11Ca 349/2009 - 54-

Rubrum

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.6.2009 sp.zn. 2009/756/had, čj: had/6939/09 ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, čj: had/7216/09 se zrušuje ve výroku pod bodem 3. a v závislém výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení a věc se vrací v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 27.11.2009 domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen žalovaného správního úřadu), kterým byla mj. i žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Žalobci jako účastníkovi řízení byla uložena pokuta za to, že se šířením programu Hustler TV, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, dne 28.8.2008 v době od 02:07 do 02:17 hodin v části programu Hustler TV, popsaného dále ve výroku rozhodnutí, dopustil vysílání pornografie a hrubého samoúčelného násilí, čímž porušil ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. V první námitce pod bodem V žalobce namítá, že žalovaný vydal rozhodnutí po uplynutí jednoroční subjektivní lhůty stanovené v ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání, neboť se o porušení povinnosti prokazatelně dozvěděl nejpozději ve dnech 23. až 24. září 2008, což prokazuje „zápis ze 17.zasedání Rady, konaného ve dnech 23.9.2008 až 24.9.2008", kde je pod bodem 35 uvedeno: Věc: Sapphire Media International B.V./Hustler TV a Blue Hustler (na platformě DTH), Hustler TV - úsek vysílání ze dne 28.srpna 2008 2:00 až 4:00 hodin SEČ, Blue Huslter - úsek vysílání ze dne 28.srpna 2008 00:00 až 02:00 hodin SEČ - analýza záznamů. Přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2009, č.j. 3 As 15/2009, ohledně začátku běhu subjektivní prekluzívní lhůty a současně i na nález Ústavního soudu ze dne 11.7.2007, sp.zn.

II. ÚS 192/2005. Žalobce vychází z toho, že ve dnech 23.9. až 24.9.2008 žalovaný provedl „úvodní posouzení", neboť v těchto dnech Rada provedla úvodní analýzu předmětného záznamu televizního vysílání. Z toho dovozuje, že jednoletá subjektivní prekluzívní lhůta začala běžet nejpozději 24.9.2008. Rozhodnutí žalovaného bylo vypraveno dne 9.10.2009, tedy až po jednoleté lhůtě. Pod bodem VI namítá žalobce, že nemohl využít práva účastníka řízení, neboť se nemohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům, které správnímu orgánu sloužily k rozhodnutí. Žalobce byl vyzván k podání vyjádření žalovaným výzvou ze dne 21.10.2008, vypravenou 18.12.2008. Na výzvu žalovaný reagoval vyjádřením ze dne 2.1.2009. Napadeným rozhodnutím žalovaný nejenom uložil žalobci jako jednomu z řady 27 účastníků pokutu ve výši 200.000,- Kč, ale primárně došlo první výrokovou částí rozhodnutí žalovaného ke spojení 27 dosud samostatně probíhajících správních řízení v jedno, a to postupem předjímaným v ustanovení § 140 správního řádu. V tomto jednom správním řízení nesloužily za podklady pro vydání rozhodnutí jen ty, které byly uvedeny ve výzvě k podání vyjádře ní, tj. vyjádření žalobce, analýza úřadu žalovaného a případně po žalobci vyžádané doklady, ale i další podklady pro vydání rozhodnutí, zejména vyjádření ostatních 26 účastníků řízení. Podkladem pro vydání rozhodnutí je ale dle stávající praxe i vyjádření ostatních účastníků. K tomu, aby se žalobce vyjádřil k ostatním vyjádřením účastníků, však žalovaným ale opětovně vyzván nebyl. V důsledku toho došlo k porušení zásady spravedlivého procesu, když mu bylo upřeno právo, aby se mohl vyjádřit ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí (článek 38 odst. 2 Listiny). Ve třetí námitce žalobce namítá, že nemůže nést a nenese odpovědnost za obsah přenášeného programu, je- li původcem vysílání jiný subjekt působící v jiném členském státu Evropské unie. Zdrojem šíření programu Hustler je společnost Sapphire Media International B.V. se sídlem v Nizozemsku. Žalobce odkázal na směrnici č. 89/552/ES a na rozsudek Evropského soudního dvora C-11/95 (Komise versus Belgie). Evropský soudní dvůr rozhodl, že otázku příslušnosti daného vysílacího subjektu je třeba řešit podle zásady „místa zřízení"dané stanice a zejména byla odmítnuta soudem zásada dvojí kontroly s tím, že kontrolu provádí pouze jeden stát, a to ten, pod jehož jurisdikci vysílatel spadá. Žalobce vytýká žalovanému, že nevedl žádné dokazování, pokud se jedná o otázku, zda žalobce v inkriminovanou dobu předmětný program skutečně odvysílal či nikoliv. Žalovaný postupoval v rozporu s doporučením analytického odboru, kde se v závěru zprávy doslova uvádí: „Navrhujeme zahájení správního řízení se všemi šiřiteli programu Hustler TV v ČR s tím, že v rámci zahájeného správního řízení je možné dále upřesnit, zda konkrétní šiřitel skutečně odvysílal inkriminovaný pořad". Rozhodnutí žalovaného tedy stojí na pouhé domněnce či fikci, že žalobce takový pořad skutečně odvysílal, což je pro správní trestání nepřijatelné. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě k jednotlivým, v žalobě uplatněným žalobním námitkám uvedl následující: K námitce, že žalobci nebylo umožněno vyjádřit se ke všem podkladům, uvedl žalovaný, že žalobce byl při zahájení řízení řádně poučen, včetně toho, že má právo dle § 38 odst. 1 správního řádu, nahlédnout do spisu. Pokud žalobci namítají, že Rada, která svým rozhodnutím sankcionuje šíření programu TV Hustler na území České republiky, jedná v rozporu se Směrnicí č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, není tato námitka důvodná, neboť zákon o vysílání z této směrnice vychází. Otázky související sjurisdikcí Směrnice vyřešila tak, že stanovila princip země původu, tj. že použitelné právo je právo země, v níž je daný poskytovatel služeb usazen, přičemž v článku 2 byla zakotvena podrobná kritéria pro určení místa usazení. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání stanoví, že provozovatel vysílání je povinen vysílat vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. V ustanovení § 32 odst. 3 jsou proto expressis verbis stanoveny základní povinnosti provozovatelů převzatého vysílání. Tito provozovatelé nejsou oprávněni šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou v rozporu s ustanovením § 31 zákona o vysílání. Provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s povinností nezařazovat v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzická, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých a musí zajistit, aby televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje výše uvedené omezení, bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé a aby pořad byl označen obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé pro celou dobu vysílání. Poukázal na to, že před vstupem České republiky do EU proběhl screening právního řádu a jeho soulad s normami komunitárního práva, přičemž ustanovení § 32 odst.3 písm.a) a b) zákona o vysílání, které bylo již součástí právního řádu České republiky v době přístupových rozhovorů, nebylo shledáno v nesouladu s normami komunitárního práva. Za porušení ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oprávněna uložit provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu s tím, že při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představuje právo Evropských společenství a judikatura Evropského soudního dvora povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které bylo přijato k provedení práva společenství. Rada v daném případě jasně a srozumitelně odůvodnila výši sankce a není pochyb o souladu tohoto zdůvodnění se zákonnými požadavky. Předmětné jednání žalobce naplnilo znaky pornografie a bylo současně pornografií s hrubými násilnými prvky. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Spisový materiál obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize ze dne 9.10.2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22.10.2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28.8.2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. b),c),e) a f). Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek výslovně charakterizován pojmem „porno". Nejedná se přímo o materiály provozovatele ani kabelových televizí, ale o internetové upoutávky nejasného původu. Na webových stránkách provozovatele je vlastní program charakterizován mimo jiné výrazem „hardcore adult entertainment, tedy zhruba „tvrdá zábava pro dospělé", což je obecně používaná fráze, nahrazující slovo „pornografie". Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Oznámením ze dne 21.10.2008 zahájila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se všemi provozovateli převzatého vysílání správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování. Spisový materiál obsahuje vyjádření žalobce k zahájení správního řízení ze dne 2.1.2009, v němž žalobce vyjádřil svůj nesouhlas se zahájením řízení s tím, že jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nenesou a ani nemohou nést redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady a současně odkázal na nedávno revidovanou Směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES. Rozhodnutím ze dne 16.6.2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila žalobci ve výroku 3. rozhodnutí pokutu ve výši 200.0, -Kč za porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání", pojmu „děti a mladiství", pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje". Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu sjednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst.3 písm.c) zákona o vysílání ve výši 200.000,-Kč každému z účastníků řízení. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze zástupce žalobce odkázal v plném rozsahu na podanou žalobu a na repliku a uvedl, že na žalobě v plném rozsahu trvá. Zástupce žalovaného odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě a navrhl její zamítnutí. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: Městský soud v Praze neshledal důvody pro vyhovění návrhu žalovaného, který ve vyjádření k podané žalobě in eventu navrhl přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v projednávané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla kromě jiných i žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozděj ších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h). Podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání Rada uloží pokutu od 20.0, - Kč do 10.000.000,- Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30.6.1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, odstavce 1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání, - které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3, - na které se vztahuje odstavec 4.

3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech: a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě; b) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem; c) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě.

4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech: a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem; b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu; c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, a le užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě.

5. Není- li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství.

6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech." Podle článku 2a směrnice, odstavce 1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou- li splněny tyto podmínky: a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22 a; b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a); c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení; d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá. Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit.

3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá." Podle článku 3, odstavce 1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici.

3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Podle čl. 22 směrnice, odstavce 1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.

3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. V prvé žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný vydal rozhodnutí po uplynutí jednoroční subjektivní lhůty stanovené v ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání. Tuto námitku shledal soud důvodnou. Z ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání vyplývá povinnost Rady uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2010, č.j.: 7 As 11/2020 - 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.cz, je počátek běhu prekluzívní lhůty dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud v nálezu ze dne 11.1.2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl") se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho praco vníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2008, č.j.: 9 As 42/2008 - 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v dané m případě je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9.10.2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se do zvěděla o porušení povinnosti" interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010, č.j.: 7 As 41/2010 - 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16.6.2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a bylo doručeno až po datu 9.10.2009, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobci uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty. Žalobce dále namítá, že nemohl využít práva účastníka řízení, neboť se nemohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům, které správnímu orgánu sloužily k rozhodnutí, neboť napadeným rozhodnutím žalovaný spojil 27 dosud samostatně probíhajících správních řízení v jedno a podkladem pro vydání rozhodnutí bylo nejen vyjádření žalobce, analýza úřadu žalovaného a případně po žalobci vyžádané doklady, ale i další podklady pro vydání rozhodnutí, zejména vyjádření ostatních 26 účastníků řízení, ke kterým se již žalobce ale vyjádřit nemohl, protože k tomu nebyl správním orgánem vyzván. Tato námitka je nedůvodná. Podle § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobce byl v Oznámení o zahájení správního řízení, které obdržel dne 21.12.2008, žalovaným poučen o právu k podkladům rozhodnutí se vyjádřit a svého práva žalobce využil. Žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí vycházel ve všech případech z jediné analýzy vypracované Úřadem Rady a žádný další podklad pro rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu do spisu založen nebyl. Ve třetí námitce žalobce namítá, že nemůže nést a nenese odpovědnost za obsah přenášeného programu, je-li původcem vysílání jiný subjekt působící v jiném členském státu Evropské unie. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Soud poukazuje na to, že ustanovení článku 2a odstavec 2 Směrnice upravuje oprávnění členského státu přijmout dočasná opatření, která představují odchýlení se od povinnosti zajistit svobodu příjmu a dalšího přenosu televizního vysílání, stanovené v článku 2a odstavec 1 Směrnice a na ustanovení článku 2a odstavec 3, podle něhož odstavec 2 tohoto článku nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá. To znamená, že Směrnice umožňuje, aby členský stát, respektive příslušný správní úřad tohoto státu, uplatnil i sankce, zjistí-li porušení povinností v členském státě. Z článku 2a odstavec 3 Směrnice vyplývá, že ani Směrnice nevylučuje, aby Rada přistoupila k uplatnění svého oprávnění uložit žalobcům sankci. Ze Směrnice přitom nevyplývá, že by uložení sa nkce bylo vázáno na to, že je zvolen či vyčerpán postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice. Žalobci lze částečně přisvědčit v tom, že Směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule Směrnice vyplývá, že kontrola členským státem není nutná. Z preambule Směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto Směrnicí, je pak s ohledem na právo Spo lečenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána. Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 Směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má- li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice). K tomu, co bylo uvedeno, je nutno poukázat na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Zmiňovaný článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována. Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19.4.2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru. V daném případě nelze argumentovat tím, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením bylo zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet, neboť uvedené podmínky se vztahují k jiným než pornografickým dílům. Tyto jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání. Důvodnou ale shledal soud poslední námitku, ve které žalobce vytýká žalovanému, že nevedl žádné dokazování, pokud se jedná o otázku, zda žalobce v inkriminovanou dobu předmětný program skutečně odvysílal či nikoliv. Podle ustanovení § 61 odst.2 zákona o vysílání přihlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle ust. § 61 odst. 3 zákona o vysílání Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, k výši případného finančního prospěchu. Soud má za to, že výše pokuty, ukládané provozovatelům převzatého vysílání, mohla být v napadeném rozhodnutí odůvodněna přesněji a především konkrétněji. Žalované nic nebránilo zohlednit různé postavení jednotlivých provozovatelů vysílání na mediálním trhu, když nepochybně je v možnostech žalovaného regulačního správního úřadu získat relevantní informace pro hodnocení rozsahu vysílání jednotlivými provozovateli. Žalobci je nutno dát za pravdu, že rozhodnutí žalovaného stojí na pouhé domněnce, že žalobce takový pořad skutečně odvysílal, že k porušení zákona skutečně došlo. Žalovaný ale neprováděl žádné dokazování ke zjištění, zda účastník řízení pořad odvysílal či nikoli a tento svůj postup nijak neodůvodnil. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (například v rozsudcích ze dne 28.1.2008, č.j.: 9 Afs 203/2007 - 45 nebo rozsudek ze dne 16.7.2009, č.j.: 7 As 16/2009 - 82, dostupných na www.nssoud.cz.) rozhodnutí správního orgánu musí být jasné a přesvědčivé jako celek, přičemž odůvodnění má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něj být zřejmé, jakými úvahami se správní orgán při rozhodovací činnosti řídil. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí. Těmto požadavkům citovaná část rozhodnutí žalované dostála. Je z ní totiž seznatelné, které scény z odvysílaného pořadu považovala Rada za závadné a jakým způsobem podle jejího názoru mohly ohrozit zájem chráněný zákonem o vysílání. Ze spojení popisu scén zobrazujících sexuální chování, násilí a ponížení ženy se závěrem o naplnění pojmových znaků pornografie je dostatečně zřejmé, proč Rada shledala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uvedl, že otázku odpovědnosti provozovatelů vůči divácké veřejnosti nehodnotil a k tomuto kritériu nepřihlížel, neboť toto kritérium nelze vůči provozovateli převzatého vysílání plně a zákonně specifikovat a nespecifikoval ani územní rozsah vysílání, protože ten nebyl předmětem správního řízení a výslovně uvedla, že u provozovatelů nebyl zjišťován a zohledňován přesný počet přípojek (domácností), tedy relevantních kritérií pro určení dosahu vysílání, protože by se jednalo pouze o spekulaci a nikoli o správní uvážení, avšak z uvedené argumentace není zřejmé, jaký vliv měly mít, mohly mít či případně skutečně měly tyto skutečnosti na výši uložené sankce u každého jednotlivého provozovatele převzatého vysílání a konkrétně pak u žalobce. Obsahuje-li ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání kritéria pro stanovení výše sankce za správní delikt, nelze je aplikovat formalisticky. Ne všechna kr itéria musí být nutně v konkrétním případě stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí Rada uvést, které kritérium bylo pro posouzení věci klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty v konkrétní výši. Ze stávající a známé judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá pro odůvodňování výše sankce při správním trestání závěr, že správní orgán se při ukládání trestu musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanoví. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se i s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007, č.j.: 8 As 17/2006 - 78, rovněž dostupný na www.nssoud.cz). Zákonná kritéria je tedy nutno vždy aplikovat na posuzovaný případ s přihlédnutím k jeho specifikům, uvést jaký vliv mají na výši uložené sankce, případně uvést, že jsou bez vlivu, s uvedením konkrétní argumentace. V daném případě je však odůvodnění výše uložené pokuty v podstatě mechanickým výčtem skutečností, ke kterým žalovaný správní úřad přihlédl, avšak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a uvedení, jaký vliv měly tyto skutečnosti na výši ukládané pokuty a z jakých důvodů měl správní úřad za to, že není na místě diferencovat výši pokuty u jednotlivých provozovatelů vysílání. Soud proto dospěl ve shodě s žalobci k závěru, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného je v této části nepřezkoumatelné, což způsobuje vadu napadeného rozhodnutí, která způsobuje jeho nezákonnost. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., podle něhož úspěšnému žalobci náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr. Petra Šindeláře, advokáta, za tři úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a třikrát režijní paušál po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Pokud žalobce požadoval přiznání nákladů i za vypracovanou repliku k vyjádření žalovaného, tuto mu soud nepřiznal, neboť podáním repliky žalobce využil pouze svého práva, když jejímu zaslání soudem vyzván nebyl. Součástí nákladů řízení je také náhrada jízdních výdajů za cestu zástupce žalobce, advokáta, automobilem tovární značky SEAT, reg. značka 2KO3178 z Karlových Varů do Prahy a zpět, celkem 260 km, tj. základní náhrada za použití motorového vozidla v částce 1.014,- Kč podle ustanovení § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 1 písm. b) vyhlášky č. 462/2009 Sb., a náhrada za spotřebované pohonné hmoty v částce 595,40 Kč podle ustanovení § 158 odst. 2 téhož zákona ve spojení s ustanovením § 4 písm. b) vyhlášky č. 462/2009 Sb. V souladu s ust. § 14 odst. 3 advokátního tarifu soud přiznal žalobci také náhradu za promeškaný čas za 12 započatých půlhodin ve výši 1.200,- Kč. Právní zástupce žalobce předložil doklad o tom, že je plátcem DPH, proto byla žalobci jako součást přiznané odměny určena i částka 2.001,90 Kč, tj. 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 14.011,30 Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění podle ustanovení § 149 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění, za použití ustanovení § 64 s.ř.s.

Odůvodnění

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY takto: Poučení