11Ca 133/2008 - 93
Citované zákony (13)
Rubrum
Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 18. 12. 2007, vyhotovené dne 24. 1. 2008, sp.zn. 2007/749/fol/ČTV se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Výrok
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 2007/749/fol/ČTV, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 250.000,- Kč za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním druhé části filmu Sametoví vrazi dne 5.11. 10. 2006 od 20.00 hodin na programu ČT1, se dopustil porušení povinnosti nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobce uvedl, že základním podkladem pro zahájení správního řízení byla analýza pořadu vypracovaná analytickým odborem žalovaného, v jehož závěru je uvedeno, že žalobce se mohl dopustit porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Žalobce namítal, že věc nebyla žalovaným správně kvalifikována, nesouhlasí s kvalifikací předmětných scén žalovaným, který tvrdí, že jejich záběry jsou expresivní až naturalistické, když v následné argumentaci a zřetelnosti své právní úvahy odkazuje pouze na čl. 3 a 7 odst. 2 Úmluvy o přeshraniční televizi, občanský zákoník definující věkově skupinu dětí a mladistvých a vlastní definici morálky a dobrých mravů. Při určení výše sankce žalovaný vycházel ze šesti úvah, mezi nimiž je to, že pořad byl vysílán ve dni pracovního klidu, výše sledovanosti, když přitom není zřejmé, jaké množství dětí a mladistvých pořad skutečně sledovalo. Skutečnost, že žalobce je veřejnoprávní subjekt neznamená, že by měl dodržovat zákony více než jiné subjekty. Žalovaný v argumentaci o výši pokuty uvedl, že žalobce stejnou povinnost porušil opakovaně, byl na její porušení upozorněn a byl již také sankcionován, přesto nezjednal nápravu a povinnost porušil opakovaně. Zde žalovaný odkázal na pořad Pakárna, epizoda Koťátka od dalajlámy asi nejsou normální. Takové odůvodnění považuje žalobce za chybné, poukazuje na skutečnost, že žalovaný nebyl dosud schopen svou judikaturu uvést do stavu alespoň částečné předvídatelnosti, správní řízení jsou zahajována nahodile, na základě analýz zaměstnanců či externích pracovníků žalovaného bez odborné kvalifikace a bez znaleckých posudků. Příkladem takového jednání je postup při řízení ve věci pořadu „Já, muslim“, kdy analýzu zpracovávala osoba, která byla iniciátorem petice proti jeho obsahu a kdy člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podal současně v pozici novináře a publicisty stížnost na pořad Radě České televize. Až po vznesení těchto argumentů bylo řízení zastaveno. Základní právní otázkou souzené věci je to, zda byl jednáním žalobce spáchán správní delikt, zda došlo k ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je vágní a neprofesionální, není zřejmé, jak a čím konkrétně byl fyzický vývoj ohrožen. Zobrazování těžkých zločinů není pro dětského či mladistvého diváka vhodné, to ovšem neznamená, že je automaticky ohrožen jejich fyzický, duševní nebo mravní vývoj. Navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě poukázal na nepřesné označení data zahájení správního řízení. K námitce žalobce o nesprávné kvalifikaci žalovaný uvedl, že má za to, že skutek, za který byla udělena pokuta, byl dostatečně vymezen s tím, že bylo dostatečně odůvodněno, v čem bylo spatřováno možné ohrožení fyzického, psychického a mravního vývoje dětí. Žalovaný se odvolal na rozsudek zdejšího soudu sp.zn. 8 Ca 363/2007, podle něhož v případě neurčitého právního pojmu je příslušný správní orgán nadán do určité míry obdobnou mírou autonomie vlastního posouzení věci jako v případě správního uvážení. Pokud jde o námitky ve vztahu k výši uložené pokuty, žalovaný poukázal na soudní praxi, podle níž žalovaný při stanovení výše pokuty přihlíží ke všem zákonným kritériím, nemusí však v rozhodnutí uvést ta kritéria, která jsou pro rozhodování o výši pokuty nepodstatná, resp. její výši neovlivní. V daném případě žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí věnoval pozornost relevantním kritériím stanoveným v § 61 odst. 2 a 3 zákona, úvaha nevybočuje z mezí správního uvážení a odpovídá principům logického myšlení. Územní celoplošnost vysílání a skutečnost, že pořad byl vysílán ve dni pracovního klidu a výši sledovanosti považuje žalovaný za relevantní skutečnosti, ke kterým má povinnost přihlížet při stanovení výše pokuty. Žalovaný netvrdí, že žalobce jako veřejnoprávní subjekt by měl dodržovat zákony více než subjekty jiné, avšak žalobce byl zřízen státem za účelem služby veřejnosti, tedy za jiným účelem, než subjekty komerční, proto by měl při své činnosti na tento účel přihlížet, neboť z toho plyne maximální odpovědnost vůči veřejnosti. K námitkám o odkazu napadeného rozhodnutí na pořad „Pakárna“ poukázal žalovaný na ustanovení § 59 zákona č. 231/2001 Sb. s tím, že v souladu s judikovaným názorem soudu má za to, že k naplnění účelu tohoto ustanovení postačí, pokud byl žalobce na porušení předmětné povinnosti vymezené tímto zákonem již upozorněn, ať již při prvním porušení této povinnosti nebo v následných případech zahájením řízení o uložení pokuty. Povinnost vyplývající z § 59 uvedeného zákona považuje žalovaný za splněnou. Žalovaný poukázal na znění ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., z něhož vyplývá, že zákon používá slovní spojení „ by mohly ohrozit“, pak v případě, není-li možnost u dětí vyloučena, je legitimní uložení sankce. V této souvislosti žalovaný upozornil na to, že podle judikatury soudů odborné posudky při řešení jednotlivých případů nejsou obligatorní. Žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby. Při jednání u Městského soudu v Praze setrvali účastníci řízení na svých stanoviscích. Zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby a uvedl, že došlo k chybnému vymezení jednoho z jednání, jež bylo považováno za správní delikt, když není pravdou, že k sexuálnímu styku došlo ve stejném objektu,ve kterém mělo dojít k vraždě. Scény nebyly samoúčelné, neměly charakter, aby mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Zástupkyně žalovaného správního orgánu odkázala na odůvodnění rozhodnutí a vyjádření k podané žalobě. Film obsahoval scény, které mohly narušit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. Šlo o dílo umělecké, ale děti nejsou schopny tuto skutečnost rozlišit. Rada monitoruje celý obsah, ale musí monitorovat i jednotlivé scény odvysílaného pořadu. Právě scény, které byly uvedeny v napadeném rozhodnutí, mohly na děti či mladistvé působit děsivě. Navrhla zamítnutí podané žaloby. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 čj: 11 Ca 133/2008-52 bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, když Městský soud v Praze shledal žalobu z části důvodnou. Ke kasační stížnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byl tento rozsudek zrušen Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 16. 7. 2009 čj: 7 As 15/2009-80. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku žalovaného, v níž projevil nesouhlas se závěrem Městského soudu v Praze o obecnosti odůvodnění rozhodnutí s tím, že městský soud rozhodl nad rámec zákona a zasáhl do jeho správního uvážení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice neuspořádané, nedosahuje však takové intenzity, aby tato skutečnost měla vliv na srozumitelnost úvahy správního orgánu s tím, že ze spojení popisu scén zobrazujících násilí a agresi se závěrem o děsivém působení a možném negativním dopadu na psychiku dětského diváka je dostatečně zřejmé, proč správní orgán shledal naplnění skutkové podstaty deliktu podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Nelze proto souhlasit se závěrem městského soudu, že se jedná o odůvodnění obecné a že se správní orgán nevypořádal s konkrétními okolnostmi odvysílaného pořadu. Důvodnými pak nebyly Nejvyšší správním soudem shledány námitky uvedené v kasační stížnosti ve vztahu k výši uložené pokuty. Nejvyšší správní soud konstatoval, že závěru Městského soudu v Praze o nepřezkoumatelnosti výše uložené pokuty nelze nic vytknout. Důvodnou nebyla shledána ani námitka uvedená v kasační stížnosti, v níž žalovaný zpochybnil závěr Městského soudu v Praze o tom, že předchozí upozornění na porušení zákona ve smyslu ustanovení § 59 zákona č. 231/2001 Sb. se musí vztahovat k pořadu typově shodnému s pořadem, za jehož odvysílání je pokuta uložena. Nejvyšší správní soud konstatoval, že upozornění je třeba vnímat v materiálním smyslu, tedy jako předání informace, že provozovatel porušil povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Upozorněnímá poskytnout provozovateli vysílání informaci o budoucí praxi Rady pro rozhlasové televizní vysílání. Odkazuje-li upozornění na porušení zákona, které nemá se sankcionovaným obsahem žádnou věcnou souvislost, byť je podřazeno pod stejné zákonné ustanovení, nelze dovodit, že by provozovateli vysílání se dostalo relevantní informace o budoucí praxi Rady. Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobce v podané žalobě nenamítal, že při hodnocení předmětného pořadu nebylo zohledněno, že šlo o umělecké ztvárnění skutečných událostí. Pokud Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil mimo jiné i proto, že Rada nezohlednila umělecký charakter předmětného pořadu, a postupoval v rozporu se zákonem, neboť v řízení ve správním soudnictví je založeno na dispoziční zásadě. K tomuto pochybení Nejvyšší správní soud přihlédl i přesto, že stěžovatelka porušení ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. v kasační stížnosti nenamítala, protože se jedná o jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé a ke které Nejvyšší správní soud je povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Městský soud v Praze přezkoumal znovu napadené rozhodnutí, a to z hlediska námitek v žalobě uvedených, vycházel přitom z právního názoru, jež byl vysloven Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku, neboť tímto právním názorem je soud vázán (§ 110 odst. 3 s.ř.s.). Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. rozhodl soud bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí ve vztahu k výši uložené pokuty. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že analytickým odborem oddělení televize byla zpracována analýza dvojdílného filmu Sametoví vrazi, v níž bylo konstatováno ve vztahu k druhému dílu filmu, že jako problematické z hlediska ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., lze spatřovat scény, kdy pachatel přes prosby postiženého zabíjí další oběť střelbou v autě, jeden z pachatelů se snaží zabít svou matku a vyjadřuje rozčarování, že po výbuchu dosud žije, další oběť je zastřelena ve svém domě, zatímco jeho žena ve vedlejší místnosti souloží (rukou psaným textem upraveno na: další oběť brutálně zavražděna - v prostřizích zobrazena soulož ženy oběti s dalším pachatelem). Dopisem žalovaného ze dne 17. 9. 2007 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení pro možné porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., jehož se žalobce mohl dopustit tím, že dne 5. 11. 2006 od 20.00 hodin na programu ČT1 odvysílal 2. část pořadu Sametoví vrazi. K zahájení správního řízení došlo zejména s přihlédnutím k vulgaritě dialogů, ke skutečnosti, že násilné scény byly natočeny s popisným naturalismem, který mohl u citového jedince vyvolat psychické trauma či u jedince agresivního působit dojmem glorifikace krutosti s tím, že kterákoliv ze scén mohla být zhlédnuta dítětem bez korektivu širších souvislostí. Žalobce ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení namítal celkové vyznění díla s tím, že nelze vytvořit dílo bez scén, které byly zařazeny. K důsledkům pořadu žalobce uvedl, že jde o subjektivní hodnocení autorů analýzy pořadu. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2007, jež bylo vyhotoveno dne 24. 1. 2008, byla žalobci uložena pokuta ve výši 250.000,- Kč pro porušení § 32 odst. 1 písm.g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním druhé části filmu Sametoví vrazi dne 5. 11. 2006 od 20.00 hodin na programu ČT1, se dopustil porušení povinnosti nezařazovat do vysílání v době od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V odůvodnění rozhodnutí byl konstatován dosavadní průběh řízení, konstatováno zahájení správního řízení, vyjádření účastníka řízení a stanovisko Rady k námitkám účastníka řízení. V další části odůvodnění je uvedeno, že pořad obsahuje naturalisticky násilné a drastické scény, které patří do vysílacího času mezi 22. a 6.hodinou s tím, že problémové části pořadu jsou scény, kdy pachatel přes prosby postiženého zabíjí další oběť střelbou v autě, jeden z pachatelů se snaží zabít svou matku a vyjadřuje rozčarování, že po výbuchu dosud žije, další oběť je zastřelena ve svém domě, zatímco jeho žena ve vedlejší místnosti souloží Tyto záběry zhodnotil žalovaný jako expresivní až naturalistické a uvedl, že je třeba vnímat, že děti především s ohledem na svůj věk, ale i řadu dalších okolností (odlišný přístup dětí) ke sledování pořadu s možností, že dítě uvidí jen určité sekvence, odlišné rodinné a sociální zázemí dětí, se nemusí s obsahem pořadu vypořádat ve vztahu k jeho celku. Výše popsané scény by mohly zejména děti psychicky traumatizovat nebo přispívat ke snížení prahu jejich citlivosti při vnímání světa zločinu. Dále byl konstatován článek 7 odst. 2 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi, čl. 3 a čl. 17 této Úmluvy. Dále se žalovaný zabýval pojmem dětí a mladistvých a pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Bylo zdůrazněno, že pro naplnění skutkové podstaty deliktu podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. postačuje možnost ohrožení fyzického, psychického a morálního vývoje s tím, že za děti a mladistvé jsou považovány všechny osoby ve věku do 18 let a s tím, že za zvláště nebezpečný považuje Rada tento pořad pro děti ve věku do 10 let. Pokud jde o výši pokuty bylo přihlédnuto k tomu, že žalobce provozuje celoplošné vysílání, Česká televize je veřejnoprávním provozovatelem televizního vysílání, čemuž by měl odpovídat i obsah jejího vysílání. Rada zohlednila i skutečnost, že obsah pořadu – 2. části filmu Sametoví vrazi – účastník řízení sám nemohl ovlivnit, nicméně bylo na jeho rozhodnutí zařadit pořad do vysílání tak, aby nedošlo k porušení povinností stanovených zákonem. Dále bylo zhodnoceno, že pořad měl vysokou sledovanost 15,4 %, za přitěžující byla považována skutečnost, že pořad byl zařazen na neděli, tedy do hlavního vysílacího času v den pracovního klidu. Výši pokuty ovlivnila i skutečnost, že účastník řízení byl na povinnost danou § 32 odst. 1 písm. g) zákona upozorněn a byl již také sankcionován, porušil tedy svoji povinnost opakovaně s tím, že jako konkrétní porušení je uveden pořad Pakárna, epizoda: Koťátka od dalajmámy nejsou asi normální. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobci byla uložena pokuta pro porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Zákon blíže nespecifikuje, kdy pořad či upoutávka nabývá takového charakteru, že může ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, vždy záleží na posouzení obsahu toho kterého konkrétního pořadu či upoutávky a je na posouzení žalovaného správního orgánu, zda obsah toho kterého pořadu posoudí jako pořad, který představuje porušení uvedené zákonem stanovené povinnosti provozovatele vysílání. Žalobce v žalobě namítal, že věc nebyla žalovaným správní orgánem správně kvalifikována, projevil nesouhlas s kvalifikací předmětných scén žalovaným o tom, že záběry byly expresivní až naturalistické s tím, že údajně mohly zejména děti traumatizovat nebo přispívat ke snížení prahu jejich citlivosti při vnímání světa zločinu a s tím, že v následné argumentaci žalovaný odkazuje pouze na články Úmluvy o přeshraniční televizi, občanský zákoník definující věkově skupinu dětí a mladistvých a definice morálky a mravů. Je nutno konstatovat, že ani v této části žaloby žalobce netvrdí žádné konkrétní okolnosti či důkazy, ze kterých by bylo možno dovodit, že scény, jejichž vysílání je žalobci vytýkáno a je sankcionováno naturalistické nebyly. Pokud v pořadu byly zobrazeny vraždy, dokonání vraždy či manipulace s oběťmi vražd, pak nezbývá než učinit závěr o tom, že bylo odvysíláno násilí, a bylo na žalovaném, aby posoudil, zda se tak stalo v takové intenzitě, že mohlo dojít k ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. Se žalobcem nelze souhlasit v tom, že žalovaný svou argumentaci omezil na odkaz na Úmluvu o přeshraniční televizi a definice věkové skupiny dětí a mladistvých a morálky a dobrých mravů, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že žalovaný posoudil násilné scény pořadu se závěrem, že může odvysílání těchto scén mít na dětského diváka psychicky negativní dopad, působit děsivě, vyvolat v něm pocit strachu, současně žalovaný poukázal na možné subjektivní vnímání tohoto pořadu různými dětmi s ohledem na jejich vývoj či rodinné prostředí. Ve vztahu k výši uložené sankce žalobce namítal nesprávnost úvah žalovaného ve vztahu k výši uložené sankce, když územní celoplošnost vysílání, skutečnost, že pořad byl vysílán ve dni pracovního klidu ani výši sledovanosti nepovažuje žalobce za relevantní, když není zřejmé, jaké množství dětí a mladistvých pořad skutečně sledovalo s tím, že skutečnost, že žalobce je veřejnoprávní subjekt se zákonnými povinnostmi neznamená, že by měl dodržovat zákony více než jiné subjekty. Tyto námitky byly shledány z části důvodnými. Zatímco soud má za to, že skutečnost, že žalobce provozuje celoplošné vysílání, může být kritériem pro posouzení výše uložené pokuty, neboť tato skutečnost se projevuje tím, že vysílaný pořad může sledovat vysoký počet obyvatel, je nutno přisvědčit žalobci, že je problematické považovat za přitěžující okolnost skutečnost, že došlo k odvysílání pořadu v den pracovního klidu. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že považuje za přitěžující den a čas, ve kterém byl pořad do vysílání zařazen, když se jednalo o neděli od 20.00 hodin, tedy hlavní vysílací čas, den pracovního klidu. Žalovaný již blíže neodůvodnil, proč skutečnost, že došlo k vysílání v neděli – v den pracovního klidu – je okolností přitěžující. V tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Určitou opodstatněnost shledal soud i ve vztahu k námitce, v níž žalobce poukazuje na hledisko sledovanosti. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pořad měl poměrně vysokou sledovanost 15,8 %, s jedním procentem sledovanosti diváků starších 14 let, aniž by blíže zdůvodnil, proč právě toto procentní číslo považuje za sledovanost poměrně vysokou. Také v této části je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Obdobně to platí ve vztahu k námitce, v níž žalobce projevil nesouhlas s tím, že jako přitěžující okolnost byla hodnocena skutečnost, že žalobce je veřejnoprávním provozovatelem televizního vysílání. Je zřejmé, že žalobce, stejně jako komerční televize, je povinen dodržovat zákon, a v případě, že se shledáno porušení zákona, přichází v úvahu vyvození sankční odpovědnosti. Samotná skutečnost, že žalobce je veřejnoprávním subjektem nezakládá důvod proto, aby jen z tohoto titulu byla z hlediska sankční odpovědnosti založena nerovnost jednotlivých subjektů. Z ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. sice vyplývá, že jedním z hledisek při ukládání pokuty je i hledisko postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, to však neznamená, že by bylo možno bez bližšího zdůvodnění pouze konstatovat, že žalobce je veřejnoprávním subjektem založeným zákonem, čemuž by měl odpovídat obsah vysílání, jak bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, aniž by bylo zhodnoceno postavení žalobce podle kritérií, uvedených v § 61 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dále patrno, že úvaha o výši pokuty byla ovlivněna také tím, že žalobce povinnost stanovenou v § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 porušil opakovaně a byl na porušení takového povinnosti upozorněn s tím, že jako konkrétní případ je uveden případ odvysílaného pořadu Pakárna, epizoda Koťátka od dalajmámy asi nejsou normální. Podle ustanovení § 59 zákona č. 231/2001 Sb. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání upozorní provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na porušení povinností stanovených tímto zákonem, jestliže provozovatel zákonem stanovené povinnosti porušuje, a stanoví mu lhůtu k nápravě s tím, že dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by po odvysílání každého pořadu, který je následně posouzen jako vysílání, kterým jsou porušovány zákonem stanovené povinnosti, musel být provozovatel vysílání upozorněn a byla mu stanovena lhůta k nápravě, neboť to by ve svých důsledcích v podstatě znamenalo nemožnost uložení pokuty, resp. umožňovalo by to uložení pokuty pouze v případě, kdyby došlo k opakovanému vysílání téhož pořadu. K tomu, aby bylo možno přistoupit k uložení pokuty proto postačí, je-li provozovatel před vysíláním toho kterého konkrétního pořadu upozorněn na porušení typově shodné povinnosti stanovené zákonem, byť se toto upozornění vztahovalo k jinému pořadu. V daném případě byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena žalobci sankce proto, že v pořadu došlo k zobrazení násilí. To znamená, že také upozornění a stanovení lhůty k nápravě, jehož se žalovaný může dovolávat, musí být pořadem typově shodným. Byla-li žalobci v této věci uložena sankce za to, že v pořadu bylo zobrazeno násilí, musí se také upozornění a lhůta k nápravě vztahovat k typově shodnému pořadu, tedy k pořadu, ve kterém bylo odvysíláno shodné jednání, tedy zobrazení násilí. V pořadu Pakárna, ve vztahu k němuž se žalovaný upozornění a stanovení lhůty k nápravě dovolává, však nešlo o násilí, ale o typově odlišný druh jednání, proto se tohoto upozornění nelze v daném případě dovolávat. Pokud jde o výši uložené pokuty dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tento závěr Městského soudu v Praze shledal opodstatněným i Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, na jehož odůvodnění lze, k přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o shodné účastníky řízení, v podrobnostech odkázat, a to jak ve vztahu k nutnosti hodnotit kritéria, jež jsou zákonem stanovena v § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., tak ve vztahu k odkazu na odvysílání epizody pořadu Pakárna „Koťátka od Dalajmámy asi nejsou normální“, který byl v napadeném rozhodnutí hodnocen jako konkrétní příklad, z něhož bylo dovozeno opakované porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Námitku, v níž žalobce poukázal na nepředvídatelnost postupu a rozhodovací praxi žalovaného správního orgánu, soud neshledal důvodnou. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný správní orgán postihuje za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., spočívající ve vysílání pořadu zobrazujících násilí, i jiné provozovatele. Předmětem řízení v této věci bylo posouzení otázky, zda žalobce odvysíláním konkrétního pořadu porušil uvedené právní ustanovení. Žalovaný nemůže přihlížet k tomu, zda i jiní provozovatelé televizního vysílání jinými pořady rovněž porušují zákaz zakotvený ve zmíněném zákonném ustanovení. I kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaný nepřikročil k postihu jiného provozovatele za odvysílání pořadu, který by byl pořadem obdobným, za který byl v této věci sankcionován žalobce, nezbavovala by pouze tato skutečnost žalobce odpovědnosti za to, že sám odvysílal takový pořad, jehož vysílání je v určité době zakázáno. Odpovědnosti za protiprávní jednání naplňující znaky skutkové podstaty správního deliktu se nelze zprostit poukazem na to, že téhož deliktního jednání se dopustil též jiný subjekt. Žalobce v podané žalobě namítal, že základní právní otázkou je otázka, zda byl jednáním žalobce spáchán správní delikt, zda došlo k ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých s tím, že odůvodnění je vágní a neprofesionální, není specifikováno, jak a čím konkrétně byl fyzický vývoj ohrožen. K těmto námitkám je nutno konstatovat, že z ustanovení § 32 odst. 1 písm.g) zákona č. 231/2001 Sb. vyplývá, že pro konstatování, že povinnosti uvedené v tomto právním ustanovení byly porušeny, postačí možnost ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých, nemusí tedy dojít k přímému ohrožení. Pokud jde o důvody, proč žalovaný shledal podmínky pro uložení pokuty, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že bylo konstatováno vysílání násilných a drastických scén s tím, že zhlédnutí kterékoliv ze scén, jež jsou v rozhodnutí vyjmenovány, mohlo na dětského diváka působit negativně, děsivě, mohlo vyvolávat pocit strachu, mohlo děti a mladistvé traumatizovat či snížit jejich práh citlivosti při vnímání násilí. Jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je seznatelné, které scény z odvysílaného pořadu považoval žalovaný za závadné a jakým způsobem mohly dle jejího názoru ohrozit dětského diváka. Ze spojení popisu scén zobrazujících násilí a agresi se závěrem o děsivém působení a možném negativním dopadu na psychiku dětského diváka, je dostatečně zřejmé, proč žalovaný shledal naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí lze sice vytknout určitou neuspořádanost, nicméně ta nedosahuje takové intenzity, aby mohla mít tato skutečnost vliv na srozumitelnost úvahy, popř. zákonnost správního rozhodnutí. Pokud v této souvislosti žalobce namítá, že bylo rozhodnuto bez nezpochybnitelných důkazů, je nutno konstatovat, že není zřejmé, jaké důkazy měly být dle názoru žalobce provedeny. Vzhledem k tomu, že sankce byla uložena za vysílání konkrétního pořadu, může být podkladem pro rozhodnutí pouze obsah takovéhoto odvysílaného pořadu s tím, že pak je na správním orgánu, aby jeho obsah zhodnotil a posoudil, zda došlo či nedošlo k porušení zákona. Posouzení otázky, zda došlo, či nedošlo k porušení zákona je posouzením otázky právní, k níž je povolán správní orgán, který ve věci samé rozhoduje. Odborné posouzení je třeba vyžadovat tam, kde jde o posouzení otázky odborné, v případě, že jde o posouzení a řešení otázky právní, přísluší toto posouzení správnímu orgánu. Žalobce v podané žalobě navrhoval, aby soud doplnil dokazování výslechem svědků, a to Jiřího Zajíce, Václava Nejedlého, Martiny Šotkové a Ľubici Foltínové. Výslech těchto svědků neshledal soud potřebným. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že Jiří Zajíc a Václav Nejedlý jsou zpracovateli analýzy, která byla podkladem pro rozhodnutí Rady. Tento podklad pro rozhodnutí nelze považovat za podklad závazný v tom směru, že se nelze od něho odchýlit, neboť Rada sama musí posoudit obsah vysílaného pořadu a posoudit otázka, zda jsou splněny podmínky pro sankční odpovědnost či nikoliv. To znamená, že stanovisko jmenovaných není pro správní orgán závazné, neboť je povinností a odpovědností správního orgánu, aby sám posoudil předmětnou problematiku a rozhodl o tom, zda jsou splněny podmínky pro uložení sankce. Přitom jde o posouzení právní otázky, které správnímu orgánu přísluší. Pokud jde o navrhovaný výslech Martiny Šotkové a Ľubici Foltínové, ani tento návrh neshledal soud důvodným, když ze spisového materiálu vyplývá, že jde o pracovnice žalovaného správního orgánu, které se podílely na zpracování rozhodnutí, které učinil kolektivní orgán – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jejich povinností tedy bylo v podstatě pouze realizovat rozhodnutí, které bylo Radou učiněno. Námitkou, kterou uplatnil žalobce při jednání u soudu o tom, že došlo k chybnému vymezení jednoho z jednání, jež bylo považováno za správní delikt, když není pravdou, že k sexuálnímu styku došlo ve stejném objektu,ve kterém mělo dojít k vraždě, se soud nezabýval, protože byla uplatněna po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Pro řízení o žalobách proti rozhodnutím správních rozhodnutí platí koncentrační zásada, podle níž lze žalobní body nutno uplatnit jen ve lhůtě, kterou zákon stanoví pro podání žaloby (§ 71 odst. 2, § 72 odst. 1 s.ř.s.). Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná, proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.“). Na žalovaném bude, aby znovu posoudil, zda jsou splněny podmínky pro uložení pokuty žalobci a své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož má účastník, který má ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení bylo přiznáno. Náklady řízení představují částku 2.000,- Kč za soudní poplatek zaplacený z podané žaloby. Za důvodně vynaložené náklady nepovažoval soud cestovné, když je zřejmé, že sídlem žalobce je Praha. Samotná skutečnost, že se věc týkala televizního studia Ostrava, neodůvodňuje, aby cestovné pracovníka žalobce z Ostravy do Prahy a zpět bylo považováno za důvodně vynaložený náklad, neboť žalobce i v místě svého sídla disponuje kvalifikovanými pracovníky, kteří mohli žalobce u soudu zastupovat. Pokud jde o náklady řízení, je nutno konstatovat, že vzhledem k tomu, že předcházející rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2008 byl Nejvyšším správním soudem zrušen, bylo nutno znovu rozhodnout o nákladech řízení s tím, že v případě, že žalovaný plnil již na základě předcházejícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2008, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2008, je nutno považovat povinnost žalovaného uhradit žalobci náhradu nákladů řízení považovat již za splněnou.
Odůvodnění
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení: