11Ca 331/2009 - 63-

Rubrum

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.6.2009 sp.zn.2009/756/had, čj: had/6939/09 ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009 čj: had/7216/09 se zrušuje ve výroku pod bode m 9. a v závislém výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení a věc se vrací v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok

O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení výroku č. 9 rozhodnutí žalovaného ze dne 16.6.2009, sp.zn. 2009/756/had, č.j. had/6939/09, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j. had/7216/09, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč za porušení zákazu šířit program, za tvrzené porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Žalobci stejně jako ostatním účastníkům řízení byla uložena pokuta za to, že se šířením programu Hustler TV, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, dne 28.8.2009 mezi 02.:07 až 02:17 hodin v části programu Hustler TV, popsaného dále ve výroku rozhodnutí, dopustil vysílání pornografie a hrubého samoúčelného násilí, čímž porušil ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. Žalobce namítá, že se nemohl dopustit správního deliktu, neboť předmětný pořad dne 28.8.2009 mezi 02:07 a 02:17 hodin nešířil. Žalovaný si žádným způsobem neověřil, zda některý z účastníků řízení skutečně předmětný pořad šířil, či nikoliv. Tím, že žalovaný vychází z neověřených závěrů, jež nemají oporu v provedeném dokazování ani ve spisovém materiálu, zatížil řízení závažnou vadou, která vedla k vydání zjevně nesprávného a nezákonného rozhodnutí. Ve druhé námitce žalobce namítá, že žalovaný opakovaně porušuje zásadu legality, neboť nepostupuje v souladu se zákonem. Poukazuje na 7 kritérií stanovených v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání a na nedostatečné nebo vůbec žádné hodnocení ze strany žalovaného. Žalovaný vůbec nehodnotil odpovědnost žalobce vůči divácké veřejnosti ani postavení žalobce na mediálním trhu. K míře zavinění žalobce pouze žalovaný uvedl, že pokud provozovatel převzatého vysílání rozhoduje o skladbě programu převzatého vysílání, je zjevná odpovědnost provozovatele za obsah vysílání a tedy i jeho participace, což považuj žalobce za nedostatečné. Není patrné, zda se žalovaný domnívá, že tvrzený delikt byl spáchán úmyslně či pouze z nedbalosti, a jak se konstatovaná participace žalobce promítla do konkrétních úvah o výši pokuty. Dále vytýká žalovanému, že při rozhodování nepřihlédl k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, když uvedl, že u provozovatelů nebyl zjišťován a zohledňován přesný počet přípojek či domácností, tedy relevantních kritérií pro určení dosahu. Žalovaný nehodnotil ani finanční prospěch žalobce a pokud jde o povahu vysílaného programu a závažnosti věci, uvádí žalovaný neurčité citace z nabídky společností UPC a Sapphire Media, z čehož ale nelze posoudit, jakým způsobem se kritérium promítlo do rozhodování žalovaného o pokutě a její výši. Navíc není patrno, z jakého důvodu se rozhodl žalovaný udělit účastníkům pokutu právě v této výši, při samé dolní hranici zákonného rozmezí. S ohledem na to, že žalovaný nepřihlédl ke stanoveným kritériím a rozhodnutí neodůvodnil, namítá žalobce, že správní uvážení žalovaného se v daném případě změnilo na nezákonnou libovůli. Porušil i zásadu legitimního očekávání či předvídatelnosti správního rozhodování. Poukázal na to, že žalovaný dosud nepostihoval provozovatele převzatého vysílání, jež závadné vysílání pokutovaných vysílatelů šířili. Žalovaný jim tedy ani neoznámil porušení zákona a nestanovil lhůtu k nápravě dle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Žalobce namítá, že pokud by se dopustil šíření předmětného pořadu, což důrazně popírá, nejsou splněny podmínky pro udělení pokuty bez předchozí výzvy k nápravě dle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Dosud provozovateli převzatého vysílání nebyla udělena pokuta za šíření pornografie ani za šíření pořadů obsahujících samoúčelné násilí. Žalobce nebyl nikdy ani upozorněn, že šířením pořadů s pornografickou tematikou ani pořadů obsahujících násilí se dopouští protiprávního jednání a nikdy mu nebyla stanovena lhůta k nápravě. Pořad byl navíc šířen v brzkých ranních hodinách a zakódován tak, aby k němu neměly neoprávněné osoby přístup, což žalovaný nijak nezohlednil. Navíc poukázal na to, že daná scéna nebyla vysílána samostatně, ale že se jedná o součást dramatického filmu pro dospělé s názvem Compulsion, což žalovaný věděl již od listopadu 2008, kdy mu to bylo sděleno společností Sapphire Media International B.

V. Samotný film byl oceněn celou řadou ocenění na prestižní soutěži filmů pro dospělé. Tím, že žalovaný brání vysílání, porušuje tak svoji povinnost podporovat rozmanitost ve vysílání. Poukázal na to, že herečka souloží s několika muži zcela dobrovolně a z obsahu samotné scény vyplývá, že se jedná již na první pohled spíše o nezdařilé předstírání reality. Vzhledem k tomu, že Hustler TV je znám jako program zaměřený výlučně na filmy pro dospělé a charakteru scény, která je přes vpravdě dramatický popis žalovaného zjevně fiktivní a soulož je herečkou vykonávána dobrovolně, se žalobce domnívá, že se účastníci řízení tvrzeným šířením pořadu rozhodně nedopustili zvlášť závažného porušení zákona o vysílání. V další námitce žalobce vyjadřuje své stanovisko, že žalovaný není v souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách a judikaturou Evropského soudního dvora oprávněn ke kontrole obsahu vysílání z jiného členského státu a není ani oprávněn bránit šíření žádného programu pocházejícího z jiného členského státu na území České republiky. Žalovaný ale uplatňuje kontrolu nad programem, který je šířen z jiného členského státu v souladu s právem státu původu a zabraňuje tak šíření na území České republiky. Žalobce vytýká žalovanému, že zahájil řízení až po uplynutí zákonem stanovené lhůty 3 měsíců od okamžiku, kdy mu byl záznam předmětného pořadu k dispozici, a měl objektivní možnost se s obsahem pořadu seznámit. Tím, že si žalovaný v předmětném případě od provozovatele programu Hustler TV záznam pořadu nevyžádal, je třeba dospět k závěru, že tento byl žalovanému k dispozici již poté, kdy měl být pořad dle tvrzení žalovaného šířen. Žalovanému byl tedy záznam předmětného pořadu k dispozici již 28.8.2008, ale správní řízení bylo zahájeno až 22.12.2008, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení řízení, tedy po lhůtě. Žalobce pak také namítal nepřiměřenost udělené pokuty v porovnání s výší pokuty udělenou dalším účastníkům řízení. V měsíci srpnu 2008 měl pouze 6 zákazníků, kterým program Hustler TV poskytoval. Je nepřiměřené, aby žalobci se 6 zákazníky byla udělena stejná pokuta jako třeba UPC Česká republika, a.s., či Telefónica 02 Czech Republic, a.s., mající zřejmě tisíce zákazníků. Za srpen 2008 žalobce poskytováním programu Hustler TV dosáhl příjmu 894,- Kč, pokuta tak představuje výdělek žalobce za poskytování programu Hustler TV za období cca 19 let. Všichni zákazníci jsou plnoletí a nemohlo tedy dojít k ohrožení vývoje mladistvých. Po dobu vysílání všichni zákazníci měli set-top-box vypnutý, Hustler TV nesledovali a nemohlo tak dojít k šíření pořadu a ani k ohrožení mladistvých. Současně požádal soud o případné snížení pokuty na nejnižší možnou hranici 20.000,- Kč. Žalovaný k námitce, že předmětný pořad nešířil, poukázal na to, že je žalobce držitelem registrace vysílání ze dne 7.12.2005 pro uvedené oblasti a v rámci správního řízení nijak nerozporoval skutečnost o vysílání předmětného programu v předmětné době. K námitce, že nezohlednil všechna kritéria při určení výše sankce, odkázal na judikaturu, zejména na závěr, že hodnocení kritérií § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání obstojí i pokud je provedeno stručným a na zcela vyčerpávajícím způsobem. Pokud jde o povinnost před udělením pokuty postupovat dle § 59 odst. 1 zákona o vysílání, poukázal na to, že Rada shledala porušení zákona zvláště závažným způsobem na základě uvedených skutečností, že se jednalo o pornografii s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním narušujícím důstojnost. K otázce výkladu směrnice uvedl žalovaný, že Rada v žádném případě nebránila vysílání, ale uplatnila pouze svou pravomoc ve vztahu k obsahu převzatého vysílání, jehož obsahem byla pornografie. Neučinila tak žádné kroky, které by mohly zamezit p řevzatého vysílání, ač tuto pravomoc dle § 62 odst. 1 a 2 zákona o vysílání má. Tím, že přistoupila k uložení sankce, v žádném případě nelze dovodit, že brání vysílání programu na území České republiky. Ze směrnice nelze dovodit, že povinnosti podle § 32 odst. 1 zákona o vysílání se týkají pouze provozovatele (originálního) vysílání a podle odst. 3 provozovatele převzatého vysílání tak, jak byla tato ustanovení implementována na základě článku 3 odst. 1 směrnice. Možnost členského státu „uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání ....v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy“ je aplikovatelná nikoli pouze na subjekty televizního vysílání – tedy původní vysílatele, a proto je dána nevyvratitelná a nezpochybnitelná kompetence a působnost Rady pro danou kauzu. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Spisový materiál obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize ze dne 9.10.2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22.10.2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28.8.2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. b),c),e) a f). Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek výslovně charakterizován pojmem „porno“. Nejedná se přímo o materiály provozovatele ani kabelových televizí, ale o internetové upoutávky nejasného původu. Na webových stránkách provozovatele je vlastní program charakterizován mimo jiné výrazem „hardcore adult entertainment, tedy zhruba „tvrdá zábava pro dospělé“, což je obecně používaná fráze, nahrazující slovo „pornografie“. Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Oznámením ze dne 21.10.2008 zahájila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se všemi provozovateli převzatého vysílání, tedy i se žalobcem, správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování. Spisový materiál obsahuje vyjádření žalobce k zahájení správního řízení ze dne 8.1.2009, v němž žalobce vyjádřil svůj nesouhlas se zahájením řízení s tím, že jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nenese a ani nemůže nést redakční odpovědnost za přenášené programy a jeho jednotlivé pořady a současně odkázal na nedávno revidovanou Směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES. Rozhodnutím ze dne 16.6.2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila žalobci ve výroku 9. rozhodnutí pokutu ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání“, pojmu „děti a mladiství“, pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje“. Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst.3 písm.c) zákona o vysílání ve výši 200.000,-Kč každému z účastníků řízení. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze zástupkyně žalobce odkázala na podanou žalobu a shrnula námitky v ní uvedené, když zdůraznila, že namítá nesprávné skutkové zjištění, neboť žalovaný nezohlednil, že nedošlo k šíření pořadu, a také že došlo k porušení základních zásad správního řízení jako je zásada materiální pravdy, zásada legitimního očekávání, či zásada legality. Rada se nezabývala otázkou, který z operátorů pořad šířil či nikoliv. Nepřihlížela základním kritériím stanovených zákonem, zda jsou splněny podmínky pro uložení pokuty či nikoliv. Nebylo přihlíženo ani ke kritériím pokud jde o výši uložené pokutou. Zdůraznila, že vysílatelé převzatých pořadů nerozhodují o jeho obsahu, nemohou do něho zasahovat. V této souvislosti je zřejmé, že došlo k porušení komunitárního práva tak, jak bylo v žalobě uvedeno. Navíc nebyla dodržena tříměsíční lhůta pro zahájení řízení, když je nutno vycházet z toho, že Rada měla záznam pořadu k dispozici ode dne, kdy mělo dojít k vysílání. Přesto bylo řízení zahájeno až po uplynutí tří měsíců. Navíc je pokuta zjevně nepřiměřená, nelze připustit, aby byla všem subjektům uložena stejná pokuta bez ohledu na např. počet zákazníků. Zástupce žalovaného odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě a navrhl její zamítnutí. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: Městský soud v Praze neshledal důvody pro vyhovění návrhu žalovaného, který ve vyjádření k podané žalobě in eventu navrhl přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v projednávané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit. Soud také zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování zhlédnutím celého filmu Compulsion, neboť provedení důkazu považoval za nadbytečné jednak s ohledem na závěr o uložení pokuty po uplynutí prekluzivní lhůty a jednak proto, že pokuta byla žalobci uložena právě za odvysílání pouze monitorované části pořadu. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla kromě jiných i žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h). Podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání Rada uloží pokutu od 20.000,- Kč do 10.000.000,- Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30.6.1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, odstavce 1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání, - které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3, - na které se vztahuje odstavec 4.

3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech: a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě; b) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem; c) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě.

4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech: a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem; b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu; c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, ale užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě.

5. Není-li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství.

6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech." Podle článku 2a směrnice, odstavce 1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou-li splněny tyto podmínky: a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22a; b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a); c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení; d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá. Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit.

3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá." Podle článku 3, odstavce 1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici.

3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Podle čl. 22 směrnice, odstavce 1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.

3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. V prvé žalobní námitce žalobce namítal, že se nemohl dopustit správního deliktu, neboť pořad dne 28.8.2009 mezi 02:07 a 02:17 hodin nešířil a že žalovaný tím, že si žádným způsobem neověřil, zda některý z účastníků řízení skutečně předmětný pořad šířil či nikoliv, zatížil řízení vadou. S tím souvisí i námitka žalobce, ohledně nepřiměřenosti udělené pokuty v porovnání s výší pokuty udělenou dalším účastníkům řízení, k čemuž žalobce uvedl, že v měsíci srpnu 2008 měl pouze 6 zákazníků, kterým program Hustler TV poskytoval, všichni tito zákazníci měli po dobu vysílání set-top-box vypnutý, Hustler TV nesledovali a nemohlo tak dojít k šíření pořadu a ani k ohrožení mladistvých. Související je i druhá námitka žalobce, ve které vytýká žalovanému, že opakovaně porušuje zásadu legality a ve které poukázal na 7 kritérií stanovených v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání a na nedostatečné nebo vůbec žádné hodnocení ze strany žalovaného. Tyto námitky žalobce jsou důvodné. Podle ustanovení § 61 odst.2 zákona o vysílání přihlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle ust. § 61 odst. 3 zákona o vysílání Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, k výši případného finančního prospěchu. Soud má za to, že výše pokuty, ukládané jednotlivým provozovatelům převzatého vysílání, mohla být v napadeném rozhodnutí odůvodněna přesněji a především konkrétněji. Žalovanému nic nebránilo zohlednit různé postavení jednotlivých provozovatelů vysílání na mediálním trhu, když nepochybně je v možnostech žalovaného regulačního správního úřadu získat relevantní informace pro hodnocení rozsahu vysílání jednotlivými provozovateli. Žalobci je nutno dát za pravdu, že rozhodnutí žalovaného stojí na pouhé domněnce, že žalobce takový pořad skutečně odvysílal, že k porušení zákona skutečně došlo. Žalovaný ale neprováděl žádné dokazování ke zjištění, zda účastník řízení pořad odvysílal či nikoli a tento svůj postup nijak neodůvodnil. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (například v rozsudcích ze dne 28.1.2008, č.j.: 9 Afs 203/2007 – 45 nebo rozsudek ze dne 16.7.2009, č.j.: 7 As 16/2009 – 82, dostupných na www.nssoud.cz.) rozhodnutí správního orgánu musí být jasné a přesvědčivé jako celek, přičemž odůvodnění má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něj být zřejmé, jakými úvahami se správní orgán při rozhodovací činnosti řídil. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí. Těmto požadavkům citovaná část rozhodnutí žalované dostála. Je z ní totiž seznatelné, které scény z odvysílaného pořadu považovala Rada za závadné a jakým způsobem podle jejího názoru mohly ohrozit zájem chráněný zákonem o vysílání. Ze spojení popisu scén zobrazujících sexuální chování, násilí a ponížení ženy se závěrem o naplnění pojmových znaků pornografie je dostatečně zřejmé, proč Rada shledala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uvedl, že otázku odpovědnosti provozovatelů vůči divácké veřejnosti nehodnotil a k tomuto kritériu nepřihlížel, neboť toto kritérium nelze vůči provozovateli převzatého vysílání plně a zákonně specifikovat a nespecifikoval ani územní rozsah vysílání, protože ten nebyl předmětem správního řízení a výslovně uvedl, že u provozovatelů nebyl zjišťován a zohledňován přesný počet přípojek (domácností), tedy relevantních kritérií pro určení dosahu vysílání, protože by se jednalo pouze o spekulaci a nikoli o správní uvážení, avšak z uvedené argumentace není zřejmé, jaký vliv měly mít, mohly mít či případně skutečně měly tyto skutečnosti na výši uložené sankce u každého jednotlivého provozovatele převzatého vysílání. Obsahuje–li ustanovení § 61 odst.2 a 3 zákona o vysílání kritéria pro stanovení výše sankce za správní delikt, nelze je aplikovat formalisticky. Ne všechna kritéria musí být nutně v konkrétním případě stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí Rada uvést, které kritérium bylo pro posouzení věci klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty v konkrétní výši. Ze stávající a známé judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá pro odůvodňování výše sankce při správním trestání závěr, že správní orgán se při ukládání trestu musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanoví. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se i s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007, č.j.: 8 As 17/2006 - 78, rovněž dostupný na www.nssoud.cz). Zákonná kritéria je tedy nutno vždy aplikovat na posuzovaný případ s přihlédnutím k jeho specifikům, uvést jaký vliv mají na výši uložené sankce, případně uvést, že jsou bez vlivu, s uvedením konkrétní argumentace. V daném případě je však odůvodnění výše uložené pokuty v podstatě mechanickým výčtem skutečností, ke kterým žalovaný správní úřad přihlédl, avšak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a uvedení, jaký vliv měly tyto skutečnosti na výši ukládané pokuty a z jakých důvodů měl správní úřad za to, že není na místě diferencovat výši pokuty u jednotlivých provozovatelů vysílání. Soud proto dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného je v této části nepřezkoumatelné, což způsobuje vadu napadeného rozhodnutí, která způsobuje jeho nezákonnost. Žalobce dále vytýká žalovanému, že nebyly splněny podmínky pro udělení pokuty bez předchozí výzvy k nápravě dle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Soud tuto námitku neshledal důvodnou. Z obsahu správního spisu sice nebylo zjištěno, a žalovaný to ani netvrdil, že by žalobce byl na porušování povinnosti upozorněn, avšak žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil svůj závěr, že v tomto případě došlo k porušení zákona zvlášť závažným způsobem, neboť odvysílaný pořad je pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním narušujícím její důstojnost. Žalovaný tedy nepochybil, když žalobci udělil sankci za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. e/ zákona o vysílání, aniž by jej předtím upozornil na porušení zákona a stanovil mu lhůtu k nápravě. V další námitce žalobce namítá, že žalovaný není v souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách a judikaturou Evropského soudního dvora oprávněn ke kontrole obsahu vysílání z jiného členského státu a není ani oprávněn bránit šíření žádného programu pocházejícího z jiného členského státu na území České republiky. Tato námitka důvodná není. K této námitce o nemožnosti sekundární kontroly převzatých pořadů na území jiného členského státu než je stát původu lze částečně přisvědčit žalobci v tom, že Směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule Směrnice, které se žalobce dovolává, vyplývá, že kontrola členským státem není nutná. Z preambule Směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto Směrnicí, je pak s ohledem na právo Společenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu. Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána. Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 Směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má-li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Soud poukazuje na to, že ustanovení článku 2a odstavec 2 Směrnice upravuje oprávnění členského státu přijmout dočasná opatření, která představují odchýlení se od povinnosti zajistit svobodu příjmu a dalšího přenosu televizního vysílání, stanovené v článku 2a odstavec 1 Směrnice a na ustanovení článku 2a odstavec 3, podle něhož odstavec 2 tohoto článku nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá. To znamená, že Směrnice umožňuje, aby členský stát, respektive příslušný správní úřad tohoto státu, uplatnil i sankce, zjistí-li porušení povinností v členském státě. Z článku 2a odstavec 3 Směrnice vyplývá, že ani Směrnice nevylučuje, aby Rada přistoupila k uplatnění svého oprávnění uložit žalobcům sankci. Ze Směrnice přitom nevyplývá, že by uložení sankce bylo vázáno na to, že je zvolen či vyčerpán postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice. Lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice). K tomu, co bylo uvedeno, je nutno poukázat na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Zmiňovaný článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována. Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19.4.2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru. V daném případě nelze argumentovat tím, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením bylo zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet, neboť uvedené podmínky se vztahují k jiným než pornografickým dílům. Tyto jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání. Žalobce v další námitce vytýká žalovanému, že zahájil řízení až po uplynutí zákonem stanovené lhůty 3 měsíců od okamžiku, kdy mu byl záznam předmětného pořadu k dispozici, a měl objektivní možnost se s obsahem pořadu seznámit. Tím, že si žalovaný v předmětném případě od provozovatele programu Hustler TV záznam pořadu nevyžádal, je třeba dospět k závěru, že tento byl žalovanému k dispozici již poté, kdy měl být pořad dle tvrzení žalovaného šířen. Tato námitka uplynutí 3 měsíční prekluzivní lhůty není důvodná. Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon o vysílání), pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. l) zákona. Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu. Žalobce nesprávně aplikuje na daný případ tříměsíční prekluzívní lhůtu pro zahájení správního řízení, upravenou v ustanovení § 61 odstavec 1 věta druhá zákona o vysílání, která se však vztahuje výlučně na situaci, kdy otázka zahájení správního řízení je výslovně vázána na splnění povinnosti provozovatele rozhlasového či televizního vysílání, vyjádřenou v ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno l/ zákona o vysílání. Podle tohoto právního ustanovení je provozovatel vysílání povinen uchovávat záznamy všech odvysílaných pořadů nejméně po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání a poskytnout je Radě; provozovatel vysílání má vůči Radě právo na náhradu nutných nákladů spojených s plněním této povinnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná. Správní úřad nezahajoval řízení ve věci uložení pokuty pro možné porušení zákona o vysílání na základě žalobcem předloženého záznamu o vysílání, ale na základě plnění jedné ze základních povinností Rady jako dozorčího orgánu v rámci provozování televizního vysílání, vyjádřené v ustanovení § 5 písmeno g/ zákona o vysílání, tj. v rámci jejího monitorování televizního vysílání jednotlivými provozovateli. Z tohoto důvodu se na plynutí prekluzívní lhůty pro zahájení správního řízení ustanovení druhé věty § 61 odstavec 1 zákona o vysílání nepoužije a platí, že případnou pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Porušení těchto lhůt však žalobcem v podané žalobě namítáno nebylo. Městský soud v Praze se následně z úřední povinnosti zabýval otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt z důvodu uplynutí dalších dvou zákonem stanovených lhůt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nález ze dne 5.2.2009, sp.zn.:

II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26.2.2009, sp.zn.:

I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu ustanovení § 75 s.ř.s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2.4.2009, č.j.: 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaného pod č. 1851/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavnímposláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2010, č.j.: 7 As 11/2020 – 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.cz, počátek běhu prekluzívní lhůty je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud v nálezu ze dne 11.1.2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9.10.2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16.6.2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a doručeno bylo žalobci 12.10.2009, tedy až po uplynutí jednoroční prekluzívní lhůty pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobcům uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty a i z tohoto důvodu přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s., podle něhož úspěšnému žalobci náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,- Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr. Michaely Rotterové, advokátky, za tři úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a třikrát režijní paušál po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Právní zástupkyně žalobce předložila doklad o tom, že je plátcem DPH, proto byla žalobci jako součást přiznané odměny určena i částka 1.440,- Kč, tj. 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení. Pokud žalobkyně požadovala i náhradu nákladů ze další tři úkony, kterými byly žádost o vyřízení věci ve lhůtě, vyjádření žalobce a doložení důkazů, tyto jí soud nepřiznal, neboť se nejedná o podání týkající se věci samé ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 10.640,- Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalované k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění podle ustanovení § 149 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění, za použití ustanovení § 64 s.ř.s.