11Ca 379/2009 - 58-

Rubrum

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16. 6. 2009, sp.zn. 2009/756/had, č.j. had/6939/09, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009 sp.zn. 2009/756/had, č.j.: had/7216/09, se zrušuje ve výroku pod bodem č. 23-SMART Comp. a.s. a závislém výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení a věc se vrací v tomto rozsahu žalované k dalšímu řízení.

Výrok

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč za porušení § 32 odst. 3 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ke kterému došlo dne 28. 8. 2008 v době od 02:07 do 02:17 hodin šířením programu Hustler TV obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, tedy obsahujícího pornografii a hrubého samoúčelného násilí, čímž se žalobce měl dopustit správního deliktu spočívajícího v porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, jež jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 32 odst. 1 písm. b), c), e), f) zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně pak ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Opravným rozhodnutím zůstala výroková část týkající se žalobce nezměněna. Žalobce opakuje námitku vznesenou v průběhu správního řízení týkající se výkladu zákonného ustanovení v souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách, kdy žalobce namítal, že provozovatel převzatého vysílání nenese redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady s tím, že podle směrnice č. 89/552/ES není žalovaný správní orgán přijímacího státu oprávněn bránit šíření programu na území České republiky, není ani oprávněn ke kontrole obsahu programů. Dále poukázal na námitku, že program nebyl v inkriminovaném čase sledován žádným z diváků. Žalobce namítal, že žalovaný správní orgán se měl vypořádat s otázkou povinnosti provozovatele převzatého vysílání, vyplývající z platných právních předpisů i smluvních vztahů s poskytovateli programů, šířit program v úplné, současné a nezměněné podobě. Otázkou vzájemné provázanosti a případné nadřazenosti právních povinností se žalovaný nevypořádal, tuto otázku ve svém rozhodnutí ani nezmínil. Provozovatel převzatého televizního vysílání rozhoduje o skladbě programů, které má ve své nabídce a které následně šíří veřejnosti, právně, fakticky ani logicky však není možné, aby provozovatel převzatého vysílání nevysílal pořady, které by mohly vážně narušit fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, a současně vysílal program úplně, nezměněně a současně, neboť nevysílání takového pořadu nutně musí vždy způsobit zásah do programů. Tento rozpor vyplývá přímo ze zákona č. 231/2001 Sb., kdy § 2 písm. h) stanoví definici provozovatele převzatého vysílání tak, že provozovatelem převzatého vysílání je fyzická nebo právnická osoba, která rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání a která tyto programy šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit. Za zásadní nedostatek napadeného rozhodnutí považuje žalobce to, že v inkriminovaném čase nebyl program Hustler TV sledován žádným z diváků, nemohlo tak objektivně dojít k možnosti vážného narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. V inkriminovaném čase k zapnutí a vyžádání programu nedošlo ze strany ani jediného uživatele (diváka), nedošlo tedy ani k šíření programu. S touto námitkou, kterou žalobce uplatnil v průběhu správního řízení, se žalovaný správní orgán nevypořádal. Za zmínku stojí i odpovědnost rodičů za výchovu nezletilých dětí ve smyslu zákona o rodině, kdy je třeba si uvědomit, v jakém čase došlo k odvysílání inkriminovaných scén. Dle názoru žalobce měla být zohledněna i délka závadného pořadu, pořad nepřesáhl délku 10 minut, a měla být posouzena i otázka významu žalobce na telekomunikačním trhu v oblasti poskytování služeb televizního vysílání, kdy počet předplatitelů tematické televize, obsahující program Hustler TV a tedy zletilých osob oprávněných k příjmu tohoto programu, byl k inkriminovanému datu 20 osob. I kdyby jednání žalobce naplnilo skutkové znaky správního deliktu, s čímž žalobce nesouhlasí, pak zde existuje otázka materiálního znaku správního deliktu – společenská nebezpečnost, která je v případě žalobce nulová. Žalobce nesouhlasí s hodnocením případného porušení povinností jako porušení zvlášť závažným způsobem, má tedy za to, že i v případě, že by se soud přiklonil k názoru žalovaného o porušení právních povinností vyplývajících ze zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, bylo namístě aplikovat ustanovení § 59 odst. 1 zákona, případně od uložení pokuty upustit nebo tuto uložit v nižší částce. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ve znění rozhodnutí opravného. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě poukázal na to, že provozovatel vysílání je podle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání povinen vysílat vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. V ustanovení § 32 odst. 3 jsou proto výslovně stanoveny základní povinnosti provozovatelů převzatého vysílání. Tito provozovatelé nejsou oprávněni šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou v rozporu s ustanovením § 31, nesmí šířit programy, které obsahují pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. vycházejí ze směrnice o audiovizuálních mediálních službách, z článku 3 odst. 1 směrnice vyplývá, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Žalovaný správní orgán má za to, že žaloba není důvodná, proto navrhl, aby soud žalobu zamítl, event. přerušil řízení podle § 48 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb. V replice k vyjádření žalovaného správního orgánu žalobce odkázal na podanou žalobu s tím, že provozovatel převzatého vysílání šíří program současně a nemůže logicky předem znát obsah vysílání, poukázal na to, že žalovaný správní orgán udělil žalobci souhlas s registrací programu Hustler TV. Při jednání u Městského soudu v Praze setrvali účastníci řízení na svých stanoviscích. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že žalovaný nepředložil žádný doklad o tom, že došlo k vysílání programu, ačkoliv to žalobce v průběhu správního řízení namítal. Nelze uložit stejnou pokutu žalobci a velkým vysilatelům. Žalovaný se nezabýval námitkami, které byly v průběhu správního řízení uplatněny. Zástupce žalovaného odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě. Z obsahu správního spisu vyplývá, že spisový materiál obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize č. 654/08 ze dne 9. 10. 2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22. 10. 2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28. 8. 2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28. 8. 2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 písm. b), c), e) a f). Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek výslovně charakterizován pojmem „porno“. Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Oznámením ze dne 21. 10. 2008, č.j.: had/8281/08, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila s 27 provozovateli převzatého vysílání správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28. 8. 2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 písm. b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování. Žalobce k oznámení o zahájení správního řízení o uložení pokuty uvedl, že se zahájením řízení nesouhlasí, neboť jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nenese ani nemůže nést redakční odpovědnost za přenášené programy. Program Hustler TV je licencován v Evropské unii, podle principů země původu a zásady jednotného uvádění na trh, uvedených ve směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání České republiky jako správní orgán přijímacího státu není oprávněna ke kontrole obsahu vysílání a není oprávněna bránit šíření tohoto programu na území České republiky. Dále žalobce poukázal na to, že podle statistik sledovanosti společnosti předmětné programy v inkriminovaném čase nesledoval žádný z diváků a objektivně tedy nedošlo k žádnému negativnímu ovlivnění diváků, k žádnému ohrožení citového a mravního chování dětí a mládeže. Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uložila pod bodem č.23 výroku napadeného rozhodnutí žalobci pokutu ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28. 8. 2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání“, pojmu „děti a mladiství“, pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje“. Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání ve výši 200.000,- Kč každému z 27 účastníků řízení. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Městský soud v Praze neshledal důvodným návrh žalovaného správního úřadu na přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v dané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit. Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h). Podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání Rada uloží pokutu od 20.000,- Kč do 10.000.000,- Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30. 6. 1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, odstavce 1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání, - které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3, - na které se vztahuje odstavec 4.

3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech: a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě; b) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem; c) má-li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě.

4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech: a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem; b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu; c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, ale užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě.

5. Není-li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství.

6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech." Podle článku 2a směrnice, odstavce 1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou-li splněny tyto podmínky: a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22a; b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a); c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení; d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá. Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit.

3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá." Podle článku 3, odstavce 1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.

2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici.

3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Podle čl. 22 směrnice, odstavce 1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí.

2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet.

3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. Žalobce namítal, že provozovatel převzatého vysílání nenese redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady s tím, že podle směrnice č. 89/552/ES není žalovaný správní orgán přijímacího státu oprávněn bránit šíření programu na území České republiky, není ani oprávněn ke kontrole obsahu programů. v nezměněné podobě. Tyto námitky soud neshledal důvodnými. Z ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání vyplývá, že provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány mimo jiné v rozporu s ustanovením § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tedy v rozporu s povinností nezařazovat do vysílání pořady, které – zkráceně řečeno – obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Je nutno poukázat i na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována. Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 4. 2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru. Z ustanovení § 2 odst. 1 písm. h) zákona č. 231/2001 Sb., na které žalobce poukazuje, vyplývá, že provozovatelem převzatého vysílání je právnická nebo fyzická osoba, která rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání, včetně služeb přímo souvisejících s programy převzatého vysílání, a která tedy programy a služby s nimi přímo související šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit na základě oprávnění k provozování převzatého vysílání (dále jen „registrace“) podle tohoto zákona. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že provozovatel převzatého vysílání je subjektem, který za splnění dalších, v uvedeném ustanovení stanovených, podmínek rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání. Je tedy zřejmé, že provozovatel převzatého vysílání je subjektem, který o skladbě programů převzatého vysílání rozhoduje, je tedy na něm, jaké programy převezme a následně nechá šířit třetími subjekty. Za provedený výběr pak nese vlastní odpovědnost (§ 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.) V daném případě nelze argumentovat odpovědností rodičů za děti a mladistvé. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání. Jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, které lze vysílat za stanovených podmínek a které lze zabezpečit např. tím, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením je zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Jak již bylo uvedeno, o tyto jiné pořady v daném případě nešlo. Důvodnou nebyla shledána námitka o nemožnosti sekundární kontroly převzatých pořadů na území jiného členského státu než je stát původu Je zřejmé, že směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule směrnice vyplývá, že kontrola členským státem není nutná. Z preambule směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto směrnicí, je pak s ohledem na právo Společenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu. Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána. Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má-li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Směrnice umožňuje, aby členský stát, respektive příslušný správní úřad tohoto státu, uplatnil i sankce, zjistí-li porušení povinností v členském státě. Z článku 2a odstavec 3 směrnice vyplývá, že ani směrnice nevylučuje, aby Rada přistoupila k uplatněné svého oprávnění uložit žalobci sankci. Lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice). Důvodnou soud shledal námitku, v níž žalobce poukazoval na to, že se žalovaný správní orgán nevypořádal s jeho námitkou, kterou uplatnil ve vyjádření k oznámení zahájení správního řízení, ve které poukázal na to, že v inkriminovaném čase nesledoval předmětný program žádný z diváků. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve znění rozhodnutí opravného, je patrno, že touto námitkou se žalovaný správní orgán vůbec nezabýval. V tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Obdobně to platí o námitce, že nebylo zohledněno postavení žalobce na telekomunikačním trhu a skutečnost, že pořad nesledoval žádný z možných uživatelů. uvedené skutečnosti mají nepochybně vliv na hodnocení společenské nebezpečnosti jednání žalobce, což se mělo projevit v úvaze o výši ukládané sankce. Soud má za to, že výše pokuty, ukládané jednotlivým provozovatelům převzatého vysílání, mohla být v napadeném rozhodnutí odůvodněna přesněji a především konkrétněji. Žalované nic nebránilo zohlednit různé postavení jednotlivých provozovatelů vysílání na mediálním trhu, když nepochybně je v možnostech žalovaného regulačního správního úřadu získat relevantní informace pro hodnocení rozsahu vysílání jednotlivými provozovateli. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (například v rozsudcích ze dne 28. 1. 2008, č.j.: 9 Afs 203/2007 – 45 nebo rozsudek ze dne 16. 7. 2009, č.j.: 7 As 16/2009 – 82, dostupných na www.nssoud.cz.) rozhodnutí správního orgánu musí být jasné a přesvědčivé jako celek, přičemž odůvodnění má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něj být zřejmé, jakými úvahami se správní orgán při rozhodovací činnosti řídil. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí. Těmto požadavkům citovaná část rozhodnutí žalované dostála. Je z ní totiž seznatelné, které scény z odvysílaného pořadu považovala Rada za závadné a jakým způsobem podle jejího názoru mohly ohrozit zájem chráněný zákonem o vysílání. Ze spojení popisu scén zobrazujících sexuální chování, násilí a ponížení ženy se závěrem o naplnění pojmových znaků pornografie je dostatečně zřejmé, proč Rada shledala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. Podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona o vysílání přihlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení stanoví Rada výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uvedla, že otázku odpovědnosti provozovatelů vůči divácké veřejnosti nehodnotila a k tomuto kritériu nepřihlížela, neboť toto kritérium nelze vůči provozovateli převzatého vysílání plně a zákonně specifikovat a nespecifikovala ani územní rozsah vysílání, protože ten nebyl předmětem správního řízení a výslovně uvedla, že u provozovatelů nebyl zjišťován a zohledňován přesný počet přípojek (domácností), tedy relevantních kritérií pro určení dosahu vysílání, protože by se jednalo pouze o spekulaci a nikoli o správní uvážení, avšak z uvedené argumentace není zřejmé, jaký vliv měly mít, mohly mít či případně skutečně měly tyto skutečnosti na výši uložené sankce u každého jednotlivého provozovatele převzatého vysílání. Obsahuje–li ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání kritéria pro stanovení výše sankce za správní delikt, nelze je aplikovat formalisticky. Ne všechna kritéria musí být nutně v konkrétním případě stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí Rada uvést, které kritérium bylo pro posouzení věci klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty v konkrétní výši. Ze stávající a známé judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá pro odůvodňování výše sankce při správním trestání závěr, že správní orgán se při ukládání trestu musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanoví. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se i s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.j.: 8 As 17/2006 - 78 dostupný na www.nssoud.cz). Zákonná kritéria je tedy nutno vždy aplikovat na posuzovaný případ s přihlédnutím k jeho specifikům, uvést jaký vliv mají na výši uložené sankce, případně uvést, že jsou bez vlivu, s uvedením konkrétní argumentace. V daném případě je však odůvodnění výše uložené pokuty v podstatě mechanickým výčtem skutečností, ke kterým žalovaný správní úřad přihlédl, avšak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a uvedení, jaký vliv měly tyto skutečnosti na výši ukládané pokuty a z jakých důvodů měl správní úřad za to, že není na místě diferencovat výši pokuty u jednotlivých provozovatelů vysílání. Soud proto dospěl ve shodě s žalobci k závěru, že proti takto uložené pokutě je obrana velmi obtížná, ne–li nemožná a dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí žalované je v této části nepřezkoumatelné, což způsobuje vadu napadeného rozhodnutí, která způsobuje jeho nezákonnost. Významným důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, bylo zjištění soudu, že žalobou napadeným rozhodnutím uložená pokuta byla žalobci uložena po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Městský soud v Praze se zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nález ze dne 5. 2. 2009, sp.zn.:

II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp.zn.:

I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu ustanovení § 75 s.ř.s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č.j.: 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaného pod č. 1851/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č.j.: 7 As 11/2020 – 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.cz, počátek běhu prekluzívní lhůty je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 1. 2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9. 10. 2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16. 6. 2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a doručeno bylo žalobci bylo 12. 10. 2009, tedy po datu 9. 10. 2009, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobci uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, žaloba byla shledána zčásti důvodnou, proto žalobci přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení představují odměnu za právní zastoupení advokátem po 2.100,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání u soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., třikrát režijní paušál po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. Pokud žalobce požadoval přiznání nákladů i za vypracovanou repliku k vyjádření žalovaného, tu mu soud nepřiznal, neboť podáním repliky žalobce využil pouze svého práva, když k jejímu zaslání soudem nebyl vyzván, přičemž v replice žalobce v podstatě odkázal na písemné vyhotovení podané žaloby. Součástí nákladů řízení je také náhrada jízdních výdajů za cestu zástupkyně žalobce, advokátky, osobním automobilem Ford Mondeo registrační značky 4B45163 z Brna do Prahy a zpět, celkem 440 km při ceně nafty 30,- Kč za litr, průměrné spotřebě 7 litrů na 100 kilometrů a sazbě základní náhrady 3,90 Kč v celkové výši 2.640,- Kč (§ 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 1 písm. b) a § 4 písm. b) vyhl. č. 462/2009 Sb.). Podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. přiznal soud žalobci také čas za 8 započatých půlhodin ve výši 800,- Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupkyně žalobce předložila doklad o tom, že je plátcem DPH, byla žalobci jako součást přiznané odměny určena i částka 2.128,- Kč, t j. 2 0 % daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení. Dále bylo žalobci přiznáno právo na úhradu soudního poplatku, který byl zaplacen z podané žaloby v kolcích ve výši 2.000,- Kč. Celkem náklady řízení představují částku 14.768,- Kč, povinnost k náhradě přiznal soud proti žalovanému k rukám zástupkyně žalobce ve lhůtě 30 dnů k plnění podle ustanovení § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za použití ustanovení § 64 s.ř.s.