Vyjádření žalovaného Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobkyně neuznal. Dne 6. 5. 2013 bylo tělo syna žalobkyně umístěno do vaku, protože bylo ve značném stadiu rozkladu a zapáchalo. V tomto stavu bylo tělo převezeno do Ústavu soudního lékařství. Dne 9. 5. 2013 žalobkyně u žalovaného objednala kremaci bez obřadu, do tohoto typu kremace ji žalovaný nenutil. Vystavení těla by s ohledem na jeho stav nebylo hygienické. Předpokládaný termín kremace byl sjednán na 16. 5. 2013 v závislosti na tom, zda se bude konat soudní pitva či nikoli, nejednalo se tak o sjednaný termín kremace. Dne 10. 5. 2013 bylo zjištěno, že pitva se konat nebude, pročež bylo tělo přivezeno ke kremaci v přepravním vaku. Bylo umístěno v chladicím boxu, i přes zapnutý vak však bylo patrné, že tělo je ve stadiu rozkladu, proto bylo v souladu s provozním řádem přikročeno k provedení kremace. Tělo sice bylo celistvé, nicméně zasažené hnilobou a provedení obřadu by nebylo možné. Dne 13. 5. 2013 bylo dceři žalobkyně sděleno, že kremace již proběhla. Uvedená skutečnost byla žalovanému vytknuta žalobkyní, která se dostavila 17. 5. 2013, stejně jako jiná forma urny, než která byla objednána. Došlo k napravení uvedeného pochybení, stejně jako k odstranění pochybení při fakturaci. Za pochybení při změně termínu kremace se žalovaný žalobkyni omluvil 24. 5. 2013, kompenzační opatření bylo žalobkyní odmítnuto. Opětovně se žalovaný omluvil 25. 7. 2013 písemnou formou. Nárok žalobkyně pod bodem a) není důvodný, neboť tělo zemřelého bylo ve stadiu rozkladu a nebylo s ním zacházeno nepietním způsobem. Způsob popisu těla syna žalobkyně byl obsažen v dopisu určeném policii, nikoli žalobkyni samotné. Žalobkyně rovněž není k takovému platebnímu požadavku aktivně legitimována. K nárokům pod bodem b) až d) žalovaný uvedl, že pochybení žalovaného nebylo takového charakteru, aby odůvodnilo jednak vznik újmy na zdraví, jednak oprávněnost peněžité satisfakce žalobkyni. Volbu způsobu rozloučení se synem žalovaný žalobkyni nenutil ani nevymlouval. Na straně žalovaného zcela chybí porušení jakékoli právní povinnosti. K nároku pod bodem e) žalovaný sdělil, že zcela absentuje příčinná souvislost mezi údajným porušením povinnosti žalovaným a žalobkyní tvrzeným následkem v podobě nižšího příjmu. Omluvu v tisku žalovaný považoval za zcela neadekvátní co do formy, zejména pak s ohledem na to, že již taková forma satisfakce žalobkyni poskytnuta byla, a to opakovaně. Ve vztahu k [jméno] [příjmení], která není účastníkem řízení, je omluva vyžadována osobou aktivně nelegitimovanou. V průběhu řízení rovněž žalovaný namítl promlčení nároku na náhrady škody na zdraví v podobě náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 600 000 Kč. Původní žaloba zněla na částku 300 000 Kč a až po uplynutí promlčecí doby byl žalobní nárok zvýšen na 900 000 Kč. III. Replika žalobkyně V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že vždy chtěla klasický obřad, pouze v psychicky náročné situaci přistoupila na nátlak paní [příjmení], která s ohledem na stav těla sdělila žalobkyni, že by byla vhodná kremace bez obřadu. K rozhodnutí objednat kremaci bez obřadu přispělo rovněž zamítnutí jejího návrhu, že by přinesla pro syna oblečení do rakve. Zaměstnankyně se rovněž nechovala s řádnou pietou, kterou by daný okamžik a ohled na pozůstalé vyžadoval. Žalobkyni nebyla umožněna dohoda na dřívějším momentu kremace, kterou naznačil pracovník žalovaného na policii, ani nebyla na takovou eventualitu předem upozorněna. Dále žalobkyně polemizovala s tvrzeními policie o stupni rozkladu těla jejího syna, který podle jejího názoru z předloženého materiálu neplyne. Důvod dřívějšího data kremace nebyl žalobkyni ani její dceři sdělen tak, jak uvedl žalovaný, tedy již 13. 5. 2013, ale až 25. 7. 2013. Žádná omluva ze strany žalovaného a jeho zaměstnanců nezazněla. Žalobkyně dále v průběhu řízení uvedla, že nepopírá, že by již smrt syna nebyla sama o sobě zdrcující, nicméně žalovaným byla připravena o přechodový akt, který by jí pomohl se s uvedenou událostí vyrovnat. Peněžitá satisfakce za zásah do osobnostních práv žalobkyně je nezbytná, neboť tu morální poskytl žalovaný až poté, co se žalobkyně začala svých práv domáhat. IV. Dokazování a zjištěný skutkový stav a) Listinné důkazy Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze zmocnění (č. l. 6) soud zjistil, že žalobkyně 9. 5. 2013 zmocnila žalovaného (zaměstnankyně [jméno] [příjmení]), aby převzal pozůstatky zemřelého syna [jméno] [příjmení] u Ústavu soudního lékařství, současně byla uhrazena částka 1 000 Kč (č. l. 7) jako záloha na objednané služby. Žalobkyně u žalovaného dle objednávky z 9. 5. 2013 (č. l. 23) objednala kremaci bez obřadu s tím, že termín kremace bude 16. 5. 2013. Celková částka do sjednaných 13 978,25 Kč byla doplacena 13. 5. 2013 (č. l. 8). Z dokumentu označeného jako objednávka (č. l. 10) bylo zjištěno, že ke kremaci došlo 10. 5. 2013, kdy bylo tělo přivezeno (č. l. 9). Dopisem z 25. 7. 2013 (č. l. 11 a 12) žalovaný ústy svého zástupce tehdejšímu zástupci žalobkyně sdělil popis skutkového děje obdobným způsobem, jaký použil v nynějším řízení jako procesní obranu. Připustil, že žalovaný pochybil, když neinformoval o změně data kremace, odůvodněné nicméně stavem těla zemřelého. Popsal rovněž pochybení při předání nesprávné urny a vrácení části zaplacené částky zpět žalobkyni. Žalobkyni se rovněž omluvil za jím popsaná pochybení, která se dotkla citů žalobkyně. O chystané omluvě žalovaného byla žalobkyně informována i mailem svého zástupce z 12. 9. 2013 (č. l. 14). Žalobkyně dne 5. 9. 2013 podala„ reklamaci“ na poskytnuté služby, když od smlouvy odstoupila a požadovala náhradu v plné výši. Z fotografií (č. l. 68) soud zjistil, že syn žalobkyně (rovněž to bylo patrné z úředního záznamu na č. l. 332 policejního spisu sp. zn. KRPB -111167/ 2013 -060277) byl nalezen s provazem kolem krku, přičemž na boku těla jsou patrné zřejmé nečistoty prosakující skrz oblečení, jejichž konkrétní charakter z fotografií blíže zřejmý není. Z úředního záznamu (č. l. 2 část 1. policejního spisu sp. zn. KRPB -111167/ 2013 -060277) nicméně soud zjistil, že policejní hlídka byla na místo nálezu volána s ohledem na údajný hnilobný zápach, který na místě samém zjistila u okna s průduchem pro plynová kamna. Pohledem do místnosti policie zjistila, že kůže těla má být zčernalá, tělo má prázdné oční jamky a z úst mají vylézat červi. Stav těla zemřelého byl obdobným způsobem popsán i ve zprávě MUDr. [příjmení] (č. l. 60 policejního spisu sp. zn. KRPB -246005-37/ 2014 -060278), který sdělil, že tělo vykazovalo stejné znaky změn jako na fotografiích pořízených policií na místě nálezu předložených mu matkou zemřelého. Uvedené skutečnosti byly zjištěny i z výpovědi dotyčného shrnuté níže. Ze zápisu o převzetí věci zemřelého, u něhož mělo být příčinou smrti oběšení a byla navržena pitva (č. l. 105), bylo zjištěno, že hniloba u těla byla„ velká“ (č. l. 104). Z řádu krematoria (č. l. 106 až 110) soud zjistil, že o pořadí zpopelňování rozhoduje provozovatel krematoria a přihlíží při tom k provozním, hygienickým a estetickým důvodům. Na stav zemřelého se žalovaného 3. 11. 2014 tázala policie (č. l. 121), přičemž žalovaný potvrdil (č. l. 122), že kremace byla provedena z hygienických důvodů již 10. 5. 2013, protože nebyl objednán obřad. V takových případech to dle žalovaného nestojí příslušné rodině za ostudu a zápach nezamoří celou budovu žalovaného. Z námořnické knížky ve spojení s potvrzením kapitána (č. l. 193 až 199) soud zjistil, že žalobkyně byla v minulosti činná jako stevard na zámořském plavidle v době od 2002 do 2011 s občasným vyloděním na pevnině. Na základě pracovní smlouvy (č. l. 207 a 208) pracovala žalobkyně od 15. 10. 2011 pro Českou poštu s. p. jako doručovatel, kde skončila dohodou k 7. 9. 2012 (č. l. 219). Z potvrzení (č. l. 226) ve spojení s prohlášeními (č. l. 228, 229 a 240) soud zjistil, že žalobkyně se podílela na zájmové aktivitě dětí v době od roku 2008 do 2010, starala se o chod domu, byla přátelská a vstřícná, i v pracovním prostředí kamarádská a svědomitá, nicméně od smrti syna je zamlklá a lidí se straní. Z mandátní smlouvy (č. l. 66) bylo zjištěno, že žalobkyně od 1. 10. 2012 měla vykonávat tam popsané činnosti pro společnost [právnická osoba] za částku 30 000 Kč/měsíčn. Uvedená částka byla z její strany fakturována v období ledna až března 2013 (faktury na č. l. 67 a 77), tyto příjmy pak byly patrné z přehledu o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2013 (č. l. 73 a 74) v kombinaci s přehledem placeného pojistného. Paralelně s mandátní smlouvou (její ukončení ve stejné době nebylo tvrzeno ani prokazováno) měla žalobkyně od 1. 5 2013 uzavřenu pracovní smlouvu (č. l. 209 a 210) s předmětem výkonu práce recepční, a to za částku 8 000 Kč (dohoda o mzdě – č. l. 216). Její výše plynula i z výplatního lístku a mzdového listu (č. l. 211 až 214). Od 2. 10. 2013 je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání (č. l. 78), když pracovní poměr počínající 1. 5. 2013 byl ukončen k 30. 6. 2013 jeho zrušením ve zkušební době. Důvod ukončení spolupráce uveden nebyl (č. l. 78 p. v.). Po dobu evidence mezi uchazeči o zaměstnání bylo žalobkyni vyplaceno v období únor až květen 2014 celkem 16 402 Kč (č. l. 455 p. v.). b) Důkazy ke zdravotnímu stavu žalobkyně Z lékařské zprávy PhDr. [příjmení] z 14. 4. 2014 (č. l. 31), soud zjistil, že žalobkyně přišla do psychologické ordinace poprvé 10. 10. 2013. U žalobkyně se dle zprávy projevují známky posttraumatické stresové poruchy a protrahované fáze truchlení. K překonání obdobných situací, jako je ztráta potomka, pomáhá přechodový rituál v podobě např. pohřbu. Pravděpodobně se tak nemožnost rozloučení se synem podílela na zhoršení zdravotního stavu. Totéž bylo zjištěno z její zprávy z 9. 6. 2014 (č. l. 38). Skutečnost, že se u žalobkyně jedná o situaci nezpracovaného traumatu se zřejmou depresivní symptomatikou, soud zjistil i ze zprávy psychiatra (č. l. 32 a 33). Vzhledem i k uvedeným problémům a poklesu pracovní výkonnosti pak byla žalobkyně uznána částečně invalidní k datu 27. 5. 2014 s tím, že míra jejích pracovních schopností poklesla o 40 % (č. l. 52). Další problémy v podobě nespavosti, vyčerpanosti, zažívacími potížemi nebo závratěmi pak byly patrné ze zprávy praktického lékaře z 25. 5. 2015, resp. 3. 4. 2017 (č. l. 71 a 230). Ze znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice [obec] (č. l. 293 a násl.) soud zjistil, že před smrtí syna byla žalobkyně zřejmě v dobrém psychickém stavu (opačnému závěru nenasvědčovala ani dřívější návštěva u MUDr. [příjmení] v roce 2003 – č. l. 331, návštěvy u ní byly zjištěny i z přehledu vyúčtované zdravotní péče – č. l. 384 až 388, resp. přílohy podání z č. l. 398), po zjištění smrti byla pravděpodobně smutná, což je běžná reakce, možná depresivní, což je rovněž obvyklé. Rapidně se její zdravotní stav zhoršil po předčasné kremaci, načež žalobkyně počala brát léky, když minimálně v době 3. 4. 2014 až 2. 9. 2015 trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. V současnosti trpí lehkou až středně těžkou depresi a trvalou změnou osobnosti po prodělané posttraumatické stresové poruše, psychický stav ustálen není. Příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy byla předčasná kremace syna. Změny na osobnosti žalobkyně jsou nevratné. Znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění 1 500 body a vzhledem k trvalým následkům navrhl maximální navýšení (č. l. 332 a 348), neboť porucha omezuje člověka ve všech sférách života a výrazně snižuje jeho kvalitu. V rámci výpovědi pak znalec doplnil, že maximální navýšení je dáno právě onou nevratností trvalých změn osobnosti spojených s vracením se zážitků a vzpomínek, rovněž tak žalobkyni uvedená trvalost brání v navazování partnerských vztahů a případném pracovním uplatnění. Bolestné uvažováno s ohledem na charakter újmy nebylo. Z následné výpovědi znalce bylo zjištěno, že potřeba psychologa v průběhu šetření nevyvstala, neboť žalobkyně není psychotickou osobností a nebyly dány pochybnosti o jejím intelektu. Zprávy psychologů měly význam pouze podpůrný, psycholog ostatně nedělá takové vyšetření, které by znalec potřeboval. Ani dřívější návštěvy psychiatra v roce 2003 neindikovaly nějaké problémy jiného typu, než s uváděným spánkem a s tím možná spojenou pracovní nevýkonností, a nebyla dána žádná známka patologie odůvodňující přibrání psychologa. Kdyby problémy byly, nejspíše by je žalobkyně řešila a i v průběhu desetiletého období 2003 až 2013 by lékaře navštívila. Depresivní člověk by se společnosti vyhýbal, což nebyl případ žalobkyně. I léčená deprese není překážkou normálního fungování člověka ve společnosti. Předchozí pokus o sebevraždu je u mladého člověka reakcí na situaci v daném období, není patrno, že by se žalobkyně léčila s nějakými problémy psychického rázu. Kdyby žalobkyně měla snahu upravovat při pohovoru realitu, spíše by se její projev týkal snahy o dosažení spravedlnosti, u žalobkyně však byl zdůrazňován především její zdravotní stav, žádné rysy snížené věrohodnosti žalobkyně nevykazovala. Na uvedeném závěru nic nemění ani absence jejího sdělení, že v minulosti navštívila psychiatra. K otázce věrohodnosti znalec uvedl, že věrohodnost neznamená, že tázaný hovoří pravdu. Riziko úpravy výpovědi je stejné u osoby s dispozicí i bez ní. Závěr o příčině posttraumatické stresové poruchy v podobě nedodržení data kremace je dle znalce odůvodněn skutečností, že právě s momentem rozloučení se se synem a jeho kremací jsou spojeny představy žalobkyně, které se jí v dané souvislosti vybavují, o tom hovoří i dokumentace dřívějších lékařů žalobkyně (MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení]). Případné spory s policií a žalovaným na daný stav vliv nemají. S uvedenou poruchou jsou spojeny rovněž flashbacky a noční můry, které si člověk po probuzení dokáže vybavit, sen nikoli. Samotná porucha se rozvíjí zpravidla tak do půl roku po události, jež je jejím spouštěčem, přičemž se může u rodinných příslušníků rozvinout i tehdy, kdy se spolu nestýkají v těsném každodenním kontaktu. Kdyby byl termín kremace dodržen, přetrvávala by asi deprese, nevracely by se ale děsivé sny, ty jsou v případě žalobkyně spojeny právě s kremací, časem by se mírnila a odeznívala, přestože by reminiscence s traumatizující událostí mohly i nadále přetrvávat. Žalobkyně měla očekávání toho typu, že bude poblíž místa kremace a rozloučí se tak se synem. Pozdější rozloučení se s ním jistě má pozitivní vliv, nicméně problémy mohou i nadále přetrvávat. Před provedením kremace byla žalobkyně schopná fungovat, organizovat pohřeb. Déletrvající medikace může podle znalce vést k ustálení nálady. Pokud MUDr. [příjmení] hovořil o agravaci potíží, potíže byly přítomny, pouze mohly být zveličeny. Nemožnost se se zemřelým dítětem rozloučit může být podle znalce horší než smrt dítěte samotná. Z výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že se u ní žalobkyně léčila s nespavostí, nešlo o žádnou hlubší poruchu. Pokud by v její minulosti byl nějaký stimul k takové poruše, ta by se v době návštěvy žalobkyně u ní již projevila. Kdyby k ní nepřišla, nejspíše by měla nějaké problémy, ale nevyžadovalo by to další léčení. Z výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně k ní chodí od roku 2013, kdy nezvládala svůj život a trpěla depresivní poruchou, poruchou přizpůsobení a posttraumatickou stresovou poruchou. Problémy určitě nepřehrávala ani nezveličovala. Poté přešla žalobkyně k MUDr. [příjmení]. Z jeho výpovědi bylo zjištěno, že k němu žalobkyně chodila s depresivně úzkostnými stavy. Svůj dřívější závěr o snaze žalobkyně zveličovat problémy odůvodnil nejspíše tím, že si stěžovala na bolest, zároveň však nechtěla analgetika, toto však může být vyvoláno i tím, že pacientovi léky nevyhovují. Vycházel též z toho, že si stěžovala na bolesti zad a dále uvedla, že chodí uklízet. [příjmení] tendence – snaha získat nějaký příspěvek či důchod – shledal s ohledem na žalobkyní tvrzené úvěry, jimiž byla zatížena, i její evidenci na úřadu práce. Nemyslel tím nicméně, že takovými tendencemi žalobkyně trpí, ale že jsou možné. Jistotou jsou takové tendence tehdy, kdy si pacient o papíry na důchod rovnou řekne, to nicméně nebyl případ žalobkyně, u níž by jistě projev ziskuchtivosti do zprávy napsal. Z jeho zpráv nelze dovodit, že by tyto tendence byly nadále přítomny. Šlo nicméně o okrajovou hypotézu, řešil nespavost a depresivní stavy. Závěry předchozích zpráv se do těch dalších kopírují a zpráva se aktualizuje, proto obsahuje stále stejné skutečnosti. Posttraumatickou stresovou poruchu jako diagnózu žalobkyně převzal od MUDr. [příjmení]. c) Výpovědi žalobkyně a ostatních svědků Žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že o smrti syna se dověděla od policie 7. 5. 2013, byla zdrcená. Dcera jí volala, že podle policie bylo tělo celé rozteklé a lezli po něm červi, že ho nelze obléct do rakve. V dané době se se synem asi půl roku nevídala kvůli jeho známým, nicméně mu posílala pohledy a přání k Vánocům, on sám jí nevolal. Když byla v [obec], tak žil u ní v bytě, chodili spolu na výlety. U žalovaného (jiného poskytovatele služeb nehledala, protože na to neměla sílu) byla 9. 5. 2013 odpoledne, tam jí paní [příjmení] sdělila, že tělo není možné obléct do rakve kvůli stavu těla. Z téhož důvodu nebylo možné provést obřad v krematoriu. Určilo se datum kremace na 16. 5. 2013 a zaplatila záloha. Se synem chtěla být v den jeho kremace. Dceři po úhradě doplatku 13. 5. 2013 paní [příjmení] sdělila, že kremace již proběhla. Policie dřívější kremaci podle jejích informací nenařídila. Paní [příjmení] 14. 5. 2013 telefonicky seřvala, dotyčná se jí v tu chvíli neomlouvala. O uvedeném pochybení komunikovala 14. 5. 2013 i s paní [příjmení], ta se jí v tu chvíli také neomluvila. S dotyčnou se viděla také 17. 5. 2013, když tam byl i ředitel žalovaného, všechny je seřvala a nepustila ke slovu, nikdo se jí tam neomluvil, byť pochybení připustili. Předčasná kremace znemožnila zjistit skutečnou příčinu smrti syna. Ke svému zdravotnímu stavu žalobkyně sdělila, že před smrtí syna netrpěla žádnými problémy, občas zašla na ortopedii a brala léky proti bolesti, jinak ve sportovních aktivitách jí omezovala práce v hotelu Sunrise. Když měla volno, šla s vnoučaty na výlet nebo do kina. Větší problémy nastaly po kremaci syna, nemohla vyjít do schodů, bolely jí kosti a svaly, měla předepsána antidepresiva, bere je stále, trpěla nechutenstvím, závratěmi, zvracením. Od června do září 2013 chodila k psycholožce MUDr. [příjmení] v [obec]. Uvedené problémy měly vliv na pracovní výkonnost, dříve dělala 16 hodin denně, poté mohla jen 10. V hotelu skončila, když jí vyhodili ve zkušební době, protože nemohla dělat déle než 10 hodin, ne od 5:00 až do večera jako dříve. Klidně by tam pracovala i nadále, práce ji bavila. Antidepresiva nyní bere ve větší míře, byť se její stav cca po 3 letech zlepšil. Má problémy i při procházce městem, nezvládá být mezi lidmi, nemůže být v pracovním kolektivu. Se synem proběhl obřad – zádušní mše v kostele v [část obce] (rovněž zjištěno z parte – č. l. 255), následně byla urna uložena do země, její zdravotní stav se poté nicméně nezlepšil. Má založenu webovou stránku pro rodiče, kterým zemřely děti, žalovaného na nich určitě nedehonestuje, uveřejňuje pouze fakta. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] – dcery žalobkyně bylo zjištěno, že dotyčná se s bratrem stýkala, o četnosti kontaktů žalobkyně s ním nic nevěděla, ani o případném jejich sporu. O volnočasových aktivitách žalobkyně rovněž nic nevěděla, dotyčná byla pořád v práci. Vydělávala tam kolem 20 až 30 000 Kč. Při objednávce služeb byla u žalovaného s žalobkyní, chtěly obřad, na což jim žalovaný sdělil, že není možné s ohledem na špatný stav těla obřad s vystavením rakve v obřadní síni, tak se domluvila kremace na 16. 5. 2013. Sama tam pak 13. 5. 2013 šla doplatit zbytek objednávky a zjistila, že kremace proběhla již v pátek, což musela dotyčná pracovnice telefonicky prověřit. Na pozdějším jednání žalobkyně a žalovaného za účasti jeho ředitele žádná omluva nezazněla. Žalobkyně není v dobrém psychickém stavu, léči se s tím, trpí inkontinencí. V době objednané kremace chtěly s matkou přijít k obřadní síni a strávit s bratrem trochu času a rozloučit se. Po zjištění, že kremace proběhla dříve, se matka zhroutila, žalobkyně jejího bratra stále hledá, stále se s tím nevyrovnala. Urna s popelem bratra byla uložena do země. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že když se převáží tělo v pokročilém stádiu rozkladu, převáží se ve vaku, resp. v převozové rakvi. Samostatně pouze ve vaku se tělo nepřeváží nikdy. V zápisu o převzetí je vždy uvedeno, kam má být tělo odvezeno a do dokumentu posádka vozidla nezasahuje. I v případě, že je tělo umístěno ve vaku a rakvi, zápach bývá cítit i tak (o uvedeném vypověděl shodně i svědek [jméno] [příjmení]). Tělo do vaku při převozu z Ústavu soudního lékařství dává daný ústav. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že nejspíše v případě syna žalobkyně, který si pamatuje jen proto, že mu ohledně záležitosti volala, vezli tělo ve stadiu rozkladu, bylo cítit (to uvedl i svědek [jméno] [příjmení]), blíže se ke stavu těla nepamatoval. Vezl tělo na Ústav soudního lékařství (č. l. 104) i z něj (č. l. 9). K fotografii na č. l. 68 uvedl, že tělo vykazuje známky hniloby a rozkladu, protože je hnědé. Z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že vak se obecně na převoz těla používá při pokročilých posmrtných změnách, neboť nepropouští tekutiny, plyny ale ano. Zmínky o hnilobě zemřelého v záznamu o prohlídce zemřelého být nemusí, v pitevním protokolu ano. Svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] soudu sdělila, že na základě fotografie z č. l. 68 není schopna uvést, zda tělo je ve stadiu rozkladu, tělo se nicméně v oblasti břicha jeví nafouklé a mohlo by tak dojít k problému. Po předestření fotografií sdělila, že by tělo vzhledem k jeho vzhledu raději umístila do vaku. Svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že se žalobkyní za přítomnosti její dcery sjednávala kremaci bez obřadu, neboť si žalobkyně chtěla rozloučení organizovat sama. Žádnou formu rozloučení jí nenutila, ani jí od ničeho neodrazovala, pouze jí navrhla alternativy. Výběr vždy nechá na objednateli. Žalobkyni byla určitě nabídnuta i možnost kremace s tím, že rozloučení by se konalo následně podle přání pozůstalých. Kremaci na další týden domluvily proto, že již nemohla v daný den kontaktovat policii a zjistit, zda byla nařízena pitva či nikoli. Druhý den dovezli tělo a ona chtěla kontaktovat žalobkyni za účelem dřívější kremace, ale zapomněla na to. Za to se jí omluvila ona i vedení žalovaného, ústně za přítomnosti žalobkyně i její dcery, i písemně. Když je potřeba dřívější kremace, snaží se lidem volat, zda jsou ochotni přistoupit na jiný termín, když ne, nechá se tělo do sjednaného termínu kremace podle stavu v chladicím boxu. Dřívější kremace probíhá např. při pokročilejším stadiu rozkladu těla. V provozním řádu mají možnost dřívější kremace, ale vždy se snaží kontaktovat pozůstalé, již si ale nepamatovala, zda na tuto eventualitu žalobkyni upozornila. Se žalobkyní se ještě setkala, když dotyčná vracela ozdobný obal. S dcerou žalobkyně pak při doplatku kremace. To se vyděsila, protože si uvědomila, že kremace již proběhla. Na problémy s fakturací si nepamatovala. Svědkyně Ing. [jméno] [příjmení] soudu sdělila, že se spolu s paní [příjmení] a ředitelem omlouvali žalobkyni. Žalobkyně si objednala kremaci bez obřadu a i při dodržení termínu kremace by se žádné rozloučení se zemřelým nekonalo. Paní [příjmení] se na dřívějším termínu kremace měla se žalobkyní domluvit, což je běžná praxe u žalovaného, a za to se jí omluvila. V opačném případě by s kremací vyčkali do stanoveného termínu. Ostatní pohřební služby termín kremace do objednávky nedávají a řeší to podle provozních potřeb, žalovaný to řeší nicméně jinak. Podle svědkyně by měla existovat webová stránka, na které má žalobkyně dehonestovat žalovaného. Jednou u nich natáčela i televize, tu ale nevolali oni. Dcera žalobkyně jí měla ukazovat parte, podle něhož se měli se zemřelým později rozloučit někde v kostele v [část obce] u Vojenské nemocnice. Žalobkyni určitě byly nabídnuty všechny možnosti, včetně rozloučení se u urny, neví, proč by tomu tak nemělo být, ledaže sama žalobkyně přišla se svým požadavkem. U žalobkyně ještě došlo k pochybení stran vyúčtování chlazení a nesprávné urny, to bylo ovšem napraveno. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že žalobkyně figurovala v účetních dokladech, které zpracovávala, jinak ji nezná a nic si ve vztahu k ní nepamatovala. Pokud v mezidobí došlo ke změnám oproti mzdovým lístkům žalobkyně, jež identifikovala jako výsledek jejího programu, musela by mít k tomu podklady. Mzdy zaměstnanců byly nastaveny obdobně vysoko jako u žalobkyně dle mzdových lístků. Svědkyně rovněž uvedla, že společnost na určitou dobu utlumila činnost a odhlašovala zaměstnance a pak je zase nabírala. Obdobně mlhavé informace skutkový stav spíše blíže neobjasňující podala svědkyně [jméno] [příjmení] při výpovědi před dožádaným soudem. Dotyčná svědkyně mzdy nedělala, dělal je jednatel. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] provedené dožádaným soudem byla potvrzena skutková tvrzení žalobkyně, že pracovala v roce 2013 pro společnost [právnická osoba], svědek nicméně nic bližšího nesdělil k důvodům ukončení spolupráce, ani k otázce odměňování žalobkyně či potenciálu navýšení finanční odměny žalobkyni v budoucnosti. Pokud jde o mzdu, uvedl, že snad měla plat, jiné další platby žalobkyni neuvedl. d) Neprovedené důkazy Návrhy důkazů, jež nebyly soudem akceptovány, přestože nebyly formálně zamítnuty, soud neprovedl proto, že nebyly třeba k bližšímu objasnění věci. To platilo např. o přehledu telefonických hovorů (č. l. 13), neboť kontakt s policií ze strany žalovaného nebyl pro projednávanou věc vůbec podstatný. Rovněž výpovědi svědků [jméno], [příjmení] nebo [příjmení], které se měly týkat stavu těla zemřelého, nebyly podstatné, neboť ten byl zjištěn dostatečným způsobem výslechy svědků popsaných shora. Ze stejného důvodu nebylo třeba slyšet zasahující policisty [obec] a [příjmení] nebo další policisty [příjmení] a [příjmení]. Kromě toho s ohledem na výpověď svědkyně [příjmení] se ukázalo další dokazování stavu těla a potřeby tak provést kremaci syna žalobkyně dříve zcela nepodstatné s přihlédnutím k právním závěrům uvedeným níže. Ze stejného důvodu nebylo třeba přikročit k výslechu svědků [příjmení] a [příjmení] a zpracování posudku o vlivu uchování těla zemřelého v chladicím zařízení nebo znaleckého posudku z oboru pohřebnictví, ani dále provádět další listiny z policejních spisů v intencích návrhu žalovaného z č. l. 176 p. v . Pro soud též nebylo vůbec důležité, jakým způsobem zemřel syn žalobkyně. Z důvodu dostatečného prokázání příjmové stránky žalobkyně, jež nakonec nicméně na dosažená skutkové zjištění nebyla vůbec rozhodná, nebyl provedeny ani důkazy v podobě zprávy [obec] správy sociálního zabezpečení nebo zprávy správce daně. K prokázání pochybení žalovaného nebyl nutný ani výslech svědka [příjmení], neboť pochybení bylo zjištěno výslechem svědkyň [příjmení] a [obec]. [ulice] zpráva ortopeda by prokazovala jiné typy problémů žalobkyně, u nichž nikdo ani netvrdil, že by měly jakýkoli vliv na některý z uplatněných nároků. Z důvodu, že klíčovým se v průběhu řízení stalo zkoumání znaleckého charakteru, u něhož bylo na místě prověřit i další již dříve shromážděné lékařské zprávy a dokumentaci, nebylo třeba osobního výslechu praktického lékaře MUDr. [příjmení], jejíž názor ostatně byl prezentován shora citovanou lékařskou zprávou. S ohledem na rozhodující právní úpravu též nebylo třeba využít návrhu žalobkyně na zpracování znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení]. Stran vlivu rozhodné události na život žalobkyně nebylo třeba výslechu svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení], [anonymizováno] či [jméno] [příjmení], když v řízení nebyly zjištěny další než shora uvedené skutečnosti, jež by naznačovaly, že žalobkyně měla možnost fungovat zcela normálním způsobem, a nyní je do jisté míry omezena, což však pro změnu plynulo z lékařských zpráv, znaleckého posudku, jejího účastnického výslechu a čestných prohlášení čtených k důkazu. Dokazování by tak bylo v tomto směru zcela nadbytečné. Totožným způsobem soud naložil i s návrhem na výslech matky žalobkyně a jejího bývalého manžela, neboť znalec vyloučil, že by v minulosti žalobkyně existovala nějaká okolnost, jež by měla mít vliv na její současný zdravotní stav. Do určité míry takovou okolnost, pokud jde o dobu před rokem 2003, vyloučila i MUDr. [příjmení] svojí výpovědí. V. Skutkové závěry Tím, co musel soud zkoumat v prvé řadě, bylo, zda lze na straně žalovaného dovodit porušení nějaké povinnosti, ať již smluvní či zákonné, jež by byla příčinou vzniku jakékoli újmy tvrzené žalobkyní ve sféře jejích práv nebo práv jejího zemřelého syna. Soud dospěl k závěru, že k takovému porušení došlo, byť se nejednalo o povinnost explicitně zakotvenou nejen v zákoně či smlouvě žalobkyně se žalovaným, nicméně vycházející z provozního řádu žalovaného, který lze ztotožnit s obchodními podmínkami kteréhokoli jiného dodavatele. Na tyto podmínky pak dle názoru soudu bylo třeba navázat rovněž„ obchodní praxi“ žalovaného, o níž bude pojednáno níže. V řízení nebylo sporu o tom, že by žalobkyně u žalovaného objednala poskytnutí služeb v podobě kremace syna [jméno], když ke sjednání této služby došlo 9. 5. 2013. Tato skutečnost byla prokázána jednak její účastnickou, jednak posléze svědeckou výpovědí svědků [příjmení] a [příjmení]. Nebylo též sporu o tom, že kremace byla provedena dříve, než na objednávce uvedeného 16. 5. 2013, nýbrž již 10. 5. 2013 poté, co bylo tělo převezeno z Ústavu soudního lékařství. Podstatnou pro rozhodnutí soudu bylo zjištění skutečnosti, že jakkoli má žalovaný ve svém provozním řádu ustanovení o možnosti určit pořadí kremace podle provozních, hygienických a estetických důvodů, pročež je tedy třeba vidět sjednaný termín realizace služby poněkud relativně a uvedené ustanovení umožňovalo žalovanému provést kremaci i mimo sjednaný termín za stanovených podmínek, přesto byla pro takový případ u žalovaného zavedena praxe umožňující, aby byly potřeby žalovaného a pozůstalých dány do souladu. Z výpovědi svědkyně [příjmení] i její nadřízené svědkyně [příjmení] vyplynulo, že v situaci, kdy bylo třeba provést dřívější kremaci ze shora naznačených důvodů, volaly pozůstalým a pokoušely se s nimi dohodnout na dřívější termín kremace. V případě, že se obě strany dohodly, bylo přikročeno ke dřívější kremaci, v opačném případě bylo vyčkáno termínu sjednaného s tím, že v mezidobí bylo třeba umístit tělo do chladicího boxu, a to v podstatě bez ohledu na stav těla. Jakkoli žalobkyně tvrdila, že tělo syna žalobkyně bylo ve stavu, v němž nebylo na místě přikročit ke dřívější kremaci a nebylo tedy na místě ani zacházení s tělem v podobě umístění do plastového pytle, soud dospěl k závěru, že pravdou je opak. Nasvědčují tomu jednak listiny z policejního spisu, jednak protokol o převzetí těla, jednak výpovědi obou svědků [příjmení] i MUDr. [příjmení] a MUDr. [příjmení]. Je tak zřejmé, že tělo pro pokročilé datum jeho nálezu od okamžiku smrti vykazovalo znaky, které takové zacházení s tělem i dřívější přikročení ke kremaci odůvodňovaly. Stav těla však nakonec nebyl vůbec podstatný, neboť z dokazování vyplynulo právě shora uvedené umožnění i tak dodržení sjednaného termínu kremace. I takový stav těla totiž byl žalovaným zohledňován. Kontaktoval pozůstalé a v případě, že nesouhlasili s datem dřívějším, byl dodržen termín sjednaný. Tento termín v projednávané věci dodržen nebyl, neboť svědkyně [příjmení] ve své výpovědi přiznala, že žalobkyni opomněla kontaktovat, pročež sama zjistila nedodržení stanoveného termínu až 13. 5. 2013 poté, co přišla dcera žalobkyně uhradit zbytek sjednané ceny. Je tedy zřejmé, že žalovaný osobou svojí zaměstnankyně mohl a měl vědět o nedodržení svojí zavedené praxe. Ke vzniku povinnosti nahradit újmu je pak třeba rovněž následku. Ten žalobkyně v projednávané věci dovozovala v nemožnosti se synem rozloučit. Soud v tomto směru konstatuje, že pro účely rozloučení se zemřelým synem je zcela nerozhodné, zda byla sjednána pouze kremace nebo jakýkoli jiný typ rozloučení s obřadem a bez kremace. I v případě sjednání kremace bez obřadu v obřadní síni, či následném rozptylu popela na rozptylové loučce nelze vyloučit, aby se rodič dítěte ve sjednaný den kremace dostavil na místo žehu a pokusil se v onen moment symbolicky být se svým zemřelým dítětem na jeho poslední cestě (to ostatně měla žalobkyně podle svých slov v plánu, potvrdila to však i svědkyně [příjmení]). Je jedno, zda při takovém rozloučení musí být další osoby a dívat se na tělo v rakvi, nebo postačí pouze tiše stát osamocen v okolí krematoria a na zemřelého přitom vzpomínat. Postupem žalovaného žalobkyně o takovou možnost rozloučení se se synem přišla. Žalobkyně též požadovala náhradu újmy v podobě náhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku. Ve vztahu k bolestnému soud nedospěl po provedeném dokazování k závěru, že by zde vznikla jakákoli újma odůvodňující jednorázovou náhradu vytrpěné bolesti, žalobkyně sama žádnou újmu takového charakteru ani netvrdila, ani neprokazovala, z řízení naopak zcela evidentně plynulo, že u ní měly nastat potíže dlouhodobého charakteru, resp. povahy trvalé, pročež i znalkyně, v písemné i ústní formě, potvrdily, že bolestné nebylo uvažováno. Jinak tomu bylo u ztížení společenského uplatnění, u něhož bylo prokázáno, že před okamžikem úmrtí syna, resp. předčasnou kremací, jež byla v podstatě nesporná, žila žalobkyně zcela normálním životem, z dokazování totiž neplynul opak, ani nebyl tvrzen. Z důkazů jasně vyplynulo, že po velmi dlouhou dobu byla aktivní na zámořském plavidla jako stevard, rovněž pracovala jako poštovní doručovatelka, byla činná při práci s dětmi a i podle sdělení osob, jejichž prohlášení byla soudu předkládána, byla aktivní a přátelská, přestože příliš volnočasových aktivit při práci pro společnost [právnická osoba], podle svědkyně [příjmení] a nakonec ani podle svých slov zohledňujících 16 hodin trvající směny, mít nemohla. Z dokazování rovněž vyplynulo, a to z listin ve spojení s její výpovědí a výpovědí svědkyně [příjmení], že byla velmi pracovitá právě v rámci svojí činnosti pro jmenovanou společnost. Uzavřenu tam měla jednak smlouvu pracovní a jednak smlouvu mandátní. Pracovní poměr pak trval od května do června 2013, mandátní smlouva byla využívána před i po tomto období. Od října 2013 je pak žalobkyně v evidenci úřadu práce a byla poživatelkou příspěvku z jeho strany, aby následně byl dotyčné přiznán částečný invalidní důchod s účinností od května 2014, a to i s přihlédnutím k problémům vyvolaným smrtí a následnou předčasnou kremací syna. Klíčovým pro posouzení otázky vlivu předčasné kremace syna žalobkyně na její zdravotní stav byl kromě její výpovědi, případně výpovědi její dcery – svědkyně [příjmení] a stran společenské aktivity i dalších listinných důkazů shora zmíněných, především znalecký posudek z oboru psychiatrie. Uvedeným posudkem se soud zabýval velice důkladně, zejména s ohledem na existenci dvou pro žalobkyni„ nepříjemných“ událostí – smrt syna a jeho předčasná kremace, a to i s přihlédnutím ke krátkému časovému rozestupu obou, jednak s ohledem na zjištěné dřívější návštěvy u psychiatra. Nebylo totiž vyloučeno, aby stav žalobkyně byl vyvolán právě běžnou a neodvratitelnou, byť předčasnou a neočekávatelnou smrtí syna, nikoli však kremací. Mohl být rovněž ovlivněn předchozím zdravotním stavem žalobkyně, čemuž mohly teoreticky nasvědčovat již dřívější návštěvy psychiatra – MUDr. [příjmení]. Dokazováním v tomto směru však bylo jednoznačně, pro soud do určité míry překvapivě jednoznačně, prokázáno, že posttraumatická stresová porucha, kterou žalobkyně trpí, je zapříčiněna právě předčasnou kremací syna žalobkyně. Předchozí návštěva psychiatra MUDr. [příjmení] se týkala výhradně otázky nespavosti, žádné jiné problémy psychiatrického typu, jež by mohly svým vývojem při přirozeném běhu věcí dospět do stádia právě posttraumatické stresové poruchy, a které by z předčasné kremace syna činily pouze jednu z příčin uvedené poruchy, nebyly tvrzeny, a ani se z důkazů nepodávaly. Zejména lze v této souvislosti poukázat na přehledy poskytnuté zdravotní péče, jež se týkala převážně otázek gynekologické a ortopedické povahy. Znalkyně jednoznačně dospěly k závěru, přičemž dotyčné byly přítomny i u výslechu předchozích ošetřujících lékařů žalobkyně z oboru psychiatrie, že u žalobkyně jsou přítomny reminiscence, z nichž lze dovodit výlučnou spojitost s traumatizující událostí v podobě předčasné kremace syna, nikoli pak jeho úmrtím, jakkoli byla doba mezi oběma událostmi krátká, čímž vyloučily gradaci příčinné souvislosti a tedy pouze dílčí podíl pochybení žalovaného na zdravotním stavu žalobkyně. Znalkyně u žalobkyně neshledaly žádné snahy po zisku – rentové tendence, jež by snad mohly být dílčím způsobem patrny z dokumentace vedené MUDr. [příjmení], nebo MUDr. [příjmení], neboť i tito dotyční uvedli, že by si takovou snahu žalobkyně vybavili a do dokumentace ji zahrnuli. Označili ji pouze jako možnou, stejně jako snahu zveličovat potíže, což nicméně ani v jejich očích nevyloučilo, že žalobkyně skutečně potíže měla, pouze je mohla poněkud zvýrazňovat. Jinak tomu bylo u nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění, u něhož žalobkyně tvrdila, že její zdravotní stav byl důvodem pro to, aby výkon svojí práce pro společnost [právnická osoba] ukončila. Soud v tomto směru má za to, že nic takového prokázáno nebylo. Především je třeba uvést, že bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že vykonávala činnost pro dotyčnou společnost, což ostatně plynulo i z výpovědi svědkyně [příjmení] a [příjmení], byť dotyčné nevěděly nic bližšího, jednak z výpovědi svědka [příjmení]. Bylo rovněž prokázáno, že po určitou dobu fakturovala a rovněž daňově vykazovala příjem ve výši 30 000 Kč/měsíčn (faktury, přehled o příjmech a výdajích OSVČ). Rovněž bylo prokázáno, že od 1. 5. 2013 vykonávala tutéž činnost pro danou společnost na základě pracovní smlouvy za částku 8 000 Kč/měsíc (pracovní smlouva, dohoda o mzdě, výplatní lístek). Nízkou mzdu žalobkyně, jako ostatních zaměstnanců, potvrdila i svědkyně [příjmení]. Žádné další platby žalobkyni nad uvedenou částku do žalobkyní tvrzené částky 30 000 Kč nicméně prokázány nebyly. Pracovní poměr byl ukončen k 30. 6. 2013 okamžitým zrušením, z něhož není patrný důvod. Jako skutečný důvod tohoto kroku však nebyl prokázán zdravotní stav žalobkyně, když jediným důkazem o dané skutečnosti byla její výpověď, ostatní osoby spojené s uvedenou společností žádnou takovou okolnost nepotvrdily, zejména ne svědek [příjmení], který měl být tím klíčovým jedincem, s nímž žalobkyně v práci komunikovala. Neprokázal se ani žalobkyní tvrzený výhled na vyšší výdělek ve výši 50 000 Kč, který měla pobírat od 1. 2. 2014. Zde zůstalo vše pouze v rovině tvrzení, které nicméně ani tak nekorespondovalo se skutečností uvedenou svědkyní [příjmení], že společnost svoji činnost utlumovala, z čehož logicky rezultuje, že těžko mohla očekávat poskytnutí takové odměny. Neschopnosti žalobkyně pro společnost pracovat z důvodu nepříznivého zdravotního stavu pak rozhodně nenasvědčuje ani nadále trvající mandátní smlouva, která měla být ukončena ke konci září 2013 a již vůbec ne její vlastní výpověď, v níž uvedla, že práce ji bavila, mohla tam pracovat i nadále, ale ne již 15 či 16 hodin, ale pouze 10 hodin denně. To sice možná nasvědčuje do jisté míry nižší schopnosti žalobkyně vykonávat dosavadní činnost, ne však v takovém rozsahu, aby nemohla pracovat jinde a za lepších podmínek než za 8 000 Kč. V každém případě se neprokázalo, že by důvodem pro ukončení spolupráce byl zdravotní stav žalobkyně. Následně se soud musel zabývat tím, jaké případné nároky z uvedených skutečností pro žalobkyni povstávají. Pro přehlednost je soud členil do jednotlivých úseků níže. VI. Právní posouzení věci S ohledem na skutečnost, že k tvrzenému porušení povinnosti na straně žalovaného a rovněž s tímto souvisejícím následkům mělo dojít již v průběhu roku 2013 (úmrtí syna, kremace, ukončení pracovní činnosti pro společnost [právnická osoba]), jakkoli posttraumatická stresová porucha měla u žalobkyně trvat případně vzniknout po 1. 1. 2014 (posttraumatická stresová porucha podle znalkyň trvala minimálně od 3. 4. 2014 do 2. 9. 2015), bylo na místě pro všechny žalobou uplatněné nároky vyjít podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z předchozí právní úpravy reprezentované primárně zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ OZ“). Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy nepojmenované ve smyslu § 51 OZ, když tato smlouva byla platná, protože obsahovala práva a povinnosti obou smluvních stran dostatečně určitým způsobem ve smyslu § 35 OZ. Ze strany žalovaného se jednalo o závazek provést kremaci syna žalobkyně bez obřadu k termínu 16. 5. 2013, dotyčná se pak zavázala za uvedenou službu zaplatit. Tato povinnost ze strany žalovaného byla porušena, jak vyplynulo ze shora provedeného dokazování, když žalovaný nedodržel vlastní zavedenou praxi, která mu i při splnění podmínek pro provedení dřívější kremace podle provozního řádu, ukládala kontaktovat klienta, při jehož nesouhlasu by byl dodržen původní termín. a) Nároky ochranoosobnostního charakteru Ve vztahu k nárokům z titulu ochrany osobnosti byla relevantní právní úprava § 11 OZ, podle něhož„ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy“. Podle § 13 OZ má„ fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění“. Primární pozici má satisfakce morálního charakteru, resp. nárok odstraňovací a zdržovací, nicméně, nejevilo-li by se zmíněné zadostiučinění postačujícím zejména s ohledem na ve značné míře sníženou důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady soud určí podle odstavce 3 s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Při zkoumání zásahu do práva na ochranu osobnosti soud vycházel jako v jiných případech tohoto typu z východiska, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 OZ musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 OZ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2757/2010, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD215887CZ). Bylo třeba též uplatnit závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku z 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C [číslo]), podle kterého„ při hodnocení míry a dopadů zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu (předmětným zásahem by se cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě zásahem postižené osoby)“. Je nepochybné, že úmrtí potomka je pro rodiče jednou z těžkých životních ran, možná tou vůbec nejtěžší, a každý by byl rád, kdyby se toho nemusel dožít. Žalobkyně se takového okamžiku bohužel pro ni dožila, pročež mohla učinit to jediné, rozloučit se se synem právě shora naznačenou formou (nepočítaje v to následnou zádušní mši). Mezi segmenty práv osobnostního charakteru je nepochybně právo na rodinný život (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2914/2005, publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD34205CZ). Jeho součástí je jistě i právo na to rozhodnout se, jakým způsobem se rozloučit se zemřelými rodinnými příslušníky. Realizace tohoto práva žalobkyně byla postupem žalovaného znemožněna. Znemožněna však byla pouze v podobě uskutečnění dřívější kremace, nikoli též dalšími okolnostmi, které měly podle žalobkyně spočívat v tom, že byla nucena k určitému typu rozloučení, ačkoli ona sama chtěla obřad. Soud totiž dospěl k závěru, že ono„ nucení“ ze strany žalovaného je třeba dát do souvislosti právě s jím tvrzeným stavem těla, jenž byl prokázán a který podle žalovaného neumožňoval jinou formu než kremaci. Vylučoval současně oblečení těla do rakve a pobyt v obřadní síni. Je tak třeba vidět, že negativní postoj žalovaného k případným jiným přáním žalobkyně byl dán objektivními okolnostmi a jeho striktní přístup si žalobkyně vyložila podle názoru soudu nesprávně jako formu nátlaku. Ostatně nic jí nebránilo, aby se zkusila obrátit na jiného poskytovatele služeb a tam se pokusit dosáhnout jiné formy rozloučení. Ve své výpovědi nicméně uvedla, že neměla sílu řešit celou záležitost jinde. Ostatní tvrzené okolnosti v podobě pochybení žalovaného v souvislosti s urnou nebo nesprávným vyúčtováním mohly být pouze otázkou případných vad plnění ze smlouvy řešitelných cestou reklamace a možnou slevou z ceny služby, nikoli cestou nároku na ochranu osobnosti. Uvedená pochybení tak nebylo možno zohlednit v rámci projednávané věci, neboť nespadala pod žádný z uplatněných nároků. Nepřipadalo v této souvislosti žádné poučení o hmotném právu žalobkyně, jež by měla využít. S takto vymezeným porušením povinnosti pak je spojena otázka příčinné souvislosti, která je evidentní. Nebýt pochybení svědkyně [příjmení], v důsledku něhož došlo k porušení zavedené praxi žalovaného, která podle jeho sdělení je klientsky vstřícnější, než u ostatních poskytovatelů stejné služby, žalobkyně by měla možnost rozloučit se se synem dne 16. 5. 2013 O tuto možnost byla žalobkyně připravena. Soud je přitom toho názoru, že jako závažný by takový zásah považoval i kdokoli jiný, než žalobkyně samotná, neboť, co může jiného rodič jako poslední věc pro svoje dítě, které jej předemřelo, učinit, než se pokusit alespoň se s ním důstojně za podmínek, které si sám určí, rozloučit. a/i. Morální satisfakce žalobkyni a její dceři Ve vztahu k omluvě požadované žalobkyní je třeba uvést, že je jistě způsobilou formou satisfakce porušení povinnosti, jež by se poté projevila ve sféře osobnostních práv poškozeného. Mezi porušením povinnosti a zásahem do sféry práv poškozeného a požadovanou omluvou však musí být určitá proporce. Znění i forma omluvy musí odpovídat tomu, jakým způsobem a jakou formou bylo do sféry práv poškozeného zasaženo (rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD37687CZ). Především je třeba zmínit, že morální satisfakce ve formě omluvy publikované či odvysílané v médiu s celostátní působností je na místě pouze tehdy, kdy samotný zásah byl spojen právě s takovou formou, případně jeho důsledky byly takovou formou prezentovány. V projednávané věci však jediným subjektem, který zapříčinil, že se zásah do sféry práv žalobkyně dostal na uvedenou veřejnou úroveň, byla samotná žalobkyně. Analogicky lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 15. 4. 1997, sp. zn. 23 C 3/97 (publikován v systému ASPI pod č. JUD12435CZ), podle něhož„ přiměřeným zadostiučiněním nemůže být omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti dozví o zásahu do osobnostních práv, o němž by se jinak nedozvěděla a jenž by tedy do té doby nemohl vážnost postižené fyzické osoby v očích dané části veřejnosti snížit.“ Žalobkyně v řízení sama přiznala, že má webové stránky, na nichž se podle svých slov (v rozporu s tvrzením žalovaného) nevyjadřuje k postupu a osobě žalovaného nijak dehonestačně (to nebylo v řízení rozhodné). Rovněž v řízení bylo prokázáno – svědkyní [příjmení], že v celé kauze byla činná i televize [příjmení], jíž zcela jistě k prezentaci svého pochybení nevolal žalovaný. Je tedy zřejmé, že mediální prezentace celého případu není dílem žalovaného, který by si v takovém případě mohl zasloužit reciproční zacházení. Není tedy důvodu, aby byl nyní nucen se veřejně stejnou formou omluvit žalobkyni. K porušení uvedené povinnosti a následku v podobě nemožnosti se se zemřelým synem rozloučit došlo bez účasti širší nezúčastněné veřejnosti a není tedy ani důvodu, proč by měl žalovaný poskytovat žalobkyni satisfakci požadovanou formou. K tomu je třeba uvést, že žalobkyně zčásti nebyla aktivně legitimovaná, neboť se domáhala rovněž omluvy pro svoji dceru – svědkyni [příjmení], jež se však svých práv mohla domáhat sama. Je zcela nerozhodné, zda se uvedená svědkyně vyjádřila při výslechu tak, že s omluvou souhlasí. Bylo zřejmé, že žalobkyně nemohla být s tímto nárokem úspěšná, již od samého počátku řízení, jak soud avizoval v usnesení z 19. 6. 2015, č. j. 112 C 63/2014-82. Požadovanou omluvu tak soud zamítl výrokem pod bodem I. a/ii. Postmortální ochrana syna žalobkyně Pro posouzení uvedeného žalobního nároku bylo třeba aplikovat § 15 OZ, podle kterého„ po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům“. Žalobkyně spatřovala pochybení na straně žalovaného v nepietním zacházení s tělem syna, které spočívalo v tom, že jí nebyl umožněno ho obléci a nebylo s ním zacházeno důstojně, protože byl umístěn v plastovém vaku. Z toho dovozovala nárok na zaplacení peněžité satisfakce ve výši 850 000 Kč. Uvedený nárok byl již od počátku odsouzen k neúspěchu, a to s ohledem na skutečnosti sdělené jí v usnesení z 19. 6. 2015, č. j. 112 C 63/2014-82, neboť předmětem řízení v rámci postmortální ochrany je pouze poskytnutí satisfakce morální, nikoli též peněžité. Uvedený závěr byl ostatně pro účely aplikované právní úpravy potvrzen i usnesením Nejvyššího soudu z 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 608/2002 (publikováno mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD25210CZ). Až v souvislosti s novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, v důsledku procesního nástupnictví v návaznosti na § 1475 odst. 2 občanského zákoníku by se žalobkyně takové částky mohla domáhat. V projednávané věci nicméně žádný takový nárok nebyl a z povahy věci ani být nemohl u soudu za života zemřelého uplatněn. Nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně je dána tím, že satisfakce v peněžité formě má do určité míry vynahradit poškozenému újmu, kterou utrpěl on sám a jíž není možné odčinit morálně, v penězích. Tato funkce peněžité satisfakce se však v případě jeho smrti vytrácí (Knap, K., Švestka, J. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva, Praha: Linde, 2004, s. 189). Peněžité satisfakce se tak mohou pozůstalí domáhat za újmu, kterou utrpěli v důsledku pochybení ve vztahu k zemřelému, pouze pokud se to projevilo i v jejich sféře a pokud tento projev je třeba odčinit rovněž penězi, protože nepostačí satisfakce morální. Jedná se však již o peněžitou satisfakci za újmu pozůstalým, nikoli o újmu samotného poškozeného. Již od počátku řízení tedy bylo zřejmé, že žaloba bude v tomto rozsahu neúspěšná, pročež je evidentní, že Krajský soud v Brně nepostupoval správně, pokud žalobkyni osvobodil od placení soudních poplatků v usnesení z 21. 8. 2015, č. j. 44 Co 301/2015-90, zcela (srovnej nález Ústavního soudu z 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 2873/11 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/ 2012). Na to soud reagoval výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku. a/iii. Peněžitá satisfakce žalobkyně Žalobkyně za znemožnění rozloučení se se synem způsobené kremací před sjednaným datem požadovala kromě shora uvedené morální satisfakce (bod a/i.) rovněž satisfakci peněžitou. Peněžitá satisfakce připadá podle § 13 odst. 3 OZ do úvahy, pokud by se jiný typ nároku – nárok odstraňovací, zdržovací či satisfakce morální, neukázaly být těmi, které by v dostatečné míře kompenzovaly způsobený zásah a okolnosti, za nichž k zásahu došlo, zejména pak s ohledem na následky, které takový zásah měl. Soud je toho názoru, že v daném případě by morální satisfakce, i kdyby byla žádána v podobě a formě proporcionální způsobu a formě zásahu žalovaného, nebyla dostatečná. Je tomu tak proto, že rozloučit se v den kremace s kýmkoli je okamžik do určité míry neopakovatelný a nenahraditelný a zásah tím více citelnější (usnesení Vrchního soudu v Praze, z 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, publikováno v systému ASPI pod č. JUD4935CZ). Zemřelého si lze sice připomenout a rozloučit se s ním prakticky kdykoli např. i v případě žalobkyně uspořádané zádušní mše, jedná se však o jinou situaci, než když se koná rozloučení s obřadem nebo i již uvedená kremace bezprostředně po smrti, jako určité symbolické ukončení pobytu zemřelého mezi příbuznými a přáteli. Jedná se rovněž o momenty, kdy může být pozůstalý naposledy přítomen„ poblíž“ místa, kde je nakládáno s tělem zemřelého. Přestože otázka potřebnosti určitého rituálu souvisejícího s osobou zemřelého pro pozůstalé byla předmětem dokazování především v souvislosti s uplatněnými nároky zasahujícími do práva na zdraví, nelze zcela pominout závěry znaleckého posudku, včetně lékařských zpráv ošetřujících lékařů, i pro účely nároku z oblasti ochrany osobnosti. Z posouzení znalce stejně jako zpráv lékařů vyplynula důležitost uvedeného rozloučení v souvislosti s přijetím okamžiku smrti dotyčného. I bez závěru o možnosti vlivu takového rituálu na zdravotní stav však nelze pominout i již zmíněný moment, kdy se rodič má možnost rozloučit v průběhu„ obřadu“, byť by měl jeho průběh spočívat pouze pobytem v okolí krematoria v přibližnou dobu realizace úkonu, s dítětem, jehož smrti se nechtěl a při přirozeném běhu věcí ani neměl dožít. Výše satisfakce podle názoru soudu musela zohlednit právě uvedenou neopakovatelnost uvedené bezprostřednosti rozloučení se se zemřelým po jeho smrti, stejně jako to, že se jednalo o dítě žalobkyně, což je o to bolestnější. Nemohlo se tak jednat o částku relativně v nižších tisících, nemohlo se však na druhou stranu jednat o stovky tisíc či vyšší desetitisíce, neboť to by se již blížilo v řadě případů mnohem zásadnějším zásahům do práv dotčených osob, než„ jen“ do možnosti se rozloučit s osobou, jejíž smrt je neodvratná, s níž nelze již nic udělat a kterou lze prostě vzít na vědomí jako fakt. Zcela mimo rámec uvedených kritérií se pak pohyboval žalobní požadavek žalobkyně, což bylo dotyčné dáno najevo již na samém počátku řízení, a ve fázi pokročilého dokazování se názor soudu neměl důvod měnit. Jako přiměřená se soudu jeví částka 50 000 Kč, která dostatečným způsobem přiměřeně odčiní újmu, jež nastala, byť žalobkyni možnost se se synem rozloučit ve stanovený den již nevrátí. Při stanovení výše peněžité satisfakce nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyni se žalovaný opakovaně omluvil, a to již ve fázi před podáním žaloby, v průběhu řízení vyjádřil lítost, a prostřednictvím zástupce žalovaného se omluvil i v závěrečném návrhu. V řízení bylo mezi účastníky sporné, zda k omluvě došlo již bezprostředně po uvedeném pochybení, či nikoli, přičemž druhou variantu nabízela žalobkyně a její dcera, první pak žalovaný, svědkyně [příjmení] i [ulice]. Soud má za to, že je spíše na místě přiklonit se k variantě omluvy již na jednání žalobkyně se žalovaným bezprostředně po zjištění pochybení. Je tomu tak zejména proto, že především svědkyně [příjmení] na soud činila dojem osoby, jíž je celá situace značně nepříjemná a je jí to velice líto. Nadto v podstatě jako svědek - zaměstnanec žalovaného mohla být svojí výpovědí motivována vypovídat v jeho prospěch, čemuž však„ naneštěstí“ pro žalovaného nedostála. Připustila totiž pochybení svoje a tím i žalovaného, od něhož se ostatně potenciální důvodnost, byť i části nároků žalobkyně odvíjí. Pochybení ostatně připustila i svědkyně [příjmení]. Za situace, kdy byla ve hře částka v řádů stovek tisíc pak neměla žádná z nich potřebu vymýšlet si ohledně něčeho v řízení tak marginálního, jako je„ pouhá“ morální satisfakce. Nesporné samozřejmě bylo, že žalobkyni nebyla poskytnuta omluva ve formě, jakou ji vyžadovala v řízení, čemuž se nicméně nelze divit. Důvody, proč tomu tak je, soud uvedl shora (bod a/i.). Kromě uvedené morální satisfakce, která minimálně v řízení byla poskytnuta dvakrát, bylo třeba zohlednit do jisté míry i medializaci celé záležitosti samotnou žalobkyní, která si v podstatě, z pohledu soudu, částečně vyrovnala účty se žalovaným. Její chování lze považovat za svépomoc, když jisté vláčení žalovaného v médiích a tím i dotčení jeho jména mohlo žalobkyni kompenzovat jeho předešlé pochybení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 157/2004, publikován v systému ASPI pod č. JUD27605CZ). V rozsahu, v jakém výše požadované peněžité satisfakce přesáhla stanovená kritéria a přiznanou částku, byla žaloba výrokem pod bodem II. zamítnuta. b) Nároky související s újmou na zdraví b/i. Bolestné a ztížení společenského uplatnění Podle § 420 odst. 1 OZ každý odpovídá za škodu způsobenou porušením svojí právní povinnosti. Podle odstavce 3 se odpovědnosti za škodu škůdce zprostí, pokud prokáže, že ji nezavinil. Podle § 444 odst. 1 OZ„ při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění“. V projednávané věci již bylo shora uvedeno, že k porušení povinnosti došlo. Oproti ostatním nárokům žalobkyně zde bylo třeba odborného zhodnocení otázky, zda u žalobkyně je dán následek v podobě újmy na zdraví, který by odůvodnil úvahu o poskytnutí jakékoli náhrady. Kromě toho nicméně bylo třeba posoudit i příčinnou souvislost, jak již soud shora uvedl, neboť nebylo vyloučeno, že příčinou tako tvrzeného následku není (ať již samostatně nebo ve spojení s jinou okolností) předčasná kremace syna žalobkyně a porušení tak smluvní povinnosti, ale samotná okolnost smrti syna, což je okolnost mimo sféru vlivu žalovaného, který by v takovém případě nenesl žádnou odpovědnost. V případě pozitivní odpovědi pak bylo třeba posoudit i otázku zavinění k takovému následku. Znalecký posudek se vyjádřil vcelku jednoznačně, že následek v podobě posttraumatické stresové poruchy u žalobkyně je zapříčiněn předčasnou kremací jejího syna. Je tedy zcela evidentní, že bylo-li příčinou předčasné kremace dotyčného pochybení žalovaného, bylo toto pochybení příčinou i uvedeného následku. Z hlediska subjektivní stránky odpovědnostního vztahu, která u ochranoosobnostního nároku absentuje a má vliv případně na otázku výše satisfakce, zde je podmínkou vzniku odpovědnosti za následek. Soud má za to, že i tento subjektivní prvek na straně žalovaného je dán. Žalovaný si sám zavedl praxi spočívající v kontaktování pozůstalých pro případ, že bude třeba přikročit ke dřívějšímu zpopelnění pozůstatků v souladu s provozním řádem, a jistě dle názoru soudu měl a mohl vědět, že případné nedodržení této praxe může být spojeno se zásahem do osobní sféry pozůstalých. Je v tomto směru zcela jedno, jakým způsobem se zásah projevil a zda se následek takového zásahu projevil ve sféře čistě osobnostního charakteru v podobě nemožnosti se rozloučit, nebo i v tom, že absence takového rozloučení u pozůstalého vyvolá určitý typ zdravotní újmy. O posledně uvedený případ se pak u žalobkyně jednalo. Žalobkyně se domáhala částky 100 000 Kč z titulu bolestného. To je třeba chápat jako náhradu újmy jednorázového charakteru. Taková jednorázová újma v podobě bolestí (při úrazu nebo léčení či rehabilitaci) v projednávané věci nenastala. Nevyvstala tak potřeba žádnou takovou bolest (s výjimkou bolesti v podobě nemožnosti se se synem rozloučit, což je však bolest jiného charakteru, kompenzovatelná cestou institutů popsaných blíže shora (body a/i. a a/iii.) nahradit. To ostatně plynulo jak ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně, která tvrdila pouze existenci dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, tak i ze znaleckého posudku, z něhož plyne, že otázku bolestného znalkyně neuvažovaly. Na místě bylo zvažovat pouze otázku náhrady za ztížení společenského uplatnění. Ztížení společenského uplatnění obecně spočívá v omezení možnosti či kompletním znemožnění poškozenému zapojovat se do společenských a volnočasových aktivit, stejně jako do aktivit pracovních. Je tak zcela nutné posuzovat všechny takové aktivity poškozeného před a po události, která měla k takovému omezení vést – jež měla být příčinou takového omezení. Z dokazování vyplynulo, že kromě neuvažovaného bolestného, došlo u žalobkyně k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, kterou znalkyně daly do jednoznačné souvislosti s pochybením žalovaného v podobě předčasné kremace syna žalobkyně. Skutečnost, že k rozvoji poruchy došlo později než bezprostředně po takovém pochybení, nepovažovaly za skutečnost, která by příčinnou souvislost jakkoli narušila, neboť i podle jejich slov určitou chvíli trvá, než se porucha projeví. V řízení nebyla zjištěna žádná jiná okolnost, jež by měla být spouštěcím mechanismem takové poruchy, pro kterou by tak příčinná souvislost s pochybením žalovaného byla přetržena nebo došlo k její gradaci. Spouštěcím mechanismem nebyla jiná událost v minulosti žalobkyně, ani samotná smrt syna žalobkyně. Znalkyně uvedly, že dřívější problémy žalobkyně se upínaly k nespavosti, která byla prokázána též výpovědí MUDr. [příjmení], přičemž dospěly k závěru, že v případě, že by žalobkyně trpěla nějakými problémy, jistě by se na lékaře obrátila. To se jeví soudu jako přiléhavé důkazní situaci, neboť je z předložených přehledů péče vykázané na žalobkyni zřejmé, že je u lékařů častým hostem a v minulosti rovněž byla. V případě problémů by se tak na ně nepochybně obrátila. Jako jednoznačná příčina diagnostikované poruchy tak zbylo pochybení žalovaného, když sama smrt mohla dle znalkyň způsobit určitou depresi či smutek, který by ale podle jejich závěrů odezněl. Jednoznačnosti příčiny pak nasvědčovaly dle nich i reminiscence spojené s okamžikem nikoli smrti syna žalobkyně, ale právě neodžitého rituálu v podobě kremace – představa pece. Ztížení společenského uplatnění spočívalo podle žalobkyně i svědkyně [příjmení], a stejně tak prohlášení dalších osob, v tom, že dříve byla aktivní a společenská, nadále takovou není, činí ji problémy komunikace s lidmi i zapojení do pracovního procesu. Dříve vykonávala právě takové pracovní aktivity, při nichž se lidem mohla vyhnout jen stěží a činila tak po dlouhou dobu – minimálně od roku 2003 na zámořské lodi, poté jako pracovnice hotelu a poštovní doručovatelka. Rovněž tak pracovala s dětmi. Nyní nic takového s ohledem na uvedenou poruchu u ní nepřipadá v úvahu. Ke ztížení společenského uplatnění tak v tomto směru došlo. Měl-li soud posuzovat výši náhrady za takové ztížení, bylo třeba vyjít kromě úpravy účinné do 31. 12. 2013 v podobě tehdy platného občanského zákoníku, i z úpravy podzákonného charakteru, tedy z vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen„ vyhláška“), podle níž měl postupovat znalec při stanovení bodové hodnoty náhrady za ztížení společenského uplatnění. Znalec došel k závěru, že je na místě ohodnotit újmu na zdraví maximálním počtem 1 500 bodů a navrhl rovněž navýšení o 50 % podle § 6 vyhlášky, když tomu tak mělo být pro zvlášť těžké následky. Ty znalec spatřoval v tom, že osobnost žalobkyně doznala trvalých nevratných změn ovlivňujících kvalitu žalobkyně. Celkem tak částka činila při použití § 7 odst. 1 a 2 vyhlášky 270 000 Kč. Žalobkyně v této souvislosti požadovala částku 900 000 Kč, tedy nad rámec uvedeného zvýšení dle znalce, nejspíše podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Soud však nebyl toho názoru, že by u žalobkyně byly dány jakékoli okolnosti, pro které by měla být její situace hodnocena jako zcela mimořádný a výjimečný případ, pro který by měl sáhnout k mimořádnému zvýšení odškodnění. Jakkoli nechce zlehčovat situaci žalobkyně, která je jistě nepříjemná a kvalita života může být dotčena, i znalkyně uvedly, že situaci lze stabilizovat medikací. Ostatně i z rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu plyne, že schopnosti žalobkyně se zapojit do běžného života jsou omezeny po pracovní stránce do výše 40 %. Jí nastalou újmu tak nelze považovat za natolik mimořádnou, u níž by bylo na místě jakékoli další zvýšení bez ohledu na to, že změny její osobnosti jsou trvalé. Přiznal jí tak částku 270 000 Kč a ve zbytku výrokem pod bodem II. opět žalobu zčásti zamítl. Pouze nad rámec soud zmiňuje, že postup znalce navrhující zvýšení je odůvodněn ustanovením § 6 vyhlášky, zatímco soud by mohl i při takovém zvýšení znalcem přikročit i k dalšímu zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Ke zvýšení by soud mohl přikročit i tehdy, kdy nebyly znalcem shledány důvody pro zvýšení podle § 6 vyhlášky (rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2581/2009, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD174934CZ). Takový mimořádný důvod však shledán nebyl, otázku zvýšení pak soud není oprávněn posuzovat, neboť vychází z posouzení odborných otázek, k nimž je kompetentní právě znalec. b/ii. Náhrada za ztrátu na výdělku Podle § 447 odst. 1„ náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu“. K tomu, aby bylo možné žalobkyni přiznat čehokoli na náhradě ztráty na výdělku, muselo by být prokázáno, že mezi ztrátou na výdělku, resp. na příjmu poté, co byl žalobkyni přiznán invalidní důchod, a případným současným výdělkem, a předchozím porušením povinnosti žalovaným existuje příčinná souvislost. Jak již bylo shora řečeno, porušení povinnosti žalovaným bylo příčinou posttraumatické stresové poruchy a nepříznivého zdravotního stavu. Tato skutečnost však sama o sobě neříká nic o tom, do jaké míry je žalovaný odpovědný za ztrátu na výdělku žalobkyně. Její žalobní tvrzení totiž spočívala v tom, že v důsledku nepříznivého zdravotního stavu byla její spolupráce se společností [právnická osoba] ukončena za situace, kdy její výdělek činil 30 000 Kč a posléze měl od 1. 2. 2014 činit 50 000 Kč. V prvé řadě se prokázala pouze skutečnost již zmíněná shora, nicméně pro přehlednost znovu uvedená zde. Příjem žalobkyně ve výši 30 000 Kč byl prokázán pouze pro období prvního kvartálu roku 2013, nikoli pro období další, a to z mandátní smlouvy. Na podkladě pracovní smlouvy byl prokazován pouze příjem ve výši 8 000 Kč, a to v období od května do června 2013. Žádný jiný příjem v rozhodné době prokázán nebyl, přičemž skutečnost, že tomu mělo být naopak, nebyla potvrzena výpovědí svědka [příjmení]. Svědkyně [příjmení] uvedla, že i ostatní zaměstnanci měli takto nízko nastavené mzdy. Od července 2013 nadále žádný příjem od jmenované společnosti prokazován nebyl. Nebyl prokázán ani příslib možnosti, že bude následně odměna za vykonanou práci jakýmkoli způsobem navýšena na zmiňovaných 50 000 Kč. Je tak ně místě uplatnit závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006 (publikován v systému ASPI pod č. JUD145366CZ), podle kterého ušlý„ majetkový přínos (musí být) podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo“. Žádné takové okolnosti však v řízení prokázány nebyly. I v takovém případě však v zásadě nebylo vyloučeno, že by žalobkyně měla právo na určitou náhradu ztráty na výdělku, pokud by se prokázalo, že důvodem pro ukončení pracovního poměru byl její zdravotní stav. Ani to se nicméně žalobkyni nepodařilo prokázat. Samotné skutkové tvrzení žalobkyně a důkaz v podobě jejího výslechu je v tomto směru zcela nedostatečný. Je tedy třeba mít za to, že k ukončení spolupráce nevedly zdravotní důvody žalobkyně, ale mohla jimi být třeba právě skutečnost, že činnost společnosti bylo potřeba utlumit zmíněná svědkyní [příjmení]. Jednoduše řečeno, mezi pochybením žalovaného a následkem v podobě snížení příjmu či jeho úplné ztrátě žalobkyně nebyla dána příčinná souvislost. K tomu je třeba uvést, že i ze sdělení samotné žalobkyně není zcela patrné, že by v rozhodné době její výkonnost poklesla pod úroveň, s níž je spojena představa nemožnosti nadále pracovat či nemožnosti pracovat na rozumné úrovni s výdělkem ve výši 8 000 Kč, protože pouze to bylo jako výdělek v době po 1. 5. 2013 prokázáno. Sama žalobkyně uvedla, že spolupráce se zaměstnavatelem skončila koncem září 2013, protože již nebyla schopna pracovat 14 až 16 hodin denně, vydržela pouze 10 hodin. I takové množství schopnosti práci vykonávat nesvědčí o tom, že z důvodu pochybení žalovaného neměla být žalobkyně schopna vykonávat práci za obdobných mzdových podmínek, jaké měla do té doby – prokázáno bylo dříve 8 000 Kč. Za situace, kdy ji následně po skončení pracovního poměru od července 2013 i nadále pokračovala mandátní smlouva a nebylo jí případně něco vyplaceno za vykonanou činnost, nelze takový nedoplatek požadovat po žalovaném, ale z titulu jiného po původním zaměstnavateli. Nedoplatek v takovém případě nelze skrývat za nárok z titulu náhrady škody. Jakkoli je z rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu patrné, že příčinou stávajícího zdravotního stavu žalobkyně je i skutečnost plně na straně žalovaného, ke snížení výdělkových schopností žalobkyně nedošlo ze 100 %, ale pouze zčásti. Absence jakéhokoli výdělku na její straně tedy nelze klást zcela k tíži žalovanému, který neznemožnil žalobkyni, aby svoji výdělkovou stránku realizovala jinde, než byla dosud zvyklá a přesto dosahovala stejného výdělku, jako dosud. Z daného rozhodnutí je rovněž patrné, že uvedený důchod byl žalobkyni přiznán až k datu 27. 5. 2014, nikoli též za dobu předchozí, za niž se domáhala náhrady za ztrátu na výdělku. S ohledem na uvedené okolnosti byl nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku zamítnut zcela výrokem pod bodem II. VII. Náklady řízení Výrok pod bodem IV. je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ v kombinaci s odstavcem 3 téhož ustanovení. Jakkoli je zřejmé, že u všech nároků uplatněných žalobkyní se jednalo o nároky takového typu, u nichž byla dána úvaha soudu nebo byla výše plnění závislá na znaleckém zkoumání, nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že v řízení byly uplatněny i nároky v takové podobě, jimž nemohlo být vyhověno již od počátku. Jestliže tak bylo vedeno řízení (po částečném zpětvzetí) o částku 2 790 000 Kč, bylo zřejmé, že neúspěch bude dán v každém případě u částky týkající se postmortální ochrany syna a bolestného, k němuž ničeho netvrdila (v podstatě ani nemohla). Neúspěch tak činil částku 950 000 Kč. Jako plný úspěch pro tento případ bylo na místě vzít zbylé nároky, u nichž výsledek sporu nebyl předem určen. Míra úspěchu žalobkyně je tak dána podílem rozdílu mezi úspěchem (1 840 000 Kč) a neúspěchem (950 000 Kč) a původním předmětem řízení po zpětvzetí žaloby co do části (2 790 000 Kč). Výsledkem je 31,9 % úspěch žalobkyně. Náklady žalobkyně byly v řízení tvořeny pouze náklady na cestu k výslechu svědkyně [příjmení] u dožádaného soudu, a to ve výši 340 Kč. Uvedený poměr úspěchu pak odůvodňuje uložení povinnosti žalovanému uhradit jí pouze částku 108,50 Kč. Bude tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 OSŘ. Ve vztahu k nákladům vynaloženým z její strany případně na zastupování ve fázi, kdy měla totožného zástupce, ale ještě nebyla od placení soudních poplatků osvobozena, soud neměl důvodu čehokoli žalobkyni přiznat, protože pro účely takových nákladů již bylo třeba zohlednit uvedené částečné zpětvzetí ve výši 3 210 000 Kč jako plný neúspěch, neboť tento krok nebyl nijak ovlivněn úvahou soudu nebo znaleckým posudkem. Uvedený krok z její strany je třeba chápat jako převažující neúspěch v dané fázi řízení. Výrok pod bodem V. je dán skutečností, že žalobkyně byla od placení soudních poplatků osvobozena, pričemž je na ni třeba současně hledět jako na v řízení převážně úspěšnou. To odůvodňuje uložení povinnosti žalovanému uhradit České republice podle § 148 odst. 1 OSŘ příslušný podíl na nákladech, jež jsou spojeny mimo jiné s ustanovením zástupkyně žalobkyni, a to se zohledněním stejných kritérií úspěšnosti a neúspěšnosti uvedených v předchozím odstavci. Míra úspěchu byla soudem považována za plný úspěch tam, kde se nejednalo o nárok opřený o znaleckou úvahu nebo úvahu soudu (nebyly uvažovány postmortální ochrana a otázka bolestného, které od počátku řízení nebylo nijak tvrzeno ani dokládáno, jež byly zcela nedůvodné již od počátku řízení). Podíl žalovaného na nákladech řízení činí v této souvislosti podíl jeho neúspěchu (1 840 000 Kč) na předmětu řízení (2 790 000 Kč). Činí tak 65,9 %. Výše nákladů spojených s ustanovením zástupkyně žalobkyni je dána především odměnou zástupce. Ta je určena součtem tarifních hodnot jednotlivých v řízení uplatněných nároků, přičemž je zřejmé, že u náhrady škody na zdraví by se jednalo o tarifní hodnotu úkonu ve výši 13 860 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), u nároku na ochranu osobnosti žalobkyně by se jednalo o paušální výši 3 100 Kč a u postmortální ochrany syna o stejnou částku obojí podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Celková odměna za jeden úkon právní služby by tak činila 20 060 Kč podle § 8 odst. 1 a 3 a contrario advokátního tarifu, neboť společné projednání všech nároků není stanoveno zákonem ke společnému projednání. S ohledem na ustanovení zástupkyně žalobkyně nicméně bylo třeba vzít v úvahu § 12a advokátního tarifu, tedy odměna za jeden úkon právní služby činila 5 000 Kč. Ze strany zástupkyně byly učiněny následující úkony – vyjádření se k replice žalovaného z 5. 12. 2015 (č. l. 117), částečné zpětvzetí a upřesnění žaloby z 20. 3. 2017 spolu s návrhem na doplnění dokazování z 22. 3. 2017 (č. l. 151 a 157), účast u jednání z 22. 3. 2017 (4 úkony – jednání přesahující šest hodin), vyjádření z 6. 4. 2017 (č. l. 187) a 5. 6. 2017 (č. l. 237), účast u jednání ze 7. 6. 2017, ze 24. 7. 2017 (2 úkony), ze 17. 10. 2018 (2 úkony), z 21. 11. 2018 (2 úkony), z 30. 9 2019 (2 úkony), z 6. 11. 2019, z 11. 12. 2019, z 30. 6. 2020 (dožádání u Obvodního soudu pro Prahu 6). Ve výši poloviny hodnoty pak náleží odměna za úkony spočívající ve formulaci otázek na znalce z 3. 8. 2017 (č. l. 275) a svědky ze 7. 1. 2020 (č. l. 506), vyjádření se ke znaleckému posudku z 20. 12. 2018 (č. l. 356). Celkem tak činí odměna 107 500 Kč. Současně k uvedeným úkonům právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a g), odst. 2 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu náleží kromě odměny i paušální náhrada dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v celkové výši 6 900 Kč. K uvedeným částkám je třeba připočítat rovněž DPH, jejímž je zástupkyně žalobkyně plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ, ve výši 24 024 Kč Celkem tak náklady na zastoupení žalobkyně činily 138 424 Kč. Mezi náklady České republiky je však třeba zahrnout i náklad na provádění dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce (částka 32 851,50 Kč) a svědečné (svědci [ulice] a [jméno] [příjmení] v celkové částce 3 380 Kč). Tyto náklady tvořily celkem částku 36 231,50 Kč. Součástí náhrady nákladů naopak nejsou náklady na tlumočníka, neboť svědek [jméno] [příjmení] měl právo komunikovat se soudem ve své mateřštině, či jiném jazyku, kterému rozuměl. Součástí však naopak byl i soudní poplatek podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Výše soudního poplatku v projednávané věci uvažovaná pro účely platební povinnosti žalovaného však nemůže vycházet z částky prosté sazby za žalobkyní uplatněný návrh, neboť by to bylo pro žalovaného hrubě nespravedlivé, když žalobkyně s převážnou částí svého nároku neuspěla. Bylo by tak dle názoru soudu v rozporu se právem na spravedlivý proces, aby byl na konci řízení žalovaný činěn odpovědným za neuvážené a přemrštěným způsobem formulované požadavky žalobkyně, u nichž bylo z velké části zřejmé, že nebudou úspěšné. Soud tak uvažoval pouze soudní poplatek ve výši, která odpovídá sazbě pro nárok žalobkyně v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno. U ochrany osobnosti samotné žalobkyně by činil poplatek při zohlednění uvedené úvahy částku 2 000 Kč (položka 3 přílohy zákona o soudních poplatcích) a u náhrady škody na zdraví 13 500 Kč (položka 1 odst. 1 písm. b/ přílohy zákona o soudních poplatcích). Celkem tak měl poplatek činit 15 500 Kč. Celkové náklady řízení, které by byl povinen žalovaný uhradit České republice, pokud by žalobkyně uspěla zcela (nepočítaje v to bolestné a postmortální ochranu syna, jež byly nedůvodné od samého počátku, z nichž by počítání nákladů řízení v podobě soudního poplatku pro účely platební povinnosti žalovaného ve vztahu k ČR bylo s ohledem na postup Krajského soudu v Brně zcela nemístné), činily 190 155,50 Kč (přiměřené užití nálezu Ústavního soudu ze 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2654/10, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 94/ 2011). Žalovaný je povinen se na uvedených nákladech podílet pouze v rozsahu 65,9 %. Je tak povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 125 312,50 Kč, a to ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ.