11A 141/2016 - 55
Citované zákony (16)
- o ochraně spotřebitele, 634/1992 Sb. — § 4 § 4 odst. 1 § 5 § 5a § 5b
- o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, 40/1995 Sb. — § 1 odst. 2 § 2 odst. 1 písm. b § 6b odst. 1 § 6b odst. 3 § 8 odst. 2
- o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, 231/2001 Sb. — § 2 odst. 1 písm. r
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 75 § 78 odst. 2 § 78 odst. 7 § 103 odst. 1
Rubrum
I. Žaloba s e z a m í t á .
Výrok
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaná uložila žalobci pokutu ve výši 200.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), ke kterému mělo dojít zadáním teleshoppingového bloku uvozeného znělkou Linka lásky, odvysílaného dne 5.2.2016 v čase od 13:01 hodin na programu Kino Barrandov, a který je nekalou obchodní praktikou podle § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Žalobce v podané žalobě namítal, že za jednání není vůbec odpovědný, protože je znám tvůrce pořadu, který je tak tím, kdo nese za jeho obsah a výrobu plnou odpovědnost. Žalobce dále namítal, že pořad nepředstavuje klamání spotřebitele a nedošlo k žádnému porušení zákona ani podmínek provozu linky. V době, kdy byl pořad vysílán, byly podmínky provozu linky řádně zveřejněny a všem soutěžícím zpřístupněny na internetových stránkách, na které byl v průběhu pořadu uveden odkaz na televizní obrazovce. Každý soutěžící tak měl možnost se detailně s podmínkami provozu linky seznámit dříve, než se rozhodl soutěže zúčastnit, věděl tak, že na lince může čekat, má právo na protest v důsledku chyby moderátorky a byl rovněž seznámen s cenou hovoru. Telefonní linka byla zpoplatněna zvláštním tarifem, což je již všeobecně známá skutečnost, kterou každá osoba s rozumem průměrného člověka ví a navíc byla tato skutečnost uvedena v podmínkách provozu linky. Veškeré podmínky soutěže a provozu linky jsou uvedeny v podmínkách provozu linky. Z těchto podmínek nevyplývá, že pro případ, kdy uvedené podmínky nejsou zobrazeny přímo na obrazovce, tak že by neplatily. Platnost podmínek není vázána na jejich současné zveřejnění na obrazovce. Zveřejnění podmínek na obrazovce je již naprosto zbytečný údaj, který nemá na platnost podmínek a vázanost jimi žádný vliv. Nadto informace týkající se účtování hovoru po celou dobu spojení ani dle podmínek zveřejňována být nemusí. Výklad žalované by vedl k absurdní situaci, kdy by na obrazovce nebylo promítáno nic jiného než text podmínek provozu linky. Podmínky jsou dlouhé, tudíž není možné je na obrazovce všechny zveřejnit. Tento účel plní odkaz na webové stránky pořadu, tím byla informační povinnost splněna. Žalobce dále namítal, že maximální výhra v předmětném pořadu dosahovala částky 7 000 Kč, pokuta však byla žalobci uložena 29 krát vyšší než je tato částka. Nadto stejně vysoká pokuta za stejný skutek byla uložena také šiřiteli reklamy. Pokuta za tentýž pořad tak v součtu činí 400 000 Kč, což považuje žalobce za nepřiměřené. Dále žalobce namítal, že kromě toho že žalovaná nepřihlédla k tomu, o jakou částku se hrálo, nedostatečně a neurčitě zohlednila čísla sledovanosti a nevzala v úvahu, že po celou dobu vysílání pořadu byl na obrazovce ve spodním řádku odkaz na webové stránky s podmínkami linky. Žalovaná dále potrestala dva subjekty likvidačními pokutami. Z těchto důvodů žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Závěrem podané žaloby žalobce navrhl, aby soud případně snížil uloženou pokutu, pokud by dospěl k závěru, že se skutek stal. Nepřiměřenost uložené sankce žalobce spatřuje v tom, že žalovaná při uvážení o závažnosti spáchaného deliktu přihlédla k tomu, že byl pořad odvysílán na programu, který nedosahuje vysoké sledovanosti a také přihlédla k tomu, že se ze strany žalobce jednalo o první pochybení takového druhu, přesto však žalobci uložila pokutu ve výši 200 000 Kč, která je pro něho zcela likvidační. Žalobce dále namítl, že žalovaná při stanovení výše pokuty překročila meze volného správního uvážení. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě navrhla, aby soud žalobu zamítl. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s námitkou žalobce, že za jednání není vůbec odpovědný. Uvedla, že žalobce jakožto zadavatel plně odpovídá za obsah teleshoppingu a tudíž také za porušení zákona, za které mu byla uložena pokuta. Jediný možný liberační důvod je obsažen v ustanovení § 6b odst. 3 zákona o regulaci reklamy, podle něhož se zadavatel odpovědnosti za obsah reklamy zprostí, pokud prokáže, že zpracovatel při zpracování dané reklamy nedodržel jeho pokyny. Tento liberační důvod však žalobce vůbec neuplatnil. Žalovaná dále uvedla, že žalobce zkresluje skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu. Jednání, které naplnilo znaky skutkové podstaty nekalé obchodní praktiky, spočívá v tom, že diváci nebyli v rámci teleshoppingového bloku výslovně na obrazovce upozorněni, že často budou na telefonní lince čekat i přesto, že moderátorka nebude s nikým hovořit, že se moderátorka může dopustit chyby a diváci mají právo na protest, a že cena hovoru bude účtovaná po celou dobu přítomnosti diváka na lince, ač je tak deklarováno v podmínkách soutěže uveřejněných na webových stránkách. V průběhu soutěže byl na obrazovce odkaz na webové stránky, kde byla zveřejněna pravidla soutěže. Tato skutečnost je nesporná. Žalovaná neklade žalobci za vinu, že by uvedená pravidla nebyla zveřejněna. Pokud se však žalobce v pravidlech výslovně zavázal na obrazovce zveřejnit některé podmínky v nich obsažené a neučinil tak, došlo k rozporu s pravidly hry. Žalovaná označila za nepodstatné, že diváci měli možnost se s pravidly linky seznámit, když nebyly dodržovány. Závadné jednání tak spočívalo v tom, že žalobce postupoval v rozporu s podmínkami soutěže, které předtím zveřejnil a na které byli diváci po celou dobu pořadu odkazováni. K námitce žalobce, že skutečnost, že telefonní linka je zpoplatněna zvláštním tarifem je všeobecně známou skutečností, která musí být osobě průměrného rozumu známa, žalovaná uvedla, že je nepodstatné, komu a do jaké míry byla známa taková skutečnost. I pokud by to bylo každému divákovi jasné, nic to nemění na skutečnosti, že žalobce byl povinen tuto informaci zveřejnit, neboť se k tomu zavázal v podmínkách linky. K námitce žalobce, že platnost podmínek linky a vázanost jimi není nijak zpochybněna tím, že nebyly zobrazeny na obrazovce, žalovaná zopakovala, že žalobci vytýká, že se v podmínkách zavázal, že určité jejich části budou ve vysílání zveřejněny, ale neučinil tak, čímž tak byly podmínky porušeny. V této skutečnosti spočívá jednání, kterým došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Žalovaná přitom nezpochybňuje, že podmínky byly zveřejněny, byly divákům dostupné, a ti se s nimi mohli předem seznámit. Společenská škodlivost správního deliktu spočívá v tom, že absence daných informací na televizní obrazovce v průběhu vysílání teleshoppingu byla způsobilá narušit ekonomické chování spotřebitele, neboť lze předpokládat, že pokud by byl divák explicitně upozorněn, že i když se dovolá, může na telefonní lince čekat bez přepojení do studia, že mu i za toto čekání bude účtována cena 90 Kč za minutu hovoru, a že se moderátorka může dopustit chyby, pak by zvážil, případně přehodnotil své rozhodnutí se soutěže zúčastnit. K námitkám žalobce k výši pokuty žalovaná odmítla souvislost mezi výší peněžité výhry a výší uložené pokuty. Kritéria, k nimž má být při rozhodování o výši pokuty přihlédnuto jsou uvedena v ustanovení § 8 odst. 2 zákona o regulaci reklamy, a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakým způsobem žalovaná tato kritéria vyhodnotila. Za neopodstatněnou považovala žalovaná taktéž námitku, že nezohlednila nízkou sledovanost programu, když je patrné, že ji zohlednila a to ve prospěch žalobce. Nedůvodnou je dle žalované námitka, že nezohlednila, že na obrazovce byl po celou dobu odkaz na webové stránky se zveřejněnými podmínkami, protože není zřejmé, jakým způsobem by měl tento fakt ovlivnit výši ukládané pokuty. Nedůvodným je také sčítání pokuty, která byla uložena šiřiteli a zadavateli předmětného teleshoppingu, protože se jedná o dva samostatné správní delikty a šiřitel a zadavatel nesou každý svou vlastní odpovědnost. Žalovaná dále nesouhlasila s námitkou žalobce, že při rozhodování o výši pokuty vybočila z mezí správního uvážení. Žalovaná upozornila, že pokuta byla uložena ve výši 4% maximální možné zákonné sazby. K námitce žalobce, že pokuta je pro něho likvidační, žalovaná uvedla, že žalobce nedoložil nic o své finanční situaci a není tak na žalované, aby tuto skutečnost sama zkoumala z úřední povinnosti. Žalovaná při ukládání pokuty postupovala podle zákona a přihlédla ke všem zákonným kritériím Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalovaná provedla analýzu teleshoppingového bloku Linka lásky vysílaného na programu Kino Barrandov, v jehož rámci probíhala dne 5.2.2016 od 13:01 hod telefonická soutěž. Dne 16.2.2016 oznámila žalovaná žalobci zahájení správního řízení. Žalobce zaslal žalované vyjádření, které je obsahově obdobné podané žalobě. Dne 19.4.2016 žalovaná provedla důkaz zhlédnutím záznamu předmětného teleshoppingového bloku. Následně žalovaná napadeným rozhodnutím uložila žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., kterého se žalobce dopustil zadání reklamy/teleshoppingového bloku uvozeného znělkou Linka lásky, který byl odvysílán dne 5.2.2016 od 13:01 hod na programu Kino Barrandov a který byl nekalou obchodní praktikou podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, a to tím, že v rámci teleshoppingového bloku nebyli diváci výslovně upozorněni písmeně na obrazovce, že často budou na telefonní lince čekat i přesto, že moderátorka nebude s žádným soutěžícím hovořit a že se moderátorka může dopustit chyby a mají následně právo na protest, tak je deklarováno v podmínkách soutěže uveřejněných na internetových stránkách. Soutěžící též nebyli, v rozporu s podmínkami soutěže uveřejněnými na internetových stránkách, výslovně upozorněni, že cena hovoru bude účtována po celou dobu přítomnosti soutěžících na telefonní lince. Absence těchto informací na televizní obrazovce v průběhu vysílání teleshoppingu byla způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, neboť lze legitimně předpokládat, že pokud by byl divák na televizní obrazovce explicitně upozorněn, že i když se dovolá, pak může na telefonní lince čekat bez přepojení do studia, a že mu i za tuto čekání bude účtována cena 90 Kč za minutu hovoru, a že se moderátorka může dopustit chyby, pak by zcela jistě důkladně zvážil, případně zcela přehodnotil své rozhodnutí do studia zavolat a pokusit se zúčastnit soutěže. Při jednání u Městského soudu v Praze dne 12. prosince 2017 zástupce žalobce přednesl žalobní námitky a zdůraznil, že zákazníky žalobce nikterak neklamal, protože všeobecné soutěžní podmínky byly zveřejněny i s cenou hovoru na informačním banneru. Zákazník tak věděl, jaká jsou pravidla soutěže, pokud se s nimi předem seznámil, nemohl mít jakékoli pochybnosti. Své povinnosti žalobce splnil již odkazem na příslušné webové stránky, stejný odkaz byl na informačním banneru, bylo proto zcela na soutěžním zájemci, aby se s podrobnostmi soutěže předem seznámil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, čím a jak žalobce potencionální soutěžící ovlivnil, v tomto směru je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Zveřejnění plného textu podmínek soutěže přitom zákon ani jiný právní předpis žalobci neukládá. Zástupkyně žalované odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na obsah písemného vyjádření k žalobě. Poukázala na to, že je třeba trvat na tom, že vysílání proběhlo v rozporu se zveřejněnými podmínkami soutěže. V nich bylo jednoznačně deklarováno, co se bude vysílat a jak vysílání bude vypadat, což se ve skutečnosti nestalo. Sám žalobce uznává, že to, co bylo uvedeno v soutěžních podmínkách, na obrazovce při vysílání posuzovaného pořadu neběželo. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žalobu soud neshledal důvodnou. Žalobce se podle napadeného rozhodnutí měl dopustit porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy zadáním teleshoppingového bloku (reklamy), který představuje nekalou obchodní praktikou podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Soud nejprve uvádí, že otázkou, zda lze televizní relaci, jejímž prostřednictvím je divákům nabízena možnost zúčastnit se hry o ceny tím, že jsou jim poskytovány informace nezbytné k tomu, aby byli po zavolání na určené telefonní číslo s vyšší sazbou spojeni s moderátorkou a následně se mohli pokusit správně odpovědět na položenou soutěžní otázku, považovat za reklamu ve smyslu zákona o regulaci reklamy a aplikovat na ni pravidla stanovená tímto zákonem, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.11.2015, č. j. 2As 218/2015 - 62 (dostupný, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí NSS, na http://www.nssoud.cz), ve kterém dospěl k závěru, že taková televizní relace spadá pod definici teleshoppingu ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. l) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10.3.2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb a § 2 odst. 1 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního (dále jen „zákon o vysílání“) vysílání tehdy, pokud představuje skutečnou nabídku služeb. Obsahem posuzovaného vysílání byla výlučně hra o určenou finanční částku, hra tudíž měla zcela zásadní význam. Divákům byla přímo nabízena možnost zúčastnit se takové hry, neboť jim byly v průběhu sledování relace poskytovány informace, na která telefonní čísla mohou zavolat, chtějí-li být spojeni s moderátorkou za účelem zodpovězení soutěžní otázky a soutěžit tak o avizovanou finanční částku. Zavoláním na jedno z uvedených telefonních čísel se diváci zavazovali zaplatit cenu ve výši 90 Kč za minutu hovoru, která byla vyšší než za běžný telefonický hovor; úhradou telefonického hovoru diváci platili za službu – hru o finanční částku – a současně tím činili vklad do hry s nadějí, že výměnou za úhradu jediného hovoru a zodpovězení soutěžní otázky obdrží výhru, která bude převyšovat jejich vklad. Posuzovaný odvysílaný teleshoppingový blok je tudíž možno považovat za teleshopping ve smyslu zákona o vysílání. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 2As 218/2015 - 62 dále taktéž dospěl k závěru, že teleshopping, v jehož rámci je učiněna přímá nabídka služby – hra o cenu (finanční částku) spadá pod definici reklamy podle § 1 odst. 2 zákona o regulaci reklamy. Nedůvodnou shledal soud námitku žalobce, že jej jako zadavatele reklamy nelze za její obsah sankcionovat, pokud správnímu orgánu sdělí, kdo je zpracovatelem reklamy, neboť ten je tím, kdo nese v plném rozsahu za její výrobu a obsah odpovědnost. Podle § 6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy zpracovatel odpovídá za obsah reklamy v plném rozsahu, tehdy, pokud byla zpracována pro jeho vlastní potřebu. Pokud však byla reklama zpracována pro potřeby jiné právnické nebo fyzické osoby, jako je tomu v projednávané věci, neboť jak žalobce sám uvádí, reklamu zpracovala jiná osoba pro potřebu žalobce, odpovídá za její soulad v souladu se zákonem zpracovatel a zadavatel společně a nerozdílně. Zákon o regulaci reklamy tak výslovně počítá s tím, že ve vztahu k jediné nedovolené reklamě bude potrestán současně její zpracovatel i zadavatel, a dle § 6b odst. 2 citovaného zákona taktéž šiřitel. Každý z těchto tří subjektů nese svůj vlastní díl odpovědnosti (srov. k tomuto závěru již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2As 218/2015 - 62, bod 59.). Podle § 6b odst. 3 zákona o regulaci reklamy se zadavatel odpovědnosti za obsah šířené reklamy, který je v rozporu se zákonem, zprostí tehdy, pokud prokáže, že zpracovatel při jejím zpracováním nedodržel jeho pokyny, a v důsledku toho je obsah této reklamy v rozporu se zákonem. Naplnění podmínek tohoto liberačního důvodu – tj. že by zpracovatel nedodržel pokyny žalobce – však žalobce vůbec netvrdil ani neprokázal. Následně soud přistoupil k posouzení samotného jádra projednávané věci, tedy zda zadání a odvysílání předmětného teleshoppingového bloku je třeba považovat za správní delikt spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy je zakázána reklama, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o ochraně spotřebitele. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je – li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Je-li obchodní praktika zaměřena na určitou skupinu spotřebitelů, posuzuje se podle průměrného člena této skupiny. Podle § 4 odst. 3 téhož zákona se nekalou obchodní praktikou rozumí zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b zákona o ochraně spotřebitele. Nekalými obchodními praktikami jsou za všech okolností praktiky uvedené v přílohách č. 1 a č. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Citované ustanovení § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je generální klauzulí nekalých obchodních praktik. V § 5, § 5a a § 5b zákona o ochraně spotřebitele jsou pak upraveny tři nejběžnější typy nekalých obchodních praktik, a to klamavé konání, klamavé opomenutí a agresivní obchodní praktiky. Přílohy č. 1 a č. 2 k zákonu o ochraně spotřebitele obsahují výčet jednání, která je třeba vždy považovat za nekalá. Vztahem mezi generální klauzulí nekalých obchodních praktik, speciálními ustanoveními § 5 a § 5a zákona o ochraně spotřebitele a přílohami č. 1 a č. 2 tohoto zákona, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.10.2014, č. j. 7As 110/2014 - 52, v němž objasnil, že při zjišťování, zda je obchodní praktika zakázaná podle zákona o ochraně spotřebitele, se uplatní postup od nejspecifičtějšího k nejobecnějšímu. Správní orgán má proto nejprve posuzovat, zda dotčená obchodní praktika spadá do výčtu nekalých obchodních praktik v příloze č. 1 (klamavé obchodní praktiky) nebo č. 2 (agresivní obchodní praktiky) tohoto zákona, přičemž v případě nekalých obchodních praktik zde uvedených není třeba provádět hodnocení jednotlivých znaků podle § 4, 5 nebo 5a zákona o ochraně spotřebitele, neboť praktiky vyjmenované v těchto přílohách jsou nekalé za všech okolností. Pokud dotčenou praktiku nelze podřadit žádné ze zakázaných praktik uvedených v přílohách č. 1 a č. 2 citovaného zákona, posuzuje, zda tato představuje klamavou či agresivní obchodní praktiku dle § 5, § 5a nebo § 5b. Až pokud správní orgán usoudí, že se nejedná o klamavou ani agresivní obchodní praktiku, položí si otázku, zda ono jednání naplňuje znaky nekalé obchodní praktiky dle generální klauzule. V posuzované věci žalovaná dospěla k závěru o naplnění generální klauzule nekalých obchodních praktik dle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Ze znění tohoto výše citovaného ustanovení je patrné, že aby takový závěr bylo možné učinit, byla žalovaná povinna posoudit a zdůvodnit, zda zadání a odvysílání předmětného teleshoppingového bloku 1) je v rozporu s požadavky odborné péče a zda 2) podstatně narušuje nebo je způsobilé podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, jemuž bylo určeno, nebo který je jeho působení vystaven. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně a taktéž musí být zdůvodněno splnění obou těchto podmínek. Podle napadeného rozhodnutí představuje předmětný teleshoppingový blok nekalou obchodní praktiku z toho důvodu, že v průběhu jeho vysílání nebyli diváci výslovně upozorněni písemně na obrazovce, že často budou na telefonní lince čekat i přesto, že moderátorka/moderátor nebude s žádným soutěžícím hovořit, dále, že se moderátorka může dopustit chyby a diváci mají následně právo na protest, a že cena hovoru bude účtována po celou dobu přítomnosti soutěžících na telefonní lince, ačkoliv skutečnost, že diváci budou na tyto informace výslovně upozorněny na obrazovce, byla deklarována v podmínkách soutěže, které byly uveřejněny na internetových stránkách. Absence uvedených informací na obrazovce byla podle napadeného rozhodnutí způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, protože lze předpokládat, že pokud by byl divák na obrazovce explicitně upozorněn, že i když se dovolá, pak může na telefonní lince čekat bez přepojení do studia, a že mu i za toto čekání bude účtována cena 90 Kč za minutu hovoru, a že se moderátorka může dopustit chyby, pak by zcela jistě důkladně zvážil, případně zcela přehodnotil své rozhodnutí do studia zavolat a zúčastnit se soutěže. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že jednání žalobce, spočívající v tom, že se ve svých vlastních podmínkách soutěže zavázal uvést na obrazovce určité informace, nicméně tak následně v průběhu vysílání soutěže neučinil, bylo způsobilé narušit ekonomické chování žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celku je patrné, že za primární pro svůj závěr o spáchání správního deliktu žalovaná považovala samotnou skutečnost, že žalobce ve svých podmínkách soutěže uvedl, že určité informace budou zobrazeny na obrazovce, což nebylo splněno. Žalobce se v podmínkách soutěže výslovně zavázal, že výslovně a písemně na obrazovce upozorní soutěžící nejen na to, že často budou na telefonní lince čekat i přes to, že moderátorka nebude s žádným soutěžícím hovořit, ale i na to, že po celou dobu bude účtována výše uvedená cena hovoru. Obdobně se žalobce zavázal výslovně a písemně na obrazovce upozornit soutěžící na to, že se moderátorka může dopustit chyby a že mají proto následně právo podat protest. Soud má za to, že názor žalobce, že splnění této povinnosti dostál tím, že umožnil zájemcům o účast v soutěži zjistit, na jaké webové stránce jsou kompletní podmínky soutěže uvedeny, nemůže obstát. Konkrétní podmínky v průběhu soutěže na obrazovce zveřejněny nebyly, divákovi se v průběhu soutěže nedostalo těchto podstatných informací, když ani jedna z těchto informací nebyla po dobu dvouhodinového pořadu na obrazovce písemně uvedena, nadto ji nezmínila ani moderátorka soutěže v jejím průběhu. Žalovaná podrobně odůvodnila, z jakých zcela konkrétních skutkových a právních okolností dovozuje splnění první podmínky, stanovené v § 4 odstavci 1 zákona o ochraně spotřebitele. Soud uvedené zdůvodnění shledal zcela dostačující, určité a srozumitelné, a s takovým posouzením se soud plně ztotožnil. V oblasti ochrany spotřebitele musí být spotřebitel vždy na prvním místě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2015, č. j. 1As 210/2014 - 39). Pokud jde o druhou podmínku, tj. posouzení vlivu těchto zjištěných skutečností na rozhodování spotřebitele – diváka, v projednávaném případě znamená, že bylo třeba zodpovědět otázku, zda spotřebitel – divák předmětného teleshoppingového bloku - mohl být ve svém ekonomickém rozhodování ovlivněn tím, že mu nebyla na televizní obrazovce poskytnuta informace, že (i) může na telefonní lince čekat i přesto, že moderátorka nebude s žádným soutěžícím hovořit, že (ii) se moderátorka může dopustit chyby a diváci mají následně právo na protest, a že (iii) po celou dobu přítomnosti diváka na telefonní lince mu bude účtována cena hovoru ve výši 90 Kč za minutu. Z hlediska průměrného spotřebitele - tedy takového, který „…je průměrně informovaný, pozorný a rozumný, kdy průměrnost spočívá ve vyloučení extrémních poloh: na jedné straně se nejedná o spotřebitele, který by měl být nesoudný, a proto je zapotřebí jej chránit jako malé dítě, aby se mu náhodou něco nestalo, protože nemá vlastní rozum a je závislý toliko na tom, co za něj rozhodne moudře Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, na druhé straně se však nejedná ani o spotřebitele zcela kritického, informovaného a obezřetného“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2017, 2As 5/2017 - 62) – bylo na žalované, aby posoudila, zda přes to, že divákům nebyla na televizní obrazovce výslovně promítnuta informace, že cena hovoru – která však na obrazovce byla po celou dobu uvedena - bude účtovaná po celou dobu přítomnosti diváka na lince, tedy od okamžiku, kdy divák vytočí uvedené telefonní číslo a připojí se tak na zpoplatněnou telefonní linku, a nikoliv snad až od okamžiku, kdy mu bude umožněno hovořit s moderátorkou soutěže ve studiu, není taková skutečnost v případě posuzovaného typu pořadu zjevná a divákům známá. Uvedené posouzení je uvedeno na straně 12 žalobou napadeného rozhodnutí. Jestliže divák neměl - v rozporu s herními podmínkami soutěže – po celou dobu trvání pořadu k dispozici podstatné informace, pak se soud se žalovanou zcela ztotožnil v závěru, že mohl učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Tedy mohl se v daném případě rozhodnout zúčastnit se soutěže a zatelefonovat na avizovanou telefonní linku, přestože mu nebyla známa informace, že může na lince po předem neurčenou čekat a že mu bude účtována cena hovoru, jako kdyby se do vysílání dovolal. Podle názoru soudu není sporu o tom, že takto provedená divácká soutěž není v souladu s požadavky odborné péče, jejím cílem není profesionální a především regulérní prodej výrobků a služeb. Důsledek takto provedeného teleshoppingu je přímo opačný, protože divák je nalákán na zavolání na telefonní číslo se zvýšenou sazbou hovorného za současného nedodržení předem definovaných a zveřejněných podmínek. Pokud by se totiž zájemci o účast v soutěži dostalo komplexního poučení o všech relevantních podmínkách soutěže, je zcela zřejmé, že řada zájemců by své obchodní rozhodnutí neučinila vůbec. Obdobně pokud pak jde o skutečnost, že diváci měli být podle podmínek soutěže na obrazovce upozorněni, že se moderátorka může dopustit chyby a diváci v takovém případě tak mají právo na protest, soudu není zcela jasné, jak výslovné neupozornění diváků na tuto informaci mohlo ovlivnit jejich ekonomické chování v tom směru, že pokud by touto informací disponovali, tedy na ni byli výslovně upozorněni, své rozhodnutí soutěže se zúčastnit by zcela přehodnotili. Podle názoru soudu je uvedená skutečnost spíše ochranou diváků před případnou chybou moderátorky, proto lze usuzovat, že znalost takové informace bude mít vliv na rozhodování diváků spíše opačný. Výše uvedené znamená, že byly splněny obě podmínky, které posuzované jednání – zadání a odvysílání teleshoppingového blogu – umožňují kvalifikovat jako naplnění znaků správního deliktu spočívajícího v porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Při kontrole dodržování pravidel vysílání televizních soutěží, jejichž předmětem je přímá nabídka hry o ceny jakožto služby, může žalovaná postupovat jednak dle obecného zákona o regulaci reklamy a vážit například existenci rozporu se zákazem užívání nekalých obchodních praktik, jednak dle zvláštního zákona o vysílání. Žalovaná v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedla výsledek svého zkoumání a podle názoru soudu řádně, srozumitelně a přezkoumatelně zdůvodnila, že došlo k naplnění všech znaků a podmínek konkrétního správního deliktu. Žalobce v podané žalobě požádal, aby soud – nenalezne-li důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí – od uložené pokuty upustil nebo pokutu přiměřeně snížil. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, moderace přichází v úvahu tehdy, je-li uložená pokuta zjevně nepřiměřená. K takovému závěru ale soud nedospěl, neboť pokuta byla po zhodnocení všech okolností uložena žalobci ve výši 4% maximální zákonné sazby. Soud proto splnění zákonem stanovených podmínek pro snížení výše pokuty neshledal. Ze všech výše uvedených důvodů tak soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl Městský soud v Praze podle ustanovení § 60 odstavce 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci samé úspěch neměl a žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných úředních činností správního orgánu nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.