115 C 186/2017-231

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané a přísedících Ing. [jméno] [jméno] a RNDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: ; [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] – [část obce] proti žalovanému: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] o 14.865 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 12.424 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12.424 Kč od 1.2.2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Řízení, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 2.441 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.441 Kč od 1.2.2015 do zaplacení, se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému bude po právní moci tohoto usnesení vrácena Českou republikou – Městským soudem v Brně částka 1.000 Kč.

V. Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 15.11.2016 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 14.865 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.865 Kč za dobu od 1.2.2015 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce jako řidič nákladního vozidla vykonal pro žalovaného jako zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne 27.10.2014 v prosinci 2014 pracovní cesty a žalovaný mu nezaplatil stravné za tyto pracovní cesty v plné výši.

2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu ohledně částky 2.441 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.441 Kč za dobu od 1.2.2015 do zaplacení zpět. Soud v souladu s § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení výrokem II. rozsudku v rozsahu zpětvzetí zastavil, když žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdil, že žalobce po skončení pracovních cest neprovedl řádné vyúčtování stravného a pokud toto učinil až v průběhu řízení, je jeho nárok promlčen. Dále tvrdil, že žalovaný uhradil žalobci stravné za zahraniční pracovní cesty za celou dobu trvání pracovního poměru v řádné výši a z uvedeného titulu žalobci nic nedluží.

4. Soud při zjišťování skutkového stavu vyšel jednak ze shodných skutkových tvrzení účastníků a dále z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěrům.

5. Shodným tvrzením účastníků a pracovní smlouvou bylo prokázáno, že žalovaný jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec uzavřeli dne 27.10.2014 pracovní smlouvu, ve které se žalobce zavázal vykonávat pro žalovaného práci řidiče nákladního vozidla s účinností od 2.10.2014. Shodným tvrzením účastníků a výpovědí ze dne 23.12.2014 bylo prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dne 23.12.2014 výpovědí zaměstnance ve zkušební lhůtě.

6. Shodným tvrzení účastníků bylo prokázáno, že žalobce konal pracovní cesty ve dnech a hodinách uvedených níže v tabulkách sepsaných dle GPS vozidla, které žalobce řídil.

7. Ze mzdového listu žalobce za rok 2014 a výplatních lístků soud zjistil, že žalobci náležela za 10/ 2014 mzda ve výši 1.796 Kč, za 11/ 2014 mzda ve výši 10.335 Kč a za 12/ 2014 mzda ve výši 9.382 Kč.

8. Z výpisu z účtu matky žalobce, na který žalovaný zasílal žalobci mzdu soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobci dne 5.12.2014 částku 7.741 Kč, dne 18.12.2014 částku 10.335 Kč, dne 22.12.2014 částku 24.060 Kč, dne 19.1.2015 částku 10.335 Kč.

9. Z listiny ze dne 29.8.2019, podacího lístku ze dne 29.8.2019 a tiskopisů označených„ cestovní příkaz“ vyplněných žalobcem dne 29.8.2019 soud zjistil, že žalobce předložil žalovanému písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovních cest konaných v době trvání pracovního poměru ve formě vyplněných formulářů označených„ cestovní příkaz“. Z listiny ze dne 15.10.2019 a podacího archu u České pošty soud zjistil, že žalovaný obdržel formuláře obsahující písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovních cest a tyto podklady odmítl z důvodu opožděnosti a nesprávnosti.

10. Z výslechu jednatelky žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] jako účastnice řízení soud zjistil, že dle zavedené praxe u žalovaného je některým řidičům vypláceno stravné až po skončení pracovní cesty a některým je vyplácena před zahraniční cestou záloha v hotovosti z pokladny ve firmě. Zálohy vyplácí jednatelka žalovaného, dispečer, asistentky. Předání zálohy potvrdí řidič svým podpisem do sešitu označeného„ záloha“ a„ mezinárodka vyúčtování“. Po skončení pracovní cesty si zaměstnanci vypisují cestovní příkazy, provádí tak vyúčtování pracovní cesty, toto jednatelka kontroluje s GPS vozidla a následně předá k proplacení. O předání záloh se činí pouze záznamy do sešitů, teprve po vyúčtování pracovní cesty byly podklady předávány účetní. Žalobci byly dle záznamů v sešitech předány částky 300 eur a 12.000 Kč. U záznamu týkajícího se předání částky 400 Eur nebyl dohledán předávací protokol, který měl dle záznamu v sešitě obsahovat podpis žalobce.

11. Soud provedl dokazování sešity žalovaného označenými„ záloha“ a„ mezinárodka vyúčtování“, ve kterých se nacházely záznamy o předání peněžitých částek žalobci. Ze sešitu„ záloha“ soud zjistil, že dne 12.11. 2014 byla žalobci předána záloha ve výši 12.000 Kč, která byla vyúčtována dne 23.12.2014. Záznamy jsou opatřeny podpisy žalobce. U obou podpisů je dle znalce z oboru písmoznalectví-specializace ruční písmo Mgr. [jméno] [příjmení] pravděpodobnější, že se jedná o neobvyklé varianty pravých podpisů, než že by se mohlo jednat o padělky napodobeného charakteru. Ze sešitu„ mezinárodka vyúčtování“ soud zjistil, že dne 3.11.2014 předal žalovaný žalobci 300 Eur, které byly vyúčtovány. U tohoto záznamu se nacházejí dva podpisy žalobce, u delší varianty nacházející se ve stejném řádku jako záznam o předání částky 300 Eur znalec z oboru písmoznalectví-specializace ruční písmo Mgr. [jméno] [příjmení] konstatoval, že nelze na základě dostupného srovnávacího materiálu o pravosti podpisu objektivně rozhodnout. U druhého podpisu, který se nachází pod delší variantou podpisu žalobce, znalec z oboru písmoznalectví-specializace ruční písmo Mgr. [jméno] [příjmení] konstatoval, že se se jedná o neobvyklou variantu pravého podpisu, než že by se mohlo jednat o padělek napodobeného charakteru. Dále se v sešitě„ mezinárodka vyúčtování“ nacházel záznam ze dne 27.10.2014 ohledně předání 400 eur, který odkazoval na předávací protokol. Tento záznam nebyl opatřen podpisem žalobce a žalovaný k tomuto záznamu nepředložil další důkazy, proto soud z tohoto záznamu nedovodil žádný závěr pro skutkový stav.

12. Ze znaleckého posudku znalce z oboru písmoznalectví-specializace ruční písmo Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 29.9.2020, vyjádření znalce ze dne 13.12.2020, doplňku znaleckého osudku ze dne 25.11.2021 a výslechu znalce soud zjistil, že podpisy žalobce nacházející se v sešitě označeném„ záloha“ u částky 12.000 Kč a podpis žalobce nacházející se v sešitě označeném„ mezinárodka vyúčtování“ u vyúčtování částky 300 eur jsou pravděpodobněji neobvyklé varianty pravých podpisů, než že by se mohlo jednat o padělky napodobeného charakteru. U podpisu žalobce v sešitu„ mezinárodka vyúčtování“, který se nacházel na stejném řádku jako záznam o předání částky 300 Eur, nelze objektivně určit, zda se jedná o pravý podpis žalobce. Znalec při zpracování znaleckého posudku vycházel ze svých odborných znalostí a zkušeností, své závěry logicky a srozumitelně vysvětlil, jak v písemném znaleckém posudku a jeho doplňku, tak při svém výslechu u jednání. Soud nemá žádné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku a z jeho závěrů při zjišťování skutkového stavu vycházel.

13. Z listiny ze dne 29.1.2016 soud zjistil, že Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj prováděl u žalovaného na podnět žalobce kontrolu. Provedenou kontrolou u žalovaného nebylo možno prokázat, že žalovaný neposkytl žalobci cestovní náhrady, to zejména proto, že zaměstnavatel nedoložil evidenci pracovní doby žalobce.

14. Soud provedl dokazování listinou ze dne 4.5.2018 adresovanou zástupcem žalobce mediátorovi [příjmení] [jméno] [příjmení], vzhledem k tomu, že listina byla zástupcem žalobce u jednání soudu blíže vysvětlena a jedná se pouze o stanovisko zástupce žalobce ve vztahu k mediátorovi, které následně zástupce žalobce změnil, soud k této listině při zjišťování skutkového stavu nijak nepřihlížel.

15. Z listiny ze dne 10.2.2015 soud zjistil, že žalobce s [jméno] [příjmení] vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky za„ diety“. Listinou ze dne 19.10.2016 se žalobce snažil prostřednictvím zástupce dohodnou na smírném vyřešení sporu tak, že by žalovaný žalobci zaplatil částku 14.865 Kč.

16. Soud provedl k důkazu listiny označené jako vyúčtování pracovních cest zpracované žalovaným. Vzhledem k tomu, že se jednalo o listinu jednostranně zpracovanou žalovaným, dle které nebylo žalobci stravné vyúčtováno ve správné výši, soud z této listiny při zjišťování skutkového stavu nevycházel. Soud provedl dokazování podací stvrzenkou (čl. 99), evidenčním listem důchodového pojištění, přehledem plateb týkajících se zaměstnance [příjmení], výpisem z účtu zaměstnance [příjmení], z těchto důkazu soud nezjistil žádná skutková zjištění významná pro skutkový stav rozhodný pro posouzení nároku žalobce. Ze stejného důvodu soud neprovedl výslech svědka [jméno] [příjmení], neboť jeho vztah a úprava poměrů mezi ním a žalovaným nesouvisí se vztahem mezi účastníky a skutkovým dějem podstatným pro posouzení nároku žalobce. Soud nepřistoupil k výslechu žalobce jako účastníka řízení, neboť uvedený důkaz směřoval k prokázání skutečností, které nebylo třeba činit předmětem dokazování, neboť termíny a časový průběh pracovních cest účastníci před soudem shodně tvrdili. Rovněž navrhované výslechy přítelkyně žalobce [jméno] [příjmení], rodičů žalobce [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení] k prokázání termínů a časového průběhu pracovních cest nebylo třeba provádět, pokud tato skutková zjištění byla učiněna shodným tvrzením účastníků.

17. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce jako zaměstnanec uzavřel s žalovaným jako zaměstnavatelem dne 2.10.2014 pracovní smlouvu, na základě které konal v 10,11,12/ 2014 zahraniční pracovní cesty ve dnech a hodinách, jak vyplývá ze shora uvedených tabulek zpracovaných podle GPS vozidla, které žalobce řídil. Pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 23.12.2014 výpovědí žalobce ve zkušební době. Žalovaný zaplatil žalobci za trvání pracovního poměru na účet jeho matky dne 5.12.2014 částku 7.741 Kč, dne 18.12.2014 částku 10.335 Kč, dne 22.12.2014 částku 24.060 Kč, dne 19.1.2015 částku 10.335 Kč. Žalobci náležela za 10/ 2014 mzda ve výši 1.796 Kč, za 11/ 2014 mzda ve výši 10.335 Kč a za 12/ 2014 mzda ve výši 9.382 Kč. Žalobce provedl dodatečně vyúčtování pracovních cest cestovními příkazy a listinou ze dne 29. 8. 2019. Žalovaný předal žalobci v hotovosti dne 12.11.2014 zálohu na stravné ve výši 12.000 Kč a dne 3.11.2014 ve výši 300 Eur. K tomuto skutkovému závěru soud dospěl poté, kdy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech zhodnotil důkaz výslechem jednatelky žalovaného, záznamy v sešitech žalovaného a znaleckým posudkem. Tyto důkazy spolu vzájemně korespondují, doplňují se a ve svém souhrnu vedou soud k uvedenému skutkovému závěru.

18. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá úhrady dlužného stravného za rok 2014 posuzoval soud nárok žalobce podle ustanovení zákona č. 262/2006 zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.9.2015 (dále jen zákoník práce).

19. Podle ustanovení § 151 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v zák. práce dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v této části zák. práce.

20. Podle ustanovení § 152 písm. a) zákoníku práce cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě (§ 42 zák. práce).

21. Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce; zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním; zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.

22. Zaměstnavatel, který není uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce, je povinen za podmínek stanovených v části sedmé, hlavě II zák. práce poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu zvýšených stravovacích výdajů (dále též jen„ stravné“) (§ 156 odst. 1 písm. d) zákoníku práce). Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště a mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště (§ 156 odst. 2, § 152 písm. b) a c) zákoníku práce).

23. Stravné je poskytováno jako paušální částka (bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady). Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné nejméně ve výši a) 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin, b) 104 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin, c) 163 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

24. Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem (vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí) vydaným podle ustanovení § 189 zákoníku práce (srov. § 163 odst. 1 zákoníku práce).

25. Podle ustanovení § 170 zákoníku práce zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

26. Sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel nepostupuje podle věty první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

27. Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného, trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176. Trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje.

28. Doby strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu a déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni, se pro účely zahraničního stravného sčítají. Doby, za které nevznikne zaměstnanci právo na zahraniční stravné, se připočítávají k době rozhodné pro poskytnutí stravného podle § 163.

29. Podle ustanovení § 183 odst. 3 zákoníku práce jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu; částka, kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.

30. Podle ustanovení § 183 odst. 5 zákoníku práce nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva; částka, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.

31. Podle ustanovení § 184 zák. práce při poskytování cestovních náhrad, na které nebyla poskytnuta záloha, se přiměřeně použije § 183 zák. práce s tím, že pro přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den nástupu zahraniční pracovní cesty.

32. Povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době). Dokud zaměstnanec nesplní svou povinnost předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného (k určení výše stravného), není zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na stravné (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3227/2018).

33. V projednávané věci předložil žalobce písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad ve formě tiskopisů označených jako„ cestovní příkaz“ žalovanému nejpozději v říjnu 2019 potvrdil zástupce žalovaného v listině ze dne 15.10.2019, splnil tak svou povinnost dle § 183 odst. 3 zákoníku práce. Předložené písemné doklady obsahují sdělení žalobce ohledně trvání pracovní cesty, kdy začala, kdy skončila, kdy žalobce překročil hranice jednotlivých států. Dle soudu žalobce předložením těchto písemných dokladů dostatečně splnil svou zákonnou povinnost a žalovaný byl povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na stravné.

34. Namítal-li žalovaný nedodržení 10 denní lhůty k předložení písemných dokladů žalobcem a promlčení nároku neshledal soud tuto argumentaci důvodnou. Lhůta 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu stanovená zaměstnanci k předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhradu. Smyslem a účelem ustanovení § 183 odst. 3 a 5 zákoníku práce ukládajících zaměstnancům a zaměstnavatelům ke splnění jejich povinností lhůtu 10 pracovních dnů (nedohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem jinak), je (mimo jiné) zabránit tomu, aby docházelo k předkládání písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli, k vyúčtování pracovních cest a k uspokojení práv zaměstnanců až se značným časovým odstupem od ukončení pracovní cesty. Nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady – jak bylo uvedeno výše – nezaniká. Dokud však zaměstnanec tuto svou povinnost nesplní, není (nemůže být) zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení, nedohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3227/2018). Ve vztahu k promlčení nároku žalobce na stravné má soud za to, že žalobce poslední cestu vykonal dne 22.12.2014 tzn. do 10 dnů měl předložit žalobci písemné doklady pro vyúčtování, posledním dnem lhůty je 2.1.2015 a do 10 dnů měl žalovaný provést vyúčtování a úhradu stravného to znamená do 12.1.2015, jestliže k tomu dni k úhradě stravného nedošlo, mohl žalobce poprvé podat žalobu dne 13.1.2015. Pokud ji podal dne 13.12.2016 učinil tak včas a nárok žalobce není promlčen.

35. Soud se dále zabýval tím, zda žalovaný zcela uspokojil právo žalobce na stravné. Shodným tvrzením účastníků bylo prokázáno, že pracovní cesty žalobce u žalovaného v říjnu, listopadu a prosinci 2014 probíhaly tak, jak bylo zaznamenáno GPS vozidla, s nímž žalobce v rozhodném období jezdil. Pro posouzení nároku žalobce je rozhodující trvání pracovní cesty nikoliv pouze doba, po kterou žalobce řídil nákladní automobil. Podle délky pracovní cesty náleží žalobci stravné, které představuje příspěvek na zvýšené výdaje na stravné, které má zaměstnanec, když cestuje, proti obvyklému výkonu práce na místě. Výše stravného se liší u tuzemské a zahraniční pracovní cesty, proto bylo třeba zjišťovat i překročení hranic mezi státy. Žalovaný předložil soudu průběh pracovních cest žalobce, ve svých podáních zaznamenaných v tabulkách výše a žalobce tato skutková tvrzení učinil nespornými. Soud při výpočtu stravného a zahraničního stravného, na které vznikl žalobci nárok, vycházel z údajů ve shora uvedených tabulkách, ze kterých vyplývá, jak dlouho pracovní cesta trvala a kolik času žalobce strávil na území České republiky nebo cizího státu. Výši základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2014 upravuje vyhláška 354/2013 Sb. a z této soud při posuzování nároku žalobce vycházel.

36. Z uvedených údajů soud zjistil, že v říjnu 2014 zahájil žalobce pracovní cestu dne 27.10.2014 v Brně Černovicích v 15.28 hod. a za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč. Dne 28.10.2014 žalobce v 14.43 hod. opustil Českou republiku a pokračoval v pracovní cestě na území Německa. Za tento den mu vznikl nárok na stravné ve výši 102 Kč a zahraniční stravné ve výši 15 €. Dne 29.10.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Německa a Holandska, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 30.10.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Holandska a Německa, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 31.10.2014 žalobce v 10.57 hod. překročil hranice z Německa do České republiky a ukončil pracovní cestu v Pohořelicích v 19.22 hod. Za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 15 € a stravné ve výši 67 Kč. Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné ve výši 120 € a 236 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty, ke dni 27.10.2014 činil kurs eura ke koruně 27, 705 Kč. Při výpočtu zahraničního stravného a stravného soud postupoval následujícím způsobem 120 x 27,705= 3.324 + 236 = 3.560,60 Kč.

37. V listopadu 2014 zahájil žalobce pracovní cestu v Pohořelicích dne 3.11.2014 ve 12.52 hod. za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč. Dne 4.11.2014 pokračoval žalobce v pracovní cestě, v 11.53 hod. překročil hranice do Německa. Za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 30 €. Dne 5.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 6.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 7.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 8.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie a Velké Británie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 9.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Velké Británie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 40 liber. Dne 10.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Velké Británie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 40 liber. Dne 11.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Holandska, Německa a České republiky, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 12.11.2014 žalobce ukončil pracovní cestu ve 20.41 hod. a vznikl mu nárok na stravné ve výši 102 Kč Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné ve výši 255 €, 80 liber a 169 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura a libry ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty. Ke dni 3.11.2014 činil kurs eura ke koruně 27, 790 Kč a kurz libry ke koruně 35,587. Při výpočtu zahraničního stravného a stravného soud postupoval následujícím způsobem (255 x 27,790) + 80 x 35,587) + 169 = 7.086 + 2.846 + 169 = 10.102.

38. V listopadu 2014 zahájil žalobce druhou pracovní cestu dne 13.11.2014 v Brně v 7.47 hod. za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč. Dne 14.11.2014 pokračoval žalobce v pracovní cestě, v 21.12 hod. překročil hranice do Německa. Za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 15 € a stravné ve výši 67 Kč. Dne 15.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 16.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 17.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie a Španělska, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 40 €, žalobce překročil hranice z Francie do Španělska ve 3.03 hod. Dne 18.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Španělska, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 40 €. Dne 19.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, Německa a České republiky, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 20.11.2014 žalobce ukončil pracovní cestu v Brně v 17.19 hod. a náleží mu stravné ve výši 102 Kč Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné ve výši 230 € a 236 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty. Ke dni 13.11.2014 činil kurs eura ke koruně 27, 660 Kč. Při výpočtu zahraničního stravného a stravného soud postupoval následujícím způsobem 230 x 27,660 + 236 = 6.361 + 236 = 6.597.

39. V listopadu 2014 zahájil žalobce třetí pracovní cestu dne 24.11.2014 v Brně v 7.07 hod. a v 12.49 hod. překročil hranice do Německa. Za tento den mu náleží stravné ve výši 102 Kč a 15 €. Dne 25.11.2014 pokračoval žalobce v pracovní cestě v Německu a Francii, vznikl mu nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 26.11.2014 žalobce pokračoval v pracovní cestě ve Francii a Španělsku, hranice do Španělska překročil v 10.29 hod., za tento den mu vznikl nárok na zahraniční stravné ve výši 40 €. Dne 27.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Španělska, za tento den mu vznikl nárok na zahraniční stravné ve výši 40 €. Dne 28.11.2014 žalobce konal pracovní cestu ve Španělsku a ve Francii, hranice ze Španělska do Francie překročil v 19.45 hod. Za tento den mu vznikl nárok na zahraniční stravné ve výši 40 €. Dne 29.11.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie a Německa a České republice. Za tento den mu vznikl nárok na zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 30.11.2014 žalobce ukončil pracovní cestu v 9.09 hod. Za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné ve výši 225 € a 169 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty. Ke dni 24.11.2014 činil kurz eura ke koruně 27, 590 Kč. Při výpočtu zahraničního stravného a stravného postupoval soud následujícím způsobem 225 x 27,590 + 169 = 6.207 + 169 = 6.376.

40. V prosinci 2014 zahájil žalobce první pracovní cestu dne 2.12.2014 v [obec] v 4.04 hod. Za tento den mu náleží stravné ve výši 102 Kč. Dne 3.12.2014 žalobce pokračoval v pracovní cestě v 12.26 hod. překročil hranice do Německa a v 19.04 hod. do Francie. Za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč a zahraniční stravné ve výši 15 €-. Dne 4.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie a Španělska, za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 5.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Španělska, za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 40 €. Dne 6.12.2014 žalobce konal pracovní cestu ve Španělsku, ve Francii a Německu, hranice do Francie překročil v 1.58 hod, a hranice z Francie do Německa překročil v 22.07 hod. Za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 7.12.2014 žalobce překročil hranice z Německa do České republiky ve 4.29 hod. a uvedeného dne ukončil pracovní cestu v 15.14 hod. Za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné 145 € a 236 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty. Ke dni 2.12.2014 činil kurz eura ke koruně 27.605 Kč při výpočtu zahraničního stravného postupoval soud následujícím způsobem: 145 x 27,605 + 236 = 4.002 + 236 = 4.238.

41. V prosinci 2014 zahájil žalobce druhou pracovní cestu dne 9.12.2014 v 1.03 hod., v 7.19 hod. překročil hranice Slovenské republiky a v 13.34 hod. opětovně překročil hranice ze Slovenské republiky do České republiky. Za tento den náleží žalobci stravné ve výši 102 Kč a zahraniční stravné ve výši 11 €. Dne 10.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území České republiky, Německa, Holandska a Belgie Hranice z České republiky do Německa překročil v 11.28 hod. z Německa do Holandska v 19.48 hod. z Holandska do Belgie ve 20.38 hod. Za tento den náleží žalobci stravné ve výši 67 Kč a zahraniční stravné ve výši 30 €. Dne 11.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Belgie, za tento den náleží žalobci zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 12.12.2014 konal žalobce pracovní cestu na území Belgie, Holandska, Německa a České republiky, hranice z Belgie do Holandska překročil ve 12.52 hod, z Holandska do Německa v 13.52 hod., z Německa do České republiky v 22.30 hod. Za tento den náleží žalobci zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 13.12.2014 žalobce ukončil pracovní cestu v 3.27 hod. Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na 131 € a 169 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty. Ke dni 9.12.2014 činil kurz eura ke koruně 27, 615 Kč. Při výpočtu zahraničního stravného postupoval soud následujícím způsobem: 131 x 27,615 + 169 = 3.617 + 169 = 3.786.

42. V prosinci 2014 zahájil žalobce třetí pracovní cestu dne 15.12.2014 v Brně v 12.36 hod. Za tento den mu náleží stravné ve výši 67 Kč. Dne 16.12.2014 žalobce pokračoval v pracovní cestě v České republice a ve 20.47 překročil hranice do Německa. Za tento den mu náleží stravné ve výši 160 Kč. Dne 17.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Německa a Francie. Za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 18.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 19.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie a Španělska, hranice z Francie do Španělska překročil v 15.19 hod., za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 20.12.2014 žalobce konal pracovní cestu na území Španělska a Francie, hranice ze Španělska do Francie překročil v 18.43 hod., za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 40 €. Dne 21.12 2014 žalobce konal pracovní cestu na území Francie, Německa a České republiky, hranice do České republiky překročil v 21.02, za tento den mu náleží zahraniční stravné ve výši 45 €. Dne 22.12.2014 žalobce ukončil pracovní cestu v České republice ve 23.26 hod. Za tento den mu náleží stravné ve výši 160 Kč. Celkem za tuto pracovní cestu vznikl žalobci nárok na 220 € a 387 Kč. Při výpočtu výše zahraničního stravného v korunách vycházel soud z kurzu eura ke koruně ke dni zahájení pracovní cesty. Ke dni 15.12.2014 činil kurz eura ke koruně 27,565. Při výpočtu zahraničního stravného postupoval soud následujícím způsobem: 220 x 27,565 + 387 = 6.064 + 387 = 6.451.

43. Lze tedy shrnout, že za absolvování pracovních cest v říjnu 2014 vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné a stravné v celkové výši 3.560,60 Kč, za absolvování pracovních cest v listopadu 2014 vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné a stravné v celkové výši 23.076,96 Kč (10.102 + 6.597 6.376 = 23.076) a za absolvování pracovních cest v prosinci 2014 vznikl žalobci nárok na zahraniční stravné a stravné v celkové výši 14.476,59 Kč 0 (4.238 + 3.786 + 6.451 = 14.476). Celkem za dobu trvání pracovního poměru žalobce u žalovaného vznikl žalobci nárok na stravné a zahraniční stravné ve výši 41.047,15 Kč (3.560 + 23.076 + 14.476 = 41.114.15).

44. Dále z provedeného dokazování vzal soud za prokázáno, že úhradou částky 7.741 Kč na účet matky žalobce dne 5.12.2014 uhradil žalovaný žalobci mzdu za říjen 2014 ve výši 1.796 Kč a stravné ve výši 5.945 Kč, že úhradou částky 10.335 Kč na účet matky žalobce dne 18.12.2014 uhradil žalovaný žalobci mzdu za listopad 2014 ve výši 10.335 Kč, že úhradou částky 10.335 Kč na účet matky žalobce dne 19.1.2015 uhradil žalovaný žalobci mzdu za prosinec 2014 ve výši 9.382 Kč a stravné ve výši 952 Kč. Dne 22.12.2014 uhradil žalovaný žalobci stravné a zahraniční stravné ve výši 24.080 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný zaplatil žalobci na účet jeho matky celkem stravné a zahraniční stravné ve výši 30.977 Kč. Dále bylo výslechem jednatelky jako účastnice řízení, písemnými záznamy v sešitech žalovaného ve spojení se znaleckým posudkem prokázáno, že žalobce převzal v hotovosti částku 12.000 Kč a 300 Eur jako zálohu na stravné.

45. Za situace, kdy žalobci za trvání pracovního poměru u žalobce vznikl nárok na stravné a zahraniční stravné v celkové výši 41.047,15 Kč soud v řízení po provedeném dokazování zjistil, že žalobci bylo na účet jeho matky vyplaceno stravné a zahraniční stravné v celkové výši 30.977 Kč a žalobce v hotovosti převzal stravné ve výši 12.000 Kč a 300 Eur, je zřejmé, že nárok žalobce ze strany žalovaného na úhradu stravného není důvodný, neboť žalobci bylo z tohoto titulu vyplaceno více, než na co mu vznikl zákonný nárok, proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

46. Výrok III. je odůvodněn § 142 odst. 1, § 150 o.s.ř.. Žalovaný byl ve sporu zcela procesně úspěšný, tudíž by mu náležel nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Soud však v tomto případě shledal na straně žalobce důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v jeho majetkových, osobních a příjmových poměrech. Žalobce je od počátku řízení osvobozen od soudních poplatků, důvody pro osvobození přetrvaly i ke dni vydání rozhodnutí. Žalobce je zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem 19.759 Kč, stále splácí dluhy z minulosti (dluh z titulu nákladů obhajoby v původní výši 475.574 Kč, dluh vůči věřiteli [právnická osoba] v původní výši 258.467,05 Kč) a přetrvává jeho vyživovací povinnost ke dvěma dětem stanovena ve výši 7.500 Kč měsíčně, po provedených srážkách ze mzdy má žalobce k dispozici pouze životní minimum. Za situace, kdy žalobce nemá žádnou rozumnou možnost, jak splnit svou poplatkovou povinnost a je nezbytné zachovat žalobci právo hájit své nároky před soudem, postupoval soud tak, že své rozhodnutí o osvobození žalobce od soudních poplatků nezměnil. Žalovaný přes poučení o aplikaci § 150 os.ř. neuvedl žádná zásadní tvrzení o tom, jak by aplikace tohoto ustanovení zasáhla do majetkové sféry žalovaného. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

47. V průběhu řízení vznikly státu náklady za znalečné. Soud při rozhodování o nákladech státu nemohl pominout skutečnost, že žalobce je osvobozen od placení soudních poplatků, předpoklady pro osvobození trvaly i ke dni vydání rozhodnutí. Současně soud nemohl k náhradě nákladů státu zavázat žalovaného, který byl ve sporu zcela procesně úspěšný, proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku VI., V. rozsudku.