118 C 19/2023 - 80

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Pipkovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 69 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 69 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 000 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení z částky 69 000 Kč od 16. 3. 2023 do 7. 6. 2023.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 27 942,44 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení 69 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky za období od 16. 3. 2023 do zaplacení, a to na základě mezi nimi sjednané smluvní pokuty. Žalobce tvrdí, že v pozici prodávajícího uzavřel dne 7. 3. 2023 smlouvu, jejímž vedlejším účastníkem byl také žalovaný; ten jakožto jeho zástavní věřitel se v ní zavázal vzdát se svého zástavního práva váznoucího na žalobcem prodávané nemovitosti - [nemovitost], zapsáno u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], katastrální území [adresa] (dále též jen „nemovitost“) a současně mu předat podepsaný návrh na výmaz tohoto zástavního práva v katastru nemovitostí, to vše nejpozději do pěti dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem koupě vyrozuměn o uhrazení kupní ceny na úschovní účet. Žalobce zdůrazňuje, že právní zástupce žalovaného se zúčastnil kontraktačního procesu a předmětnou smlouvu připomínkoval. Zástupce zprostředkovatele ([jméno FO]) informoval žalovaného o připsání částky odpovídající kupní ceně na úschovní účet dne 10. 3. 2023, avšak ten i přes opakované urgence nejprve jej, a poté i jeho zástupce, doručil na příslušný katastrální úřad návrh na výmaz zástavního práva nikoliv ve sjednané lhůtě do 15. 3. 2023, ale až dne 14. 4. 2023. Žalobce je proto přesvědčen, že v důsledku nesplnění povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy mu vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Ta přitom původně plnila preventivní funkci, ovšem od okamžiku prodlení žalovaného získala ryze sankční povahu. Nadto žalobce upozorňuje na skutečnost, že z důvodu prodlení žalovaného mohli kupující odstoupit od kupní smlouvy, čímž mu potenciálně mohla vzniknout velká majetková škoda.

2. Žalovaný nárok uplatněný žalobcem neuznává. Tvrdí, že teprve dne 29. 3. 2023 se zprostředkovatel koupě obrátil na jeho zástupce, aby vypracoval dohodu o vzdání se zástavního práva, která je podmínkou pro podání návrhu na výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí; je proto sporné, od kterého data začalo prodlení žalovaného. Ten navíc poukazuje na to, že žalobce byl v letech 2016 až 2022 jeho zaměstnancem. Předmětnou nemovitost původně zakoupil žalovaný a užíval ji ke svému podnikání, následně ji prodal žalobci, a to s dlouhou splatností kupní ceny; právě tehdy účastníci řízení ujednali zajištění úhrady kupní ceny zřízením zástavního práva ve prospěch žalovaného. Vztahy mezi žalobcem a žalovaným se ovšem poté zhoršily a vyústily až v trestní řízení. Žalobce se následně rozhodl, aniž do té doby žalovanému cokoli uhradil na kupní ceně, danou nemovitost se ziskem prodat. Žalovaný akcentuje, že vztahy mezi ním a žalobcem jsou špatné, a právě zejména z tohoto důvodu dle něj žalobce uplatňuje svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty. K prostojům při posledním kroku vzájemné součinnosti však z jeho strany došlo v důsledku jeho pracovních povinností (provádění vrtů po celé České republice). Žalovaný zdůrazňuje, že jeho prodlením se splněním povinnosti podat návrh na výmaz zástavního práva žádné ze smluvních stran nevznikla jakákoli škoda; žalobci byla toliko později vyplacena kupní cena. Smluvní pokuta měla dle něj garantovat, že dojde k výmazu zástavního práva; bylo však naprosto jisté, že žalovaný toto zajistí, neboť jinak by ani jemu nebyla vyplacena část kupní ceny. Žalovaný má tedy za to, že požadovaná smluvní pokuta je nepřiměřená a její výše je sporná. Namítá též, že je vymáhána v rozporu s dobrými mravy, protože nárok byl uplatněn primárně s cílem, aby žalovaného poškodil. Zneužití práva pak spatřuje v tom, že žalobci muselo být zřejmé, že žalovaný svou povinnost nakonec splní, nikdo neutrpěl žádnou škodu a kupující nárok ze smluvní pokuty neuplatnili; žalobce nadto na celém přeprodeji nemovitosti získal značný profit.

3. Soud předně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, mezi kterými nebylo sporným, že žalovaný byl dříve zaměstnavatelem žalobce, který od něj v roce 2020 koupil předmětnou nemovitost; později se jejich vzájemné vztahy podstatně zhoršily. Stejně tak účastníci řízení nesporují, že oba byli smluvními stranami kupní smlouvy a smlouvy o úschově uzavřené dne 7. 3. 2023, kterou platně uzavřeli.

4. Z Kupní smlouvy a Smlouvy o úschově soud zjistil, že žalovaný se zavázal vydat vzdání se zástavního práva za účelem jeho výmazu z katastru nemovitostí a předat jej společně s podepsaným návrhem na výmaz zástavního práva žalobci (čl. V odst. 1 bod 1), přičemž se dále zavázal tento návrh na výmaz zástavního práva předat žalobci nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem [právnická osoba]., IČ [IČO] vyrozuměn o splnění povinnosti kupujících (čl. VI odst. 2 bod 1), a to uhradit část kupní ceny ve výši 2 150 000 Kč na úschovní účet způsobem specifikovaným ve smlouvě (čl. IV odst. 2 bod 1). Pro případ, že by žalovaný tuto povinnost nesplnil, si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 3 % z kupní ceny ve prospěch strany kupující a stejně tak 3 % z kupní ceny ve prospěch žalobce (čl. VIII odst. 4). Kupní cena pak byla jednána ve výši 2 300 000 Kč (čl. III odst. 1); přímo na účet žalobce měla být vyplacena částka ve výši 650 000 Kč (čl. IV odst. 3 bod 2), na účet zástavního věřitele pak částka ve výši 1 500 000 Kč (čl. IV odst. 3 bod 1), oboje ovšem až poté, co budou kupují v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci předmětné nemovitosti a na ní nebudou váznout žádná omezení. Pokud by nedošlo ke splnění všech podmínek pro výplatu kupní ceny do 6 měsíců od termínu pro úhradu kupní ceny, byl zprostředkovatel povinen odeslat kupní cenu zpět na účet, z níž byla uhrazena (čl. IV. odst. 4).

5. Z generální plné moci ze dne 5. 4. 2022 soud zjistil, že obchodní společnost [právnická osoba], IČ [IČO] zmocnila pana [jméno FO], nar. [datum], trvale bytem [adresa], aby ji zastupoval ve všech záležitostech týkajících se realitních obchodů. Plná moc byla vydána na dobu neurčitou s platností do odvolání.

6. Z vyjádření zástavního věřitele o výši dlužné částky ze dne 3. 3. 2023 vzal soud za prokázané, že žalovaný prohlásil, že je na základě smluvního zástavního práva zřízeného v jeho prospěch k zajištění existující pohledávky ve výši 1 500 000 Kč po dobu trvání této pohledávky, která zanikne jejím úplným splacením, zástavním věřitelem k předmětné nemovité věci. Dluh představuje nesplacená kupní cena sjednaná mezi ním a žalobcem za převod této nemovitosti do vlastnictví žalobce jakožto tehdejšího kupujícího. Žalovaný vyslovil souhlas s dřívější úhradou jemu dlužné kupní ceny.

7. Z e-mailové komunikace mezi [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že zástupce žalovaného dne 2. 3. 2023 sdělil zástupci zprostředkovatele, že kupní smlouva na předmětnou nemovitost je v pořádku a zaslal osobní údaje žalovaného za účelem jejich doplnění do smlouvy. Obratem jej téhož dne [jméno FO] požádal o vyhotovení vyjádření zástavního věřitele o výši dlužné částky, což [tituly před jménem] [jméno FO] odeslal zástupci zprostředkovatele následujícího dne 3. 3. 2023. Z pozdější e-mailové komunikace mezi týmiž osobami soud dále zjistil, že zástupce zprostředkovatele kontaktoval dne 29. 3. 2023 zástupce žalovaného s dotazem, zda by mohl vypracoval dohodu o vzdání se zástavního práva žalovaným, aby se mohlo na katastru nemovitostí požádat o výmaz zástavního práva. Poté (bez reakce [tituly před jménem] [jméno FO]) jej zástupce zprostředkovatele kontaktoval opětovně dne 11. 4. 2023 s otázkou, jak to vypadá s vypracováním vzdání se zástavního práva u předmětné nemovitosti; upozornil jej přitom na to, že kupující si chtějí brát hypotéku na rekonstrukci nemovitosti a dosavadní váznoucí zástava jim brání v dalším jednání s jejich bankou. Následně [tituly před jménem] [jméno FO] zaslal dne 13. 4. 2023 žalovanému (a v kopii zástupci zprostředkovatele) přílohou e-mailu vypracovaný dokument obsahující vzdání se zástavního práva.

8. Z e-mailové komunikace mezi[Anonymizováno][tituly před jménem] [jméno FO] a žalovaným soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] informoval žalovaného dne 13. 4. 2023 o tom, že mluvil s [jméno FO] a ten mu sděloval, že je třeba ještě vyhotovit návrh na výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí, který „prý udělá“ a nechá jej žalovaného pouze podepsat.

9. Z e-mailové komunikace mezi [jméno FO] a žalovaným soud zjistil, že zástupce zprostředkovatele dne 13. 4. 2023 zaslal žalovanému zprávu, jejíž přílohou byl návrh na vklad (výmaz zástavního práva) se sdělením, že jej stačí vytisknut, vyplnit a podepsat; společně s ověřeným dokumentem od [tituly před jménem] [jméno FO] pak má být doručen na katastr nemovitostí.

10. Z listiny označené jako zánik zástavního práva, vzdání se zástavního práva ze dne 13. 4. 2023 soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že jelikož byla kupní cena kupujícími dle ujednání ve smlouvě složena do úschovy zprostředkovatele prodeje, byla dle ujednání smluvních stran takto uhrazena a jeho zástavní právo váznoucí na předmětné nemovitosti tedy zaniklo spolu s jím zajištěnou a již uhrazenou pohledávkou. Nadto žalovaný uvedl, že se zástavního práva výslovně vzdává a souhlasí s jeho výmazem v katastru nemovitostí.

11. Ze svědecké výpovědi [jméno FO] soud zjistil, že k zaplacení kupní ceny za předmětnou nemovitost došlo ve lhůtě sjednané ve smlouvě. Poté zástupce zprostředkovatele osobně vezl podepsané kupní smlouvy na katastr nemovitostí a cestou zpět se téhož dne zastavil u žalovaného doma; návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujících byl na katastru orazítkován s datem 10. 3. 2023. Při tomto setkání sdělil žalovanému informaci o zaplacení kupní ceny a vyzval jej k podání návrhu na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí; současně mu předal originál podepsané kupní smlouvy, protože ta byla smluvními stranami podepisována na různých místech. Žalovaný odvětil, že výmaz zajistí, ovšem nevěděl, jak to má přesně provést. Svědek [jméno FO] mu proto doporučil, aby se obrátil na svého právního zástupce, který mu s tím bude schopen pomoci. V rámci nahlížení do katastru nemovitostí zástupce zprostředkovatele zjišťoval, zda již bylo zástavní právo vymazáno. Když zjistil, že nikoliv, a navíc jej na to upozornili kupující, tak provedení výmazu zástavního práva telefonicky urgoval přímo u žalovaného a následně i u jeho zástupce. Běžná praxe [jméno FO] byla taková, že návrhy na výmaz zástavního práva nepodával on, buďto si je zajišťovala banka, nebo to dělávali sami zástavní věřitelé. V tomto případě ovšem začal ohledně výmazu zástavního práva sám nějaké podklady připravovat, protože žalovaný se k tomu neměl. Soud dále ze svědecké výpovědi (shodně jako ze shora konstatované e-mailové komunikace) zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] kupní smlouvu na předmětnou nemovitost připomínkoval. Konečné znění smlouvy bylo žalovaným odsouhlaseno ještě před jejím podpisem.

12. Z předžalobní výzvy k uhrazení smluvní pokuty ze dne 23. 5. 2023 soud zjistil, že žalobce vyhotovil dopis, jímž se po žalovaném domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 69 000 Kč z důvodu porušení jeho povinnosti ve lhůtě pěti dnů od vyrozumění zprostředkovatelem o složení kupní ceny na úschovní účet předat mu podepsaný návrh na výmaz zástavního práva k nemovitosti. Částka měla být uhrazena bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne doručení výzvy. Z vyjádření k předžalobní výzvě na uhrazení smluvní pokuty ze dne 31. 5. 2023 pak soud vzal za prokázané, že žalovaný prostřednictvím svého zástupce daného dne reagoval na předžalobní výzvu žalobce a vyslovil, že jeho nárok na zaplacení smluvní pokuty neuznává.

13. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2023, č. j. 1 To 94/2023-684 vzal soud za prokázané, že žalovaný byl uznán vinným zločinem vydírání ve stádiu pokusu, kterého se dopustil tím, že v místě svého podnikání v rámci jednání o ukončení pracovní spolupráce dne 4. 4. 2022 opakovaně požadoval po žalobci, aby se sepsala a podepsala inventura zboží a tito se vzájemně se finančně vyrovnali, načež žalovaný začal žalobce ohrožovat nožem, přičemž ten utrpěl zranění na palci levé ruky a na levé dlani v podobě oděrky; žalovaný přitom směřoval svůj útok nožem do pravé strany krku, hrudníku a břicha žalobce, aniž ovšem díky aktivní obraně žalobce k jakýmkoli závažným a život ohrožujícím poražením došlo.

14. Soud shora uvedené důkazy hodnotil jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav věci: Žalovaný se ve smlouvě kupní a smlouvě o úschově uzavřené dne 7. 3. 2023 zavázal vyhotovit vzdání se svého zástavního práva váznoucího na žalobcem prodávané nemovitosti za účelem jeho výmazu z katastru nemovitostí a předat jej společně s podepsaným návrhem na výmaz zástavního práva žalobci, a to nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem koupě vyrozuměn o splnění povinnosti kupujících. Pro případ nesplnění této povinnosti si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 3 % z kupní ceny mimo jiné také ve prospěch žalobce; kupní cena byla dohodnuta ve výši 2 300 000 Kč. Dne 10. 3. 2023 zástupce zprostředkovatele [jméno FO] osobně navštívil žalovaného a sdělil mu, že došlo k připsání kupní ceny na úschovní účet, pročež jej vyzval k podání návrhu na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. S ohledem na nečinnost žalovaného kontaktoval [jméno FO] dne 29. 3. 2023 a následně opakovaně dne 11. 4. 2023 zástupce žalovaného s tím, zda by mohl vypracoval dohodu o vzdání se zástavního práva žalovaným, kterou [tituly před jménem] [jméno FO] precizoval a odeslal žalovanému (a na vědomí zástupci zprostředkovatele) dne 13. 4. 2023. Nakonec [jméno FO] téhož dne zaslal žalovanému vyhotovený návrh na výmaz zástavního práva se sdělením, aby jej podal na katastr nemovitostí. Zaplacení smluvní pokuty se žalobce domáhal po žalovaném výzvou ze dne 23. 5. 2023 se splatností stanovenou do sedmi dnů ode dne doručení výzvy; zástupce žalovaného na ni reagoval dopisem ze dne 31. 5. 2023.

15. Podle § 2048 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „o.z.“) platí, že ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

16. Soud věc po právní stránce posoudil tak, že oba účastníci řízení jsou smluvními stranami vícestranného závazkového právního vztahu, v jehož rámci se mimo jiné žalovaný zavázal ke splnění určité povinnosti; k jejímu utvrzení byla taktéž ve prospěch žalobce sjednána smluvní pokuta. Soud předně konstatuje, že v proběhnuvším řízení nezjistil žádné skutečnosti, na jejichž základě by měl důvod pochybovat o platnosti daného právního jednání – a to jak celé smlouvy kupní a o úschově, tak konkrétně ujednání o závazku žalovaného zaplatit smluvní pokutu v případě porušení jeho smluvní povinnosti. Ostatně neplatnost tohoto ujednání nenamítá ani sám žalovaný.

17. K porušení povinnosti žalovaného, na kterou je navázána smluvní pokuta, dle soudu jednoznačně došlo. Žalovaný se zavázal vyhotovit vzdání se svého zástavního práva váznoucího na žalobcem prodávané nemovitosti a předat jej společně s podepsaným návrhem na výmaz zástavního práva žalobci, a to nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem koupě vyrozuměn o splnění povinnosti kupujících. Soud zdůrazňuje, že dle smluvního ujednání měl povinnost vyhotovit jak vzdání se zástavního práva, tak návrh na jeho výmaz přímo sám žalovaný (příp. jím zajištěná osoba), nikoliv zprostředkovatel. Počátek pětidenní lhůty pro splnění této povinnosti pak byl navázán na vyrozumění přímo žalovaného, nikoliv jeho zástupce. Jelikož bylo prokázáno, že zástupce zprostředkovatele dne 10. 3. 2023 žalovaného osobně informoval o uhrazení kupní ceny do úschovy, bylo již na žalovaném, aby pamětliv si povinnosti, ke které se zavázal, tuto do 15. 3. 2023 splnil. To se ovšem nestalo; ostatně opět nutno podotknout, že ani tento fakt žalovaný nepopírá.

18. Soud proto naznal, že od 16. 3. 2023 byl žalovaný v prodlení se splněním své povinnosti, v důsledku čehož žalobci od tohoto data vznikl nárok požadovat po žalovaném uhrazení sjednané smluvní pokuty. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že zástupce zprostředkovatele teprve následně (poprvé dne 29. 3. 2023) kvůli nečinnosti žalovaného kontaktoval a požádal o spolupráci [tituly před jménem] [jméno FO]; stejně tak dle soudu není rozhodné, že zástupce zprostředkovatele jej v komunikaci s ním výslovně neupozornil na fakt, že žalovaný se již nachází v prodlení. Soud má za to, že veškerá tato aktivita [jméno FO] byla jeho „dobrou vůlí“ nad rámec ve smlouvě vymezených povinností, neboť dle vzájemného ujednání všech smluvních stran nebyl zprostředkovatel zavázán k vyhotovení návrhu na výmaz zástavního práva ani k jeho doručení na katastr nemovitostí. Počátek lhůty pro splnění předmětné povinnosti žalovaného proto rozhodně nelze odvozovat až od okamžiku oslovení [tituly před jménem] [jméno FO] zástupcem zprostředkovatele, natož od data doručení vyhotoveného návrhu na vklad žalovanému, jak se tento snaží tvrdit. Oba tyto úkony [jméno FO] lze považovat za jistá beneficia ve prospěch úspěšného dokončení jím zprostředkované převodní transakce; není možné je však interpretovat jakožto modifikaci smluvního ujednání, která by měla zbavovat zástavního věřitele jeho povinností. Soud se proto neztotožňuje s námitkou žalovaného, že počátek jeho prodlení není jednoznačný a nelze jej určit. Stejně tak nemůže soud přisvědčit ani tvrzení žalovaného, že není zřejmá výše smluvní pokuty. Smluvní strany si jednoznačně dohodly, že smluvní pokuta k utvrzení povinnosti zástavního věřitele se sjednává ve výši 3 % z kupní ceny, přičemž ta byla naprosto určitým způsobem stanovena na 2 300 000 Kč, což po provedení jednoduché početní operace činí právě žalovanou částku 69 000 Kč.

19. Lze tedy učinit dílčí závěr, že mezi účastníky řízení byla platně sjednána smluvní pokuta, přičemž žalovaný porušil (do 15. 3. 2023 nesplnil) svou povinnost, k jejímuž utvrzení byla sjednána, pročež žalobci vzniklo právo na její úhradu ze strany žalovaného, a to v určitě ujednané výši 69 000 Kč 20. Žalovaný ovšem namítá, že výkon tohoto práva žalobce (uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty u soudu) je v rozporu s dobrými mravy a současně se jedná o zneužití práva. To odůvodňuje tím, že žalobci muselo být zřejmé, že svou povinnost nakonec zcela jistě splní, neboť to bylo i v jeho zájmu; nadto žalobci nebyla způsobena žádná újmy a kupující nárok na zaplacení smluvní pokuty na rozdíl od něj nevznesli. Žalobce se snaží žalovaného za každou cenu poškodit, navíc z přeprodeje nemovitosti získal významný finanční profit. Soud ovšem této argumentaci žalovaného nemůže přisvědčit.

21. Podle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Zákaz zneužití práva je přitom jedním z korektivů výkonu subjektivních práv, jež poměřuje ekvitními (etickými) hledisky. Má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Jedná se proto o jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti [srov. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 61]. Jde o „určité nouzové řešení pro případy, že by formální právo (tedy výkon subjektivního práva formálně v souladu s objektivním právem) vedlo k materiálně zřejmé křivdě. Zákaz zneužití práva je tak silnější než dovolení dané právem. Na zřejmou křivdu lze zpravidla usoudit, když se jedná o rozpor se základními zásadami právního řádu. Uvedený princip má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky (…). Aplikace komentované normy je nástrojem ultima ratio, pokud tedy existuje mírnější řešení (př. moderace), je třeba aplikovat to. Nesmí sloužit k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem. Norma tak musí být uplatňována nanejvýš restriktivně, za posouzení všech okolností konkrétní věci a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty“ [srov. PIPKOVÁ, Petra Joanna. § 8 - Zneužití práva. In: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023].

22. Pokud jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, odborná literatura jej považuje „za jednu z podkategorií zneužití práva či za kategorii překrývající se s ním. Zatímco dobré mravy stojí na vytvořených uznaných standardech, představuje zneužití práva soubor jednotlivých případů. Dobré mravy tak mohou být jedním z kritérií pro závěr o zneužití“ [srov. PIPKOVÁ, tamtéž]. Naopak dle recentní judikatury nelze souhlasit s dřívější rozhodovací praxí, dle níž okolnosti vzniklé po sjednání smluvní pokuty lze zohlednit cestou institutu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, neboť o.z. obsahově nepřevzal dřívější ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dobré mravy jsou tak nyní v o.z. (toliko) předpokladem platnosti právního jednání, který se upíná k okamžiku, kdy je projev vůle učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn 31 Cdo 2273/2022).

23. Nejvyšší soud přitom judikoval, že „vznikne-li věřiteli nárok na základě toho, že nastala událost (porušení smluvní povinnosti), pro kterou se dlužník zavázal poskytnout nějaké plnění (uhradit smluvní pokutu), pak nelze zneužívající charakter (objektivně vzato) spatřovat v tom, že se věřitel rozhodne svůj nárok uplatnit pořadem práva, cedovat, započíst či jinak s ním disponovat. Ze samotné skutečnosti, že se věřitel domáhá zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše je nepřiměřená, nelze dovozovat zneužití práva“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Za zneužití práva lze považovat až „výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018-II, či ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2155/2021).

24. V projednávané věci soud neshledal, že by podání žaloby (uplatnění nároku ze smluvní pokuty před soudem) bylo zjevným zneužitím práva, resp. výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Soud předesílá, že se jedná o zcela výjimečný a subsidiární právní institut, pro jehož aplikaci nenalezl ve zjištěném skutkovém stavu, a dokonce ani v tvrzeních žalobce, zhola žádné pádné důvody. Argument, že bylo v zájmu samotného žalovaného, aby svůj závazek dodržel, neboť na skutečnost výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí bylo vázáno jeho právo na vyplacení části finančních prostředků z kupní ceny, není dle soudu rozhodně dostatečný. Naopak, právě přesto, že bylo i v zájmu samotného žalovaného, aby postupoval promptně, tak tento svého závazku nedbal a výzvu (i následnou urgenci) zástupce zprostředkovatele fakticky ignoroval. Tím ohrozil uspokojení nejen zájmu svého, ale též oprávněného zájmu žalobcova, neboť kupující mohli od smlouvy odstoupit a jeho zisk by tak byl zmařen. Okolnost, že žalobce koupil od žalovaného předmětnou nemovitost za nižší částku, než za jakou ji následně po uplynutí určité doby prodal kupujícím (tedy na tomto přeprodeji získal finanční profit), je dle soudu zcela přirozeným důsledkem ekonomicky motivovaného nakládání s majetkem. Většina vlastníků ze své podstaty nechce svou věc prodat za nižší nominální hodnotu, než za jakou ji získali; pokud se toto žalobci podařilo, nelze mu to rozhodně jakkoli klást k tíži a bez dalšího v tom spatřovat něco nemorálního. Na tom ničeho nemění ani odložená splatnost původní kupní ceny žalovanému; soud zdůrazňuje, že žalobce nebyl v prodlení s jejím zaplacením. Fakt, že žalobce „vydělal“ na nemovitosti původně vlastněné žalovaným, tedy dle soudu nečiní právo-zneužívajícím jeho požadavek, aby byl žalovaný sankcionován za porušení své povinnosti při této transakci.

25. Skutečnost, že spolu žalobce a žalovaný aktuálně nemají „dobré vztahy“, je dle soudu nezpochybnitelná; ani ta však sama o sobě nemůže vést k závěru o zneužití práva. Především, dle názoru soudu nelze dovodit, že jediným důvodem (účelem), proč byla smluvní pokuta do smlouvy zakotvena a proč se žalobce nyní domáhá jejího uhrazení, je snaha poškodit žalovaného. Předmětnou smlouvu vyhotovovalo právní oddělení zprostředkovatele (resp. pro něj právní služby poskytující advokátní kancelář), přičemž [jméno FO] vypověděl, že ujednání o smluvní pokutě pro případ nesplnění některé z povinností se do smluv u jím zprostředkovávaných koupí dává zcela běžně. Nadto ke zřejmě nejzávažnějšímu konfliktu mezi účastníky řízení (k fyzickému napadení žalobce ze strany žalovaného řešenému i v trestném řízení) došlo dne 4. 4. 2022; smlouva kupní a o úschově byla uzavřena dne 7. 3. 2023, tedy až po zhoršení vzájemných vztahů účastníků řízení a s plným vědomým této skutečnosti. Nelze tedy například dovozovat, že žalobce se v důsledku teprve následně změnivší situace nyní chová odlišným způsobem, než jaký mohl žalovaný předpokládat při podpisu smlouvy. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by negativní vztahy mezi účastníky řízení jakýmkoli způsobem ještě více eskalovaly od okamžiku sjednání smluvní pokuty. Jestliže žalovaný vědom si jejich vzájemných poměrů na toto ujednání přistoupil (navíc po revizích dané smlouvy jeho právním zástupcem), nelze dle přesvědčení soudu uplatnění nároku z tohoto ujednání nyní označovat, slovy žalovaného, za výkon „osobní msty“. Nadto podle názoru soudu ani pouhá okolnost, že stejný nárok na uhrazení smluvní pokuty neuplatnili vůči žalovanému též kupující, rozhodně neprokazuje, že se ze strany žalobce jedná o nějaký akt zlovůle. Je právem každého, zda se bude aktivně domáhat svých práv. Z rozhodnutí kupujících tak v tomto konkrétním případě neučinit nelze dovozovat, že smluvní pokuta byla sjednána jako toliko formální úkon bez praktického významu; stejně tak to nesvědčí o tom, že porušení povinnosti zástavního věřitele nebo pro ostatní kontrahenty významné.

26. Soud tedy vyslovuje další dílčí závěr, že neshledal žádné zcela mimořádné individuální okolnosti tohoto případu, pro něž by bylo žalobcem učiněné uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty zjevným zneužitím práva (případně byl výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy), pročež by nemělo požívat právní ochrany.

27. Konečně se soud zabýval i návrhem žalovaného na moderaci uplatněné smluvní pokuty. Podle § 2051 věty první o.z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

28. Žalovaný poukázal na rozsudek ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, v němž velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že „přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o.z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.“ Nejvyšší soud přitom v předmětném rozhodnutí dále uvedl, že „moderace může být užita jen tam, kde o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty nepanují pochybnosti, neboť jen tehdy je soudní zásah do pohledávky věřitele (tj. do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod) ospravedlnitelný [odst. 56]. Aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty (…). Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále popsaných vodítek [odst. 57]. V pochybnostech je možné vycházet z toho, že smluvní pokuta slouží k paušalizaci náhrady škody. Tento závěr se však nemůže prosadit tehdy, je-li utvrzená smluvní povinnost takové povahy, že škoda, kterou mohly strany v době ujednání smluvní pokuty předvídat (posuzováno optikou poměrů v době ujednání, neboť jde o výklad právního jednání), se v podstatné míře odchyluje od sjednané (částkou či sazbou) smluvní pokuty. Bude-li sjednaná výše smluvní pokuty významně nižší než škoda, kterou strany mohly očekávat, pak měla smluvní pokuta spíše funkci sankční. Naproti tomu přesahuje-li sjednaná výše smluvní pokuty významně očekávanou výši škody, pak smluvní pokuta měla jak funkci paušalizační, tak funkci sankční. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o.z. [odst. 59]. U paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti výše vzniklé škody. (…) U ryze sankční smluvní pokuty naopak výše škody významnou okolností není [odst. 60]. Musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl [odst. 61]. Význam sankční smluvní pokuty se pak projevuje rovněž v tom, že za porušení smluvní pokutou utvrzené smluvní povinnosti odpovídá dlužník objektivně (tj. bez ohledu na jeho případné zavinění). Proto povinností věřitele ze smluvní pokuty (jakékoli) je pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty (tj. i okolností týkajících se výše škody, zavinění, či případného naplnění liberačních důvodů) [odst. 62].

29. Soud se tedy předně v prvním kroku zabýval tím, jakou (převažující) funkci měla sjednaná smluvní pokuta plnit (srov. odst. 66 rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Smluvní zakotvení výslovně nestanoví, jakou funkci měla sjednávaná smluvní pokuta plnit (čl. VIII odst. 4 smlouvy); dle soudu přitom není úmysl kontrahujících stran zřejmý ani z kontextu celé smlouvy a nelze hovořit ani o zavedené praxi stran (§ 555 a násl. o.z.). Účastníci se přitom na původním účelu a funkci smluvní pokuty shodli ani v průběhu řízení. Nelze proto učinit subjektivní výklad účelu smluvní pokuty a soud z toho důvodu při posouzení jejího charakteru vyšel z objektivních kritérií (významu, jaký by takovému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen) nastíněných shora.

30. Nejvyšší soud zmínil především dva objektivní charakteristické znaky sankční smluvní pokuty ve vztahu ke hrozící škodě: 1/ pokud bude sjednaná výše smluvní pokuty významně nižší než škoda, kterou strany mohly očekávat, 2/ jestliže je utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda. Soud má za to, že v nynějším případě jsou do jisté míry naplněna obě tato (zdánlivě kontradiktorní) kritéria.

31. Povinnost žalovaného vyhotovit a včas ve stanovené lhůtě předat žalobci podklady nezbytné pro výmaz zástavního práva k předmětu koupě byla dle názoru soudu primárně sjednána (jako je tomu obecně v praxi zprostředkovatelů na realitním trhu) z toho důvodu, aby bylo zamezeno časovým průtahům při transakci s nemovitostí. Jednalo se tedy o ochranu všech zúčastněných osob před prodlením, které by v důsledku neplánovaných prostojů s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí mohlo způsobit jak psychickou nepohodu smluvních stran tkvící v jejich nejistotě ohledně věcněprávních účinků převodu vlastnického práva, tak nejrůznější praktické obtíže (např. při jednání s bankami apod.). Soud proto naznal, že takto sjednaná smluvní pokuta primárně nesloužila ke krytí smluvním stranám případně způsobených škod, neboť při krátkodobém prodlení (v řádu dnů) se splněním předmětné povinnosti nejsou v zásadě žádné v penězích ocenitelné škody předpokládatelné. Naopak ovšem v případě excesivně dlouhého prodlení se splněním závazku zástavního věřitele zajistit výmaz zástavního práva by mohlo reálně hrozit, že některá ze stran kupní smlouvy (zejména kupující) se rozhodne od smlouvy odstoupit. Nadto za situace, že by nebyly splněny podmínky pro výplatu složené kupní ceny z úschovního účtu ve stanovené lhůtě, by tyto prostředky byly dle ujednání smluvních stran vráceny kupujícím. V obou těchto teoreticky možných (byť zajisté extrémních) následcích by žalobci nepochybně mohla vzniknout škoda, a to minimálně v podobě ušlého zisku ve výši té části kupní ceny, která měla být vyplacena na jeho účet (tj. 650 000 Kč). Sjednána přitom byla smluvní pokuta ve výši 69 000 Kč, což je cca jen desetina ze škody, která mohla v krajním případě žalobci vzniknout. Nadto je třeba zdůraznit, že smluvní pokuta ve stejné výši (3 % z kupní ceny) byla sjednána i ve prospěch kupujících; taktéž jim přitom (opět čistě teoreticky) mohla vzniknout jen velmi těžko vyčíslitelná újma tkvící jak ve zmaření již takto pokročile sjednané koupě nemovitosti, případně též v ušlém zisku v podobě možného zúročení finančních prostředků složených na úschovním účtu.

32. Jak z pohledu zájmů žalobce, tak kupujících, tedy dle názoru soudu nedává logický smysl, aby s ohledem na výši sjednané smluvní pokuty tato představovala paušalizovanou náhradu škody. Soud proto dospěl k závěru, že převažující funkce ujednané smluvní pokuty byla jednoznačně sankční.

33. Ve druhém kroku se tudíž soud dále zabýval tím, zda konkrétní skutkové okolnosti této věci vedou k závěru o nepřiměřenosti výše nároku ze smluvní pokuty, a to zejména vzhledem k žalobcovým zájmům a jejich narušení v důsledku porušení smluvní povinnosti chráněné sjednanou pokutou; důkazní břemeno ohledně těchto skutečností přitom leží na žalovaném (srov. odst. 66 rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022).

34. Soud v tomto ohledu předně konstatuje, že u sankční smluvní pokuty není výše skutečně vzniklé škody významnou okolností při posuzování přiměřenosti výše nároku na zaplacení smluvní pokuty. Nelze proto shledat relevantním jeden ze stěžejních argumentů žalovaného, že žalobci v důsledku prodlení se splněním utvrzované povinnosti žádná škoda nevznikla.

35. Naopak z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že v případě sankční smluvní pokuty lze zohlednit otázku zavinění; to je přitom dle názoru soudu v případě žalovaného dáno. Ten sice namítá, že „nevěděl, co má dělat“; tato námitka však nemůže být důvodná. Jak již dříve uvedeno, zprostředkovatel neměl dle smlouvy povinnost žalovanému předmětný návrh na výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí připravit ani mu k tomu poskytnout jakoukoli součinnost. Pakliže se žalovaný ve smlouvě dobrovolně zavázal k tomu, že sám vyhotoví toto podání, bylo zcela na něm, aby si zjistil (poradil se například se svým právním zástupcem, který ostatně předmětnou smlouvu připomínkoval), jak této povinnosti dostát; případně si měl žalovaný zajistil splnění této povinnosti osobou toho schopnou. Pokud žalovaný dále uvádí, že z důvodu svého vysokého pracovního zatížení neměl na splnění dané povinnosti čas, pak toto své tvrzení v řízení žádným způsobem neprokazoval. Nadto je soud přesvědčen, že jen velmi výjimečné, zcela nepředvídatelné a značně dlouhodobé pracovní vytížení by mohlo ospravedlnit nečinnost žalovaného. Ten totiž o své povinnosti plynoucí mu ze smlouvy věděl předem, tudíž si mohl a měl zorganizovat svůj čas takovým způsobem, aby jí byl s to dostát.

36. Dále žalovaný ve vztahu k jím tvrzené nepřiměřenosti vůči němu uplatněného nároku ze smluvní pokuty argumentuje fakticky stejnými okolnostmi, jaké uváděl již ve prospěch svého právního názoru o zneužití práva. S těmi se však soud již výše vypořádal a neshledal je relevantními či pro věc podstatnými. Shora vyřčené přitom platí taktéž ve vztahu k nyní řešené otázce a soud považuje za nadbytečné totéž opakovat znova. Toliko proto shrnuje, že nedobré vztahy obou účastníků řízení, žalobcova ziskovost prodeje předmětné nemovitosti ani neuplatnění totožného nároku kupujícími nejsou dle soudu dostatečně intenzivními a relevantními důvody pro to, aby dospěl k závěru o nepřiměřenosti nároku žalobce.

37. Soud tedy naznal, že žalovaný neuvedl žádné takové individuální skutkové okolnosti, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. K navrhované moderaci tohoto nároku proto nepřistoupil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu v plné výši 69 000 Kč.

38. Současně soud přiznal žalobci v souladu s § 1970 o.z. též právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně (srov. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) z částky 69 000 Kč, a to od 8. 6. 2023 do zaplacení. Smluvní strany si okamžik splatnosti smluvní pokuty ve smlouvě samy nikterak neupravily; soud proto za den splatnosti smluvní pokuty považoval den, kdy uplynula lhůta pro splnění stanovená žalovanému ve výzvě uplatňující tuto pohledávku (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019). Žalobce sice žádným samostatným důkazním prostředkem nedoložil, že žalovanému skutečně odeslal předžalobní výzvu, v níž uplatnil svůj nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty. Z reakce žalovaného ze dne 31. 5. 2023 však vzal soud za prokázané, že nejpozději tento den se žalovaný prostřednictvím svého zástupce s uplatněním nároku ze strany žalobce seznámil. Takto zjištěný (nejpozdější) okamžik uplatnění nároku požadoval soud za dostatečný; ostatně tato konstrukce je v neprospěch žalobce, který jiný datum doručení předžalobní výzvy neprokázal. Žalobce požadoval uhrazení smluvní pokuty bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne doručení výzvy. Smluvní pokuta se proto stala splatnou nejpozději 7. 6. 2023. Ode dne následujícího (tj. 8. 6. 2023) byl žalovaný v prodlení s jejím uhrazením, a právě od tohoto data soud uložil žalovanému povinnost placení též úroků z prodlení.

39. Žalobce se v žalobě domáhal placení úroků z prodlení již ode dne 16. 3. 2023. Tomuto nároku ovšem soud nevyhověl, neboť jak výše uvedeno, v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se smluvní pokuta stala splatnou dříve než 7. 6. 2023. Soud proto žalobu zamítl v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení z částky 69 000 Kč od 16. 3. 2023 do 7. 6. 2023.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen „o.s.ř.“), když neúspěch žalobce v řízení představuje pouze zákonný úrok z prodlení běžící z částky 69 000 Kč od 16. 3. 2023 do 7. 6. 2023, který lze kapitalizovat částkou 652,19 Kč, zatímco jeho úspěch činí součet dlužné smluvní pokuty ve výši 69 000 Kč a požadovaného zákonného úroku z prodlení od data 8. 6. 2023 do dne vyhlášení rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) kapitalizovaného částkou 13 128,90 Kč, celkem tedy 82 128,90 Kč. Žalobcův neúspěch v řízení lze tedy hodnotit jako poměrně nepatrný; je tedy namístě mu přiznat plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 27 942,44 Kč.

41. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 450 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 69 000 Kč sestávající z částky 3 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 23. 2. 2024, z částky 3 860 Kč za písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 3. 2024, z částky 3 860 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 25. 4. 2024 a z částky 3 860 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 11. 6. 2024, a to včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.; dále cestovní náhrada v celkové výši 3 601,69 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 25. 4. 2024 náhrada 1 663,95 Kč za 174 ujetých km v částce 1 263,95 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,3 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 6. 2024 náhrada 1 937,74 Kč za 174 ujetých km v částce 1 537,74 Kč (42,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,6 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a též daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 241,69 Kč ve výši 4 250,75 Kč. Náhradu nákladů řízení v částce 27 942,44 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO].

42. Splnění všech výroky I. a II. tohoto rozsudku stanovených povinností uložil soud ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ve smyslu § 160 o.s.ř., neboť neshledal důvod se od tohoto zákonného ustanovení odchýlit.