Soudní rozhodnutí (různé) · Rozhodnutí

11Ca 194/2009 - 39

Rozhodnuto 2010-01-12

Citované zákony (25)

Rubrum

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 13. 5. 2009 sp.zn. 2009/106/HOL/CET, č.j.: hol/3901/09, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Výrok

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 20. 7. 2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč za porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání), neboť označením sponzora Dermacol, produkt Aquadream, sponzor upoutávky, mutace 1, vysílaným premiérově dne 13. 9. 2008 v 17:21 hodin na programu TV Nova, porušil povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatní části programu. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech, když mu byla nezákonně uložena majetková sankce, která zasáhla jeho majetkovou sféru a že napadené rozhodnutí je nezákonné. Žalobce v podané žalobě vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací skutku, tj. se závěry žalovaného, podle kterých sponzorský vzkaz je reklamou. Žalobce tvrdí, že odvysíláním sponzorského vzkazu nedošlo k porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť sponzorský vzkaz byl v souladu s ustanovením § 53 odst. 1 zákona o vysílání, jak je toto zákonné ustanovení soudní judikaturou vykládáno. Podle ustálené judikatury účelem sponzorování není pouhá propagace jména či firmy sponzora, nýbrž i propagace výrobků sponzora. Obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejen obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon použití jiných skutečností nezakazuje. Podle názoru žalobce lze dovodit, že propagace výrobků sponzora může zahrnovat rovněž charakteristiku výrobků sponzora, jsou-li splněny požadavky na obsah a formu sponzorského vzkazu. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že uvedená prezentace účinků, vlastností a kvality je prezentací reklamní. Ze sponzorského vzkazu takové vyznění prezentace výrobku, jak popisuje žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze dovodit. Zvuková ani obrazová část sponzorského vzkazu včetně její dynamické části není prezentací vlastnosti výrobku, jejímž ústředním motivem je přesvědčení diváka o koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Stejně tak není ve sponzorském vzkazu výrobek sponzora srovnáván s jinými výrobky a obsahem sponzorského vzkazu není reklamní příběh. Propagace výrobku sponzora ve sponzorském vzkazu není prezentací reklamní. Žalobce má za to, že nelze souhlasit s názorem žalované Rady, že sponzorský vzkaz vykazuje znaky reklamy z toho důvodu, že sdělení, obsažené ve sponzorském vzkazu, má příliš dynamický charakter. Charakteristika sponzorského vzkazu v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu obsahuje právní názor, že sponzorský vzkaz je spíše statického charakteru, z čehož podle názoru žalobce nepřípustnost jakékoli dynamické složky sponzorského vzkazu dovodit nelze. Obsah sponzorského vzkazu není možné posuzovat jako reklamu, neboť nevykazuje znaky reklamy, když neobsahuje kladné hodnocení produktu, pouze konstatuje jeho skutečné vlastnosti a neobsahuje srovnání s jinými produkty ani tvrzení, že produkt je výhodnější než jiné, srovnatelné produkty. Vzkaz rovněž neobsahuje nabídku k nákupu, tedy výzvu k akci, aby zákazník něco konal. Ve druhém žalobním bodu této námitky žalobce tvrdí, že rozhodnutí je nezákonné z toho důvodu, že výrok rozhodnutí nespecifikuje dostatečným způsobem delikt, za který byla uložena sankce. Skutek podle názoru žalobce není vymezen časově. Ve výroku rozhodnutí je uvedeno, že označení sponzora bylo vysíláno premiérově dne 13. 9. 2008 v 17:21 hodin. V odůvodnění rozhodnutí je dále konstatováno odvysílání označení sponzora dne 13. 9. 2008 v 17:21 hodin, porušení zákona odvysíláním spotů, skutečnost, že sponzorovaný pořad byl seriálem Ordinace v Růžové zahradě a nikoli upoutávkou a premiérové uvedení reklam v tzv. prime time, nelze tedy z rozhodnutí dovodit, zda je sankcionováno jedno, tj. premiérové vysílání sponzorského vzkazu, nebo vícero odvysílání a pokud ano, pak v jakém čase. Údaj o tom, za jaká konkrétní odvysílání je žalobce sankcionován, má zásadní význam z hlediska možného dalšího postihu za odvysílání sponzorského vzkazu v rámci dodržení zásady ne bis in idem. V daném případě je třeba podle názoru žalobce jednání žalobce posuzovat při analogickém použití ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona jako tzv. pokračující jiný správní delikt, považovaný za jediný skutek a tak jej i hodnotit. Všechna vysílání sponzorského vzkazu, realizovaná v blízké souvislosti časové, musí být jako tzv. pokračující správní delikt sankcionována jedinou sankcí. Časové vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, které je shodné s časovým vymezením skutku ve výroku touto žalobou napadeného rozhodnutí, je neurčité, což ve svém důsledku znamená faktickou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ve druhé žalobní námitce žalobce tvrdí, že skutek není vymezen ani věcně. Vlastní jednání, které skutkovou podstatu správního deliktu naplňuje, je obsaženo pouze v odůvodnění rozhodnutí, když výrok rozhodnutí pouze uvádí, že odvysíláním označení sponzora žalobce porušil povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné. Nebylo však specifikováno, čím konkrétně k porušení zákona došlo. Popis skutku, tedy tvrzený reklamní obsah označení sponzora, je uveden pouze v odůvodnění rozhodnutí. Ve třetí žalobní námitce žalobce tvrdí, že žalovaný správní úřad při stanovení výše udělené pokuty nepostupoval v souladu se zákonem, neboť při hodnocení kritérií, rozhodných pro stanovení výše pokuty, opomenul hodnotit kritérium podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona o vysílání, a to hodnocení postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho zodpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Žalobce zastává názor, že při rozhodování o výši pokuty je třeba vzít v úvahu všechna kritéria, uvedená v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu obsahující právní názor, že nejsou-li některá ze zákonných hledisek pro uložení pokuty relevantní, měl by se správní úřad alespoň stručně s jejich nepodstatností vypořádat. Z uvedeného žalobce dovozuje, že při rozhodování o uložení pokuty žalovaný překročil meze uvedeného správního uvážení, když při stanovení výše pokuty nezohlednil všechna zákonná kritéria. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 4. 11. 2009 vyplývá, že žalovaný má za to, že se v odůvodnění rozhodnutí podrobně a v mezích žalovanému dovolených zabýval rozhodujícími skutečnostmi a proto má za to, že žaloba nebyla podána důvodně. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl: K nesouhlasu žalobce s právní kvalifikací skutku žalovaný uvedl, že má-li předmětné označení sponzora reklamní prvky, musí splňovat podmínky, kladené na reklamy zákonnou úpravou. Podle názoru žalovaného v žádném případě nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčení diváka o koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými reklamními příběhy, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení. Žalovaný správní úřad má za to, že je možné uvést faktické vlastnosti výrobku, avšak v tomto případě takto zvolená prezentace obsahuje reklamní prvky, jež jsou způsobilé vyvolat u diváka potřebu si výrobek zakoupit právě na základě takto zdůrazňovaných vlastností. Takovéto taktiky využívají reklamy. Žalovaná má za to, že je možné v označení sponzora využít i jistého dynamického prvku, ale tento nesmí být natolik převažující, aby jako dynamické vyznívalo označení sponzora jako celek. K námitce žalobce ohledně nezákonnosti správního rozhodnutí, způsobené nedostatečnou specifikací deliktu ve výroku, žalovaný uvedl, že výrok správního rozhodnutí je dostatečně určitý tak, aby nebylo možno delikt zaměnit s jiným, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Žalovaný je názoru, že žalobce nemůže namítat nezákonnost správního rozhodnutí na základě písařské chyby, kdy místo slova „reklamy“ se v textu objeví slovo „reklam“. Námitka ohledně neexistence věcného vymezení skutku není podle názoru žalovaného důvodná, protože samotné reklamní prvky nejsou protiprávním jednáním. Nelze požadovat bližší specifikaci porušení zákona, než jaký uvedla ve výroku správního rozhodnutí žalovaná, když jiným správním deliktem je porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, tedy řádné neoddělení reklamy a teleshoppingu od ostatních částí programu. Správní úvaha žalované ohledně toho, jak dospěla k názoru, že daný spot je reklamou, má své místo v odůvodnění správního rozhodnutí a nikoli v jeho výroku. K námitce nezákonnosti rozhodnutí v souvislosti s postupem žalované podle ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání žalovaná uvedla, že vyšší míra odpovědnosti k divákům není závislá pouze na skutečnosti, zda je či není provozovatelem vysílání ze zákona či na základě licence. Odpovědnost vůči divákům je závislá zejména na postavení provozovatele na mediálním trhu, tedy na tom, jak velký podíl takový provozovatel zaujímá na mediálním trhu a na jaké množství diváků může pravděpodobně působit. Námitka žalobce, že žalovaná překročila meze volného správního uvážení, když nezohlednila všechna zákonná kritéria, je irelevantní, když v odůvodnění správního rozhodnutí v části, zabývající se kritérií výše pokuty, jsou zákonem stanovená kritéria vysvětlena velmi podrobně a v mezích žalované dovolených. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 12. 1. 2010.... Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Ze zprávy Analytického odboru č. 1705/2008, předložené na 27.zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ve dnech 20. a 21. 1. 2009, vyplývá návrh na zahájení správního řízení v moci úřední s provozovatelem CET 21, spol. s.r.o., pro možné porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, kterého se mohl dopustit tím, že označení sponzora Dermacol, produkt Aquadream, sponzor upoutávky, mutace 1, s premiérou dne 13. 9. 2008 v 17:21 hodin na programu Nova, bylo neoddělenou reklamou. Z popisu spotu vyplývá, že na břiše leží blondýna se skleněnou koulí v ruce, vedle ní leží mladý muž. V dalším střihu ženské nohy šlapající do louže vody, následuje pohled na plastovou lahvičku výrobku Dermacol, jež se noří do vody a posléze pohled na tři různé balení výrobku Dermacol před zrcadlem se stékajícími kapkami vody. Vpravo nahoře logo firmy Dermacol, vpravo dole drobný text „sponzor pořadu“. Ve zvuku hudba a ženský hlas říká „ Vysněnou pohodu vám přeje Dermacol Aquadream – hypoalergenní hydratační řada. Aquadream – hydratovaná pleť už není sen! Dermacol! “. Oznámením ze dne 20. 1. 2009 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila s provozovatelem CET 21, spol. s.r.o., správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení zákona o vysílání tím, že provozovatel odvysíláním označení sponzora Dermacol, produkt Aquadream, sponzor upoutávky, mutace 1, dne 13. 9. 2008 v 17:21 hodin na programu Nova, se mohl dopustit porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné zvukově, obrazově či zvukově-obrazově od ostatních částí programu. Zároveň byl žalobce jako účastník správního řízení vyzván k podání písemného vyjádření. Žalobce využil svého práva a k obsahu zahájeného správního řízení podal dne 16. 3. 2009 písemné vyjádření, které je v hlavních rysech totožné s žalobní argumentací, kterou žalobce použil v podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu. Účastník správního řízení zejména namítl, že obsah sponzorského vzkazu není možné posuzovat jako reklamu, neboť nevykazuje znaky reklamy, když neobsahuje kladné hodnocení produktu, když výrobek charakterizuje jeho vlastnostmi a účinky, neobsahuje srovnání s jinými produkty ani tvrzení, že produkt je výhodnější než jiné, srovnatelné produkty. Obsah sponzorského vzkazu neobsahuje vybídku k nákupu, tedy výzvu k akci, aby zákazník něco konal. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, č.j.: hol/3901/09, sp.zn. 2009/106/HOL/CET, udělila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání žalobci za porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání pokutu ve výši 50.000,- Kč, neboť označením sponzora Dermacol, produkt Aquadream, sponzor upoutávky, mutace 1, vysílaným premiérově dne 13. 9. 2008 v 17:21 hodin na programu Nova, porušil povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově–obrazově oddělené od ostatních částí programu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaný správní úřad dospěl k závěru, že uvedený spot má charakter reklamy, neboť jde o přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé zboží prostřednictvím komunikačních médií – televizního vysílání. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska uplatněných žalobních námitek a při přezkoumání podané žaloby vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: Podstatou sporu je posouzení, zda část televizního vysílání, žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí označeným jako „reklama“ a žalobcem v podané žalobě označeným jako „sponzorský vzkaz“ (dále též spot), je pořadem podle zákona o vysílání či nikoli. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. j) zákona o vysílání je programem záměrné časové uspořádání jednotlivých rozhlasových nebo televizních pořadů a dalších částí vysílání a v rozhlasovém vysílání i toku programových prvků v rámci jednoho vysílaného programu. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání je pořadem obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového nebo televizního vysílání; v rozhlasovém vysílání se pořadem rozumí i programový prvek. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání je reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání je sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Podle ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) téhož zákona je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Podle ustanovení § 50 téhož zákona provozovatel televizního vysílání ze zákona nesmí do vysílání zařazovat reklamu a teleshopping s výjimkou reklamy zařazované do vysílání programu v přímém spojení s vysíláním sportovní či kulturní události, je-li vysílání takové reklamy nezbytnou podmínkou k získání práv k televiznímu vysílání sportovní nebo kulturní události. Je-li do vysílání programu provozovatele ze zákona zařazována reklama podle věty prvé, nesmí čas vyhrazený takové reklamě přesáhnout 0,5 % denního vysílacího času, přičemž v době od 19:00 hodin do 22:00 hodin nesmí překročit 6 minut v průběhu jedné vysílací hodiny. Přímým spojením reklamy s vysíláním sportovní či kulturní události se rozumí zařazení reklamy do programu bezprostředně před vysíláním sportovní či kulturní události, bezprostředně po jejím odvysílání a zařazování do přestávek takové události. Čas vyhrazený reklamě v televizním vysílání provozovatelů vysílání s licencí nesmí přesáhnout 15 % denního vysílacího času; tento podíl může provozovatel vysílání s licencí zvýšit vysíláním teleshoppingových šotů až na 20 % denního vysílacího času. Čas vyhrazený reklamě a teleshoppingovým šotům v televizním vysílání provozovatelů vysílání nesmí přesáhnout v průběhu jedné vysílací hodiny 12 minut. Podle ustanovení § 53 odst. 1 a 2 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Sponzorovat nelze politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Podle ustanovení § 60 odst. 1 písm. l) pokutu ve výši od 5.000,- Kč do 2.500.000,- Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů. Podle uvedených ustanovení zákona se reklamou rozumí jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků, oproti tomu sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Judikatura soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp.zn. 7 As 75/2005) dovodila, že mezi reklamou a sponzorováním není striktně vymezená zákonná hranice (tj. že by ustanovení § 53 odst. 1 zákona představovalo příkaz označit sponzora pořadu toliko v tomto ustanovení uvedenými možnostmi), nýbrž, že je sponzorský vzkaz třeba posuzovat jako celek, tedy jak jeho obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotit společně a že ustanovení § 53 odst. 1 zákona konkrétněji, jak má označení sponzora vypadat nevymezuje, tedy obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením obchodní firmy; může i být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci a lze logicky očekávat, že podnikatel bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením. Spot tak může ve svém důsledku obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek, zboží nebo službu. Dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným v ustanovení § 53 zákona o vysílání a rovněž v ustanovení § 48 odst. 1 až 3 citovaného zákona. Základním účelem sponzorování je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill) a tento účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože pokud by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, nejednalo by se již o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi tohoto konkrétního výrobku. Tento závěr je podle uvedené judikatury plně akceptovatelný i ve smyslu Směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. 10. 1989 o koordinaci některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním, ve znění Směrnice č. 97/36/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. 6. 1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, jež ve svém článku 1 písm. e) rozumí sponzorováním jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým subjektem, který se nezabývá činnostmi v oblasti televizního vysílání či produkce audiovizuálních děl, na financování televizních pořadů s cílem propagovat vlastní jméno, obchodní značku, pověst a postavení, činnost či výrobky. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu vytvořeného podle zákona o vysílání tak bude grafická prezentace loga sponzora či jeho výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení. Městský soud v Praze dospěl po provedeném řízení k závěru, že odvysílané označení sponzora Dermacol, produkt Aquadream, sponzor upoutávky, mutace 1, lze ve smyslu výše uvedeného považovat svou povahou za reklamu, neboť z tohoto spotu je zřejmé, že upozorňuje na kvality a vlastnosti propagovaného výrobku a tato prezentace je volena takovým způsobem, že – byť nepřímo – vybízí podle názoru soudu cílovou skupinu adresátů odvysílaného spotu k nákupu, takže kromě původního záměru. tj. vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků lze v případě tohoto odvysílaného spotu shledat i znaky, které jsou typickými pro reklamu, tedy znaky nabídky k prodeji, když právě tyto znaky jsou ve smyslu výše uvedené a citované judikatury znaky nikoli sponzorského vzkazu, ale znaky reklamy. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, protože výrok rozhodnutí nespecifikuje dostatečným způsobem delikt, za který byla sankce žalobci uložena. Tuto žalobní námitku soud shledal důvodnou. Městský soud v Praze při posouzení důvodnosti této žalobní námitky použil právní názor Nejvyššího správního soudu, uvedený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č.j.: 2 As 34/2006 - 73 a dospěl v posuzované věci k závěru, že je nezbytné, aby výrok rozhodnutí, vydaného při správním trestání, obstál vůči účastníkům řízení i třetím osobám sám o sobě, nikoliv společně s odůvodněním rozhodnutí. Žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podle názoru městského soudu nepopsala v napadeném rozhodnutí skutečnosti rozhodné pro posouzení věci takovým způsobem, aby bylo možno určit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty, tj. aby bylo možno věc posoudit po právní stránce, a výrok jejího rozhodnutí tak nesplňuje podmínky stanovené právním názorem Nejvyššího správního soudu. Rovněž v rozsudku ze dne 12. 8. 2009, č.j. 4 As 9/2009 – 68, dostupném na www.nsssoud.cz, Nejvyšší správní soud dovodil, že spornou právní otázkou v posuzované věci je, jakým způsobem a jakou mírou podrobnosti musí být ve výroku správního rozhodnutí o uložení pokuty za spáchání jiného správního deliktu popsán skutek, jímž došlo k naplnění formálních znaků správního deliktu vymezených v zákoně. Problematika náležitostí výroku správního rozhodnutí je obecně upravena v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jemuž ve „starém“ správním řádu (zákon č. 71/1967 Sb. účinný do 31. 12. 2005) odpovídala úprava, obsažená v ustanovení § 47 odst. 2 tohoto zákona. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl ve výše citovaném usnesení k právnímu názoru, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.“ Tento právní názor je třeba vztáhnout jak na úpravu podle starého správního řádu (která byla rozhodná pro věc řešenou rozšířeným senátem zdejšího soudu), tak i na novou právní úpravu dle § 68 odst. 2 nového správního řádu aplikovanou v posuzovaných věcech, jak ostatně výslovně v citovaném usnesení uvedl i zdejší soud. Nejvyšší správní soud je tímto právním názorem vázán i v jiných obdobných případech, v nichž se jedná o přezkum rozhodnutí o uložení sankce za spáchání jiného správního deliktu. Jak městský soud správně dovodil, je třeba tento právní názor uplatnit i v posuzovaných věcech, neboť napadeným rozhodnutím stěžovatelky byla uložena adresátu veřejnosprávního působení pokuta za jiný správní delikt spočívající v porušení základních povinností provozovatele televizního vysílání podle ustanovení § 48 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. Za porušení ustanovení § 48 odstavec 4 zákona č. 231/2001 Sb. tak lze považovat nedostatky obsahu posuzovaných odvysílaných spotů, popsaných žalovaným správním úřadem v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeným způsobem. Proto v souladu s výše citovaným názorem rozšířeného senátu zdejšího soudu, v němž je vyloženo ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004, jímž byla Rada vázána i v předmětné věci, bylo povinností Rady do výroku napadených rozhodnutí zahrnout popis těchto skutkových okolností, které jsou zásadní z hlediska kvalifikace jednání žalobce jako jiného správního deliktu podle ustanovení § 48 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. Míra podrobnosti, s níž tak žalovaná Rada měla učinit, je samozřejmě záležitostí jejího uvážení, avšak musí se jednat alespoň o natolik podrobný popis, aby byly naplněny požadavky jednoznačné identifikace skutku a srozumitelnosti tak, aby žalobce byl s to již z výroku napadeného rozhodnutí porozumět, jakým jednáním se označeného deliktu dopustil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 8. 2009, s nímž se městský soud zcela ztotožnil, připomíná svůj závěr, uvedený v odůvodnění citovaného usnesení rozšířeného senátu, že „...řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena.“ Ve výroku napadeného rozhodnutí by však popis skutku měl být vyjádřen především srozumitelně, a to i ve významově zhuštěné formě, jak to žalovaná Rada provedla v konkrétních pasážích odůvodnění napadeného rozhodnutí, ovšem bez hodnotících vyjádření. Z dikce popisu skutku, obsaženého ve výroku rozhodnutí, by mělo být zřetelné podřazení těchto skutkových okolností pod formální znaky deliktu, uvedené v zákoně. Ve výrocích napadeného rozhodnutí však takový popis skutku obsažen nebyl. Městský soud v Praze tedy dospěl ke stejnému závěru jako NSS v citovaných rozhodnutích, že napadená rozhodnutí uvedená kritéria nesplňovala a napadené rozhodnutí je z uvedených důvodů nepřezkoumatelné. Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný správní úřad při stanovení výše udělené pokuty nepostupoval v souladu se zákonem, neboť při hodnocení kritérií, rozhodných pro stanovení výše pokuty, opomenul hodnotit kritérium podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona o vysílání, a to hodnocení postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho zodpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, pak tuto žalobní námitku městský soud shledal částečně důvodnou. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí podle názoru soudu zcela chybí uvedení, proč právě předmětné konkrétní deliktní jednání žalobce bylo zohledněno při stanovení konkrétní výše ukládané pokuty v částce 50.000,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není – přes podrobně členěné odůvodnění z hlediska požadavků zákona o vysílání – zcela zřejmé spojení mezi zjištěným jednáním žalobce a následkem, s nímž zákon o vysílání spojuje splnění znaků skutkové podstaty jiného správního deliktu a zejména s následkem, který postihl žalobce uložením pokuty právě ve výši 50.000,- Kč. Žalovaný správní úřad tak - aniž by specifikoval konkrétní skutkové okolnosti daného případu - uložil žalobci pokutu za správní delikt, přičemž konkrétní důvody, které jej vedly k uložení sankce právě ve výši 50.000,- Kč dostatečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl. Lze proto žalobci přisvědčit, že žalovaný správní úřad nepostupoval v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Použitelnost správního řádu pro danou věc vyplývá z ustanovení § 66 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Takto členěné a formulované odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž správní úřad ukládá provozovateli televizního vysílání sankci za spáchání správního deliktu, není přípustný, neboť z výroku a odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty musí být zcela nepochybně zřejmé, že došlo k porušení konkrétního právního ustanovení zcela konkrétním jednáním účastníka správního řízení, které se konkrétně odrazilo spolu s dalšími zákonem o vysílání formulovanými kritérii ve zcela konkrétní výši ukládané pokuty, což žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje zcela dostatečně, omezuje-li se pouze na tvrzení, že žalobce odvysíláním předmětného spotu porušil ustanovení § 48 odstavec 4 písmeno a/ zákona o vysílání. Na základě provedeného řízení a z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že věc se vrací žalované k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení bude žalovaná povinna provést hodnocení dokazování způsobem předepsaným zákonem o vysílání a vydané rozhodnutí musí splňovat všechny náležitosti, stanovené správním řádem a zákonem o vysílání, které soud vyjádřil v odůvodnění tohoto rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 68 odstavce 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přitom bude žalovaná postupovat tak, aby v odůvodnění rozhodnutí byly uvedeny shora citované náležitosti i důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníka řízení a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle ustanovení § 78 odstavec 5 s.ř.s. je správní orgán právním názorem, vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení vázán. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,- Kč a odměna právního zástupce žalobce JUDr.Vladimíra Kroupy, advokáta, jejíž výše vychází z ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění novely č. 276/2006 Sb., účinné ode dne 1. 9. 2006. Náklady právního zastoupení žalobce v této věci představují tři úkony právní služby po 2.100,- Kč za převzetí zastoupení, podání žaloby a za účast u jednání soudu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) této vyhlášky, třikrát režijní paušál po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky a vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, tvoří součást přiznané odměny advokáta podle ustanovení § 14a advokátního tarifu ve spojení s ustanovením § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, i 20 % DPH v částce 1.440,- Kč. Celková výše nákladů řízení tak činí 10.640,- Kč.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.