Soudní rozhodnutí (různé) · Rozhodnutí

11Ca 246/2009 - 76-

Rozhodnuto 2010-03-18

Citované zákony (25)

Rubrum

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 2.6.2009, sp.zn.: 2008/1558/vav/FTV, č.j.: vav/4499/09, s e z r u š u j e a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Výrok

Žalobce se žalobou, doučenou k Městskému soudu v Praze dne 4.9.2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým mu byla uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč za porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování televizního a rozhlasového vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o vysílání), podle kterého je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a provozovatele vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově – obrazově oddělené od ostatních částí programu. Podle napadeného rozhodnutí měl žalobce uvedenou zákonnou povinnost porušit tím, že zařadil reklamu na produkt FOOD, časopis (mutace 1), označenou žalobcem jako sponzor reklamní znělky do vysílání programu Prima televize v premiéře dne 1.9.2008 v 8:06 hodin a posléze reprízovat v měsíci září 2008 na programu Prima televize celkem šestnáctkrát. Žalobce v podané žalobě namítl, že uvedené rozhodnutí je podle názoru žalobce nezákonné, neboť bylo vydáno jak rozporu s hmotným právem, tak i proto, že napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, trpí procesními vadami, přičemž jednotlivé vady v souhrnu i jednotlivě samy o sobě způsobují, že napadené rozhodnutí odporuje zákonu a je vadné. V první žalobní námitce žalobce namítl, že správní řízení nebylo zahájeno v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě, když podle ustanovení § 61 odst. 1 věta druhá zákona o vysílání správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy byl Radě doručen záznam, vyžádaný podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. l) zákona. Žalobce má za to, že správní řízení nemělo být s ohledem na promeškání prekluzívní lhůty, stanovené v ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání, vůbec zahájeno. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaný správní úřad neúplně a nesprávně právně vyhodnotil povahu vzkazu jako reklamu. Žalobce má za to, že žalovaná neúplně a nesprávně vyhodnotila vzkaz jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako sponzoring, přičemž postupovala v rozporu se zásadou, uvedenou v ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, podle které je správní úřad povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Ve třetí žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provedla výklad zákona o vysílání nepřípustným rozšiřujícím způsobem, zejména pokud jde o ustanovení § 53 odst. 2 a souvisejících ustanovení, jehož právní závěry jsou podkladem pro napadené rozhodnutí. Tento závěr spatřuje žalobce v závěru, že žalovaná Rada uzavřela, že je možnost sponzorovat pouze pořady, přičemž reklamní znělka pořadem není. Takový výklad zákona je nepřípustně extenzivní a samoúčelný, nemá žádné vazby na jazykový a teleologický výklad zákona a vede k otázce, zda si žalovaný správní úřad takovým výkladem nechtěl pouze připravit půdu pro to, aby mohl konstatovat porušení zákonné povinnosti. Ve čtvrté žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaný správní úřad v rozporu se zásadou materiální pravdy rozhodoval bez znalosti věci, neboť ve správním spise není založen protokol o promítnutí reklamního vzkazu podle ustanovení § 18 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jak by tomu mělo v daném případě být. Stav věci tak nebyl zjištěn zákonem požadovaným způsobem a v zákonem podle požadované míře, proto je napadené rozhodnutí, které z nedostatečně zjištěného stavu věci vychází, nezákonné. V páté žalobní námitce žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek náležitostí odůvodnění rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce dovozuje, že tím, že žalovaná Rada neumožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, zatížila řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí. Dále v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny podklady pro rozhodnutí a odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá obsahu spisu. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. V šesté žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaná Rada při ukládání pokuty postupovala v rozporu z požadavku dané ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, tj. v rozporu s kritérii pro uložení a pro určení výše pokuty. Podle názoru žalobce výčet uvedený v tomto právním ustanovení je taxativní a zákon o vysílání nedává žalované na výběr, zda při ukládání pokuty přihlédne k pouze zde uvedeným zákonným kritériím či zda bude v rozhodovat o výši pokuty i s ohledem na jiné skutečnosti. Žalovaná Rada rozšířila v rozporu se zákonem taxativní výčet kritérií významných pro uložení pokuty a pro stanovení výše pokuty a některá z těchto kritérií vyhodnotila zcela chybně. V sedmé žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaná postupovala v rozporu se zásadami správního trestání, kdy neprodleně po odvysílání posuzované pořadu neupozornila žalobce na možné porušení zákona a nestanovila mu lhůtu k nápravě, čímž upřela trestu – pokutě její preventivní funkci. Zároveň žalobce namítl, že v daném případě bylo na místě použít tzv. absorpční zásadu, kdy o všech dílčích jednáních, která spadají pod tutéž skutkovou podstatu správního deliktu, jako je v tom případě všech souvisejících řízení a řízení, v rámci něhož bylo vydáno napadené rozhodnutí, v nichž Rada rozhodovala vždy jen o tom, zda došlo k porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání odvysíláním vzkazů, čímž je naplněna podmínka četnosti dílčích jednání směřující k tvrzenému porušení téže povinnosti a proto je pro tuto věc a související řízení nezbytné absorpční zásadu aplikovat. Kumulace pokut, jak je Rada uložila v napadeném rozhodnutí a ve věcně souvisejících řízeních, je ve významném a výrazném rozporu s absorpční zásadou a i proto je napadené rozhodnutí nezákonné. Závěrem podané žaloby žalobcem v bodě 5 podal návrh na upuštění od potrestání případně na snížení uložené pokuty, přestože má za to, že se odvysíláním předmětného reklamního vzkazu nedopustil porušení zákona o vysílání. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 10.11.2009 vyplývá, že žalovaný správní úřad má za to, že se v odůvodnění rozhodnutí podrobně a v mezích žalovanému dovolených zabýval rozhodujícími skutečnostmi a má proto za to, že žaloba nebyla podána důvodně. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl: K námitce uplynutí prekluzívní lhůty žalovaný namítl, že zachování tříměsíční lhůty je jednoznačně stanoveno v taxativně uvedených případech a nelze jej aplikovat na případy další či všechny, jak žalobce požaduje takový výklad by byl nedovoleně extenzivní a odporoval by smyslu a účelu, pro který bylo citované ustanovení § 61 odst. 1 zákona do zákona o vysílání vloženo. K nesouhlasu žalobce s právní kvalifikací skutku žalovaný uvedl, že má-li předmětné označení sponzora reklamní prvky, musí splňovat podmínky, kladené na reklamy zákonnou úpravou. V žádném případě nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčování diváka, aby si určitý výrobek zakoupil a to zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými reklamními příběhy. Samotný spot popisuje, o jaký produkt se jedná, jeho vlastnosti a komu je určen. Spot byl zaměřen primárně na výrobek a jeho kvality, nikoliv pouze na seznámení se s existencí produktu, proto se Rada přiklání k názoru, že se jedná o reklamu a nikoliv pouze o označení sponzora, které má mít za cíl vytvoření tzv. goodwill sponzora. K námitce nepřípustného rozšiřujícího výkladu ustanovení § 53 zákona o vysílání žalovaný uvedl, že výklad jednotlivých ustanovení zákona, ze kterých vyplývá, že sponzorování reklamních znělek není dovoleno bylo rozhodnutí uvedeno zejména z důvodu vyjádření se k námitkám žalobce ve správním řízení, nejde o extenzívní výklad zákona, ale o zákonný výklad v souladu se smyslem a účelem zákona. K námitce žaloby, týkající se postupu správního úřadu v rozporu se zásadou materiální pravdy a rozhodování bez znalosti věci, žalovaný uvedl, že chybějící protokol není skutečností, která by mohla způsobit neplatnost předmětného rozhodnutí, jestliže důkaz byl dle zákona skutečně proveden, jak vyplývá z rozhodnutí. Daný protokol nebyl dříve využíván ani požadován ani účastníky řízení ani jednotlivými soudy, přičemž není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, tvrdí-li, že Rada nezjistila, že po celou dobu byl na obrazovce přítomen výrazný nápis sponzor reklamní znělky. Rozhodnutím v několika místech lid reaguje právě na přítomnost takového textu v předmětném spotu. K námitce, že žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle správního řádu žalovaný namítl, že správní úřad tak učinil oznámením o zahájení správního řízení, v té době byly všechny materiály ve správním spisu již obsaženy, po sléze byl spis doplněn pouze o vyjádření účastníka řízení, tedy o dokument, který byl žalobci samozřejmě znám. Pokud žalobce dovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí z rozšíření taxativního výčtu kritérií významných pro uložení pokuty a stanovení výše pokuty, Rada je názoru, že pokuta a její výše byly patřičně odůvodněny, hodnoceny a všechna kritéria byla vzata v potaz. Argumentaci žalobce považuje v této žalobní námitce za zcela účelovou. Pokud žalobce namítal, že Rada postupuje v rozporu se zásadami správního trestání, jestliže žalobce rozporuje princip preventivní funkce trestu, legitimní očekávání a absorpční zásadu při ukládání pokut, Rada s odvoláním na již konstantní judikaturu správních soudů uvádí, že v daném případě se nejedná o dílčí jednání, ale o pokračující správní delikt v určeném časovém období. Rada není povinna spojovat správní řízení z podmětu účastníka, v případě deliktů páchaných prostřednictvím televizního nebo rozhlasového vysílání nelze absorpční zásadu v navrženém smyslu aplikovat. Návrh na snížení uložené pokuty považuje rada za irelevantní, pokuta byla uložena při dolní hranici zákonem stanovené sazby, odůvodnění obsahovalo veškerá kritéria a jejich posouzení, proto pokutu Rada považuje za přiměřenou spáchanému deliktu. Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného správního úřadu podal dne 13.1.2010 repliku, v níž namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, když žalovaná Rada nesprávně uzavřela, že spot nebyl oddělený od ostatních částí programu ve smyslu ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, když se vůbec nezabývala hodnocením obrazového oddělení spotu od ostatních částí programu. Dále žalobce poukázal na právní úpravu de lege ferendae s tím, že v současné době Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky projednává vládní návrh zákona o audiovizuálních mediálních službách, čímž by mělo dojít k výrazné změně zákona o vysílání i v částech, týkajících se úpravy obchodních sdělení. Při ústním jednání Městského soudu v Praze dne 18.3.2010 zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení podané žaloby a zdůraznil ty nejpodstatnější skutečnosti. Jednak je nutno zdůraznit, že Rada neúplně vyhodnotila povahu vzkazu, jednalo se o sponzoring, nešlo o reklamu ani teleshopping. Pokud by Rada dospěla k závěru, že šlo o reklamu či teleshopping, musela by tuto skutečnost, respektive svůj závěr podrobně odůvodnit, což Rada neučinila. Žalobce má za to, že se členové Rady dostatečným způsobem neseznámili s obsahem vzkazu, nezhlédli předmětný pořad, což vyplývá ze skutečnosti, že ve spise není založen protokol o tom, že by k takovému seznámení došlo. K míře zavinění považuje žalobce za potřebné zdůraznit, že nesouhlasí se závěrem o tom, že došlo k úmyslnému či vědomému jednání, naopak žalobce se po celou tu dobu choval tak, že jde o sponzoring a tímto způsobem byl informován i divák. Pokud jde o výši pokuty, má žalobce za to, že výše pokuty není dostatečně odůvodněná a v důsledku toho došlo k porušení zásady legitimního očekávání. Zástupce žalovaného správního úřadu u jednání soudu uvedl s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na písemné vyjádření k podané žalobě, že podle názoru žalovaného odvysílaný vzkaz či reklama splňuje znaky reklamy proto, že jak zvukově, tak obrazově vyzývá k podpoře prodeje předmětného časopisu. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Ze Zprávy Analytického odboru oddělení televize č. 1391/2008, předložené na osmém zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ve dnech 4 a 5.11.2008 vyplývá návrh na zahájení správního řízení z moci úřední s provozovatelem FTV Prima, spol. s.r.o., pro možné porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, kterého se mohl dopustit tím, že označení sponzora „FOOD - produkt časopis“, sponzor reklamní znělky, mutace 1, vysílané premiérově dne 1.9.2008 v 8:06 hodin na programu Prima televize, bylo neoddělenou reklamou. Z popisu spotu vyplývá, že na černofialovém pozadí je vidět vlevo otáčející se mrkev, vedle ní obálku časopisu FOOD. V horném pravém rohu je nápis FOOD s mottem „jídlo a ještě mnohem víc“ a dalším nečitelným textem, ve spodním rohu je po celou dobu text „sponzor reklamní znělky“ ve zvuku říká mužský hlas „Jídlo a ještě mnohem víc“.... Časopis FOOD, sponzor reklamní znělky“. Spot je doprovázen příjemnou pomalou jazzovou podkreslující hudbou. Oznámením ze dne 5.11.2008 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila s provozovatelem FTV Prima, spol. s.r.o., správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení zákona o vysílání tím, že provozovatel odvysíláním sponzora FOOD produkt časopis, sponzor reklamní znělky, mutace 1, premiérově dne 1.9.2008 v 8:06 hodin na programu Prima televize se mohl dopustit porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné zvukově, obrazově či zvukově – obrazově od ostatních částí programu. Zároveň byl žalobce jako účastník správního řízení vyzván k podání písemného vyjádření. Žalobce využil svého práva a k obsahu zahájeného správního řízení podal dne 28.1.2009 písemné vyjádření, které je v podstatných rysech zcela totožné s žalobní argumentací, kterou žalobce použil v podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu. Účastník správního řízení zejména namítl, že obsah sponzorského vzkazu není možné posuzovat jako reklamu, neboť nejde o pořad, jedná se o servisní informaci určenou divákům. Žalobce dále poukázal na to, že marně uběhla prekluzívní lhůta podle ustanovení § 61 zákona o vysílání, žalovaný správní úřad vykládá příslušná ustanovení zákona o vysílání rozšiřujícím způsobem, porušuje základní zásady správního řízení a základy správního trestání, přičemž uzavírá, že je třeba, aby správní řízení v dané věci bylo zastaveno s tím, že daný skutek nelze považovat za porušení zákona o vysílání. Rozhodnutím ze dne 2.6.2009, č.j. vav/4499/09, sp. zn. 2008/1558/vav/FTV, udělila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání žalobci za porušení ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání pokutu ve výši 800.000,- Kč, neboť označením sponzora FOOD časopis, mutace 1 vysílaným premiérově dne 1.9.2008 v 8:06 hodin na programu Prima televize a posléze reprízovaným tamtéž v měsíci září 2008 celkem šestnáctkrát, porušil účastník správního řízení povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově – obrazově oddělené od ostatních částí programu. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný správní úřad dospěl k závěru, že uvedený spot má charakter reklamy, Spot nebyl na svém začátku ani na svém konci označen jako reklama a nebyl zvukově, obrazově či zvukově – obrazově oddělen od ostatních částí programu. Reklamní znělka, vysílaná účastníkem řízení, není pořadem ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písm.l) zákona o vysílání, reklamní znělku nelze sponzorovat podle zákona č. 231/2001 Sb. a nemůže být přímo či nepřímo financována formou sponzorských příspěvků. Účastník řízení se tak dopustil porušení povinnosti, stanovené v ustanovení § 48 odstavec 4 písm. a) zákona o vysílání a byly dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce. Rada v článku 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí zhodnotila všechny zákonem stanovená kritéria pro ukládání pokuty a dospěla k závěru, že přes opakované výzvu, vydaného upozornění a uložené sankce pokračuje účastník řízení vědomě v protiprávním jednání, kterým navyšuje podíl reklamy ve svém vysílání a získává finanční prostředky pro svou činnost. Výše udělené pokuty povede účastníka řízení k plnění právních povinností vyplývajících ze zákona o vysílání a splňuje represivní funkci sankce. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska uplatnění žalobních námitek a při přezkoumání podané žaloby vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: V prvé žalobní námitce žalobce namítl, že správní řízení nebylo zahájeno v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě, když vycházeje ze skutečnosti, že dne 4.11.2008 obdržel oznámení o zahájení správního řízení, musela téhož dne uplynout tříměsíční prekluzívní lhůta určená pro zahájení správního řízení pro takové jednání žalobce, které spočívalo v odvysílání částí programu do dne 1.9.2008. Přitom z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že předmětem řízení bylo odvysílání vzkazu FOOD časopis, mutace 11, v premiéře dne 1.9.2008 a následného odvysílání tohoto vzkazu v měsíci září celkem šestnáctkrát. Tato žalobní námitka není důvodná. Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon o vysílání), pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. l) zákona. Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu. Žalobce nesprávně aplikuje na daný případ tříměsíční prekluzívní lhůtu pro zahájení správního řízení, upravenou v ustanovení § 61 odstavec 1 věta druhá zákona o vysílání, která se však vztahuje výlučně na situaci, kdy otázka zahájení správního řízení je výslovně vázána na splnění povinnosti provozovatele rozhlasového či televizního vysílání, vyjádřenou v ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno l/ zákona o vysílání. Podle tohoto právního ustanovení je provozovatel vysílání povinen uchovávat záznamy všech odvysílaných pořadů nejméně po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání a poskytnout je Radě; provozovatel vysílání má vůči Radě právo na náhradu nutných nákladů spojených s plněním této povinnosti. O takový případe se však v dané věci nejedná. Správní úřad nezahajoval řízení ve věci uložení pokuty pro možné porušení zákona o vysílání na základě žalobcem předloženého záznamu o vysílání, ale na základě plnění jedné ze základních povinností Rady jako dozorčího orgánu v rámci provozování televizního vysílání, vyjádřené v ustanovení § 5 písmeno g/ zákona o vysílání, tj. v rámci jejího monitorování televizního vysílání jednotlivými provozovateli. Z tohoto důvodu se na plynutí prekluzívní lhůty pro zahájení správního řízení ustanovení druhé věty ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání nepoužije a platí, že případnou pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Porušení těchto lhůt však žalobcem v podané žalobě namítáno nebylo. Předmětem správního řízení bylo odvysílání vzkazu FOOD časopis, mutace 11, v premiéře dne 1.9.2008, dne 16.10.2008 provedl Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání analýzu pořadu a dne 4.11.2008 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení ve věci možného uložení pokuty za porušení zákona. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 8.7.2009, pokuta tak byla žalobci uložena pravomocně v zákonem stanovené lhůtě. Žalobce v podané žalobě dále namítá, že žalovaný správní úřad v žalobou napadeném rozhodnutí neúplně a nesprávně vyhodnotil povahu předmětného vzkazu jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako sponzoring. Podle ustanovení § 53 zákona o vysílání patří mezi povinnosti provozovatelů vysílání při vysílání sponzorovaných pořadů povinnost označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Sponzorovat nelze politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Pořady nemohou být sponzorovány osobami, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba nebo prodej tabáku nebo tabákových výrobků. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivněny sponzorem. Provozovatel vysílání je povinen zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány. Součástí sponzorování televizních a rozhlasových pořadů právnickými nebo fyzickými osobami, jejichž činnost zahrnuje výrobu nebo distribuci léčivých přípravků a léčebných postupů, nesmí být propagace léčivých přípravků nebo léčebných postupů vázaných na lékařský předpis v tuzemsku. Městský soud při posouzení důvodnosti této žalobní námitky vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.11.2006, č.j.: 7 As 75/2005-57, dostupného na www.nssoud.cz, s nímž se zcela ztotožnil a v němž je Nejvyšším správním soudem řešena otázka, jakým způsobem může (a naopak nesmí) vypadat sponzorský vzkaz. Tato otázka je klíčová i pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí v této projednávané věci. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku deklaroval, že základním účelem sponzorování je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobku (takzvaný goodwill). Tento účel slouží jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování. Sponzorováním si sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi konkrétního výrobku. Pokud by však ke koupi určitého výrobku sponzora pořadu vybízel sponzorský vzkaz, nejednalo by se již o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Nejvyšší správní soud dovodil, že obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou či známkou služeb identifikující sponzora, což jsou prvky výslovně zmíněné v ustanovení § 53 odst. 1 zákona, ale též dalšími prvky, neboť zákon v citovaném ustanovení jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak může být například označení (jméno) výrobku sponzora pořadu nebo slogan, tj. určité slovní spojení, charakterizující podnikatele či jeho výrobek, zboží nebo službu. Takové slovní spojení může být předmětem známkoprávní ochrany. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu, vytvořeného podle zákona o vysílání, tak dle Nejvyššího správního soudu bude grafická prezentace loga sponzora či jeho výrobku, doprovázená sloganem, charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení. Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že námitka žalobce, vytýkající žalovanému, že na předmětný spot nelze nahlížet jako na reklamu, je důvodná. Obsahem sporného spotu je prezentace konkrétního výrobku, a to produktu FOOD časopis, mutace 1, jakož i doprovodný slogan. Všechny v něm použité prvky jsou přípustnými prvky sponzorského vzkazu a v žádném případě nelze konstatovat, že by jejich užitím byl divák přesvědčován či vybízen k nákupu konkrétního produktu. Soud v dané věci pokládá za podstatné, že předmětný spot nijak nezdůrazňuje kvality prezentovaného výrobku sponzora pořadu, nesrovnává tento výrobek s jinými výrobky téhož druhu a neobsahuje naprosto žádný reklamní příběh. Pokud jde o slogan, užitý v předmětném spotu, může být tento slogan předmětem propagace v rámci označení sponzora. Soud si je vědom toho, že hranice mezi sponzorským vzkazem a reklamou je v řadě případů obtížně postižitelná. Jak již bylo konstatováno Nejvyšším správním soudem v citovaném rozhodnutí, sponzorský vzkaz může ve svém důsledku obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží či službu a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek zboží nebo službu. Tak je tomu již v souzené věci, když sporný spot seznamuje diváka s existencí konkrétního výrobku sponzora, avšak nevybízí ani nepřesvědčuje ke koupi tohoto výrobku. Soud tedy dospěl k závěru, že spot nelze označit za spot obsahující reklamní prvky, při jehož vysílání je třeba dodržet povinnosti provozovatelů vysílání při vysílání reklamy, tedy i povinnost, zakotvenou v ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání. Žalovaný tedy postupoval v rozporu se zákonem, jestliže žalobci v souvislosti s odvysíláním předmětného spotu uložil za nesplnění právě této povinnosti pokutu. Pokud by Rada chtěla setrvat na svém stanovisku, že žalobce odvysílal neoddělenou reklamu, musela by mnohem podrobněji odůvodnit, proč jde v daném případě o reklamu a nikoli o sponzoring. Tím se žalovaný správní úřad v podstatě nezabýval, když pouze v napadeném rozhodnutí uvedl, že Rada se shodla na závěru, že vzkaz upozorňuje diváka na existenci produktu FOOD časopis, mutace 1, s cílem přimět jej ke koupi. Z napadeného rozhodnutí skutečně není objektivně zjistitelné, z čeho žalovaný usuzuje, že vzkaz je reklamou a nikoli sponzoringem. Žalobce dále namítá, že žalovaný správní úřad provedl výklad ustanovení § 53 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nepřípustným rozšiřujícím způsobem. Jak již bylo výše uvedeno, podle tohoto zákonného ustanovení nelze sponzorovat politickopublicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě a časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Žalobce nesouhlasí s rozšiřujícím výkladem žalovaného, že je možno sponzorovat pouze pořady. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že předmětný spot není reklamou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm.n) zákona o vysílání, považuje za nadbytečné, aby se dále podrobné zabýval otázkou, zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Soud přitom vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 8.10.2009, č.j.: 7 As 56/2009 – 116, uvedl, že pro vyslovení závěru o porušení ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání bylo postačující zhodnotit, zda předmětná část vysílání je či není reklamou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zákona a dále - pokud by se o reklamu jednalo - zda byla či nebyla oddělena od ostatních částí programu. Bylo proto podle NSS naprosto nadbytečné, že se soud podrobně zabýval tím, zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Žalobci lze přisvědčit i ve čtvrté žalobní námitce, tj. v tom, že žalovaný správní úřad postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy a rozhodoval bez znalosti věci, neboť je přesvědčen o tom, že Rada vzkaz nezhlédla. Tento závěr žalobce dovozuje ze skutečnosti, že ve správním spise není založen protokol o promítnutí vzkazu podle ustanovení § 18 správního řádu. Podle ustanovení § 18 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, o ústním jednání a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazů listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech, souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Městský soud v Praze přisvědčil této žalobní námitce z toho důvodu, že ze správního spisu, konkrétně ze zápisu ze zasedání Rady skutečně nevyplývá, že by byl proveden důkaz zhlédnutím posuzovaného vzkazu, neboť o něm nebyl pořízen protokol a z tohoto důvodu je důvodná pochybnost o tom, zda ke zhlédnutí posuzovaného vzkazu Radou vůbec došlo. Žalovaný sice namítá, že Rada v tomto konkrétním případě byla seznámena se samotným záznamem, když radní zhlédli spot a na základě vlastního posouzení všech relevantních skutečností pak rozhodovali, což je následně uvedeno v odůvodnění samotného rozhodnutí o uložení pokuty. Žalovaná Rada však nesouhlasí s tím, že by chybějící protokol mohl způsobit neplatnost či nezákonnost předmětného rozhodnutí, jestliže důkaz byl skutečně proveden, jak z rozhodnutí vyplývá. Městský soud si je vědom stávající judikatury Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 22.1.2009, č.j.: 6 As 20/2008 – 83, uvedl, že podstatnou pro posouzení dané otázky je skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah předmětného pořadu. Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu, odvysílaného provozovatelem televizního vysílání, bezprostředně zhlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím analýzy pořadu, provedené Úřadem žalované. Není tedy dost dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad Rady jako její „servisní zabezpečení“. Stejně tak je soudu znám i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2008, sp.zn. 2 As 59/2008 - 80, jehož závěry šestý senát Nejvyššího správního soudu označil za „ojedinělé vybočení“. Z obou těchto rozhodnutí přitom vyplývá, že se soudy již námitkou žalobce, že skutková podstata, z níž žalovaný správní úřad vycházel, nemá oporu ve spise, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu, zabýval a žalovanou Radou uplatňovaná obrana tedy není důvodná. Jak shora uvedeno, Městský soud v Praze námitce žalobce v dané věci přisvědčil, neboť má za to, že závěry NSS, vyjádřené v rozsudku č.j. 6 As 20/2008 – 83, na daný případ nedopadají, neboť Nejvyšší správní soud vychází ve svém rozhodnutí ze zcela jiné situace, než jaká nastala v tomto řízení. V žalovaným předloženém správním spise zcela chybí analýza pořadu, kterou Analytický odbor Rady běžně zpracovává. V tomto případě byly sice také podkladem pro rozhodnutí žalovaného doklady Analytického odboru, který však pouze obecně konstatoval, že odvysíláním vzkazu FOOD časopis, mutace 1, v premiéře dne 1.9.2008 následného odvysílání tohoto vzkazu v měsíci září celkem šestnáctkrát, se mohl žalobce dopustit porušení ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání, ale analýza tohoto odvysílaného spotu, tak jak to bývá ve většině správních spisů žalované Rady, v tomto spisovém materiálu obsažená není. Ve spise žalovaného se sice nachází samotný nosič CD, ale jeho existence podle názoru soudu nepostačuje, když ze správního spisu není zřejmé, že by se kdokoliv zabýval jednotlivými odvysílanými prvky a že provedl analýzu. V daném případě je tedy situace zásadně odlišná od té, kterou hodnotil šestý senát NSS v rozsudku sp. zn. 6 As 20/2008, neboť v tomto případě neumožnil žalovanému správnímu úřadu předložený spis zjistit obsah předmětného pořadu. Soud tedy dospěl k závěru, že pouhé sdělení žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „Rada provedla důkaz obrazově-zvukovým záznamem“ je nedostatečné a oprávněně vzbuzuje pochybnosti účastníka správního řízení o tom, zda členové rady posuzovaný vzkaz vůbec zhlédli. Pokud žalobce namítl v podané žalobě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek náležitostí odůvodnění, je podle názoru městského soudu tato námitka důvodná, i když pouze částečně. Důvodnou neshledal soud námitku, ve které žalobce namítl, že žalovaný správní úřad neumožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z ustanovení § 36 odst.3 správního řádu, na který žalobce v podané žalobě odkazuje, vyplývá, že účastník řízení má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu v dané věci soud zjistil, že již v Oznámení o zahájení řízení byl žalobce seznámen s tím, že je zahajováno správní řízení o uložení pokuty a z jakých důvodů a současně byl výslovně vyzván, aby se k věci vyjádřil. Tohoto práva žalobce využil a vyjádřil svůj názor. Ze spisového materiálu je přitom zjevné, že důvodem pro zahájení řízení byl určitý závěr žalovaného o tom, že jednáním žalobce, které bylo konkrétně popsáno, mělo dojít ke spáchání správního deliktu. A k tomuto sdělení se žalobce na výzvu žalovaného vyjádřil a proto tuto námitku tedy soud jako důvodnou shledat nemohl. Naopak důvodnou shledal námitku, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neoznačil řádně a úplně podklady pro rozhodnutí, když součástí spisu skutečně nejsou právě ona agenturní data, ze kterých žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel při odůvodnění výroku o výši uložené pokuty. Soud pak nad rámec žalobních námitek - s přihlédnutím k tomu, že se také jedná o posouzení otázky přezkoumatelnosti či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kterou je soud povinen posuzovat i z úřední povinnosti - vytýká napadenému rozhodnutí i to, že popis skutku v napadeném rozhodnutí je nedostatečný. Ve výroku je opět uvedeno jen to, že zařazením reklamy odvysílání vzkazu FOOD časopis, mutace 1, v premiéře dne 1.9.2008 následného odvysílání tohoto vzkazu v měsíci září celkem šestnáctkrát, označeného účastníkem řízení jako sponzor reklamní znělky, porušil provozovatel vysílání povinnost, stanovenou ustanovením § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání s tím, že reklama byla zařazena do vysílání programu Prima televize v premiéře dne 1.9.2008 v 8:06 hodin a posléze reprizovaná v měsíci září 2008 na programu Prima televize celkem šestnáctkrát. Popis samotného spotu tak, aby byl nezaměnitelný, je ale uveden až v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze si byl při úvaze o náležitostech popisu skutku ve výroku rozhodnutí o uložení sankce vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 15.1.2008, č.j.: 2 As 34/2006 – 73, rovněž dostupného na www.nssoud.cz. Podle tohoto rozhodnutí musí vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným, neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.2.2005, č.j.: 3 Ads 21/2004 - 55, je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z n ěj l ze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod. Městský soud v Praze v daném případě dospěl k závěru, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí výše uvedeným a Nejvyšším správním soudem formulovaným požadavkům nevyhovuje do té míry, že jej lze z důvodu nedostatečně specifikovaného skutkového děje považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelné. Bylo na žalovaném správním úřadu, aby identifikoval skutek, jímž se žalobce měl dopustit protiprávního jednání, jednak místem, časem i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutečnost, že až v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uveden konkrétní popis odvysílaného spotu včetně jednotlivých scén a záběrů, v nichž žalovaný spatřuje porušení povinností provozovatele televizního vysílání, nezpůsobuje sama o sobě, že výrok rozhodnutí – tak jak byl žalovaným správním úřadem formulován – není v rozporu s uvedenou judikaturou, protože neobsahuje dostatečně popsané sankcionované jednání účastníka správního řízení tak, aby nebylo zaměnitelné s jednáním jiným Dalšími námitkami žalobce, týkajícími se chybného vyhodnocení kritérií pro uložení a pro určení výše pokuty, se soud již nezabýval, neboť za situace, kdy dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním neporušil ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání, neboť se v případě předmětného vysílání spotu nejednalo o reklamu, nebyl již dán důvod pro uložení pokuty. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a proto podle ustanovení § 78 odst.1 s.ř.s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení. Současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s.). Žalovaný správní úřad je právním názorem, vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení, vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.). Žalobce měl ve věci samé úspěch, proto mu soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má žalobce, který byl ve sporu úspěšný, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti neúspěšnému žalovanému, přiznáno právo na náhradu těchto nákladů, které jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem z podané žaloby v částce 2.000,- Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce Mgr.Ludmilou Kutějovou, advokátkou. Výše nákladů právního zastoupené činí v daném případě částku 8.400,- Kč za čtyři úkony právní služby po 2.100,- Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm.f), § 11 odst. 1 písm.a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále čtyři režijní paušály po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky (převzetí zastoupení, podání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného a účast u jednání soudu). Dále byla právní zástupkyni žalobce přiznána 20% daň z přidané hodnoty z přiznané odměny právního zastoupení v částce 1.920,- Kč. Celková výše nákladů řízení tedy činí 13.520,- Kč.

Odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY t a k t o: P o u č e n í

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.