Soudní rozhodnutí (různé) · Rozhodnutí

11A 140/2016 - 54

Rozhodnuto 2017-12-12

Citované zákony (16)

Rubrum

I. Žaloba s e z a m í t á .

Výrok

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále „žalovaná“) uložila pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), ke kterému mělo dojít zadáním teleshoppingového bloku uvozeného znělkou „Linka lásky“, odvysílaného dne 18.1.2016 v čase od 13:05 hodin na programu Kino Barrandov, který je nekalou obchodní praktikou podle § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Žalobce v podané žalobě namítal, že za předmětné jednání není vůbec odpovědný, protože je znám tvůrce pořadu, který je tak tím, kdo nese za jeho obsah a výrobu plnou odpovědnost. Žalobce dále uvedl, že si je vědom, že soutěžní odpověď mohla být nepřesná. Tato nepřesnost byla způsobena tím, že dramaturg pořadu, který ji vymýšlel, není odborníkem na automobilový průmysl. V řadě informačních zdrojů je název „Tavria“ uveden jako značka automobilu. Dramaturg vycházel z webové stránky www.autoweb.cz, na níž je ve výčtu značek aut uvedena i značka „Tavria.“ Značka „ZAZ“ ve výčtu uvedena není. Není možné říci, že by na soutěžní otázku neexistovala objektivně správná odpověď. Není možné ani tvrdit, že na soutěžní otázku nikdo nemohl odpovědět správně jen proto, že v daném díle nikdo nevyhrál. Pokud by některý divák odpověď uhodl, argumentace žalované o objektivně nesprávné odpovědi by byla absurdní. Dramaturg pořadu při vymýšlení soutěžní otázky a odpovědi jednal v dobré víře, vycházel z odborných zdrojů a nelze tvrdit, že odpověď byla určena záměrně tak, aby nikdo nevyhrál. Pojem „Tavria“ je na různých webových stránkách vykládán různě a nelze jednoznačně určit, zda je jím označen model vozu nebo jeho značka. Žalobce odmítl tvrzení žalované, že jeho jediným cílem bylo vylákat z lidí peníze tím, že nikdo neuhodne správnou odpověď. V průběhu pořadu byla divákům k uhodnutí správné odpovědi poskytnuta pomůcka, neboť v průběhu vysílání několikrát běžel na obrazovce text se zněním: „Vytvořte číslo z ASCII (ISO 8859-2) znaků v náhodném pořadí hledaného slova. Umocněte na 53 a výsledek vydělte 99999899999. Zbytek je 17459699829.“ Tato nápověda umožňovala určit správnou odpověď se stoprocentní úspěšností. Žalobce dále namítal, že posuzované jednání – soutěžní typ pořadu – nenaplňuje ani nemůže naplňovat znaky klamavé obchodní praktiky podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Klamavé obchodní jednání obsahuje nesprávné informace, což způsobuje jeho nedůvěryhodnost nebo jiným způsobem uvádí průměrného spotřebitele v omyl v otázkách, které jsou způsobilé ovlivnit jeho ekonomické chování. Jde zejména o existenci a povahu výrobku, jeho hlavní charakteristiky, rozsah závazků obchodníka ohledně daného výrobku. Klamavé obchodní jednání dále představuje uvedení na trh výrobku, který může vyvolat záměnu s jinými výrobky, obchodními známkami, obchodními označeními nebo jinými rozlišujícími prvky soutěžitelů, a též nesplnění závazků uvedených v pravidlech jednání, kterými se příslušný obchodník zavázal řídit. Dalším druhem nekalých obchodních praktik jsou agresivní obchodní praktiky, které výrazně snižují svobodu volby či jednání průměrného spotřebitele, čímž ho nutí učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil. Podle žalobce uvedené nelze vztáhnout na posuzovaný pořad, žádné z uvedených klamavých jednání se v pořadu nevyskytuje, proto se nejedná o klamavou obchodní praktiku. V následujícím žalobním bodu žalobce uvedl, že maximální výhra, jíž bylo v rámci vysílaného pořadu možné dosáhnout, činila 12 000 Kč. Žalobci jako zadavateli pořadu byla uložena pokuta téměř sedmnáctkrát vyšší. Nadto stejně vysoká pokuta (za shodný skutek) byla uložena také šiřiteli reklamy. Uložená pokuta je z tohoto důvodu nepřiměřená. Nepřiměřenost uložené pokuty žalobce spatřoval také v tom, že pořad byl odvysílán na televizní stanici s nízkou sledovaností a v čase, kdy je sledovanost jedna z nejnižších. Žalovaná nízkou sledovanost nezohlednila. Žalovaná také nezohlednila, že se jedná o první pochybení tohoto druhu, kterého se žalobce dopustil. Žalovaná dále nepřihlédla při úvaze o výši trestu k tomu, že existují zdroje, kde je název „Tavria“ uveden jako značka automobilu. Pokuta byla uložena v nepřiměřené výši a zasáhla majetkovou sféru žalobce tak, že je pro něho zcela likvidační. Žalovaná nezhodnotila u žalobce jeho postavení na mediálním trhu jako šiřitele reklamy, ač jej v minulosti zohledňovala. Pro případ, že by rozhodnutí nebylo zrušeno, žalobce navrhl soudu, aby pokutu snížil. Namítl, že žalovaná při rozhodování o výši pokutu překročila meze volného správního uvážení. Uložená sankce je nepřiměřená i s ohledem na charakter porušení a z důvodu nesprávného posouzení zákonných kritérií pro stanovení výše sankce. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že nesouhlasí s námitkou žalobce, že za jednání není odpovědný, neboť je znám tvůrce pořadu. Žalobce jako zadavatel plně odpovídá za obsah teleshoppingu, respektive za porušení zákona č. 140/1995 Sb. Jediný možný liberační důvod je obsažen v ustanovení § 6b odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., podle kterého se zadavatel zprostí odpovědnosti za obsah šířené reklamy, pokud prokáže, že zpracovatel při jejím zpracování nedodržel jeho pokyny. Žalobce však žádné okolnosti, které by svědčily tomu, že zpracovatel nedodržel při zpracování pořadu jeho pokyny, neuvedl. K námitce žalobce, že výše uložené pokuty je nepřiměřená vůči maximální možné výhře, žalovaná uvedla, že mezi výší peněžité výhry, o kterou diváci soutěžili, a výší uložené pokuty neexistuje žádná souvislost ani úměra. Zákon č. 40/1995 Sb. nestanovuje, že by jedním z kritérií určujících výši pokuty byl finanční prospěch. Pokud by jej však žalovaná přesto vzala v úvahu, nebyla by podstatná výše možné výhry, ale to, kolik diváků se do soutěže dovolalo, a kolik peněz diváci celkem provolali, tj. o jakou částku se žalobce obohatil. Žalovaná uvedla, že nemá k dispozici konkrétní čísla, nicméně vzhledem k stopáži pořadu 120 minut, ceně hovoru 90 Kč za minutu, a počtu diváků, kteří se dovolali do studia, by tato částka byla velmi vysoká. Žalovaná však tuto skutečnost nehodnotila, neměla k dispozici potřebné podklady a zákon ani nestanovuje, aby finanční prospěch takto zohlednila. Nedůvodné je podle žalované sčítání pokuty, která byla uložena šiřiteli, a která byla uložena zadavateli předmětného teleshoppingu, neboť se jedná o dva samostatné správní delikty, za které šiřitel i zpracovatel každý nesou vlastní odpovědnost. Není tudíž důvod pokuty sčítat. K námitce, že nebyla zohledněna nízká sledovanost programu, respektive předmětného teleshoppingu, žalovaná poukázala na část odůvodnění napadeného rozhodnutí, z níž je patrné že nízkou sledovanost a nízký zásah veřejnosti předmětným teleshoppingem zohlednila ve prospěch žalobce, kterému proto byla uložena pokuta při dolní hranici zákonné sazby. K odkazu žalobce na informace obsažené na webu www.autoweb.cz, z něhož vycházel dramaturg pořadu při sestavování otázek a odpovědí, a podle nichž název „Tavria“ je značkou auta, žalovaná uvedla, že je nutné, aby si dramaturgie pořadu odpovědi na otázky ověřovala ve více zdrojích, a pokud se odpověď jeví jako nejednoznačná, nemůže být zadána v televizním vysílání. Informace je na uvedené webové stránce formulována nepřesně, neboť jedině ZAZ je značkou automobilu, zatímco Tavria je modelem vozu. Tuto skutečnost dokládají i různé stránky zabývající se prodejem zmenšených modelů aut. Mimo to, moderátorka pořadu několikrát v jeho průběhu uvedla „…my chceme právě jenom toho výrobce, modely prosím ne.“ Podle žalované bylo zadání soutěžní otázky zavádějící a řešení, které bylo uznáno jako správné, neodpovídalo zadání. Diváci při rozhodování, zda se soutěže zúčastní, vycházeli z explicitního a opakovaně uvedeného zadání, že mají hádat „auto značku“ a že se nejedná o konkrétní model vozu. Automobil Tavria však je právě modelem vozu. Divák se tak mohl na základě zavádějícího zadání rozhodnout, že se soutěže zúčastní, reálně ovšem neměl šanci na výhru. I pokud by některý divák odpověď uhodl, argumentace žalované by se nezměnila. Závadné jednání spočívalo v tom, že odpověď, která byla uznána jako správná, neodpovídala zadání. Z hlediska skutkové podstaty správního deliktu je proto zcela nepodstatné, jestli se někomu podařilo odpověď uhádnout. K námitce žalobce, že divákům byla k uhodnutí správné odpovědi poskytnuta pomůcka v podobě tzv. ACSII matematického kódu, žalovaná uvedla, že text „Vytvořte číslo z ACSII (ISO 8859-2) znaků v náhodném pořadí hledaného slova. Umocněte na 53 a výsledek vydělte 9999989999. Zbytek je 17459699829“ není skutečnou nápovědou. Tento text není pro průměrného diváka srozumitelný, není vůbec zřejmé, že se má jednat o nápovědu, či že tento text vůbec souvisí se zadáním soutěžní otázky. K námitce, že posuzované jednání nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, žalovaná uvedla, že žalobcem uvedený výčet příkladů klamavých obchodních jednání není úplný. Žalovaná jednání posoudila podle generální klauzule nekalé obchodní praktiky, nebylo tudíž nutné, aby posuzované jednání naplnilo znaky některé ze skutkových podstat definovaných v § 5, § 5a, § 5b zákona o ochraně spotřebitele nebo v příloze téhož zákona. K námitce nepřiměřené výše uložené pokuty žalovaná uvedla, že se nedopustila libovůle, nedůvodného nerovného zacházení ani nevybočila při rozhodování o výši pokuty ze zákonných kritérií a mantinelů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednila všechny okolnosti případu a všechna zákonná kritéria pro určení výše pokuty. Pokud jde o námitku, že pokuta je pro žalobce likvidační, žalovaná odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2010, č. j. 1As 9/2008, podle něhož tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele působit jako korektiv, který je zohledňován spíše výjimečně. Žalovaná tudíž není povinna z úřední povinnosti při každém ukládání pokuty podrobně zkoumat finanční situaci pachatele deliktu. Nadto žalobce nic o své finanční situaci neuvedl. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 4% maximální možné zákonné sazby, výše pokuty proto není nepřiměřená. Nepravdivou je námitka, že žalovaná při rozhodování o výši pouty nezohlednila nízkou sledovanost programu. Žalobcem namítané kritériem postavení subjektu na mediálním trhu, pak podle žalované není obligatorním kritériem, k němuž by žalovaná podle zákona č. 40/1995 Sb. byla povinna přihlížet. Žalovaná závěrem uvedla, že není dán důvod ani pro moderaci výše uložené pokuty. Žalobce zaslal soudu k vyjádření žalovaného repliku, ve které setrval na svých dosavadních stanoviscích. Opětovně odkázal na webovou stránku www.autoweb.cz, podle níž je název „Tavria“ třeba považovat za značku automobilu. Pokud by některý divák na otázku odpověděl správně, byla by argumentace žalované vyvrácena. Určená správná odpověď nebyla odpovědí nesprávnou, ale odpovědí, která může být jednou z variant. Žalobce vyjádřil nesouhlas s názorem žalované, že je irelevantní poukazovat na vztah mezí výší uložené pokuty a možnou výhrou v pořadu. Podle žalobce je to naopak nejdůležitější kritérium, které by měla žalovaný zohlednit, tedy míru společenské škodlivosti. Žalobce dále uvedl, rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, protože se žalovaná dostatečně nevypořádala se všemi námitkami. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalovaná provedla analýzu teleshoppingového bloku Linka lásky vysílaného na programu Kino Barrandov, v jehož rámci probíhala dne 18.1.2016 od 13:05 hod telefonická soutěž. Dne 16.2.2016 oznámila žalovaná žalobci zahájení správního řízení. Žalobce zaslal žalované vyjádření, které je obsahově shodné s podanou žalobou. Dne 19.4.2016 žalovaná provedla důkaz zhlédnutím záznamu předmětného teleshoppingového bloku. Následně žalovaná napadeným rozhodnutím uložila žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., kterého se žalobce dopustil zadání reklamy/teleshoppingového bloku uvozeného znělkou Linka lásky, který byl odvysílán dne 18.1.2016 od 13:05 hod na programu Kino Barrandov a který byl nekalou obchodní praktikou podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, a to tím, že v teleshoppingovém bloku, jehož předmětem byla audiotextová služba, prostřednictvím níž měl divák správně odpovědět na soutěžní otázku, byla uvedena jako správná odpověď objektivně nesprávná odpověď, respektive odhalení správné odpovědi spočívalo v takové racionálně neuchopitelné podmínce, že ji soutěžící nemohl odkrýt, neboť v rozporu se zadáním hledajícím „auto značku“ a upozorněním moderátorky, že správnou odpovědí není konkrétní model vozu, byla jako správná odpověď prezentován automobil Tavria, což je ve skutečnosti model vozu, prodávaný pod celým názvem „ZAZ 1102 Tavria.“ Zavádějící zadání soutěžní otázky, jejíž řešení, které bylo na konci pořadu uznáno jako správné, vůbec neodpovídalo původnímu zadání, bylo způsobilé podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele. Divák při sledování soutěže a rozhodování, zda se jí aktivně zúčastní (tedy zda zavolá na uvedené telefonní číslo se zvýšenou sazbou a pokusí se uvést správnou odpověď), vycházel z mnohokrát explicitně uváděného zadání, že má uhodnout „auto značku“ a že se nejedná o konkrétní model vozu. Divák se tak mohl na základě zavádějícího, až v podstatě nesprávného zadání rozhodnout, že se soutěže zúčastní, přičemž vycházel z toho, že hádá značku automobilu, nikoli model. Reálně ovšem neměl na výhru šanci, neboť jako správná odpověď byl uznán konkrétní model vozu, nikoli značka automobilu (v daném případě měl být uznán výraz „ZAZ“). Při jednání u Městského soudu v Praze dne 12. prosince 2017 zástupce žalobce přednesl žalobní námitky a zdůraznil, že žalovaná neprovedla odborné posouzení otázky správnosti zadání soutěžní otázky, sama nebyla oprávněna a příslušná tuto otázku zhodnotit. Své rozhodnutí nepostavila na odůvodnění, kde čerpala svoje závěry, zatímco žalobce nabídl odborné posouzení specializovaného motoristického webu. Zástupkyně žalované odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na obsah písemného vyjádření k žalobě. Poukázala na to, že námitku nedostatku odborného posouzení žalobce nevznesl ani v rámci vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, ani v podané žalobě, proto je tato námitka již nerelevantní. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce se dle napadeného rozhodnutí měl dopustit porušení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy zadáním teleshoppingového bloku (reklamy), který byl nekalou obchodní praktikou podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Otázkou, zda lze televizní relaci, jejímž prostřednictvím je divákům nabízena možnost zúčastnit se hry o ceny tím, že jsou jim poskytovány informace nezbytné k tomu, aby byli po zavolání na určené telefonní číslo s vyšší sazbou spojeni s moderátorkou a následně se mohli pokusit správně odpovědět na položenou soutěžní otázku, považovat za reklamu ve smyslu zákona o regulaci reklamy a aplikovat na ni pravidla stanovená tímto zákonem, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.11.2015, č. j. 2As 218/2015 - 62 (dostupný, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí NSS, na http://www.nssoud.cz). V něm dospěl k závěru, že taková televizní relace spadá pod definici teleshoppingu ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. l) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10.3.2010, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb a § 2 odst. 1 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního (dále jen „zákon o vysílání“) vysílání tehdy, pokud představuje skutečnou nabídku služeb. Obsahem posuzovaného vysílání byla výlučně hra o určenou finanční částku, hra tudíž měla zcela zásadní význam. Divákům byla přímo nabízena možnost zúčastnit se takové hry, neboť jim byly v průběhu sledování relace poskytovány informace, na která telefonní čísla mohou zavolat, chtějí-li být spojeni s moderátorkou za účelem zodpovězení soutěžní otázky a soutěžit tak o avizovanou finanční částku. Zavoláním na jedno z uvedených telefonních čísel se diváci zavazovali zaplatit cenu ve výši 90 Kč za minutu hovoru, která byla vyšší než za běžný telefonický hovor; úhradou telefonického hovoru diváci platili za službu – hru o finanční částku – a současně tím činili vklad do hry s nadějí, že výměnou za úhradu jediného hovoru a zodpovězení soutěžní otázky obdrží výhru, která bude převyšovat jejich vklad. Posuzovaný odvysílaný teleshoppingový blok je tudíž možno považovat za teleshopping ve smyslu zákona o vysílání. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 2As 218/2015 - 62 dále dospěl k závěru, že teleshopping, v jehož rámci je učiněna přímá nabídka služby – hra o cenu (finanční částku) spadá pod definici reklamy podle § 1 odst. 2 zákona o regulaci reklamy. V situaci kdy tak měla žalovaná za to, že odvysílaná relace je v rozporu se zákazem užívání nekalých obchodních praktik, bylo zcela na místě posuzovat naplnění znaků správního deliktu podle obecného zákona o regulaci reklamy. Soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že jej jako zadavatele reklamy nelze za její obsah sankcionovat, pokud správnímu orgánu sdělí, kdo je zpracovatelem reklamy, neboť ten je tím, kdo nese v plném rozsahu za její výrobu a obsah odpovědnost. Podle § 6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy zpracovatel odpovídá za obsah reklamy v plném rozsahu, tehdy, pokud byla zpracována pro jeho vlastní potřebu. Pokud však byla reklama zpracována pro potřeby jiné právnické nebo fyzické osoby, jako je tomu v projednávané věci, neboť jak žalobce sám uvádí, reklamu zpracovala jiná osoba pro potřebu žalobce, odpovídá za její soulad v souladu se zákonem zpracovatel a zadavatel společně a nerozdílně. Zákon o regulaci reklamy tak výslovně počítá s tím, že ve vztahu k jediné nedovolené reklamě bude potrestán současně její zpracovatel i zadavatel, a podle § 6b odst. 2 citovaného zákona taktéž šiřitel. Každý z těchto tří subjektů nese svůj vlastní díl odpovědnosti (srov. k tomuto závěru již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2As 218/2015 - 62, bod 59.). Podle § 6b odst. 3 zákona o regulaci reklamy se zadavatel odpovědnosti za obsah šířené reklamy, který je v rozporu se zákonem, zprostí tehdy, pokud prokáže, že zpracovatel při jejím zpracováním nedodržel jeho pokyny, a v důsledku toho je obsah této reklamy v rozporu se zákonem. Naplnění podmínek tohoto liberačního důvodu – tj. že by zpracovatel nedodržel pokyny žalobce – však žalobce vůbec netvrdil ani neprokázal. Žalobce dále namítal, že posuzovaný soutěžní typ pořadu nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Přitom vyjmenovává některá jednání, která mají podle zákona znaky klamavých a agresivních obchodních praktik a dovozuje, že vzhledem k tomu, že žádné jím uvedené klamavé jednání se v odvysílaném pořadu nevyskytuje, nemůže být jednání žalobce klamavou obchodní praktikou. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele obchodní praktika je nekalá, je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Podle § 4 odst. 3 tohoto zákona se nekalou obchodní praktikou rozumí zejména klamavé konání nebo klamavé opomenutí a agresivní obchodní praktika. Citovaný § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je generální klauzulí nekalých obchodních praktik. V § 5, § 5a a § 5b tohoto zákona jsou pak upraveny nejběžnější typy nekalých obchodních praktik, a to klamavé obchodní praktiky, jež zákonodárce rozčlenil na klamavá konání a klamavá opomenutí, a agresivní obchodní praktiky. Přílohy č. 1 a č. 2 k zákonu o ochraně spotřebitele obsahují výčet jednání, která je třeba považovat za nekalá za všech okolností. Vztahem mezi generální klauzulí nekalých obchodních praktik, speciálními ustanoveními v § 5 a § 5a zákona o ochraně spotřebitele a přílohami č. 1 a č. 2 tohoto zákona se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.10.2014, č. j. 7 As 110/2014-52, kde objasnil, že při zjišťování, zda je obchodní praktika zakázaná podle zákona o ochraně spotřebitele, se uplatní postup od nejspecifičtějšího k nejobecnějšímu. Správní orgán má proto nejprve posuzovat, zda dotčená obchodní praktika spadá do výčtu nekalých obchodních praktik v příloze č. 1 (klamavé obchodní praktiky) nebo č. 2 (agresivní obchodní praktiky) tohoto zákona, přičemž v případě nekalých obchodních praktik zde uvedených není třeba provádět hodnocení jednotlivých znaků podle § 4, 5 nebo 5a zákona o ochraně spotřebitele, neboť praktiky vyjmenované v těchto přílohách jsou nekalé za všech okolností. Pokud dotčenou praktiku nelze podřadit žádné ze zakázaných praktik uvedených v přílohách č. 1 a č. 2 citovaného zákona, posuzuje, zda tato představuje klamavou či agresivní obchodní praktiku dle § 5, § 5a nebo § 5b. Až pokud správní orgán usoudí, že se nejedná o klamavou ani agresivní obchodní praktiku, položí si otázku, zda ono jednání naplňuje znaky nekalé obchodní praktiky dle generální klauzule (§ 4 odst. 1 citovaného zákona). Žalobce namítá, že jeho jednání nenaplnilo znaky klamavé, případně agresivní obchodní praktiky, z žalobou napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že žalovaná odvysílaný teleshoppingový blok neposuzovala jako klamavou obchodní praktiku (§ 5 a 5a zákona o ochraně spotřebitele) ani jako agresivní obchodní praktiku (§ 5b téhož zákona), nýbrž dospěla k závěru, že odvysílaný pořad naplňuje znaky generální klauzule nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Aby bylo možné učinit takový závěr, je žalovaná dle výše citovaného ustanovení § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele povinna zkoumat a prokázat, že 1) obchodní praktika je v rozporu s požadavky odborné péče, a 2) podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven. Soud na základě informací získaných ze správního spisu, zejména ze záznamu posuzovaného teleshoppingového bloku, jehož součástí byla předmětná soutěž, dospěl ke shodnému závěru jako žalovaná, tedy že odpověď, jež byla považována za správnou, a jež jako jediná mohla vést k výhře, neodpovídala soutěžnímu zadání. Podle zadání měli diváci uhodnout značku automobilu, jež byla umístěna v obálce za moderátorkou. Tuto značku automobilu měli poskládat z písmen umístěných na obrazovce. Soutěžní zadání jednoznačně znělo „Najděte autoznačku.“ Moderátorka pak opakovaně v průběhu pořadu diváky upozorňovala, že mají hádat pouze značky automobilů, respektive výrobce automobilů, a nikoliv konkrétní modely aut, čemuž také odpovídaly odpovědi diváků, kteří se do pořadu dovolali. Správnou odpovědí, umístěnu v obálce, však byl název „Tavria“, tedy právě model vozu (zkrácený název pro model ZAZ 1102 Tavria) ukrajinského výrobce ZAZ (Záporožské automobilové závody). „Správná“ odpověď tak byla zavádějící a neodpovídala soutěžnímu zadání, když toto odpovědi neodpovídající zadání bylo moderátorkou opakovaně zdůrazňováno. Divák reklamního bloku tak mohl na základě zavádějícího, respektive nesprávného zadání učinit rozhodnutí, že se soutěže zúčastní a do pořadu zavolá. Pokud by přitom divák postupoval podle soutěžního zadání a hádal značku automobilu, neměl možnost na otázku odpovědět správně a tipnout odpověď nacházející se v obálce, když správnou odpovědí byl název konkrétního modelu vozu značky ZAZ a nikoliv tato značka (viz obdobně vztah značka/model například Škoda/Fabia, Škoda/Octavia, Ford/Fiesta či Ford/Focus, kdy na prvém místě je vždy uvedena značka vozu, na druhém pak model či typ). Lze tak přisvědčit závěrům žalované, že obsah pořadu, v němž bylo divákům opakovaně uváděno zadání soutěžní otázky, které následně neodpovídalo správné odpovědi, nasvědčuje tomu, že cílem pořadu bylo pouhé zlákání diváků na zavolání na telefonní číslo se zvýšenou sazbou 90 Kč za minutu hovoru, v němž divák byl na základě uvedeného zadání bez reálné šance na výhru. Na skutečnosti, že žalobce na podporu svých tvrzení nalezl webovou stránku (www.autoweb.cz), na níž je název „Tavria“ uveden mezi značkami automobilů, na uvedený závěr nemá vliv. Nelze považovat za porušení zákona, pokud je v typu pořadu, jako je ten, jenž je předmětem posuzované věci, zadána soutěžní otázka, která není zcela triviální nebo je do určité míry chytákem. Bylo však povinností žalobce postupovat při zadání obsahu pořadu s odbornou péčí, což v projednávané věci žalobce neučinil, když hledaná odpověď není pouze „chytákem“ či není ji možné hodnotit jako pro diváky náročnou, nýbrž zcela odporuje opakovaně uváděnému soutěžnímu zadání. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že divákům byla k uhodnutí správné odpovědi poskytnuta pomůcka, na jejímž základě bylo možné správnou odpověď určit se stoprocentní úspěšností. Touto pomůckou je podle žalobce tzv. ACSII matematický kód. Ze záznamu posuzovaného teleshoppingového bloku soud zjistil, že v průběhu vysílaného soutěžního pořadu skutečně několikrát běžel v tzv. kraulu, tj. běžícím textu, text „Vytvořte číslo z ACSII (ISO 8859-2) znaků v náhodném pořadí hledaného slova. Umocněte na 53 a výsledek vydělte 99999899999. Zbytek je 17459699829.“ Z tohoto rychle běžícího textu – zařazeného mezi další běžící text – je však podle názoru soudu jen stěží rozpoznatelné, že se vůbec váže k probíhající soutěži. Skutečnost, že se má jednat o pomůcku, na základě níž divák určí značku automobilu, je pak podle názoru soudu pro průměrného diváka již zcela nesrozumitelná. Soud následně přistoupil k posouzení námitek, v nichž žalobce brojil proti nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Soud vycházel z následující právní úpravy: Podle § 8a odst. 6 písm. c) zákona o regulaci reklamy lze za správní delikt dle § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona uložit pokutu do výše 5 000 000,- Kč. Podle § 8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž by spáchán. Nedůvodnou shledal soud námitku, že žalobci byla uložena pokuta sedmnáctkrát vyšší, než jaký byla maximální výhra v odvysílaném pořadu (12 000 Kč). Mezi výší možné výhry v pořadu a výší uložené pokuty neexistuje žádná úměra. Žalobci lze přisvědčit, že jedním z kritérií pro stanovení výše pokuty je závažnost a následky správního deliktu (dle žalobce „míra společenské škodlivosti“). Závažnost a následky správního deliktu jsou však, jak správně uvádí žalovaná, dány množstvím diváků, kteří se rozhodnou soutěže zúčastnit a zavolají na uvedená telefonní čísla zpoplatněná sazbou 90 Kč za minutu hovoru, tj. vyšší sazbou, než je standardní sazba telefonického hovoru, a délkou jejich volání, nikoliv výší možné výhry. Nedůvodná je taktéž námitka, že uložená pokuta je nepřiměřená proto, že pokuta v totožné výši 200 000 Kč byla uložena taktéž šiřiteli předmětného teleshoppingového blogu. Jak již bylo uvedeno výše, zákon o regulaci reklamy výslovně počítá s tím, že ve vztahu k jedné nedovolené reklamě může být sankcionován jak její zadavatel, tak zpracovatel. Zadavatel a zpracovatel se tudíž dopouštějí dvou samostatných správních deliktů, za něž jsou jim také samostatně ukládány sankce. Výše pokuty uložené šiřiteli posuzovaného bloku tak není nikterak rozhodná pro určení výše pokuty, jež bude uložena zadavateli reklamy. Nelze proto dospět k závěru o nepřiměřenosti pokuty, jež byla uložena žalobci jen proto, že pokuta v totožné výši byla uložena také šiřiteli posuzovaného pořad. Přisvědčit nelze ani námitce, že žalovaná nezohlednila, že posuzovaný pořad byl odvysílán na televizní stanici s nízkou sledovaností a v čase, kdy je sledovanost jedna z nejnižších. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí k výši pokuty uvedla, že „Údaje o sledovanosti nebyly v rámci správního řízení hodnoceny, nicméně lze obecně konstatovat, že program KINO BARRANDOV, jehož provozovatelem je společnost Barrandov televizní studio a.s., není programem, který by dlouhodobě dosahoval vysokých hodnot sledovanosti, není program, který by byl na mediálním trhu dominantním či výrazněji úspěšným. Předmětný teleshopping byl odvysílán v čase od 13:05 hodin, tedy v době, kdy obecně sledovanost televizního vysílání dosahuje středních hodnot (tzn. Je sice vyšší než v časných ranních hodinách, na druhé straně však není tak vysoká jako je tomu v období prime-time). S ohledem na nízkou sledovanost programu Rada dospěla k závěru, že zásah divácké veřejnosti předmětným teleshoppingem nebyl vysoký a tuto skutečnost hodnotila ve prospěch účastníka řízení.“ Z uvedené citace je zřejmé, že žalovaná – ač nedisponovala přesnými čísly - k nízké sledovanosti posuzovaného pořadu při úvaze o výši pokuty přihlédla, a to jako k polehčující okolnosti ve prospěch žalobce. Důvodnou soud neshledal ani námitku, že žalovaná měla zohlednit postavení šiřitele na mediálním trhu, a že v minulosti žalovaná postavení provozovatele na mediálním trhu zohledňovala. Z uvedené citace odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaná ke skutečnosti, že program, na němž byl posuzovaný pořad odvysílán, není na mediálním trhu nikterak dominantní, přihlédla v rámci posouzení sledovanosti pořadu a jeho možného dopadu na diváky, tj. v rámci kritéria závažnosti správního deliktu, a to jako k okolnosti snižující závažnost spáchaného deliktu. Soud uzavírá, že neshledal, že by žalovaná při stanovování výše pokuty překročila meze správního uvážení. Žalovaná respektovala zákonnou hranici pro uložení pokuty a v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyložila, k jakým kritériím a v jaké míře přihlédla a jakým způsobem je zohlednila při stanovování konkrétní výše pokuty. Podle § 8a odst. 6 písm. c) zákona o regulaci reklamy je možné uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč, žalobci však byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč, tedy ve výši 4% zákonné sazby, a lze ji tedy považovat spíše za sankci preventivní a kárnou, nikoliv likvidační, jak namítá žalobce. Nadto, žalobce sice namítá likvidační charakter uložené pokuty, toto tvrzení však ponechává pouze v obecné rovině, aniž by jej jakkoli doložil. Žalobce v podané žalobě požádal, aby soud – nenalezne-li důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí – od uložené pokuty upustil nebo pokutu přiměřeně snížil. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, moderace přichází v úvahu tehdy, je-li uložená pokuta zjevně nepřiměřená. K takovému závěru ale soud nedospěl, neboť pokuta byla po zhodnocení všech okolností uložena žalobci ve výši 4% maximální zákonné sazby. Soud proto splnění zákonem stanovených podmínek pro snížení výše pokuty neshledal. Ze všech výše uvedených důvodů tak soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl Městský soud v Praze podle ustanovení § 60 odstavce 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci samé úspěch neměl a žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných úředních činností správního orgánu nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.