1130/2016

Rubrum

Zajištěný věřitel, jehož pohledávka je podle hmotného práva zajištěná v celém rozsahu, je oprávněn přihlásit ji do insolvenčního řízení zčásti jako zajištěnou a zčásti jako nezajištěnou popř. ohledně ní právo na uspokojení ze zajištění vůbec neuplatnit. Podle takto uplatněného pořadí bude jeho pohledávka přezkoumána a případně zjištěna s tím, že takový výsledek přezkoumání bude platit pro všechny způsoby řešení úpadku dlužníka, tedy i pro případné oddlužení.

Výrok

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky v insolvenční věci dlužníka D. F., bytem Č., o odvolání věřitele Komerční banky, a.s., se sídlem Na Příkopě 969/33, 114 07 Praha 1, IČO: 45317054, adresa pro doručování Václavské nám. 42, p. o. box 839, 114 07 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 53 INS 29431/2015-P5-3 ze dne 4. dubna 2016 t a k t o :

Odůvodnění

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 53 INS 29431/2015-P5-3 ze dne 4. dubna 2016 se z r u š u j e.

Poučení

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v insolvenčním řízení dlužníka D. F. (dále jen „dlužník“) usnesením č.j. KSPA 53 INS 29431/2015-P5-3 ze dne 4.4.2016 rozhodl, že pohledávka věřitele Komerční banky, a.s. (dále jen „věřitel“) přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka pod označením P5 dílčí č. 2 a dílčí č. 3 v celkové výši 707.456,54 Kč se považuje v celé přihlášené výši za zajištěnou. V odůvodněnísvého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 15.12.2015 usnesením č.j. KSPA 53 INS 29431/2015-A-6 zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení jeho úpadku oddlužením a ustanovil insolvenční správkyní JUDr. Danuši Pollákovou Staňkovou (dále jen „insolvenční správkyně“). Dne 11.1.2016 věřitel doručil soudu přihlášku pohledávky, kterou do insolvenčního řízení přihlásil jako nezajištěnou a vykonatelnou dílčí pohledávku P5/1 ve výši 68.245,44 Kč, jako zajištěnou a vykonatelnou dílčí pohledávku P5/2 ve výši 72.000,- Kč a jako nezajištěnou a vykonatelnou dílčí pohledávku P5/3 ve výši 635.456,54 Kč. Věřitelovy dílčí pohledávky P5/2 a P5/3 nebyly zařazeny na pořad přezkumného jednání konaného dne 8.2.2016 a byly vyhrazeny k zvláštnímu přezkumnému jednání. Ohledně těchto pohledávek totiž insolvenční správkyně vyzvala věřitele k doplnění nebo opravě přihlášky s tím, že věřitel má vůči dlužníku pohledávku z titulu nezaplaceného úvěru dle Smlouvy o úvěru reg. č. 0560804240163 ve znění jejích dodatků, která je jako celek zajištěna zástavním právem dle zástavní smlouvy reg. č. 0560804600163 ze dne 24.6.2004. Věřitel však tuto jednu pohledávku rozdělil na dvě části, které přihlásil jako pohledávku zajištěnou (P5/2) a pohledávku nezajištěnou (P5/3). Podle názoru insolvenční správkyně insolvenční zákon (dále jen „IZ“) umožňuje věřiteli jedné pohledávky přihlásit ji pouze jako zajištěnou nebo jako nezajištěnou. Režim zajištěných a nezajištěných pohledávek je v oddlužení zcela odlišný, neuspokojená část zajištěné pohledávky se tu již - na rozdíl od konkursu - neuspokojuje mezi nezajištěnými pohledávkami. Rozdělení pohledávky a její přihlášení zčásti jako zajištěné a zčásti jako nezajištěné by v oddlužení vedlo k tomu, že jedna pohledávka by byla uspokojována ve dvou různých režimech. Možnost takového postupu podle názoru správkyně z IZ nevyplývá, a proto je nutno pohledávku posuzovat jednotně. Jestliže věřitel část pohledávky přihlásil jako zajištěnou, zvolil si možnost uspokojení pohledávky ze zajištění a nemá tak žádnou nezajištěnou pohledávku. Insolvenční správkyně nicméně poukázala na to, že v tomto směru není judikatura ustálená. Věřitel insolvenční správkyni na její výzvu ze dne 10.2.2016 odpověděl, že zcela ignoruje dosavadní judikaturu. Poukázal zejména na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 76 ICm 1915/2013, 104 VSPH 126/2014-38 (KSLB 82 INS 16257/2012) ze dne 14.10.2014, z nichž dovozuje, že není dán důvod pro postup dle § 188 odst. 2 IZ, že rozdělené přihlášené pohledávky na zajištěnou a nezajištěnou je možné, a proto trvá na způsobu, jakým své dílčí pohledávky přihlásil, tedy P5/2 jako zajištěnou a P5/3 jako nezajištěnou. Nato byly na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 21.3.2016 dílčí pohledávky P5/2 a P5/3 přezkoumány. Protože se však soud prvního stupně ztotožnil s názorem insolvenční správkyně, že nelze jednu pohledávku rozdělit a přihlásit ji zčásti jako zajištěnou a zčásti jako nezajištěnou, ještě před provedením přezkumu v rámci své dohledací činnosti, odkazuje na analogické užití § 191 odst. 2 IZ, vyhlásil napadené usnesení, jímž rozhodnul, že dílčí pohledávky P5/2 a P5/3 se považují v celé přihlášené výši za zajištěné. Současně soud dovodil právo odvolání proti tomuto rozhodnutí se zřetelem k tomu, že podstatně zasahuje do práv věřitele, neboť za něj autoritativně zařazuje mezi zajištěné pohledávky i tu část jeho pohledávky, kterou požadoval uspokojovat jako nezajištěnou. Soud prvního stupně považoval vydané rozhodnutí za jediné možné vzhledem k tomu, že rozdělení pohledávky na část zajištěnou a část nezajištěnou nemůže být dle stávající praxe Vrchního soudu v Praze důvodem pro posouzení přihlášky jako nepřezkoumatelné a její následné odmítnutí postupem dle § 188 odst. 2 ve spojení s § 185 IZ, a podle názoru soudu prvního stupně nemůže být ani důvodem k popření nezajištěné části pohledávky, jak zamýšlela insolvenční správkyně. Soud se nicméně zcela ztotožnil s jejím názorem, že současná právní úprava oddlužení neumožňuje věřiteli rozdělit jedinou přihlášenou pohledávku na část zajištěnou a část nezajištěnou a dosáhnout tak uspokojení současně ve dvou režimech. V projednávané věci, kdy oddlužení je možné jen ve formě splátkového kalendáře, by tak věřitel dosáhl jednak plnění z příjmů dlužníka rozvrhovaných dle splátkového kalendáře a dále pak plnění z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Takový postup je v rozporu se zásadou poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ) i se zásadou zákazu nedovoleného zvýhodnění (§ 5 písm. a/ IZ), k němuž by tu evidentně došlo - věřitel by obdržel nad rámec poměrné části splátek dle splátkového kalendáře plnění ze zajištění. Inkriminované rozdělení pohledávky odporuje v oddlužení též rozdílnému režimu pro zajištěné a nezajištěné věřitele, který je striktně odděluje a (na rozdíl od konkursu) pro případný neuspokojený zbytek zajištěné pohledávky nepočítá s jeho uspokojením mezi pohledávkami nezajištěnými. Soud prvního stupně dodal, že jím vyslovený názor koresponduje s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sen.zn. 2 VSPH 405/2014, 2 VSPH 406/2014 ze dne 29.7.2015, které tzv. „parcelaci“ pohledávky nepřipouští, resp. považuje ji za možnou pouze v situaci, kdy část pohledávky postoupená jinému věřiteli byla na rozdíl od pohledávky postupitele přihlášena jako nezajištěná, což ovšem není tento případ. Současně jsou ale soudu prvního stupně známa opačná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, takže se nemůže opřít o jednotnou rozhodovací praxi nadřízeného soudu, na němž ta zůstává, aby věc posoudil. Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud změnil tak, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení pod označením P5/2 ve výši 72.000,- Kč se považuje za pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka a pohledávka pod označením P5/3 ve výši 635.456,54 Kč se považuje za pohledávku nezajištěnou. Věřitel uvedl, že svoji vykonatelnou úvěrovou pohledávku za dlužníkem přihlásil do jeho insolvenčního řízení jako pohledávku do výše 72.000,- Kč zajištěnou majetkem dlužníka a do výše 635.456,54 Kč jako nezajištěnou s tím, že důvody tohoto rozdělení v přihlášce vysvětlil. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že takový postup není - v případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením - možný. Své odvolání opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 76 ICm 1915/2013, 104 VSPH 126/2014-38 (KSLB 82 INS 16257/2012) ze dne 14.10.2014, ve kterém se odvolací soud nepřitakal závěru, že v insolvenčním řízení nelze přihlásit pohledávku zčásti jako zajištěnou a zčásti nezajištěnou pokud věřitel dospěje k závěru, že zástava má nižší hodnotu, než celá zajištěná pohledávka, a naopak shledal, že je zcela na vůli věřitele, jakým způsobem pohledávku přihlásí. Domnívá se, že uplatnění zajištění pohledávky je věřitelovým právem, nikoli povinností. Nikdo - ani insolvenční soud - ho nemůže nutit, aby se domáhal uspokojení ze zajištění. Zástavní právo je pouze instrumentem zajišťujícím splnění pohledávky, avšak realizace tohoto zástavního práva není nutně jediným způsobem, jak dosáhnout zániku zajišťované pohledávky. V případě, že zástavní dlužník je zároveň obligačním dlužníkem, může ke splnění závazku dojít i jinými způsoby než realizací zástavy. V daném případě je obligační dlužník současně i zástavním dlužníkem, avšak pouze ve výši svého spoluvlastnického podílu na předmětu zástavy o velikosti 1/4. Věřitel rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že zajištěnou pohledávku lze uspokojit pouze a jen z realizace zajištění a není možné ji jako částečně nezajištěnou uspokojovat v oddlužení splátkovým kalendářem. V praxi by takovýto výklad znamenal mj. to, že u zajištěné pohledávky by se v nalézacím řízení zástavní věřitel mohl domáhat pouze nařízení soudního prodeje zástavy a následného exekučního prodeje zástavy po vydání exekučního titulu a nemohl by zajištěnou pohledávku žalovat na zaplacení s následnou exekucí na vymožení plnění všemi zákonem dovolenými exekučními způsoby sloužícími k vymožení peněžité pohledávky. Věřitel uzavřel, že v rámci přihlášky pohledávky se z výše uvedených důvodů rozhodl nevyužít výhod vyplývajících ze zástavního práva jako zajišťovacího instrumentu, a to v případě části přihlášené pohledávky. Domnívá se, že právní názor soudu prvního stupně o nemožnosti rozdělit jednu pohledávku na částečně zajištěnou a částečně nezajištěnou by ve svém důsledku vedl naopak ke zvýhodnění dlužníka v insolvenčním řízení (k jeho nedůvodné ochraně před plněním jeho závazků vůči věřitelům). Vrchní soud v Praze [aniž nařizoval jednání - § 94 odst. 2 písm. c) a d) IZ] přezkoumal napadení usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu. Podle § 173 odst. 1 IZ věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku (viz § 136 odst. 2 písm. d/ IZ). Přihlášku pohledávky lze podle § 176 IZ podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis (vyhláška č. 311/2007 Sb.). Obsahové náležitosti přihlášky vymezuje § 174 a § 175 IZ. Podle § 177 IZ je nutné k přihlášce pohledávky připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou. Podle § 165 odst. 1 věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 166 IZ zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají. Zajištěným věřitelem se přitom podle § 2 písm. g) IZ rozumí věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční úpravy. Podle § 167 IZ se zajištění věřitelé v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak (odst. 1). Je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou; pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se v takovém případě považují za nezajištěné v plném rozsahu. Podle věty první se postupuje, dokud nedojde ke zpeněžení zajištění (odst. 3). Zpeněžením věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty v insolvenčním řízení zaniká zajištění pohledávky zajištěného věřitele, a to i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky (odst. 4). Podle § 174 odst. 3 IZ jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Podle § 179 IZ bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená zajištěná pohledávka zjištěna tak, že věřitel má právo na uspokojení této pohledávky v rozsahu menším než 50 % její výše nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším, než uvedl v přihlášce pohledávky, k jeho právu na uspokojení této pohledávky ze zajištění se v insolvenčním řízení nepřihlíží; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši zajištěné přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Ustanovení § 167 odst. 4 tím není dotčeno. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku, zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem uplatnění a přezkoumání práva na uspokojení ze zajištění, nejvýše však částku, o kterou hodnota zajištění uvedená v přihlášce převýšila hodnotu zjištěného zajištění; jde o incidenční spor (odst. 1). Pro účely posouzení, zda jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1, se nepovažuje za uplatněnou v přihlášce ta část práva na uspokojení ze zajištění, kterou vzal věřitel účinně zpět předtím, než nastal účinek, na základě kterého se podle tohoto zákona nepřihlíží k popřené části práva na uspokojení ze zajištění (odst. 2). K tomu ustanovení § 180 IZ určuje, že povinnost zaplatit částku podle § 179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával, a § 182 IZ k tomu doplňuje, že pokud na základě přihlášky pohledávky zjištěné v rozsahu uvedeném v § 179 učinil věřitel v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře, nemá skutečnost, že věřitel vzal přihlášku pohledávky zpět, žádný vliv na postup podle § 179 odst.

1. Podle § 398 odst. 2 IZ se při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. K tomu § 408 odst. 3 IZ určuje, že majetek, který slouží k zajištění, insolvenční správce po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty zpeněží jen na žádost zajištěného věřitele, jestliže zpeněžením ostatního majetku dojde k plnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nebo jestliže zajištěná pohledávka zjevně přesahuje hodnotu zajištění. Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. K tomu § 408 odst. 3 IZ určuje, že majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. Jestliže insolvenční soud po splnění oddlužení vydal dle § 414 odst. 1 IZ usnesení, jímž dlužníka osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pak podle § 414 odst. 4 IZ zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že přihláškou podanou na předepsaném formuláři, evidovanou pod P5, věřitel do insolvenčního řízení dne 11.1.2016 (včas) přihlásil svoje vykonatelné pohledávky za dlužníkem. Vedle pohledávky pod P5/1 ve výši 68.245,44 Kč takto přihlásil pod P5/2 a P5/3 vykonatelné pohledávky (nesplacenou jistinu úvěru s příslušnými úroky, úroky z prodlení a náklady řízení) vyplývající ze Smlouvy o úvěru reg. č. 0560804240163 ze dne 17.6.2004 ve znění jejích dodatků, a to tak, že část jistiny ve výši 72.000,- Kč přihlásil pod P5/2 jako pohledávku zajištěnou dle zástavní smlouvy k nemovitostem reg. č. 0560804600163 ze dne 24.6.2004 zčásti majetkem dlužníka, a to v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu k označeným nemovitostem, kdy ve zbytku jsou spoluvlastníky nemovitostí třetí osoby, a část jistiny ve výši 309.467,11 Kč s úroky, úroky z prodlení a přiznanými náklady řízení, celkem 635.456,54 Kč, přihlásil jako pohledávku nezajištěnou. K tomu věřitel v přihlášce vysvětlil, že část jistiny ve výši 72.000,- Kč odpovídá výsledné ceně majetku dlužníka zjištěné znaleckým posudkem v rámci exekučního řízení vedeného soudní exekutorkou JUDr. Jitkou Wolfovou pod sp.zn. 106 EX 4192/09, jak plyne z usnesení o nařízení elektronické dražby č.j. 106 EX 4192/09-122 ze dne 9.10.2015. Z toho věřitel (s odkazem na § 167 odst. 3 IZ) dovozoval, že zástava má nižší hodnotu, než kolik činí celá zajištěná pohledávka. Proto danou pohledávku právě jen do hodnoty jejího zajištění (72.000,- Kč) přihlásil jako zajištěnou a ve zbytku jako nezajištěnou, což pokládá za postup zcela souladný ze závěry vyslovenými pro obdobný případ Vrchním soudem v Praze v jeho výše zmíněném rozsudku sp.zn. 104 VSPH 126/2014 ze dne 14.10.2014. V napadeném usnesení soud prvního stupně vycházel z názoru, že pokud bylo rozhodnuto o řešení úpadku dlužníka oddlužením, jak je tomu i v dané věci, je v rozporu s IZ, aby věřitel pohledávky, která je podle hmotného práva zajištěná některým ze způsobů uvedených v § 2 písm. g) IZ (nejde-li o případ zajištění jen části pohledávky nebo o část pohledávky nabytou postoupením bez jejího zajištění), tuto pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení jen zčásti jako zajištěnou a ve zbytku jako nezajištěnou, neboť pak by byla v rámci oddlužení uspokojována ve dvou různých právních režimech. Dovozoval, že v takovém případě - pokud věřitel sám dodatečně neupraví přihlášku tak, že pohledávku uplatňuje buď celou jako zajištěnou, nebo celou jako nezajištěnou (a v dané věci věřitel takovou úpravu své přihlášky ohledně pohledávek pod P5/2 a P5/3, k níž byl insolvenční správkyní vyzván, z výše uvedených důvodů odmítnul provést) - je třeba jeho pohledávku považovat za pohledávku přihlášenou v celém rozsahu jako zajištěnou. Na podporu tohoto svého názoru soud prvního stupně poukazoval na obdobné závěry vyjádřené - pro případ schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře - v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 42 INS 29595/2013, 2 VSPH 405/2014-P4-9, 2 VSPH 406/2014-P3-11 ze dne 29.7.2015. Tyto závěry se ovšem v praxi neprosadily. V řešené věci navíc šlo o jinou procesní situaci, totiž o rozdělení přihlášené zajištěné pohledávky na část zajištěnou a část nezajištěnou učiněné věřitelem až po uplynutí přihlašovací lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku, tedy šlo fakticky (jak vysvětleno dále) o dodatečnou změnu pořadí zpětvzetím uplatněného práva na uspokojení ze zajištění ohledně části přihlášené pohledávky. V judikatuře Vrchního soudu v Praze se ustálil názor odlišný, totiž že je na zajištěném věřiteli, zda svoji pohledávku, která je podle hmotného práva zajištěná v celém rozsahu, přihlásí do insolvenčního řízení zčásti jako zajištěnou a zčásti jako nezajištěnou (popř. ohledně ní právo na uspokojení ze zajištění vůbec neuplatní), a že podle takto uplatněného pořadí bude jeho pohledávka přezkoumána a případně zjištěna s tím, že takový výsledek přezkumu bude platit pro všechny způsoby řešení úpadku dlužníka, tedy i pro případné oddlužení. Tento závěr Vrchní soud opakoval a rozvedl v řadě svých rozhodnutí - viz jeho rozsudek sp.zn. 76 ICm 1915/2013, 104 VSPH 126/2014 (KSLB 82 INS 16257/2012) ze dne 14.10.2014, usnesení sp.zn. KSPH 71 INS 3075/2014, 3 VSPH 2095/2015 ze dne 9.12.2015, usnesení sp.zn. MSPH 93 INS 1442/2014, 3 VSPH 1406/2014 ze dne 30.6.2015 a rozsudek sp.zn. 42 ICm 3579/2015, 104 VSPH 36/2016 (KSCB 27 INS 9002/2015) ze dne 11.4.2016. V uvedených rozhodnutích Vrchní soud v Praze shodně shledal, že je pouze věcí zajištěného věřitele, zda a v jaké výši přihlásí svoji pohledávku do insolvenčního řízení a zda a v jakém rozsahu u ní uplatní její zajištění. Pokud se zajištěný věřitel rozhodne přihlásit svoji zajištěnou pohledávku zčásti nebo zcela jako pohledávku nezajištěnou, je to jeho výlučné právo, které mu nelze upírat. Obecně vzato není žádný věřitel povinen uplatňovat vůči dlužníku zajištění své pohledávky; je zcela na jeho rozhodnutí, jakým způsobem bude nárok uplatňovat (vymáhat). Zřízení zajištění pohledávky je výhodou, kterou si věřitel pro účel maximální záruky uspokojení své peněžité pohledávky (jestliže by obligačním dlužníkem nebyla řádně a včas zaplacena) obezřetně opatřil, nikoli nějakým věřitelovým závazkem stran způsobu, jakým se bude zapravení této své pohledávky pro případ prodlení s jejím zaplacením domáhat. Zajištěného věřitele tak ani v rámci insolvenčního řízení, natož ještě jen selektivně pro případ jednoho z možných způsobů řešení úpadku, totiž pro případ oddlužení, nelze nutit, aby uplatnil své zajištění jen proto, že k tomu má hmotné právo. S takovou volbou zajištěného věřitele ostatně výslovně počítá citované ust. § 174 odst. 3 IZ, podle kterého nepřihlásí-li věřitel pohledávku jako zajištěnou, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Je zcela logické a legitimní, že zajištěný věřitel při rozhodnutí, zda svoji pohledávku do insolvenčního řízení přihlásí zcela nebo jen zčásti jako zajištěnou, má na zřeteli šanci na její maximální možné uspokojení, jež odvisí od předpokládaného způsobu řešení dlužníkova úpadku a předpokládané výtěžnosti tohoto způsobu pro nezajištěné pohledávky a pro pohledávky zajištěné, bera přitom v úvahu hodnotu majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, pořadí svého zajištění a výši konkurenčních pohledávek, které jsou zajištěny týmž majetkem, i to, že v rámci oddlužení by případný zbytek zajištěné pohledávky neuspokojený vydáním výtěžku dle § 298 IZ nebylo možno uspokojovat z ostatního majetku podstaty, který není předmětem zajištění. To vše musí zvažovat také se zřetelem k hrozbě dopadu zákonné sankce dle § 179 IZ pro případ, že by se po přezkoumání věřitelovy pohledávky jím uplatněné právo na uspokojení ze zajištění ukázalo být jako nadhodnocené (příslušejí v rozsahu o 50 % menším, než uplatnil), nebo v horším pořadí, než uvedl v přihlášce. Proto dospěje-li zajištěný věřitel k závěru, že hodnota zajištění je nižší než výše jeho zajištěné pohledávky, je uplatnění práva na uspokojení této pohledávky ze zajištění jen v rozsahu, ve kterém je pohledávka tímto zajištěním reálně kryta, výsledkem legitimní ekonomické úvahy zajištěného věřitele a současně postupem právně dovoleným i v insolvenčním řízení, a to bez ohledu na to, jakým způsobem bude úpadek dlužníka řešen, resp. je naopak postupem zákonem předpokládaným (srov. též § 167 odst. 3 IZ). Jestliže tedy zajištěný věřitel neuplatní právo na uspokojení ze zajištění v celém rozsahu nebo vůbec, tj. přihlásí svoji pohledávku zcela nebo zčásti jako nezajištěnou, nelze takovou pohledávku přezkoumat jako zajištěnou. Nejedná se tudíž o nějakou vadu či neúplnost přihlášky, jež by měla být odstraňována postupem dle § 188 odst. 2 IZ. Stručně tak lze shrnout, že je pouze na zajištěném věřiteli, zda v insolvenčním řízení zajištění své pohledávky uplatní či nikoli, nebo jen zčásti, a tuto jeho volbu pořadí pohledávky je třeba v insolvenčním řízení respektovat, a to se stejnými důsledky pro každý způsob řešení úpadku. To samozřejmě za předpokladu, že tuto volbu - změnu pořadí pohledávky (na něž nedopadá úprava dle § 194 odst. 4 IZ ve znění účinném od 1.4.2011 týkající se již jen výše pohledávky) - provede zajištěný věřitel včas, tj. nejpozději do skončení přihlašovací lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. d/ IZ). K později (dodatečně) uplatněnému právu na uspokojení ze zajištění se ve smyslu § 173 odst. 1 IZ nepřihlíží a soud je podle § 185 IZ odmítne. /K možnosti dodatečně uplatnit právo na uspokojení z předmětu zajištění nabytého dlužníkem až po uplynutí přihlašovací lhůty viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28.3.2012, uveřejněné pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. Jinou věcí je dodatečné vzdání se - zpětvzetí - uplatněného práva na uspokojení ze zajištění, které věřitel může učinit po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek (totiž kdykoli v průběhu insolvenčního řízení) a náleží o něm rozhodnout dle § 184 (ve spojení s § 187 IZ); z pohledávky zajištěné se tak stane pohledávka nezajištěná. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 16/2011 ze dne 30.11.2011, uveřejněné pod č. 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Takové dodatečné zpětvzetí uplatněného zajištění je ale v případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením bezúčinné potud, že tímto způsobem není možné změnit postavení věřitele v rámci distribučního systému v oddlužení, tj. jeho pohledávka, jejíž uplatněné právo na uspokojení ze zajištění takto opožděně vzal zpět, se již nemůže ocitnout (být uspokojována) ve skupině nezajištěných pohledávek. K tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSCB 25 INS 11073/2012, 3 VSPH 220/2013-P7-9 ze dne 23.8.2013. Z uvedeného plyne, že pokud v dané věci věřitel přihlásil svoji zajištěnou pohledávku pod P5/2 do výše 72.000,- Kč (část jistiny) jako zajištěnou majetkem dlužníka a pod P5/3 ve zbytku do výše 635.456,54 Kč (zbytek jistiny s příslušenstvím) jako nezajištěnou s tím, že v tomto rozsahu již pohledávka není kryta hodnotou dlužníkem poskytnutého zajištění, pak věřitel měl na takový postup právo a nebylo - ani s ohledem na rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku oddlužení - žádného důvodu, aby insolvenční správkyně podle § 188 odst. 2 IZ vyzývala věřitele k opravě přihlášky jeho pohledávky tak, že právo na uspokojení ze zajištění uplatní buď ohledně celé přihlášené pohledávky (celé jistiny s příslušenstvím), anebo vůbec. Taková změna pořadí by ostatně po skončení přihlašovací lhůty (jak již řečeno) nebyla přípustná. Zvolený postup věřitele přitom ani pro případ řešení dlužníkova úpadku oddlužením nemůže vést k jeho „nedovolenému zvýhodnění“ ve smyslu § 5 písm. a) IZ, jak soud prvního stupně v napadeném usnesení dovozoval, a nikterak se ve svém důsledku neocitá - jak soud dále usuzoval - v rozporu s principem poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů dle § 1 písm. a) IZ, kterým samozřejmě není ovládáno uspokojování pohledávek se zjištěným právem uspokojení ze zajištění. Nemůže tu dojít - jak soud naznačoval - ani k žádné duplicitě uspokojení téže pohledávky, téže její části, jak ze zajištění, tak současně jako pohledávky nezajištěné, když věřitel ohledně ní mohl zvolit (a zvolil) jen jeden způsob uspokojení. Proto nemá žádné právní opory napadené usnesení, jímž soud prvního stupně hodlal věřiteli autoritativně vnutit jiné pořadí jeho pohledávky (totiž právo na uspokojení ze zajištění též pro část pohledávky pod P5/3), než jaké v přihlášce uplatnil. Toto rozhodnutí zcela zjevně nepředstavuje dohledové opatření dle § 10 písm. b) a § 11 odst. 1 IZ ve spojení s § 91 IZ, nebo rozhodnutí, jímž se vede řízení [§ 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], proti nimž není odvolání přípustné, ani se nejedná ve smyslu § 10 písm. a) IZ o jiné rozhodnutí insolvenčního soudu, jehož vydání zákon ukládá nebo předpokládá. Lze tedy uzavřít, že odvolání proti napadenému usnesení je přípustné a je také opodstatněné. Proto odvolací soud toto usnesení za přiměřené aplikace ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bez náhrady zrušil.

Rubrum