11A 247/2010 - 100-
Citované zákony (17)
- o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, 231/2001 Sb. — § 32 odst. 1 písm. g § 61 odst. 1 § 61 odst. 2 § 61 odst. 3 § 61 odst. 6
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 71 odst. 2 § 72 odst. 1 § 75 § 78 odst. 2 § 78 odst. 7 § 102 § 104 odst. 3 písm. a § 105 odst. 2 § 110 odst. 3
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 odst. 4 § 18
Rubrum
I. Žaloba se zamítá.
Výrok
Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 17. 3. 2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 3. 7. 2008, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.000.000,- Kč za porušení povinností, uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písmeno g/ zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Podle výroku napadeného rozhodnutí žalobce porušil povinnost provozovatele vysílání nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. K porušení povinnosti došlo odvysíláním pořadu „Odpolední televizní noviny“ dne 30. 1. 2008 od 17.00 hodin na programu TV Nova, v němž byla odvysílána reportáž, věnovaná případu vraždy a následnému rozřezání těla oběti v Ústí nad Labem. V reportáži byly použity policejní videozáběry částí rozřezaného těla, zabalených do igelitových obalů. Mezi záběry je i záběr do otevřeného mrazáku s několika balíčky, jejichž obsah není viditelný a není jasné, zda jde o balíčky s částmi mrtvoly nebo o záběr na jiné balíčky v mrazáku, kde v minulosti byly uchovávány balíčky s částmi mrtvého těla. Žalobce v podané žalobě namítl, že byl především zkrácen na svých právech v důsledku nezákonnosti a vad správního řízení. V prvním žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, nesrozumitelnosti jeho odůvodnění a dále v rozporu skutečného stavu s obsahem spisového materiálu. V rámci tohoto žalobního bodu žalobce poukázal na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí má určitou strukturu a tvrdí, že z obsahu napadeného správního rozhodnutí je zřejmé, že důvodem pro uložení pokuty byly jiné důvody, které však ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeny nejsou. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je na více místech tučně zvýrazněn text, přičemž žalobce namítá, že nic z toho, co je tučně uvedeno, ve výroku napadeného rozhodnutí vůbec obsaženo není. Žalobce proto namítá, že žalovaná Rada vzala v úvahu jiné důvody, než ty, které jsou uvedeny ve výroku napadeného správního rozhodnutí. Skutkový stav je podle názoru žalobce v rozporu s provedenými důkazy a nemá v nich dostatečnou oporu, neboť závěr, učiněný Radou, z nich nevyplývá. Reportáž informovala pouze o tom, že začal jednat Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci případu muže, který loni v létě zavraždil svoji partnerku. Dále reportáž informovala, jak se choval před soudem, jaký byl obsah výpovědi obviněného v přípravném řízení, kterou četla soudkyně a o tom, že obviněný poté chtěl spáchat sebevraždu. V žádném případě nebyla reportáž věnována případu vraždy a následnému rozřezání těla oběti. Žalobce je provozovatelem televizního vysílání a jeho ústavně zaručeným právem je právo přinášet informace veřejnosti. Uvedená svoboda v sobě zahrnuje i informace o probíhajících trestních řízeních. Pokud jde o to, že v reportáži měly být použity policejní videozáběry částí rozřezaného těla, zabalených do igelitových obalů, žalobce namítl, že ze žádného ze záběrů, který byly použity v pořadu, není patrno, že by obsahoval části rozřezaného těla, což se týká i fotografií policejního fotografa, které soudkyně poskytla novinářům. Sama žalovaná Rada ve výroku napadeného rozhodnutí připouští, že není zřejmé, jaký je obsah balíčku, takže podle názoru žalobce není ani zřejmé, na základě čeho lze dospět k závěru, že taková reportáž by mohla mít negativní dopad na děti a mladistvé. Z obsahu reportáže, včetně jejího moderátorského uvedení, je patrno, že žalobce nerealizoval jen ústavně zaručenou svobodu projevu, ale že bral v úvahu i veřejný zájem na ochraně dětí a mladistvých před negativními účinky televizního vysílání. Skutečně není vidět, co je obsahem balíčků, záběry na otevřený mrazák jsou velmi decentní a krátké, reportáž je citlivě natočena a neobsahuje žádné drastické záběry. Informaci o uvedeném trestném činu žalobce přinesl již dne 20. 7. 2007 v Televizních novinách i Odpoledních televizních novinách, aniž by přitom správní úřad shledal, že se provozovatel vysílání dopustil porušení povinnosti, uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g/ zákona o vysílání. Obdobným způsobem informovaly o uvedeném případu všechny hlavní sdělovací prostředky v České republice, tedy Česká televize, Prima televize, Mladá fronda Dnes i Právo, což musí být Radě známo z její úřední činnosti. Závěr žalované o tom, že redakce žalobce „pásla“ v běžném zpravodajském pořadu na drastickém tématu výrazně více, než jak standardně připravuje své zpravodajství, nemá oporu v žádném z provedených důkazů a je pouhou spekulací. V předmětné reportáži nezaznělo nic, co by již nebylo uveřejněno a z reportáže samotné je naopak patrné rozumné počínání redakce. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal, že již uplynula zákonná prekluzívní lhůta a deliktní odpovědnost žalobce v důsledku této skutečnosti zanikla. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 28. 2. 2008, které bylo doručeno žalobci dne 4. 3. 2008, je uvedeno, že dne 13. 2. 2008 rozhodla Rada o zahájení správního řízení z moci úřední, neboť odvysíláním pořadu „Odpolední televizní noviny“ dne 30. 1. 2008 v 17.00 hodin na programu TV Nova se žalobce mohl dopustit porušení výše uvedené povinnosti. Žalobce poukázal na analýzu Analytického odboru oddělení televize č. 105/08 ze dne 4. 2. 2008, která koresponduje se zjištěními, uvedenými v oznámení o zahájení správního řízení. Jednoletá subjektivní prekluzívní lhůta, která počíná plynout ode dne, kdy se Rada dozvěděla o porušení povinnosti, již zanikla. Žalovaná Rada se dozvěděla o porušení povinnosti přinejmenším dne 4. 2. 2008, kdy byla vypracována analýza Analytickým odborem Rady, nejpozději však dne 13. 2. 2008, kdy rozhodla o zahájení správního řízení. Žalobce podal žalobu dne 16. 3. 2009, jednoletá prekluzívní lhůta, ve které bylo možno žalobci pravomocně uložit pokutu, uplynula dnem 4. 2. 2009, nejpozději dnem 13. 2. 2009. Pro úplnost žalobce dodává, že v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že Rada rozhodla o zahájení správního řízení dne 12. 2. 2008 a i kdyby tomu tak bylo, deliktní odpovědnost žalobce by zanikla již dne 12. 2. 2009. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný správní úřad překročil meze správního uvážení při ukládání pokuty a rozhodl v rozporu s provedenými důkazy. Žalobce v této souvislosti poukázal na ustanovení § 61 odst.2 zákona o vysílání, které stanoví, že Rada přihlíží při ukládání pokuty k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Rada přihlédla k postavení provozovatele vzhledem k divácké odpovědnosti, přičemž její hodnocení vybočuje z rámce zákonného kritéria. Nadto má žalobce za to, že konstatování žalované Rady, že „...účastník je povinen dodržovat zákon a z něj vyplývá jeho odpovědnost...“, je sice nesporné, ale není takovým hodnocením, které je kritériem pro povahu programu či postavení provozovatele na trhu. Dále žalobce namítl, že uvedený pořad byl odvysílán po 17:00 hodině, že sekvence s rozřezaným trupem a končetinami se v pořadu vůbec nevyskytovaly, není to ostatně uvedeno v žádném z podkladů, obsažených ve správním spisu. Pokud žalovaný v napadeném správním rozhodnutí hodnotil míru zavinění a uvedl, že účastník řízení zařadil příspěvek do vysílání vědomě, činí žalobce nesporným, že uvedenou reportáž zařadil do vysílání vědomě, ale namítá, že tak učinil ve veřejném zájmu, s cílem informovat veřejnost o probíhajícím soudním řízení a navázat tak na informace, odvysílané rok předtím, kdy došlo k nálezu torza těla. Ačkoli žalovaný v oznámení o zahájení správního řízení uvedl, že slovní uvedení tématu obsahovalo dostatek informací o případu a bylo dostatečně dlouhé, aby divák byl včas touto formou do určité míry varován, nebylo při hodnocení vůbec přihlédnuto k tomu, že ostatky těla nebyly zobrazeny. Žalobce v podané žalobě rovněž navrhl, aby Městský soud v Praze uloženou pokutu ve výši 1.000.000,- Kč moderoval, přičemž uvedl příklady rozhodovací činnosti žalované Rady, aniž by se chtěl zbavit případné právní odpovědnosti, ani z toho důvodu, aby žalovaná uvedené subjekty sankcionovala, ale pouze proto, že byl v legitimním očekávání, že postupuje v souladu se zákonem a že v obdobných případech nemůže jít o neodůvodněné rozdíly při ukládání sankcí. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 27. 7. 2009 vyplývá, že žalovaná je povinna monitorovat vysílání, avšak není v kapacitních možnostech regulačního orgánu provádět kontinuální kontrolní monitoring všech programů a u všech provozovatelů. Žalovaná neobdržela žádnou diváckou stížnost na zpravodajství o předmětné události na programech České televize či na programu Prima televize. Žalované není jasné, na základě jakých skutečností došel žalobce k závěrům o tom, že žalobce nerealizoval jen ústavně zaručenou svobodu projevu, ale že bral v úvahu i veřejný zájem na ochraně dětí a mladistvých před negativními účinky televizního vysílání. Žaloba v tomto směru není nijak konkretizována a ze samotného znění reportáže ani jejího přepisu nejsou žádné takové skutečnosti patrny. Pro počátek běhu prekluzívní lhůty je rozhodující, kdy se žalovaná jako kolegiální orgán na svém jednání dozví o možném porušení povinnosti, za které následně uložila pokutu napadeným správním rozhodnutím. Lhůta tak počala běžet dnem konání 3.zasedání ve dnech 12.-14. 2. 2008, subjektivní jednoroční lhůta počala běžet dne 13. 2. 2008 dnem projednání analýzy č. 105/2008. Objektivní dvouletá lhůta je počítána od data vysílání, tedy ode dne 30. 1. 2008. K promeškání lhůty ze strany žalované nemohlo dojít a ani nedošlo. Pokud jde o námitku překročení mezí správního uvážení, žalovaná konstatovala, že finanční prospěch účastníka řízení nebyl prokázán a proto v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že toto kritérium nemá vliv na stanovení výše pokuty, což de facto znamená, že žalovaná finanční prospěch účastníka řízení při stanovení výše pokuty vůbec nehodnotila, tedy ani v jeho prospěch, ani v jeho neprospěch. Takovéto hodnocení svědčí o snaze žalované posoudit výši pokuty co nejobjektivněji a nejúplněji. Žalobce nebyl pokutován za poskytování informací o páchání závažné trestné činnosti, ale za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g/ zákona o vysílání. Žalobce porušil povinnost provozovatele vysílání nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobce již obdržel upozornění pro porušení zákona ze dne 11. 1. 2006, které bylo uděleno za odvysílání upoutávky na horror „Texaský masakr motorovou pilou“ a během pořadu „Volejte Novu“. V obou případech byli dětští diváci konfrontováni se šokujícími záběry a sděleními, popisujícími brutální vraždy, které mohly vážně ohrozit jejich psychický vývoj. V tomto kontextu je podle názoru žalované Rady zcela lhostejné, zda v jednom případě šlo o ukázky z dramatického díla a ve druhém o zpravodajské referování. Děti, zejména pak mladší děti školního a předškolního věku, nejsou v daném okamžiku plnohodnotně schopny rozeznat realitu a fikci a proto negativní dopad na tyto diváky bude obdobný. Pokud jde o žalobcem uváděné a citované konkrétní případy, které mají sloužit jako podklad pro žalobcem uplatněné moderační důvody, má žalovaná za to, že žalobce bezprecedentním způsobem zasahuje do kompetence žalované a posuzuje, v jakém pořadu došlo či nedošlo k porušení zákona. Žalovaná dbala při ukládání sankce její přiměřenosti z hlediska jejího účelu a argumentuje-li účastník výčtem sankcí, udělených žalovanou, dovolává se de facto rovnosti při ukládání sankcí. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. Pl. ÚS 38/02, (dostupném na www.nalus.cz, poznámka soudu) došel k závěru, že rovnost sankce nelze chápat jako absolutní, ale jako relativní. Není tedy v rozporu se zákonem či zásadami správního řízení, přikloní-li se žalovaná k rozdílným sankcím v různých případech, vyžadují-li to okolnosti té které konkrétní kauzy. Žalovaný správní úřad závěrem uvedl, že se domnívá, že ve svém vyjádření vyvrátil všechny argumenty, předložené žalobcem v žalobě, proto trvá na správnosti svého žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu dne 4. 9. 2009 repliku, v níž vyjádřil, že na podané žalobě trvá a doplnil názor, že žalovaná Rada v rozporu s ustanovením § 18 správního řádu vůbec neprovedla důkaz protokolem o ohledání a důkaz provedením zvukově-obrazového záznamu pořadu. K námitce zániku svojí deliktní odpovědnosti žalobce doplnil, že pořad byl odvysílán dne 30. 1. 2008 a ať už se žalovaná dozvěděla relevantní informace na začátku února nebo v jeho polovině, má žalobce za to, že s ohledem na ustanovení § 61 odst.6 věta druhá zákona o vysílání, ještě než došlo k podání žaloby u Městského soudu v Praze, deliktní odpovědnost žalobce zanikla. Ke stanovení výše pokuty a překročení mezí správního uvážení žalobce uvedl, že citace žalované z rozsudku desátého senátu Městského soudu v Praze je odchýlením od ustáleného rozhodování ostatních senátů Městského soudu v Praze s tím, že uvedená kritéria netřeba hodnotit pregnantně a vyčerpávajícím způsobem. Žalobce k žalobní námitce ohledně možné moderace pokuty poukázal na to, že pokuta ve výši 1.000.000,- Kč, uložená za posuzovaný případ, je zcela nepřiměřená, přičemž v napadeném správním rozhodnutí není uveden ani jediný argument, který by doložil, že se žalovaná Rada odchýlila od své rozhodovací praxe oprávněně, že jsou zde takové okolnosti, z nichž by vyplynula odůvodněnost uložení tak vysoké sankce. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Oznámením ze dne 28. 2. 2008 oznámila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání žalobci, že zahajuje správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g/ zákona č. 231/2001 Sb., neboť žalobce se odvysíláním pořadu „Odpolední televizní noviny“, konkrétní reportáže „Ústecký řezník“ dne 30. 1. 2008 od 17.00 hodin, na programu TV Nova, mohl dopustit porušení povinnosti nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hodiny pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobce využil svého práva a podal k zahájenému správnímu řízení dne 20. 3. 2008 vyjádření, v němž navrhl provedení důkazu záznamem předmětné reportáže, zhlédnutím monitoringu sdělovacích prostředků, které obsahují informaci o předmětné kauze a vyjádřil názor, že se nedopustil porušení povinnosti, uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g/ zákona o vysílání. Zároveň z uvedených důvodů navrhl, aby Rada po provedeném řízení toto zastavila. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2008, č.j.: had/335/09, sp.zn. 2008/230/had/CET, rozhodla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání o tom, že žalobce porušil povinnost provozovatele vysílání, stanovenou v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g/ zákona o vysílání, podle níž je povinen nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. K porušení povinnosti došlo odvysíláním pořadu „Odpolední televizní noviny“ dne 30. 1. 2008 od 17.00 hodin na programu TV Nova, neboť tímto pořadem provozovatel porušil povinnost nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. K tomuto porušení došlo odvysíláním reportáže, věnované případu vraždy a následnému rozřezání těla oběti, který se udál v Ústí nad Labem. V reportáži byly použity policejní videozáběry částí rozřezaného těla, zabalené do igelitových obalů. Mezi záběry je i záběr do otevřeného mrazáku s několika balíčky, jejíž obsah není vidět a není jasné, jestli jde o balíčky s částmi mrtvoly nebo prostě o záběr na jiné balíčky v mrazáku, kde v minulosti byly uchovávány balíčky s částmi mrtvého těla. Za toto jednání, v němž Rada spatřuje porušení uvedené povinnosti, uložila žalobci pokutu ve výši 1.000.000,- Kč. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 3. 12. 2009 zástupkyně žalobce s odkazem na písemné vyhotovení podané žaloby uvedla, že pokuta byla uložena ve zcela nepřiměřené výši za zpravodajskou informaci. Výše pokuty zcela vybočuje z dosavadní rozhodovací praxe Rady. Zpravodajská informace byla poskytnuta velmi korektně, smyslem a cílem reportáže bylo informovat veřejnost o tom, že pachatel trestného činu byl dopaden a informovat o tom, jakým způsobem se následně choval u soudního jednání. Pokud jde o námitku nesrozumitelnosti rozhodnutí, považuje žalobce za potřebné zdůraznit rozdíl mezi výrokem rozhodnutí, z něhož vyplývá, že došlo k uložení sankce za odvysílání záběrů z policejních zdrojů, zatímco v odůvodnění pak jsou uvedeny zcela odlišné údaje, jako je například údaj o tom, že šlo o „...drastické zobrazení skutečnosti odvysíláním fotografie poškozené.“ Údaje uvedené v napadeném rozhodnutí neodpovídají ani odvysílanému záznamu, z celé reportáže nelze vysledovat, že by v igelitových pytlích či sáčcích měly snad být části lidského těla. Takováto informace v reportáži nezazněla, naopak věc byla odvysílána velice citlivě. Pokud jde o námitku prekluze, uvedenou v žalobě, je si žalobce vědom toho, že Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že lhůta se počítá ode dne, kdy Rada rozhodla o zahájení řízení, ačkoliv žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasí, protože má za to, že Úřad Rady je orgánem Rady, nicméně žalobci nezbývá, než toto stanovisko akceptovat. Žalobce však považuje za potřebné poukázat na velký časový odstup mezi odvysíláním předmětného pořadu a datem vydání rozhodnutí o uložení pokuty. Pokud jde o meze správního uvážení při uložení pokuty, má žalobce za to, že zejména nebylo dostatečným způsobem zhodnoceno postavení provozovatele na mediálním trhu způsobem, který je výslovně v zákoně k této otázce uveden. Žalobce považuje za potřebné k výši pokuty zdůraznit, že šlo o nepřiměřeně vysokou pokutu, když žalobci byla uložena pokuta ve výši jednoho milionu korun. Pouze v jediném případě (šlo o odvysílání závadné erotiky s pornoherečkou Dolly Buster) tuto pokutu žalobce uhradil. V tomto případě jde o pokutu zcela nepřiměřenou. Lze například poukázat na to, že Televizi Prima byla uložena pokuta ve výši 250.000,- Kč za odvysílání pořadu „Myšlenky zločince“, kde bylo vytýkáno zobrazení vražd a násilí, tedy skutečností podstatně horších, než jaké zazněly v odvysílané posuzované reportáži. Pokud žalovaná hodlala uložit žalobci tak vysokou pokutu, měla tuto skutečnost řádně odůvodnit, v daném případě tedy měla řádně odůvodnit, proč vybočuje ze své dosavadní rozhodovací praxe, pokud jde o výši uložené pokuty. Je třeba poukázat na to, že v podstatě shodná reportáž byla odvysílána dne 20. 7. 2007, kdy byly ostatky těla nalezeny, odvysílání tohoto pořadu však zůstalo zcela bez sankce a není tedy zřejmé, proč došlo k uložení tak vysoké pokuty poté, kdy bylo informováno o tom, že pachatel trestného činu byl souzen. Zástupkyně žalovaného správního úřadu u jednání soudu odkázala na písemné vyjádření k podané žalobě s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačné a srozumitelné, je v něm obsažena správní úvaha, proč odvysílaný pořad mohl ohrozit vývoj dětí a mládeže. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu jsou hodnocena všechna kritéria, která jsou stanovena zákonem pro uložení pokuty a pro její výši. Pokud jde o obsah reportáže, je sice zřejmé, že v záběru byly ukázány balíčky v mrazáku, aniž by bylo patrno, zda jde o lidské ostatky, tato skutečnost je však zcela nepodstatná, protože z komentáře, který záběry doprovázel, vyplývalo, že ostatky byly nalezeny v mrazáku. Městský soud v Praze o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č.j.: 11 Ca 75/2009 – 49, kterým žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k novému projednání a rozhodnutí a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Důvodem tohoto postupu soudu byl závěr o tom, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí nekoresponduje jeho odůvodnění do té míry, že jej lze z důvodu nedostatečného odůvodnění považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelné, jak žalobce v podané žalobě namítal. Žalovaný správní úřad ve výroku napadeného rozhodnutí identifikoval skutek, jímž se žalobce měl dopustit protiprávního jednání, velice obecným způsobem, přičemž sám zpochybnil, zda žalobcem bylo odvysíláno přesně to, co je ve vydaném rozhodnutí prezentováno jako protiprávní jednání, za něž je žalobci ukládána pokuta. Tyto údaje, uvedené ve výroku rozhodnutí, však nekorespondují zcela odůvodnění rozhodnutí,v němž se žalovaný správní úřad vyjadřuje, popisuje a hodnotí zcela jiné jednání, byť vychází z téhož odvysílaného pořadu. Uvedený rozpor mezi popisem rozhodných skutkových okolností ve výroku napadeného rozhodnutí a jeho právní kvalifikací a odůvodněním uložené pokuty v odůvodnění téhož rozhodnutí způsobuje nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tedy vadu, která má za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Uvedený rozsudek městského soudu byl k žalovaným správním úřadem podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2010, č.j.: 3 As 15/2010 – 85 a věc byla vrácena městskému soudu k novému rozhodnutí. Z odůvodnění zrušujícího rozsudku vyplývá, že byť je názor soudu na otázku souladu výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí do jisté míry oprávněný, vytýkaná vada není podle Nejvyššího správního soudu takového charakteru a intenzity, aby mohla být sama o sobě důvodem pro zrušení správního rozhodnutí. Dále shledal Nejvyšší správní soud důvodnou námitku, podle níž jsou závěry odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž soud hodnotil způsob stanovení výše sankce, matoucí a nesrozumitelné. Městský soud v Praze je právním názorem, jež byl vyjádřen v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, vázán (ustanovení § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), proto znovu přezkoumal obě výše citovaná žalobou napadená rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů, při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu (ustanovení § 75 s.ř.s.) a s přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žaloba byla podána částečně důvodně. Věc soud posoudil takto: Žalobce se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 3. 7. 2008, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.000.000,- Kč za porušení povinností, uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Žalobce porušil povinnost provozovatele vysílání, podle níž je povinen nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. K porušení povinností došlo odvysíláním pořadu Odpolední televizní noviny dne 30. 1. 2008 od 17.00 hodin na programu TV Nova, v němž byla odvysílána reportáž, věnovaná případu vraždy a následnému rozřezání těla oběti v Ústí nad Labem. V reportáži byly použity policejní videozáběry částí rozřezaného těla, zabalené do igelitových obalů. Mezi záběry je i záběr do otevřeného mrazáku s několika balíčky, jejichž obsah není vidět a není jasné, zda jde o balíčky s částmi mrtvoly nebo prostě o záběr na jiné balíčky v mrazáku, kde v minulosti byly uchovávány balíčky s částmi mrtvého těla. Podle ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno g/ zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle ustanovení § 61 odstavce 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle ustanovení § 32 odst.1 písm.l). Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu. Podle odstavce 2 téhož právního ustanovení při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle odstavce 3 téhož právního ustanovení Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. V prvé žalobní námitce žalobce namítl, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Žalobce má za to, že výrok napadeného rozhodnutí je nepřesný a nesrozumitelný, nelze z něho dovodit, jakým způsobem se vlastně žalobce dopustil porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. V souladu se závazným právním názorem, vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku, je nutno uvést, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná věnuje největší pozornost doslovným reprodukcím výpovědi obžalovaného a obrazovým záběrům vražedného nástroje, jakož i nástrojů použitých obžalovaným po vraždě při následné manipulaci s tělem oběti, ve výroku zmiňuje pouze policejní videozáběry částí rozřezaného těla zabalených do igelitových obalů, respektive několika balíčků v otevřeném mrazáku. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jde o rozdíly v důrazech na jednotlivé části reportáže, než o to, že by Rada v odůvodnění svého rozhodnutí „hodnotila zcela jiné jednání“, než které je uvedeno ve výroku. Ačkoliv lze uvedenou námitku považovat za do určité míry opodstatněnou, není namítaná vada rozhodnutí podle názoru Nejvyššího správního soudu takového charakteru a intenzity, aby mohla sama o sobě být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud jde o žalobní námitku, ve které žalobce namítal, že uplynula jednoroční prekluzívní lhůta a případná deliktní odpovědnost žalobce zanikla, vycházel soud z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě všech žalobců je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 4. 2. 2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. V daném případě žalobce namítá uplynutí lhůty pro vyvození sankční odpovědnosti dnem 4. 2. 2009 (zpracování analytickým odborem žalované), nebo dnem 13. 2. 2009 (rozhodnutí Rady o zahájení řízení o uložení pokuty). I když soud vycházel z uvedených dat, nemohl by dojít k závěru o marném uplynutí lhůty, když rozhodnutí v této věci bylo vydáno dne 3. 7. 2008 a žalobci bylo doručeno dne 16. 1. 2009, kdy rovněž nabylo právní moci. Jednoletá subjektivní prekluzívní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 věta prvá zákona o vysílání tak byla zachována. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný správní úřad překročil meze správního uvážení při ukládání pokuty a rozhodl v rozporu s provedenými důkazy. Žalobce v této souvislosti poukázal na ustanovení § 61 odst. 2 zákona o vysílání, které stanoví, že Rada přihlíží při ukládání pokuty k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Rada přihlédla k postavení provozovatele vzhledem k divácké odpovědnosti, přičemž její hodnocení vybočuje z rámce zákonného kritéria. Žalobce namítal, že ačkoli žalovaný v oznámení o zahájení správního řízení uvedl, že slovní uvedení tématu obsahovalo dostatek informací o případu a bylo dostatečně dlouhé, aby divák byl včas touto formou do určité míry varován, nebylo při hodnocení vůbec přihlédnuto k tomu, že ostatky těla nebyly zobrazeny. Městský soud v Praze vycházel při úvaze o důvodnosti uvedené žalobní námitky z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, č.j.: 2 As 58/2008 – 77, dostupného na www.nsssoud.cz, podle něhož z ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání je zřejmé, že se jedná o výčet uzavřený, neboť se v nich nevyskytuje žádná klauzule (chybí pro demonstrativní výčet typická slova jako „například“, „zejména“, „především“ apod.), z níž by bylo možno dovodit, že výčet je demonstrativní. Při absenci výše uvedených slov je třeba vycházet z toho, že se jedná o ustanovení, na jehož základě může správní orgán v rámci svého vrchnostenského postavení ukládat subjektům soukromého práva pokuty. V takové situaci je ovšem nutno vyjít z článku 2 odst. 3 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní orgán je tedy přísně vázán zněním zákona a nemůže při ukládání pokut přihlížet v neprospěch subjektu soukromého práva ke kritériím, která zákon nepředpokládá. Nejvyšší správní soud v odůvodnění citovaného rozhodnutí připouští, že mohou existovat delikty, v jejichž případě nelze při rozhodování o výši pokuty za ně ukládané zohlednit všechna zákonná kritéria. Tam, kde je zohlednit lze, je však správní orgán zohlednit musí. Správní orgán si totiž v žádném případě nesmí kritéria vybírat dle své libovůle – to by totiž mohlo vést k tomu, že v jednom případě zohlední všechna ta měřítka, která svědčí ve prospěch porušitele ustanovení zákona o vysílání, zatímco v jiném by postupoval právě naopak. Takový postup by pak byl v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, dle něhož správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Pokud by si při stanovování výše pokuty správní orgán zákonná kritéria sám vybíral, pak by svou správní úvahu fakticky absolutizoval. To by ovšem vedlo k naprostému popření hledisek, která zákon stanovuje a která mají svůj smysl Městský soud v Praze má za to, že zákonná kritéria pro stanovení výše pokuty za závadné vysílání jsou velmi obecná a je na správním úřadu – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, aby si jejich relevantní obsah v jednotlivých případech pro účely rozhodnutí sama vyhodnotila. Městský soud v Praze má za to, že rozhodnutí žalované stran výše uložené pokuty žalobci bylo, co se týče zákonem výslovně uvedených kritérií, vydáno v souladu s těmito základními principy a je přezkoumatelné. Stávající judikatura správních soudů ohledně uvedené problematiky zastává právní názor, se kterým se ztotožňuje v tomto rozsudku též Městský soud v Praze, podle něhož při ukládání pokuty musí správní úřad uvést, k jakým konkrétním skutečnostem přihlížel při posuzování rozsahu, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Žalovaná přihlížela ve svém rozhodnutí při stanovení výše pokuty v souladu s ustanovením § 61 odstavec 2 a 3 zákona o vysílání k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanovila výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, k výši případného finančního prospěchu,závažnosti a významu protiprávního jednání, a z tohoto pohledu rozhodl o výši pokuty ve výši 1.000.000,- Kč, tedy na hranici jedné desetiny zákonem stanovené maximální sazby. Správní úřad tak podle názoru soudu správně přihlédl k závažnosti protiprávního jednání žalobce a z rozhodnutí žalované jsou tedy podle názoru soudu patrná hlediska, jimiž se správní úřad při své volné úvaze o výši sankce řídil. Tato hlediska jsou v rozhodnutí popsána dostatečně srozumitelně a také podrobně, a proto nemohou mít za následek vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaná Rada v rozporu s ustanovením § 18 správního řádu vůbec neprovedla důkaz protokolem o ohledání a důkaz provedením zvukověobrazového záznamu pořadu, tuto námitku uplatnil žalobce až v rámci podané repliky k vyjádření žalovaného správního úřadu. Uvedená námitka žalobce tak byla uplatněna opožděně, neboť tuto námitku nelze ze znění žalobních důvodů v podané žalobě dovodit. Podle ustanovení § 71 odst.2 s.ř.s. žalobce může za řízení žalobní body rozšířit o další jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle ustanovení § 72 odst.1 soudního řádu správního žalobu proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu lze v projednávané věci podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí. V daném případě bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobci dne 16. 1. 2009 a žalobce doručil zásilku s replikou, obsahující uvedenou námitku, držiteli poštovní licence k přepravě až dne 3. 9. 2009, tedy po uplynutím zákonem stanovené lhůty pro podání (rozšíření) žalobních bodů. Z uvedeného plyne, že soud již k této uplatněné námitce nemohl při rozhodování přihlížet. K návrhu žalobce na moderaci uložené sankce městský soud poznamenává, že aplikace moderačního práva soudu je zásahem do uvážení správního orgánu, kdy se soud chová jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu způsobem, jako by ho uděloval sám. Snížením trestu nebo upuštěním od potrestání nezpochybňuje závěr správního orgánu, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu. Moderační právo soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu umožňuje soudu k návrhu žalobce buď snížit uložený trest, nebo od něj upustit (ustanovení § 78 odst.2 s.ř.s.). To je ve správním soudnictví poměrně výjimečné: zde je totiž pravidlem kasační přezkum (ať už na úrovni krajského soudu ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu, nebo u Nejvyššího správního soudu ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu), který nedává správnímu soudu pravomoc k tomu, aby rozhodnutí sám měnil, a skýtá mu pouze dvě základní možnosti: zamítnout nedůvodný návrh (žalobu či kasační stížnost), nebo napadené rozhodnutí k důvodnému návrhu zrušit (a nejčastěji vrátit k dalšímu řízení), případně vyslovit nicotnost správního rozhodnutí. Moderační právo však přísluší soudu pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Při rozhodování o tomto návrhu v projednávané věci se Městský soud v Praze zabýval návrhem na moderaci až poté, co žalobce neuspěl se svým návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí, což plyne z povahy eventuálního žalobního petitu, jaký uplatnil žalobce. Přezkoumává-li soud rozhodnutí o správním trestu, které bylo napadeno ve všech svých právních závěrech, postupuje v několika krocích: nejprve se (samozřejmě toliko k žalobní námitce) zabývá tím, zda se žalobce skutečně dopustil skutku, který je mu vytýkán - tedy zda je tento skutek správním deliktem a zda jej žalovaný správně kvalifikoval; poté zkoumá, zda byl žalobce potrestán takovým druhem trestu, jaký stanoví zákon; a konečně pak hodnotí, zda žalovaný při zvažování konkrétní výměry trestu přihlédl ke všem zákonným kritériím a zda nepřekročil meze správního uvážení. Shledá-li soud nezákonnost byť i v jediném právním závěru správního orgánu, zruší k návrhu žalobce napadené správní rozhodnutí. Městský soud v Praze dospěl při tomto hodnocení k závěru, že správní orgán nepochybil při kvalifikaci správního deliktu, zvolil správný druh trestu a uložil jej v mezích stanovených zákonem. Soud se zabýval v dalším kroku otázkou, zda žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zhodnotila při ukládání trestu řádně zákonná kritéria, která by mohla mít vliv na výši trestu. Městský soud dospěl k závěru, že v posuzované věci není uložená pokuta zjevně nepřiměřená, protože odpovídá porušení zákona, jeho charakteru, závažnosti reportáže, i zákonnému rozpětí. Městský soud v Praze tedy v posuzované věci neshledal prvky libovůle ani vybočení z rozhodovací praxe ve vztahu k legitimnímu očekávání. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud neshledal v žalobcem předestřených žalobních bodech důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost či věcnou nesprávnost, ani neshledal natolik závažné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení: