12 C 115/2021- 199

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 1 117 509,10 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1 117 509,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 28.2.2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 156 195,40 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 9. 6. 2021 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 1 117 509,10 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s exekuční činností a nesprávným úředním postupem soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [jméno], [exekutorský úřad] (dále jen„ soudní exekutor“). Výše škody odpovídá částce vydané zajištěnému věřiteli v insolvenčním řízení vedeném proti paní [jméno] [příjmení] (dále jen„ dlužnice“) u [název soudu] pod sp. zn. [anonymizována čtyři slova] [číslo]. Do výše uvedeného insolvenčního řízení se žalobce přihlásil s vykonatelnou pohledávkou ve výši 7 383 000 Kč. Následně vzal svou přihlášenou pohledávku částečně zpět co do částky 1 961 884 Kč. Dlužnice přihlášenou pohledávku popřela v plné výši, avšak žaloba, kterou se dlužnice v incidenčním sporu domáhala určení, že zmíněná pohledávka nikdy nevznikla, byla pravomocně odmítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017. Zjištěná pohledávka žalobce v uvedeném insolvenčním řízení tedy odpovídá po částečném zpětvzetí přihlášky částce 5 421 116 Kč. K vymožení předmětné vykonatelné pohledávky žalobce (exekučním titulem byl exekutorský zápis [anonymizováno] [číslo] ze dne 2. 11. 2009 vyhotovený [exekutorský úřad]) byla soudním exekutorem vedena exekuce pod sp. zn. [spisová značka]. Návrh na zahájení exekuce byl exekutorovi doručen dne 6. 11. 2009. Dlužnice disponovala značným nemovitým majetkem nacházejícím se v [katastrální uzemí]. Vzhledem k nemovitým věcem, které dlužnice v roce 2009 vlastnila a jejíž vlastnictví bylo lehce dohledatelné v katastru nemovitostí, bylo povinností exekutora podle exekučního řádu ve znění účinném v době, kdy byla exekuce zahájena provést exekuci mimo jiné zřízením exekutorského zástavního práva na takto zjištěný nemovitý majetek. K tomu však nikdy nedošlo, ačkoliv o tom byl žalobce ze strany soudního exekutora ubezpečen. V neprovedení zřízení exekutorského zástavního práva v relativně blízké době po zahájení exekuce spatřuje žalobce nesprávný úřední postup soudního exekutora. V příčinné souvislosti se zmíněným nesprávným úředním postupem vznikla žalobci škoda v celkové výši 1 117 509,10 Kč, neboť částka v této výši byla vydána v předmětném insolvenčním řízení vůči dlužnici na základě usnesení insolvenčního soudu ve vztahu ke společnosti [právnická osoba] V předmětném insolvenčním řízení totiž bylo zjištěno, že zajištěným věřitelem je právě společnost [právnická osoba], přičemž okamžikem vzniku zajištění byl den 2. 7. 2012. Žalobce však v insolvenčním řízení nedisponoval zajištěnou pohledávkou, a tedy mu nenáležel výtěžek ze zpeněžení nemovitosti. Pokud by tedy soudní exekutor postupoval v souladu s tehdy platným a účinným zněním exekučního řádu a nedopustil se nesprávného úředního postupu, tak by exekuce zřízením exekutorského zástavního práva byla provedena a žalobce by byl v insolvenčním řízení v lepším pořadí než [právnická osoba] V takovém případě by pak žalobci náležela částka 1 117 509,10 Kč vyplacená v insolvenčním řízení uvedené společnosti. Žalobce dále uvedl, že se se svým nárokem obrátil na žalovanou podáním ze dne 27. 8. 2020, žalovaná však nárok neuznala. V podání ze dne 6. 9. 2021 žalobce reagoval na vyjádření žalované tak, že vyjádření žalované je v podstatných částech totožné se stanoviskem žalované ze dne 7. 6. 2021. Žalovaná se nikterak nevyjádřila k žalobcem citované judikatuře, z níž žalobce dovozuje, že skutečnost, že žalobce soudního exekutora nežádal o zřízení exekutorského zástavního práva nebo že jej soudní exekutor neujišťoval o tom, že bylo exekutorské zástavní právo zřízeno, je irelevantní. Pokud soudní exekutor sám v blízké době od zahájení exekučního řízení z úřední povinnosti neprovedl exekuci zřízení exekutorského zástavního práva, dopustil se tím nesprávného úředního postupu.

2. V podání ze dne 19. 8. 2021 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody dne 27. 8. 2020. K projednání žádosti žalobce došlo dne 7. 6. 2021, přičemž žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná uvedla, že dne 6. 11. 2009 byl podán návrh na nařízení exekuce ze strany nynějšího žalobce. Dne 30. 11. 2009 bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce. Dne 10. 12. 2009 byl vydán exekuční příkaz prodejem nemovitosti. Dne 1. 3. 2010 byl vydán exekuční příkaz srážkami ze mzdy a dne 2. 12. 2014 bylo vydáno oznámení o zahájení insolvenčního řízení vůči povinné. Dne 29. 1. 2015 bylo vydáno usnesení o povolení řešení úpadku oddlužením povinné. Žalovaná uvedla, že jednání soudního exekutora nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. V exekučním spise nejsou žádné písemnosti prokazující, že by žalobce žádal o zřízení exekutorského zástavního práva, nebo že by exekutor žadatele ujišťoval, že byla provedena exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitý majetek dlužnice.

3. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a na jeho základě, či na základě shodných tvrzení stran, učinil tato skutková zjištění:

4. Usnesením [název soudu] ze dne 30. 11. 2009, č. j. [číslo jednací], byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného nynějšího žalobce ve výši 7 383 000 Kč vůči povinné dlužnici. Uvedené usnesení soudní exekutor obdržel dne 9. 12. 2009 (což soud zjistil z přehledu úkonů exekutora v exekuci vedené pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok]). Následně byl vydán exekuční příkaz ze dne 10. 12. 2009, č. j. [číslo jednací], o provedení exekuce prodejem tam uvedených nemovitých věcí.

5. Dle výpisu z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu 9. 12. 2009 byla dlužnice podílovým spoluvlastníkem v rozsahu pozemků parcelních čísel [anonymizována tři slova], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], a staveb stojících na pozemku [parcelní číslo], [adresa], a na pozemku p. [číslo] bez čp/če, nacházejících se v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], jak je zapsáno u [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo]. Ve vztahu k pozemkům p. [číslo] stavbě nacházející se na pozemku [parcelní číslo] bylo na základě smlouvy ze dne 7. 12. 2006 s účinky vkladu práva ke dni 11. 12. 2006 zřízeno zástavní právo ve prospěch [právnická osoba], a to pro částku 2 430 000 Kč a budoucí pohledávky do 31. 12. 2030 do částky 4 860 000 Kč. Ve vztahu k totožným pozemkům a oběma výše uvedeným stavbám bylo na základě smlouvy ze dne 28. 3. 2008 s účinky vkladu práva ke dni 1. 4. 2008 zřízeno další zástavní právo rovněž ve prospěch [právnická osoba], pro částku 1 400 000 Kč a budoucí pohledávky do 31. 12. 2020 do částky 2 800 000 Kč. K ostatním výše specifikovaným pozemkům bylo na základě smlouvy ze dne 2. 12. 2008 s právními účinky vkladu ke dni 29. 12. 2008 zřízeno zástavní právo ve prospěch [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pro pohledávku 1 500 000 Kč.

6. Z výpisu z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu 5. 1. 2010 plyne, že k uvedeným nemovitostem bylo zapsáno nařízení exekuce ve vztahu k dlužnici a exekuční příkaz k prodeji spoluvlastnického podílu dlužnice ke všem výše specifikovaným nemovitým věcem. Exekutorské zástavní právo však zřízeno nebylo (což se podává též z přehledu úkonů exekutora v exekuci vedené pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok]).

7. Dne 22. 1. 2015 podala dlužnice ke [název soudu] insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, v němž uvedla 4 dlužníky, a to společnost [právnická osoba] s pohledávkou ve výši 1 430 000 Kč, [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] s pohledávkou ve výši 500 000 Kč, [právnická osoba], s pohledávkou ve výši 1 325 752 Kč, a nynějšího žalobce s pohledávkou ve výši 7 383 000 Kč.

8. Insolvenční řízení bylo vedeno u [název soudu] (dále jen„ insolvenční soud“) pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] (dále jen„ insolvenční řízení“). Insolvenční soud usnesením ze dne 29. 1. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], zjistil úpadek dlužnice a povolil oddlužení.

9. Přihláškou ze dne 3. 2. 2015 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 7 383 000 Kč, a to jako zajištěnou pohledávku, přičemž majetek tvořící zajištění měl představovat výše specifikovaný spoluvlastnický podíl ke všem výše uvedeným nemovitým věcem a dále pozemek p. [číslo] zapsaný na listu vlastnictví [anonymizováno] u [stát. instituce] pro obec a [katastrální uzemí]. Přihlášku co do výše částky 1 961 884 Kč vzal následně žalobce zpět, což insolvenční soud vzal na vědomí usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka] 2.

10. Přihláškou ze dne 18. 2. 2015 přihlásila společnost [právnická osoba] do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 2 305 938,66 Kč, přičemž pohledávka ve výši 1 671 872 Kč byla vykonatelná na základě rozsudku [název soudu] ze dne 4. 10. 2011, č. j. [číslo jednací], jenž nabyl právní moci 28. 3. 2012. Zbývající částka představovala příslušenství původně žalované pohledávky. Uvedená pohledávka byla přihlášena jako zajištěná spoluvlastnickým podílem dlužnice ke všem výše specifikovaným nemovitým věcem, a to na základě exekučního příkazu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [obec], ze dne 2. 7. 2012, č. j. [číslo jednací], ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2012, č. j. [číslo jednací], o zřízení exekutorského zástavního práva. Zajištění vzniklo dne 2. 7. 2012.

11. Insolvenční správce ve zprávě o činnosti insolvenčního správce a o majetkové situaci dlužníka ze dne 18. 3. 2015 zjistil následující majetkové poměry dlužnice. Příjem dlužnice představoval starobní důchod ve výši 9 391 Kč měsíčně, dlužnice byla podílovým spoluvlastníkem nemovitých věcí dle listu vlastnictví [číslo] jak bylo uvedeno výše, a dále byla vlastníkem obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí. Žádný další majetek insolvenční správce nezjistil. Do insolvenčního řízení se přihlásili 3 věřitelé s pohledávkami v celkové výši 11 152 310,56 Kč. Insolvenční správce všechny přihlášené pohledávky uznal a konstatoval, že všechny přihlášky pohledávek byly zajištěné majetkem dlužnice. Ohledně dalšího postupu dospěl k závěru, že dle předběžného výpočtu byly splněny ekonomické podmínky pro schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

12. Dle protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů a dle upraveného seznamu přihlášek ze dne 24. 3. 2015 se do insolvenčního řízení přihlásili tři věřitelé, a to nynější žalobce s celkovou výší pohledávek 7 383 000 Kč, z čehož bylo uznáno 5 421 116 Kč a zajištěno 7 383 000 Kč, společnost [právnická osoba] s celkovou výší pohledávek 2 305 938,66, což bylo uznáno i zajištěno v plné výši, a [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] s celkovou výší pohledávek 1 463 371,90 Kč, z čehož bylo uznáno 350 541 Kč a zajištěno 1 463 371,90 Kč.

13. Insolvenční soud usnesením ze dne 26. 5. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka] [anonymizováno], schválil způsob oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty.

14. Insolvenční soud usnesením ze dne 28. 5. 2018, č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo], a usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] [anonymizováno], schválil pokyn nynějšího žalobce jakožto zajištěného věřitele [číslo] ke zpeněžení zajištěného nemovitého majetku, a to podílu pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, a pozemcích p. [číslo] jak byly vymezeny výše. Dále schválil pokyn zajištěného věřitele [číslo] [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] ke zpeněžení dalšího zajištěného nemovitého majetku, jak byl vymezen výše.

15. Usnesením ze dne 25. 3. 2019, č. j. [číslo jednací], soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], vydal dražební vyhlášku, jejímž předmětem byly nemovité věci, jež měly zajišťovat pohledávku nynějšího žalobce. Usnesením z téhož dne, č. j. [číslo jednací], tentýž soudní exekutor vydal dražební vyhlášku, jejímž předmětem byly nemovité věci zajišťující pohledávku [anonymizováno]. [jméno] [příjmení].

16. Insolvenční správce dne 21. 7. 2019 požádal insolvenční soud o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Informoval insolvenční soud, že došlo ke zpeněžení zajištěného nemovitého majetku, jež měl zajišťovat pohledávku nynějšího žalobce. Dle kalkulace částka určená k vydání zajištěným věřitelům představovala výši 1 117 509,10. Zajištěným věřitelem [číslo] byl nynější žalobce pro pohledávku ve výši 5 421 116 Kč s okamžikem vzniku zajištění 30. 11. 2019. Zajištěným věřitelem [číslo] byla společnost [právnická osoba] pro pohledávku ve výši 2 305 938,66 Kč s okamžikem vzniku zajištění 2. 7. 2012. Na základě těchto důvodů insolvenční správce navrhl, aby výtěžek zpeněžení ve výši 1 117 509,10 Kč byl v plné výši vydán nynějšímu žalobci.

17. Dne 6. 8. 2019 společnost [právnická osoba] podala proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení majetku námitky. Zejména namítala, že z insolvenčního spisu nejsou patrné okolnosti vzniku zajištění pohledávky nynějšího žalobce, tj. z jakého důvodu uplatňuje svoji pohledávku jako zajištěnou a na základě čeho dovozuje datum vzniku zajištění k 30. 11. 2009. Oproti tomu společnost [právnická osoba] doložila, že důvodem vzniku zajištění její pohledávky bylo zřízení exekutorského zástavního práva s datem vzniku 2. 7. 2012. Jelikož nynější žalobce nedoložil řádně a prokazatelně okolnosti a datum vzniku jeho zajištění, společnost [právnická osoba] tak namítala, že zajištěným věřitelem prvním v pořadí je právě ona, a tudíž by jí měl být vydán výtěžek zpeněžení.

18. Insolvenční soud usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] [anonymizováno], návrhu na vydání výtěžku vyhověl, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že při vydání souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, jehož pohledávka byla řádně zajištěna, je vázán výsledkem přezkumného jednání, a tudíž vycházel z toho, že nynější žalobce byl věřitelem prvním v pořadí, neboť okamžik vzniku jeho zajištění předchází okamžiku vzniku zajištění společnosti [právnická osoba]

19. Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti [právnická osoba] usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka], [spisová značka], zrušil v předcházejícím bodě uvedené usnesení insolvenčního soudu, neboť na základě judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že spor o pořadí, v jakém zajištěnému věřiteli vzniklo právo na přednostní uspokojení, nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jek je definován v § 195 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon; dále jen„ IZ“). Otázka doby vzniku zástavního práva (zajištění), která je (může být) určující pro určení pořadí uspokojení zajištěných věřitelů podle věty druhé § 167 odst. 1 IZ, není předmětem přezkoumání na přezkumném jednání (a tedy není popěrným důvodem co do pořadí pohledávky a nemůže tak být předmětem incidenčního sporu), nýbrž je posuzována v usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o návrhu správce na vydání výtěžku zajištěným věřitelům podle § 298 odst. 2 IZ. V dané věci tak nebyla nijak zpochybněna skutečnost, že pohledávka nynějšího žalobce byla na přezkumném jednání co do jejího pořadí zjištěna, a to jako zajištěná, neboť její pořadí nikdo řádně nepopřel. V rámci posouzení pořadí více zajištěných věřitelů uplatňujících své zajištění ke stejnému majetku dlužnice, bylo v dané věci na místě při schválení návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení ověřit správnost údajů v tomto návrhu. Vzhledem k výše uvedeným výpisům z katastru nemovitostí se odvolací soud neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že vznik zajištění nynějšího žalobce nastal dříve než vznik pohledávky společnosti [právnická osoba] Právo uspokojení prvního v pořadí v rámci vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí tudíž svědčilo společnosti [právnická osoba]

20. Insolvenční správce podáním ze dne 21. 4. 2020 upravil návrh na vydání výtěžku zpeněžení tak, že navrhl, aby výše specifikovaná částka byla vydána společnosti [právnická osoba] Usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] [anonymizováno], insolvenční soud návrhu vyhověl.

21. Z konečné zprávy insolvenčního soudu ze dne 28. 9. 2020 soud zjistil, že byl zpeněžen veškerý výše specifikovaný nemovitý majetek dlužnice s celkovou částkou 2 867 667 Kč. Po odečtení pohledávek za majetkovou podstatou byl vydán výtěžek zpeněžení ve výši 1 337 772,5 Kč zajištěnému věřiteli [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], přičemž jeho pohledávka zůstala neuspokojena ve výši 125 599,4 Kč. Další výtěžek zpeněžení ve výši 1 117 509,1 Kč byl vydán společnosti [právnická osoba], přičemž její pohledávka zůstala neuspokojena ve výši 1 188 429,56 Kč. Vzhledem ke způsobu zpeněžování nebyl v průběhu insolvenčního řízení navržen ani proveden částečný rozvrh. Pohledávka nynějšího žalobce tak v insolvenčním řízení nebyla uspokojena ani částečně. Pohledávky ostatní věřitelů v části zbývající po uspokojení z výtěžku zpeněžení rovněž uspokojeny nebyly.

22. Insolvenční soud usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] [anonymizováno], vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice, zprostil insolvenčního správce funkce a osvobodil dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Nynější žalobce poukazoval na to, že výtěžek zpeněžení majetku nepostačoval ani k uspokojení zajištěných věřitelů, natož věřitelů nezajištěných a dlužnice nevyvíjela žádnou aktivitu alespoň k částečnému uspokojení nezajištěných dluhů. Dlužnice však namítala, že všichni věřitelé vystupovali v insolvenčním řízení jako zajištění. Všechen majetek byl zpeněžen a způsob oddlužení byl schválen zpeněžením majetkové podstaty, což navrhoval i nynější žalobce jakožto zástupce věřitelů. Insolvenční soud dospěl k závěru, že nebyly dány žádné skutečnosti, které by bránily osvobození dlužnice ve smyslu § 414 IZ, ve znění účinném do 31. 5. 2019. Oddlužení bylo schváleno zpeněžením majetkové podstaty a dlužnice splnila všechny povinnosti podle tohoto schváleného způsobu oddlužení; limit 30 % splnění závazků vůči nezajištěným věřitelům se v tomto případě neuplatnil. Odvolání nynějšího žalobce proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2021, č. j. [insolvenční spisová značka], [spisová značka], odmítl.

23. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalované podáním ze dne 27. 8. 2020. Žalovaná stanoviskem ze dne 7. 6. 2021 žalobcově nároku nevyhověla.

24. Na základě výše popsaných skutkových zjištění učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:

25. Žalobce byl věřitelem dlužnice. Svou pohledávku ve výši 7 383 000 Kč nejprve vymáhal prostřednictvím exekučního řízení. Exekuce byla nařízena usnesením ze dne 30. 11. 2009, kteréžto usnesení soudní exekutor obdržel 9. 12. 2009. Dne 10. 12. 2009 vydal exekutor exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí dlužnice, aniž by k těmto nemovitým věcem zřídil exekuční zástavní právo. Dlužnice byla podílovým spoluvlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území a obci [obec]. K jejím podílům na části těchto nemovitých věcí vázla zástavní práva ve prospěch [právnická osoba], a to u prvního zástavního práva s účinky od 11. 12. 2006 pro částku 2 430 000 Kč a budoucí pohledávky do částky 4 860 000 Kč a u druhého zástavního práva s účinky od 1. 4. 2008 pro částku 1 400 000 Kč a budoucí pohledávky do částky 2 800 000 Kč. K jejím podílům na zbývající části nemovitých věcí vázlo zástavní právo ve prospěch [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pro pohledávku ve výši 1 500 000 Kč.

26. Dlužnice podala dne 22. 1. 2015 insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a oddlužení povolil. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 7 383 000 Kč, kteroužto přihlášku vzal následně částečně zpět co do částky 1 961 884 Kč. V řízení tak uplatňoval dále pohledávku ve výši 5 421 116 Kč, přičemž v domnění, že pohledávka je zajištěna exekučním zástavním právem tuto pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěnou. [příjmení] nynějšího žalobce přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení další dva věřitelé, a to společnost [právnická osoba] s pohledávkou v celkové výši 2 305 938,66 a ing. [jméno] [příjmení] s pohledávkou v celkové výši 1 463 371,90 Kč. Rovněž tito věřitelé přihlásili své pohledávky jako zajištěné. Zajištění společnosti [právnická osoba] vzniklo na základě exekučního zástavního práva s účinky ke dni 2. 7. 2012, a to k té části nemovitých věcí, na nichž nevázlo zástavní právo ve prospěch [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] [právnická osoba], jíž dle výpisu z katastru nemovitostí rovněž svědčilo zástavní právo k totožným nemovitým věcem, žádnou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila. [příjmení] tohoto nemovitého majetku již majetková situace dlužnice zjištěná v insolvenčním řízení představovala pouze příjem starobního důchodu ve výši 9 391 Kč měsíčně.

27. Nemovitý majetek žalobkyně byl v insolvenčním řízení zpeněžován ve dvou dražbách. Výtěžek z dražby nemovitých věcí, na nichž vázlo zástavní právo [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], byl vydán tomuto věřiteli, přičemž jeho zjištěná pohledávka nebyla tímto v plném rozsahu uspokojena. Ohledně výtěžku zpeněžení zbývajícího majetku ve výši 1 117 509,10 Kč (po odečtení pohledávek za majetkovou podstatou) insolvenční soud nejdříve nepravomocně rozhodl tak, že má být vydán nynějšímu žalobci, neboť vzhledem k datu vzniku jeho zajištění, byl nynější žalobce ve vztahu k tomuto majetku prvním v pořadí. Odvolací soud však dospěl k závěru, že byť pořadí nynějšího žalobce jakožto zajištěného věřitele v insolvenčním řízení nebylo popřeno, a tudíž je třeba vycházet z toho, že přihlášená pohledávka je zajištěnou, pro určení pořadí jednotlivých zajištěných věřitelů, jímž svědčí zajištění k totožnému majetku, je třeba se zabývat okamžikem vzniku jejich zajištění. Jelikož v insolvenčním řízení nevyšlo najevo, že by nynějšímu žalobci tvrzené exekuční zástavní právo vůbec vzniklo, přičemž v řízení bylo prokázáno, že společnosti [právnická osoba] exekuční zástavní právo vzniklo s účinky ke dni 2. 7. 2012, svědčilo této společnosti v rámci vydání výtěžku zpeněžení nemovitých věcí lepší pořadí nežli nynějšímu žalobci. Výtěžek ve výši 1 117 509,10 Kč byl vydán společnosti [právnická osoba], přičemž její zjištěná pohledávka nebyla tímto v plném rozsahu uspokojena. Žalobce na své zjištěné pohledávce ve výši 5 421 116 Kč v insolvenčním řízení neobdržel ničeho. Přesto insolvenční soud osvobodil dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, neboť veškeré pohledávky byly do insolvenčního řízení přihlášeny jako zajištěné a oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty bylo v plném rozsahu splněno.

28. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, avšak žalovaná jeho nároku nevyhověla.

29. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

30. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

31. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a/ státní orgány, b/ právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c/ orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

32. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b/ považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle § 4 odst. 2 OdpŠk činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

33. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

34. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

35. Dle § 58 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění novely [číslo] 2009 Sb. (dále jen„ EŘ“), lze exekuci provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce.

36. Dle § 58 odst. 2 EŘ nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku.

37. Dle § 58 odst. 2 EŘ způsob provedení exekuce určí exekutor.

38. Podle § 69a odst. 1, 2 a 3 EŘ je-li to účelné pro provedení exekuce, může exekutor na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo. Nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se na provádění exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz; došlo-li několik exekučních příkazů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva.

39. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 2769/2017, konstatoval, že z výše uvedených ustanovení exekučního řádu plynou následující principy, jimiž je ovládána exekuce ve fázi jejího provádění. Soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Soudní exekutor je povinen provádět exekuci rychle a účelně tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu. Je přitom povinen postupovat hospodárně a efektivně tak, aby to bylo pro oprávněného co nejvýhodnější, avšak při respektování zásad exekučního řízení, především zásady ochrany povinného a třetích osob. Podle informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. V úkonech v provádění exekuce může ustat jen v případě, kdy tak stanoví zákon (ať už sám exekuční řád, či zákony jiné). V § 58 odst. 2 EŘ je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská exekuce je totiž, pokud je jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného. Konstatoval dále, že exekutorské zástavní právo v posuzovaném období patřilo mezi způsoby provedení exekuce sloužící k vymožení peněžitého plnění (až novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., s účinností od 1. 7. 2015 bylo změněno pojetí tohoto institutu jakožto exekučního prostředku k provedení exekuce a konstituováno nově jako samostatné exekuční řízení zahajované toliko k návrhu oprávněného). Byť exekutorské zástavní právo samo o sobě přímo nevede k uspokojení oprávněného a nedochází jeho prostřednictvím k přímému postižení (zpeněžení) majetku povinného, jak je charakteristické pro ostatní exekuční způsoby, je účelem zřízení exekutorského zástavního práva zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. K tomu lze dále citovat z komentářové literatury (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2013, s. 444-447):„ Tento způsob exekuce měl exekutor zvolit vždy, když z katastru nemovitostí zjistí, že povinný je vlastníkem nemovitosti a nemá dosud informace o tom, zda má povinný účet s dostatkem finančních prostředků anebo pobírá mzdu a lze očekávat, že vzhledem k výši pohledávky a přihlášených pohledávek bude exekuce brzy provedena. Pro zřízení exekutorského zástavního práva není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě nemovitosti, neboť dle § 338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena aplikace § 264 o. s. ř. (podle něhož je jinak nařízení a provedení exekuce limitováno zásadami vhodnosti, přiměřenosti a účelnosti, kdy nelze postihnout majetek zřejmě nevhodný, či jehož hodnota je v nepoměru k výši vymáhané pohledávky, nebo jehož výtěžek by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce). Zřízení exekutorského zástavního práva však může sloužit nejenom k zajištění pohledávky oprávněného a pohledávky na nákladech exekuce, ale je řešením i situací, kdy již ohledně stejné nemovitosti je vedena exekuce v jiném exekučním řízení nebo kdy se poté dostane povinný do úpadku. Vydá-li totiž exekutor exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva a doručí jej katastru nemovitostí, pak se pořadí přihlášené pohledávky oprávněného řídí datem zřízení exekutorského zástavního práva.“ S ohledem na uvedené pak dovolací soud uzavřel, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 69a EŘ odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku.

40. V rozsudku ze dne 21. 7. 2020, č. j. 30 Cdo 4274/2019, dovolací soud navázal na výše zmíněné rozhodnutí a jeho závěry shledal případnými i na situaci, v níž soudní exekutor exekutorské zástavní právo včas nezřídil, byť byl jinak činný. Soudní exekutor v dané věci prováděl exekuci prodejem nemovitostí povinného, což by bylo postupem dostatečným, pokud by se povinný neocitl ve stavu úpadku.

41. V rozsudku ze dne 25. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2014/2020, výše učiněným závěrům dále doplnil, že okolnost, že exekuční řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 286/2009 Sb., jímž byl novelizován exekuční řád a zaveden institut exekutorského zástavního práva, má vliv na posouzení okamžiku, kdy mělo být exekutorské zástavní právo zřízeno a popřípadě též na rozsah škody, jestliže tak včas učiněno nebylo. V úvahu je třeba vzít, že soudní exekutor, a potažmo ani stát, neodpovídá za skutečnost, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, které je ovládáno odlišnými pravidly pro uspokojení věřitelů. Soudní exekutor (stát) v obdobných případech odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo. Při těchto úvahách je třeba brát zřetel i na tu okolnost, že v případě ostatních exekucí vedených proti stejnému povinnému měl exekutor zpravidla stejnou povinnost, tedy včas zřídit exekutorské zástavní právo. Za předpokladu, že exekutor též v jiném exekučním řízení vedeném proti stejnému povinnému exekuční zástavní právo k nemovitostem povinného nezřídil, ačkoliv tak učinit měl, nelze se domáhat škody, která by nevznikla, pokud by ve všech těchto exekučních řízeních byl postup exekutora řádný a včasný. Řečeno jinak, nelze úspěšně tvrdit, že škoda vznikla v důsledku toho, že exekutor měl v konkrétním exekučním řízení jednat rychleji, než exekutor v řízení jiném (a to byť v jiném exekučním řízení exekutor exekutorské zástavní právo zřídil zjevně opožděně, či jej dokonce nezřídil vůbec). Je tomu tak z důvodu, že se oprávněný domáhá náhrady škody plynoucí z jeho práva na bezvadný výkon veřejné moci. Není tedy možné modelovat okolnosti, za nichž by škoda nevznikla, právě tak, že veřejná moc měla být vykonána bezvadně pouze vůči konkrétnímu oprávněnému, a současně nikoliv vůči ostatním oprávněným. Vznikal by tak též rozpor se zásadou, že z bezpráví právo vzejít nemůže.

42. Dále v právě citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že nelze souhlasit ani s argumentem, že oprávněná či její právní zástupce měli činit kroky ke zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného, a jestliže tak neučinili, soudní exekutor (potažmo stát) za případnou škodu neodpovídá. Taková úvaha zcela popírá zásadní výhodu exekučního řízení, již má v tzv.„ dvojkolejném režimu“ oproti řízení vykonávacímu, a v zásadě tedy i jeho smysl. Zavedení exekučního řízení totiž sledovalo zefektivnění nuceného výkonu a bylo koncipováno jako řízení výrazně ulehčující pozici oprávněného, který v exekučním řízení nemusí označovat majetek povinného a není povinen (ale ani oprávněn) volit způsob provedení exekuce.

43. Soud shodně s právě citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že soudní exekutor v exekučním řízení vedeném na návrh nynějšího žalobce pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok] měl neprodleně po 9. 12. 2009, kdy se exekutor dozvěděl o nařízení exekuce, zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitým věcem dlužnice. Jelikož exekutor uvedeným způsobem nepostupoval, došlo v exekučním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

44. Ohledně žalobcem tvrzené škody ve výši 1 117 509,10 Kč soud dospěl k závěru, že žalobci v jeho sféře uvedená škoda vznikla, neboť v insolvenčním řízení dlužnice byla zjištěna žalobcova pohledávka ve výši 5 421 116 Kč, přičemž tato pohledávka v insolvenčním řízení nebyla ani částečně uspokojena, přičemž insolvenční soud dlužnici osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Nelze tak očekávat, že by žalobcova pohledávka byla dlužnicí v budoucnu uhrazena.

45. Z hlediska odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou škodu tak zbývá posoudit, zda tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s výše uvedeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Příčinná souvislost v nyní posuzované věci se podává zejména z usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] 1, jímž insolvenční soud nepravomocně vyhověl návrhu insolvenčního správce na vydání žalované částky žalobci jakožto výtěžku zpeněžení nemovitých věcí dlužnice. Toto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Praze zrušeno. Jelikož ke stejnému majetku dlužnice uplatňovali zajištění dva věřitelé, bylo třeba se zabývat otázkou, k jakému okamžiku jejich zajištění vzniklo. Jelikož ve vztahu k žalobcově pohledávce exekuční zástavní právo nikdy zřízeno nebylo, měl druhý z věřitelů (společnost [právnická osoba]) výhodnější postavení, neboť jeho zajištění vzniklo s účinky ke dni 2. 7. 2012. Pokud by však soudní exekutor exekuční zástavní práva k žalobcově pohledávce zřídil neprodleně po 9. 12. 2009, žalobce by měl z důvodu dřívějšího vzniku zajištění lepší postavení než druhý věřitel, a tudíž by žalovaná částka byla vyplacena jemu. Jinými slovy, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, žalobci by škoda nevznikla, čímž na základě teorie podmínky je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.

46. Soud se dále zabýval otázkou, zda nedošlo k přetržení příčinné souvislosti tím, že žalobce svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěnou, ač jeho pohledávka fakticky byla nezajištěna. Předně soud uvádí, že se nezabýval otázkou, zda žalobce mohl být v dobré víře ohledně existence exekučního zástavního práva zajišťujícího jeho pohledávku, ač tuto skutečnost mohl kdykoliv zjistit nahlédnutím do katastru nemovitostí, neboť, jak bude vyloženo níže, i kdyby žalobci dobrá víra nesvědčila, nic to nezmění na závěru ohledně odpovědnosti žalované za škodu.

47. Do insolvenčního řízení byli přihlášeni pouze tři věřitelé, přičemž všichni jako věřitelé zajištění. Pokud by se žalobce do řízení přihlásil jako věřitel nezajištěný (tudíž y v řízení vystupoval alespoň jeden nezajištěný věřitel) dlužnice by musela pro účely svého oddlužení dle § 395 odst. 1 písmeno b) a § 415 IZ (ve znění aplikovaném insolvenčním soudem) nezajištěným věřitelům uhradit jejich pohledávky zásadně alespoň ve výši 30 %. Jelikož v insolvenčním řízení nezbyl žádný majetek na úhradu pohledávek, které zajištěny nebyly, pravděpodobně by k osvobození dlužnice od zbývajících dluhů nedošlo.

48. Jak již bylo vyloženo výše, pokud by žalobcova pohledávka byla zajištěna exekučním zástavním právem, byla by tato pohledávka uspokojena ve výši 1 117 509,10 Kč bez ohledu na to, zda by při neosvobození dlužnice od zbývajících dluhů následně dlužnice alespoň částečné tyto dluhy hradila. V insolvenčním řízení však žalobcova pohledávka byla zjištěna v celkové výši 5 421 116 Kč. Pro posouzení otázky případného přetržení příčinné souvislosti ve vztahu ke škodě ve výši 1 117 509,10 Kč je rozhodující posouzení toho, zda při výše nastíněném potenciálním skutkovém ději by bylo pravděpodobné, že dlužnice by v případě neosvobození od zbývající dluhů žalobci uhradila jeho pohledávku ve výši přesahující tu část, která v případě zřízení exekutorského zástavního práva by bývala nebyla kryta tímto zajištěním, tedy v rozsahu přesahujícím částku 4 303 606,90 Kč.

49. Na základě teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti) je třeba při zkoumání kauzálního řetězce vyřadit ty skutečnosti, které by následek (škodu) přivodily jen provázáním s mimořádnými okolnostmi, tudíž pro optimálního pozorovatele by takovýto následek (škoda) byl vysoce nepravděpodobný.

50. Vzhledem k tomu, že krom nemovitého majetku dlužnice zjištěného v insolvenčním řízení, jejž v plném rozsahu zajišťovala pohledávky zajištěných věřitelů, jediný další majetek dlužnice představoval příjem starobního důchodu ve výši 9 391 Kč měsíčně, je vysoce nepravděpodobné, že při této majetkové situaci by dlužnice byla schopna uhradit žalobcovou pohledávku ve výši přesahující částku 4 303 606,90 Kč, aniž by došlo k mimořádným okolnostem (např. nabytí rozsáhlého majetku z titulu dědictví).

51. Soud tudíž dospěl k závěru, že k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou nedošlo.

52. Nejvyšší soud v návaznosti na již výše citovanou judikaturu dále rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. [spisová značka], doplnil, že okolnost, že exekuční řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 286/2009 Sb., jímž byl novelizován exekuční řád a zaveden institut exekutorského zástavního práva, má vliv na posouzení okamžiku, kdy mělo být exekutorské zástavní právo zřízeno a popřípadě též na rozsah škody, jestliže tak včas učiněno nebylo. V úvahu je třeba vzít, že soudní exekutor, a potažmo ani stát, neodpovídá za skutečnost, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, které je ovládáno odlišnými pravidly pro uspokojení věřitelů. Soudní exekutor (stát) v obdobných případech odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo. Při těchto úvahách je třeba brát zřetel i na tu okolnost, že v případě ostatních exekucí vedených proti stejnému povinnému měl exekutor zpravidla stejnou povinnost, tedy včas zřídit exekutorské zástavní právo. Za předpokladu, že exekutor též v jiném exekučním řízení vedeném proti stejnému povinnému exekuční zástavní právo k nemovitostem povinného nezřídil, ačkoliv tak učinit měl, nelze se domáhat škody, která by nevznikla, pokud by ve všech těchto exekučních řízeních byl postup exekutora řádný a včasný. Řečeno jinak, nelze úspěšně tvrdit, že škoda vznikla v důsledku toho, že exekutor měl v konkrétním exekučním řízení jednat rychleji, než exekutor v řízení jiném (a to byť v jiném exekučním řízení exekutor exekutorské zástavní právo zřídil zjevně opožděně, či jej dokonce nezřídil vůbec). Je tomu tak z důvodu, že se oprávněný domáhá náhrady škody plynoucí z jeho práva na bezvadný výkon veřejné moci. Není tedy možné modelovat okolnosti, za nichž by škoda nevznikla, právě tak, že veřejná moc měla být vykonána bezvadně pouze vůči konkrétnímu oprávněnému, a současně nikoliv vůči ostatním oprávněným. Vznikal by tak též rozpor se zásadou, že z bezpráví právo vzejít nemůže.

53. Pokud jde o první část právě uvedených závěrů Nejvyššího soudu, tedy že soudní exekutor (stát) odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo, byla rovněž tato podmínka v nyní posuzované věci ve vztahu k žalobcem požadované náhradě škody splněna, neboť, jak již bylo uvedeno výše, v případě včasného zřízení exekučního zástavního práva by žalobce v insolvenčním řízení získal uspokojení právě ve výši 1 117 509,10 Kč. Současně se žalobci v insolvenčním řízení žádného uspokojení skutečně nedostalo.

54. Soud se dále zabýval druhou částí výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu, tedy zda zde nebyli další věřitelé, kteří by případně rovněž měli právo na včasné zřízení exekučního zástavního práva, a to zejména k námitce žalované, jež poukazovala na okolnost, že k totožným nemovitým věcem dle výpisu z katastru nemovitostí ještě před zahájením exekučního řízení existovala smluvní zástavní práva ve prospěch [právnická osoba], která svou výší násobně převyšovala částku, jež představovala výtěžek z prodeje těchto nemovitých věcí. Výše omezení zástavního práva, jež je zapisována do katastru nemovitostí, nevypovídá nic o aktuální nesplacené výši pohledávky, kterou toto zástavní právo zajišťuje, ani o tom, zda zajišťovaná pohledávka stále existuje, či zda již byla plně uhrazena. V nyní posuzované věci však nebylo potřeba se zabývat výší ani existencí pohledávek [právnická osoba], zajišťovaných zapsanými zástavními právy, neboť [právnická osoba], do insolvenčního řízení žádnou pohledávku nepřihlásila. I kdyby stále byla věřitelkou dlužnice, její zajištění by prodejem předmětu zajištění v rámci insolvenčního řízení zaniklo a její pohledávka by se oddlužením dlužnice stala pohledávkou naturální. Vzhledem k právě uvedenému zapsaná zástavní práva [právnická osoba], nárok žalobce nijak neovlivňují.

55. Pokud jde o pohledávku věřitelky [právnická osoba], exekuční řízení ohledně její pohledávky bylo zahájeno až v roce 2012, tedy o tři roky později než exekuční řízení ohledně pohledávky žalobce. Ani tato pohledávka tak nárok žalobce nijak neovlivňuje.

56. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že došlo ke vzniku žalobcem tvrzené škody v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem, a tudíž žalovaná za vzniklou škodu odpovídá. Žalobě tak, co se týče jistiny, v plném rozsahu vyhověl.

57. Jelikož žalobce uplatnil nárok u poškozené dne 27. 8. 2020, dostala se žalovaná do prodlení s náhradou škody dne 28. 2. 2021. Žalobce tak má právo na úrok z prodlení z částky 1 117 509,10 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 28. 2. 2021 do zaplacení.

58. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

59. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 osř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, soud mu přiznal náhradu nákladů řízení za 8 úkonů právní služby á 12 780Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, písemná podání ze dne 6.9.2021, 18.1.2022, 20.5.2022, 3x účast na jednání dne 2.5.2022, 15.8.2022, 4.10.2022), 8x 300 Kč režijní paušál dle AT a DPH. Soud přiznal i cestovné k jednání soudu dne 2.5.2022 a dne 4.10.2022 [obec] [obec] a zpět ve výši 9 493 Kč, dne 15.8.2022 ve výši 10 044 Kč. Soud neuznal úkon, kterým by měla být žádost k předsoudní fázi tj. výzva protistraně k plnění. Soud si je vědom, že takovou výzvu je možno považovat za úkon právní služby, je však nutné vyjít ze zákona č. 82/98 Sb., který zákonem naprosto speciálním. Uvedený úkon nelze chápat jako předžalobní výzvu žalované k plnění, ale jedná se o předžalobní uplatnění nároku podle požadavku zákona ust. §14 odst. 3 zákon č. 82/1998 Sb. a §15 odst. 2 zákon č. 820/1998 Sb. Ve spojení s ust. § 31 odst. 4 uvedeného zákona, poškozený nemá právo na náhradu nákladu zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Předžalobní uplatnění daného nároku tak není předžalobní výzvou, za kterou by příslušely náklady řízení, neboť toto jej ze samotného znění §31 odst. 4 zákon č. 82/98 Sb. vyloučeno.